Vypnula jsem emoce a život jde dál

12. března 2017 v 19:06 | K. |  Nekonečná VKV
Obvykle čím víc mám v hlavě myšlenek, které bych ráda zaznamenala do svého virtuálního deníčku, tím je těžší vymyslet nějaký fundovaný úvod. Jsem doma. Chystám se do hospody a mám teď trošku času. A protože mám za sebou docela náročný týden, řekla jsem si, že bych se mohla trošku vypsat. Ale jak začít no...


Návrat Er. byl nečekaný a náhlý. Co bylo ještě nečekanější, je jeho ignorační chování. Ze začátku mě to opravdu hodně štvalo a furt jsem se pitvala v tom, proč to asi tak dělá. Vlastně čím víc jsme se ignorovali, tím víc mě to k němu táhlo. Je to snad účel? Nevím, něco mi na tom nesedělo. Až ve čtvrtek mi to díky jedný větě trošku začalo dávat smysl... Ale abych nepředbíhala...

Pondělí pro mě bylo pekelný. Po skoro osmi měsících jsem viděla na vlastní oči člověka, kterýho jsem... jak já to slovo nesnáším... milovala. Nebo nevím, nicméně jsem k němu cítila fakt hodně a jeho zmizení jsem nesla všelijak. A on najednou byl v baráku jako vy a zmohl se akorát na jeden přitroublej úsměv. Bez pozdravu, bez ničeho. Brala jsem to jako velkou křivdu, když jsem si vzpomněla, kolik bezesných nocí a protrápených hodin mi jeho existence připravila.

Měla jsem práci s N. Ten řezal obrázky z kalendářů a já je třídila do krabic. Cítila jsem se u toho jako Popelka. 13 krabiček, 13 druhů obrázků a prostě bezduše jedete. N. mám ráda, ale někdy mě jeho družnost až děsí. Je mu 56 let a pro nějaký ten "dotyk" nechodí daleko. A já nejsem člověk co má rád, když na něj někdo furt šmatlá, ale tak nějak to respektuju a říkám si, že to se mnou myslí dobře a že za to co pro mě dělá si zaslouží sem tam si sáhnout na mladý maso. To že se mu líbím vím celkem jistě, protože zrovna v to pondělí mi nabízel, jestli nechci přespat u něj, že prej manželky u něj není. Tak já nevím. Slušně jsem odmítla a svým zoufalým spíláním ohledně Er. jsem mu snad dokázala, že jedinej, koho teď mám v hlavě je tenhle kretén. Celou naši debatu o tom, že nemám prostě na chlapy štěstí uzavřel:

"K., kde tys byla když mi bylo 30?"
"Ehm... To jsem ještě nebyla..."


Co se týče konzumace alkoholu, příliš se neomezuju. Celkově žiji dost hříšný život, hodně kouřím, jsem závislá na kofeinu a prostě miluju alkohol. Krom toho že mi chutná, umí mi pomoct trošku vypnout. Je to možná smutný, ale tak co no... Kdyby Bůh nechtěl alkoholiky, neexistovalo by víno, pivo... a tequila. A taky vodka, ňamí ňamí. Měla jsem strach z dalšího dne a tak jsem nám do práce koupila alespoň lambrusco. Ne na opití, tím se snad opít ani nedá, ale tak jako na zahlazení toho nejhošrího.

Jsem mrcha. Začala jsem za N. lézt jako ocásek, aby Er. začal žárlit. Dělá mi dobře vidět jak mu to vadí. Provokuju. A zároveň tím tahám za nos jednoho dobráckýho chlápka, kterej by mě asi bral pro sebe, rozdíl nerozdíl (jakože ve věku...) Já jsem sice na starší, minimálně o těch 10 let, jinak mě to moc nebere, ale zas odsuď podsuď žejo. Navíc mě teda ani nepřitahuje.

Večer mi napsala paní Olinka. Je to Er. žena. Nevím teda jestli jsou papírově sezdaní, ale na tom zase tolik nesejde. Kdysi mě zásobovala ukrajinskými nadávkami celkem často, ale nějak ji to časem přestalo bavit. I proto jsem si myslela, že Er. se prostě rozhodl pro ni a tak dala pokoj. No a teď je dva dny zpátky a už je to nanovo. Sakra. Něco málo jsme s bráchou přeložili sami, v něčem pomohl překladač. Paní píše jako prase, takže ne všechno se povedlo, ale to že mám chcípnout a držet se od Er. na 10 kilometrů, protože jsem kurva jsme z toho vyčetli. Nemůžu si pomoct, ale pobavilo mě to.

Máme na FB takový skupinový chat. Jmenuje se to spolek slušných a nudných lidí a píšeme si tam se dvěma kamarádkami a jedním kamarádem obvykle naše alkoholické kiksy a sem tam nějakou tu sexuální prasárnu. Tento spolek vlastně vznikl nějak druhý den po mém úletu se ženatým. No takže jsem se tam musela hned s vývojem své českoukrajinské telenovely pochlubit a kamarádku, co momentálně žije za oceánem to nesmírně pobavilo a poprosila nějakého svého ukrajinského kamaráda, aby ji poskytl přesný překlad. Ten chudák malej odmítl, že prej je to mooooc sprostý. A když jde cenzura i přes tuhle slečnu, tak to už musí bejt...

Vrtalo mi hlavou proč mi ta baba po dlouhý době napsala. A došla jsem k tomu, že Er. se fakt zřejmě sbalil proti její vůli a přijel sem. Nojo, pak ale proč se mnou pořád nemluví...


Hm středa. Je ho tam třeba. Přiznávám, že po skoro třech měsících celibátu jsem sexuálně frustrovaná. Er. jsem se snažila vyhýbat, ale občas se někde náhodně potkáme. Třeba stojím venku na zahradě a on tam chodí brousit dlaždice. Nemůžu si pomoct, když mám jistotu že mě nevidí, zírám na něj. A vidím ty ruce. Ty jeho obří ruce, jak si přidržujou brusku, a u toho vzpomínám, jak se mě nimi v létě ještě dotýkal. A že ten jeho dotek stál za to a dělal se mnou neskutečný věci... Říkala jsem si, že spolu nemusíme chodit, že by stačilo kdybychom si sem tam zadrbali... Ehm.

Když mi ten předchozí den přišly moc krásný smsky z Ukrajiny, náhle na to mě někdo prozvonil z českého čísla. Bylo mi naprosto jasný že je to Er. Asi chtěl abych mu zavolala. Já nevím o co mu jde a ani jak zjistil, že mi jeho drahá píše. Ještě nás s bráchou napadlo, že ty zprávy možná nepsala žena, ale jeho matka. Aby mě zastrašila. Tak či tak, přijde mi to uhozený a odmítám vynakládat energii na takový dětinský kraviny. Nicméně jsem si řekla že chce hrát hru, budeme hrát hru. Já jsem totiž silný soupeř. Poprosila jsem tedy bráchu, aby mi pomohl odkrýt, jestli mě prozváněl skutečně Er. Velice mazaně jsem balila balíky ve skladu, tak aby to on viděl. Tam není signál, mobil musím mít na okně. No a brácha mezitím ze skrytého čísla volal a čekal, jestli to zvedne. Zvedl. A zároveň viděl, že já mu nevolala. Přišlo mi, že je chlapec lehce rozhozený, dobře mu tak.

Celkově tohle byl den na nic. Kromě něho byla v baráku totiž i jeho máma. Ta ženská mě měla vždycky hrozně ráda, sloužila jsem ji jako vrba. Nejednou předemnou brečela a svěřovala se. Hlídaly jsme spolu často malý děcko, viděla že to s harantama umím, takže mi ho svěřovala a byly dny kdy jsme se fakt docela hezky pobavily. A pak to prasklo, já byla nazvaná kurvou a od tý doby se mnou nemluví. A protože nemám náladu na ten její otrávenej xicht a pohled který říká: "Až najdu odvahu, nasypu ti něco do kafe." jednoduše se jí vyhýbám.

Hodně trpím na problémy s ledvinami a i když skoro nepiju, chodím stále na záchod. No a teď byl problém. Ten nahoře "okupovala" zlověstná tchyně a ten dělnickej měl Er. zrovna rozvrtanej, protože tam pokládá dlažbu. A i když je zahrada celkem velká, je tam všude vidět a připadalo mi trapný jít močit do křoví. Takže jsem se naštvala, popadla hrnek na kafe... počkala jsem si až tchyně byt opustí... a neohroženě vlítla nahoru. Rychle jsem dala vařit vodu, všude nastražila jasný důkazy, že tam jsem a snažila se rychle vyčurat. Cvak, dveře. Sakra!

Slyšela jsem jak se blíží. Bála jsem se. Spláchla jsem a začala dělat hluk. To abych zastrašila nepřítele. Odvážně jsem rozrazila dveře, tchyně nikde. Nádech a hurá do kuchyně pro kafe a pak rychle pryč!!! V tu chvíli se ozvala šílená rána z ložnice, která je hned vedle koupelny. Málem jsem si znovu učůrla. A to že mně jen tak nic nevyděsí. Baba jedna!!!

Byla jsem proto hrozně ráda, když se přiblížila pátá hodina a já se mohla sebrat a odejít. Tohle se prostě nedá. Furt číhat kde kdo je, protože nemáte náladu někoho potkat. Kor když vy jste tam vlastně víc doma. Tchyně je sice služebně o dost starší, ale já jsem tam 2,5 roku skoro každý den. To samé Er. Proč já bych se měla schovávat. Navíc já se nijak neprovinila, i když samozřejmě působím jako kurva co rozvrací rodiny. Jenže kurva mrdá za peníze, já chodím zadarmo. Smůla.

Když jsem pak seděla doma, začal mi vyzvánět mobil. Někdo z Itálie. Krátce na to mi volalo ještě Německo a Portugalsko. Kdybych neměla služební číslo, už jsem si dávno koupila novou SIM kartu. Ale takhle nemůžu a zas jako nechci do toho T. tahat. No blázinec. Toho Itala jsem si vyhledala na FB. Přemýšlím kam drahá Oly moje číslo dává, myslíme si že na nějaký sexuální chat. Už se mi to stalo v tom létě. To mě prozvánělo Španělsko a Itálie asi 2 dny. Pak jsem volala Er. na jeho narozky v listopadu a záhy zase nějaký Španělsko. A to jsem to tehdy i zvedla a pak tam zavolala nazpátek, jenže kromě zmatenýho "halooo" jsem se nic nedozvěděla. Fí. se mi nabídl, že jestli chci, bude ji pod soukromým číslem prozvánět kdykoli si na to vzpomene, ale já se hrozně moc nechci snížit na její úroveň. Ani ji na ty zprávy neodepisuju, byť jsem posledně měla už fakt chuť.


Je to hrozný paradox. Navzdory tomu, že jsem teď jak domeček karet, do kterýho stačí jen fouknout, do tý práce se ve skrytu duše těším. Asi jsem prostě jen ráda, že je Er. na živu. Nepřestala jsem ho mít ráda. Nikdy. A nepouští mě to i přesto, že teď vidím, jak se chová jak čurák. Mám co jsem chtěla. Je tady.

Čtvrtek byl pro mě hodně náročný. Po psychický stránce. Já nevím, obvykle mi nedělá problém si pobrečet kdy si umanu. Prostě jsem hysterická citlivka. I nejlepší kamarádka si ze mě kvůli tomu začala dělat srandu, což teda není vtipný, protože mně to samotný přijde trapný, ale budiž. A teď, ve chvíli, kdy by to trapný ani moc nebylo, to prostě nejde. Jo, mívám slabý chvilky, kdy si pouštím nějaký rozsekávací písně které mi připomínají dobu kdy jsme byli spolu a pak zmizel, ale to se mi maximálně zalejou oči ale pláč jako takovej prostě ne a ne přijít. A já se hrozně bojím, že bouchnu až to nebude vůbce vhodné. Třeba před ním. Nechci aby mě viděl řvát, když mě vidí veselou a bezstarostnou, je to mnohem větší psina.

Pomalu jsme se sobě přestali vyhýbat. Mám výborný periférní vidění, takže i když jsem mu nevěnovala přímý pohled, při našem míjení na schodech jsem jasně viděla, jak na mě kouká. Měl zvláštní pohled. Takovej smutnej. Co se mu asi honí hlavou. Já, byť uvnitř si připadám jako rozsypaný puzzlíky, si dávám záležet na výrazu značně pohrdavém. Koukám na něj jak na největší odpad. Není lehký kolem něj procházet. Cítím to napětí a vím, že tím, že mu dám šanci nic nevylepším, naopak. A i když se pravděpodobně neudržím a pokud to půjde, tu šanci stejně dostane, nechci mu ji dávat zas úplně zadarmo žejo.


Odpoledne jsem musela s N. připravit opravdu hodně velkou objednávku knih. Asi 25 druhů po sto kusech. Zabralo nám to asi tři hodiny. Venku bylo docela teplo, T. řezala kalendáře dole a Er. tak jako pobíhal sem tam ven. Já se snažila být neodolatelně vtipná a N. si to užíval, protože jsme mohli trávit čas společně. Už nevím co byl ten hlavní impuls, ale najednou se mi stáhlo hrdlo a chtělo se mi příšerně brečet. Sebrala jsem se, že půjdu na záchod a tam si třeba i fňuknu. Zvonek. Pošťák. Sakra!!! Ani na ten záchod si v klidu nemůžu dojít. Pak jsem stála dole ve skladu, rozklepaná jak ratlík. N. to viděl. Odešel a vrátil se se záludným výrazem. Podával mi krabicci. Na co mi podává krabici? Prej ji mám otevřít. Otevřela jsem ji. Aaaaa, flaška lambrusca!!! Paráda!

Dorazilo mě to, že jsem ztratila oko z novýho náramku. Takovej přívěšek, prostě mi to bylo líto. Měla jsem ho asi týden, nebyl zrovna lacinej a hned to odpadlo. Za normálních okolností by mě to asi jen nasralo, ale tohle byla taková ta kapička že celej můj život stojí za hovno. A tak jsem vyšla na cigáro, statečně zadržovala pláč. Byla jsem vzteky rudá jak rajče a klepala se ještě víc než předtím. Stála jsem zády ke dveřím, který se otevřely.

"Puč mi zapalovač."

Hm, milostpán se naučil mluvit. Půjčila jsem mu svůj oblíbený oranžový cricket od kamaráda. Prej jestli si ho může nechat. No to teda nemůže. A protože jsem dobrák od kosti, slíbila jsem mu, že až půjdu domů, dám mu svůj záložní, co mám v kanclu. Asi o hodinu později, kdy už jsem si fakt dávala poslední cigáro před odchodem, se situace opakovala. Smál se jak puberťák a ten cricket mi normálně zatáhl. Klasika. Protože: "ten ti nedám, je můj oblíbený" znamená to samý jako: "ano vezmi si ho, ať už ho nikdy nevidím". A tak jsem přišla o zapalovač. A na něm bylo vidět, jakou z toho má hroznou radost. Smutný, že za mnou nemůže přijít a navázat hovor normálně, ale jde na to přes zapalovač. I když je možný že fakt byl tak zoufalej, protože mi názorně ukazoval, jak mu ten jeho nehoří...

Dokouřila jsem, odešla do kanclu vypnout počítač a zamířila dolů. Hurá, konečně pryč. Za kamarádkou. Na víno. A v pátek volno... Jdu po schodech, dveře od "skrýše" (tak nazývám skladiště, kde teď Er. pracuje) se otevřely a ozvalo se tichým tajemným hlasem:

"Káťo, máš číslo na Žirafáka?"

Poprvý za ten týden jsme se sobě podívali pořádně do očí. A já v tu chvíli asi pochopila, o co tady jde. Nedala jsem to na sobě znát, vyšla schody zpátky a číslo jsem mu nadiktovala. Jeho pohled mi potvrzoval domněnku, ale poučená z minulosti už nevěřím ničemu, dokud mi to napřímo nepotvrdí. A tak jsem se na něj naposled podívala, neřekla ani ň a odkráčela...


Je neděle večer. Právě se chystám do hospody. Zítra naše hraní pravděpodobně začne nanovo. Dobře, pokrok, asi už spolu alespoň trochu mluvíme. Už se sobě nevyhýbáme. Kamarádka mi prorokuje, že to nevydržíme a vyjedeme po sobě. A já moc dobře vím, že se bránit nebudu a je mi to trochu líto. Jakože nemám vůli, že nemám koule na to ho poslat do prdele. Že se dobrovolně vrhám zase do týhle velký jízdy. Ne, nestojí mi za to. Asi kdybych se snažila, mohla bych si najít mnohem... MNOHEM lepšího. Ale já jsem nenapravitelná.

Jsem zvědavá co nám ten další týden přinese. N. říkal, že možná bude končit. To by znamenalo, že s Er. budu muset začít komunikovat už jenom proto že se odmítám tahat sama s krabicema... Každopádně jsem vybavená "antidepresivama", takže hra může pokračovat! Na lopatkách mě zkrátka nikdo neuvidí, muhehe!

Jen teda nevím, kdy se konečně vybrečím. Nějak mi to furt nejde. Sakra.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 pihovatá vopice pihovatá vopice | Web | 13. března 2017 v 14:51 | Reagovat

Tak jsem si to přečetla, je to takový zvláštní pocit, protgože píšeš opravdu zajímavě, že se člověk do toho vyprávění úplně vžije.

Jen..., já vím, že je mi do toho kulový, ale přesto si to neodpustím, s tím alkoholem opatrně, u mladých lidí vzniká závislost strašně rychle a já znám jednu holku, co tomu propadla. Ve třiceti je z ní troska - vypatlaná stařena.....

2 Siginitou Siginitou | Web | 19. března 2017 v 8:30 | Reagovat

Přidávám se k vopici :)
Opravdu umíš strašně poutavě psát.
No to s alkoholem, já mám občas co říkat :D
No já sem vybavená antidepresivy ale stejně nic. No za poslední dobu mě brečení taky nějak nejde :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama