Jak se K. seznamuje

Neděle v 13:41 | K. |  Nekonečná VKV
I když se umanutě plácám ve svý ukrajinský telenovele a zarytě tvrdím že si Er. stejně jednou vezmu (a ty pochybnosti vážně nemám), dokonce jsem nám naplánovala život podobně jako manžel Píšťalky v básnících (chudák, kdyby jen tušil... ale tak doteď to bylo na něm a jak jsme dopadli, je načase abych převzala velení), nebudu lhát, v těch slabších chvilkách kdy o něm týden nevím nebo mi píšou zhrzený cikánky výhružný zprávy, se nebráním seznamování s chlapci a muži jinými, protože co kdyby náhodou, že...
 

A tak jsem se začala sama sebe bát...

Středa v 16:33 | K. |  Nekonečná VKV
Přátelé, naše skoro měsíční pauza v seriálu končí - i hlavní hrdinové si občas musí odpočinout, a nyní mi dovolte odstartovat 3. sérii... (I když zatím to vypadá spíš jako parodie na "co se do předchozích dílů nevešlo".) Co bylo v předchozích dílech? Někdy v říjnu roku 2015 se poznali dvě ztracený duše - K., která nemohla najít sama sebe a jeden Ukrajinec v montérkách Er. A jak tak spolu trávili každý den, zakoukali se do sebe. K. ještě v tu dobu mívala občas rozum a držela se zpátky, ten ale rezignoval s první pozvánkou na rande.

A tak si spolu vyrazili, vše vypadalo že se bude ubírat správným směrem. Ubíralo. 2 týdny, než Er. na 8 měsíců zmizel. A pak se zase vrátil a choval se ještě víc jak blbec a K. mu stejně furt dávala další a další šance, až to jednou - a doufejme že provždy - ukončil s "manželkou" a s K. se sestěhoval do jednoho malého skromného bytečku v Praze a začali spolu celkem spokojeně žít. Až do jednoho dne, kdy mu už po stopadesátý přeskočilo a zamotal se do nějakejch pochybnejch kšeftů...


Lajkujte, sdílejte

7. ledna 2018 v 12:10 | K. |  Virtuální místo
Přátelé, dneska to je jen kratičká pozvánka... V minulosti jsem pár FB stránek na podporu blogu zakládala, ale momentálně jsou "vyplý", protože jsem na ně zbrkle pozvala i svoje reálný kamarády. A i když ti samozřejmě o mém životě ví víc, než ventiluji sem, nějak se stále snažím mít ten virtuální svět oddělený od toho reálnýho.

Nicméně se mi trochu zastesklo a tak jsem před pár dny založila stránku úplně novou, kde budu sdílet vše, co mě napadne, zaujme, ale nehodí se to svým charakterem nebo délkou sem na blog...

Takže bych vás ráda touhle cestou pozvala...

 


Můj lyžařský výcvik

6. ledna 2018 v 11:42 | K. |  Klávesnicí
S rodičema jsme na hory nikdy nejezdili. Mámě se moc nechtělo a táta má zpřetrhaný vazy v kolenou, takže jsme vždycky skončili pouze u "A co kdybychom jeli lyžovat?" Byl to paradox, protože už od malinka jsem svého dědu přiváděla k šílenství mým skálopevným přesvědčením o tom, že nejsem jeho zlatíčko, ale jsem lyžař. Což nikdo nechápal, když jsem na nich stála jen jednou v životě, asi ve třech letech u nás na pražskym sídlišti před barákem. Sjela jsem si po prdeli kopeček a tím svou lyžařskou kariéru ukončila.