"A co je novýho?" "Ehm, vlastně vůbec nic..."

12. února 2017 v 21:52 | K. |  Klávesnicí
Smutek zaháním prací. A nějak to přestává pomáhat. Ve firmě mi to leze na nervy. Cokoli co vymyslím se smete ze stolu, přijde mi že si každý všímá akorát toho co poseru, místo toho aby mě sem tam pochválil za něco, co jsem udělala dobře. Vidím, že to není chyba ve mně, ale že T. něco osobního žere, tak si to "vylejvá" na mně. Nemá čas... Ale kde jsou ty sliby že když vymyslím něco dobrýho, bude to finančně oceněno...

Co proboha musím ještě udělat, aby si někdo všiml, že jsem lidská bytost, co má svoje výdaje - a tím myslím třeba posranej nájem nebo dokora... Už půl roku chodím s rozbitejma brejlema, protože teď prostě na nový nemám. A je to velká paráda, když máte rozbitý skla, takže stačí tak půl hodinka s nima a motá se vám hlava, chce se vám zvracet a omdlít. Hm. Kdybych šla za kasu do samošky, budu na tom finančně možná i líp... Jenže já nemám odvahu prásknout dveřma a jít.


Takže místo toho se snažím rozjet svůj vlastní obchůdek. Se šperky, doplňky... A to samozřejmě dost stojí, takže se dostávám do toho začarovaného kruhu, kdy si připadám fakt jak chudák, protože všechno co mi zbyde, strkám do materiálu. Věřím, že se mi to vrátí. Doufám. Snad. Musí. Nechci přece tak moc... Nepotřebuju miliony. Potřebuji jen alespoň trochu důstojnej život, kdy se stanu nezávislou.


Objevil se H. Vždycky když přijde, rozzáří mi to den. Ten člověk je něčím tak zvláštní, že bych ho chtěla domů. Zároveň je to ale pro mě fakt jen kamarád a kolega, žádná fyzická přitažlivost mezi námi není. Dost dlouho jsem si myslela, že je na kluky. Er. říkal že ne... (Jak to asi testoval? Hmmmm.) Strašně dlouho něco řešil s komisí. Mohla jsem jít klidně domů, ale nedalo mi to a čekala na něj. Pak jsme zašli na cigáro. N. odcházel, lákal mě ať jdu s ním. Nechtělo se mi. Mám ho sice ráda, ale nemám nějak náladu na tu jeho přehnanou přátelskost. Nebaví mě když na mě chlap neustále chmatá, objímá... Prostě když mi narušuje tu osobní zónu. A není to nic proti nikomu, měla jsem to takhle i s klukama, se kterejma jsem chodila.

H. si postěžoval, že mu neuvařili kafe. Když jsem mu ho naposled nabídla, nechtěl. Divil se. A tak jsem vyběhla schody, odsypala nám kafe. Skončili jsme spolu venku na schodech, kouřili, pili kávu a pozorovali psa. Vydrželi jsme takhle skoro hodinu, v tý děsný zimě. Řeč se stočila i k Er. Věnovali jsme mu spíš jen malou vzpomínku, nemá cenu to víc rozebírat. H. asi ví, co se mi honí hlavou.

Stála jsem a vzpomínala. Na léto. Nějak to nemůžu z mysli dostat. Já, Er., Žirafák a H. Zábradlí, okno, bazén. Rádio Bonton, vychlazená Plznička. Čím déle to je, tím víc mi to nějak chybí. Vzdaluju se od toho, vždyť je to skoro rok, co toto úžasný a krátký období začalo. Stejská se mi. Po pocitu, že jsem spokojená. Nějak furt nemůžu pochopit, proč mi vždycky všechno pro co žiju, takhle rychle zmizí.

Naše rozjímání u kávy se pro mě stalo osudným. V kombinaci s netěsnícím balkonem v kanclu a páteční párty... Jsem nemocná. Včera jsem odpadla s teplotou. Dneska je mi líp, ale furt mizerně. Mám totálně ucpaný dutiny a kašel. Možná si říkáte, že jsem jako chlap co fňuká kvůli rýmičce. Nicméně to neznáte můj kašel. To je tak tří týdenní záležitost, při který se dávím tak, že z toho zvracím. Je to opravdu velká paráda. Ještě v kombinaci s tím zacpaným nosem, kdy se nemůžu nadechnout a vyvolává to ve mně úzkosti. Zkrátka přesně to co potřebuju v tomhle bomba obobí.


Už je to hrozně dlouho co jsem s Er. nemluvila... Kolikrát jsem měla aspoň chuť mu napsat SMS, že je to debil a ať si trhne. Měla jsem velký plány, že začnu vyzvídat u N.... A tak dále a tak dále. Vlastně ani nevím, co chci. Dozvědět se pravdu, slyšet omluvu? Bojím se pravdy. Připadám si hrozně divně. Od toho dne co odjel uplynulo už přes půl roku, to je dost dlouhá doba na to, abych nad ním mávla rukou. Ale něco mi furt brání. A já nevím co.

Nevěřím na lásku. Připadá mi, že je to prostě jen taková ta iluze. Od mala jsme tlačený k tomu, že plnohodnotnej život se dá žít jen ve dvou. Jen ty pohádky... Kdy princezna dosáhne xtých narozenin a bum, tady máš ženicha a vdávej se a žijte spolu šťastně až do smrti. Někdo mi říkal, že jsem prostě asi zamilovaná ještě nebyla, když tohle tvrdím. Je to možný. Ex jsem sice měla ráda, ale mezi náma bylo něco divnýho. Něco jako kdybychom byli magneti, co se vzájemně odpuzují. I když jsem si po našem rozchodu myslela, jak mi chybí a jak ho chci, nějak jsem pozapomněla na to, jak jsem nesnesla ani aby se mě dotkl. To mi nevadilo jen pár měsíců, pak jsem se musela opíjet skoro do bezvědomí, abych byla schopna něčeho víc.

Er. byl jinej, to je pravda. A myslela jsem si, že to co cítím je nějaká teda jako láska. Ale teď... Nevím. Spíš to pro mě byla společnost. Abych nebyla sama. A která byla dobrá v posteli. Kamarádka mi řekla, že nechápe, proč je zažitý, že lidi s partnerama se mají automatický líp. Já na to koukám z tý praktický stránky. Je strašně těžký v dnešní době žít sama. Už jenom jak jsem zmínila výše. Se svým platem si nemůžu dovolit bydlení ani v tý nejmenší garsonce. Kdybychom byli dva už by ty možnosti byly taky o něco větší... A pak co se týče toho sexu, ten je přecejen taky zábavnější ve dvou...

No a takže jsem se tak jako pomalu začala porozhlížet po někom dalším. V práci se potkávám s naprosto úžasným klukem od svozařů. Je hrozně milej, slušně vystupuje a i se mi dost líbí vzhledově. Vždycky se na mně tak hezky usmívá, telefonujeme si, chválíme se... Ani nevím jak se jmenuje. A nevypadá to, že by vyvinul nějakou aktivitu. Možná je prostě jen profesionální. A vždycky, když se dostanu do takový fáze, kdy Er. zastrčím ve své mysli do nějaký krabice a zahrabu ji hluboko do vzpomínek, stane se něco, co ji okamžitě vytáhne a vysype...

Bylo to někdy koncem září. Prozvonilo mě za velice zvláštních okolností soukromé číslo. Neměla jsem pochybnosti. Narozdíl od Fí., který mi vyjmenoval vše, co za tím mohlo stát. Nechala jsem to být, ale hlodalo to ve mně neskutečně. Asi o týden později se to opakovalo. A pak mi přišla smska. Nejprve prázdná - z Er. čísla. A pak čitelná, kde byla omluva a prosba o to, abych se mu ozvala. Takže jsem měla pravdu - žádní policajti, žádnej výzkum, žádní trollové... Ale samotný Er. Následovalo pak pár divných hovorů, kdy jsem měla chuť mu rozbít hubu. A pak to zase utichlo a já to nechala být. No a nějak před měsícem jsem seděla v práci, ťukala něco zuřivě do počítače a bum, opět prozvánělo soukromé číslo. Vždycky když to tam vidím ve mně hrozně hrkne. Zvonilo to dlouho, tak jsem to zvedla. Ticho. Prasknutí. A pak to vypadlo. Teď v pátek, přesně po měsíci, ještě ráno, když jsem byla doma a chystala se do práce, mě pan soukromý opět prozvonil. Tentokrát velice opatrně a krátce, abych to nestihla zvednout.

Do háje, o co mu jde? Nemá kredit, chce abych se mu ozvala, ale je tak blbej že si neodkreje číslo? Jak mám volat na zpátek, když nevím komu? Nebo si snad ze mně někdo dělá jen legraci? Kdo? Nějakej nasranej zákazník?


Měli jsme třídní sraz se základkou. Nevím po kolika letech... Ještě když jsem chodila s Ex., tak jsem se s pár lidmi sem tam sešla. Takže dejme tomu po čtyřech, pěti letech. Účast nebyla hojná, ale nebyla ani malá. Sešla se nás skoro půlka, což mi přijde dobré. Byla jsem z toho nesvá. Těšila jsem se, chtěla jsem je vidět, ale zároveň jsem měla děsnej strach. Za těch pár let jsem ztloustla a stagnuju. Je to asi jen můj pohled, ale nemám pocit že bych se někam výrazně posunula. Jasný, záleží na tom jak to člověk podá.

"Dělám v firmě s knihama, kde se můžu roztrhnout, protože nestíháme a mám z toho vpodstatě hovno, i když mně to baví."
Nebo... "Pracuju v malém rodinném nakladatelství. Práce je to náročná, vedeme to tam ve 3 lidech, takže kor před Vánoci chodím domů v 11 a ještě po nocích dělám emaily. Ale miluju to."

Přišly jsme s T. na místo činu. Tam už pár lidí bylo. Chvíli jsem měla pocit, že jsem měla zůstat doma. Nikdo se na první pohled nějak významně nezměnil. Byl tam hluk a skoro jsem neslyšela. Naproti mně seděl kluk, se kterým jsem jeden čas hrozně moc kamarádila. Nějak jsme se dozvěděli, že jsme se měli rádi i trochu víc, ale každý v jinou dobu. On se pak ode mě odstřihl, dle všeho proto, že jsem ho balila, že jsem byla negativní v depresích a poslouchala jedině Chinaski. Asi zapomněl na to, že jsem ve druháku byla pořád s ním, protože byl nešťastně zamilovaný do naší kamarádky a dělala vše proto, abych mu pomohla nebo je dala dohromady. A o Chinaskách jsem mluvila, abych ho prudila, protože jsem věděla, že je nemá rád a nějak mně to pošťuchování jestli je lepší Malátný nebo Osbourne bavilo. Pak jsem začala chodit s Ex., kterej byl na mně nalepenej jako ocásek, nešla jsem studovat vysokou a pro tyhle lidi jsem začala být podřadná. Bylo to divný, za celou dobu se mi pořádně nepodíval do očí. Takže kdo ví, kde je ten pravej zakopanej pes... Dokonce jsem projevila zájem o jeho zaměstnání (fakt upřímně) ale ani o eshop se nepodělil, musela jsem si to druhej den vygůglit sama...

První nesmělý rozhovor proběhl mezi mnou a D. Nikdy jsme se nějak moc nebavili, i přesto se máme dodnes na FB v přátelích. A to se oba snažíme držet nějakého skromnějšího čísla a nemáme tam každýho. Byl vždycky takovej divnej, oblíkal se hrozně, vážil moc moc kilo a neustále visel na své mamince. A teď tam seděl štíhlej chlap, s celkem stylovým oděvem, se snubním prstýnkem na levé ruce. Spokojenej, vyrovnanej. Ptal se mně, jestli někoho mám. Hm, milá otázka. Napadlo mně začít vyprávět o své ukrajinské telenovele, ale pak jsem si řekla, že je vlastně fajn, že jsem narazila na partu lidí, kde to ví akorát T. a možná její kamarádka B. Řekla jsem že nemám a bylo.

Pak přišel K. Kluk, se kterým jsem hlavně ve 3. třídě hrozně kámošila. Dost dlouho jsme spolu i seděli, naše mámy se začaly trochu kamarádit. Taky jsme udržovali chvíli konktakt i po ZŠ, bydlel pak kousek od jeskyně, kde jsem 2 roky "žila". Najednou jsem ožila. Nevím proč, nějak se mi po něm nestýskalo, nikdy jsem nějak ani nostalgicky nevzpomínala a nesnažila se to kamarádství oprášit. A najednou jsme se bavili a bavili a bavili.

Postupem večera jsem asi až na dva lidi pokecali fakt s každým. Bylo to fajn, většina se změnila - k lepšímu. Zhubli, zkrásněli. Ale zároveň hrozně "znudněli". Kamarádka, co to celý organizovala, byla vždycky pro každou špatnost. Kdysi jsme toho spolu zažily fakt moc. A najednou vyprávěla, jak musí zítra brzo vstávat, že s přítelem hlídají zítra malé dítě a berou ho na bazén... A kolem půlnoci to fakt zabalila a jela žít rodinný život. Stejně tak většina dalších se usadila.

Zbylo nás pár. T., která sice přítele má, ale bydlí pořád u rodičů, V., která má taky dlouhodobou známost ale nechtělo se jí jít domů. A pak ti 3 zoufalci - bez partnerů, nadosmrti žijící u rodičů. Já, E. a K. E. říkala: "No vy jste na tom ještě dobře, ale já tam kromě rodičů mám i prarodiče." Protože nám ujela tramvaj, prošli jsme se pěšky na Anděl, kam pár lidí zapadlo do Mekáče. Já s K. čekala venku a přišel k nám docela hezkej kluk. Měla jsem v sobě asi už 7 vín, takže nějaký zábrany byly ty tam. Začali jsme nějak pomlouvat jeho kamaráda. Týpek vytáhl ruma a pozval mně na panáka. Dala jsem si. A tím to co? Skončilo. Chápu.

"A tati, jak jsi se seznámil s naší maminkou?"
"Víte děti, jednou jsem vaši maminku potkal naprosto nalitou před Mekáčem a dal ji napít Božkova..."


Skončili jsme v baru. Zábava byla správně rozjetá, bavili jsme se, pili. My s K. zjistili, že mají chupito v akci, takže jsme si každou chvíli na naše setkání museli prostě dát panáka. Náhle k nám přišel docela fešák. Že jsou tři shání 4. do fotbálku. Měla jsem hrozný cuky. Omluvila jsem se, že bych si strašně ráda zahrála, ale že to vůbec neumím a nechci mu to kazit. Prý to nevadí. Tak jsem šla.

Projeli jsme na plný čáře. Nebyla to teda jen moje vina, můj spoluhráč žádný eso taky nebyl. Pár gólů jsme teda dali, ale oproti našim protihráčům to byla bída. I tak jsem si obě hry užila. Krasavec mi poděkoval za hru podáním ruky a pusou na pusu. Bylo to takový milý. A i když by "jak jsem poznal vaši matku" bylo v tomto případě o něco serióznější, žádný pozvánky na randě jsem se nedočkala.

Usedla jsem zpátky ke stolu. Holky se rozloučily a my s K. zůstali sami. Ani nevím jak dlouho jsme tam ještě seděli, možná tak hodinu. Zábava ani chvilku nevázla. Zjistila jsem, že máme docela dost společnýho i co se týče zájmů. Nějak se naše řeč stočila ke vztahům. Postěžovali jsme si navzájem, jak s náma každej akorát vyjebe. Dali jsme si na to panáka.

Pak k nám přišel krásnej pejsek. Toho pejska už jsem viděla při fotbálku, přišel, opřel si přední tlapky o stůl a zvědavě koukal co se děje. Byla to fenečka, nějaký "bull" plemeno. Řekla bych že něčím střihlá. Už jsem ji v tom baru viděla kdysi, když byla štěňátko. Fenka si mi lehla k nohám a vypadala spokojeně. V tom tam vlítl R. Kluk ze základky. Taky docela dlouhá historie... Byli jsme myslím kdysi v devítce, když jsme se poznali osobně. Chodil sice do stejnýho ročníku, ale do jinýho psímenka. Jeli jsme na výlet do Drážďan a Berlína a zkamarádili jsme se tam. Hodně jsme si psávali na ICQ, sem tam spolu někam zašli. Byl hrozně fajn, hezkej kluk, hodnej. Až moc slušnej. Vždycky mi zabavoval cigára, že si nemůžu přece ničit zdraví. Byl nešťastnej. Nemohl najít furt nějakou tu holku a cítil se opuštěně. Proběhly tam i nějaký náznaky, že se mu líbím, ale spíš než o mě stál o mou spolužačku.

Když odešel ze ZŠ, chytil se nějaký blbý party. Začal chlastat, kouřit a hulit. Potom skončil na pervitinu a aby na něj měl, vykrádal auta a sklepy. Dostal se tímhle svým blbnutí až do pasťáku, kde se poznal s mým "kámošem" z chaty. To bylo taky veselý. Tehdy jsem o tom klukovi věděla jen že se jmenuje Jan a že bydlí v Litoměřicích. Nějak jsme si zapomněli vyměnit kontakt. Tak jsem zašla na nějakej xchat - místnost Litoměřice, popsala jsem ho a ozvala se mi jeho spolužačka. Když jsme si pak psali, říkal že je v Praze (v tom pasťáku :D) a že musíme zajít na brko. No a že tam právě poznal kluky co mě znají... Asi tři dokonce...

A ten kluk začal na toho psa, ať jde okamžitě k němu. Já nějak, jak jsem byla přiopilá, že néé, že to je můj pejsek. Ze srandy. Ten člověk mně nepoznal... A nějak ho ani nezajímalo kdo jsem... Nicméně řekl něco jako že schválně ať dám tomu psovi povel. Není problém. Podívám se na ni a říkám: "Sedni!" R.: "Hm, tak teď ještě ať si lehne." "Lehni!" A pes jak hodinky si okamžitě lehl. Prej fááájn, mám si ji nechat. :D Chvíli mi ji teda nechal na starost.

Lehce po čtvrté jsme se rozhodli pro zaplacení. A pak jsme se vydali vstříc sídlišti. Nenapadlo nás, jaká překážka nás čeká - totálně zmrzlej chodník bez posypání. Čapli jsme se automaticky za ruku jak v tý třetí třídě a začali se klouzat směrem do sídliště. Divím se, že jsme si nenamlátili držky, i vzhledem k počtu vypitých moků...

Nakonec jsme to úspěšně zvládli. Rozdělili jsme se na půli cesty, takže mně čekal ještě kus samotnou. Měla jsem z toho večera dobrej pocit. Žádný velký sliby jak se uvidíme, co všechno musíme podniknout. Prostě jsme popili a pokecali s lidmi, kteří už do našeho života nepatří. Už nejsme ti patnáctiletý puberťáci. A už nikdy nebudeme...


V sobotu po probuzení jsem si myslela, že umřu. Ne proto, že jsem toho vypila dost, ale protože jsem si přitáhla nějakej ten bacil. Teplota, rýma, kašel. Měla jsem úplně skleněný oči. Usnula jsem krátce po obědě. Celý odpoledne jsem dost proflákala. K večeru jsem si pustila Tajný život mazlíčků a tvořila. Jsem s výsledkem docela spokojená... Akorát dneska jsem zase musela objednat další materiál, došly mi základy.

Dnešek byl dost podobnej. Spánek, korálky, Fler, pracovní mejly a animáky. V hlavě a teď Zootropolis. A zítra mně čeká asi volno, protože je mi furt blbě a nerada bych se dorazila, protože v úterý nás čeká antivalentýnská párty a tu bych si nerada nechala ujít...

No a to by bylo asi všechno... Myslím si, že jsem se rozepsala až až...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 13. února 2017 v 1:18 | Reagovat

Nejdřív krasavec, pak krásnej pejsek, ty máš poslední dobou nějak překrásováno. :D

Já potkat tě v baru, určitě bych křičel CHCI TĚ a padal na kolena a žádal tě o ruku. :)

2 Iris Iris | E-mail | Web | 16. února 2017 v 15:17 | Reagovat

Jo, někdy se to sere tak, že to taky pomalu vzdávám.
Ať se daří s obchůdkem :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama