Hlavně se z toho nepoto...

10. května 2017 v 22:51 | K. |  Klávesnicí
V našem vydavatelství figuruju už skoro 3 roky. Za tu dobu jsem se už samozřejmě zžila s jeho chodem a až na občasný nepatrný maléry si myslím, že svou práci zvládám dobře. A proto mě překvapuje, že veškeré přípravy na (vele)trhy vždycky necháváme na úplně poslední chvíli, byť víme, že budeme šílet a hysterčit a především nestííhat. (Nebo alespoň já, jsem hroznej nervák.)

Snad jen na loňskej Havlíčkův Brod jsem začala zboží připravovat opravdu asi 10 dní předem, abych na to měla klid. Kulaťák a Svět knihy jsou malým peklem. Kolikrát dolaďujeme drobnosti patnáct minut před odjezdem na místo činu. Svět knihy o to víc, protože je to pro vydavatele poměrně prestižní událost, kde musíme být a co si budeme povídat, je i dost důležitá výše výdělku, protože květnem začíná okurková sezóna, kdy lidé odjíždí na dovolenou a objednávky dělají méně než na podzim a v zimě.


Nalila jsem si sklenku vína, aby se mi lépe psalo... Nicméně mě vyrušil hokej a k pokračování se dostávám až nyní... Kdy už mám těch skleniček v sobě více... A kdo ví, kdy svůj pracovní deníček dokončím...


Prací žiju. To místo v kouzelné zahradě je něčím speciální. Navzdory všemu co se tu děje k němu mám neobyčejně silný vztah a i když "dávám" několikrát do roka výpověď, furt se zuby nehty držím.

Loňský veletrh byl jízda. Prodávám s kolegyní a T. s komisí, když zrovna nemají nějaké obchodní schůzky, nám chodí na stánek pomáhat. Bylo to super. T. se aktivně zapojila do prodeje, takže jsme si s J. mohly odskočit do terénu častěji než předloni. A protože máme jistou zálibu v nápojích s kofeinem a alkoholem, den začneme lahodnou kávou ze stánku u vchodu a poté pokračujeme Lobkowiczem. Na to pivo se těším každý rok, protože je prostě naprosto výborný. Nestíháme obvykle moc jíst (já teda nežeru takhle na veřejnosti vůbec), proto veletrh získává (tak po šestém kousku za dozoru vedení, hehe) ty pravý grády. Dělám si legraci. V tom občasným masakru člověk velice rychle vystřízliví.

Bylo to úžasný. Užívala jsem si všechny ty chvíle. Povedlo se mi komunikovat s velice sympatickou paní z Finska. Moje angličtina je hrozná. Rozumím písničkám, které mám ráda, ale neumím mluvit. A to i přesto že jsem se učila od 2. třídy a dokonce jsem z toho i odmaturovala. Pravda, bylo to jen taktak. A já normálně tý pani prodala jednu z nejdražších položek co nabízíme! A ona z toho měla hroznou radost. A já taky, protože prostě... Mluvíme rukama a nohama!

Úplně nejlepší byla neděle. To jsem na stánku skoro nebyla. T. má dvě malý děti a já nějak dostala na starost osmiletou A. Je to milá holka, ale občas je fakt na zabití. Je taková, jak bych to řekla, panovačná a je jí všude plno. Ale tady jsme si báječně rozuměly. T. mě poprosila ať s ní skočím na oběd. Tak jsme šly. Povídaly jsme si o tom jaké dělá kroužky, co ji baví a tak. Pak zase ona dělala mne doprovod na cigaretě venku. Tam mi ukazovala hvězdy a další cviky co se na gymnastice naučila. A já někde ve skrytu duše trnula aby si nerozbila nos. Pak jsme spolu běhaly po celym Výstavišti a rozdávaly takový malý knížečky, který jsme vyřadily z prodeje a chtěly jsme jimi nejenom udělat radost lidem, ale i nalákat potenciální zákazníky. Už si nepamatuju co to bylo za stánek, ale stál v něm hrozně pěknej chlapík. Odhadem kolem třiceti let. S A. jsme na něj obě zůstaly zírat. Pak jsme se podívaly na sebe a shodly se, že je to fakt fešák. S tou malou osmiletou holčičkou!!!!

Kroužily jsme kolem jeho stánku, že mu taky dáme knížečku. Ale on se najednou otočil a nevímal nás. Mezitím jsme vše rozdaly, takže jsme se vrátily "domů" pro další nálož. Už automaticky jsem hrábla do tašky pro pudr a parfém. A. se na mě natočila a zatoužila být také krásná. Přepudrovala jsem ji nos, nastříkala na ni Versace a šly jsme znovu směrem k fešákovi. Cestou jsme zaujaly nějaký dělníky, snad dokonce sami od sebe si o knížky řekli. A pak hurá na místo činu... Paměť slábne, nicméně se nám povedlo fešákovu pozornost přilákat. A. mu pyšne předala malou brožurku. Zklamal. Prý nečte. Odcházely jsme a A. se na mě nešťastně podívala: "Sice pěknej, ale k čemu je dobrej, když nerad čte."

No a pak to bourání stánku... Já a Er. poprvé sami. Sehraní. Vlastně když jsem tak dneska (ne, nevystřízlivěla jsem až dneska, jen jsem prostě na dopsání článku neměla čas...) vzpomínala jak jsme to tam loni stavěli, musela jsem se smát. To tu ještě byl To. a zrovna měl doma asi pětiměsíční dvojčata a jeho paní je taková dost rázná... Takže nám tam luxoval koberec a z toho se dalo jíst! Koukali jsme na něj, nechápali jak je to možné. A on tak tiše, se zabořeným pohledem do země prohlásil: "To víte, paní jde s dětmi ven a řekne ať upratuju. Tak já upratujem..."


Minulý čtvrtek jsem začala s aktivními přípravami. Díky předvídavosti jsem toho měla už dost v zásobě z týdne předminulého, ale některé věci mi prostě vypadly, nebo jsem pokládala zásoby za dostatečné a ono prd... Nooo. V ten čtvrtek má aktivita zas tak velká nebyla, měla jsem ve středu takovou menší dámskou jízdu a moc jsem toho nenaspala. Navíc bylo vedro a byl tu H... A to je vždycky mnohem zábavnější kecat na schodech než něco dělat žejo. Takže jsem vytiskla asi jen dvě velikosti trik...

Byl to celkově divnej den. Objevil se konečně N. Po tom co tady Er. vykřikoval jak ho zbije za to co mi "udělal" a že se postará o to aby tu skončil, jsem byla docela nervózní, kde se ty tři dny toulá. No a najednou tu byl, přišel mě normálně pozdravit do kanclu. Zněl že je nemocnej, tak jsem to nějak nechala bejt a pak přijdu dolů a on si balil věci. Jen jsem proběhla a vrátila se zpátky k tisku a pak se vrátím a on nikde. Ani se nerozloučil. Doufám že si myslí, že v tom mám prsty. Úžasný. No a jak bylo to vedro a mně tu topil lis na zažehlování, tak mi bylo divně. Byla jsem proto vděčná když H. zavelel, že na to kašlem. Bylo asi půl 7 co jsme docházeli. Dokonce mě popovezl kousek autem. Od tý doby co jsme si potykali máme k sobě o trochu blíž. A já jsem ráda, H. je hodnej kluk.

V pátek jsem se k produktivitě dokopala, protože mi bylo jasný, že už prostě moc nestíháme. Chtěla jsem dodělat všechna trika a drobnosti. Největší malér byl, že nám vypadla švadlena a ta nová ještě u sebe neměla látky a nemohla šít zboží, který se prodává nejvíc. No a tak mi kolem třetí přivezla látky, abych tiskla. A protože jsem pracovník roku, slíbila jsem svou přítomnost i na sobotu a pondělí...

Tiskla jsem si. S Er. jsme se od tý doby co mě nasral po tom jeho smskovém výlevu moc nebavili. Maximálně jsme se pozdravili. No a teď byl takovej, nevím, jinej. Tentokrát to nebyl on kdo mě plácl při míjení na schodech přes prdel, tentokrát jsem ho plácla já. A tak jsme tu spolu tak tiše koketovali. A já se neudržela a pozvala ho k sobě domů... I když mi bylo jasný že odmítne. Ale nějak to vyčistilo atmosféru a začali jsme se k sobě zase chovat hezky. Když už jsem měla hotovou práci a T. odjela, přišel za mnou do kanclu. Stál ve dveřích, usmíval se a něco tam mumlal. Tak jsem ho vytáhla na cigáro. Nebráníl se. Seděli jsme vedle sebe na schodě. Jako dva kolegové, jako kamarádi. Bylo to hezký, takový obyčejný. Ale připadala jsem si jako loni, když to mezi náma ještě bylo tak klidný. Rozloučili jsme se, já nasedla do autobusu a jela domů. Prozvonil mě. Sakra, co se děje? Že by si mé pozvání nakonec rozmyslel? Nene, přišla zákaznice pro objednávku, měla se domluvit s T., ale asi na to zapomněla... Navigovala jsem ho. Po chvíli mi volá znovu a praví: "Hele, já fakt nevěděl která ta taška je pro ni, tak jsem ji dal celou tu banánovku." :))))


Mé plány na sobotu byly jiný. Naši byli na chatě a tak jsem se těšila, jak po sto letech zajdu do klubu a nebudu muset furt nervózně koukat po hodinkách. Sice si chodím domů obvykle kdy chci, ale stejně maj pořád řeči a tak kolikrát ani nikam raději nejdu, protože nemám náladu to poslouchat. Jenže se muselo tisknout. A protože jsem člověk ochotný a obětavý, vyrazila jsem do práce. A. mně v tom nenechala a rozhodla se mi dělat společnost. Nakoupily jsme pivka, aby nám práce šla lépe od ruky.

Bylo hezky, teplo. Dala jsem startovat tiskárnu a šly jsme na cigáro. V tom přišel odněkud Er. Byla jsem nervózní, nikdo ho z mých kamarádů nikdy neviděl. Sice jsem ukazovala fotku, ale takhle osobně je to něco jinýho. Nevím proč jsem z toho byla taková mimo, asi proto, že s ním v dohledné době můžu počítat tak maximálně na ten občasný sex, proto ho nechci představovat svým známým a přátelům. A. ho znalecky sjela pohledem (přecejen jsme obě žily se stejným klukem) a pak z ní vypadla krásná upřímná věta: "Co na něm vidíš?" Krátce po Er. přišel H.!!! A já z toho měla radost! Až mě samotnou překvapuje jak se raduju z jeho přítomnosti... Ale jiskra furt nikde.

Něco jsme tu na sebe pořvávali, smáli se. Já si šla pro pivo do sklepa, Er. mě zrovna míjel na schodech. Položila jsem mu ruku na hrudník a zůstala na něj koukat. A pak jsem mu řekla, ať si klidně to pivo dá taky, jestli si myslí že je to dobrej nápad. Když jsem si šla asi po dvou hodinách pro další, měl v sobě dvě, stál na štaflích a vypadal že z nich spadne. A pak že Ukrajinci maj výdrž, hehe.

Bylo to hrozně fajn. Sice H. brzo odešel a Er. pak taky zmizel a ani se nerozloučil, ale s A. jsme si to užívaly. Pomáhala mi balit zboží, já tiskla jak divá, pouštěly jsme si Mandrage, Chinaski, Marpa a pak různý vzpomínkový hity, řešily co se dalo. Seznámila se s pejskama, asi jako jediná zabředla do toho mého života - viděla to prostředí, viděla samotného mistra. Potkala i H. o kterém teď vyprávím čím dál tím víc. Ale přiznávám, že běhat od tiskárny k PC sem tam skoro 8 hodin je náročný, po tý 10 už jsem sotva stála na nohách.

Protože s A. budeme slavit narozeniny spolu, vymyslely jsme si spešl trika. Zasedla k PC a během chvíle vykouzlila boží logo. A já ho během další chvíle vytiskla na trika, hohohoho!

Odjížděly jsme před jedenáctou. Měla jsem dost, ale slíbila jsem Fí., že přecejen se k nějaký aktivitě ještě přinutím. Navrhla jsem Riegráče. Bylo hezky a já jsem letos takhle venku popíjela jen jednou (jakože ofiko v hospodě). Jaké bylo naše zklamání, že letní kino zavíralo už ve dvanáct. A tak jsme hledali nějaký jiný podnik. U Žižkovský věže jsme potkali ohromnýho péseka, kterýho jsem chtěla vzít domu. Kdo by nechtěl, žere jen 10 kg granulí denně! A pak jsme zapadli do docela sympatický hospody, kde skvěle hráli a byli tam hrozně hezký číšníci. Byla jsem mrtvá. A. odešla asi v půl druhý, my dopili pivo a zabalili to taky... A hurá domů. V tramvaji jsem měla hodně co dělat, abych neusnula.


Jak jsem ze všeho na nervy - v práci masakr, Er. mě sere, doma to taky není ideální, nemám čas sama na sebe, taky mě štve to počasí jak je chvíli vedro na padnutí a druhej den je to na zimní bundu, tak blbě spím. Neděli jsem teda tak jako proflákala, vždycky jsem na chvíli zabrala a pak se zase vzbudila. No a večer jsem po dvou měsících doma přiznala, že Er. už je vlastně dávno v Praze. Nevím, asi jsem měla držet hubu, ale vzhledem k tomu že mě stavit stánek a táta pracuje u konkurence, bála jsem se, aby se tam nepotkali. Takže jsem si říkala, že ho na to raději připravím...

Pak přišlo pondělí. To jsme si dali sraz nějak brzo. Asi už v 11. Br. :D Bylo zase děsný vedro, nakoupila jsem potřebné tekuté živiny pro přežití a tradá do firmy. Švadlena mi ve chvíli, kdy začalo příšerně chcát a hřmít, přivezla nálož tašek. Byla jsem odhodlaná. A tiskla jsem jak divá. A zase balila. A zase jsme všechno hrozně řešily a bylo to fajn. Akorát ty moje nožky už začaly vypovídat trochu službu. Er. mi připadal nějakej smutnej, nevím, byl zvláštní. Ale hned jak jsem si venku postěžovala že jsem si nechala cigára v mikině v kanclu, mi nabídl svoje, to bylo milý. Vždycky jsem z těch co kouří měla hrůzu, připadaly mi už od pohledu hrozně těžký, ale byly překvapivě dobrý.

Domů jsme odcházely kolem desátý. Venku na lavičce jsme si daly ještě pivo a pak hurá domů. Měla jsem dost. Naši navíc vyhlásili celoplošnej zákaz si brát jejich jídlo a jak jsem byla furt v práci, neměla jsem moc čas si nakoupit. Kaufland byl zavřenej a Vientamec kam jsme šly pro piva měl kulový, takže jsem tu jedla akorát suchej celozrnej chleba. No, asi umřu hlady, ale to nevadí... Ten zákaz je mi celkem volnej, i když nevím, jak to budu dělat. Maj narvaný skříně žrádlem, když si něco nakoupím, nebudu to pomalu mít ani kám dát. A nejvíc mě na tom dere, že když přijedu z tý práce, úplně vyflusaná, vidím, jak bráchovi (kterýho se to má týkat taky) ohřívají večeři, nosí mu ji až pod nos a matka ho ještě chodí kontrolovat jak mu chutná... A to on narozdíl ode mne má v práci jídelnu kam chodí na oběd. Já tu mám akorát hospodu a žrát denně smažák? Děkuju, nechci. No takže to teď budu muset nějak přetrpět a příští týden si snad taky něco uvařím. A taky půjdu k prababi na oběd, hehe! :D


Největší krizovku jsem zažila včera. Všechny tyhle velký akce připravujeme s J. Má úžasnej organizační talent a ještě se u toho pěkne pobavíme. Ale protože toho sama měla ve svý práci dost, odjela na dva dny mimo Prahu a vracela se teprve v to úterý odpoledne. No a já sem přišla a viděla co všechno mi ještě zbývá a propadla jsem zoufalství. Seděla jsem na schodě, telefonovala s ní. Šel Er., chytil mě za nos... A ve chvíli kdy se vracel už jsem byla ve stavu, kdy jsem se napůl smála a napůl brečela. Zastavil se, koukal na mě. Trochu ho to vykolejilo. Když já byla fakt úplně v prdeli.

Kolegyně slíbila, že se pokusí dorazit. Přijel H. Viděl jak vypadám. Nevyspalá, nenajedená, jak načasovaná bomba. Nejdřív mi začal nabízet jídlo, to jsem odmítla. A pak mě přišel rozesmát do skladu. On to umí. S málokym se poslendní dobou chechtám jako s ním. Furt tam měl nějaký připomínky a já začala brečet znovu - tentokrát smíchy. No a pak jsem se teda pustila do práce. Šlo mi to blbě. Měla jsem z toho dvoudenního lítání u tiskárny úplně namožený lejtka a byla jsem taková slabá.

Er. něco navíc brousil ve sklepě, vylezl a vypadal jako mlynář. A já jsem alergik na prach, takže to bylo fakt báječný. Tak nějak jsem tu přežívala, připravovala, umírala a tak, klasika. Šla jsem za ním že budu potřebovat sundat knihy z míst, kam nedosáhnu. V baráku pak byla akorát komise... Přišel za mnou do skladu, kde teda mám ty knihy. Ukázala jsem mu je. Pak mě chytil za rameno a políbil mě. Tak jako krátce. Bylo to... Zvláštní. Hezký. Za ty dva měsíce co je tady mi v baráku dal poprvý pusu. Trochu mě to ale vykolejilo. Pak mi ještě půjčil mikinu, protože jsem byla úplně promrzlá a odešel domů. A vystřídala ho má milovaná kolegyně, kterou jsem neviděla ani nepamatuju. Kor tady na baráku...

Veškeré přípravy nám daly pěkně zabrat. Z práce jsem odcházela kolem devátý večer... No a dneska to bylo nanovo. Ráno rychle do firmy... Po cestě mi volala T. že mistr nedorazil a že jsme v prdeli. Prý je u zubaře. Tak dostal vynadáno. Načež já vznesla hlasité pochybosti, protože si fakt neumím představit, co zrovna jeho by dostalo k zubaři. Jo, je fakt že si mi stěžoval, že ho zub bolí, ale s tou jeho fobkou? No a tak to zbylo všechno na nás.

Já zůstala na baráku a tiskla nějaký zbytky zboží, T., J. a Rí. jeli stavit stánek. Že pak za nima teda dorazím. Jela jsem na Výstaviště s velkou naivitou, doufala jsem, že až tam dorazím (stejně jako loni) bude už hotovo a jen budeme vybalovat a aranžovat zboží... S tím jsme začli kolem šestý. Zkrátka... Dorazila jsem domů skoro v 11, promrzlá, unavená. Obchody se žrádlem co jsou po cestě mi samozřejmě zavřeli a po celým dnu na nohách a 4. dnu kdy prakticky nežeru jsem neměla absolutně sílu někam zajet.

A tak tu sedím a to ohromný těšení, které jsem cítila po loňskym vydařeném veletržním maratonu vystřídal nepředstavitelnej smutek. Ráno jsem cítila, že se věci začínají ubírat - neříkám že správným směrem, to ani omylem, ale tak, jak si prostě v tuhle chvíli přeju. Mám zase nějaký divný vize a věřím že se naplní, tak jako vždycky. Ale nějak už nemám sílu. Chtěla bych se jednu noc vyspat, aniž bych se několikrát s tím divným pocitem budila. Chtěla bych přijít domů a mít pocit že jsem tu vítaná. Chtěla bych si jít uvařit kafe aniž by na mě začali řvát že je jejich a mezitím pozorovat jak bratrovi nosí hody až pod nos. Chtěla bych, aby přišel a obejmul mě, tak jako dřív. Tiše, bez zbytečných keců.

Kdo ví, třeba jestli tyhle dny přežiju, bude následovat odměna. Třeba v podobě zázraku...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Y. Y. | 11. května 2017 v 6:06 | Reagovat

Ahoj kočko, proč se na toho Er. nevyseres a pořád se s ním tahas? Určitě je tam venku nějaký chlap pro tebe a bude určitě lepší. Já ti povím příběh z druhé strany 'podvené snoubenky'. Takhle se muž scházel půl roku s nějakou jinou ženskou, pořád si volali a smskovali. Ona mu volala i 6x denně. Chlap mi říkal jak pořád nejsme spolu a že si může dělat co chce (bydleli jsme pod jednou střechou). Byla jsem nasrana nonstop protože jsem poslouchala ji a jeho jak si spolu pořád volají. Tak jsem se jednoho dne po půlroce nasrala a odstěhovala se i s dítětem pryč aby měl prostor na ní. Jak to dopadlo? Stěhovala jsem se po měsíci zpátky protože zjistil, co mu uteklo. Zatímco Se scházel /volal s tou ženskou tak naše dcerka si k němu nevybudovala takový vztah a já jsem se odtahla. A sám přiznal potom že byl jediný kdo nepochopil to že mezi námi nic není ačkoliv mi to opakoval každý týden. A já mu říkala že má vztah s ní než se mnou načež přiznal že to tak vypadalo (ale nebylo). Proto bych být tebou od Er. dala ruce pryč a zůstali jen kamarády. Já tu ženu chápu jestli ti píše sprostě, já byla taky sprostá (ačkoliv jsem nepsala smsky), ale víš doopravdy co se děje doma? Víš druhou stranu? Pokud je na tom tak špatně doma a podobný nesmysly co všichni chlapi říkají,tak proč neobejde od té své ženy? Pokud vím tak dítě nemají.

Všichni chlapi co si začali s milenkami a jejich ženy to zjistily a měly odvahu je vyrazit z baraku/odstěhovat se, t
tak toho nakonec ti muži litovali a narikali jací byli debilove. Viz propad mého ex táty - nabrnkl si 20 letos kočku, žena se nasrala a vyrazila ho z baráku. Ten se pak byl do hlavy, že něco takového udělal a samozřejmě se mu stýskalo po stare rodině.

A ohledně rodičů.. Přemýšlela jsi nad prestehovanim do svého / se spolu bydlicim? Určitě by ti to odlehcilo když ti rodiče podsekavaji nohy a bratrovi se cpou až do krku sami. Myslím si, že mnoho problémů by to vyřešilo.

2 K. K. | E-mail | Web | 11. května 2017 v 7:16 | Reagovat

[1]: Ahoj, díky za komentář. Hele přiznám se že se o to snažím, ale nějak mi to nejde. Ženský se nedivím. Děti mají 3 (jedno teda není biologicky jeho, ale stará se) a odjakživa (ještě než jsme si něco začali) tu před H. brečí jak se tý ženský bojí a že nebýt dětí už dávno odešel. Tak já nevím. Jako iluze že ji opustí a budeme spolu šťastně až do smrti si nedělám, to vůbec.

Odstěhovala bych se hned, bohužel výše platu mi to neumožňuje. Asi bych měla změnit práci, ale - a to se nevymlouvám - prostě to momentálně psychicky nedoákžu. Takže si buduju vlastní obchod (na ten nemám teda teď vůbec kvůli stálýmu zaměstnání čas) a uvidíme. Už jsem měla i nabídku spolubydlení s kamarádkou, ale já jsem asi moc zhejčkaná a s nějakými 3000-4000 měsíčně nevyžiju. :(

3 Y. Y. | 11. května 2017 v 9:14 | Reagovat

[2]: Zkus to. Usetris si aspoň nějaké trápení a ta žena ti určitě psát přestane. Kdyby chtěl odejít tak odejde tak či onak. Buď tu ženu má stále rád, ale neprizna si to nebo nemá ale stará se o něj hodně dobře, i když je třeba přísná. Tak či onak by své děti viděl, I kdyby žil sám a něco na ně platil.
Ono becet někomu jinému na rameno je snadné, ale měl by si doma s ženou promluvit. Nikdo jiný to za něj nevyřeší. A řešit to jak to řeší... Všichni okolo něj z toho maj akorát zbytečný problemy/starosti.  

Bohužel, nikdo ti nezmění život než jen ty sama. Pokud tě to doma či v práci ničí tak bych doopravdy zauvazovala nad změnou prostředí (netvrdím, že to bude jednoduché), ale uleví se ti psychicky hodně. Spocitej si kolik máš příjem a náklady zda se do toho čísla vlezes kdybys žila sama/se spolubydlící. Myslím že za 3 000 - 4 000 po odečtení nájmu(?)  bys v Česku měla vyjít v pohodě jako jedna osoba.

4 K. K. | E-mail | Web | 11. května 2017 v 20:34 | Reagovat

[3]: Myslím si že on sám vlastně neví co chce. Je spousty věcí který tu ani nepíšu a je mi jasný že ho nezměním, takže to nikam nevede. Jak jsme si řekli s H. On sám (jakože Er.) je ten problém. A ona už mi nepíše, to bylo naposled co přijel, takže cca ty dva měsíce zpět a to jsme se spolu ani nezdravili. Teď je (naštěstí, hehe) klid.

Uvidíme. Teď buduju ten svůj "obchod" a celkem věřím, že by se to mohlo rozjet. I když mě moje práce štve, nějak se ji nedokážu vzdát, těch pozitiv na ni je přecejen víc než negativ. To prostředí, pejsci... :)

Já bych s trojkou nevyšla. Sice moc nejím, ale ráda si zajdu na víno, koupím si něco pěknýho a sebe, navštívím koncert a tak. Ale i tak děkuju, je mi jasný že dokud něco nezačnu aktivně měnit, nepohnu se. Proto vkládá důvěru do toho "podnikání" :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama