To to pěkně začíná

7. ledna 2017 v 17:40 | K. |  Klávesnicí
Jakoby by s 1. lednem začala nová životní etapa... Která je naprosto k ničemu. Nebojím se říct že stojí totálně za hovno. Fakt, jakýkoliv slet událostí se vyvíjí tím nejhorším způsobem, byť jsou to drobnosti. Jenže když máte těch drobností za den padesát, dokáže vám to pěkně otrávit náladu...


"Proboha, co to máš na noze za modřinu?"
Ta modřina není vlastně modřina. Je to asi půl centimetru hluboká spálenina ze který denně vymačkávám nějakej bordel a co se odmítá zahojit. Bude to taková věčná vzpomínka (neb jizva se už rýsuje) na zmrda, kterej má doma manželku a dvě děti a ani to mu nezabrání v tom mě vohnout v dětským koutku hasičárny. Hm. Kolikrát si tam ti jeho svišti ještě budou hrát... A já - prohnilá, po ztrátě iluzí, ten hřích páchám s ním. S chutí, s radostí.

"Kdyby se náhodou moje žena ptala, tak jsme v hasičárně byli spolu do tolika a do tolika jo?"
A tak nám kamarád kryje záda.

A já si střádám plány jak mu zase vstoupit do cesty. Asi nebylo dne, kdybych si na něj, a především na náš zvrácenej zážitek, nevzpomněla. Kdo ví, jestli vůbec zná moje jméno. Vždyť ani já si o něm nic nepamatuju. Snad asi akorát věk.
"Tobě je 36, co?"
"Sakra, ty máš paměť!"
Trochu málo. Na to že jsme se bavili asi dvě hodiny. A v tom dubnu taky tak nějak. Achjo.

Nechápu se. Vzpomínám, jak nesl tác s nějakým žrádlem a já pozorovala jak se popasuje s otevíráním dveří. Vypadal komicky, což bylo umocněno jeho trpasličí vejškou.
"Chcete ty dveře otevřít?"
"No to byste byla hodná... Mmmm. Nejenom krásná, ale i slušná!"

A to zoufalci jako jsem já stačí ke štěstí. Takže čekám. Na další náhodu, kdy se setkáme. Paradoxně tenhle člověk mi teď může dát to, co mi tak moc chybí. A hned na to může odejít domů a hrát si na hodnýho taťku... Ehm... Něco mi to připomíná. A já? Já si můžu jít hodit mašli, protože tohle moje smýšlení je neomluvitelný.


8 vín, melounek, 2 piva. Asi milion vykouřených cigaret. Zima, teplo, zima, teplo. A zase jsem se neovládla. Věděla jsem, že mu budu psát. A taky to, že to není dobrej nápad, protože se zas akorát naseru. Už minulý víkend jsme si psali o našich sexuálních fantazií a rozhodli se nějaký teda zrealizovat. Je to tele. Začínám mít pocit že jsem ho odpanila.

"By mě fakt zajímalo proč se s ním ta holka rozešla..."
"Asi ji sexuálně neuspokojoval."

Je divnej. Může mě mít kdykoli chce. To on přišel s tím nápadem. On na mě předloni házel oči a přidal si mě na FB. On mi začal motat hlavu, byť byl v tu dobu ještě ve vztahu. On, když jsem začala být zase naivní a rozhodla se někomu věřit, mě vopíchal a odkopl. Nevím co jeho postoj ke mně znamená. Očividně se mnou chodit nechce. To mi nějak žíly netrhá, protože tohle bych doma asi nesnesla. Jediný na co se zmůže je sem tam napsat co se mnou chce dělat. A když má tu možnost, tak ji nevyužije.

Napsala jsem mu v týdnu a navrhla sobotu. Říkala jsem si, že jestli má náš vztah založený na občasným nezávazným poveselení fungovat, chtělo by se vídat častěji než jednou za půl roku. A tak jsem se rozhodla převzít iniciativu. Nic, žádná odpověď, prostě klasika. Mlčení je souhlas? Ne. Prej přemýšlení. Přemýšlení o čem. O tom jestli bude mít chuť? Nemají chlapi chuť náhodou furt? A tak jsem se včera připomněla. Prej má pracovní večírek. Že si to můžu ověřit v tý hospodě kde maj rezervaci. Aha. Já jsem celá žhavá do toho ho takhle kontrolovat, jasný. Každopádně jsem ráda, že mi to dal sám od sebe vědět, žejo.

Nevím proč. Asi tím vínem, únavou, blbou náladou. Chtěla jsem být s ním. Viděla jsem se jak se naložím do tý jeho obří vany a on mi umeje záda. A pak si lehneme na gauč k TV a tiše budeme sledovat nějakou píčovinu co dávaj. A pak si půjdeme lehnout, pokud neusneme už v tom obýváku. Netoužila jsem po nějakým sexu, kterej s ním stejně nestojí za moc. Promluvit si. Vytáhnout z něho co ke mně vlastně cítí. Ujasnit si co je mezi náma. Chci to vědět. Nejsme kamarádi. Nejsme partneři. Nejsme milenci. Nejsme už ani kolegové. Co do prdele vlastně jsme?

Kdybych šla ven a moje myšlenkový pochody vykřičela do nějaký zmrzlý louže, mělo by to výsledek asi zhruba stejnej. Ze začátku to možná bylo dobrý, ale záhy si ze mě začal dělat prostě prdel.
"Nikam nejdu, na gauči mi je dobře. Nemám na nic náladu"
...o dvě minuty později...
"Ti to říkám že jdu do hospody a nikam nejedu."

Aha. Hroznej problém mi to napsat hned. Ona je totiž větší legrace číst to moje přemlouvání a nechat mě se ztrapňovat. Možná dobrý že nepřijel. Asi by byl zklamán. Chtěla jsem si jen povídat.

Tak jsem mu ráno vítězoslavně napsala, že ať si o sobě nemyslí že je nějaký neodolatelný terno. A ještě jsem podle zmínila že ani v tý posteli to žádnej zázrak není. A samotnou mě překvapuje, že mě to ještě překvapuje... Tradičně, bez odpovědi. Teď spolu nebudeme mluvit. Dokud mi to nedá a nenapíšu mu jakoby se nic nestalo a zase mu poskytnu ty svoje provázky, ať si za ně tahá jak chce.


"Do toho příšernýho podniku už nikdy nevlezu. I kdybych měl absťák po pivu, tak raději půjdu domů."
"No tak co teď? Máme tu něco?"
"Akorát ten příšernej podnik."
"Jdemeeee!"

A tak jsme tam vlezli. Na zdi RHCP. Krásná fotka. Pořízená kolem roku 2006. V době, kdy jsem je začala poslouchat a obdivovat. A z rádia na nás valili... Nickelback a další podobný lahůdky.

"Pusťte tam Redhoty!!!!"
Vykřikovala jsem v těch fázích kdy se má zimnice dávala na ústup.

Náhle nás obklíčili čtyři lidi. Čtyři dost divný lidi. Zaujali takovej bojovej postoj. Vypadali že nás začnou mlátit. Prej ne, prej se přišli jen seznámit. A tak jsme se sezamovali. S jedním jsme se shodli že hudební produkce stoji za vyližprdel a že chceme Redhoty. Nezahráli nám je. Potom začali hrát Divokýho Billa. Moc je nemusím, ale zastesklo se mi po Malování. A hle! Začli ho hrát! A po asi... 5 vteřinách ho vypli. Hm.

Umírala jsem únavou. Zimnila jsem tak, že i kamarád na mě začal házet bundu, protože jsem se šíleně rozklepala. Vlastně celou tu dobu jsem chtěla jít domů, do postele. A taky jsem přemýšlela proč furt přitahuju ty samý kokoty. A tak.

Zachránila nás zavíračka. Procházeli jsme sněhem. Byly asi čtyři ráno, příšerná zima a všude ten ledovej třpyt. Bylo to krásný. Na pohled. Jen tak stát a koukat jak se to blýská.

Doma jsem zalehla do postele a udělalo se mi blbě. Přemluvila jsem svůj žaludek, že musí zůstat v klidu. Úspěšně. Pustila jsem si jeden smutnej cajdák, dala jeho opakování... a pak jsem hrábla za postel, vytáhla triko co mi tu zbylo po Er., připomněla si ho a začala nezřízeně brečet. Včera měl štědrej den. Co asi dělal, kde je, co s ním je. Dala bych cokoli za to kdyby mi zavolal a řekl, že už se nikdy nevrátí a že se rozhodl zůstat s rodinou. Nebo cokoli abych za tím mohla udělat tlustou čáru a jít dál. Cokoli, abych si nepřipadala jako nevěrná kráva, co ho podvádí. A pak jsem si vizualizovala pravej opak. Jak je tady, jak mě objímá a už mě nikdy neopouští. Proč... Proč si ze všech těch bezpáteřních zmrdů musím vybrat tohohle. Nemůžu se raději takhle zamilovat do F.? Nebo do ženatýho? Furt by to bylo lepší než tu truchlit pro kriminálníka z východu... Nepoučitelná.


Nedostala jsem to.

Protože mi vadí používání tý gumové věci snad ještě víc než chlapům, rozhodla jsem se po letech vrátit k práškům. Sice jsem kdysi vykřikovala že to svinstvo už něchci do sebe cpát, ale relativní ochrana nadevše. Jelikož když tu byl ještě Er., tak jsme to nechávali náhodě a já pak trnula hrůzou, jestli mě nezbouchl. A pocit že mě zbouchl jsem teda měla, hlavně po tom co jsem proležela skoro dva týdny v příšerných bolestech a uzavřely to nechutný dny. Tehdy jsem si říkala jestli to nebyl takovej ten samovolnej potrat, že ze začátku je to normální, kor když ženská nemá zrovna zdravý životní styl a žije ve stresu.

No a ty paranoidní pocity ve mně nějakým způsobem pokračují. Kdykoli ve mně dloubne, děsím se že se ve mně vytváří novej Backham. Zas si pak říkám že je Er. pryč už skoro 6 měsíců a za tu dobu by to na mě snad muselo bejt vidět.

Takže teda teď už půl roku do sebe cpu antikoncepci, abych se vyhla tomu že pak porodím něco a ani nebudu vědět čí to je, žejo, a bum, tenhle měsíc prostě nic. Jen křeče co mívám obvykle, ale tím to skončilo. Ugh. Tak buď za 3 měsíce budu vozit malý ukrajiňátko, nebo za 8 měsíců malýho pošťáka. Což teda odmítám, takže doufám, že je to jen planej poplach a že za to můžou ty prášky. To bych totiž fakt asi musela jít a spáchat sebevraždu a to se mi úplně nechce, protože i když si furt stěžuju jak je všechno na hovno, umřít se zatím nechystám.


Vždycky když začnu trpět existenční krizí, jako správná žena začnu měnit účes. Barvím se strašně dlouho, byla jsem hodně tmavá, hnědozrzavá, světlá i úplně peroxidovaná. Naposled jsem se barvila v tom týdnu co mě v létě nasral F. a Er. pozval na rande. A pak jsem si ty vlasy nechávala žít vlastním životem, až se mi ta barva docela vymyla a měla jsem to hodně podobný moji přírodní. V umělým světle to vypadalo přirozeně a hezky ale na denním bylo vidět, jak to mám stakatý. Moje odrosty, pak taková světlá - až skoro blond a konce byly takový do zrz.

No a protože na mě ty drogérkový barvy chytaj všelijak a navíc se mi hned vymejou, rozhodla jsem se navštívit odborníka. Měla jsem podmínky dvě - maličko zastříhnout a nabarvit na hnědou - světle - jakoukoli, zkrátka hlavně ne na tmavou. A aby nebyla do červena.

Takže jsem ve středu odešla s vlasama asi o 10 centimetrů kratší a se skoro černou barvou s červenými odlesky. Zezačátku mi to přišla celkem jako legrace, navíc jsem se na tmavo barvila cíleně dlouho, ale čím déle jsem na sebe koukala do zrcadla, tím víc se mi chtělo brečet. Půl roku jsem chodila s odrosty jak degen. Půl roku jsem doma měla ještě jednu krabičku "středně hnědé". 3 roky jsem se snažila z vlasů dostat ten dočervena nádech. A proč? Abych mohla zase začít.

"Paní, kdo jste? Vy jste sexbomba?"
"Vždyť máš ty vlasy hezký, co blbneš."
"No taky jsem je včera půl hodiny drhla pracím práškem..."

Připadám si jako blbec. Mám hrozně vysoký čelo a tahle barva mi to zvýraznila. Chtěla jsem si střihnout patku a tím to trochu zakrejt ale už takhle mi v tom vichru venku hrozně serou ty vlasy co nejdou dát do culíku. Navíc jsem si musela začít malovat zas linky, abych nebyla úplně vyblitá.

No, takže to byla asi kadeřnická msta za to že jsem se čtyři roky nebo jak dlouho stříhala sama. A ještě se mi ke všemu se mi z toho udělala nějaká vyrážka. Ufff.


Jsou to asi tři měsíce co jsme se s kamarádkou z party začaly bavit na téma tetování a zjistily, že ho obě už nějakou dobu plánujeme. V tu chvíli před námi přístálo šampáňo a to si řeklo o to, abychom náš plán zrealizovaly. Přiťukly jsme si že v lednu zajdeme do salonu.

Tetování chci odjakživa. Jako malá jsem po sobě furt kreslila nebo na sebe lepila obtisky ze žvýkaček. V pubertě jsem měla takový ty nápady že chci hvězdičku na záda nebo ještěrku na břicho. Kolem toho dvacátýho roku jsem už začala o tetování přemýšlet navážno.

Nápady na konkrétní motivy a místa se samozřejmě mění dle aktuální nálady, rozpoložení a tloustnuní. Je pár věcí kterými si jsem jistá už třeba i několik let, takže je možný, že se k nim jednou dobabrám.

Nicméně včera jsme seděli v hospodě a kamarádka mi připomněla že je leden. Dohodly jsme se teda, že tenhle čtvrtek zajdeme do salonu na konzultaci. Já mám jen maličký nápis, takže to prý často dělají na počkání, ale kamarádka má obrázek větší. Říkala jsem si, že tam půjdu jen omrknout situaci a na rovinu se přiznala že si ještě nejsem furt úplně jistá že to chci. Nějak se mi to ale do dneška rozleželo v hlavě... a pokud mi zas nepřelítne něco přes nos, jdu do toho!


To by bylo asi pro dnešek všechno. Už tak jsem se dost rozepsala. Celý den se válím v posteli, protože se ze včerejška cítím lehce znavená. Teď jsem zapla Zachraňte Willyho, to není moc vhodný na tu moji náladičku, vždycky mě ten film hrozně dojímal.

Už aby se oteplilo.
A tak.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lost Shadow Lost Shadow | Web | 8. ledna 2017 v 19:27 | Reagovat

pěkný článek, celkem depresivní

přeju ať je to lepší :)

2 stuprum stuprum | Web | 9. ledna 2017 v 13:40 | Reagovat

Strakaté vlasy jsou nejhezčí, ne? :)

3 mala-lady mala-lady | 10. ledna 2017 v 22:39 | Reagovat

dobrá článok...mimochodom aj ja uvažujem nad tetovaním ..už 6 rokov pripravujem rodinu, že jedného dňa prídem s niečím domov a už sa to rysuje :D a už nemôžem cúvnuť lebo som sa konečne odhodlala a chcem to urobiť

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama