Takový ty normální vize, hledání sama sebe a další číčoviny

7. listopadu 2016 v 22:53 | K. |  Nekonečná VKV
Jsou to asi dva měsíce, co jsem se divila, proč mi mobil přehrává asi 20 písniček furt dokola. Tři dny jsem se nepídila po příčině, pak mi to nedalo, otevřela jsem zadní kryt a zjistila, že mi někam odešla paměťová karta. Vcelku záhadné zjištění. Snažila jsem se rovzpomenout, jak se to mohlo stát... A vybavil se mi nehezký obraz, jak jsem šla z hasičárny, kde jsem slzami, vínem a především rumem s colou zalejvala žal po zmizelém Er. (a taky kulečníkový stůl a tak) a nějak se mi před barákem zamotaly nožičky. Ach ano, dáma k pohledání. Co já jsem vlastně za dámu. Už přes rok mám dělnickou školu a podle toho se většinou i chovám. Teda, na mou obranu, já padám i normálně, nepotřebuju k tomu trojku v žíle... No ale abych se vysekala tak, že mi z mobilu vypadne paměťovka, která jde vyndat jen násilím, mi přijde fakt trochu moc...

No a tak jsem teda zapátrala v útrobách šuplíku a našla kartu která obsahuje asi čtyři roky starý fotky. Teď v neděli jsem si jimi listla... A našla fotku, která získala čestné místo v menu. A hned jsem si vzpomněla na moje oblíbený HIMYM, kde Tedovi neteře a synovci skandovali u vánočního stromečku: "Číča, číča, číča!" A já si jak ta číča už nějakou dobu fakt připadám... Ale jako správnej dlaždič jsem si dneska řekla, že na to fakt mrdám, a že je to vlastně strašná sranda. To že můj osud má fakt zvrácenej smysl pro humor vím už dlouho, ale i tak mám chuť si to tu virtuálně zaznamenat.



Teď už vím, že začínat si s chlapem od rodiny není zrovna vhodný nápad. A to ani ve chvíli, kdy jste v očích vašeho společného známého vlastně úctyhodná spasitelka, protože žena číslo jedna je prý fakt hrozná fůrie. H. s děsem v hlase prohlásil: "Já se divím, že ji ještě nezabil." A já od té doby nemám výčitky, že jsem ničitelka rodiny. Protože podle všeho ta rodina byla zničená dávno předtím, než jsem toho parchanta potkala...

Když tehdy v červenci Er. odjel (údajně) na skok domů, bylo mi jasný, že to nebude jen tak. A to hned ve chvíli, kdy se za ním zavřely dveře. A v tu dobu jsem vlastně začala zjišťovat, jak moc se ty moje vnitřní vize plní. Což se snažím naučit využívat, aby mi to k něčemu bylo i v jiné oblastni, než mém zpackaném milostném životě.

Nějak ten týden po jeho slíbeném návratu jsem měla čest se "poznat" s paní manželkou. Napsala mi nějaký nesouvislý sprostý žvásty. Nechala jsem to být, neodepisovala jsem ji, ani jeho jsem nekontaktovala. Byl to, myslím si, čtvrtek. A pak přišel nějakej víkend, buď hned ten co následoval, nebo další (a vida jak mě ta celá záležitost začíná být volná, vypouštím detaily) kdy mě prozvonilo nějaký španělský číslo. A vzápětí další. A pak mi přišla druhá zpráva od ní. A já absolutně nechápala, proč mě sakra provznánějí nějaký Španělé, ale bylo mi jasný, že to nějak souvisí...

Čas plynul. A já si říkala, že se do celé hry ještě nějakým způsobem vrátí F. A nakonec se zjeví i Er. a já si to pak půjdu asi hodit, protože tohle je moc i na mě. Jak jsem si někdy loni v prosinci (a především pak v únoru) říkala, že s jedním z nich chci strávit zbytek života, tak teď se musím smát, jak se člověku dokáže zatemnit mozek. No a pak mi to nedalo a na začátku září jsem si vyhledala na Er. domácí kontakt a napsala mu. Jediný co následovalo byl telefonát, kterej mě v tu chvíli opravdu nasral.

"Už mi nikdy nepiš a nevolej. Rozumíš?"

Než jsem stihla cokoli říct, přerušilo mě tůtání. Ten hajzl! Jako správná impulzivní hysterka (ooo, jak my jsme v některých věcech stejní) jsem mu napsala pár zpráviček, který si za rámeček určitě nedal. Nicméně mě v tom textovacím běsnění vyrušila paní fůrie, kdy na mě něco hulákala z telefonu. Účel to splnilo, ač rozklepaná vzteky, dala jsem mu pokoj a rozhodla se to nechat být. A vzápětí se mi v konceptech zpráv objevila prázdná zpráva s jediným adresátem... S F. ... Opravdu humorné...


Když jsem se začala smiřovat s tím, že to byl jen další můj přešlap a že se jen potvrdilo, že to byla od začátku kravina, začaly se dít zvláštní věci. Často jsem měla takový divný pocit, že se tam něco děje a že tam nezůstává dobrovolně. Nedalo mi to a jednou když jsem s H. byla v práci na cigaretě, řekla jsem mu o nás. Nevěděl, že jsme to dali dohromady. Chvíli tak koukal a pak začal povídat co ví. Nakonec mě ujistil, že se stoprocentně vrátí, hned jak to bude možný. A ve mně ty naděje začaly hlodat nanovo. Už dávno to s tou bláznivou zamilovaností nemělo nic společnýho. Už v tom zůstala jen ta má umanutost mít to na co si ukážu že chci, ať to stojí co to stojí. Prostě jen tak, z principu. A ještě si dupnu, tak.

A pak jsem jednou stála na zastávce a čekala na autobus. A zase si přehrávala ty scénáře budoucnosti. A viděla jsem kouzelný datum. 7. 11. To má narozeniny. Ušklíbla jsem se. Až ten den přijde, napíšu mu nějakou hrozně kousavou ironickou smsku. Když nic víc, tak bude snad mít chvilku peklo od manželky. Šmarjááá, já se nedivím že se mi všechno tak kurví, vždyť já si tímhle tu karmu nikdy neočistím!

No a pak se ve mně začaly míchat ty různý pocity. Najednu stranu ten, že ho nechci už nikdy vidět, nadruhou se mi stýskalo po tom, jak to bylo fajn. Už jsem ho ani neviděla jako svýho parnera, spíš jen jako kolegu. Protože prostě v tý práci nám spolu bylo fajn i než jsme to dali dohromady. A mně to pořád chybí. Ale bylo vymalováno... Zkrátka, už se nikdy neuvidíte!!! Nicméně jak se říká, touha je zázrak... Tak jsem mu odpustila a pak si teda přála a věřila a tak... Jen získat to co chci. Vysvětlení a omluvu. Nic víc, nic míň.


Vyžádala jsem si znamení, jestli se vrátí. A prý jo. Bylo mi to málo. Něco mi říkalo, že to bude před Vánocemi. Ale já chtěla konkrétní datum. Tak jo, tak jsem ho dostala. 8. 11. (Tak jo, nohama pevně na zem, ale jestli se zítra objeví, tak se asi poseru :D). Přemýšlela jsem, proč zrovna 8. listopadu. Den po jeho narozkách? Že by strávil narozeniny v kruhu rodinném a uvědomil si, že to štěstí ho čeká tady se mnou? (Teď pěkně strouhá...)

A jednoho krásného dne jsem měla pocit... Jakobychom na sebe velmi intenzivně mysleli... A v tu chvíli mě prozvonil. Neuvěřitelný. Bylo to ze skrytýho čísla, ale já věděla, že to byl on. Nevolala jsem zpátky, nepsala, nic. Ať se trochu snaží. A o týden později mě znovu prozvonil, a pak mi přišla konečně zpráva. Ach jak se kál. Jak se omlouval. Telefonovali jsme spolu. A já měla chuť mu jednu vrazit přes to telefonní sluchátko.

Od té doby spolu komunikujeme minimálně. Přestalo mě to bavit. Přestalo mě bavit čekat na něco, co tam kdesi sedí a fňuká. Z férovýho silnýho chlapa, co mě měl chránit, se stalo ubrečený děcko. A já nejsem ta, který se chce o někoho starat. Ano, chci mít někoho, komu můžu dávat nějakou tu láska, případně mu třeba uvařit nebo já nevím co, ale aby on tam někde dřepěl a čekal, až za něj vyřídím všechny náležitosti aby se mohl vrátit... Tak to nasrat.

V nějaký slabý chvilce minulý týden jsem si říkala, že pokud uvidím z jeho strany snahu, jsem ochotná mu pomoc. A to třeba i finančně. Hodně jsem o tom přemýšlela. Ale čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc mi bylo jasný, že je to blbost a rozhodla se to nechat být. Už se mi ani nechtělo mu volat k těm narozeninám. Vlastně jsem začala být ráda, že je pryč, i když se mi chvílema fakt stýská. Tohle nemá budoucnost, tohle nemá cenu. Potkali jsme se ve špatný čas, na špatném místě. Kdybychom spolu nebyli zavřeni v jednom baráku, ani bychom se sebe nevšimli. Možná nám prostě nic jinýho nezbylo, podlehli jsme naší slabosti.


Když jsem dneska odpoledne vytáčela jeho číslo, brala jsem to spíš jen jako hru. Prostě mu popřeju a jsem zvědavá na jeho reakci. I přesto, že mi něco říkalo, ať mu nevolám. Ať mu pošlu jen blbou zprávu. Nebo ať se na to vybodnu úplně. Černá díra na peníze. Přední ukrajinskej herec...

Nejdřív přišlo vytípnutí hovoru. Fájn. A pak? Pak přišel šok. Prozvonilo mě španělský číslo!!! Už zase. Historie se opakuje. Volala jsem tam, zvedl to nějaký zmatený chlap. Měl teda strašně podobnej hlas jako "náš" oslavenec, ale mlel něco španělsky. Bylo to hrozně komický, protože jsme na sebe oba volali: "Haloo? Halooo." A hovno z toho, protože jsme si nerozuměli ani slovo žejo. No, takže mě ani nepřekvapilo, když se na jeho čísle potom ozval ženský hlas. Fůrie se asi taky jen tak nedá... Ale zklidnila se, už nenadávala tolik jako v září. Vlastně celkově mi přišlo že ten hlas zní nějak z dálky.

Vztek vystřídal smích. Jak krásně to všechno vychází. Začala jsem si z toho regulérně dělat prdel. Popereme se o našeho drahého! Nebo už je na cestě za svou milovanou K. a nechal tam mobil. Protože zítra je přece osmého že... :D Podhrabe se pod hranicí a bude. Protože jak se chvástal v červenci, on přece vydrží všechno, hehe.

Aby to dostalo ty pravý grády, dneska nám přišel balík a pošťák mi s takovým záludným úsměvem říká: "Mám vás podravovat od kolegy..." Takže F. si vzpomněl, pěkné pěkné. Dokonce už jsme si vyměnili pár zpráv. Hm. Cože tak najednou? Nejezdí u nás už od června a hle, tak si jen tak 7. 11. vzpomeneme a necháme podravovat?

Nestačím zírat a fakt se bavím. Ještě odpoledne mi to bylo líto. Přiznávám, že poslední dny se mi po F. stýská. Asi víc jak po Er. :D Ani nevím proč jsem na něj začala tak vzpomínat.

Takže přecejen došlo na kousavou smsku. Akorát jestli mobil na starost fůrie, tak si to ten můj malej chudáček asi ani nepřečte.

"Tak co ten Er.?" - to se mě dneska zeptal na cigáru H.
"No ani mi nemluvte, chtěla jsem mu popřát k narozkám a zvedla to ta jeho fůrie."
"Ale to on za to nemůže, víte, on má na rukou želízka!"

A pak jsme se mu vysmáli. Doufám že aspoň pořádně škytá. Nicméně mě fakt sere, že si takhle nechá všechno líbit. A i když si fakt dobře rozmyslím, jestli se od něj nechám podruhý zblbnout, nepřeju mu nic špatnýho a obávám se, že se tam něco špatnýho děje. A trochu se bojím, jestli ta jeho na mě nepošle nějaký bláznivý Španěly. To by mi tak chybělo ještě.

www.giphy.com


"Jestli mi to s tebou nevyjde, tak snad skočím na druhej břeh..." Tak přesně tohle mi říkal Er. asi tři dny předtím, než odjel. A já pokyvovala hlavou, že je to taky asi poslední chlap kterýmu dávám šanci, a pak si najdu babu.

Jenže on si narozdíl ode mě dělal srandu. Často vidím ty články lidí, co se hledaj. Ale jsou to většinou puberťáci. Já se teda chovám tak na třináct, ale dle občanky je mi přecejen o něco víc. A furt nevím. Jak moc je důležitý to vlastně vědět?

Když jsem seděla s Fí. minule na pivu, vypadlo z něj, až mi přišlo že trochu zoufale: "K., už si najdi konečně holku!!!" Ale jak? Mohla bych vůbec chodit s holkou? Já si to furt neumím prostě představit. To, že dokážu mít s ženou sex ještě snad neznamená, že bych s ní mohla žít, ne?

Kdysi dávno když jsem byla ještě s Ex., zatáhl nás náš společný kamarád do Jampy. Stála jsem u baru, koukala po těch holkách. A pak ke mně přišla jedna moc hezká a začala mě balit. Kdyby ji Ex. (což se mu nedá vyčítat) nesjel vražedným pohledem, kdo ví jak by to pokračovalo. Pak jsme se rozešli a já o se sblížila s jednou slečnou z naší party a po nějakých pár flaškách to šlo samo. Dělaly jsme si srandu, že mám hezčí milenku než Ex. I tak vždycky následovala morální kocovina a nějak jsme se k těm našem úletům v hovorech nevracely.

A pak se stalo něco proti mému přesvědčení. Zařekla jsem se, že budu Er. věrná až za hrob. Dokud to jeden z nás definitivně neukončí. To se vlastně nestalo. I přesto jsem přednedávnem skončila s někým v posteli. A byla to holka. Druhý den to byla ohromná legrace, umocněna popíjením melounové vodky. Jak já mu to natřela! Později se ozvalo to nezkažený já a dohnaly mě výčitky. Přišlo mi nefér vůči němu co jsem udělala, byť nemám žádnou jistotu že se vůbec kdy vrátí a jako odmítám na něj čekat do nekonečna. S ohledem taky na to, že už si nejsem jistá, jestli ho vůbec mám ráda, natož jestli ho miluju. No ale sakra, proč zase s holkou?

"Jdeme s Fí. na pivo a pak si asi skočíme zatancovat..." Takhle jsem se loučila o víkendu s našima.
"Kam?"
"Ale, asi do gay-friendly baru na Národce."
"Tam se nikdy neseznámíš!!!"

Kdyby jen tušili... Je co tušit? Sakra... Kdo vlastně jsem?

www.blogfiles.wfmu.org


Když opomenu lehké zmatení ohledně své orientace (jakoby na tom v dnešní době záleželo... i když je pravda že někteří ještě neslezli ze stromů... a naši by si jistě mysleli, že se jen "opičím" po mých gay kamarádech...) a své posrané koleno... To koleno... Je to asi pět let co mě začalo fakt děsně bolet a doktor mi ho chtěl kuchat a já nechtěla, tak to nějak přešlo. Sem tam to bolí, ale dá se to vydržet, ale minule jsem cvičila nějakej hard workout a protože vážím asi dvě tuny, tak mi samořejmě křuplo a teď sotva lezu... A taky únavu... Já jsem fakt furt hrozně ochrápaná a je úplně jedno jak dlouho spím... Tak momentálně cítím fakt příjemnou úlevu. Bez ironie. V práci se mi povedlo podchytit docela dost věcí, sice mi chybí ta hlavní (řekla jsem si, že až tohle udělám, Er. se vrátí... možná proto to furt odkládám :D) ale to není nic co by ještě nepočkalo, a v pátek jsem si naprosto božsky uklidila kancelář...

Celkově je to teď v tý práci takový fajn. S T. jsme se teď docela zkamarádily, sice spolu vycházíme normálně vždycky, ale teď si i sem tam něco svěřujeme kolem chlapů a tak (minule jsme krásně zdrbly Žirafáka i Er.! :D). Dneska jsme se pěkně pobavili s H. a N. se se mnou taky snaží kamarádit. Čím dál tím víc mi připomíná Er. Teda tím chováním...

Akorát teda mi tam asi fakt řádí nějaký duch. (Jestli on ten Er. není mrtvej). Než odjel a byl tam u nás ještě Žirafák, jednou se otevřela jeho rychlovarná konvice. Ať jsme dělali co jsme dělali, prostě jsme ji nemohli zavřít. Er. přišel, udělal jeden pohyb a konvice se zavřela. Já ji pak omylem zase jednou otevřela a Er. ji zase musel zavřít a říkal, ať to neotvírám, že je na to fígl, co zná jen on. V pátek jsem přišla ke stolu, že si uvařím čaj a koukám, konvice otevřená. Udělala jsem intuitivní pohyb a zavřela se. "Sakra, vždyť já ho nepotřebuju. I tu konvici si zvládnu zavřít sama." Radost mi nevydržela dlouho, víko vystřelilo nahoru než jsem si ten čaj vůbec dopila.

Nevadí, přilepím to lepenkou. A nebo prostě budu tu vodu vařit v otevřený konvici, holt budu opatrná, abych se nepolila. Dneska ráno jsem teda dala vodu vařit a odešla jsem na cigáro. Ještě předtím jsem několikrát zkusila víko zavřít, marně. Když jsem se vrátila, voda byla uvařená. A konvice zaklaplá. Jak??!!! Byla celou dobu na zemi za štaflema. Pochybuju, že existuje nějaká fyzikální síla, která by ji zavřela a zaklapla. Naopak - vždyť ta pára to vždycky otevřela!!! Nechápu to. Prostě to nemá vysvětlení... NEMÁ!!!

A to by bylo asi pro dnešek vše... Navzdory tomu, že ze sebe neustále nechávám dělat číču, nemůžu chodit a v práci mi řádí duch, je mi teď v tuhle chvíli opravdu hrozně dobře. A já nevím proč. Vlastně to ani nechci vědět...

www.giphy.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 7. listopadu 2016 v 23:17 | Reagovat

Jak já bych tě rád poznal, vždycky se u tvých článků parádně odreaguji. Musíš být vtipná osoba. :D

2 K. K. | E-mail | Web | 7. listopadu 2016 v 23:48 | Reagovat

[1]: To mě celkem těší. :D Řekla bych že není o co stát, ale poslední dobou jsem dost sebestředná...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama