Co bylo... a co bude dál?

27. srpna 2017 v 18:30 | K. |  Nekonečná VKV
V práci poklesla morálka. T. odjela na dovolenou, já jsem ze všeho nějaká otrávená a unavená. Technika mi nepřeje. Když už jsem konečně minule zapla tiskárnu na textil, že začnu tisknout zásoby tašek, po chvíli se mi "porouchala". Nechápu. Je tam totiž funkce, kdy v programu, z kterého data do samotné mašiny odesíláte, navolíte počet požadovaných kusů, které chcete natisknout (nemusíte pak přepočítávat kolik toho máte). V půli jsem si řekla, že 10 je asi moc, že vytisknu jen půlku. V takovém případě jednoduše stisknete tlačítko s obrázkem odpadkového koše a celá "akce" se vymaže a můžete znovu. Nojo, jenže v tu chvíli se mi program hodil do offline režimu. Když jsem počítač restartovala, program se sice zapl, ale data se vrátila zpátky do tiskárny. A ať dělám co dělám, furt to je ochotný tisknout jen ten jeden motiv... Takže jsem si k obrázku vypěstovala odpor a hulákala jsem, že tu děvku němůžu už ani vidět. :D

 

Týden 29., 30., 31. a 32.

21. srpna 2017 v 15:06 | K. |  Projekt 52
Ne, nevyprdla jsem se na svůj dlouholetý zvyk. Jen nestíhám. A když už bych trochu toho času našla, nejsem připojená k internetu. Vymyslet chytrej úvod je v tuhle chvíli asi stejně těžký, jako vzpomenout si na události, které jsou měsíc staré. Tak uvidíme, co z toho vzejde...


16. 7. 2017


I přesto, že jsem z Náplavky nepřišla zas tak extra pozdě,
pes se vzbudil a začal štěkat. To vzbudilo naše a ti na mě byli hrozně nasraný.
Takže jsem ani moc neopouštěla pokoj a raději se věnovala blogu. Hehe.
A na fotce makronky, nebo jak se to jmenuje. Docela dobrý byly.


Já koukám, on kouká...

18. srpna 2017 v 17:23 | K. |  Nekonečná VKV
Původně jsem to všechno, o čem se teď chystám psát chtěla nacpat do posledního článku. Ale říkala jsem si, že by to bylo asi mooooc dlouhé a tak jsem to takhle rozdělila.

To že osud tomu chtěl a jsem zase s Er. (na chvíli?) spolu byl pro mě celkem šok. Někde ve skrytu duše jsem si to samozřemě přála, ale zároveň mi vyhovovalo, že je to prostě jen kolega, s kterým si v práci sem tam užijeme, ale jakmile se za námi zavře brána do chráněný dílny, jsme dvě samostatný jednotky. Žádný omezování, žádný braní ohledů na toho druhýho.

Kdo ví co s náma bude dál. Poučená minulostí se chovám, jako kdyby každý náš den byl zároveň naším posledním společným. Zároveň mám pocit, že si možná konečně uvědomil, co vlastně chce a je mu se mnou dobře. Poznáváme se. Od začátku. Zabejčeně jsem tvrdila, že se to jednou stane, skoro nikdo mi to nevěřil. Uvidíme. Lehký to asi nebude, ale momentálně si připadám spokojeně. Jen to blogování už není taková prča. Psát o tom jak mizí, nemluvíme spolu, hážeme po sobě kameny a nádobí, popř. o tom jak mě na tajňáka ošustí v práci aby mi večer pak chodily výhružky smrtí prostřednictvím SMS zpráv od jeho ženy mi přišlo přece jen o něco pro čtenáře lákavější než to, že se spolu procházíme ruku v ruce ulicemi, nádobím jsme házet přestali a vlastně nic moc neřešíme. Takže je asi čas na seriózní tvorbu! :D

 


"Dělám"

8. srpna 2017 v 13:38 | K. |  Nekonečná VKV
U posledního deníčku jsem měla problém vymyslet nějaký vkusný a trefný název. Tentokrát mám problém opačný a to, že mě těch názvů napadá hned několik. Bude to asi dlouhé a mohlo by se to jmenovat třeba "Jak jsme našli poklad". Nebo "Jak se projevují slepice". "Jak mě sere bratr." Nebylo by od věci ani "Er. se zbláznil a chce se mnou žít." Nakonec jsem vybrala strohé "dělám". Proč? To se dozvíte na konci pořadu. :D