Páteční žvásty

3. června 2016 v 14:59 | K. |  Klávesnicí
A tak mám dneska klidnější pracovní den, kdy sedím v kanclu a tisknu obrázky. Říkala jsem si, že to využiju k napsání nějakýho toho článku, protože o zážitky teď nemám nouzi a fakt nemůžu říct, že bych se nudila. Nojo, jenže jsem otevřela ten textový editor a už od rána do něj jen tupě zírám...



Hodně času teď trávím v práci. Mám naprosto volnou pracovní dobu, můžu si sem chodit vpodstatě jak chci, ale nějak to nezneužívám a držím se takovýho toho osmi hodinovýho standardu. Máme toho teď dost, takže tu zůstávám třeba do sedmi. Nevadí mi to, naopak. Až na to, že mi chcíply bedýnky u počítače, mi tu fakt nic nechybí. Je tu bezvadná psí i lidská společnost, můžu se zajít pohoupat na zahradu a kafe máme dost. :D

Včera jsem si řekla, že bych mohla výjimečně zdrhnout třeba o hodinu dřív. Ale protože tady se jedná z minuty na minutu, dostala jsem bojový úkol! Vyzvednout malou z družiny a pak zajet do jesliček pro malýho. R. si ze mě dělal srandu, ať trénuju (haha) a tak jsem teda jela trénovat...

Celá uřícená jsem zdárně našla dítě č. 1. To už je velký, takže s ním je i řeč. I když přiznávám, některé otázky mě lehce vyváděly z míry...

"A Káťo, máš nějaký syny?"
"Nemám."
"A vnuky?"

Vyčkaly jsme příjezd autobusu. Přijel takovej ten malej pinďa, nacpanej k prasknutí. Povedlo se mi dítě č. 1 usadit, sebe přichytit a už jsme frčeli.

Autobusama jezdím denně, ale nikdy bez sluchátek. Tentokrát jsem teda byla o hudební doprovod ochuzená a tak jsem pozorovala okolí. Na dvousedadle seděla taková hodně široká dáma. Zabírala zhruba jednu a půl sedačky. Netvářila se, že by ji to nějak trápilo. Přisedla si k ní paní, která byla naopak příšerně hubená. A tak tam vedle sebe seděly a v tom ta hubená říká: "Promiňte, že se na vás tak lepím, ale já se bojím, abych nevypadla!"

Zdárně se mi povedlo vyhledat i dítě č. 2. Čekalo nás půl hodinové posezení na zastávce. Trochu jsem se děsila, ozýval se ze mně ten pesimista, kterej si ještě nehodil mašli, a před očima jsem měla různý katastrofický scénáře, co se všechno může stát. A tak se mi neskutečně ulevilo, když obě děti seděly na gauči doma a cpaly se nanukem.

Říkala jsem si, že za dobře odvedenou práci bych si mohla konečně otevřít tu Plzeň, co si chladím už týden v lednici, ale vyfasovala jsem taky jednoho jahodovýho mrože. Na to, že nanuky odmítám, kor tyhle jahodový, byl dobrej. Až překvapivě. Když si děti převzal dozor, chtěla jsem odejít. Začalo samozřejmě hrozně chcát...


A tak jsem se večer vrátila na místo činu. Budou to dva měsíce, co se stala taková hodně bizarní věc. Přijdeme s T. ke stolu na posezení s přáteli a úplně v rohu ta bizarní "věc" sedí.

Našla jsem si místo tak, abych na něj viděla co nejmíň a objednala si pivo. A takhle rychle do mě nezahučelo snad ani na Světu knihy. Nejsem teď zas tak zvyklá pít, i když mě to v práci dost svádí, jedu spíš na kofein. Takže se mi povedlo odbourat takovej ten trapnej pocit, utopit zbytky výčitek svědomí a tak. Nedalo mi to a sem tam jsem se na něj podívala. Zmetek se culil jak sluníčko. Takhle jsme se párkrát teda na sebe podívali...

Kolega mu říká: "Půjdeme?" A on nééé, on si objednal ještě jedno. A já odpočítávala každou minutu která zbývala do jeho odchodu. Takhle pomalu mi čas snad ještě neutíkal.

Dočkala jsem se. Nasedl na kolo, podíval se na mě, pozdravil a odfrčel. A kam? No přece za rodinou. O který se nějak před těma dvěma měsícema zapomněl zmínit.

Vyslechla jsem si pár (nutno zmínit že vtipných) narážek od kamarádů a zábava konečně mohla začít. Chtěla jsem přijít domů brzo, na slušňáka. Do půlnoci maximálně. Dám pět piv - maximálně. Dala jsem jich 6, k tomu jsem si cucla šampaňskýho a na čas jsem jaksi pozapomněla. A protože poslední dobou vydržím úplný hovno, dostala jsem kecavou.

A už to jelo. A. trpělivě naslouchal mému momentálnímu "milostnému" rozpoložení. To, které rozbrečelo moji mámu, který je nejvíc bizarní a který se snažím zahnat. A čím víc se to snažím zahnat, tím víc na to musím myslet. Takže je to takovej začarovanej kruh, osobní bizár a ještě něco k tomu. Ale to nevadí, to přejde. Bude muset. A. tak jako zíral a prohlásil: "Já jen koukám. Ty už nejsi chladná, v tobě jsou city!" Tak teda asi jo no.


Jsem z toho všeho nějaká otrávená. Přijde mi, že nic nestíhám... Z eshopu nám přišlo děsně moc objednávek - to je super, ale do každý mi chybí nějaký zboží na zakázku. Takže člověk než vyřídí jednu, přijdou dvě další. Si říkám, že to snad ti zákazníci dělají naschvál. Nepamatuju, že by přišla nějaká pěkná objednávka, do který se nemusí nic dodělávat. :D

O soukromém životě nemluvě. Na svůj vzhled jsem poměrně rezignovala, takový nehty jsem si nenalakovala už asi měsíc. Při debordelizaci skladu jsem si je navíc pěkně olámala, takže mám teď každý jinak dlouhý. Barva z vlasů mi z půlky slezla, takže jsem teď taková nazrzlá blonďatá bruneta. No vypadá to fakt nádherně.

Kinderky? Výměny? Mám bambilion restů. Nebaví mě pořád těm lidem psát, že fakt nemám čas, ale je to pravda. A když už náhodou přijedu z práce rovnou třeba v osm večer domů, nemám náladu se v tom vrtat.

Takže je asi nejvyšší čas přestat remcat a všechno to dohnat... A i když do práce chodím fakt ráda a s Er. jsme si dělali srandu, že si tu postavíme domeček, protože se nám ani nevyplácí jezdit domů, musím říct, že dneska jsem fakt ráda, že je pátek...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 3. června 2016 v 17:00 | Reagovat

Taky bývám svědkem zajímavých rozhovorů v hromadných dopravních prostředcích... tam se člověk nenudí :D

Jinak já toho mám taky hodně, ale tak nějak se mi moc nechce při tom pátku :D

2 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 3. června 2016 v 17:30 | Reagovat

Ach, veřejná doprava! :D Mohla bych vyprávět do večera o tom, co za pochybné existence jsem během pár let potkala.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama