Mentáli aneb Chráněná dílna vol. 2

Včera v 22:22 | K. |  Klávesnicí
Z hledání práce jsem vyšla ze cviku. Skoro čtyři roky jsem byla zacyklená v nakladatelství a o okolní svět se nějak nezajímala. Sem tam jsem ze zvědavosti inzerci nabízející volné pozice otevřela, ale nikam jsem nepsala. I když už je to pár let, stále mám v živé paměti jak ponižující bylo každé odmítnutí. Všechny ty výsměchy na pohovorech, který mi dodnes nikdo nevěří a myslí si, že má nezaměstanost byla způsobena leností.

To už je naštěstí pryč a tentokrát jsem oba pohovory, které jsem absolvovala, vyhrála. Rozhodování bylo více než těžký - mohla jsem jít do kanceláře distribuce Kosmas, takže bych zůstala u knížek, v lokalitě kterou znám i ve společnosti pár lidí, se kterými jsem se pracovně vídala. Všichni tam byli hrozně sympatický, ale já bych z toho telefonování a odpovědnosti asi zešílela. Takže jsem si začala přát. Chtěla jsem nějaký místo ve skladu, kde bych v menší společnosti lidí vychystávala objednávky... A tak se stalo, že jsem narazila na inzerát jednoho eshopu s potravinami a kuchyňskými potřebami, který přesně tuhle pozici obsazoval... Protože jsem byla v koncích - srdce mi říkalo, ať jdu do eshopu, rozum radil Kosmas. Navíc jsem nechtěla zklamat tátu, kterej mě viděl spíš v kanclu než někde ve skladu, losovala jsem. Vyhrál eshop. A tak jsem 11. 6. vkročila poprvé do svého nového zaměstnání.
 

Chcípli motýli aneb Sbohem, chráněná dílno!

Středa v 21:21 | K. |  Nekonečná VKV
Nesčetněkrát jsem chytala záchvaty vzteku a demonstrativně končila. Nikdy jsem nebyla ale schopná najít koule a fakt bouchnout dveřma. Až do konce minulého měsíce, kdy jsem se se slzou v oku rozhodla v chráněné dílně skončit. Byl to vlastně můj nejdelší stálý vztah, hodně mi tahle práce dala a mně přijde fér jí věnovat ještě jeden pořádnej článek...


Týden 23. a 24.

Neděle v 21:21 | K. |  Projekt 52
Jelikož blog má zas nějaké své technicky perfektní období, musela jsem další díl Projektu rozdělit na 2 díly... Úvod ponechávám stejný, jako z prvního...


Lidé mi často vyčítají, že se držím ve svých stereotypech. Nejvíc jsem si vyslechla, co se týče Er. Ale paradoxně, mě víc jak on, ničila spíš špatně ohodnocená práce. Neustálé výčitky, co je blbě. Cokoli jsem udělala, tak mi bylo předěláno - i kdyby mi v dopise mělo vedení vyměnit dvě slova, zkrátka vše procházelo kontrolou a já si často připadala jak nesvéprávnej blbec. A to vše - teď už to můžu napsat - za 11 000,- čistého měsíčně. V Praze. Práce skoro za 3 lidi. Dovolená žádná, marodění žádný... To, že si můžu k práci otevřít lahváče a nikdo to neřeší mi to zas tolik nekompenzovalo (v tý nový to můžu taky a těch výhod je tam, krom vyššího platu mnohem víc), byť si vedení myslelo, jaký mi poskytuje narozdíl od jiných zaměstnavatelů výhody...
A tak jsem, přátelé, práskla do bot! Během týdne jsem si našla dokonce dvě super místa, rozhodla se pro jedno a 7. 6. prostě bouchla dveřma a odešla nekorektně do hajzlu. Nicméně kdo četl "Poslední kapka", jistě bude souhlasit, že nemusím trpět nějakými výčitkami svědomí.
Mé kroky vedly nakonec do eshopu s potravinami a kuchyňskými potřebami, kde se v mladém kolektivu věnuji přípravě balíčků, aby v pořádku dorazily k zákazníkům. Nebudu lhát, po prvním týdnu mě bolí snad úplně všechno, ale tak doufám, že si zvyknu... Jinak to bylo období kulturně bohaté... Jen těch negativních věcí by se mohlo dít o trošku míň.

4. 6. 2018


Chcípli motýli. Chráněná dílna spěje ke konci...
Dodělávala jsem resty, papíry, inventury, úklidy. Aby, až odejdu, tam nezůstal po mně moc velkej masakr.
Snad se mi to povedlo...

 


Týden 21. a 22.

16. června 2018 v 16:16 | K. |  Projekt 52
Poprvé v životě se mi stalo, že na mě blog řve, že jsem přesáhla počet znaků v Projektu... Nechce se mi popisky zkracovat a všelijak se s tím babrat, tak tedy dnes jen 2 týdny... Úvod nechávám původní, bude zkopírován i do týdnů 23. a 24.


Lidé mi často vyčítají, že se držím ve svých stereotypech. Nejvíc jsem si vyslechla, co se týče Er. Ale paradoxně, mě víc jak on, ničila spíš špatně ohodnocená práce. Neustálé výčitky, co je blbě. Cokoli jsem udělala, tak mi bylo předěláno - i kdyby mi v dopise mělo vedení vyměnit dvě slova, zkrátka vše procházelo kontrolou a já si často připadala jak nesvéprávnej blbec. A to vše - teď už to můžu napsat - za 11 000,- čistého měsíčně. V Praze. Práce skoro za 3 lidi. Dovolená žádná, marodění žádný... To, že si můžu k práci otevřít lahváče a nikdo to neřeší mi to zas tolik nekompenzovalo (v tý nový to můžu taky a těch výhod je tam, krom vyššího platu mnohem víc), byť si vedení myslelo, jaký mi poskytuje narozdíl od jiných zaměstnavatelů výhody...

A tak jsem, přátelé, práskla do bot! Během týdne jsem si našla dokonce dvě super místa, rozhodla se pro jedno a 7. 6. prostě bouchla dveřma a odešla nekorektně do hajzlu. Nicméně kdo četl "Poslední kapka", jistě bude souhlasit, že nemusím trpět nějakými výčitkami svědomí.

Mé kroky vedly nakonec do eshopu s potravinami a kuchyňskými potřebami, kde se v mladém kolektivu věnuji přípravě balíčků, aby v pořádku dorazily k zákazníkům. Nebudu lhát, po prvním týdnu mě bolí snad úplně všechno, ale tak doufám, že si zvyknu... Jinak to bylo období kulturně bohaté... Jen těch negativních věcí by se mohlo dít o trošku míň.


21. 5. 2018


Není nad to dělat velká gesta, když je máte v plánu vzápětí posrat.
Nemít v sobě nějakou empatii k přírodě, asi by ta kytice dopadla jako růže Emily od Rosse. :D
Vzala jsem si v práci na popud bráchy volno, abych si nějak srovnala myšlenky. Ani ve snu mě nenapadlo,
co za kolotoč se rozjede v úterý...