Přineste mi, prosím, tequilu

29. března 2017 v 21:30 | K. |  Nekonečná VKV
Má apatie, chronická únava... to vše zvěstovalo jen ticho před bouří. Už jsem tím celkem známá, málokdy mám ve svém životě klid a mír. Sem tam, ale pak se obvykle něco semele. A jak se to teď tak hezky mele, mám pocit, že čas utíká rychlostí blesku. A nedá se zastavit. Ještě před chvílí jsem balila vánoční dárky a teď se odpoledne vyvaluju v balerínkách a mikče na houpačce a mám pocit že se upeču...



"Tak mi po dlouhý době napsal kamarád."
"A to je kterej zas?"
"No ten ze střední, jak jsme se pořádně poznali až loni..."
"Jo to je ten, jak Ha. tvrdil že se mu líbíš. Tak to je super ne?"
"Jo, já ho mám ráda, je to takovej hodnej milej kluk."
"Noo. A v čem je problém? Co mu dát šanci? Hodnej, milej..."
"Já nevím."
"Jo jasný, chápu. Neškrtí tě, nenadává ti, nemizí na Ukrajinu... Trochu nuda, co."

Čím dýl s Er. natahujeme ten náš (ne)vztah, tím víc mě to k němu táhne. Štve mě to, ale zároveň, poněkud masochisticky, si to užívám. Když mě někdo poprosí o pomoc, neumím odmítnout. Takže ve chvíli, co mě požádal, ať mu najdu nějaký bydlení, jsem zasedla k internetu a začla teda hledat. Vyčerpává mě to. On si to představuje jak Hurvínek válku a navíc není schopnej mi ty představy nastínit. Když opomenu, že na byty jsou výběrový řízení jak ... ani nevím kam ... prostě logicky si majitelé vybírají, koho ubytují, žejo... tak je všechno samozřejmě hrozně drahý. No jasný, taky u rodičů nebydlím jen tak z rozmaru, nemůžu si garsonku prostě dovolit.

Minulý týden, myslím že v pondělí, jsem se sešla s A. Jak říkáme - nejbizarnější přátelství na světě. A ještě si z toho děláme prdel. Aneb kdo by to byl řekl, že si ta kráva co jedný odlákala "životní lásku" tak sedne s tou "příšernou bejvalkou". A stalo se.

Zašly jsme na koktejl. Nic jsem nejedla. Takže tequila udělala svoje. Po chvíli jsem přešla na víno, abych předešla nejhoršímu. No, ale samozřejmě to stejně nepomohlo a kolem desátý už jsem hrabala na mobil. Kde v tu chvíli bylo mé silné přesvědčení o tom, že si počkám, až přileze on. Že budu hrát tu hru, budu na něj koukat dál jak na zločince a budu si užívat jak trpí a jak ho žerou výčitky. Navíc bývám dost sprostá, což o to, on jako dělník nemá taky zrovna slovník dle Ladislava Špačka, ale moje hysterický výlevy ho asi moc nepřesvědčily o tom, že já jsem ta pravá žena pro život. Nevím co to do mě vjelo. Asi zoufalství, že za celý ty dva týdny co je tady nebyl schopnej to co se stalo nějak normálně vysvětlit. Nebo říct aspoň blbý promiň.

Uchýlila jsem se k tomu nejtrapnějšímu co jsem mohla. Jsem hroznej krypl. Mám šíleně zdravotních problémů, který ale neřeším. Už jsem se párkrát s něčím i objednala, ale nikdy jsem si už nezašla na další vyšetření. A tak si tak tiše trpím. Když mi bylo nějakých 15, možná míň, už nevím, udělala se mi na rameni bulka. Byl to nějaký benigní nádor, kterej mi chirurg pod lokální anestezií vyřízl a bylo. Asi před rokem se mi kousek od toho místa vytvořil novej. Neřešila jsem to, ale poslední dobou ho cítím a je mi to nepříjemný. A aby toho nebylo málo, v tý jizvě po původním mi zase něco roste. A protože už mě všechno hrozně točí, začala jsem vykřikovat že určitě umírám. Na mou obranu, tohle jsou věci, který bych fakt ráda prožívala s někým dalším. Abych cítila tu podporu, to, že někomu záleží na tom, abych v pětavaceti nechcípla. A tak jsem mu napsala že možná umřu a že bych do tý doby ráda věděla na čem jsem. Asi ho to trochu vyděsilo, ale jediný, co jsem se od něj dozvěděla, že má starosti a že dokud je nevyřeší, nemůže mi nic slíbit. Takže fakt nevím.

Každopádně to bylo poprvý od toho dne kdy se tu zjevil, co jsem se konečně rozbrečela. Už jsem to v sobě dusila fakt dlouho a bylo potřeba upustit páru. Chybí mi. Tahle jeho urážlivá náhražka ať se zpakuje a táhne zpátky. Já chci toho Er. co tu byl v létě. To jsem mu taky napsala. Hysterická alkoholička a hypochondr. To to vyhrál.


Na ráno jsem se fakt moc netěšila. (Morální) kocovina. Kupodivu mě vítal nadšeně. Zpražila jsem ho protivným "nazdar". Hm. Začarovaný kruh. A tak jsme kolem sebe zas bezduše kroužili. Večer jsem přemítala, jestli se na to vykašlat, nebo mu dál hledat bydlení. Sliby se mají držet. A tak jsem zase trávila svůj život u inzercí. A nadávala si, jakej jsem debil.

Ve středu jsem měla nejaký zařizování. Jela jsem teda k doktorce, aby mě mohla objednat na vykuchání. Jedinej den, kdy neordinuje je překvapivě středa. Klasika. Umřu. Nevadí. Cestou do práce jsem si šla do jedný firmy pro peníze a vyzvednout sluchátka. Taky jsem se zastavila u Divadla Spejbla a Hurvínka, kde jsem věnovala tichou vzpomínku paní Heleně. Jakoby ten den ve mně umřelo to dětský já. Vyrostla jsem na tom. A sem tam si to ještě dneska pustím. Zrovna v pátek jsme s T. vzpomínaly, jak jsma na jednom "mejdanu" u mě nakonec asi hodinu koukaly na večerníček s Hurvínkem a chechtaly se u toho jako kdysi.

To dopoledne jsem potřebovala nutně odeslat jeden balík. Jenže kurýr jezdí brzo a já věděla, že to nebudu stíhat a že T. má nějaký ježdění v terénu. Hned ráno jsem napsala Er. smsku, ať je v pohotovosti, že mu zavolám a on to předá. Projistotu 2x mi napsal že to předá. Když mi PPL volalo, samozřejmě mi to nezvedal. Až na druhej pokus. Tak ještě že tak. Asi za pět minut mi volá nazpátek. Sakra co zas? Automaticky jsem mu to vytípla a zavolala. Něco tam huhňal, houby jsem mu rozuměla. Myslela jsem si, že toho kurýra už nestihl, než jsme se spojili. Prý ne, prý mi chtěl jen oznámit, že to předal. Hm, tak fajn.

Vtrhla jsem do baráku. N. zrovna obědval. Místo pozdravu z něj vypadlo: "Já tě miluju!" Ehm. Bezva.

Otevřela jsem email a tam milion úkolů. A takových těch s kterými si nevím rady. Třeba zodpovědět záludný technický dotazy ohledně pneumatik. Hm. Poněkud zoufale jsem odešla dolů a koukala čím bych začala. Vrhla jsem se do úklidu nějakých vratek a chtělo se mi brečet. N. mě pozvbuzoval. Er. se odněkud vyjevil, akorát jsme se pozdravili a já začala soptit. Do toho se na mě navalili psi a chtěli se ňochňat. Poprosila jsem N. o kávu. Ukázal mi, jak si míchá normální kafe s nějakým capucinem, prý ať to vyzkouším, že je to hrozně dobrý. Tak jsem to zkusila. Ještě mi k tomu nabídl mlíko, že prej to aspoň ochladí a dá se to hned pít. Mě baví jak se o mě stará. Asi proto že mě miluje, hehe.

Záhy na to přišel s dotazem, jestli jsem neviděla jeho telefon. Když jsem v úterý odcházela, viděla jsem nějaký na mikrovlnce, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. Pokud ho tam zapomněl N., tak si ho vezme holt ráno a jestli je Er. tak ten v práci ještě byl a co já s tím. Řekla jsem o číslo a začala jsem prozvánět. Mobil nikde. Zavtípkovala jsem, že ho vzali duchové. Nebylo to poprvé co se v baráku něco ztratilo. Jako takhle, my jsme teda především hrozný bordeláři a většina těch věcí po čase někde vyplula. Ale co si pamatuju, Žirafák tu vyváděl že mu někdo ukrad pumpičku na kolo. Upřímně nevím, kdo by něco takovýho kradl, každopádně se nikdy nenašla. I tenhle mobil by byl někomu k ničemu, protože N. si ho teď šel koupit do bazaru znovu a stál ho asi 50 korun.

Odpoledne dorazil H. Můj oblíbenec. Když jsem mu nějak týden předtím vyprávěla o tom, jaký krásný smsky mi chodí z Ukrajiny, hrozně jsme se u toho nasmáli. Poradil mi, ať drahé Oly napíšu, ať se staví na kafe. Prý by nasedla na kolo a během tří hodin byla na baráku. Závod míru. A H. by jen stál venku a říkal: "Dobrý den, K. a Er. jsou vzadu... Ale teď je nerušte!!!" Byli jsme mrtvý smíchy, on to navíc všechno dokáže tak podat, že si to celý živě představuju. Uvařili jsme si kafe, vzali cigára a šli řešit ty šílený technický dotazy, ještě že mi pomohl. A u toho jsme chodili po zahradě a hledali mobil, protože jsme přesvědčeni, že pachatelem je štěně. Ta si ráda půjčuje věci. Každou chvíli hledám po zahradě cigára a H. říkal, jak mu běžně odnáší nářadí. V tý naší džungli to spíš bylo takový přátelský symbolický pomáhání, musela by to bejt velká náhoda, aby se našel. Navíc zrovna šíleně pršelo a nejsem si jistá, že by to přežil. Ale aspoň ta SIMka no.

Er. vylezl z baráku a koukal na nás co děláme. Po dlouhý době jsme spolu prohodili pár vět. Zajímavý rozhovor o tom, kdo mohl vzít mobil. A kam ho schovat. Trochu málo. Po tom všem. A po tom, co pro něj dělám. Kašlala jsem na něj a dál se bavila s H. On mě vždycky dovede rozesmát a nějak jsem se nesnažila to zakrývat. A nastalo to, co se mi líbilo. Er. žárlil. A začal na mě házet hrozně vyčítavý pohledy. Ve finále se sebral a odešel trucovat na moje místečko na schodech. S cigárem. Vlastně snad poprvý za tu dobu co je tady, jindy se schovával kdesi za barákem. Muhehe. Možná že ho dostávám tam, kam jsem chtěla. Konečně.


V pátek to bylo v práci podezřele klidný. Končila jsem dokonce dřív. Venku bylo hrozně hezky. Dělala jsem nějaký drobnosti, tiskla obrázky, trika a tak. Pak jsem si sedla k inzercím a zase se pustila do hledání bytu. To už není možný prostě. Začala jsem ho podezírat, že tam ani nevolá. Ale když jsem šla na záchod, slyšela jsem ho oknem jak na nějakej ten inzerát volá. Hm, asi čeká že sežene sídlo za který mu bude ještě majitel platit, že tam bydlí. Naivka.

T. vařila a zapomněla vypnout vařič. Vyčouzenej celej byt. Aneb u nás prostě nemůže být jeden den v klidu. Odcházela jsem asi ve dvě. Naši jeli na chatu a já se rozhodla pozvat si domů kamarádky. Odpoledne jsem se sešla s A. Že půjdeme na oběd. Do mé oblíbené pizzerie. Obsluhoval nás takovej milej a trochu zmatenej Ital. Pizza tentokrát nic moc, trošku mě to zklamalo. Ale vínko bodlo. Konečně pátek. I když už jsem zase v tom stavu, kdy se hned jak se za mnou zavře brána začnu těšit na pondělí. Až ho uvidím... Proč... Proč jsem tak nepoučitelná a pitomá.

Cestou k nám jsme se stavily u A. Původní plán totiž byl, že se u mě opijeme a pak pojedeme na diskotéku. Pomohla jsem ji vybrat něco na sebe. Zase jsme se musely smát, protože kdo by to byl řekl... Dvě bejvalky jednoho člověka a jaký jsou z nich kámošky. Nějak to všechno hrozně utíkalo, stavily jsme se ještě v Tescu pro něco dobrého na zahřátí. Už mě to víno moc nebaví, takže Absolutka s džusíkem byla dobrá volba. A k tomu teda melounek... Hm.

K nám jsme přijely skoro až v půl devátý. Cestou od tramvaje jsem vzpomínala, jak u mě tehdy Er. spal. Byli jsme spolu oficálně druhej den. Původně jsem myslela, že s první společnou nocí budu dělat drahoty, aby si zas jako nemyslel. Ale měla jsem po tom půl roce co jsem ho chtěla takovou neodolatelnou chuť, že jsem si ho k sobě pozvala. Bylo to vlastně hrozně fajn, až na ten samotnej akt. Přijel pozdě, z práce jel ještě domů se umejt a pak šel na nákup aby nepřišel s prázdnou. Seděli jsme asi dvě hodiny na balkoně a povídali si. V tu chvíli jsem se začala cítit opravdu šťastně. On, jakožto abstinent, popíjel colu a Redbull, já si dopřávala bílý vínko. Pak jsme ještě asi půl hodiny byli v obýváku na gauči a až potom jsem si ho odvedla za ruku do pokoje. Nikdy jsem tam takhle chlapa na noc neměla, když jsem chodila s Ex., tak naši nikam nejezdili a když byli doma, měla jsem zákaz. Tohle bylo takové mé poprvé. Nastal moment zklamání, protože byl unavenej a neměl dlouho ženskou, bylo to takový to šup sem šup tam. A dobrou. Druhej den z toho měl strašný výčitky a připadal si trapně. A já si z něho dělala srandu. Hehe.

Později přišla i T. s V. a začala pařbá. Pilo se, kecalo se. Bylo to fajn. Z diskotéky nakonec sešlo, nějak se nám na ni nechtělo. Nevím kolik hodin bylo, když odcházela A. Možná dvě. T. odcházela nějak po ní. Párty měla všechno. Potom, co jsme vypily vodky, přišla řada na zásoby. Měla jsem ve skříni šampus a víno, už docela dlouho. Nepřežily. Chybělo málo, a snad bychom se pustily i do tý tequily. Čuňátka. Byly i emoce. A to, když mi na balkoně začaly tryskat slzy, že ho přece miluju a proč mi to dělá. Paráda. :D Završily jsme to zpěvem a kolem půl 7 se rozhodly přestat. V. mi ještě pomohla poklidit ten binec. Venku byl východ slunce, takovej hezkej. Neměla jsem u sebe mobil a tak jsem ho nemohla vyfotit. Pro mě je to docela úkaz, protože takhle brzo se po ulici nepohybuju. A když už někde v létě paříme až do rána, většinou jsme zalezlý v baru.


Vstávala jsem lehce po poledni. Chvíli předtím, než naši přijeli. Máma hned jak policajt spočítala drobky a vynadala (mi) za nezaplou myčku. Přiznávám, že v těch 7 ráno co jsem šla spát, mě to fakt nenapadlo. Kdyby jezdili trochu později... ale co no. Když jsem se trochu zmátořila, zapla jsem mobil a tam SMS. Áááá, Er. si vzpomněl. Prej jestli bych mu mohla dobít kredit. No já jsem snad ještě na plech!!!

Nejdřív mě to fakt nasralo, pak jsem tak smířeně začala zjišťovat jak mu dobít kredit online. Nemám kreditku, brácha mě poslal kamsi. A do trafiky se mi nechtělo. Tak jsem ho tiše ignorovala. Nějak k večeru jsem mu napsala že teda jestli je to akutní, ať si ty peníze vezme v práci na mě. Prej už ne, prej kamarád dobil. Představa, jak otravuje kamarády aby mu dobili dvě stovky mě podle pobavila.

Pak jsem se teda pustila do hledání těch proklatejch bytů. Už mě to nebaví. Když jsem viděla že situace se nezměnila a že navíc plno těch inzerátů tam furt visí, takže očividně je akorát vybíravej, velice mile (a to jakože fakt bez ironie) jsem mu doporučila jednu ubytovnu. Našla jsem ji asi před týdnem, byla vybavená jak normální byty, bylo to čistý. Psali tam že je to vhodný pro cizince, že tam člověk může mít i zvířátko. Působilo to na mě takovým přátelským dojmem, navíc by tam nemusel řešit nějaký (vratný) kauce a to, že asi nemůže podepsat smlouvu na minimálně rok. Mi připadá že on vůbec neví jak to chodí, ale vzhledem k tomu, že se mnou absolutně nekomunikuje, nemůžu mu to ani říct. A já za ním nepolezu. Už takhle dělám ažaž. Na tý zprávě jsem si dala fakt záležet a on mi na uraženě odepsal, že teda dobře, ať mu nic nehledám a ten inzerát smažu. Vytočilo mě to do běla a zjebala jsem ho, ať se ráčí uklidnit, že po tom všem může bejt rád že se s ním vůbec ještě "bavím". Uznal že se k němu chovám moc hezky a že si to ani nezaslouží a že prej se uklidní. Hm. Tak jsem mu napsala asi na 40 inzercí a dalších 20 mu naposílala. Ať už mě nesere. Ale stejně mám pocit že na žádnou prohlídku ani nešel, spratek malej rozmazlenej.

Neděle... Další zvláštní den. Nedělo se celkem nic, žádný katastrofy, večer jsem zašla s holkama do naší oblíbené hospůdky, tak to bylo fajn. Ale byl to přesně rok od toho, co jsem skončila u F. Neuvěřitelný jak to letí. Tehdy jsem měla v hlavě solidní bordel, toužila jsem po F., abych se dokázala ubránit Er., který byl už 3. měsíc doma a mně se po něm strašně stejskalo. Celej rok si mě oba přehazují jak horkou bramboru. A já blbka je nechám. Kupodivu po tom, co mě hned začátkem roku F. nasral a já mu vynadala že se mi takový chování vůči mě opravdu nelíbí a on se k tomu dodnes nevyjádřil, mě to pustilo. A asi opravdu definitivně, ani spát s ním už nechci. Protože jak řekla prababi: "Tak on je to nejenom línej blbec, ale ještě ke všemu špatnej milenec."

V pondělí jsem už měla fakt chuť na Er. vlítnout a pořádně mu vynadat aby se probral. Ale nějak mě přešla. Pracovní den jako každý jiný. Venku konečně hezky. Mistr viděl jak nesu nějaký balíky ven a najednou se začal zajímat, jestli projdu, jestli mi nepřekáží jak sedí. Co se to stalo? Že by se vracel ten hodnej Er. co mi pomáhal? Odpoledne začal dole pokládat dlažbu a tak jsem mu tam nechtěla courat. Vzala jsem si teda cigára na terasu. Jak mazané. Místo toho aby teda makal dole, přišel před dveře na terasu a začal tam obouchávat zeď. Dokouřila jsem a šla do baráku. Když jsem procházela kolem něj po schodech, uhl, abych měla místo. A ve chvíli, co jsem ho míjela mě tak jako "plácl" přes zadek. Otočila jsem se a plácla ho taky. A u toho mumlala něco jako že je drzej. Jako jo, mně tohle fakt chybí, ale už mě to jeho asociální chování začíná unavovat. Pak jsem si šla lehnout na chvíli na houpačku. Tak jako kdysi. Vylezl před barák, koukal na mě: "Nespi!" Zaculil se jak puberťák a zase zmizel. Když jsem odcházela, poprvé za tu dobu mě pozdravil tak, jak to umí hezky. V úterý mi dokonce šel starostlivě otevřít dveře. Že by se mu rozsvítilo?


Nevím co chci. Připadám si zmateně. Furt někam telefonuje a něco řeší. Chvíli jsem se ukrajinsky učila, ale tak jako umím pojmenovat rodinný příslušníky, objednat si džus s vodkou a říct, že mám psa. Moc dlouho jsem u toho (nečekaně) nevydržela. No ale tak občas něco rozumím žejo, třeba když telefonuje N., tak většinou ví která bije, ale Er. hrozně mumlá a ještě má takovej děsně hlubokej hlas. Asi mé zbožné přání, nicméně mi přišlo, že včera mluvil o "rozvodu". Kdo ví. Už dávno jsem mu přestala věřit. Měli jsme krásný a naivní představy o budoucnosti. Posral to. Já jsem v tom nevinně, dělala jsem co jsem mohla, čekala jsem dost dlouho. A vlastně jsem (byla) ochotná bojovat dál. Ale on má přece jiný starosti a neví co bude... Hrozně bezvadný. Jakobych snad pro něj byla taky jen nějaká starost. Jak říká A. o našem Ex. On prostě vidí problém, tak ho vezme a vyhodí. Je to jednodušší než ho vyřešit.

Je mi děsně smutno. Připadám si opuštěně. Den v práci utíká o mnoho rychleji. Sem tam se někde potkáme, už se sobě nevyhýbáme, naopak. Přijde mi, že schválně vylejzáme ze svých nor, abychom toho druhého viděli. Občas ho přistihnu jak na mě upřeně kouká. Chtěla bych vědět, co se mu honí hlavou. Co cítí. Kolikrát mám chuť jen tak začít rozhovor. Ne o tom jakej je to čurák, ale jaký hezký počasí máme a tak. Nemám na to sílu. A pak v půlce takového tichého dne kolem něj projdu a už mě plácá přes zadek. Vždycky měl můj zadek rád. Je to dolňák. Třeba výbava v horních partií ho celkem nechávala chladným, ale části sedací se dotýkal kdykoli mohl. A já když tam tak někde sedím nebo bloudím a vidím ho... Tak chci aby se mě zase dotýkal. Říkám si, že bychom mohli být alespoň milenci. Jen tak, na drbáníčko...

Každý den do práce chodím s tím, že třeba nastane zlom. Že spolu zůstaneme v celým baráku sami, dáme konečně to kafe a budeme se normálně bavit. Je to jako tehdy. Když jsem věděla, že ho chci a bála jsem se. Takže jsem se vyhýbala tomu abych s ním byla o samotě. A bylo to vždycky hrozně trapný, jen jsem stála, koukala někam mimo a modlila se aby se na nic nevyptával. A on byl taky nesvůj, takže jsme spolu komunikovali fakt málo, proto jsem taky dost dlouho žila v tom, že ani česky pořádně neumí. A jak jsem pak byla překvapená když nezavřel pusu a furt něco mlel a skoro mě ke slovu nepustil. Mně to tak chybí. Chtěla bych aby na mě vypálil co všechno za těch 7 měsíců co byl v hajzlu vyváděl. Ta situace je hodně podobná. A ve vzduchu je zas to napětí. Řekla bych, že se hrozně moc chceme. Jenže on má starosti a já... rozum. Teda předstírám to. To že se bránit nebudu je mi jasný, ale čekám až on udělá první smírčí krok.

Občas přemýšlím. V tom strachu že jednou zase přijdu do práce a on tam nebude. Co by se stalo kdyby se ke mně vrátil a myslel to fakt vážně. Myslel to vůbec někdy vážně? Kdybych byla jen jeho hračkou pro zkrácení dlouhých chvil, nekoukal by na mě tak jako kouká. Dneska když jsem seděla na schodě vedle popelníku, šel schválně vyhodit vajgl. Byli jsme jen pár centimentrů od sebe. Furt to tam je. Říkám si, že dám šanci někomu novýmu. Že se začnu seznamovat, chodit na akce, udělám si účet na seznamce. Pak si uvědomím, že s největší pravděpodobností v tuhle chvíli nejsem schopná se tomu plně oddat. Jenže... Co když ta chvíle už nikdy nenastane? Co když prostě zůstanu navždycky sama, protože furt budu srovnávat s tímhle kreténem, kterej se sice zachoval fakt šíleně, ale nikdy jsem s nikým jiným takovou chemii nezažila? A co když se vzpamatuje a fakt spolu nakonec budeme. A pak se zdejchne. A já tu zase budu fňukat, abyste mi všichni mohli říkat: "My ti to říkali." A nebo se na mě konečně usměje to štěstí. A on nikam neodjede. A bude nám dobře. A... Sakra. Nevím jak dlouho to plánuje být.


Nesnáším středy. Protože je vždycky v baráku jeho matka a já ji nemůžu ani vidět. Baba jedna. Dnešní středa byla ale obzvlášť vypečená, fakt takovej parádní den zase jednou. Včera proběhlo vítání náplavkové sezóny. Bylo to bezva, po dlouhý době docela klidná párty, ale i tak jsem se lehce připila, nějak nic nevydržím poslední dobou. Doma jsem ještě dlouho kecala s bráchou, takže spát jsem šla asi v půl 2. Ráno jsem myslela že se na práci vykašlu, ale protože jsem slíbila jedný paní odpoledne odvézt zboží na metro, nakonec jsem se vyhrabala.

Ráno jsem se pustila do přípravy zboží na výstavu, protože se mi do toho nechtělo, tak abych to měla rychle za sebou. Er. se začal okamžitě producírovat kolem mně, vařil si kafe a pak coural na cigáro a furt nějak sem tam a mně to hrozně štvalo. Aspoň že už jsem vyladila tón hlasu při zdravení a nezním že ho chci zabít. Nějak krátce na to mi napsal Ex. že dnešní předání věcí padá. Klasika. Jsme od sebe přes dva roky a já nevím, asi rok se snažím ty zbylý důležitý věci získat zpátky a marně. Foťák mi poštou posílal asi 5 měsíců... A tohle bylo velký a křehký a já nemám auto a prostě problém žejo. Když už jsme se náhodou nějak dohodli, tak to zrušil. Jednou jsem to zas nestihla já. A dneska přejel cyklistu, takže prý nebude doma. Vytočilo mě to. Furt to budeme natahovat. Nedivila bych se, kdyby toho cyklistu přejel schválně abychom se nemuseli vidět. Nebaví mě ty jeho výmluvy, nebaví, nebaví, nebaví. Když jsem mu řekla že si myslím, že ty věci dávno nemá a že i kdybychom se domluvili na jindy, tak se zase něco stane, třeba spadne meteorit nebo bude zombie apokalypsa, vynadal mi, že se mám chovat slušně. Duševní mrzák. Nechápu co si o sobě vůbec myslí. Už mi ani nestojí za to abych se o něm rozepisovala, takže těch odporností který páchal ještě nedávno na A. vás ušetřím. Nicméně věci nakonec před chvílí dovezl. Takže jsem si ho konečně mohla zablokovat na FB a doufat, že ho už nikdy nepotkám.

Jsem jeptiška a žiju už 3 měsíce v celibátu. Jako mně nikdy sex moc nebral, s Ex. jak jsme měli problémy, jsme skoro spolu pak už nespali a žádnou jinou dlouhodobější známost jsem neměla. Sem tam nějakej úlet no. Takže nevím co se to se mnou teď děje, ale fakt bych si dala říct. A asi je to na mě vidět, nicméně to co následovalo mi přišlo už trochu přes čáru. N. je hrozně drzej, já to toleruju, protože si myslím že má prostě takovou povahu ale myslí to dobře. Dneska mi šel sundat knihy z regálu a cestou tam se na mě namáčkl ze zadu, začal se divně pohupovat a dělat si srandu že mi chce jen pomoct. A že prej to je ta chvíle kdy mám začít volat o pomoc, aby mi mohl říct že to on mi právě pomůže. Jediný pozitivní bylo, že mu nestál, ale i tak nemůžu říct že by mi tohle bylo zrovna příjemný a jestli to udělá ještě jednou, tak mu asi už něco řeknu. Sranda - OK. Povídání si v práci - OK. Sem tam si dát skleničku vína nebo kafe - OK. Ale tím to končí.

Bylo mi šíleně. Naštvaná na Ex., neustálé potkávání se s Er., to N. chování, ošklivák na obzoru... Chtěla jsem domů. Někam zalézt a nevycházet. Brečela jsem. Několikrát. Odpoledne jsem dělala trika na výstavu. Nevím proč, ale týrám se myšlenkou, že má Er. něco s T. Ale je to absurdní. Ani nevím z čeho jsem to vyvodila, když je spolu vidím nemají se k sobě. Navíc si myslím, že ona by ho ani nechtěla, kor po tom co o nás ví. A po tom co jsem jí na něj práskla. A on mi na balkoně říkal, že po něm prý kdysi házela očkem, ale že není vůbec jeho typ a nechtěl by ji. Strašně žárlím. A doufám že není na co. Nicméně se najednou otevřely dveře, v nich T. a ať řeknu N., aby nanosil zboží do auta. Než jsme dořešily co se teda všechno veze, šel dolů Er. T. popadla klíče od auta, usmála se jak sluníčko a řekla: "Tak už nic." A společně s Er. šli nosit. Ještě ke všemu mi přišlo že spolu byli u ní v kanclu. V tom kanclu kam chlapi ze zásady nechodí a já tam lezu taky jen výjimečně, prostě je to pro nás všechny takový nepsaně zakázaný uzemí.

Nic se mi nechtělo dělat. Práci bych sice i měla, ale ta únava, to vyčerpání. Nešlo to. Odešla jsem na houpačku, uvelebila se a volala babičce. Už dlouho jsem ji nevolala, tak to aspoň napravím. Zakecaly jsme se docela dlouho. Najednou přišel N. i Er. N. telefonoval opodál. Er. ke mně přistoupil. Měla jsem zhruba v úrovni očí jeho poklopec, takže jsem tak vzhlídla vzhůru cože se to děje. V ruce držel hrozně divně složenou dvoustovku, za ten kredit co jsem mu dobíjela. Vítězoslavně mi to předával, tvářil se u toho jako mistr světa. Zmetek, nemohl počkat až dotelefonuju. V první chvíli jsem odmítla, protože se mu cítím zavázaná za to jak mě tu v létě furt prolejval energiťákama a pivem, ale nakonec mi ji vnutil. Sedl si na schody a zapálil si. Takhle mě tehdá zval na to radne. Já na houpačce a on na schodě... Nemám ráda když volám před někým, ale nějak jsem se nenechala rozhodit a začala babičce vyprávět o strastech při mém podnikání. Ať vidí o co přišel. Ambiciózní (umírající hysterická závislá na chlastu) atraktivní žena. Protože jsem samozřejmě celé mé spílání o tom že to prostě nenafotím uzavřela sebevědomým že si nějak poradím.

Chtěla jsem jít do baráku. Zrovna pokládal dlažbu. A před schodama byl pes. Prý jestli vezmu psa do bytu. Začala jsem se s ní nejdřív ňochňat a až potom ji dělat v tom nářadí a tak cestičku. Bála se, je už stará a prd vidí a nemohla ty překážky překonat. Začala jsem na ni své obvyklé ať zapomene na to že ji budu nosit. Není to zrovna malej pejsek a neunesu ji. Er. přišel, popadl ji do náruče a odnesl. A strašně se u toho pochechtával. Jako puberťák. Byl v tu chvíli jako dřív. A já se začala taky smát a přes toho psa jsme se tak nějak "bavili". Divný.

Dneska jsem odchod z baráku ocenila. A to mě ale nenapadlo, co se stane. V pět jsem měla sraz u vstupu do metra s paní který jsem slíbila to zboží. Předávka proběhla v pohodě a hurá na autobus. Zrovna jsem psala něco A., takže jsem koukala do mobilu, na uších sluchátka, vybíhám schody... Vyšla jsem ven, stihla jsem udělat asi 3 kroky a najednou rána jak z děla... Já normálně dostala šutrm do spánku! Ale takovým nějakým obřím! Vyjekla jsem au a otočila se kdo to má na svědomí. Jediný co jsem viděla jak nějakej malej smrad hystericky brečí a táta ho za ruku někam odvádí. Že by takový malý dítě dokázalo vyvinout takovou sílu? No byla jsem v šoku. A jako dost mě to zamrzelo, proč jako po mně někdo háže kamenama? To že se mi motala hlava až domů a myslela jsem že se pobleju (nebo umřu na krvácení do mozku) snad ani nekomentuju. No takže fakt parádní den.


A tak mi přišla SMS. Že má byt. Vím jen přibližnou lokalitu, netuším jestli bude bydlet sám nebo s někým, nic. Fí. si myslí že do dvou týdnů spolu skončíme. A já si říkám, že by ten duben mohl být fajn, že by se to mohlo nějak zlepšit, alespoň pro ten okamžik, kterým žijeme. Ještě v neděli jsem mu hledala byt já, to znamená že ho má fakt chviličku a očividně furt bydlí u matky. Dneska mi přišlo že se hádali. Asi se ji nelíbí že se synáček ocitne bez dozoru. A až bez toho dozoru bude, třeba konečně najde koule na to mě aspoň na to kafe pozvat. Protože jak sám říkal, že by mě pozval rád, ale nemá prachy. A to pro něj je asi hodně ponižující, vím jak si zakládal na tom, aby se lidi kolem něho měli dobře díky tomu že on zaplatí. A teď to bude jiný, je tu měsíc, takže nějaká vejplata bude, bydlení bude... Ale kdo ví.

Už nemusím (snad) nic hledat. Venku je pěkně, takže se, doufám, budu moct věnovat zase pořádně tomu svýmu obchůdku. Ráda bych to nějak v červnu spustila, alespoň část. Takový moje vymazlený mimino. Který snad nikdy nezradí...

Objevil brácha. Momentální droga.
A ono to tu zase asi nefunguje... Tak tedy Klus s Pazderkovou. Najděte si sami. Stojí to za to.





 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 29. března 2017 v 22:58 | Reagovat

Už jsem si říkala, kde se flákáš, scénáristko...:-) strašně to natahuješ...:-)

2 N. N. | 30. března 2017 v 9:59 | Reagovat

Existuje taková hra, že si na google najdete randomgenerátor, každému číslu od jedné do dvaceti přiřadíte nějakou potřebnou nebo zbytečnou činnost, pak to vždycky spustíte, a jaké číslo to řekne, takovou akci uděláte. Člověk na nic nemusí myslet, a celej den má naplněnej. Když jednu činnost uděláte, vygenerujete si další číslo další činnosti. taky jde do akce zapojit i dva randomgenerátory, a jeden generuje činnost, a druhej potvrdí zda ji máte udělat a nebo ne. To je příjemný když první generátor vygeneruje něco obtížnýho a nepříjemnýho, a druhej řekne že to dělat nemusíte. Třetí randomgenerátor může třeba vygenerovat, zda náte vygenerovat prvním rang domgenerátorem číslo další činnosti, a druhým randomgenerátorem potvrdit, zda ano a nebo ne. Výsledky zvláště dlouhodobě aplikovaného algoritmu jsou zajímavé. Stanete se novým člověkem...

3 Hipís Hipís | 2. dubna 2017 v 19:37 | Reagovat

Ještě jsem to nedočetla, ale pravidlo č. 1, když piješ alkohol: nesmíš pít víno po tequille. Stejně jako bys neměla pít pivo po vodce a já nevím co. Vždycky máš pít to, co má vyšší procento alkoholu, než jsi doposud pila, když chceš míchat. Beru to jako moji profesi, ožrat se a čekat, co se stane.

4 K. K. | E-mail | Web | 3. dubna 2017 v 7:32 | Reagovat

[3]: To né, to já si můžu pít co chci a jak chci za sebou. Jen se občas zapomenu najíst (jakože žádný svačinky, obědy, prostě celý cen nežeru vůbec) a to je ten potíž.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama