Neuschnu

17. dubna 2017 v 22:00 | K. |  Klávesnicí
Jestli je něco, co mě teď opravdu a upřímně štve, tak je to fakt, že mám hrozně málo času a nestíhám zdaleka všechno, co bych stíhat chtěla. Dokonce jsem plánovala sepsat jakýsi plán ideálního dne, protože jsem sama zvědavá, kolik by všechny ty aktivity spolkly hodin. Tak schválně, zkusím si to v bodech zde.


- vstávání + snídaně + klidné vychystání z bytu (líčení, česání, oblékání, kontrola mejlů apod.) - hodina a půl
- cesta do práce - hodina
- práce - osm až devět hodin, dle situace
- cesta z práce - hodina
- oběd + převléknutí do domácího + pár slov s rodičema a hraní si se psem - hodina

Tak, to už máme 13,5 hodin v tahu a zbývá nám 10 a půl. A to je prostě málo, protože bych ráda...

- učení ukrajinštiny - hodina
- cvičení - hodina
- práce na mém obchůdku - dvě až tři hodiny hodiny
- kosmetika (jakože takový ty píčoviny jako masky na vlasy, obličej, úprava nehtů apod.) - půl hodina
- večerní procházka se psem - půl hodiny
- věnování se sbírkám - hodina
- blogování - hodina
- čtení - hodina
- večerní relax (televize + brouzdání po netu + hraní her + sprcha) - dvě hodiny

No, takže jen ta činnost vyžaduje skoro 24 hodin. Nemám v tom spánek, nějaké mimopracovní a mimodovní aktivity. Nebo třeba focení. Kdy jsem naposled vyvětrala foťák... Je to bída. A štve mě že ty zájmy musím tak různě prostřídávat a vlastně nic nedělám pořádně...


Er. se konečně rozsvítilo. Trochu teda, ale i tak to považuju za pokrok. Začal se chovat dost podobně, jako loni v tom květnu, červnu. V pondělí jsem měla s N. fotit nějaký blbosti na net, tak jsme šli za barák. Er. vykoukl ze skrýše a praví: "K., vyfoť N. Dáme ho na Aukro za odvoz." Začala jsem se smát a hned se tý jeho hry chytla. Bylo to jako když jsme si dělali legraci z Žirafáka. Akorát jsme vyměnili oběť... Milovala jsem ty slovní přestřelky. A baví mě i když se trefují do mě. Ale Žirafák to moc neuměl. Přeborník na to mě "setřít" je H. Ten to fakt umí a já mám proti němu málokdy šanci. Pak Er. trochu cvaklo a začal N. nadávat. Že něco jako ať mu tam nedává ty dveře a že když to neví tak se má zeptat. No bylo to naproto nepřiměřený a bylo mi N. docela líto, nechápu co mistr tak vyšiluje.

T. i s komisí někam odjely, takže jsme měli barák s klukama pro sebe. Čekala jsem, že by mohlo něco proběhnout, třeba si dát kafe, cigáro nebo tak. Šla jsem si ho rovnou uvařit a pak jsem se vrátila za N. že dofotíme ty dveře a okna a Er. zrovna telefonoval. Ukrajinsky jsem se učila spíš pojmenování zvířátek a to, jak si objednat vodku s džusem, ale něco málo rozumím. Er. se čertil, hulákal do telefonu tak, že ho museli slyšet až bůhví kde. Prej je to jeho život a že ona mu zničila papíry a bla bla bla. Že by telefonoval s mámou? A že by fakt od drahé Oly odešel? Tak proč pak není se mnou? Aaa. Já zapomněla. Protože přece řeší... No bylo to dost nepříjemný, nemám ráda křik a on ještě jak má ten hlubokej hlas, tak zní že nás všechny pobije. Utekla jsem. N. se mi smál. Pak se mistr uklidnil, takže jsme to dofotili a já si šla na schody dopít kávu.

Bylo hrozně teplo, svítilo sluníčko. Takže jsem dokonce sundala mikinu. Abyste rozuměli, obvykle chodím v mikině i v těch největších letních pařácích. Er. přišel za mnou, s cigaretou a stolním kalendářem. Prý ať mu najdu duben. Stál tam, smál se a zoufale listoval. I když to nevypadá, on je poměrně dost inteligentní. Že by fakt nemohl najít duben? Tak blbej není. Smáli jsme se tomu a mně to tak rozhodilo, že jsem ho taky nemohla najít. Bylo to takový roztomilý. Ale po chvíli se zadařilo a duben byl nalezen.

Během odpoledne se objevil i H. Napustili jsme psům vaničku a Marjánka se hned vykoupala. Bylo to takový fajn, až na to, že to počasí nás šíleně demotivovalo něco dělat. Nejraději bychom se váleli na zahradě a pili pivo. Ale neměli jsme to pivo...

Když jsem pak odcházela, přiřítil se za mnou Er... Bylo mi jasný co chce, tak rovnou říkám: "Nojooo, to víš že ti ho dobiju, tak šup rychle pro peníze nebo mi odjede autobus." A tak jsem zase dobíjela v trafice kredit.


Zatím vždycky, když jsem mu ten kredit dobíjela, tak mi přišlo poděkování. Nějak na něm nelpím, navíc si to platí sám, já mu tam jenom chodím. Tentokrát nic. Lekla jsem se, že jsem to poslala někomu jinýmu. Takže hned ráno, když jsme se míjeli na schodech, jsem se ho zeptala jestli vše v pořádku. Začal se omlouvat, že mi zapomněl napsat, že jo, že to přišlo a že děkuje. Pak nám do baráku přišel nějakej chlap na schůzku, já se přesunula do skladu. Přišel Er., prý kde je T. A jak to mám asi tak vědět? Odešel, za minutu se vrátil. Jestli mi bude stačit, že mi ty peníze vrátí až po 20. Říkám že úplně v pohodě. A za dalších pár minut ze zjevil znovu, převlečen v civilu a s dotazem, jestli něco nechci koupit, že jde do krámu. No já zírám.

Takhle jsme tam fungovali celej tejden. Neustále za mnou chodil s nějakejma divnejma dotazama, asi aby navázal hovor. Třeba kde je tmel. Tak to fakt netuším. Nebo chtěl lyže co se válej na chodbě pro svý dítě. Ty lyže jsou tak na 160 cm člověka, ale prosim. Korunu tomu nasadil ve čtvrtek. Nejdřív mě hned ráno plácl přes zadek a na moje "nějakej drzej ne" bezostyšně odpověděl že občas jo a pak spustil salvu blbejch dotazů. Já si z toho teda dělám srandu, ale on místo toho, aby se mě zeptal jak se mám a co novýho, tak furt chodí s nějakejma bizarnostma.

Poprvý za tu dobu co je tady jsem k němu začla cíleně chodit pro pomoc. Vždycky k tomu zneužívám spíš N. Šla jsem za Er. že ten balík do schodů asi nevytáhnu, ať mi ho odnese. Dole se válel balík o velikosti A4, asi 5 cm tlustej. "K., tohle je ten balíček co neuneseš?" Když už jsem se chystala domů, přišel za mnou, jestli bych mu nemohla zjistit kde je nejbližší sex shop. Eeeehm. Prej to chce pro kamaráda s manželkou. Tak jsem mu něco na netu našla. Pak jsem o tom přemýšlela a říkala jsem si, že mi třeba chystá pikantní převápko... No a nebo... Shání pro sebe nějakou věc, aby zahnal chutě.

Mám zase tu svoji vizi. Myslím si, že zlom nastane potom, co mi vrátí ty peníze. Protože on se hrozně stydí za to že si ode mě musel půjčit. Za poslední dva týdny se mi o něm dvakrát zdálo. První sen byl divnej, měla jsem tam nějakýho psa a furt jsem sháněla veterináře. Všude bylo dost vody, takže chvíli jsem plula na kajaku. Pak tam byl kostel. No a nakonec kolem jelo auto - nebo já jsem jela autem, už nevím, a byl tam Er. s nějakým kamarádem. Er šel za mnou, přes protesty kamaráda, a začal mi říkat, že už to brzo skončí, že to dořeší a pak už nám nebude nic bránit. A nakonec mi dal pusu. Druhej sen byl strašně živej, viděla jsem ho jak sedí ve skladu na taburetce, něco jí a psi loudí. A on se s nimi o tu housku dělí a já k němu jdu s proutkem a se smíchem že psi se nekrmí, ho lehce švihám. A on se na mě podívá, přitáhne si mě k sobě a začneme se hrozně líbat.


Ve čtvrtek mě čekala návštěva prababičky. To, že se Er. vrátil držím před rodinou v tajnosti. Ví to akorát brácha. Ono o nic nejde, ale moji příbuzní si usmysleli, že když už nikoho nemám, že mi alespoň vykecají díru do hlavy a furt poslouchám všelijaký nápady a plány jak se zaručeně seznámit. Nebaví mě to. Přijde mi pošahaný se honit za nějakými vztahy, co se má stát se stane, ať to bude s kýmkoli. No a o Er. nemluvím protože nemám nějak náladu slyšet stejně jako loni, že jsem se do práce namalovala a kvůli komu to asi je. Asi nejvíc mě teď nasrala babička, která interpretovala matce náš telefonní rozhovor, který probíhal zhruba takhle:

"Tak farmář hledá ženu, nechceš?"
"Ehm, to fakt ne. To raději budu sama."
"Tomu jednomu je 38... To je na tebe stejně starý."
"Tak 38 není zas takovej hroznej věk, ale fakt nemám zájem."
"Ale měl by rád zvířátka..."
"No jasný, ale asi by chtěl, aby ta žena v pět ráno vstávala aby ty zvířátka obstarala, a to zase jako ne."

...takto:

"Tak farmář hledá ženu, nechceš?"
"No už o tom vážně uvažuji, ta samota je hrozná."
"Tomu jednomu je 38... To je ideální věk pro tebe."
"Blázníš? Takovej stařec!"

Když jsem je v kuchyni slyšela, myslela jsem si, že se mi to jen zdá. No ale prababi je v kauze K. a všichni její muži dost zainteresovaná a přišlo mi nefér ji po tom všem neříct, že jedna z klíčových postav celých VKV je zpátky na scéně. Na místě byla i babička, který jsem to tak úplně vyklopit nechtěla a tak jsem začala naprosto profesionálně lhát. Nepoznávala jsem se. Neumím lhát. Jako dělala jsem si z toho spíš srandu a ve svých fantazií jsem ho nechala padnout na Krymu, ale stejně mi to sežraly. Pak babička odešla domů. V bytě bylo přítmý, cigaretový dým se vznášel ke stropu...

"Já nevím jestli ti to mám vůbec říkat... No... Ehm... Už je přes měsíc a půl tady. A chová se jak debil."

Nevím jak dlouho jsme o tom mluvily. Asi dvě hodiny. Prababi byla rozčarovaná, prý se i modlila za to, abych ho už nikdy neviděla. To je taky pěkná sviňárna. Měla se modlit za to, aby mi zavolal a s vysvětlením se rozešel, ale ne abych do konce života žila s tím, že nevím co se stalo, že. Teda ne že bych teď věděla že... Pobavila mě, když jsem ji říkala o jeho dotazu se sex shopem, jak bez váhání vykřikla: "No nejbližší sex shop máš na Letný." Takže náš hovor se stočil k erotickým hračkám.

Tyhle návštěvy mě obvykle rozeberou na úplně malý kousíčky. I teď jsem byla poměrně psychicky hotová, ale zas bylo fajn o tom mluvit s někým takhle mimo dění. A dospělým. Cesta domů byla na dlouho, moc to nenavazovalo a protože jsem na posezení vypila skoro dva litry vody, nebylo to úplně příjemný... Poslouchala jsem nějaký cajdáky, kouřila a přemýšlela o tom, co bude dál. Mám teď několik dní volna a myslím si, že mi prospějí. Doma mě naši přizvali na skleničku vína. Docela to bodlo. Máma se nějak strašně přiopila, furt ji všechno padalo a na mě padly chmury. Tak jsem byla ráda, že můžu jít spát.


Co s volným pátkem... Vytahala jsem kinderka. Sbírám je od mala, za tu dobu jsem jich nasyslila přes 3000. Tenhle týden mi dokonce přišla jedna zapomenutá výměna. Vždycky jsem chtěla ve sbírce udělat 100% pořádek. Mít vše roztřízené, uklizené a zároveň nafocené a zpracované do obrázků a sečtený, abych věděla kolik toho vlastně mám. Snažím se o to už dost dlouho, asi čtyři roky a nebere to konce. Navíc mi začal blbě ostřit foťák a jde to fakt blbě.

Protože bylo nereálný stihnout všechno, vrhla jsem se alepsoň na figurky. Takže v těch mám pořádek, dokonce už finišuji i s "grafickejma úpravama". Takže pokud jsem něco nepřekoukla, figurek z hlavních sérií (bez variant) mám 1202. Není to sice žádný závratný číslo, ale i tak si myslím, že docela slušný. Vždycky jsem chtěla patřit mezi takový ty známý sběratele... Třeba o jednom jsem moc moc slýchávala už od mala. Bydlí kousek ode mě, před dvěma lety jsem si u něj kupovala zlatou Marylinchen. Loni jsem si dala poptávku, ozval se mi a některé chybějící figurky mi prodal. To jsme se sešli i osobně. Po čase mi od něj přišla žádost o přátelství... Potěšilo mě to. Jednou bych se mu chtěla vyrovnat.

S přestávkama jsem na tom dělala asi do 4 do rána. Doufala jsem, že se v sobotu pořádně vyspím. Jaký bylo moje zklamání, že se bratr zjevil doma asi v 9 a bezohledně začal bušit do notebooku přímo za mou hlavou. Bylo mi to líto. Dělá to tak často, minule jsem si vzala dovolenou kvůli tomu, abych si tak dvě hodiny prospala... A nešlo to. Připadám si vždycky jak idiot, co je tu fakt úplně navíc. Máma nepracuje, táta dělá home office, bratr to má různě na střídačku, takže jedinej, kdo tady pravidělně vstává ráno jsem akorát já. A kdo chodí spát poslední? No přece já, protože naši domácí tvorové se v obýváku baví tak nahlas, že prostě neusnu. No, takže na mě padla krizovka, kdy jsem začala u snídaně hrozně brečet.

No, bavili jsme se normálně, ale unavená jsem byla šíleně, takže jsem večerní program zrušila. Odpoledne jsme jeli koupit našim nějakou sladkost k Velikonocům. Na vintedu jsem si vyhlídla úžasnou mikinu, která je od Vietnamců a slečna ji má v katalogu asi jen na ozdobu, protože na moje zprávy nereaguje. No, takže zkusím ty naše. Oblečení u nich nenakupuju už hodně dlouho. Vlezli jsme tam a hned jsem byla uhranutá botama. Vybrala jsem si plátěný balerínky, udělala v nich módní přehlídku a za pobídnutí bráchy jsem si je nadšeně koupila. Mikinu neměli, tak alespoň botičky. V Albertu jsme nakoupili Velikonoce a hurá domů. Tam jsem se nadšeně nazula do nových bot... A sakra. Ta pravá je nějaká divná. Hledám příčinu... A ona byla o číslo menší! A do prdele.


Nechtělo se mi nikam chodit. Celkem mi to, být zalezlá s hračkama a čumět na seriály a filmy, vyhovovalo. Poslední dobou nemám moc náladu na lidi. Baví mě jen ty v práci. Když se za mnou zavře brána, cítím se v bezpečí. Ale chodit někam pařit, nebo na procházky, to ne, to mi teď zas vadí. Ale protože mi přišlo trapný být zalezlá celý volno doma, napsala jsem A. a Fí., že něco musíme podniknout. Souhlasili.

K A. jsem zajela včera po půl 7. Měla s kamarádkou už trochu upito, koupily jsme vína a šy posedět k ní a vyčkávaly příjezd Fí. Prý si pustíme hudbu a že si můžu i vybrat. Navrhla jsem Redhoty. "Šmarjá ty ne, ty poslouchal Ex. Ale prej pak přestal protože si přeložil jejich texty a přišlo mu to jako sračky." Zírala jsem. Vzpomněla jsem si na jeho zpruzenej xicht když jsem ho vytáhla na jejich koncert. Šmejd. A navíc člověk jako on nikdy nemůže ty texty pochopit, asi proto mu připadaly jako sračky.

Před osmou dorazil i Fí. Dopíjeli jsme a přemýšleli kam půjdeme. A já rozbila skleničku. Klasika. Šla jsem si odskočit a položila ji na stůl. A protože mám takovou divnou vlasnost - do všechno strkám kyčlema (mám tam obvykle furt i modřiny), tak jsem do toho stolu drkla a sklenika udělala prásk přímo na dlaždičky. Bylo mi děsně, proč furt všechno musím ničit.

A. začala mluvit o jednom baru kde je karaoke a že by tam hrozně chtěla jít. Co my na to. Tak my že jo, proč ne. Vyrazili jsme. S Fí. přišla řeč ještě na tu chatu. Že se prý nemám divit, že byl na mě "manžel" naštvanej když jsem mu tam znásilňovala ženu. Pobavilo mě to. Hlavně že když mě tam otravoval on sám, aby vyprovokoval fyzickej kontakt, tak to bylo v pořádku. Bylo, protože to nikdo neviděl a já nejsem taková abych ho šla napráskat. Už těch lidí mám fakt plný zuby, co dělám já je špatný, ale oni můžou všechno.

Hned jak jsme zalezli do baru, bylo mi jasný, že jsme v nějakým ruským podniku. A. chvíli trvalo než na to přišla, bylo vtipné sledovat její vyděšenou reakci. Bylo to takový... Nevím. Absurdní. Hubený rádoby krásný Ukrajinky/Rusky, Zmatená servírka co nám skoro nerozuměla, šéf karaoke co tu práci dělá hlavně proto, aby si zazpíval... No bylo to fakt zvláštní, ale já si připadala jako doma. Dokonce nám tam pustili i Gotta, ale nedali nám mikrofony - jen jeden a tak nenápadně že jsem dělala že ho nevidím, byla jsem dost střízlivá na to, abych zpívala do mikrofonu. Navíc pak tam přišli nějakcí fešáci, ten jeden se mi fakt líbil. Ale na A. už to bylo příliš a chtěla jít o dům dál. A tak jsme šli. a tři vína jsem tam nechala 200,-. To zas bude drahej večer...

Cestou na dikostéku jsme skočili do okýnka, že si dáme pizzu. Prej se jim rozbila trouba a nic nebude. Tak jsme jeli na Náměstí Republiky, kde nás zachránila pizza vedle Kotvy. A pak už jen hurá do Nebe. Tam mě hned po příchodu oslovil nějakej Arab. Byl milej, ale já nějak neměla náladu na mezinárodní družení a slušně jsem ho odmítla. A řekla, že Fí. je můj přítel. A věřil mi to, hehe. No, chudák tam pak seděl sám až do konce. Já taky nebyla ve formě. Nedařilo se mi dostat se do nálady, abych pařila. Bylo tam vedro, připadala jsem si že tam nepatřím. To už mi bylo líp mezi těma ukáčkama. Vlastně jsem byla dost ráda, že po druhé hodině se rozsvítilo a bylo po všem.

Čekala mě ještě cesta domů. Byla jsem hrozně utahaná. Do tramvaje nastoupil kluk, co vypadal jak Márdi z Vyspaný fixy, měl pomlázku a všechny nás tam vyšlehal. Tyhle tradice nedržím, ale v tu chvíli mi to přišlo docela milý.


Je večer. Brácha odjel, takže nemám s kým koukat na Případy prvního oddělení. Sleduju teda nějaký český filmy, chystám se do sprchy a těším se do práce. Na kafe, cigáro, psy, Er... Je to asi jediný místo kde si připadám svá. Furt je mi smutno. Za týden musím na vyšetření, ta jedna boule se zase zvětšila. Přemýšlím. Co když je to fakt vážný. Jak bych to zvládala. Nějaký ozařování zkloubit s prací... Vyčerpává mě to. Možná jen dělám z komára velblouda, možná umírám. Kdo ví.

Unavuje mě to počasí. Koupila jsem si teď několik párů bot na jaro, letní kalhoty, na cestě mám nějaký svetříky... A místo toho aby člověk chodil pomalu v zimní bundě... Snad se to trochu srovná.

A já teď půjdu pokračovat v nic nedělání. Jediný co jsem dneska vlastně udělala je nominace na fleru. Doporučuje se to dělat, aby se člověk dostal do povědomí, takže sem tam nějakou vytvořím. Z tý dnešní mám hroznou radost, je sice dost tmavá, ale podle mýho je v ní to, co dneska frčí. A tak jsem zklamaná, že mi ji nějak nikdo nekomentuje a nehodnotí. Kdyby vás zajímala, můžete se mrknout zde.

Ještě závěrem.. Tichá vzpomínka na mého prvního pejska. Dneska by měl narozeniny. Škoda, že umřel tak mladej, chybí mi.

Takže to by bylo pro dnešek asi všechno...

Jedna z písní co včera zazněla v tom karaoke baru.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Daisy Daisy | Web | 17. dubna 2017 v 22:49 | Reagovat

Taky si zkusím sepsat svůj den :D.. Myslím, že bych to měla tak na 48 hodin.. Proto je mé přání, aby den měl 48 hodin (minimálně!) :D.. No ale nejde to, už jsem nad tím přemýšlela do hloubky :(.. Ale zas na druhou stranu, když je člověk produktivní, tak má pak ze sebe super pocit :).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama