Je to všechno nějaký divný

16. března 2017 v 16:53 | K. |  Nekonečná VKV
Když jsem převčírem vyjížděla schody v metru, bezduše jsem bloumala facebookovou zdí a vybafl na mě kamarádky status, který sdílela od festivalu Benátská noc. "Mezi potvrzenými zahraničními hosty jsou Sunrise Avenue..." Na pár vteřin se mi zastavil dech a do očí se nahrnuly slzy. Radostí. Ne, to není možné! Aha, není... Status je z roku 2012... A tak jsem zase vypla emoce. Nojo, co bych čekala, nějaký závratný štěstí?


Mám emoce pod kontrolou. Časy, kdy jsem brečela kvůli všemu a kdekoli jsou asi pryč. A mě to štve. Návrat Er. a jeho chování mě dost rozhazují, připadám si fakt jak v blázinci a tak jsem si řekla, že bych se mohla alespoň teda pořádně vyřvat když nic jinýho. A ono to prostě nejde. V to úterý jsem jela velmi ovíněná a prala si do uší všechny ty cajdáky, který zaručeně fungovaly. A co? A nic.


Na pátek jsem si vzala volno úplně. Po tom čtvrtku, kdy jsem se teda málem zhroutila ve skladu, se mi to docela i hodilo. Navíc jsem měla docela dost zařizování. Hned ráno jsem jela k doktorce. Tam to dopadlo dobře, aneb jak je v mém oblíbeném vtipu: "Ty nejsi těhotná, ty jsi jen tlustá." Protože asi umírám (humor) skočila jsem ještě naproti k praktický, aby mě někam poslala. Někam kde mě vykuchají, muhehe. Ta spěchala na oběd a odbornice vedle měla dovolenou, takže mám zatím jen doporučení a už 4. den se přemlouvám k tomu tam zavolat a objednat se. A nějak se mi nechce. Takže asi umřu.

No a protože byla K. šikovná a u paní doktorky neplakala, rozhodla se odměnit něčím pěkným. Začala jsem v drogérii, kde jsem pokoupila takový ty nezbytnosti, abych ze sebe udělala člověka. Kamarádka mě nalomila větou: "Cítím, že příští týden to s Er. nevydržíte a bude sex." tak ať teda nějak vypadám, že. Teda teď to vypadá že o sebe normálně nepečuju... Tak to zas jako ne. Poté mé kroky směřovali k Vietnamcům, kde jsem se rozhodla vybrat si nějaké hezké voňavé svíčky. Docela jsem se je naučila pálit, občas to v mém pokoji vypadá že pořádám nějaký magický seance. Nenapadlo mě ale, že bude tak těžké vybrat. Druhů měli asi milion a z toho většina fakt nesnesitelně páchla. Nakonec jsem si teda 3 vybrala a spokojeně odkráčela domů.

Tam jsem se moc nezdržela. Měla jsem dlouhý období, kdy mě cokoli mimo práci a občasnou návštěvu hospody celkem vyčerpalo a pak jsem neměla náladu několik dní vylézat z domu a obvykle jsem celý pozdní odpoledne a večer prochrápala. Snažím se vrátit do (aktivního) normálu, takže jsem do sebe hodila půlku oběda, oblíkla se a vyrazila na nákup kalhot. Ty moje se začaly pozvolna sypat a náhradní samozřejmě nevedu. Nesnáším nakupování kalhot. Jsem malá a tlustá, takže mi máloco je. A obchod, kde vždycky měli už několikrát po sobě zklamal. Zamířila jsem do C&A se vzpomínkou na můj rekordní nákup, který jsem se vším všudy uskutečnila za 7 minut. Kéž bych ho trhla. A trhla. Vkročení do obchodu + vyzkoušení + zaplacení + opuštění obchodu - 6 minut!!! Slovy ŠEST minut. Jsem sen každého muže, asi bych se touhle superschopností měla začít veřejně chlubit.

Následovala cesta za kamarádkou z fanclubu, kterou jsem už asi rok neviděla a která byla tak hodná a šikovná, že se ji podařilo mi v Bille ulovit ty hrnky, po kterých lidi šíleli a já na to neměla nervy je někde nahánět. Před nedávnem se ji narodilo mimino. Nemám k takhle malým dětem vztah, řekla bych že se jich i bojím. Vlastně s nima nepřicházím ani do styku, maximálně někde v MHD a tam většinou ječí a dělají binec a já se jich pak bojím ještě víc. Mimino jsem naposled chovala asi před jedenácti lety, co se kamarádce na základce narodil brácha a od tý doby ne. Celkově se díky tomuhle dostávám, zejména s babičkou, často do konfrontace, protože čím jsem starší, tím mě nějak touha po vlastním potomkovi pouští. A není to tím že bych byla "mladá a blbá", dřív jsem děti chtěla, minimálně dvě. Ale když vidím co to všechno stojí a navíc narazit na normálního dárce spermatu co mi někam nezmizí mi přijde v mém případě jako nadlidský úkon. No a tak jsem si po letech chovala mimino. Poprvé mi ho tak jako vrazila - asi léčba šokem - před odchodem jsem si ho pochovala dobrovolně. Jo, je to hezký, ale furt mě to nějak nezvyklalo. Asi mi je holt určený umřít sama s Hugem. (Můj budoucí vořech z útulku).

Doma jsem se jentaktak stihla převlíknout a pak zase hurá dopryč. Na procházku Prokopákem z Butovic až do Hlubočep. Naštěstí hezky v klidu po chodníku, pěkně v doprovodu party, vína a tequily. Po dlouhý době jsem se viděla s kamarádem. Asi už tak automaticky se zeptal: "Tak co je novýho? Co vůbec ten tvůj Er.?" Moji odpověď, že se vrátil nečekal. A očividně ho překvapilo i to, že spolu vlastně nemluvíme, za ty čtyři dny jsme prohodili asi tři věty.

Měla jsem v plánu se přiopít a dokonce mě chvíli lákala i vidina nějaký diskotéky. Ale bylo to tentokrát takový jiný, podezřele klidný až na pár chvil. Půlka jela domů a my, co chtěli pokračovat, jsme se vydali do centra, kde jsme nakoupili další vína a že si půjdeme někam ještě lehce popít. Jenže A. občas mívá takový blbý nápady a to že nám mizí. Prostě najednou mžik a je v tahu. A my ho pak hledáme, voláme mu... A on si to druhej den obvykle nepamatuje a pak nám nadává, že ho necháváme někde běhat bez dozoru. No, tak tentokrát než jsme stihli lehce posvačit, nám zmizel asi 4x a já ztratila nervy, takže když Ra. prohlásil že jede domů, neváhala jsem a přidala se k němu. Protože po pátý hledat A. se mi fakt nechtělo a navíc jsem z celýho dne byla nějaká unavená. Domů jsem dorazila poměrně na slušňáka, nebyla snad ani jedna hodina. A kdybychom ještě s V. chvíli neseděly na lavičce, tak jsem tam ještě dřív. Nojo, stárneme.


Strašně jsem se těšila jak se o víkendu pořádně vyspím. Jakože třeba hezky do dvanácti, nebo klidně ještě dýl. Bylo asi půl devátý a já už běhala po bytě. Unavená teda, ale nějak mi nešlo spát. Nojo, nervíky se přihlásily. Všechno na mě nějak padlo, celej tejden byl pro mě fakt co se týče psychicky náročnej. A protože stres je pro mě hnací motor, vrhla jsem se do úklidu. Vyprala jsem si oblečení co nesmí do pračky, uklidila pokoj a pak se vrhla na disky v počítači. To je vždycky nadílka, co já si tam všechno nenatahám.

Neděle byla klidnější a protože se mi nic moc nechtělo dělat, zašli jsme s partou na chvíli do hospody. A já přemítala. Er. mi přišel, že čtvrteční prosbu o zapalovač bral spíš jako záminku navázat hovor. Když se mě pak zeptal na číslo na Žirafáka, myslela jsem si, že chce hledat to bydlení. Proto mě vlastně ignoruje, dokud nemá jistou střechu nad hlavou, nechce si to rozházet u matky. Což je hrozně uhozený. Kdyby aspoń přišel a řekl mi to. Si začínám připadat že má na sobě štěnici. Nebo já nevím. Mně je už i úplně jedno jestli spolu budeme nebo nebudeme, sice mě ty city furt nepustily, ale momentálně vítězí rozum. Ale nějaký vysvětlení, nebo alespoň omluvu bych si, skromně myslím, zasloužila.

Trošku jsem spoléhala na to, že by mi už nějak v pátek mohl aspoň napsat smsku. Abych jako stihla přes víkend vychladnout. Marně a zbytečně jsem hypnotizovala mobil. Nejhorší na tom všem ale bylo, že ve skrytu duše jsem se na pondělí do práce těšila. I když zuřím kdykoli ho vidím, něco ve mně zažívá neskutečnou úlevu že jsem se ho konečně dočkala. Navíc furt tvrdím že nakonec přileze a já se budu smát. A fakt se na tu chvíli těším.


Jen co jsem v pondělí za sebou zavřela bránu, vyplul jak duch ze strany baráku. V ruce svíral lísteček. Prej jestli bych mu mohla pomoct najít bydlení, že se Žirafákovi nedovolal. Haha. Pravdu jsem měla. Dal mi ten kus kartonu, kde bylo jeho telefonní číslo. Slíbila jsem mu, že se na něco na netu podívám. Nejprve měl ty svoje naivní představy o tom jak je na světě krásně a snadně. Když zjistil, že 3+1 by fakt neutáhl, slevil úplně ze všeho a nechal mi ve vybírání bydlení volnou ruku.

Barák byl zrovna volný, T. měla nějaký ježdění, komise pracovala a N. kopal hrob ve stráni. (Teda já nevím co tam bude, ale dělám si legraci že hrob, muhehe). Vzala jsem vytištěný papír s inzetátama a šla za ním. Bylo to divný. Sami v jedný místnosti, ani ne tak daleko od sebe. A nic. Koukala jsem na něj, začal být nervózní. Vykoktal něco že se bojí aby nás T. neviděla spolu. Šibalsky jsem prohlásila, že tu není. Pohladil mě (asi jako když já drbu psa) po bradě a řekl, ať raději jdu. A tak jsem šla.

Pak za mnou vlezl ještě do skladu, kde jsem zrovna měla práci. Zmohl se akorát na to, aby mě štípl do zadku a odešel. Ten chlap se mi snad zdá. Kdyby přišel a objal mě, nebo já nevím, tak budiž. Ale on si jen tak přijde, štípně mě do prdele, zaculí se a zase zmizí. Asi aby nás T. neviděla.

Končila jsem o něco dřív. Když jsem se loučila, řekl mi, ať ho prozvoním. A tak jsem celou cestu přemýšlela, kdy se mu ozvat, aby to nebylo moc brzo. Fí. měl radu k nezaplacení: "Prozvoň ho za 8 měsíců."

Nedalo mi to a doma otevřela inzerci. Našla jsem hrozně fajn byt, docela i levný. Takže jsem ten mobil vzala a poslala mu smsku. Jen takovou strohou, s kontaktem, lokalitou a cenou. Pak jsem začala usínat a kdykoli jsem se náhodou na chvíli zmátořila, nějak automaticky jsem kontrolovala jestli jsem mistrovi stála alespoň za odpověď. No a ono prd. Samozřejmě.

Druhej den mě pozdravil. Páni, pokrok! A já na něj jen otráveně kývla. Načež jsme potom zjistili, že to tele mi dalo špatný číslo. I přesto, že bych ho nejraději nakopala do prdele nebo po něm něco hodila, rozhodla jsem se mu pomoct a vystavila mu poptávku. Strašně se totiž divil, že se majitelé bytů o něj zatím ještě nepoprali. Ono je to těžký žejo, kor když máte omezenej rozpočet a navíc si myslím že díky jeho původů to nebude mít úplně snadný. Úterý bylo celkově dost na prd, protože v baráku byla i jeho matka. No takže nějaká naděje na delší rozhovor byla fakt marná. Už mě to nebaví. Baba na mě snad poprvé od toho léta začala koukat. Respektivě čumět. Asi je zvědavá co já na vzniklou situaci pravím. A jak ji nesu. Dobře, protože jsem byla v pondělí a v úterý pod práškama a bylo mi všechno dost šumák.

K večeru jsem se sešla s Fí. Už od jeho návratu si slibujeme že zajdeme na pizzu a furt nám to nějak nevycházelo. Takže konečně. Soucitně se na mě podíval: "Tak co, jak je?" Kdyby věděl... Ale ono stačí že tuší, protože jako jeden z mála má žhavé informace hned z první ruky. Seděli jsme, já mu sdělila nějaký novinky a on chudák jen koukal, kroutil hlavou... "Jako jo... kdyby to byl film... Hodně špatnej film..." No jak by řekl další kamarád... Zkrátka měla jsem dost.


Po zkušenosti s tím, že mě moje první "tchyně" neměla ráda, jsem si říkala, že si musím najít chlapa staršího. Takovýho toho, co už má něco za sebou, není závislej na mamince a může si dělat co uzná za vhodný. Kupodivu i naši mě odrazují od mých vrstevníků, že minimálně 10 let rozdíl je pro mě vhodný. No dobrá. Mně je 24, Er. je o 9,5 roku starší než já. Ideál. Celkově jsem toužila po pravým chlapovi. Tím, jak se vždy neohroženě vyjadřoval, mi dokazoval, že by takový mohl být. Chyba!!! Je to malý děcko a chová se hůř jak hysterická ženská.

Ve středu mi bylo celkem blbě. Víno, nevyspání. Navíc jsem vysadila ty prášky. Protože mě přestalo bavit, jak jsem jako robot. Doufala jsem, že tím zase emoce zapnu a půjde to ven. Nebo že se konečně začnu pídit po nějakým tom vysvětlení. Nebo spíš - co s náma bude dál. Přijde mi fakt na hlavu po tom všem co se stalo tu kolem sebe jen tak bloudit. Ale jako jestli čeká na vlastní bydlení aby nebyl pod dozorem a mohl se se mnou začít normálně bavit... Hm, není nad to si najít staršího muže. Vlastně po tomhle už nemám chuť si hledat žádnýho muže a protože se mi líbí i holky, začínám doufat, že nějakou potkám... Protože tohle je na hlavu a mě už to nebaví.

Učila jsem se tisknout trika. Viděli jste ten díl Přátel, jak Rachel vyluštila nějakou křížovku, jásala a pak si pozvdechla že ji nemá kdo obejmout? Nějak tak jsem se na chvíli cítila. Taková ta euforie, radost. Přijít za někým a pochlubit se jak jsem šikovná... Ten člověk, který mi takovou službu měl poskytnout byl jen o patro níž. Ale on by mě neobjal. Aby ho náhodou maminečka neviděla.

V nějakém mezičase co mi lezlo triko z tiskárny jsem začala obepisovat inzerce a naposílala mu nějaký kontakty. Přišla mi odpověď. Poděkování za to, co pro něj dělám. No ještě aby nadával. Doma jsem v pátrání pokračovala a zase mu něco naposílala. Opět děkoval. A pak se zeptal co dělám. Poprvý za tu dobu co je tady se zeptal na něco co se týče mě. Páni, já snad sním. Začali jsme si smskovat. Ptala jsem se ho proč se vrátil. Prý mám hádat... Hm... Asi na Ukrajině došly prachy, protože vzhledem k tomu že se chová jak kretén pochybuju, že já jsem jeden z důvodů. Vyměnili jsme si těch zpráv několik. Vyčetla jsem mu jeho chování. Prý za mnou nechtěl chodit když viděl jak jsem na něj nasraná. Bože, tak on nejenom že se bojí vedení a maminky, on se snad začne bát i mě. To je neuvěřitelný. Potom co provedl se snad nemůže divit že na něj koukám tak jak koukám. A to může bejt ještě rád že jsem neudělala scénu nebo po něm fakt něco nehodila.

Dneškem tomu nasadil korunu. Ráno zoufalá zpráva, jestli bych mu mohla dobít kredit. Hehe, a pak že já jsem prostitutka. Protože mi v létě furt nakupoval piva a cigára, cítím se mu trochu zavázaná a řekla jsem si, že mě ty dvě stovky nezabijou a tak jsem mu ho teda dobila. Napsal vřelá poděkování. Když jsme se potkali v baráku, koukal na mě jako pes, kterej dostal klackem přes čumák. Nojooo, jen se cejti trapně, když musíš škemrat u svý "ex" o kredit. Rozhodla jsem se tvářit míň nasraně než dny předtím, pozravila jsem ho a udělala si z něho srandu, že se tváří jak vrahou. Koukal na mě snad ještě hůř, tak jsem odešla. Nějak po poledni za mnou přišel do skladu a ptal se co dělám. Že by? Konečně hovor? A pak jestli mám nožík. Ten jsem mu už půjčovala včera. Řekla jsem že jo, ale že je poslední, tak ať mi ho pak vrátí. A on co? On se urazil jak malý děcko, že si ho mám teda nechat a odešel trucovat do skrýše. Tak jsem tam na něj vlítla i s nožíkem, mrskla ním po stole a vynadala mu že se nemá urážet. Seděl a vypadal že se rozbrečí. Nojo, chudinka. My jsme na něj všichni totiž hrozně zlý. T. ho vůůůbec nezaměstnala po tom co tu vyvedl. Já mu vůůůbec nepomáhám s hledáním bydlení. A ta baba, byť ji nesnáším, ho u sebe přece vůůůbec nenecháva bydlet, aby nemusel spát tady někde mezi regálama.

Končí mi pracovní doba. T. je někde pryč, N. šel něco zařizovat. A naše týraná chudinka je stejně zalezlá kdesi ve skladu. Možná si tam tím vyškemraným nožíkem páře žíly. A mně je to už nějak snad i jedno...

www.facebook.com/ondrejsokolstranka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama