"Opakuj znovu..."

10. dubna 2017 v 0:43 | K. |  Nekonečná VKV
Na jazyky jsem odjakživa tupá, takže si ani nevzpomenu, jak se tahle primitivní pobídka při poslechu angličtiny správně řekne. Na tom ovšem vlastně ani moc nesejde...

Brala jsem přípustný dvě možnosti toho, jaký to bude po potenciálním návratu Er. První že prostě nad vším mávnem rukou a budeme pokračovat tam kde jsme přestali, nebo že se oficiálně rozejdeme. Celkem fuk, kdo s tím "koncem" přijde. Nicméně to, že po měsíci co je tady na nás nepřišla ani řeč, mně začíná už lehce srát. Ta řeč vlastně nepřišla téměř na nic. Občas si vyměníme pár smsek. Líbilo se mi co mi napsal, když jsem jela asi před 2 týdny na Vyšehrad. Prý nesmíme koukat na to co bylo, ale na to, co bude...



Jsem smutná. Ze sebe a z toho všeho co se děje a jakým způsobem se to děje. Po mém hysterickém výlevu o tom, co s námi bude, jsem se stáhla. Přestal se mi vyhýbat. Vlastně mi připadá, že hledá záminky, abychom se potkávali. Když jsem ve čtvrtek seděla na schodě, prošel a pubertálně mi cvrnkl do cigára. Periférně sledoval co já na to. Nehla jsem brvou. Asi po dvou minutách co se vracel, se na mne upřeně podíval: "K., o čem přemýšlíš?"

A já se díky tomu vrátila v čase. Ne tam, kde jsme skončili. Ale tam, než jsme začali. Bylo to tehdy dost podobný, moc jsme se nebavili, jen v přítomnosti někoho dalšího. Byli jsme celkem nesvý, když jsme spolu někde zůstali sami. Vždycky když kolem mě procházel a já zrovna kouřila na schodě, nervózně jsem buď koukala do mobilu a nebo si rvala kůži kolem nehtů. A on sem tam přišel s něčím, čím mě dostal. Třeba dotazem o čem přemýšlím...

Je neděle večer, tenhle článek mám rozepsaný už asi týden a nějak se mi nedaří myšlenky uspořádat v něco ucelenýho. Jsem po poměrně náročným víkendu a přemýšlím jestli se jen stydět nebo se jít rovnou zabít, nebo změnit bydliště a tak. Je mi fakt divně, doufala jsem, že už jsem se z těch psycho sraček dostala, ale očividně ne, očividně je to čím dál tím horší. A nemyslím si, že by to mělo nějakej vážnej důvod, prostě jsem debil co chce umřít a ani neví proč.

Regulérní pokus o sebevraždu mám za sebou jeden a nějak se mi to všechno vrací. Nebaví mě to. Jenže tehdy jsem ten "důvod" i měla, žila jsem s psychopatem co mě týral, byla bez práce... Teď jsem prostě jen nešťastná. Asi je to chyba ve mně.


Byl čtvrtek, když jsem seděla v práci, neměla moc co dělat a padla na mě blbá nálada. Začala jsem strašně brečet. A jo, ten spouštěč byl Er. Čím víc mě sere, tím víc ho chci. Neustále jsem se sama sebe ptala, co jsem provedla, čím jsem si tu karmu tak pohnojila. Jo, kdyby mě nechtěl - tak si řeknu oukej, to se nedá nic dělat, není první. Ale to, že mi dá přesně to co jsem dost dlouho hledala, pak si na 8 měsíců zmizí, vrátí se jakoby nic a je konec... To je to co mě trápí. To co mi ubližuje. A pak tam kolem sebe kroužíme, koukáme na sebe a čekáme co udělá ten druhej. Jsem hrozně umanutá a paličatá a místo toho abych za ním šla a normálně si s ním promluvila, hraju uraženou. A přitom si to, jak kolem mě nedokáže projít, aniž by mě někam štouchl, užívám. Nějak ten minulý týden jsem seděla na schodě. Šel si vařit kafe, mezitím co se voda hřála, otevřel dveře. Stál přímo za mnou. Asi 2 minuty. Bez jedinýho slova. Ani jsem skoro nedýchala. Jak dlouho to bude asi tak trvat, jak dlouho vydržíme kolem sebe takhle fungovat.

V tuhle chvíli bych fakt udělala všechno pro to, aby to bylo zase jako dřív. Je to sice asociální tele, ale ty dva tejdny co jsme spolu byli byly úžasný. Fakt mě mrzí že to takhle dopadlo. I když si samozřejmě myslím že to není konec. Vyzvídala jsem. U H. Nic moc nevěděl, ale to málo co mi řeklo potvrdilo akorát moje domněnky. Nenapravitelná. Blbá. Zamilovaná. Se mi nikdy nic podobnýho nestalo.

Vlastně se mi vrátilo takový to, kdy se do práce těším. Až ho uvidím. A kolikrát se potkáme za celej den třeba jen jednou nebo dvakrát. Ty víkendy jsou pak takový divný. A já si říkám jaký to asi bude. A co se stane. A ono se toho moc neděje a ten čas úplně děsně letí a mně se to nelíbí.


Minulý pátek to bylo fajn. Večer. Přes den mě mistr uvedl v šok. Nejsem zrovna moc bohatá, za prvý vydělávám fakt málo a za druhý neumím šetřit. Život je prostě drahej. Sem tam něco stranou mám, ale většinou třeba jednou za půl roku za to nakoupím oblečení, boty a tak. No a jedu si tak do práce a SMSka. Er. Říkala jsem si co asi tak chce. A tam že potřebuje peníze na ten byt. Hm, tak jsem šla a skoro půlku mu půjčila. Já prostě nedokážu odmítnout. Jsem jako nějaká jeho hračka, se kterou si může dělat co chce, ale stejně když ho omrzí, hodí s ní do kouta.

Celej den byl klid, přišel i H., moc jsme se teda nebavili, jen mi říkal jak si koupil auto. Dělala jsem balíky, objevil se mistr, plnou pusu svačiny, neřekl ani prd a zeptal se jestli to mám. Já se fakt jen divím. Vlastně už ani ne. V baráku jsme pak byli s klukama sami, T. někam odjela a komise byla schovaná. Řekla jsem Er. ať se za mnou staví, že mu to teda dám. Zrovna mi T. naložila spousty práce, takže jsem tam u toho tak jako "hysterčila", tiskla jsem cedulky na dveře, musela jsem se to naučit nastavit a zlobilo to a tak. No a přišel teda mistr. Připomnělo mi to naše první "rande" kdy jsem ho v létě pozvala k sobě do kanclu že mu ukážu jak ty obrázky tisknu a on asi za 3 dny fakt přišel. A já z toho byla nervózní, tehdy jsem s tiskárnou začínala a ještě jsem to moc neuměla. Achjo.

A teď tam stál, čekal až mu jeho "drahá" vyplázne peníze. Měla jsem je v takový pidi kapsice na zadku, lovila jsem a během toho jsem mu koukala přímo do očí. Byli jsme od sebe hrozně malej kousek a já měla fakt šílenou chuť po něm vyjet. Chybí mi. Ten parchant navíc umí moc hezky líbat. A už jsem dlouho bez chlapa, naposled jsem měla ženatýho a teda pár dní po tom ještě mH., ale to se nedá snad ani počítat. Přes 3 měsíce na suchu. Hm. Jenže místo toho abych po něm skočila nebo ho pohledem prostě dostala, začala jsem se tvářit stylem "zabiju tě, šmejde" a on to nemá rád, takže vykřikl akorát: "K., přestáááň." Za to jsem mu ještě vynadala že je drzej, že se říká děkuju. No, a jak jsem tam na něj tak hladově koukala, šel samozřejmě kolem N. a viděl nás. Úžasný. A když jsem konečně kolem šestý šla domů, přiběhl za mnou znovu Er. jestli bych se mu nestavila v trafice a dobila mu kredit. A N. opět viděl jak mi dává peníze a tváříme se u toho jako na nějaký tajný misi. Jeden z problémů naší nekomunikace je asi i to, že máme zákaz. Teda mně ho nikdo přímo neřekl, ale mistr je asi v "podmínce" a bojí se, aby nás spolu nikdo neviděl osamotě.

Pak jsme se s kamarádama šli projít do Hvězdy. Byli jsme jenom s V. a Ra., později se přidal A. a bylo to hrozně fajn, hezky jsme se pobavili, lehce popili, pohoupali se a dokonce jsme přijeli i slušně domů. Doma se mi povedlo něco strašnýho, chtěla jsem odemknout tiše a ohla jsem klíč... Jak debil prostě. Naštěstí táta byl zrovna v předsíni, takže jsem na rohožce nocovat nemusela.

S V. jsme si Ra. postěžovaly, že nás mrzí, jak správce naší FB skupiny nám zakázal přispívat. Ta holka je v partě od začátku, ale nikam s náma nechodí, před rokem navíc porodila, takže sedí doma na zadku s dítětem. No a najednou jsme ji - my "noví" - po 2 letech začali vadit a celou tu skupinu přenastavila. Takže se Ra. rozhodl vtipně napsat, abychom to právo zase dostali zpátky a odstartovalo to naprosto příšernou aféru, kdy jsme se akorát všichni zhádali a nic se stejně nevyřešilo. Já se urazila a odešla. Ne jako na truc, ale prostě s tímhle systémem nesouhlasím, tak tam nebudu. Manžel tý holky mi napsal, což vím jen díky tomu že mám své donášecí zdroje, muheheh, něco jako v tom smyslu, že když nemám vlastní dítě, nemůžu projevovat názor, který projevuju. Ano, napsala jsem, že mi přijde směšný, že nás soudí někdo, kdo už dost dlouho na žádný akci nebyl. Nepsala jsem proč, jen že nebyla. A to jsem si naběhla. Pro mě je to celkem citlivý téma, protože dřív jsem děti chtěla, pak jsem dostala rozum a za prvý bych na to asi neměla úplně nervy a nemyslím si, že bych byla dobrá máma, za druhý sehnat chlapa a prachy na to zajistit tomu nebožátku kvalitní život asi nedokážu a za třetí jsem psychicky narušenej magor a nepřijde mi jako dobrej nápad to předávat dál. No a v létě jsme s Er. nepoužívali ochranu a když pak odjel, měla jsem příšerný bolesti, pak jsem nějak divně krvácela, asi měsíc a jsem nějak vnitřně přesvědená o tom, že mě stačil zbouchnout a já o to přišla. Jako stejně bych musela na potrat, ale i tak, on byl zatím za můj život první, kterýho jsem si jako toho tátu svýho parchanta představit uměla. A vadí mi to, lidi co maj děti nejsou automaticky něco víc než bezdětný.

Fí. to nevydržel a napsal dotyčné že se zachovala jako svině a že to mateřství asi takovej záhul není, když má čas na Facebooku prudit lidi, který ani nezná. No, tak dostal letenku a ještě mu kluci začali hrozit že dostane do tlamy. A mě to totálně znechutilo a bylo mi to líto, už jenom proto že se mě tam zastal. Zastalo se sice lidí víc, o tom žádná, ale z těch původních členů skoro všichni mlčeli a přišlo mi, že jim je vlastně současný stav pohodlný a nehodlají něco měnit. A to mě sere. No a tak se to celý pohádalo a bylo to takový protivný.


V sobotu mě čekalo první venkovní pivko na zahrádce. S Fí. jsme vyrazili do Riegráčů. Tam jsme v létě taky byli dost často. Riegráče a Náplavka, takový naše oblíbený místa. Nějak mi to nejelo, měli jsme odpoledne rodinou párty a nějak jsem se najedla, začalo mě bolet břicho. Takže jsem tam spíš jako trpěla, asi 3 hodiny než to přešlo. Pak nám začala bejt zima, takže jsme se přesunuli do baru. Cestou tam jsme si říkali že si dáme pizzu v okýnku, že máme chuť, ale byli jsme tím pivem nějak zapláclý, že chuť sice byla, ale ten hlad chyběl. V baru jsem si dala je 3 vína, byla jsem teda opět na slušňáka. Strašně se mi chtělo spát a dostávala jsem se do takovýho toho mikrospánku a bylo to hrozně protivný, hlavně proto, že mi Fí. vyprávěl strašně zábavný historky ze svých schůzek. Nevím proč jsem tak děsně unavená furt. Přitom spím normálně, denně těch 7 hodin obvykle zvládám.

No a byly asi 2 a nějaká minuta k tomu a že teda půjdem. A to už ten hlad byl, ale pizza se zavírala přesně ve dvě. Sakra. Strouháme. Takže jsme jeli na Národní třídu, že tam určitě něco bude. Máme oba rádi sýrovou, tu neměli. Tak jsme si něco objednali, dala se, ale nebylo to nic moc. A protože jsme tlustá prasata, přesunuli jsme se o dvě zastávky zpátky a navštívili ještě jeden podnik, který jsme neznali. Byl tam takovej strašně sympatickej chlap, tančil, říkal že maj diskotéku aspoň takhle když musej být v práci. A dal mi hrozně krásnou zlatou dvacku a tak jako šibalsky se usmál. Ale přiznám se že jsem se těšila už domů, fakt jsem se viděla v posteli.

V tramvaji jela taková paní, byla hrozně zfetovaná a strašně nepřirozeně se smála a mně to přišlo strašidelný. Její přítel se ji zastával, že je hodná, že není zlá. Asi nás vyděšenejch bylo víc. Jako já vím že mi pravděpodobně nic neudělá, ale jsem už starší člověk a když to člověk slyší i přes sluchátka, tak je to otravný. No a ještě za ní seděl nějakej divnej chlap co furt blbě čuměl. Já takhle po nocích cestuji dost často, nikdy jsem se nebála, ale jak jsem nebyla moc opilá, tak mi to začlo bejt nepříjemný a říkala jsem si že co když mě jednou někdo fakt někde přepadne. No a tak jsem teda dojela domů a spala a spala a spala. V neděli jsem vstávala fakt pozdě, ale zato jsem si to vynahradila prací - nejdřív jsem opravdu hodně pečlivě uklidila pokoj a pak jsem fotila první várku zboží do obchůdku. Byl to mazec, protože s tím foťákem už zas skoro neumím a šlo to blbě. Nakonec jsem něco relativně použitelnýho udělala. U toho jsem koukala na Nepravděpodobnou romanci a musím říct že po dlouhý době český film co mě bavil.


Tím pracovním týdnem jsem tak nějak proplula. Někdy ve středu jsem byla s T. v hospodě, to bylo fajn, jsme asi po měsíci a půl byly samy. Akorát si zase neodpustila hlášku o tom, jak naše kamarádka nebyla schopna dokončit vysokou školu a je to tedy člověk "jen" s maturitou. A to je další věc kterou strašně nesnáším, protože i když vím, že to byla jen reakce zas na to, že se ta kamarádka divila, proč T. tak posedle studuje (jakože k čemu ji to je) ale vzhledem k tomu, že jsem na tom úplně stejně, tak si to beru osobně. Neříkám nic, nedávám to najevo, ale pak mě to pár dní hrozně žere. Možná bych se měla jednou ozvat, ale zas si říkám že není důvod, že to je jen a jen můj problém že jsem tak vztahovačná.

No a řešily jsme jakej bude asi víkend. D. slavil narozky na chatě, kde už jsme nějak v říjnu byli. A já měla strašnej strach, že se tam pohádáme. T. si to taky myslela, vlastně asi každej si to myslel, protože ten spor byl sice z malichernosti, ale nakonec se tam vytáhly i věci osobní a pochybovala jsem, že když se 20 lidí opije, že to nikdo nevytáhne. Světe div se, celej víkend probíhal - alespoň co se týče tohoto - v klidu.

Vzala jsem si volno na pátek úplně, došla jsem na nákup. Doma vyškemrala vodku a mohlo se vyrazit. Vyjížděli jsme kolem třetí, L.+K. byli tak hodní že pro nás přijeli až na sídliště. Pršelo, bylo hnusně, zima. Všude kolony, když už jsme konečně jeli, zase nás zdržela nehoda. Na místo jsem teda dorazili nějak až po šestý, pršelo i tam, dokonce i trochu sněhu se ještě uchovalo. Začátek byl takovej pozvolnej, pít jsem začala až kolem tý osmý. Dala jsem se poslední dobu na vodku, s tím džusem mi dělá líp než víno. A v lednici byla Finlandia, no tak to jsem fakt nemohla říct ne.

Zábava plynula svým životem, chodili jsme furt kouřit, chlastalo se. Hrozně rychle to utíkalo. Po dlouhý době jsem měla brko a ještě jsme tam čuchali nějakej jed, tak to byla legrace. Bylo asi šest ráno a že půjdeme spát. A D. už tam byl a strašně chrápal a já nesnáším když někdo chrápe, ve mně se vždycky všechno stáhne a začnu se bát. Normální úzkost prostě. Si připadám fakt jako blázen, ale asi to mám z toho že brácha vždycky chrápal a děda taky. A Ex. taky úplně šíleně a já ať dělala co dělala, oni se prostě nepřevalili a chrápali dál. Ze začátku to bylo dobrý, prostě jsme se s T. a V. sebraly a že půjdeme ještě pít a holt se vyspíme až dopoledne, ale najednou mi přeskočilo a chytla záchvat pláče. Nesnáším to. A dělám to. Teď už ne tak často. Dozvěděla jsem se že žiji sebedestruktivním životem a že pokud nezačnu žrát a brát nějaký oblbováky asi to jen tak nepřejde. Ale já nechci, jídlo mě nebaví, jím tak jak mi stačí, v práci fakt nemám náladu na to něco dlabat, kor když jsem si tam vždycky něco vzala a během toho minimálně třikrát někdo zvonil. A kolikrát jsem si i něco přinesla ale zase jsem to nesla domů, protože jsem buď neměla chuť a nebo jsem na to úplně zapomněla. No a antidepresiva nechci, hlavně si myslím že bych zabírala na nějaký terapii místo těm, co to doopravdy potřebují. Já jsem jen životem znuděná rozmazlená píča.

Dopily jsme skoro celej kýbl cuba libre. Bylo toho hrozně moc. Kolem sedmé se D. nějak utišil a tak jsem šla zkusit znovu spát. A povedlo se. Spala jsem asi 2 hodiny, nic moc. Přes den to bylo fajn, něco málo jsem pomáhala v kuchyni, dál udržovala přátelský vztah s Finlandiou, hrála jsem s klukama šipky. Po hrozně dlouhý době, dřív mi fakt šly, teď jsem byla ne tak dobrá ale furt si myslím že jsem byla vyrovnaný soupeř a projela jsem to jen jednou. Odpoledne jsme navíc měli návštěvu, přišel za náma nějakej cizí bígl, kterýho jsme pojmenovali Felix a já ho tam furt hrozně ňochňala.

Byla jsem hrozně "maniální". U mě se ty náladičky střídaj i za střízliva, ale takhle pod parou se to moc nesnažím skrývat. Nejdřív se korunoval oslavenec, to jsem skoro celý prospala. Paráda že jsem seděla skoro přímo za ním, takže na dokumentaci to bude určitě zaznamenaný. Pak jsem se nějak probrala, tancovalo se, hrála se schovka, to byla legrace. Pak jsem zase byla chvíli smutná, tak jsem šla sama ven kouřit abych se vyhla tomu, že budu někoho zas prudit kdyby na mě přišel výlev "nikdo mě nemá rád". A pak se zase hodně pilo a bavilo se a já provedla asi něco nejvíc nečekanýho a fakt si kvůli tomu připadám divně. Omylem jsem na J. vylila ten bordel co jsme čuchali a ji to obarvilo triko. Šla se hned převlíknout a vyprat to a zmínila, že to bylo zrovna její oblíbený. A mně to bylo hrozně líto, takže jsem se trošku rozbrečela, že mě to mrzí že jsem ji ho nechtěla zničit. A ona mě začala utěšovat a že dobrý a dala mi pusu. A objímala mě. A jak mi chybí ten fyzickej kontakt a tím že musím vedle Er. "žít" a nesmím se ho ani dotknout, tak jsem po ni začala normálně vyjíždět. To by asi nebyl problém, ale její manžel z toho moc radost přirozeně neměl. Pak jsem je začala otravovat že chci trojku. To bylo teda spíš z legrace, já bych sice hrozně chtěla, ale asi s někým jiným. Ten kluk mě nepřitahuje a ona taky není úplně můj typ, byť to tak asi nevypadalo. No a nějak mezitím, nebo možná potom, už nevím, se mi udělalo ze všechno hrozně blbě a po strašně dlouhý době jsem měla slabost. Žaludeční. A pak jsem se na to všecko vykašala a šla spát. Asi v 1. Stárneme.


Po probuzení to bylo hrozný. Nesnáším to. Nemám ráda když jsem víc jak jednu noc někde mimo domov. Chybí mi postýlka, nejsem schopná si pořádně dojít na záchod, takže jsem akorát jak balon, po 2 prochlastaných dnech mi bývá samozřejmě blbě a chce se mi spát. A místo toho abych se mohla válet a nevylejzat z pyžama, musí se uklízet a balit. A já jsem taková obvykle neviditelná a opět se opakovalo to co minule, že kdykoli jsem někam zašla že něco teda pomůžu, tak mě k tomu nepustili. Umyla jsem teda 3 stoly a tím mé poslání končí, co nadělám, byla jsem ochotná vyluxovat celý horní patro, kdyby ten vysavač dali z ruky. Jejich mínus.

Jelo se nějak po dvanáctý. Klasika, celej víkend prší a je pod mrakem a když odjíždíme tak svítí sluníčko. Cesta byla otřesná, protože tam jsou všude samý serpentiny a mně se udělalo fakt blbě. A to se mi snad nikdy nestalo, ale myslela jsem si, že budu muset říct aby mi zastavili. Naštěstí K. seděla předemnou a bylo ji asi podobně jako mně a otevřela okýnko. To mě zachránilo od potupnýho blití do škarpy. Pak jsem tak jako klimbala, ani nevím jestli jsem usnula, asi jo, protože ta cesta mi hrozně rychle utekla. Opuchlý oči, růžová hlava od spreje, kterej nejde umejt, politá ruka jedem, která doteď smrdí jak pampeliška a to jsem se samozřejmě myla. Jeden nasranej manžel, nedopitá vodka v tašce, šílená únava, která nejde ani zaspat (odpoledne se mi dařilo spát asi 20 minut, dýl to nešlo). Pálivý dutiny, bolest průdušek.

Do toho se mi vybil úplně mobil a když jsem ho dala nabíjet, tak se to ještě víc vybíjelo, tak jsem měla strach že se rozbil. Teď už naštěstí nabíjí ale chvíli mu trvalo než se probral. Sečteno podtrženo, byl to nakonec fajn víkend. Přemýšlím jak se příště vyvarovat těm svým scénám, dokonce mám i nějaký "antidepresiva" ale mně to vždycky tak vypne, že necítím nic, ani tu radost a to mě nebaví, to už raději řádím. Jako ještě bych mohla omezit to pití no, ale vzhledem k tomu že to mám i normálně, je to asi zbytečný. Asi mi není pomoci.

No a místo toho abych odpočívala, tak tu koukám na Přátelé, který znám nazpaměť a píšu tenhle výblitek. A po probuzení hurá do práce a já se tam nějak těším a mám taková zvláštní tušení, že se v tý naší telenovele někam posuneme. Otázka je ale kam, že.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jindra Jindra | 10. dubna 2017 v 21:24 | Reagovat

Ach jo, ty jsi ještě víc tragická, než jsem si myslel. Ne jen, že chlastáš jako notorik, ale ještě čucháš nějaký ředidlo. To se máš teda čím chlubit.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 10. dubna 2017 v 22:33 | Reagovat

[1]: Myslím, že se nechlubí, prostě píše, jak žije. Chlast bohatě stačí.

3 K. K. | E-mail | Web | 10. dubna 2017 v 22:33 | Reagovat

[1]: To nebylo ředidlo. Byl to nějakej lékařskej prostředek. :D Nojooo, občas je to potřeba. Dokud to neovlivňuje moji práci, což neovlivňuje, tak si myslím že naprosto v pořádku.

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 10. dubna 2017 v 22:35 | Reagovat

Kačenko,
chlast bohatě stačí...

5 Jindra Jindra | 10. dubna 2017 v 23:42 | Reagovat

Pokud myslíš, že je fetování naprosto v pořádku, tak už jseš ovlivněná víc, než si  dokážeš sama připustit. Smutné.

6 K. K. | E-mail | Web | 11. dubna 2017 v 0:12 | Reagovat

[5]: A kdo fetuje? Já osobně ne, to že si dám jednou za půl roku čtvrtku brka nepovažuju za fet. A ostatní ať si dělají co uznají za vhodný, drogy neodsuzuju a je to jejich věc. :)) Naposled jsem "testovala" něco před třema rokama, od tý doby jsem na drogy nešáhla. :) A čím jsem jako ovlivněná? Píšu o tom, že můj víkendový styl života neovlivňuje mou práci (rozšířeně: moje dvě práce, charitu který se věnuju a spousty zájmů co mám) - to je to nejdůležitější co mám, takže je vše v pořádku.

Jůůů, jsem nečekala že vzbudím takové emoce. Smutné je spíš že cizí člověk má čas se zaobírat životem někoho, koho ani nezná. :D

[2]: Přesně tak. Děkuji.

7 Jindra Jindra | 11. dubna 2017 v 0:31 | Reagovat

Tim fetovanim myslim cuchani nejake chemikalie, ne jeden joint. To mi prijde dost pod uroven, neco jako cichat toluen, pit okenu filtrovanou pres chleba a tak. A ze te neznam je relativni, ctu tvuj blog snad uz dva roky, takze znam:)

8 K. K. | E-mail | Web | 11. dubna 2017 v 0:43 | Reagovat

[7]: Byl to lék a bylo to pod dozorem lékařského personálu. To se jako fet počítat nedá, i kdybych chtěla. :D Mě fakt nenapadlo že tě ta informace tak pohorší, pokud si pro mě nepřijedou z protidrogovýho, tak snad příště napíšu něco méně "šokujícího". :D

9 Cecílie Cecílie | Web | 11. dubna 2017 v 13:26 | Reagovat

Trochu zmatek v hodnotách. Láska, nejistota a smutek spolu hodně souvisí. Pokud ti to nevyhovuje, tak se to pokus vyřešit. Plácání se v negativech určitě nepovede k ničemu pozitivnímu.

10 K. K. | E-mail | Web | 11. dubna 2017 v 20:12 | Reagovat

[9]: No tak na zadku nesedím, to je jasný. Vlastně mám celkem aktivní život (až tak, že půlku věcí nestíhám), tohle virtuální shrnutí dělám už nějak automaticky, chápu že v cizích očích vypadám jako někdo jinej. A sebevražedný myšlenky mám nějak od 4 let, asi je to prostě ve mně.

Ale i tak díky za komentář.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama