Potřebovala bych...

7. února 2017 v 13:24 | K. |  Klávesnicí
...aby mě někdo nakopal do zadku a já se konečně zvedla a začala něco produktivního činit. Žádný takový kopající spasitel se ovšem neobjevuje, takže to asi zůstává na mně.

Nevím čím to je. Jako jo, vždycky jsem měla tyhle střídavý nálady, který se měnily kolikrát z minuty na minutu, ale abych takhle dlouho bloudila v rezignaci, to se mi snad ještě nestalo. Hlavně když nemám ani nějak důvod, prostě normální, byť trochu fádní, život. V práci už nemusím být do noci, takže mi zbývá i dost času pro sebe. No a co já s ním udělám. Já si hezky pěkně lehnu do postele a celý se to snažím zaspat. Ugh.



Od napsání úvodu uplynulo pár dní. Netvrdím, že jsem vylétla z popela jako fénix, ale malinko se situace lepší... Když jsem byla v tom stavu "hmmm, nemluvte na mě a dělejte že neexistuju", snažila jsem se zabývat kravinama. Jakože na rozptýlení. Třeba aférka Billa a její hrnky se mě velice dotkla.

Mám ráda Disneyho postavičky už od mala. Sbírám je ve formě Zaini figurek a ještě donedávna obsah mého šatníku připomínal vlastnictví hodně vyžranýho dítěte. Když máma přišla z nákupu a předala mi letáček k nové akci a k tomu pár samolepicích bodů, začala jsem jásat že toho Goofyho prostě budu mít a že samozřejmě potřebuji i všechny ostatní. Dočetla jsem se, že k tomu, abyste na tenhle reklamní předmět dosáhli nemusíte otrocky nakupovat nad 200,- abyste si vysloužili samolepku, ale stačí sbírat body na věrnostní kartičku.

A protože na ni máme přes 500 bodů, vypravila jsem se pro hrnek. Nějak po práci, když mi náhodou zbylo trochu energie jít někam mezi lidi. Proběhla jsem celou Billu a všude se mi vysmívaly plakáty "omlouváme se, ale hrnky nejsou". Hm. Doma jsem nahlídla na jejich FB a dle rozhořčených komentářů zákazníků je situace všude stejná. Což o to, nakonec na hrnku svět nestojí, ale je škoda, že 31. 1. ty body končily a já fakt nemám čas chodit 2x denně kontrolovat, jestli něco dovezli. A docela jsem se těšila až si z Goofyho budu v práci popíjet nějaký dobrý čaj.

Nechala jsem to být. 31. 1. jsem náhodou měla nějaké ranní zařizování a říkala jsem si, že bych možná do tý Billy zajít mohla, co kdyby náhodou. Navíc jsem po cestě měla hned dvě... Ale představila jsem si, jak se tam někde s "mamynkama" peru o porcelán a vykašlala jsem se na to. (V Prostějově údajně musela zasáhnout policie, jak se tam o to lidi rvali.) Když jsem následně seděla v kanclu a řešila nějaký šílený ptákoviny, který mě každej leden ničí (uzávěrky a inventury) zvonil mi mobil. Táta. On mi skoro nevolá, takže se vždycky hrozně leknu že se něco stalo.

"Tak jsem v Bille a maj hrnky!!!"
"Paráda, a máš u sebe tu kartu?"
"No to nemám."

Takže body na můj vysněný kousek propadly. A já tak nějak tušila, že to nebude dlouho trvat (přece stačí si správně přát, ne) a nakonec se ke mně nějakej dostane. O pár dní později mi píše kamarádka z fanclubu Chinaski, kterou jsem neviděla už asi přes rok. Celkově jsme spíš takový koncertový kamarádky, v soukromí jsme se viděly jen jednou, kdy mě přišla s přítelem pozdravit před rokem na vánoční trhy, kde jsme prodávali. Že četla na FB moji poptávku po bodech a že je zrovna v Bille a může mi 3 hrnky vzít. Přátelé, Goofy bude můj. :)


O zábavu se mi postarala i Česká pošta. I když je F. nebetyčnej kretén, tak dokud u nás jezdil, nebo byl v kontaktu s klukama, co se s ním střídali, nikdy nebyl problém. Až bych řekla že jsme byli protekční. Všichni mi vždycky volali - byť byl balík pro někoho jinýho v baráku nebo nebyla zaplacená služba DR. A když se náhodou jednou za čas stalo že tu nikdo nebyl, nebo nebylo v kase dostatek peněz na dobírku, automaticky nám to vozili druhý den znovu. Párkrát se stalo, že se nám balík někde zahrabal, tak to jsem pověřila F. a on ho prostě v tom jejich bordelu vždycky našel a dovezl.

S nostalgií jsem na to začala vzpomínat už někdy v prosinci, kdy jsem objednala babičce plyšovýho slona. Po týdnu, co se někde zasekl v Brně se konečně nacházel alespoň v Praze. Nikdo se neobtěžoval mi ho doručit. Protože jsem denně chodila z práce až po osmé, a to má pošta už zavřeno, a ráno jsem fakt nestíhala, v pauzách na cigáro jsem se tam snažila dovolat a požádat o opakované doručení. Měla jsem 3 různá čísla - mobil a dvě pevný linky. Tři dny trvalo, než se někdo uráčil to zvednou. A ještě mi přišla taková ta výhružná SMS, že jsem si doposud svůj balík nevyzvedla a úložní doba se krátí... Už jsem byla paranoidní a říkala si, že snad maj moje telefonní číslo uložený pod "NEZVEDAT". Naštěstí ta ženská co to řeší je hrozně v pohodě, takže jsem se slona hned druhý den dočkala...

Přesto všechno jsem na ČP nezanevřela a dál si nechávám posílat výhradně přes ně. Navíc je po vánočním shonu, tak přece no problem... Hm... Asi před měsícem jsem si objednala 2 balíky. Nějaký léky z lékarny, který se mi nikde nechtělo shánět a kosmetiku. Jeden krásný čtvrtek ráno mi přišla SMS, že balíky budou doručovat mezi 13-19. A sakra. To jsem zrovna chtěla z práce jít dřív. Celkově mi bylo nějak divně a uvažovala jsem o tom, že si vezmu home office, ale když už mi teda vezou ty balíky... Ten druhej balíkář jezdí kolem třetí. Bylo pět, čekání jsem vzdala a šla na bus. Kolem mě profrčelo pošťácký auto. Zastavila jsem se a přemýšlela, že se vrátím a do těch sedmi počkám, abych pak nemusela otravovat s opakovaným doručením. Nakonec jsem jela domů a kolem deváté večer mi přišla zpráva, že z technických důvodů doručení proběhne až zítra, tj. v pátek.

A byl pátek. Situace stejná jako předchozí den. Málem jsem se nevyhrabala z postele, ale protože jsem ty balíky fakt chtěla, donutila jsem se. Byla jsem zrovna ve skladu a začala připravovat objednávky, když mi přišla SMS, že dneska tedy mezi 13-19 proběhne druhý doručovací pokus. Bylo zhruba 10:15. O necelých patnáct minut mi přišla další zpráva, že teda jako sorry, ale že jsem nebyla zastižená. WTF??! ČP má snad křišťálovou kouli? Vyběhla jsem ven a tam zrovna dopolední balíkář. Tak jsem na něj vlítla, šermovala už z dálky mobilem a volala o pomoc. Zprávy jsem mu ukázala. Ten kluk balíky vůbec na auto nedostal a odpolední byl marod, proto nedoručoval.

No tak jsem se nasrala a začala volat na všechny ty tři linky. A nikdo... NIKDO to opět nebral. Vzdala jsem to a doma jsem najela na to jejich online sledování zásilek. "Přejete si ohodnotit zásilku?" No to si pište že chci! A tak jsem se rozepsala. O tom jak mě serou! Naklikala další termín doručení a vyčkávala co se bude dít. V pondělí nic. V úterý se věci hnuly a ráno mi přišla zpráva, že tedy bude mé žádosti vyhověno. Odpoledne dorazil náš balíkář, strašně se omlouval a balíky mi předal. Celé to završil: "Vy jste aspoň rozumná a nestěžujete si!" Jooo... Kdyby chudák věděl, co jsem do toho hodnocení všechno psala...

Protože sem tam tyhel různý zážitky se zákazníky, kurýry a pod. píšu k sobě na FB, kamaráda ze ZŠ to asocialovalo, a vložil mi pod jeden moc pěkný video, o který bych se ráda podělila s vámi, protože takhle jsem se teda nezasmála ani nepamatuju.



Stále jsem bez chlapa. F. zřejmě dodržuje svůj tříměsíční interval a už měsíc se mi neozval, do hasičárny jsem pozvánku nedostala a milostpán z východu se asi kdesi ohejbá tak maximálně pro mejdlo... Zbytek kolem mě je buď zadanej nebo na pány, takže se začínám smiřovat s tím, že se situace jen tak nezmění... Proč to říkám... On ten výběr bude asi čím dál tím těžší...

Je to asi týden, co jsem si šla do trafiky v metru pro cigára a kafe. Stojím ve frontě, čekám až přijdu na řadu a najednou tam vtrhne parta kluků - tak kolem sedmi, osmi let... Byli jak uragán. Obklíčili regál s dětskými časopisy a začaly se ozývat nadšené výkřiky:

"Héééle, prstýnky!!!"
"Ooooo, my little pony!!!"

Mezi sebou se začali povzbuzovat:

"Ber to, ber to!"

Mezitím jsem došla na řadu, zaplatila svůj nákup a hlavou mi proběhlo, že si asi dělaj jen prdel. Dávám věci do tašky, otočím se a za mnou stojí jeden z těch malejch frajerů. V ruce pyšně svíral svůj úlovek - časopis Barbie.

Zajíci mne nechávají chladnou a k pedofilii se nehlásím, ale jestli se nezmění v průběhu dospívání... Tak v budoucnu budou mít holky asi mnohem horší výběr než mám teď já...


Co říct závěrem... Mám teď dva klidné pracovní dny. T. je s dětmi na dovolený. Nezneužívám to, že jsem sama svým pánem,naopak. Doháním (zapomenuté) resty a snažím se chod firmy trochu oživit. Protože teď je toho času víc, jala jsem se vymýšlení soutěží na náš FB profil a docela mě to baví. Doufám, že moje nápady nebudou smeteny ze stolu, ale že je zkusíme realizovat.

Stále se totiž nacházím v začarovaném kruhu. Pracovní náplň se plíživým krokem rozrůstá, plat nikoli. To málo co mi bylo za dobu co jsem tu přidáno, už dávno spolkl zvýšený nájem a každoročně narůstající se zálohy na pojištění. Jenže já nechci odejít. Jak říká kolegyně, mám to tu v malíku a baví mě to.

Takže jsem dala šanci svému starému snu. Postupně se snažím otevřít svůj vlastní internetový obchůdek rukodělných výrobků. Především šperků, ale v hlavě mám i další nápady k realizaci. Teď když přijdu z práce domů, obvykle tedy makám na svém "projektu". Kromě samotného šperkaření, zařizování dalšího sortimentu, studuju všechny ty fígle jak se v tomhle obřím tvůrčím moři nějak uchytit a jak to na to, aby až mi zaklepe finančák na dveře, bylo vše v pořádku. Nečekám, že mě to bude živit, zas tak naivní nejsem, ale jsou vybraní, kterým to měsíčně pěknou částku přivydělá. Budu mezi nimi. A i když to bude všechno hrozně těžký, bude to stát spousty peněz a především času a energie, jdu si za tím.

No a to by bylo pro dnešek vše...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama