Stárnu a umírám

21. května 2017 v 22:30 | K. |  Nekonečná VKV
S nostalgií vzpomínám na loňský rok, kdy jsem Svět knihy zvládala s grácií a ještě mi zbývala energie na chození po večerech pařit. Před prvním dnem jsme se v hospodě zdrželi do dvou do rána, vypili toho dostatek a i tak jsem byla schopná bez problému dojet do firmy, zařídit poslední drobnosti a pak do večera prodávat na Výstavišti.

Letos jsem spotřebu alkoholu výrazně snížila, leč ve výsledku to bylo k ničemu. Přátelé, se mnou to asi práskne. Ale tak hezky popořádku...


Plán na minulou středu byl daný. Ráno se nanosí všechno do auta, T. s Rí. s sebou vezmou Er., chlapci postaví stánek, pak za nimi přijede J. aby pomohla s aranžováním. Já mezitím ve firmě potisknu nové hodiny a další nezbytnosti. V poledne se vrátí T. s Er., odveze mne na stánek, kde s J. doděláme úpravy a v šest uděláme pápá a porazíme domů... Ehm. Trošku nám to nevyšlo. Er. se na nás vysral. Byl prý u zubaře. Nevím no. Přecejen ho trochu znám a neumím si představit co zrovna jeho by dostalo na zubařský křeslo. Dostal vynadáno. Počítalo se s ním, že přijede teda alespoň na barák a pomůže komisi navrtat police a tak. Milostpán se asi urazil a nepřijel. Děti pak volali T. a překvapeným hláskem pravily: "Maminko, babička sedí na terase a vrtá!"

Já se na stánek dostala až ve čtyři odpoledne. Přijela jsem tam s velkým očekáváním, jak už bude postaveno. A ono prd. Nebyl hotový ani pult. A když už byl konečně sestavený, zjistilo se, že tam dali blbý tyče a muselo se to celý předělávat. A já tam byla navíc, takže jsem tak jako koukala co dělají. Pak se čekalo na skříně, takže jsme nemohly ani skládat knihy do policí. Tak jsme šli na pivo.

Měla jsem toho plný zuby. Krom poslední neděle jsem byla v práci každý den. V sobotu i ve státní svátek. V úterý jsem odcházela z firmy po devátý večer. Nejedla jsem, měla jsem navíc hrozný problémy se spaním. Takže se ze mne pozvolna stávala mrtvola. A před námi 4 náročný dny prodeje...

Jakžtakž hotovo bylo až kolem půl 10, kromě drobností, cenovek, kasy apod. A protože nikdo neměl druhý den čas, byla jsem pověřena, abych přijela už tak na devátou. Paráda. Co bych pro blaho firmy neudělala, že.


Ve čtvrtek maraton začal. Stánek máme v té vyhořené části, takže zatímco v pravém křídle je chládek, my tam máme slušnou saunu. Nebyla jsem na to připravena, přecejen ty dny před tím byla zima. A najednou takovej pařák. Pekla jsem se v džínách a bylo mi čím dál tím hůř. Lidí málo, tržby stály za vyliž prdel. Jediný co bylo fakt super, že jsme konečně byly s J. Má teď brigádu, takže se potkáváme minimálně.

Přiznám se, že mi ty dny trochu splývají. Druhý den jsem vytáhla své nové letní kalhoty. Jsou docela odvážně barevný, nejsem zrovna nejhubenější, ale měly ohromný úspěch a mně se ulevilo, že nemusím trávit další léto nacpaná v džínách. Povedlo se mi odstranit ten blok. A hraju si s myšlenkami, že bych prubla i nějakou tu sukni, nebo konečně oblékla šaty co mi rok visí ve skříni. Ale to ještě chviličku asi potrvá, nikdy jsem neměla hezký nohy, jsou křivý, celý zjizvený a když jsem přibrala, dost mi popraskaly žilky. Kdo ví, třeba se překonám.

Loni jsme na stánku celkem slušně kalily. Takových šest, sedm dvanáctek za den i padlo. A ono v tom vedru když nejíte a jste unavení je to docela dost. Letos jsme se brzdily. Až jsem byla překvapená, ani já neměla nějak chuť, byť to jejich pivo je fakt luxusní.

Nakoupila jsem si hodně věcí. Každý rok tam utrácím, ale nikdy jsem si neodnesla knihu. Letos jsem to napravila a vzala Anag útokem. Rozšířila jsem si "sbírku" Pierra Franckha, sehnala za pár korun dvě knížky od Mohr a tak. Dokonce tam dávali i nějaký zadarmo a protože jsem u nich nechala skoro litr, nezdráhala jsem se a ten plán na hubnutí jsem si prostě vzala. :D Mimojiné jsem tradičně podpořila Život dětem. Každý rok si nějakou tu keramickou ozdobu kupuju. Mám doma jezevčíka a motýlka. Letos jsem nevěděla kterou si vybrat, nicméně ukecaný prodejce mi pomohl. Když jsem se u něj zastavila, bez váhání popadl srdce, položil si ho na dlaň, poklekl a prohlásil: "Vzkazuji všem mužům ve vašem okolí aby nakopali svoje ego a ješitnost do zadku a poklekli před vámi na kolenou." Tak jsem měla vybráno no. Ulovila jsem taky úžasnýho látkovýho slona u Mamahelp. Fakt božínek, už jsem si ho nakvartýrovala do postele.

Abych přežila, přišli mě dokonce podpořit kamarádi. V pátek se stavila na chvíli A. A v sobotu Fí. Když to skončilo, šla jsem prasit ke stánku ven. Koupila jsem si langoše. A že prej co dál. Původně jsme chtěli na pivní festival na Letnou, ale byla jsem tak uťapaná, že se mi nechtělo. Tak jsme jeli do naší oblíbený restaurace, kde jsme skoro do půl 12 popíjeli víno a snášeli hluk nějakých rozverných Francouzů, kteří měli rozlučku se svobodou.

Na neděli jsem se těšila. Doufala jsem, že uvidím Er. Loni jsme bourali stánek jen ve dvou a bylo to úžasný. Tam jsem si přiznala, že k němu něco cítím. Byla jsem zvědavá, jaký to bude letos, protože za prvý se z něho stal nespolehlivej dementál, co vlastně vůbec nemusí dorazit a za druhý máme takový nepřímý zákaz se spolu bavit. Den byl fajn, utíkalo to rychle. Stejně jako před rokem jsem se spíš pohybovala v terénu a rozdávala propagační materiál. Vyžahla jsem 4 Lobkowicze a měla ji jak z praku, takže mi to šlo dobře. Dokonce jsem odchytla i Davida Novotnýho a vyfotila se s ním. Byl strašně milej, škoda že ta fotka je totálně rozmazaná, fotilo nás dítě no.

Kolem čtvrtý jsme očekávaly příchod samotného mistra. T. klekl mobil. Podívala se na mě a takovým divným tónem se mě zeptala: "Máte číslo na Er.?" Blesklo mi hlavou že bych měla asi zatloukat. Ale mlčky jsem ji podala svůj telefon s vytočeným dotyčným číslem. Mistr byl na místě. Dokonce si přivedl posilu. Ten frajer měří asi jak já a váží tak 40 kilo. Neskutečně komická postavička.

A bourání mohlo začít. T. odjela, já byla přiopilá, Er. mě poslal pro další rundu. Rejpali jsme do sebe. Příšerně. Sem tam dostal i na prdel. J. s tintítkem na nás tak podezíravě koukali. J. o nás ví, hodně jsem ji vyprávěla. Tintítko nevím jak je zainteresovaný. Jsme teď ve fázi, kdy si nadáváme, bijeme se a tak. Asi z lásky. Na skříni byly připínáčky, Er. je podával malý A. a říkal ji: "A., tyhle knoflíky musíš dát K. do kanclu na židli... Ale tak aby to neviděla." A. z něj měla prdel, že to nejsou žádný knoflíky a že je úplně blbej. Pak nemohl najít nůžky na přestřihnutí provázků. "Zkus to zubama... Ajo vlastně... To bys nějaký musel mít, co?" Nastal čas na další rundu a já myslela že už zapadnu do nějaký krabice a nechám se odnést.

A. mě začala hecovat jestli umím provaz. A byť je to neuvěřitelný, po nějakých pěti letech bez rozcvičení jsem ho celkem slušně dala. Er. i tintítko na chvíli zkameněli, J. mi zatleskala. A pak jsem se odklidila na cigáro. Teda aby to nevypadalo že tam jen buzeruju, biji kolegy, chlastám a machruji ohebností, je fakt že jsme do toho auta natahali dost věcí a ke konci už tam zbyly jen skříně. Bylo asi šest odpoledne když jsme měli hotovo. Bylo mi hrozně. Unavená, upocená, nohy rozdrásaný, slabá, hladová. A do toho přiožralá. Zas jako za ten pracovní výkon jsem si to i zasloužila, muhehe.

Čekala mne cesta domů. Přemýšlela jsem. Den předem se stalo něco divnýho. Na stánek přišel chlap a držel v náruči takovou hodně malou holčičku. A ona byla narozdíl od většiny jiných dětí dost roztomilá. A vedle na stánku měla ženská docela čerstvý mimino. A já tam na ty haranty tak koukala a najednou mi ruplo v hlavě a říkala jsem si že by to vlastně bylo fajn nějaký mít. Noco, 25 na krku, v mých středoškolských plánech už jsem v tomhle věku jedno měla. A pak jak v tu neděli přišel Er. a začal tam házet a blbnout s malým, tak jsem úplně zatoužila po tom s ním toho smrada mít. On je úžasnej táta. Ale je to dementní partner. Už loni jsem tyhle myšlenky měla, jen jsem mu tvrdila že děti nikdy nechci, aby si jako nemyslel že si hned nějaký vyrobíme. A i přes značnou hladinku a zamilovanost která se mne přesto všechno co on vyvádí nepouští jsem si uvědomila že on je cokoli, jenom ne vhodný spermodárce a že s ním s největší pravděpodobností to dítě nikdy mít nebudu a nejsem si jistá že se objeví někdo u koho tyhle pocity zase mít budu. A bylo mi to strašně líto. Dokonce jsem musela ze začátku při tom bourání i odejít na záchod, jinak bych se tam asi rozeřvala jak malá.

Domů jsem přijela slušně, kolem sedmé. Byla jsem totálně mrtvá. Naši se rozhodli mi popřát teda k těm narozkám, prý že přesně 18. tu nebudou. Pravda, byla jsem trochu zklamaná. Nemám ráda velký oslavy a moc lidí, přivádí mne to do rozpaků, takže už dlouho takhle ofiko neslavím. Ale čekala jsem... Nevím, třeba dva chlebíčky nebo štrůdl kterej mi máma vždycky pekla. Místo toho jsem tam usínala v sedě a poslouchala jak se oni dva hádají.

Dárky jsem dostala hezký. Máma někde nechala namalovat můj autoportrét. Je docela strašidelnej, protože je reálnej. Ani nevím kam si ho kdy pověsím. A pak jsem dostala flašku Moeta. Prý ho ale nemám vypít s žádným ukáčkem. :D A tak si teď tak hoví v mém knihovničkovém baru vedle Tequily a čeká na vhodnou příležitost. Babička mi taky nechala tašku s dárečkama, ty nebyly moc překvapení, protože jsem si je vybrala sama. Náušnice a šátek. Ten jsem viděla jen na fotkách, takže jsem se těšila jak bude vypadat ve skutečnosti. Byl zabalený tak, že to vypadalo, že tam skoro ani nemůže být. A byl tam a ty barvy jsou naprosto dokonalý a už se moc těším až nebudou taková vedra a budu ho moct vyvětrat.

Večer jsem v posteli ještě doobjednala tituly které jsem si na veletrhu nekoupila a rozleželo se mi to nějak v hlavě. Spát jsem šla až kolem půl jedný, takže jsem byla totálně hotová.


A jako správná hrdinka jsem v pondělí naklusala do práce. Sice až na půl 12, ale naklusala. Vybalovala jsem všechny ty krabice s knihama a měla toho plný zuby, takže jsem se skoro každou půl hodinu ulejvala na cigáro a tiše trpěla. S Er. jsme v baráku byli odpoledne nakonec nějak sami. Já si otevřela pivko, co se mi už přes týden chladilo v lednici. Na povzbuzení. Poprosil mne, jestli by si taky mohl vzít. Tak jsem řekla že jo. Ale svou šanci promrhal a během další hodiny do mne zahučelo i to druhý. Byl z toho smutný, asi měl fakt chuť.

Tak jsem mu řekla, že když skočí do hospody pro točený, klidně mu na to peníze dám. Začal pindat že by si musel převlíknout montérky. Přišlo mi to hrozně komický. Jak to řeší prostě. Já bych šla normálně v pracovním a to si docela zakládám na tom jak chodím mezi lidi. Nojono, modelka naše. Když viděl že mě neukecá (jako nevím proč bych to měla platit a ještě mu pro to chodit) fakt se převlíknul a vyrazil. Sedli jsme si ven a popíjeli. Měl nějaký blbý kecy, smál se mi že jsem v neděli byla ožralá. Říkám: "No vidíš to, a to jsem měla jen 4 piva než jsi přijel. Ale cítila jsem že mi to vlezlo do hlavy, to uznávám." "Čtyry? Jen čtyry? Vypadala jsi jak po čtyřiceti!" To potěší.

Pak mi začal vyprávět o jeho třetí světové válce. Nechápu to. Když mi někdy v září volal, říkal, že to s tou svou ukončil. Já ho nenutila, říkala jsem mu, že budu respektovat, když to ukončíme a zůstane s ní. Jenže on jak nám tu furt fňukal jak je s ní nešťastnej a tak... Tak jsem v tu chvíli měla pocit že udělal dobrou věc. No a když v březnu přijel a ona mi psala výhružný zprávy, ať si od něj držím odstup nebo mě zabije, přišlo mi, že ji zdrhnul proti její vůli. Ani o tom nevěděla. A asi po dvou měsících, dva dny na to co se mnou doslova vymrdal, se drahá Oly objevila v Praze. Nejdřív nám říkal že spolu chtěj jen mluvit, ale nakonec se její pobyt začal protahovat a protahovat až to dospělo do stádia kdy si našla práci. Prý v Mekáči, takže předpokládám, že sem nepřijela načerno, ale vyřídila si normální papíry. Moc toho nevím, není to téma který bych s ním chtěla řešit, protože mi to vědomí že teda spolu nějakým způsobem jsou není příjemný, ale co nechápu, že oni se furt akorát perou a dělaj scény. To co mi svěřil tu ani psát nebudu, ale o to víc teď celou situaci nepobírám.

Odcházela jsem nějak slušně, asi kolem půl šestý. Prý jestli bych zítra cestou do práce nekoupila nějaký ty pivka. Super. On až mi řekne ať skočí z okna, tak já půjdu a skočím z okna... Nějak mě to celý vzalo. Ne že bych z toho byla v nějaký depresi nebo tak, ale zatoužila jsem po společnosti lidí. Původně jsem byla zvaná na VIP křest Chinaski, ale protože mi nebylo povoleno vzít si doprovod, odmítla jsem. A tak jsem se vypravila za A. Zašly jsme na oběd do jedné restaurace, hezky pěkně na zahrádku. Nějak to profukovalo, ale byly jsme tam jen chvíli, tak jsem si říkala že se přece nemůže nic stát... No a pak do bááru. Muhehe.


Úklid, inventury. Opět málo spánku, únava. Už jsem přemýšlela že bych si to volno snad i vzala, ale zabejčila jsem se, že přece nejsem žádný máslo a že to zvládnu. Nejhorší na tom všem bylo, že už od rána mě bolelo v krku a připadala jsem si, jako kdyby na mě lezla angína. Navíc vykvetlo cosi, co mi začalo hezky pěkně spouštět rýmu a kašel a já tušila, že přichází to, co naprosto nesnáším. Něco jako zánět průdušek. A když to přijde, tak je peklo a nejde s tím dělat absolutně nic. To se pak třeba do 4 do rána dávím tak že z toho zvracím, bolí mě každý nádech, třeští mě hlava. Tak po 3. dni mám už totálně namožený svaly na břiše, takže trpím o něco více než předtím. Jako malý mi kvůli tomu trhali mandle, ony teda asi zase dorostly, ale nějak výrazně to nepomohlo. Jo, už netrpím tolik na angíny, chřipky a další lahůdky, ale tenhle nechutnej kašel se mi tak 3x do roka pravidelně objevuje. Je to trapný a ponižující, když jsem s tím chodila do školy, učitelky mi nadávaly, protože jsem rušila v hodině a nebylo slyšet a naši mě odmítali omluvit. V autobuse si ode mne lidé odsedávají a pohrdavě se otáčejí. Ale ono to není infekční. Doktorka už zkoušela kde co, tehdy mne naprala dvojnásobnou dávkou Codeinu a šibalsky se usmívala, že po tomhle usnu jako miminko... Hovno. Žrala jsem to jako lentilky a neulevilo to ani o trochu.

Ráno jsem měla ztracený hovor od mého drahého mistra. Achjo. To víš že jsem na tvůj pitný režim nezapomněla. Ještě nedávno jsem se k němu chovala tak nějak, nevím, s úctou. Teď mám potřebu ho slovně stírat a bejt na něj drzá. Ty přestřelky, kdy jsme takhle spolu ryli do Žirafáka se teď změnily v to, že rejeme do sebe. Jsme docela vyrovnaní, asi tím, jak si vidíme do hlav, tak víme, co na druhýho platí. Navíc bych řekla, že ta naše inteligence je na podobný úrovni - on totiž není úplně vypatlanej a asociální hovada jsme oba stejný.

Nakoupila jsem teda nějaký ty Kozlíky a vyrazila. Na zahradě už na mě čekal mistr. Seděl na lešení, které právě s tintítkem stavili. Paráda. Posila. Jakože ironicky. Jsem si říkala že když už ten N. skončil, aspoň budeme mít s Er. trochu soukromí. A ono asi prd.

Er. na mě zahulákal: "Máš pivka?"
"No mám, ale je to teplý, nebyly v lednici a skoro hodinu jsem s nimi jela."
"To nevadí, dej mi jedno."
"Fuj, ty jsi ale prase!!!"

Načež jsem se jako sluníčko zaculila na tintítko: "Dáš si taky?"
Pravda, trochu zaváhal.

A tak nám začala asi další etapa pracovního života. Jak se nováček jmenuje, netuším. Er. ho sice nějak oslovil, ale znělo mi to jako: "O-oooooo?" Tak nevím. Pro mně to asi bude navždycky tintítko, protože ten kluk měří fakt asi jako já a váží tak 40 kilo a vypadá to hrozně komicky. Je docela hezkej v obličeji, má takovej milej pohled, ale ta postava mu celkový dojem docela kazí. Ubírá mu to na respektu, nebo jak to říct. Kor když stojí vedle toho Er., kterej sice taky není žádná hora - když tak o tom přemýšlím furt nevím jak bych jeho postavu vlastně nazvala. On má hubený nohy, celkem kulatej větší zadek, kdysi měl pivní pupek, kterej mu teď teda zmizel, protože zhubl asi 7 kilo, začaly mu lézt žebra, ale má takový divně velký záda a široký ramena a obří ruce. Pravda, vedle tintítka vypadá jak korba.

Byla sranda pozorovat jak staví to provizorní lešení jen z prken. Nechápu to. A nechápu jak tam nahoru lezou. Tintítko sedělo až u střechy a Er. po něm házel šroub. Nemohl se trefit. A když se konečně trefil, ten druhej umělec to nestihl chytit. Po chvíli se tomu chechtali jak puboši a já si nemohla pomoct a musela se přidat. Pak nahoře prozměnu seděl Er. a volal na mne: "K., pojď mně chytit, skáču!" Seděla jsem na schodě, kouřila a nezaujatě: "Klidně skákej... Ale musíš po hlavě dolů... Třeba se ti konečně rozsvítí."

Odpoledne přivezli nějaký materiál na opravu střechy. Byly to role gumového čehosi. Šla jsem pro kluky, aby to nanosili. S Er. jsme stáli u auta, ten na mě mrkl a pak prohlásil, že ty role odnese na čurákovi. Vysmála jsem se mu, že ať si zase jako tak nefandí, načež mi řekl že mi to brzo předvede v posteli. Že by se odjezd drahé Oly blížil? Mám takové tušení... Kéž by. No a pak nosili a já jen buzerovala.

"Nos taky... Děti nechceš, furt si hraješ na tvrďáka, tak se připoj k chlapský práci."
"Na to zapomeň. Si tu emancipaci asi nepochopil..."

Pak tam do mě nějak drze rejpal, načež jsem to ukončila svým oblíbeným "jazyková bariéra". Pak jsem zase teda něco do něj začala hustit já, a ten syčák mazanej se zaculil: "Promiň, jazyková bariéra."

Středa nestála za moc. V baráku probíhal generální úklid, takže jsem se chtěnechtě přidala, abych si nepřipadala trapně. Povedlo se mi tedy doklidit kancl. T. mě trochu nasrala, když tam přišla - 3/4 byla už roztřízená, uklizená a dokonce zaktualizovaná na webu, a prohlásila: "Koukám že je to ještě horší než předtím, co?" Moc jsem se nezdržela, jela jsem za prababi.

U prababi to byla klasika, přišla po dlouhý době i teta s babičkou, dostala jsem oběd a křížový výslech mohl začít. Možná díky tomu, že jsem slavila teda ty narozeniny, mne ušetřily dotazů kdy mi konečně přidá v práci, které úplně nesnáším. O Er. jsem něco málo říct musela, to je už taková nepsaná povinnost. Leze mi to na nervy. Nevím co jim mám furt říkat. Tak jsem přiznala že jsem se byla u něj doma podívat a pak stočila hovor jinam. Vyčerpává mne to. Nechci se o něm bavit s rodinou. Nechci se o něm bavit už vůbec s nikým, i když mi to nejde a nakonec o něm před kamarádama stejně melu. Naštěstí mne zachránil brácha, dorazil kolem šestý a tak jsem nebyla středem pozornosti jen já.


A byl tu čtvrtek. Den, kdy jsem mohla říct, že jsem se těch 25 let dožila. Nedělám kolem čísel nhaló, přecejen je větší úspěch dožít se třeba 28 než 25, že. Ale stejně, ty plány byly prostě jiný. Připadám si od základky stejná. Mentálně. Mám stejný zájmy i názory. Akorát kamarádů z té doby mi moc nezbylo a školu jsem vyměnila za práci. Nejsem samostatná, mám za sebou jeden vážný vztah který mě poznamenal na celý život a z kterýho se mi nepodařilo vzpamatovat. Druhá milostná zkušenost není epší, východoevropskou telenovelu nepovažuji za žádný veleúspěch. Kariéru nebuduju, i když se mi povedlo z pracáku přes smeták dostat na slušný místo, placená jsem mizerně. Tak nevím no. Co dál.

Nebylo mi nejlíp a kdybych nemusela tisknout do klubu cvičících matek čepice pro děti, zůstala bych doma s čajem. Slib je slib. Navíc když mám ty narozky... J. slíbila že přijede, s H. jsem mluvila den předem a říkal že dorazí... Er. si pamatuje každou chujovinu co vypustím z pusy, třeba mi tam oškube nějaký pampelišky... Tak jsem nakrájela dort co jsem dostala od prababi, koupila Lambrusco a vyrazila směrem k firemní pařbě.

Nevím čím jsem svou karmu nasrala, ale od tohohle dne se mi všechno začalo srát (počkejte si na sobotu, výživnej den). Přijela jsem do práce, T. s komisí se zbalily a odjely. Volnej barák, paráda! Jenže... J. nestíhala. V baráku byl akorát tintítko. Snažil se se mnou dát do řeči, já mu prd rozumím, ale snažila jsem se. Ptala jsem se ho kde je Er. Prý stěhuje do novýho bytu. Ok. Pak vyhodil pojistky. Musela jsem je nahodit, on neměl ani tuchy. H. taky nedorazil. Skvělý. Kolem čtvrtý mě prozvonil Er. Tak jsem mu šla zavolat.

"Kamarád mi volal že ses na mne ptala. Stalo se něco?"
"Ne."
"Vážně ne? Cos potřebovala?"
"Nic. Jen... jen jsem ti přinesla ke kafi dort..."
"Tak mi ho nech v ledici na zítra... A ať je k němu pivo."
"Hm. Ty ani nevíš že mám dneska narozky co."
"Ježííš, já na to zapomněl. Omlouvám se!!!!!"
- následovalo asi pětiminutový přání, prej ať se mi splní všechno co chci... Tebe chci ty kokote vymletej!

Pak jsem se vrhla na tisk. Je velká paráda když je venku asi 30 stupňů, vy máte teplotu a ten lis na zažehlování má 175 stupňů. Myslela jsem že chcípnu. Sem tam jsem vyběhla ven, to prozměnu zneužíval tintítko a snažil se kamarádit. Jako on je asi hodnej, hned ráno mi nabízel kafe a pak mi sám od sebe šel pomoct s nějakejma těžkýma věcma. Tak buď se jen snaží zapadnout, nebo se mu líbím (což cpochybuju vzhledem k tomu že vážím tak dvakrát tolik) a nebo to má nařízený od Er. Buď že mě musí chránit a nebo mně ten blbec testuje (on je všeho schopnej, to není jen mou paranoiou) a tintítko je taková volavka. Ale já nevím no, je mi nepříjemný jak na mě kouká a nechápu že hned žaloval Er. že jsem se na něj ptala

Chvílemi se mi chtělo brečet. Nevím proč. Asi z toho jak mi bylo zle a místo toho abych si šla uklidit třeba čurbes do skladu, tak jsem musela tisknout nějaký pidi čepice. Naštěstí to rychle uteklo a kolem půl šestý jsem to zabalila a jela. Měla jsem sraz s A., která se mnou měla oslavit ty narozky. Bála jsem se že budu sedět doma, sama, na balkoně... A budu akorát řvát jak se mi všechno kurví. Takže drinčík s mou bizarní přítelkyní se zdál jako zábavnější program. A taky že byl! Výborně jsme se najedly (dala jsem si nějakou tortilu s tofu a špenátem) a popíjely Tequilu sunrise a pak sangrii kterou jsem neměla snad sto let. Seděly jsme na zahrádce skoro do 11.

Na FB mi vyskočila událost, že Marpo bude mít koncert na Náplavce. V pátek. Už od Majálesu neposlouchám skoro nic jinýho než TG a hrozně mě to baví. Řešila jsem kam na ně zajedu na koncert, protože to byla fakt bomba. A teď tohle? Marpo na jednom z mých nej míst? Den po mých narozkách? To je ten nejkrásnější dárek!!! Jenže nikdy se neradujte předčasně... Domů jsem dorazila brzo. Asi v půl 12. Bylo mi čím dál tím hůř. Nalila jsem si ještě skleničku Labrusca, ale ani to už mi nechutnalo. Hlavně jsem rýmou ztrácela chuť z pusy. I to cigáro jsem si na balkoně dala jen jedno. A šla brzo spát...


V pátek jsem vstala a myslela že umřu. Takhle blbě mi dlouho nebylo. Průdušky byly v jednom ohni, chuť v puse jsem neměla už vůbec, nestačila jsem měnit kapesníky a cítila jsem se jak s horečkou. Přemýšlela jsem, že bych se na práci vykašlala, ale pak jsem si vzpomněla jak jsme si s Er. slíbili, že si dáme dneska ten dort a pivko... A tak jsem vyrazila.

Nebyl tam. Měla jsem zůstat doma. Nebyla tam ani T. A já se přiznám, že jsem dělala velký kulový. Akorát jsem vypravila jeden balík. A teda přezvala si zásilku knih, kterou jsem očekávala. A pak jela domů. V plánu byl velký úklid - už 3 roky se v našem pokoji nemylo okno, protože tam nedosáhnu a ostatní to nepovažovali za důležitý. Už jsem ani neroztahovala žaluzie, protože to bylo nechutný. A že já jsem celkem prase a na nějakou sterilitu si zrovna nepotrpím. Cesta byla úmorná, bylo mi šíleně blbě, vedro otřesný, myslela jsem že to se mnou práskne.

Doma jsem si sedla do postele a začala si připouštět, že dnešní koncert na Náplavce nedám. A začalo mi to bejt přirozeně děsně líto, protože ještě ve čtvrtek jsem se díky vědomí, že tam budu, cítila jak znovuzrozená, fakt mi to udělalo ohromnou radost. A teď tozo. Přijel bratr a mně čekalo velký rozhodování. Vykašlat se na úklid a jet na koncert? Vykašlat se na obojí a jít se vyspat? Hejbnout prdelí, uklidit dle plánu, jet na koncert a doufat že přežiju? Nebo se překonat a jen teda perfektně uklidit a holt věřit že zase nějaká akce s TG brzo bude? Nakonec jsem zvolila možnost poslední. Brácha věděl že mu budu prd platná, ale tak něco málo jsem pomohla. Probrala jsem věci, vyházela starou kosmetiku, propisky. Odnesla to i moje milovaná švédská vlajka, kterou jsem kdysi ve vinárně dostala od kamarádky kamaráda. A nechybělo málo a šly by do koše i sušený růže od Er., ale na to jsem se necítila. I to jeho triko z léta jsem zase zahodila za postel. Nevím co s ním. Jestli ho konečně vyprat a vrátit, nebo ho vyhodit. Připadám si jak úchyl a to od tý doby co je tady už naštěstí nemám potřebu do toho trika brečet že mi stýská. Možná si ho povědomě nechávám na to, až zase pláchne.

Kolem devátý jsem byla schopná ještě zaimprovizovat v kuchyni a udělat něco na způsob zapečených bagetek s bylinkama. Bráchovi to hrozně chutnalo a pravil, že už se klíďo můžu vdát. Já žvejkala cosi, co postrádala chuť a málem se u toho udusila. Pak jsme pustili Okresní přebor a já usínala. Měla jsem zimnici, teplotu. Paráda. A to mě čekala sobotní párty. Já nikdy narozky ve velkým stylu neslavím, tentokrát jsme teda s A., která je má týden po mně, založily událost že to teda zapijeme... Už když jsem viděla jak nikdo vlastně nemůže, měla jsem chuť to odpískat. Hlavně že když támhle D. slavil a mně se fakt nehodilo nikam na 3 dny jet, bylo mi vyčteno že o tom vůbec uvažuju... Ale že by si tady ostatní udělali dvě hodiny času v městě kde bydlej... To néééé.


Měla jsem volný byt a doufala, že se trochu konečně prospím. Tím jak mi nebylo dobře to šlo blbě, každou chvíli mne budil kašel. Naštěstí se to o maličko zlepšilo. Vzbudila jsem se v osm, chvíli tu kroužila a pak si šla ještě lehnout. Koukám na mobil a tam ztracený hovor. Lehce po půlnoci. Automaticky jsem si to šla vygůglit. A našlo mi to na FB profil nějakýho Ukrajince žijícího v Praze. Paráda. Původně mně napadlo, že to je tintítko. Ten to dle fotek není. A. mi napsala, celkem bez váhání, že mi třeba Er. volal od nějakýho kámoše. Kdo ví. Napsala jsem smsku jestli se něco děje. Bez odpovědi.

Probudila jsem se už k poledni, mnohem lepší čas. Měla jsem v plánu doklidit kuchyň, udělat si jídlo a pak přijede A., dáme si tequilu a pak pojedeme na oslavu. Přátelé, pak se stalo něco, co považuji za nejhorší zážitek mýho života... Ještě než jsem se vyhrabala z postele, koukala jsem, že mi mezi devátou a desátou volalo 3x zase nějaký jiný číslo. Mám služební mobil i pro vlastní účely, takže to mohl být zákazník. Napsala jsem svou obvyklou zprávu, jestli se něco děje... Bez odpovědi.

Vyhrabala jsem se z postele a začala uklízet. Přemýšlela jsem co bych si dala, večer mám v plánu pít, takže jsem se rozhodla pro smažený kuskus se zeleninou... Kuchyň už vypadala k světu, kusksus zalitý. Vzala jsem pánev, nalila do ni olej, zapla plotýnku, doklízela kastroly. A pak jsem popadla hrst cherry rajčat, hodila je na pánev... Z pánve vystřelily plameny až do stropu. Stála jsem tam a viděla jak "hoří" kuchyňská linka. Automaticky jsem pánev popadla a oddálila ji. K mé velké úlevě linka hořet nezačala. Ale pánev stále jo. Vím že voda na hořicí olej je největší píčovina a absolutně jsem nevěděla co dělat. Tak jsem tam s tím tak balancovala, v tý noční košili. Až už jsem nějak neměla sílu a vyklopila to na dlažbu. A taky na svoje holý nohy.

Stála jsem tam, v ruce držela pánev a celá se třásla. Koukala jsem na tu spoušť. Zem na dvou místech zlitá olejem, všude se válela rajčata. Chlupy na levý ruce jsem už nemusela holit, všechny byly spálený. Hřbet dlaně puntíkatý od popálenin, klouby v bolesti. Polité prsty na nohou, v tu chvíli neskutečná bolest. Očouzená digestroř, černý sporák. Průser. Naši mě zabijou. Tak jak jsem byla jsem vylezla s mobilem na balkon. Napsala jsem bráchovi a A. že jsem píča a že jsem málem zapálila byt. Začala na mě útočit vosa. V tu chvíli jsem se konečně rozbrečela. Dala jsem si cigáro a celá rozklepaná psala o tom co se stalo. Překvapilo mne, že místo zjišťování hmotných škod nebo nadávání jaká jsem kráva, mně brácha začal posílat na pohotovost. To jsem nestíhala, navíc ty popáleniny nebyly moc rozsáhlý a v lékárničce jsem našla mast, kterou by mi stejně předepsali a poslali domů.

Nový úklid mohl započít. Vytřít podlahu byl nadlidský úkon. Vytírala jsem ji asi 15x. Vším možný. A furt byla mastná a navíc jsem pořád cítila smrad spálenýho oleje. Linka a digestoř se sporákem šly naštěstí umýt. Popáleniny přicházely k sobě. A já tišě trpěla a říkala si, že dobře mi tak. A stejně jsem furt přemýšlela čím to bylo. Kdysi dávno jsem na rozpálený olej nalila vodu, vyčoudilo to celej barák, ale neobjevil se ani plamínek. A teď tam člověk hodí 5 cherry rajčat na půl a shoří málem panelák. Byla jsem z toho všeho tak otrávená, že jsem měla chuť se na tu oslavu vykašlat.

A. přijela před pátou ke mně. Původně mi chtěla pomoct s tím úklidem, ale to jsem naštěstí zvládla sama. Takže jsme skočily jen do Alberta, koupily si věci na toasty, abychom měly základ na večerní pařbu, Avanti a hurá k nám. Udělaly jsme si jídlo, namalovaly se. Mně se povedla další osobní katastrofa. Doufám že už poslední... K maturitě jsem dostala slonečka na krk, říkám mu Emil a poslední rok ho nesundavám z krku. Myslím si, že mi nosí štěstí. Jenže občas se do něj zamotají vlasy a tak je musím odstřihávat. Vždycky to dělám tak nějak u zrcadla, skoro na to nevidím a v pohodě. Tentokrát jsem si ho sundala, pomalinku stříhám... A najednou bum, řetízek na dva kusy. Paráda!!!

Pak jsem umíchala tequilu sunrise, nafotily jsme fotky trikách s logem Zlatokopky s.r.o. (náš ex o nás tvrdí že jsme zkurvený tlustý píči a zlatokopky k tomu!) a vyrazily na Náplavku. I když jsem na to možná stará, ráda piju venku. Na čerstvém vzduchu, na pěknym místě. Chtěla jsem se pořádně posilnit abychom do klubu, kde byla rezervace na 23:00 přišli už rozjetý a mohli se bavit. Nojo, jenže ostatním byla zima a tak se "demokraticky" dohodlo, že se půjde do hospody. Tam jsem stihla 2 piva. A to mně vážně do nálady abych mohla dělat mecheche na piškotéce nedostane.

Tam jsem začala okamžitě s vodkou a džusem ale nešlo to. Asi jsem ani nechtěla. Bylo mi to líto. Připadala jsem si zase jako navíc, ostatní tancovali a já seděla jak pecka a kouřila a pila. Pak jsem si uvědomila že ani tak nejsem navíc, ale že je mi jen blbě a že mám prostě smůlu, že to takhle vyšlo. Byly nějaký plány jak tam sbalíme frajery ale mně to najednou připadalo tak stupidní. Všechno mi přišlo stupidní. Bavila jsem se na cizí účet, kdy jsem si dělala srandu z takový příšerný ženský. Měla obličej velkej asi jako medicimbal, obří kruhový náušnice, džíny do zvonu, břicho ji přetýkalo skoro ke kolenům. Tancovala sama, v mikině (tu si pak sundala a uvázala kolem pasu) popíjela matonku a čekovala terén. Proboha, jen ať takhle nedopadnu. Taky tam bylo několik rozluček se svobodou. Ženich tam celou dobu chodil s uvázanou koulí u nohy. To se ženská, kterou si bere vážně považuje za nějakou přítěž? Jestli je to stíhačka, proč si ji bere?!

Přišlo to, na co jsem celý večer s obavami čekala. Psala jsem Er. Jen stroze, že slavím, jestli přijede. Bylo dost pozdě, asi už spal. Přemýšlela jsem jak by se asi choval na diskotéce. Nikdy jsem ho neviděla tancovat. Představovala jsem si, jaký blbiny by u toho asi dělal. Představovala jsem si, jak si jdeme sednout někam do parku s flaškou a do rána si povídáme. Chtěla jsem ho objímat, chytit jeho obličej do dlaní a smát se nad tím, jak mu rostou černý chloupky na nose. Chybí mi. To jak umí pohladit, obejmout, políbit. Najednou jsem si připadala děsně sama. A tyhle myšlenky začaly vystrkovat všechny ty průsery co dělá, to jak mi ubližuje, jak mi lže, jak zůstává se svoji ženou i přesto že se navzájem akorát bijou a on se mi tím ještě chlubí a pak vykřikuje na celou zahradu že ji zabije a že za ním budu muset chodit na Ruzyň. Přišel strach, že co když odjel. Proč nepřišel do práce? Skončila mu smlouva na bytě... Co když se stěhuje domů. Jakože úplně. Bez rozloučení, bez jedinýho slova. Je to vítr, jak sám tvrdí. Proč mi volal ten Sasha? Kde vzal moje číslo. Co když byl s Er. a něco se zase dělo.

Polemizování nad tím vystřídaly hovory s mým andělem. Nakoupila jsem si teď nálož motivačních knížek, vytyčila si jakýsi plán svý cesty. Půjde to? Pomůže mi? Proč se furt nechci toho Er. vzdát i když vím že mi to akorát ubližuje? Vždyť i když jak jsem byla u něj doma... Místo toho abych byla šťastná, lezl mi vlastně ve finále na nervy. Jak furt mlel pantem, aniž by se nějak zajímal o to co já. A pak se jeho monolog stočil k tomu, jak se stejně jednou zabije a jak skončí špatně. Možná to bylo jen tím, že pil vodku. Teď pije jen pivo a zase se chová normálně. Nechci se toho vzdát. Ještě ne. Nebo snad jo? Vždyť jsem se snažila dát šanci i jiným. Ten atraktivní svozař kdyby mne pozval na kafe tak neváhám ani minutu... S H. jsme na to víno dokonce i zašli... Asi to nechat být. Nezabývat se tím. A věnovat se konečně sama sobě... Číst tu hromadu knížek, cvičit, objednat se znova k doktorce než mne ty boule sežerou. Věnovat se obchůdku, fotit. Zapomenout. Vždycky když se do takový fáze dostanu, začne ve mně ale ten little fighter bušit pěstičkama o vše co mu pod ně přijde a ječet že se přece nevzdám. A tak se v tom kolotoči furt točím a nějak nemám sílu vystoupit.

Naštěstí jsme to brzo rozpustili. S Fí. jsme zašli ještě na pizzu, já si vysloužila kelímek Finlandie a kolem třetí jsme jeli domů. Holt jsem nebyla ve formě. Ale dostala jsem krásný dárky a byla jsem ráda, že jsem některý lidi po dlouhý době viděla.

Odpověď na mou noční zprávu nepřišla. Doteď. Bála jsem se, aby si to zas nepřečetla ta jeho. Nevím co se tam děje. Jestli tu ještě je. Vzhledem k tomu že v pátek asi nedorazil, nemám z toho dobrý pocit. Ale nenapsala mi. Ani ona. Uvidím zítra. V práci. Kam se mi vůbec nechce. Ale má se stavit H., tak aspoň na něco se můžu těšit.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama