Konečně doma

23. února 2017 v 21:32 | K. |  Klávesnicí
Vzpomínám na časy, kdy jsem přilítla domů ze školy a hned začala obepisovat kamarády abychom něco podnikli. Bylo fakt hrozně málo dní, kdy jsem zůstala zavřená mezi stěnami pokoji. A když už, sžírala mě úzkost a řekla bych, že jsem zažívala regulérní absťák po nějaký akci nebo vycházce. Poté, co jsem přestala být školou povinná a nastoupila do pracovního procesu, samozřejmě se invervaly mezi jednotlivými poveseleními prodloužily, ale jakmile se naskytla šance "vypadnout", ani jsem nezaváhala.

Teď je nějak všechno jinak. Už v posledním článku jsem si postěžovala, že mám před sebou hned 3 akce a že se docela bojím jak to zvládnu, tak jakože psychicky. Je čtvrtek, jsem doma a musím říct, že jsem testem neprošla. Hlavně úterý bylo naprosto katastrofální...



Měla jsem se vidět s Fí., a protože v pátek nestihl on, v sobotu se mi nechtělo vystrčit nos z bytu a v neděli jsme byli prozměnu líní oba, volba padla na pondělí. Nastala otázka kam jít. Už několik týdnů jsem měla hrozný nutkání zajít do hospody, kde jsem byla naposledy s Er. Že zkusím spálit mosty. A nebo zas budu úplně v hajzlu. Byla jsem (mile) překvapena, že Fí. proti mému návrhu nic nenamítal.

Sešli jsme se kolem šestý na Dejvický. Oteplilo se a odpoledne mi přišla připravovaná kolekce zrcátek a špendlíků, takže jsem byla taková docela veselá. Cestou na místo činu jsem si vyzvedla lístky na středečního Tomáše Kluse. Máma mě poprosila o jedno DVD, které zrovna měli. A jaký štěstí, zrovna na prodejně byla L., se kterou se pracovně už přes 2 roky znám a dostala jsem slevu!

Vkročit do podniku, kde jsem ještě před půl rokem seděla s někým, s kým jsem si myslela že strávím trochu víc času než jen 2 pitomý tejdny, bylo trochu zvláští. Z nostalgie jsem si vzala dokonce stejný triko a mikču. "Naše" místa byla volná. Fí. neprotestoval a začal se usazovat. Dokonce na stejný místo jako tehdy Er. Já zaujala to své a pálení mohlo začít. Vybavil se mi ten pocit, co jsem měla v červenci. Nevím kdo z nás byl tehdy víc vyděšenej, ale já alespoň zvenčí působila strašně vyrovnaně a odhodlaně to vydržet. Er. mi vyprávěl o dětech a o svých plánech. Pak jsme mu zakládali FB, aby mi mohl psát. A z kterýho samozřejmě nikdy nenapsal. Vlastně až teď si ten večer pořádně vybavuju. Jak tam seděl a nervózně těkal očima. Bylo to divný, trošku smutný. Možná už v ten moment věděl, že se nevrátí. A já mu stejně ty pohádky o tom, jak si postavíme domeček a budeme spolu šťastně žít až do smrti žrala.

S Fí. jsme se dobře bavili, řešili jsme naše obvyklá témata a bylo to dobré. Jediný, co mě fakt hrozně nasralo, že avizovanou pizzu už nedělají a měli jen burgery. Tak jsem aspoň uzobávala hranolky z Fí. talíře, abych neumřela hlady přece. Jsem nic nejedla, aby se do mě ta nálož vešla a ono tohle... Pf.

Čas rychle utíkal, po jedenáctý jsme to zabalili. Hlad a touha po pizze byla silná, takže jsme zaběhli k takovýmu tomu okýnku v metru. Paní prodavačka byla pěkně zpruzená. A tak odpornou pizzu jsem nikdy nejedla. Fuj. Ani jsem to nedojedla, to se vážně nedalo...


A přišlo úterý. Blíží se nám výstava, takže jsem začátek týdne zahájila připravou zboží. Abych to příští týden nemusela všechno dělat na poslední chvíli. Bylo lehce před polednem, když na mě N. zahulákal, ať toho nechám a jdu si s ním dát víno. Občas si v práci sedneme a dáme si něco na povzbuzení. Nějak mi bylo jedno, že se pití před polednem ze zásady vyhýbám (až na asi 2 takový ty kalby kdy prostě jedete celý víkend v kuse a jednu "depresi" v létě, kdy jsme s Žirafákem seděli na paletě a pili pivo z petky a já asi 3 hodiny v kuse brečela) a přisedla jsem si k "šálku" výbornýho moldavskýho vína.

Takže jsme tak nějak popíjeli., N. mi furt něco vyprávěl. Měla jsem ještě trochu zbytkáč z předchozího dne, takže mi stačilo pár loků abych se dostala do takový příjemný nálady. Nějak jsme se bavili o tom, proč T. nechce zaměstnat dalšího dělníka, aby tam na to nebyl sám. S cílem vymámit z něj veškeré informace o Er., které ví, jsem začala hrozně nenápadně:

"Třeba přijede ten Er."
"Hm, to nevím."
"Neříkal ošklivák něco?"
"Ne, proč?"
"No ona je jeho máma..."
"Aháá, to jsem nevěděl! Jo tak to je tenhle Er. No to tady akorát uklízela nějaký nářadí že mu to poveze, že se prý vrátit nechce."
"Jo takhle. No že oni spolu prý nemluví."
"Tak to si možná s tím nářadím doma pracuje sama..."

N. překvapil můj nebývalý zájem o to co s tím tehdejším pracovníkem je a nechápal, proč spolu teda s mámou nemluví. Díky vínu jsem se rozhodla jít s pravdou ven.

"No to tady byla taková letní aférka. Er. si mě chtěl vzít za ženu... ale jaksi zapomněl že už jednu má."

N. to hrozně pobavilo. Trošku jsme se o tom ještě bavili. Posteskla jsem si, že mám prostě na chlapy smůlu, že to s čím jsem chodila předtím nebylo o moc lepší, a o to víc mě Er. zklamal, když věděl, jak se mnou každej vymrdá a hrál tady na mě takový divadlo. Kdyby rovnou přišel s tím, ať se stanu jeho milenkou pro zkrácení volných chvil, jelikož jsem nemorální pinda, nebránila bych se. A mohli jsme si ušetřit to ántré kolem, žádosti o ruku a vykecávání děr do hlavy jak jsem to nejlepší co ho za život potkalo. Což je teda možná pravda, že...

Mé svěřování přerušil zvonek. Myslela jsem si, že už mě nemůže nic překvapit ani rozhodit. Zvenku sluchátko a hlásím se jménem firmy.

"No ahoj, tady pošťáček!"

A do prdele. F. mi do toho chyběl. Chvíli jsem přemýšlela, že tam pošlu N. Ale připadalo mi to takový zbabělý. Hlavně bych mu tím ukázala, jak mě nasral a on by si to vyložil, že ho určitě děsně chci. Od té mé lednové zprávy se neuráčil ozvat, ani odepsat, nic prostě.

Stál tam za branou. Štěně začalo dorážet a on se bál, že prej ho sežere. Zakázal mi odemknout. S jeho kolegou jsme byli mrtvý smíchy. Ještě jsem se zhrozila co to má za účes a celkově na něj koukala - skrze bránu. Bože, čím dál tím ošklivější a ještě dělá takový scény kvůli jednomu hodnýmu psovi. Aby se neposral náhodou. Hm. Stejně furt hypnotizuju jeho jméno na FB a čekám jestli napíše. Nenapíše. Možná jednou jo. Možná dokonce navrhne nějakou tu "VIP párty" u něj doma. A já půjdu, nechám se zase ojet a pak se můžeme zase 3 měsíce vesele ignorovat.


Nějak se to ve mně začalo hromadit. V práci mi to nešlo, unavená jsem byla, rozhovor o Er., setkání s F. ... Byla jsem zvaná na večerní posezení v hospodě s partou a najednou jsem začala přemýšlet že bych raději šla domů. Ale předpokládala jsem, že tam bude brácha a neměla jsem na něj náladu. Mít jistotu, že si zalezu do postele, zapnu Přátelé a budu ignorovat okolní svět, asi bych se moc nerozmýšlela. Jenže zároveň ve mně něco řvalo, že tu krizi musím překonat. Že se nesmím stranit kamarádům. A já fakt nevěděla. A začala jsem hledat problémy tam kde nejsou...

Nejdřív jsem napsala T., jestli by nešla raději sólo u nás na sídlišti. Ta mě odbyla že má školu a že napíše pak. Nenapsala. Pak Fí. Ten zas že by šel, ale až v 8 a to na mě bylo pozdě, protože domů se mi nechtělo a být v práci do 7 taky teda ne. No tak se mě naštěstí rozhodla ujmout V. s D. Fí. se taky vyhrabal nakonec dřív, takže sraz byl tak jakože akorát.

Cestou na místo jsem si šla pro cigára. Prodávala tam nějaká docela sympatická Ukrajinka. Mně milují Ukrajinci, ale ženský nikoli. Tahle byla asi první co mile překapila. Myslela jsem si, že to bude stát 84,-, tak jsem ji dala 85,- a automaticky že je to dobrý, ať ty drobný nechá. A ji to natolik dojalo, že mi k nákupu dala plechovku piva. :D Sice teda Gambrinus, ale ono na něj jednou dojde.

V. s D. už čekali u tramvaje. Hned mě uvítali láhví vína. Velká paráda, když jste vpodstatě druhý den o hladu (těch pár hranolek a jeden a půl kousek hnusný pizzy se snad nedá počítat) a navíc v sobě už nějakou tu sklenku máte, že. Ale bylo dobrý a to se pije samo. Přijel Fí., vyběhli... ehm... vyfuněli jsme kopec a našli podnik, kde se akce "tatarák" konala. Naivně jsem poprosila o hranolky. Ty snad v každý hospodě mají. Obsluha se mi vysmála a já byla o hladu. Dala jsem si teda kousek topinky, aby se neřeklo, ale tak velký tělo jedním kouskem chleba, byť usmaženého, zkrátka nezasytí. Jako takhle, mně to nevadí, obvykle mívám období kdy spíš moc nejím a nevadí mi to, ale když se pije, tak to pak má blbý konce... Jako třeba zrovna v to úterý...

Asi nám hodil někdo něco do pití, nebo nevím, ale ještě druhý den jsme si s Fí. psali, jak se nám točí svět... Cesta domů byla opravdu výživná. To je tak když máte talent na to padat i normálně za střízliva... To pak stačí jedny vysoký schody do tramvaje a je to. Jen co se mi konečně zahojilo to spálený koleno od našeho dovádění s hasičem, a začala mi blednout ta šílená sraženina z minulýho týdne (a to jsem nikde ani nepadala, nevím co se to stalo, prostě mi rupla žíla) tak bum a přibydou mi dvě nové krásné nateklé obří modřiny - na každé noze jedna. Naštěstí jsem si sedla a o svoje se začaly hlásit emoce. Kurvy jedny.

Bylo trapný že mi začaly týct slzy i když tam byl M. a T. Ti o něčem vášnivě debatovali, takže si mě naštěstí nevšímali, ale připadala jsem si nemístně. Kdyby mi to nebylo blbý, přelezu si do jinýho vagonu. Fakt jsem na nikoho neměla náladu. Jen si zapnout sluchátka a nevnímat okolí. No, přijeli jsme domů, tam už si toho T. všimla. Přiznávám, že mám trochu okno, ale byla na mě pak taková nepříjemná a já si stěžovala jak mě všechno sere.


Jo, protože mě to vážně sere. Doma se to teda uklidnilo, ale štve mě bratr. Od tý doby co má holku a může u ní skoro bydlet se se mnou nebaví. Fakt málokdy. Když se náhodou doma setkáme, naše debata začíná a zároveń končím něčím jako: "hmmmčaummmm". Sem tam mi teda vynadá že tady BYDLÍ (asi narozdíl ode mě, která je tu každý den a díky tomu samozřejmě na domácnost přispívá krapítek více). Je mi to líto. Nevadí mi že třeba díky tomu padl náš plán si po jeho maturitě pronajmout byt napůl, s tím jsem tak trochu počítala že z toho sejde, ale taková ta ignorace. Člověk mu napíše na FB u kterýho furt sedí a on si to ani nepřečte. Sem tam jo a buď neodpoví a nebo na to pošle "jj", případně smajlíka a to je vše. Měli jsme tradici, chodívali jsme spolu každý měsíc na večeři, nebo alespoň na pivo. Jen tak, pokecat. A to i přesto, že jsme se doma bavili pořád. V tu dobu měl brigádu, o dost hůř placenou než má teď. Teď mu nezbývá na jednu blbou večeři se sestrou ani čas, ani peníze.

Pracovní oblast taky žádná sláva. S T. jsme si na vážnou debatu nesedly. Já stále pevně věřím, že se to nějak zlepší, teď mi za leden šoupla pár peněz navíc, jsou nějaký plány na rozšíření mý pracovní náplně, takže předpokládám, že se to na platu odrazí. Ve volných chvílích pracuju na výrobě zboží do svého obchůdku. Už mám připravenou kolekci zrcátek a špendlíků, na jaře snad bude moci začít realizace hlavní "kategorie" a abych měla sortiment široký, vyrábím náušnice. Hrozně mě to baví, konečně jsem se naučila docela dobrý očka a ty úžasný korálky a přívěsky, co jsem si za poslední 2 měsíce nasyslila, se kombinují samy. Pro začátek zboží nabídnu jen na Fleru a FB, nemám nějak nervy si zakládat vlastní eshop, a vím, že v dneší době kdy tvoří kde kdo a trh je přesycen to nebude žádná legrace a rozhodně nepočítám s tím, že bych si vydělala desetitisíce měsíčně. Ale i tak pročítám různé diskuze, zkušenosti lidí, sleduji co se prodává, co se líbí, co se naopak nelíbí. Vymýšlím další sortiment a tak nějak doufám, že si to vypiplám k obrazu svému.

Sere mě - nic nového pod sluncem - Er. Jo, stále mám potřebu slyšet vysvělení. Já nevím, možná ho furt někde uvnitř chci zpátky, protože když jsem pak přišla domů a mohla řvát už tak jakože nerušeně, začala jsem se sebepoškozovat starými smskami, které mi psal. Hezky pěkně jsem si je pročetla a měla chuť vyskočit z okna. Ne proto že mě nechal, ale protože kdykoli něco mám, tak o to okamžitě přijdu. Dřív práci, pak zvířata a tak dále. Asi bych to byla schopná i nechat plavat, ale to, že mě každej měsíc jen prozvoní mě hrozně brzdí. Protože furt nevím o co mu jde. Nechce-li se vrátit tak prosím, ale ať mě teda přestane kontaktovat, kor ještě takhle uhozeně. Dobře, je to ze skrytýho čísla, bůhví kdo si ze mě dělá prdel. Třeba psychopatickej Ex., ten je taky schopnej všeho. Ale stejně. Šla jsem do toho s tím, že jsem silná a vyrovnaná dost natolik, abych to zvládla. Abych zvládla všechny nástrahy, který mi ten debil nachystá. A já to nezvládla. A místo toho abych nad tím mávla rukou a vysrala se na to, ještě pořád se z toho hroutím.

Další nepříjemnost, která mě trápí jsou noční můry a celkově problémy se spánkem a věčnou úvanou. Snažím se spát přes týden tak nějak normálně, chodím spát kolem půl jedný a vstávám kolem půl osmé. Jo, někdy se mi to trochu protáhne a jdu spát ve dvě, ale to není zas tak často. No a ráno jsem jak přejetá. O víkendu pak prosím klidně celý den, s přestávkama, a je to ještě horší. Jenže nemám sílu cokoli dělat - třeba cvičit nebo tak. Maximálně dělám ty korálky. A když už teda spím, tak se budím že se mi chce buď na záchod, nebo je mi vedro, nebo moc zima a pak se mi zdají děsný píčoviny. Většinou o tom, jak mě nikdo nemá rád a nechce se se mnou bavit. Zajímavý. Bojím se samoty a přitom se čím dál tím víc chce separovat. Ani si neumíte představit jak jsem se těšila na dnešní večer, který trávím jen ve společnosti psa, televize a notebooku...


Abych teda nebyla jen negativní a ufňukaná, včerejšek byl o něco veselejší. I když teda bezprostředně po probuzení jsem myslela, že umřu. Vzteky. Smutkem. V práci jsem teda moc produktivní nebyla, sice jsem plánovala jak krásně stihnu připravit zbytek na výstavu, ale bylo mi z předchozího večera lehce ouvej a ty holeně teda taky žádná sláva. Navíc začalo hrozit, že se bude opakovat to, že se nenajím. A protože jsem v pondělí a v úterý po příchodu domů taky nic neměla, říkala jsem si, že ten 3. den už je fakt trochu moc.

D. a D. naštěstí navrhli podnik, kde se nemusím bát si říct o jídlo bez masa. Sice trochu dražší, ale tak co no, žijeme jenom jednou. Sešli jsme se na místě kolem půl 6, nejdřív byly nějaký čachry kolem sezení, protože všude byly rezervace. Ale nakonec nás tam chvíli nechali. Objednala jsem si grilované tofu s brokolicí, nějakými houbami, řepovým salátem a u toho byla taková zvláštně připravená brambora. Ale bylo to fakt dobrý, hrozně jsem se nacpala, jsem myslela že puknu. A na důkaz svého alkoholismu jsem neodolala a i přes doznívající kocovinu jsem si to víno objednala...

Krátce před sedmou jsme dorazili ke klubu Země, kde se koncert konal. M. už byla na místě, takže jsme šli dovnitř. Hned u šatny mě přivítala paní se skleničkou šampusu. Hm, tak proč ne. Stihli jsme ještě jedno víno hezky v klidu v sedě. Kolem čtvrt se otevřela brána tunelu, kde Jirka s Tomem měli zahrát. Prostor mi byl hodně sympatický, takový hezký vycihličkovaný tunel. Kluci neměli ani moc zpoždění, začali hrát asi pět, možná deset minut po půl.

Není to tak dávno co jsem vzpomínala na ty všechny úžasný akce který jsme spolu zažili. Ať už s Tomášem nebo Jirkovými Animé. A je to všechno pryč. Na Tomášovi jsem byla naposled asi v dubnu 2015, Animé navštěvujeme častěji, ale že bychom jezdili po celé republice a pak s nima do rána kecali na baru, to už je všechno pryč. Vlastně se akorát zdravíme a ujistíme se, že se ti druzí mají alespoň trochu dobře.

Někdy mě mrzí že to skončilo. Kluci žijí rodinami, jsou čím dál tím slavnější, zaneprázdněnější. Dřív když jsme na to pivko po koncertě zašli, tak si nás nikdo nevšímal, nikdo nechtěl podpis, fotku... Díky koncertu Nablízku, kde v původním složení zahráli celou první desku, jsem se mohla alespoň pocitově v tom čase vrátit. Bylo úžasný, jak málo přišlo lidí. Ne že by nebyl zájem, i když pravda, vyprodáno asi nebylo, ale ten klub byl opravdu tak komorně maličkej, že by se tam nějaká masa nevešla.

Kluci byli úžasní. Vůbec se nezměnili. Občas někde zaslechnu, že se Tomáš pomátl a že je takovej a makovej... A mně připadá furt stejnej. Stejně prdlej, vtipnej, bláznivej, pohotovej a hodnej. Jo, jedinou změnu jsem zaznamenala - trošku zhubl a hrozně mu to slušelo.

Musím říct, že tohle bylo to, co jsem fakt potřebovala. Krásný starý písničky, improvizace, Tomášův tanec, Jirkovy připomínky... Prostě se jen tak smát a dvě hodiny nic neřešit. Ono se to nedá moc popsat, zajděte si někdy na koncert sami a poznáte. Tomáš měl odjakživa dar předávat tu svoji živelnou energii dál. A včera, jak to bylo fakt v takovým pidi sklípku, tak pěkně komunikoval s diváky a tu atmosféru to udělalo naprosto úžasnou.


Usínám. Jsem strašně vyčerpaná. Dneska jsem, s o trošku lepší náladou díky včerejšímu zážitku, dodělávala výstavu. Myslím, že jsem toho udělala fakt hodně, vlastně asi všechno co šlo, zítra a v pondělí budeme ladit už jen takový blbiny a drobnosti. Doufám teda.

Venku fouká hrozně vítr. Mám strach aby mi neuletěly ze šňůry kalhoty. Mám jen jedny a nahá do práce jít nechci. A dneska ráno se mi stala divná věc. Jdu normálně na autobus a vše v pohodě. Pak vstoupím z toho druhýho a říkám si, sakra, něco mě kouše v podkolení jamce, co to asi je. A začnu to tak jako nenápadně ohmatávat. Hm, zřejmě ponožka z předchozího dne... No tak přijdu do kanclu, sundám kalhoty a z nich vypadly ponožky dokonce obě. :D Nechápu. A ještě že mi někde nevypadly, protože tyhle nemají zůžený nohavice. "Slečno, upadla vám ponožka!"

No, takže jak by řekl N., to je taková věc.

A já jdu teda sundat ty kalhoty, za chvíli se psem a pak snad nerušený spánek.

Jo a v sobotu jdu na maškarní a pokud se nacpu do bráchovýho saka, tak jdu za Barneyho z HIMYM. A přijde mi to hrozně stylový, i když to není moc složitý kostým a nejsem ke všemu ani blonďatá.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama