25. 10. 2013 - Po sto letech na Animé

6. listopadu 2013 v 22:26 | K. |  TéKá & JéKá
Výlet do Děčína na naše oblíbené Animé (ve složení Jiří Kučerovský, Tomáš Otevřel, Zbyněk Raušer) jsme plánovaly s kamarádkou poměrně dlouho a s nadšením.

Samozřejmě se všechno začalo zhruba dva týdny dopředu kazit. Všechna cenově dostupná ubytování byla zkrátka obsazená a my se psychicky připravovaly na možnost, že tam budeme někde do pěti do rána čekat umrzlý na první vlak. Ta představa se nám moc nelíbila...



Teď si říkám, že by možná bylo lepší, kdybychom zůstali doma... Koncert nebyl vůbec špatný, to ani náhodou, ale já jsem poslední dobou nějaká vynervovaná a moc se mi nepovedlo ho užít. Bohužel.

Den předem jsem byla sama doma. Poprvý v novém bytě. A já se tu zkrátka bojím. Ne zlodějů, ne potencionálních masových vrahů a dalších podobných zločinců. Ale prostě (jak již jsem psala) tu cítím takové divné energie a blbě se mi usíná... Takže podle toho noc taky vypadala. Hrdinka jsem si musela v kuchyni rozsvítit - paradox je, že já skoro neusnu ani při světle... No nakonec jsem nějaký 3 hodiny asi naspala, ale i tak jsem byla příšerně unavená...

Přítel, který přijel domů kolem třetí vypadal poměrně dost použitě, takže jsem si ještě před odjezdem říkala, že to bude jistě veselá cesta. Následovaly fyzické přípravy a úprava zevnějšku, což je procedúra velice psychicky náročná. Nějak poslední dobou nemám odvahu na sebe moc dlouho koukat do zrcadla...



Nasedli jsme do našeho pidi auta, které přezdívám konzervou. Už na parkovšiti se k nám přidala smůla. Pás na sedadle smrti, které obývám já, se nějak asi zasekl a prostě byl krátký. Nejprve jsem se zděsila, že jsem za ty dva dny nehorázně přibrala. Přesunula jsem se tedy do zadu, kde pás není pro jistotu vůbec... Jo, bylo hrozně fajn jet dvě hodiny v mlze, kdy bylo vidět chvílema ani ne na dva metry bez připoutání...

Do Děčína jsme přijeli kolem deváté. Členové kapely už nosili z auta nástroje a my se začali těšit na pěkný koncert. V hospodě, která byla propojena s klubem, už sedělo pár známých tváří, takže jsme k nim přisedli, objednali si nápoje a diskutovali. Bylo to poměrně fajn. Před desátou jsme se přesunuli na místo, kde jsme si zabrali stoly hned vedle pódia.


Jako první hráli Flash the Readies. Když opomenu, že zpěvákovi nebylo přes špatné ozvučení prakticky rozumět, celkově mě jejich vystoupení nezaujalo. Všechny písničky mi nápadně připomínaly již existující skladby slavných hudebních "kolegů". Takže se nám docela ulevilo, když vystoupení skončilo. Sorry.

Pak již začali zvučit "naši chlapci". Tomáš se nechal trochu zarůst, takže byl docela nezvyk ho sledovat. Jirkovi a Zbyňkovi to tradičně velmi slušelo.

Co mě mrzelo, že všichni seděli. Bylo to pochopitelné, protože z každého místa bylo na pódium krásně vidět. Ale já se těšila, že si trochu rozpohybuji zatuhlé klouby... Nakonec se kolegyně fanynky uvolily a šly jsme si stoupnout alespoň ke zvukaři, kde jsme nikomu nepřekážely ve výhledu. A v tu chvíli mě zradil foťák. Nenapadlo mě totiž, že budeme stát takhle daleko a historicky poprvé jsem si vzala pouze malej objektiv. Tak strašně jsem toho litovala... Já se za žádnýho fotografa nepovažuji, ale ostatní tak trošku spoléhají, že nějaké fotky na památku udělám. A i Jirka mi za ně občas dost děkuje a je za ně rád. Strašně jsem se zklamala a to mi na náladě dost ubralo.

Celý hudební blok začal jakousi novou písní, kterou neznám. Následovala One last time a Don´t look down. Nechyběly ani Cages, moje nejoblíbenější Never come true (díky zvukovce vlasně skoro dvakrát), Shine, nejstarší The Wake. Byla nám představena ještě jedna nová píseň a celý večer uzavřel cover "Angel".

Kluci byli dobře naladění, takže písničky prokládali i kratšími průpovídkami, děkovačkami a dalšími úsměvnými poznámkami.


Po vystoupení jsme si rozebraly "relikvie" (já ulovila Jirkovo trsátko, Míša playlist a Radu s Míšou č. 2 Zdendovu paličku) a následovalo společné focení. S Tomášem jsme zavzpomínali na veselý Vimperk a pak nás chlapci opustili. Docela dost spěchali, takže jsme se pořádně ani nerozloučili a vlastně celkově jsme si moc nepokecali. Škoda.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama