Konečně doma

Čtvrtek v 21:32 | K. |  Klávesnicí
Vzpomínám na časy, kdy jsem přilítla domů ze školy a hned začala obepisovat kamarády abychom něco podnikli. Bylo fakt hrozně málo dní, kdy jsem zůstala zavřená mezi stěnami pokoji. A když už, sžírala mě úzkost a řekla bych, že jsem zažívala regulérní absťák po nějaký akci nebo vycházce. Poté, co jsem přestala být školou povinná a nastoupila do pracovního procesu, samozřejmě se invervaly mezi jednotlivými poveseleními prodloužily, ale jakmile se naskytla šance "vypadnout", ani jsem nezaváhala.

Teď je nějak všechno jinak. Už v posledním článku jsem si postěžovala, že mám před sebou hned 3 akce a že se docela bojím jak to zvládnu, tak jakože psychicky. Je čtvrtek, jsem doma a musím říct, že jsem testem neprošla. Hlavně úterý bylo naprosto katastrofální...

 

Ráda se... čtu

19. února 2017 v 23:33 | K. |  Klávesnicí
"Váš televizor se vypne za..." Ehm. Tenhle den se to stalo asi po 4. Máme nastavený časovač a po čtyřech hodinách se to vypne. A já jsem teď moc líná na to vstát a zapnout ho. Takže tu už hodinu sedím, ticho lehce narušuje akorát hukot notebooku a zvuk letadel z venku. A protože už mám nějak dost hraní Candy crush, otevřela jsem svůj virtuální deníček a začetla se do zápisků z mého ne příliš veselého života. A lehce šokovaně zjišťuji, že už asi 3 měsíce se nic moc nehlo žádným směrem. Pf.

"A co je novýho?" "Ehm, vlastně vůbec nic..."

12. února 2017 v 21:52 | K. |  Klávesnicí
Smutek zaháním prací. A nějak to přestává pomáhat. Ve firmě mi to leze na nervy. Cokoli co vymyslím se smete ze stolu, přijde mi že si každý všímá akorát toho co poseru, místo toho aby mě sem tam pochválil za něco, co jsem udělala dobře. Vidím, že to není chyba ve mně, ale že T. něco osobního žere, tak si to "vylejvá" na mně. Nemá čas... Ale kde jsou ty sliby že když vymyslím něco dobrýho, bude to finančně oceněno...

Co proboha musím ještě udělat, aby si někdo všiml, že jsem lidská bytost, co má svoje výdaje - a tím myslím třeba posranej nájem nebo dokora... Už půl roku chodím s rozbitejma brejlema, protože teď prostě na nový nemám. A je to velká paráda, když máte rozbitý skla, takže stačí tak půl hodinka s nima a motá se vám hlava, chce se vám zvracet a omdlít. Hm. Kdybych šla za kasu do samošky, budu na tom finančně možná i líp... Jenže já nemám odvahu prásknout dveřma a jít.