Ráda se... čtu

19. února 2017 v 23:33 | K. |  Klávesnicí
"Váš televizor se vypne za..." Ehm. Tenhle den se to stalo asi po 4. Máme nastavený časovač a po čtyřech hodinách se to vypne. A já jsem teď moc líná na to vstát a zapnout ho. Takže tu už hodinu sedím, ticho lehce narušuje akorát hukot notebooku a zvuk letadel z venku. A protože už mám nějak dost hraní Candy crush, otevřela jsem svůj virtuální deníček a začetla se do zápisků z mého ne příliš veselého života. A lehce šokovaně zjišťuji, že už asi 3 měsíce se nic moc nehlo žádným směrem. Pf.



Je mi zkrátka hrozně. Obvykle tedy uvnitř sebe necítím nic... A o to mi to přijde horší. Možná kdybych se mohla pořádně vyřvat, vybrečet nebo cokoli, pomohlo by to. Připadám si jako nejvíc zbytečnej člověk na světě, vlastně pořád nějak hledám alespoň malej smysl života. Nenacházím. Promítám si všechno, co jsem za těch necelých 25 let vyvedla. Vyčítám si události třeba 10 let starý. Což je hrozně logický a přínosný, že. Ty scénky mi běží před očima jako nějaký béčkový film.

Zatímco mí přátelé dokončují školy, cestují, berou si hypotéky nebo alespoň navštěvují rúzný akce, já nedělám skoro nic. Jen sedím, čumím a přemýšlím o tom, jestli by nebylo lepší si uvázat smyčku kolem krku. Když mám nějakou světlejší chvilku, začnu uvažovat o návštěvě cvokaře, ale při představě, že se musím někde vykecávat z těch blbostí, se mi dělá lehce zle.

Připadám si fakt dost mimo. Třeba přestávám umět psát. Dřív jsem i na blbym chatu měla fakt dobrej styl psaní, žádný chyby, žádný překlapy. Dodržovala jsem diakritiku a tak. Mělo to prostě úroveň. Jen tuhle větu jsem musela asi 5x opravit. Zapomínám. Kamarád mi napsal že jde na ústní zkoušku. Za minutu jsem se ho úplně vážně zeptala, jestli má tu zkoušku ústní nebo písemnou. Stalo se mi to u něj za poslední dobu nesčetněkrát. Mně... Která vždycky měla paměť jako slon.

Jsem zbytečná, sklerotická a totálně tupá...


Onemocněla jsem z toho. Už minulou sobotu mi bylo příšerně. V neděli se to o malinko zlepšilo, ale bylo mi jasný, že se do práce jen tak nedokopu. Průdušky v háji, ledviny vytrvalou bolestí připomínaly svou existenci, vysmrkala jsem ze sebe hektolitry hnusu a bylo mi prostě blbě. Napsala jsem že nikam nejdu. U nás v práci je s tím trochu problém. Jeden den je ok, to si můžu sem tam volno vzít, ale běda když chci těch dní víc za sebou... "A kdo bude posílat balíky?!!!!"

Dupla jsem si. Že minimálně do středy se neukážu. Teda já bych se ukázala, ale bylo mi vážně šíleně. V ten čtvrtek, když jsem se teda doplazila do firmy dělat balíky (a vlastně zbytečně, protože ten balík, kvůli kterýmu bylo největší halooo se stejně nemohl poslat, neboť T. mi vytiskla blbý triko) motal se mi celej svět. I to víno od N. jsem odmítla, protože bych asi vrhla. A že já zrovna jen tak ne alkoholu neřeknu...

Ty tři dny doma byly hustý. Chtěla jsem dělat alespoň přes net nějaký blbosti na eshopu a tak. Měla jsem nějaký hezký nápady na soutěže a tak a T., byť mi řekla ať to dohromady dám a věděla co zamýšlím, to úplně ignorovala. Pak mi na to řekla že řeší podstatnější věci a že to stejně nebude mít efekt. Jasně. Takže opět všechno špatně. Cokoli co vymyslím je sice schválěno, ale zároveň smeteno ze stalu. To bylo keců jak se tam u nich dá vydělat balík, když bude aktivita. A stejně to nestačí. Nakonec mi teda uspořádat soutěž dovoleno bylo, ale já totálně ztratila chuť.

Vyměnily jsme si pár názorů. Už je mi to všechno totálně jedno. Jediný, co mě tam drží jsou psi. Chvíli jsem přemýšlela, že vezmu klíče, mobil, pošlu je poštou a půjdu raději někam do Albertu nebo tak. Prachy by za to byly pravděpodobně větší než mám teď. No, takže jsem se dozvěděla že jsem prý nesamostatná a neaktivní. Jasný. Ono je to těžký. Za prvý dělám minimálně za 2 lidi, za druhý to co dělám samostatně nikde nevykřikuju a T. o tom ani neví. Prý že si chodím ja chci. Ano, fyzicky jsem ve firmě cca 7,5 hodiny denně. Ale nikdo už jaksi nechce vidět ty hodiny doma, kdy si dopisuju se zákazníky a podobně. Jenom ráno mi to zabere cca 45 minut - a bum, to už máme přes 8 hodin a tím pádem pracovní dobu splňuji. Ale s tím je teď konec. Doma na to ani nehrábnu, ani kdyby měl celej podnik zkrachovat.

Neříkám že každý den dělám na 100%. Ale já už takhle dál prostě nemůžu. Chci začít nějak normálně žít. Udělat si třeba řidičák, nebo jet někam na víkend do jinýho města nebo já nevím. To že si teď nemůžu dovolit ani spolubydlení a rodiče mě tady už úplně jako nechtěj snad raději nekomentuju. A tak budu muset oprášit životopis, někam napsat a věřit že mě někde budou chtít. Nebo že mi přidají tady kde jsem... O tom teda pochybuju... Ale zajímalo by mě, co by dělali, kdybych ze dne na den odešla. A že klidně můžu...


Když ráno vstanu tak místo toho abych se těšila na nějakou věc, začnu se těšit na to, až budu zase doma, naobědvám se a lehnu si do postele. Zapnu Přátelé a budu spát. Vlastně pořád teď spím. Měla jsem se včera vidět s Fí. a já místo toho abych využila volnej den, tak jsem raději chrápala. A pak jsem do tří do rána strašila u notebooku a hrála ty zasraný bonbony...

Oteplilo se. Venku je konečně trochu hezky. A mně je to i přesto nějak málo. Dneska jsem třeba mohla vzít psa a jít se jen tak projít. A já? Já šla raději spát. A spala jsem dlooouho. A jako trest následovaly moc pěkný sny. Nejdřív mi odpadly vlasy. Takovej obří pramen, v tom snu to vypadalo jako zhruba celej můj culík. A bylo to v místech za pěšinkou a byla tam taková cca 7 cm pleš a já absolutně netušila jak se česat aby to nebylo vidět.

Pak jsem usnula znova. Nejdřív to bylo celý nějaký temný a smutný. Byl tam táta a řval na mě jak jsem k ničemu a že mám na hovno práci. A pak jsem byla v bývalém bytě babičky (zajímavý, že o tomhle bytě se mi zdálo tenhle týden už podruhé) a balila jsem si věci. Bylo tam mimino. Holka. A byla moje. Ve dveřích stál můj Ex., nervózně koukal do mobilu a říkal, ať pohnu, že někam musí jít. Já mu podávala nějakýho plyšáka a bundu pro to mimino a strachovala se, jestli ji tam nechá samotnou, nebo jestli má hlídání. Prej že hlídání má. Jeho matku. Ten pocit, že mu musím nechat svoje dítě a ještě ho bude hlídat tahle ježibaba byl fakt hnusnej. Už jsem byla skoro na odchodu, když v tom jsem si uvědomila, že jsme to nebožátko nepojmenovali. Vybavuju si, jak jsem pronesla: "Měli bychom se domluvit na jménu, ale ber v potaz to, že já to porodila..."

Teď mě čeká docela náročnej týden a já už teď se trochu bojím jak to zvládnu. Teda, musím se smát, když to nazývám naročným. Kdysi jsem každý den něco podnikala a ještě jsem byla schopná se věnovat trochu sama sobě. Zítra se mám vidět s Fí. Přijede naštěstí za mnou kousek od práce. Půjdeme do hospody, kde chci spálit mosty. Tam, kde jsme byli naposled s Er... Cestou tam se chci stavit v jednom obchodě pro lístky na koncert a zjistit mámě jestli vyšly nějaký nový DVD. V úterý jdeme s partou na tatarák. Ten já sice nejím, ale chtěla jsem jít alepsoń posedět. No a ve středu po sto letech na Kluse. Ve čtvrtek musím být doma, hlídat psa - to už považuju za klidný program. Nechápu to. Nechápu, proč mě vidina tří relativně hezky strávených dní tak děsí. Proč toužím po tom zalézt do postele a nikoho nevidět...


Už je to na mě nějak dlouhý. Mám trochu strach, že se to jen tak nezlepší. A jako nemůžu říct že bych nedělala vůbec nic. Hodně času a energie teď věnuji tomu svému "obchůdku", který bych ráda na jaře spustila. Chtěla bych si to dát k narozkám...

Půjdu spát. Zítra to zas začne na novo. A mně už je teď nějak divně. Připadám si jak na střední, kdy jsem dělala všechno proto, abych do tý školy nemusela...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 20. února 2017 v 12:32 | Reagovat

Já bych řekla, že jsi asi až moc sebekritická. Nevím co se stalo, ale jak člověk vysadí, a trvá to dost dlouho, tak má potom třeba problémy, to teď ale píšu o sobě.

Tak ať je ti brzy líp.

P.S. A píšeš opravdu dobře, hezky se to čte

2 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 20. února 2017 v 12:33 | Reagovat

Jo a moc hezky fotíš.

3 Opti-Mystique Opti-Mystique | Web | 20. února 2017 v 13:01 | Reagovat

Těžko by se mi z mojí pozice radilo - jsem student a moje "práce" je vlastně jen brigáda ke studiu a rozhodně neplánuji tam strávit zbytek života. Snad jen... poslední dobou také trávím neskutečného času spánkem místo toho, abych dělala něco produktivního nebo prostě aspoň něco. Možná je to tím počasím nebo nějaké divné období, které snad brzy skončí a brzy bude vše v pořádku. Takže ti přeji hodně sil a věřím, že si to v životě urovnáš nějak tak, abys byla spokojená.

4 ebbubeliny ebbubeliny | E-mail | Web | 20. února 2017 v 15:52 | Reagovat

Co to je ted za období, přemítaní sama nad sebou? Ale utěšuje mě, že nejsem jediná

5 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 20. února 2017 v 18:00 | Reagovat

Už delší dobu tě nečtu, jen sleduju, že žiješ, píšeš, ale dneska jsem si ten článek fakt přečetla.
Hele, počítám že "pes" je Stacy? Pořád ta krásná psí slečna? :) A ta tvá práce... něco se psy taky, útulek, stanice, nebo něco takového?
Nicméně, neztrácej naději, nevím proč, ale mám pocit, že s tebou to bylo vždycky jednou tak a pak zas jinak. A když jsi byla nahoře, bylo to super, no ne?
Já teď taky na vše házím bobana, nic mě vlastně nebaví, člověk by jen dělal stupidní věci, takže, nejsi sama.

6 K. K. | E-mail | Web | 22. února 2017 v 9:58 | Reagovat

[1]: Je to možný no, i když z takovejch těch největších nároků jsem rezignovala už dááávno.  A děkuju :)

[3]: Děkuju, tak třeba to aspoň zaspíme. :)

[4]: Ono nás bude asi fakt víc, možná je to tím jak byla ta dlouhá zima... Aspoň já jak jsem zalezlá raději doma, tak mám víc času na přemýšlení o píčovinách.

[5]: Jé, to je hezký, sleduju že žiješ :D Nene, Stacy si nechal ex a za poslední 2 roky jsem ji viděla asi jen jednou na chvíli. Krásná je furt, ale on se o ni asi moc nestará, takže to je další věc která mě neskutečně sere - že jsem pořídila psa, kterej teď bude trpět v rukou nesprávnýho. Jinak dělám v nakladatelství co sídlí v rodinný vile a vedení tu má 5 hafanů. Za tu dobu už je beru za svý :) Uvidíme, nějak dopadneme.

7 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 23. února 2017 v 18:53 | Reagovat

[6]: Ježiš, tak to mě strašně mrzí. Myslela jsem, že Stacy je hlavně tvoje... já bych si jí asi vybojovala zpátky.

8 K. K. | E-mail | Web | 23. února 2017 v 19:21 | Reagovat

[7]: Bohužel, doma ji mít nemůžu a na vlastní bydlení nemám. Nemohla jsem si přivézt ani králíka. Je to strašný, dodneška jsem se z toho nesebrala, připadám si jako kdybych zradila vlastní děti. (Který teda nemám naštěstí.)

9 Bobouš Bobouš | E-mail | Web | 23. února 2017 v 19:41 | Reagovat

[8]: Někdy je to fakt strašný, jak nám život hází klacky pod nohy. Je to fakt škoda.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama