Jak mi "těhotenství" ovlivnilo názor...

2. července 2014 v 18:55 | K. |  Klávesnicí
Už delší dobu mám v rozepsaných článcích jeden zážitek, o který jsem se rozhodla se čtenáři svého virtuálního místečka podělit... No a když jsem viděla současné téma týdne, nakoplo mě to ke zdárnému dokončení...

Tak tedy, pokud chcete, můžete si přečíst, jak mi fiktivní těhotenství ovlivnilo celkový názor na potenciální potomstvo...



Nikdy jsem proti dětem jako takovým celkem nic neměla. Naopak - odjakživa jsem byla považovaná za "náhradní tetu" všech možných prťat (od bráchových spolužáků až po děcka na táboře). Vystudovala jsem sociální péči (chtěla jsem pracovat jako vychovatelka v dětském domově) a každý rok jsem absolvovala praxi v mateřské škole. Po maturitě jsem si chvíli jako chůva vydělávala.

I přesto všechno mám delší dobu pocit, že vlastní děti mít nikdy nebudu. Zdůrazňuji to slovo vlastní. Nejsem si jistá, že bych někdy své geny chtěla předávat dál. No a jako malá jsem pořád říkala, že si nějakýho parchantíka adoptuju. Ta myšlenka mě stále neopustila, takže kdo ví, třeba to v budoucnu tak bude.

Považuji se za "sympatizantku nokiddingu" a na dotazy okolí: "A co bys dělala, kdybys náhodou otěhotněla?" jsem naprosto bez váhání odpovídala: "No co by, šla bych na potrat."


Veřejně přiznávám, že můj sexuální život je velice střídmý - prakticky nulový. Ale když už se tak stane, jsem maximálně zodpovědná a chráním se jak jen to jde. I tak mám vždycky děsný strach, že něco selhalo a že jsem určitě otěhotněla... (Možná je ten přehnaný strach příčina, proč se ze mě stal vpodstatě asexuál).

Jsou to asi čtyři měsíce... Od osudné noci mi bylo každé ráno víc a víc blbě. Nepřikládala jsem tomu žádný význam (já jsem člověk, kterýmu pořád něco je, takže čert vezmi nějakou ranní nevolnost)... Jezdívala jsem do práce a už v autobuse se mi vždycky chtělo děsně zvracet. Asi o 3 týdny později jsem seděla v kanceláři a cítila, jak mi nějak divně brní hrudník. Takový zvláštní mravenčení a chvění...

Pak jsem absolvovala pravidelný měsíční cyklus... Zatímco normálně mám křeče už týden dopředu a pak mám problém vůbec někam dojít, tentokrát to bylo jiné. Takové klidné a ani jsem se nemusela ládovat Ibalginy... Divné...

Už asi dva týdny jsem měla podezření. A od toho se odvíjel i můj spánek - v každém druhém snu jsem rodila, popř. měla dítě a začalo mě to děsit. Strach z toho, že jsem "v tom" byl ale tak obrovský, že jsem nenacházela odvahu zajít do lékárny pro test...


Přemýšlela jsem, co by kdyby... Jak jsem ještě před nedávnem suveréně hlásala, že je výškrab v pohodě, najednou mi to slovo nešlo přes pusu a byla z toho interupce, popř. potrat.

Svěřila jsem se bráchovi, že mám možná děsnej průser, a že nevím, co dělat. Konečně jsem začala pracovat v normální práci - tudíž si dělat nějaký základ pro "kariéru" a začala mít pocit, že všechno bude dobrý a že se mi začalo konečně trochu dařit. A děcko do mého plánu "jak si zlepšit život" fakt nepasovalo... Nehledě na to, že jediný možný otec je v praktickém životě celkem nemožný a já sama jsem 22letý puberťák, takže si neumím představit, jak vychováváme dítě!

Bylo mi z toho celkem smutno, ale dohodla jsem se s bráchou, že kdyby náhodou, tak mě založí (v tu dobu jsem zas takovej plat neměla) a nikomu to neřeknem. Zmínila jsem se "otci", ale ten mi s ledovým klidem oznámil, že jeho to jistě není. Jasně, já jsem taková druhá panenka Marie, vole...


Nechala jsem to celkem plynout s tím, že příroda je příroda a že když jsem to dostala, určitě těhotná nejsem. Poslední kapka byla, když jsem seděla v práci a v podbřišku mi začalo tak podivně škrundat a bublat. Jen tak jsem zadala do gůglu svůj nový symptom a dozvěděla jsem se, že takhle zhruba se začíná projevovat těhotenství tak v tý době, kdy - kdyby náhodou - bych byla.

Popadla jsem kabelku a navrhla kolegovi, jestli nechce jít na oběd. Souhlasil. Nechala jsem ho v Mekáči, že si musím něco zařídit. V lékárně jsem vykoktala, že bych prosila jeden ten test gravidity. Byla jsem rudá asi až na prdeli a cítila se jak patnáctiletá puberťačka, co si to o víkendu rozdala s namachrovaným týpkem na záchodech místní vesnické diskotéky a nevěděla ani jak se jmenoval...


Cesta domů autobusem byla pekelně dlouhá. Ve svých myšlenkách jsem měla obraz toho, jak se na tom zpropadenym proužku objeví dvě čárky a absolutně nevěděla, co budu dělat... Nepřidal mi ani fakt, že hned naproti mně seděla celkem roztomilá holčička. A v tu chvíli mi to docvakl. "Doprdele, já si to chci nechat!"

Hlavou mi prolítlo všechno moje zbrojení proti harantům, spratkům a smradům. Veškeré mé plány na dobrovolně bezdětný život se rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku a já viděla sebe, jak vozím kočárek a vyměňuju posraný plíny. Chtělo se mi brečet. Asi ty hormony...


Řeknu vám, nikdy mi večer víno (byly zrovna Čarodějnice) nechutnalo tolik. Stejně tak cigaretu jsem si mohla zapálit, aniž bych se bála, že Ervínkovi ničím zdraví proti jeho vůli...

Jsou to už dva měsíce, takže mě to nadšení do mateřství opět opustilo, ale začala jsem věřit, že pokud poznám někoho, kdo by za to stál a měla jistotu, že tomu svišti budu moci dopřát spokojený život, asi bych se tomu úplně nebránila...

 

11 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Papája Papája | Web | 2. července 2014 v 19:47 | Reagovat

moc krásný závěr :)

taky jsem se obávala těhotenství, bolelo mě břicho jako při menstruaci skoro týden,  test byl naštěstí negativní a odpoledne jsem to dostala :D to bylo radosti

2 Em s tečkou Em s tečkou | Web | 2. července 2014 v 19:49 | Reagovat

Krasny, jak clovek v takovy situaci stejne nakonec vetsinou jedna uplne jinak :-) Tyhle nazory "Jasne, ze bych hned sla na potrat!" jsem slysel z ruznych ust uz stokrat a vzdycky jsem se musel usmat... :-)

3 Sarinka Sarinka | Web | 2. července 2014 v 19:56 | Reagovat

Krásne :) Veľmi pekne sa to čítalo :)

4 Em Zet Em Zet | Web | 2. července 2014 v 20:02 | Reagovat

To musely být nervy, znám to ze zkušenosti... naštěstí to nedošlo tak daleko, abych si kupovala test, ale ano, také jsem mívala strach.. :D

5 Kika Kika | Web | 2. července 2014 v 22:54 | Reagovat

já jsem při koupi toho testu nahodila výraz "toužebně si přeju, aby to vyšlo a vůbec nejsem zhrzená z toho, že mám 2 týdny zpoždění" :D

6 K. K. | E-mail | Web | 2. července 2014 v 23:00 | Reagovat

[5]: No já bych si šla hodit asi mašli, protože teď jsem v podstatě bezdomovec (všude, kde bývám jsem jen na návštěvě), takže si nedovedu představit, že bych to porodila. Ještě že se nic takového konat nebude. :)

[1]: Jono, to jsou to chvíle, kdy je člověk za cyklus rád! :D

[2]: Začala jsem se sama sebe bát normálně! :)))

[3]: Díky :)

[4]: No je fakt, že jsem tohle zažila už podruhý. Ale poprvý jsem to teda takhle neprožívala a už vůbec mě nenapadlo, že bych si to chtěla eventuálně nechat. No ještě že teď už "jedu" na celibátu, takže to řešit nemusím. :)))

7 Takara Takara | Web | 4. července 2014 v 3:08 | Reagovat

Tuhle změnu postoje naprosto chápu, i když bych raději prožila tvoji story. Než tu svoji. Otěhotněla jsem neplánovaně (vdaná, po škole, po x letech praxe, se zázemím, ALE...) mojí reakcí byl šok, měla jsem za to, že děti ještě nechci, že je ještě brzo, s manželem jsme nebyli zrovna OK, takže jsem dvě čárky na testu nepřivítala s nadšením. Ale stačila jedna návštěva gynekologa, kdy jsem viděla "nový život" s tlukoucím srdíčkem a moje pocity se změnily z "děti určitě ne!" na "budu máma". Jenže osud zasáhl znovu a mimču ve 3. měsíci těhotenství přestalo bít srdce. Zamlklé těhu. Musela jsem na ten "výškrab" a řeknu ti pocity byly všelijaké. Shlédla jsem videa na netu a můžu ti říct, že ten zákrok není bez problému. Já, která jsem se hlídala a byla vždy zodpovědná, abych nemusela na potrat jako náctiletá, jsem najednou musela na potrat. Potrat není sranda, může skončit průšvihem a ve 26ti potrat už není sranda (podstupovala jsem potrat v Japonsku), takže pokud se něco potento...skončím neplodná...není to babalita, proto jsem ani o potratu ze začátku těhu, neuvažovala, i když situace doma nebyla právě ideální. To, co jsem prožila, mi ukázalo jednu věc: jsem ready být mámou a popravdě jsem po vlastních dětech začala toužit. A teď došlo k obrácené situaci: děti chci a nedaří se :(...už chápu plně význam věty: dítě je dar...

8 christiiinka christiiinka | Web | 4. července 2014 v 16:32 | Reagovat

Jéje, to budou pudy :-). Btw. těhotenské testy mají i v tescu a když jdeš na samoobslužnou pokladnu, tak nikdo nic neví 0:-).

9 K. K. | E-mail | Web | 4. července 2014 v 19:11 | Reagovat

[7]: Koukám, že osud je opravdu nevyzpytatelný. To mě mrzí. Posílám tedy alespoň virtuálně přání, ať se zadaří!

[8]: Už jsou naštěstí pryč. :))) Dobrý vědět, ale doufám, že dlouho nebudu potřebovat jít na nákup! :D

10 sarush ef sarush ef | Web | 5. července 2014 v 13:39 | Reagovat

Ještě, že to dopadlo takhle :)

11 K. K. | E-mail | Web | 5. července 2014 v 13:42 | Reagovat

[10]: To teda :)))

12 mengano mengano | E-mail | Web | 6. července 2014 v 8:34 | Reagovat

Řeknu ti, že reakce "otce" byla opravdu na pěst. Asi bych se neudržela a jednu mu flákla:)

Teď je ještě brzy, jsi fakt mladá a teprve se začínáš rozkoukávat, ale jednou z tebe určitě bude dobrá máma. Už jen proto, že jsi se i v tak ošemetné situaci začala na smrádě těšit:)

13 K. K. | E-mail | Web | 6. července 2014 v 21:09 | Reagovat

[12]: No on "otec" trochu postrádá sociální inteligenci, takže mě to ani nepřekvapilo.
No uvidíme, třeba jednou něco vyprodukuju. :D

14 Amia Amia | Web | 7. července 2014 v 11:26 | Reagovat

Fuj to ti nezávidím. Taky rozhodně nechci děti v nejbližší době. Co bude potom bude potom, ale Teď prostě NE! :-D

15 K. K. | E-mail | Web | 7. července 2014 v 11:42 | Reagovat

Článek na titulce mě potěšil, nicméně jeho titulek je dost bulvární! :D Doufám, že mě tu nebudou lidi moralizovat jen na základě jeho. (Protože ten, kdo si to pozorně přečte pochopí, že z mého "nikdy nechci děti" je po tomhle zážitku právě "jednou možná budu chtít děti" :D)

16 L. L. | 7. července 2014 v 11:52 | Reagovat

Já mám panickej strach i když to nedostanu dva dny po tom, co mám, a to je u mě 100% nemožné abych těhotná byla. :D

17 Marillee Marillee | E-mail | Web | 7. července 2014 v 11:52 | Reagovat

No vidíš! Taková zkušenost ti změní názor, to se jen tak někomu "nepoštěstí". :-D Je fakt, že většinu žen choutky na dítě popadne až teprve, co jim začnou tikat biohodinky. ;-)

18 Marillee Marillee | E-mail | Web | 7. července 2014 v 11:55 | Reagovat

[7]: Na to si dávej pozor, je dokázaný, že čím víc děti chceš, tím hůř se daří. (Nebo alespoň podle Murphyho dokázaný, však si vem, kolik mladých holek nechtěně otěhotní a kolik připravených párů s tím má vůbec problém.) Ale i tak ti přeju, ať se poštěstí! :-)

19 Pražský poděs Pražský poděs | E-mail | Web | 7. července 2014 v 12:27 | Reagovat

Tyjo...bych se posrala :D
Mě stačily výčitky svědomí kvůli nedostatečné opatrnosti a jenom při tom pomyšlení, že je možná i reálné, aby se něco malýho mohlo nedopatřenim usídlit v mym břiše a nafouknout ho do obřích rozměrů na mě padaly hned mdloby :D

20 Bella Bella | E-mail | 7. července 2014 v 12:27 | Reagovat

Výškrab? To jsem v životě neslyšela tedy... :D :D :D Ale článek byl napínavý, krásný happy end! :) Držím palce, abys brzy našla toho pravého, a byli jste spolu šťastní, třeba i obklopení těmi dětmi. :)

21 lazymonkey lazymonkey | E-mail | Web | 7. července 2014 v 13:55 | Reagovat

Chápem tvoje pocity. Vnímam to podobne. Pre mňa osobne sú deti zlaté ... na hodinu a z dvojmetrovej vzdialenosti. Ale keď som si pred polrokom myslela, že som v tom, napriek všetkému som bola pripravená si bábo nechať ... Proste hormóny zaúčinkovali.

22 Beautiful sick mind Beautiful sick mind | Web | 7. července 2014 v 14:55 | Reagovat

Měla jsem to úplně stejné =) až na tu adopci a hlídání =D ale ta směsice pocitů nad papírkem se dost podobala té mojí ;)

23 points-of-interest points-of-interest | Web | 7. července 2014 v 14:58 | Reagovat

Mám negativní názor na těhotenství, a to tím, jak vidím, že mé vrstevnice (tj.18 a níže) mají už 2-3 leté děti a příjde jim to normální. Achjo ten svět je dneska špatnej.

24 Ravicu Ravicu | E-mail | Web | 7. července 2014 v 15:22 | Reagovat

Mluvíš mí z duše, tak nevím, jestli jsem nečetla článek o mě ;)

25 Andy Andy | E-mail | Web | 7. července 2014 v 16:27 | Reagovat

jsem sice trochu mladší než ty, ale v podstatě to mám podobný, dřív jsem děti (na rozdíl od tebe) nesnášela, ale teď, postupně, pomalu ale jistě, začínám přistupovat na možnost, že jednou matkou prostě stejně asi budu... jen si dát bacha na to s kym :))

26 Miloš Miloš | Web | 7. července 2014 v 17:13 | Reagovat

Pěkné, bylo to napínavé jak detektivka :-)

27 Dominique55 Dominique55 | E-mail | Web | 7. července 2014 v 18:09 | Reagovat

Semnou tedy nehla ani ta situace, spíš mě k tomu rozhodnutí vzít si to, popostrčila ještě víc...

28 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 7. července 2014 v 18:14 | Reagovat

Víš. možná kdyby to bylo s chlapem "na celý život", budeš se na to dívat jinak. Ale stejně jsi statečná, že jdeš s pravdou na trh :-)

29 soul-underground soul-underground | 7. července 2014 v 19:19 | Reagovat

Podle názorů co tady čtu za chvíli vymřeme a bude tu víc cikánů jak nás :D

30 Olja:) Olja:) | Web | 7. července 2014 v 19:58 | Reagovat

Páni .. zajímavý článek. Já abych pravdu řekla jsem v tomhle věku na děti totálně alergická,ale to je pdole mě tím že jsem prostě 17tiletá puberťačka,která si chce užívat života a uřvané děti jí lezou krkem :D upřímně mám ale taky často strach že otěhotním a věřím svým milovaným práškům,že mě do téhle situace nedostanou :D i když teď mě docela bolí břicho a řeknu ti,že jsi mi udělala zase docela parádní nervy :DD

31 dashenecka89 dashenecka89 | Web | 7. července 2014 v 20:13 | Reagovat

Jsem sice o něco starší, ale mám na tuto otázku podobný názor, vlastní dítě ani omylem ... a je mi úplně jedno, co tomu říká okolí, rodina ... a že vymřeme - to opravdu nehrozí ... Chtěla bych si v budoucnosti nějaké adoptovat, potřebuji mít pocit, že tomu dítěti dávám všechno, chci, aby dostalo vše, co se nedostalo mi, to bych u svého vlastního asi nedokázala, nedokázala bych ho mít rádá, možná to zní divně, ale nemůžu si pomoct ... Ono by to stejně nebylo možné, když k sobě žádného nepustím ...

32 Chloë Noir Chloë Noir | E-mail | Web | 7. července 2014 v 20:17 | Reagovat

Niektoré časti akoby som ja sama písala. :D Tiež nejako veľmi sexuálne nežijem (nakoľko ma sex nijako veľmi neberie)  a keď, tak robím všetko preto, aby boli šance na otehotnenie minimálne (ale zase hormonálnu antikoncepciu neberiem, proti tej mám pár výhrad) ale predsa zakaždým takmer prepadám panike.
No tiež som raz mala pocit, že som v tom, krámy boli divné, asi len dvojdňové slabé krvácanie a samozrejme strýček Google povedal, že to sa na začiatku tehotenstva môže stať. Bola som zúfalá, bála som sa ísť do lekárne po test či ku gynekologičke, netušila som, čo by som robila, ak by sa to potvrdilo. Boli to kruté dni, normálne som mala pocit, že pociťujem všetky tehotenské príznaky...katastrofa. :D
Ale potom sa o týždeň či dva dostavil normálny cyklus taký aký ho neznášam (ale v tej chvíli som takmer skákala radosťou :D).
Akurát koniec príbehu je úplne iný, než ten tvoj. Ja som si naopak len viac uvedomila, že dieťa rozhodne nechcem, že som typ, ktorý sa len s ťažkosťami zvládne postarať sám o seba a je príliš egoistický na to, aby sa staral o nejaké potomstvo. Sebe by som popravde veľmi nezverila ani Tamagoči :D
Možno sa to časom zmení, nepopieram, že je je to možné, ale ani v to veľmi neverím a keď už rozmýšľam nad dieťaťom, tak sa skôr vidím, ako si nejaké adoptujem, než aby som nejaké vynosila a porodila. :)

33 Leporell Leporell | Web | 7. července 2014 v 20:48 | Reagovat

Jednou jsme s kamarádkou narazily na téma: "Kariéra nebo dítě". Řekla jsem, že bych šla na potrat, protože kvůli nějakýmu nevděčnýmu svišti si život nezkazím.
Dodnes mě nechápe. Co je na tom tak špatného, kdybych prostě šla na potrat?! Chci říct, že na co mi bude dítě, když nebudu mít jak se o něj postarat?

Vlastně. Já nikdy stejně malé děti ráda neměla. Vždycky jsem se jim jako čert kříži vyhýbala, a když náhodou jsem musela nějaké hlídat, tak jenom očima. Panikařím, když děti začnou brečet a ještě mít svoje?! Děkuji pěkně, ale ne. (:

34 Katka0 Katka0 | 8. července 2014 v 9:11 | Reagovat

http://onepatas.wordpress.com/ Zajímavé, určitě se koukněte :)
Jinak článek moc pěkný :)

35 ANA ANA | Web | 8. července 2014 v 11:03 | Reagovat

Ono totiž u vlastního dítěte je to trochu jinak. Máš najednou úplně jiný pocit. Není to nějaké dítě, je to tvoje dítě, součást tebe samé. Myslím, že jsi na to sama přišla, vlastně ke konci článku o tom píšeš... a věřím, že pokud ten mrňous jednou přijde, že budeš dobrá máma.
Včera jsem shodou okolností četla jeden prima článek o démonizaci mateřství, psala to blogerka, která má asi půlroční mimčo a psala, že z mnoho strašáků, které slýchávala v těhotenství (nikdy se nikam nedostaneš, nikdy se nevyspíš, pořád se budeš starat o dítě) se žádný z nich neobjevil, svoje dítě si vychutnává, nestresuje se, dopřává si občasných posezení s kamoškama nad kafem, takže - vždycky záleží na člověku, jak si to zařídí.
Jo a máš dobrýho bráchu. Charakter se projeví v nouzi, u tvýho bejvalýho se charakter projevil jako nulový, brácha se naopak ukázal jako formát.

36 K. K. | E-mail | Web | 8. července 2014 v 20:56 | Reagovat

Děkuji za fajn komentáře! Všechny jsem je poctivě pročetla, ale reagovat na ně nebudu, snad se nebudete zlobit. :)

37 lady Lianna Ellusive lady Lianna Ellusive | E-mail | Web | 13. července 2014 v 19:37 | Reagovat

Já jsem ráda za tu svoji slaboulinkou antikoncepci. Beru ji zatím spíš jen kvůli bolestem během menstruace, ale až se objeví chlap, jsem v tomto směru dost plašící se typ - to by se mnou nevydržel:-).

Jsem ráda, že ti to tak dobře dopadlo.

38 Janča Janča | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 22:30 | Reagovat

Nechápu, že jsi před tím "omylem" vůbec nechtěla mít dítě. To já teda zatím taky neplánuju (ale jsem taky o 5 let mladší než ty), ale věřím, že jdou ho mít budu. I když teda opravdu rodit nechci, tak si myslím, že třeba kolem té třicítky se dostaví stav, kdy budu dítě nejen chtít, ale i potřebovat.

39 Janča Janča | E-mail | Web | 19. srpna 2014 v 22:31 | Reagovat

[38]: * jednou

40 K. K. | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 0:53 | Reagovat

[38]: Já vždycky chtěla děcko adoptovat. Mám pár zdravotních problémů, které jsou dědičné a tak nějak mám strach, že by ten svišť, kterého bych porodila, je mohl podědit... A taky nevěřím, že bych někdy poznala člověka, u kterého bych si řekla, že je "dobrý spermodárce"... Navíc podle jednoho vyšetření jsem neplodná, ale 100% to není. :)

41 Janča Janča | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 10:21 | Reagovat

[40]: Aha, tak teď už to chápu. To mě mrzí, ale tak alespoň, že jde to adoptování. :) Na to ale stejně musíš mít skvělého partnera, protože dávaj děti do péče jen manželům, kteří žijí v dobrých podmínkách.

42 K. K. | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 11:20 | Reagovat

[41]: Já vím no, ale jak říkám, bez sviště se obejdu. V mém "plánu" života mi na něj stejně nezbývá moc místa, mám jiné priority - ale kdo ví za 10-15 let, se mi třeba zblázněj hormony. :D

43 Janča Janča | E-mail | Web | 20. srpna 2014 v 14:03 | Reagovat

[42]: Však jo, se neboj, že by se to za těch 10 let nemohlo změnit. Poznáš skvělýho partnera, najednou všude okolo uvidíš děti, začneš je mít ráda a najednou je budeš chtít taky. :P:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama