Stává se ze mě delikvent a skončila jsem v blázinci

29. května 2017 v 20:08 | K. |  Nekonečná VKV
V posledním článku jsem si posteskla, že se v mi v pondělí do práce vůbec nechce. Nashromážděná únava z pracovního maratonu, nachlazení, alergie, i otrávení z chování samotného mistra holt udělaly své. Těšila jsem se na H. Ale ani on nebyl dostatečná motivace, takže když jsem se ráno, asi po 2 hodinách spánku, probudila, prošla jsem bytem a řekla si: "Dost!" A napsala jsem SMS že se omlouvám, ale zůstávám doma. Si to taky občas zasloužím, ne... A snad si aspoň odpočinu.


Jak mi v sobotu dopoledne volalo několikrát to neznámý číslo, nevím proč, tušila jsem, že by to mohl být Er. I když nevím co mi chtěl. Snažila jsem se z toho svýho vyčerpání trochu vyspat, nešlo mi to. Kouknu na mobil a vidím 3 ztracený hovory. Zase z toho čísla. A zpráva. Zoufalá, kde mě prosil o zavolání. Hm. Co zas asi tak potřebuje... Pochybuju že se mu stejská. Tak jsem to vypla a šla se zase válet. Asi o hodinu později další zoufalá zpráva. A omluva, že mi na tu smsku ze sobotní noci, kdy bych dala snad všechno za to abychom byli chvíli spolu, neodepsal. Hm. Nechala jsem ho chvíli ještě dusit a pak mu zavolala. Prý jestli bych mu mohla dobít kredit. Klasika. Která mě vlastně ani nepřekvapuje, něco takovýho jsem čekala.

Kromě mě byl doma i brácha. Doufala jsem, že odjede za slečnou, ale protože prý problémy v ráji, zůstal doma. Takže z mých plánů na to, jak si budu hezky v tichosti číst tu horu motivačních knížek (další klasika která mě nepřekvapuje :D) docela sešlo. Místo toho jsme dokoukali Okresní přebor a tak se nějak flákali.

Během odpoledne mi začaly chodit další zoufalý zprávy. Tentorkát od H. Šmarjá, já se z nich fakt poseru. Připomíná mi to loňský léto, kdy u nás dělal Žirafák a já si dovolila na pondělí a úterý odjet s kamarády na chatu. V pondělí večer mi volal, že se jim po mně děsně stýská a v úterý mi posílal fotky smutnících psů, že mne prý hledají. Takový citový vydírání! To tak! Nejhorší na tom je, že já se doma hrozně nudím. Když tam zůstanu takhle "nedobrovolně" a je plný byt lidí. To je pak vážně peklo. Takže jsem začala přemýšlet, co dělat. Že bych se sebrala a jela aspoň na odpoledne? Místo toho jsem zkusila napsat T., jestli by neměla čas zajít na pivo. A měla!


S T. jsme se poslední týdny skoro nevídaly. Od chaty jsem ji viděla akorát chvíli u mě doma a pak na té mé sobotní oslavě. Má strašně práce se školou a když už má volno, věnuje ho svému příteli. Jsem hrozně ráda, že po těch svých telatech si našla slušnýho, chytrýho, pohlednýho kluka. I když přiznám, že mi jejich okatá náklonost byla trochu líto, ale závidět se nemá. Přemýšlela jsem, jaký by to asi bylo, kdybych Er. vytáhla mezi kamarády. To je věc, kterou udělat odmítám, i kdyby se to mezi náma srovnalo tak, že bych mohla tvrdit, že jsme ve vztahu. Po tom všem, co se za tenhle rok semlelo si to neumím nějak představit. By mu asi rozbili půllitry o hlavu. :D

Původně jsem chtěla jít do naší oblíbený hospody, ale ta má v pondělí zavřeno. A tak jsme vyrazily do té, kam jsme chodívaly kdysi. Je tam hrozně fajn obsluha, prostředí a pivo/víno mají dobrý. Udělala jsem si nehty a vytáhla svoje nový neonový sandále. Neumím chodit v otevřený obuvi. Takže jen takhle na zkoušku. Ráda bych si na ně zvykla, ta jejich jedovatá barva je prostě boží a úchylná a navíc jsou od Adidas a to je moje velká srdcovka. Prý jeden z důvodů proč si rozumím s Ukrajincema, hehe.

Sešly jsme se lehce před devátou. Venku byl nádhernej západ slunce, já si připadala v novém outfitu neodolatelně a abych si to ego ještě trochu přikrmila, pokračovala jsem v našem smskovacím maratonu s H. Skončím v pekle... V hospodě jsme probraly co se dalo. Na T. mě trochu štve jak má potřebu všechno opravovat k obrazu svému. Jak řekl brácha, ta tě bude přesvědčovat i o tom, že hovno voní. Vyprávěla jsem o tom jak ti naši umělci stavěli lešení jen z prken. Prý je to blbost... Tak já nevím, na vlastní oči jsem viděla, že ho postavili a svůj účel splnilo. Celkově se s ní nerada o Er. bavím, vím že to myslí pro mý dobro, ale já sama dokážu uznat, v kterých ohledech se chová jako kretén a v kterých je naopak zlatej. Pro ni je to vůl ve všem. Nic neumí a všechno dělá špatně. Pak se mě zeptala jak to s ním teda vlastně mám. A já nevěděla co odpovědět. Já to totiž opravdu nevím.


Následovaly hrozně divný 3 dny. V úterý jsem se do práce celkem těšila, protože mít prodloužený víkend je pro mě vždycky trochu náročný. Těším se na psy, na nějakej řád. Potřebuju vidět, že za ten den jsem něco udělala a tu možnost ve firmě mám přecejen o dost větší než doma v posteli. A pak samozřejmě je tu Er., to nebudu zapírat. Cestou na autobus jsem mu volala jestli jeho žádost o kredit je ještě aktuální. Nenapravitelná, blbá. Je to pár dní co jsem si z toho dělala srandu. Zajímám se o vesmírnné objednávky, ráda o tom čtu a snažím se to naučit tak, aby mi vycházelo vše, co si umanu. Jenže to neovládám plně a proto se mi věci ve finále sice plní, ale stojí za prd. Tohle je konkrétní příklad. Není to tak dávno, co jsem brečela, že potřebuju chlapa. Protože chci někomu dávat nějakou tu lásku a mít se o koho prostě starat. Hm. Tak to mám.

Přišla jsem na zahradu, chlapci zrovna dělali něco na lešení. "Čau rýmo!" Seděla jsem na schodech, zapálila si, Er. mi děkoval za kredit. Utrhl plevel co nám tam raší a dal mi "květinu". Říkala jsem si, že když jsem měla ty narozky, jestli aspoň něco na zahradě oškube. Škoda že neutrhl něco co vydrží, tohle i kdybych dala do vody tak to asi hned chcípne. No a pak začal bejt na zabití. Vyčítal mi, že jsem mu to v sobotu nezvedala. A pak v to pondělí. Tintítko (furt nevím jak se jmenuje) pravilo, že třeba jsem jen nechtěla zvedat cizí číslo. Na to Er. že mi to určitě došlo. Já přitakala. A pak na mě začal, že jsem beztak v to pondělí měla kocovinu a proto jsem nedorazila. Nevím, zrovna od něj, kterej nesnesitelně žebrá už od rána že chce pivo, mi to přijde trochu mimo. Že se ráda a hodně napiju nezapírám, nestydím se za to, ale nemám potřebu od rána někde na tajňáka upíjet jen proto, abych se dožila večera...

Kolem poledne přišel balík. Běžela jsem tam, kluci zrovna obědvali. Er. na mě zvolal:
"K., chceš flašku?"
"Na co proboha zas?"
"No přece na to pivo pro který mi skočíš."

Už jsem to nevydržela a začala jsem na něj řvát, ať si tam do prdele skočí sám, že nejsem žádná jeho služka, abych mu něco platila a ještě mu to nosila až pod nos. Tintítko koukal a pak odešel na cigáro ven, Er. tam seděl a mlčel. Nevím jestli ho to trochu překvapilo, nicméně díky tomu mě čekaly asi 2 hodiny klidu. Ale potom se zas choval jak debil a mně lezl neskutečně na nervy. To, že kdykoli kolem něj projdu, mě někam šťouchne nebo plácne přes zadek celkem beru, já ho taky "biju". Ale on začal mít furt nějaký řeči ohledně peněz a piva. Taky ze mě vymámil litr. Že prej už na nic nemá. Pak mi skoro brečel v kanclu kvůli tý svojí zase. Vysmála jsem se mu. Že ať ode mě žádnou lítost nečeká, že je to jeho volba a co já s tím. Urazil se. A pak mi oznámil že asi odjíždí na Ukrajinu.

"Na jak dlouho?"
"Neboj, za dva týdny jsem zpátky."
"To už to jednou bylo."


Když přijdu ráno do baráku, automaticky kouknu na místo, kde má oblečení. Tak jako pro jistotu, jestli dorazil. Podvědomě mám asi strach, že zase pláchne. V pátek tam oblečení neměl. Ani tintítko se neustrnul dorazit. Asi se někde vožrali, prasata... T. s komisí někam odjely, takže jsem v celym baráku zůstala úplně sama jen s pejskama. Venku bylo hezky a ve skladu pohroma. Zbyla mi tam ještě hromada neuklizených věcí z veletrhu. Takže jsem zrušila odvoz balíků a vrhla se do úklidu. Nejhůř na tom byl asi stůl... Stůl, kde připravuji objednávky... Stůl na kterém jsem loni seděla, prohlížela si katalog oblečení a v duchu prahla po tom, aby přišel Er., přimáčkl se na mne...

Někdy před půl rokem jsme s V. řešily naše sexuální fantazie. Vlastně jich moc nemám, upřímně bych byla ráda za to nějaký ten sex alespoň občas mít. S Ex. to ze začátku bylo v pohodě, ale postupem času ve mně svým chováním a vším okolu vytvořil hroznej blok. A i když jsem s ním sdílela jednu postel, spali jsme spolu fakt zřídka. A když už, musela jsem bejt nadraná, střízlivá jsem to nedokázala. Pak tu bylo pár jednorázovek - s M., s ženatým, s F.... Až Er. se povedlo ty moje bloky trochu odstraňovat. Z mého přemítání o tom, že skončím v kláštěře, mě vyrušil telefonát. Er. Co zas?! Vyběhla jsem na schody a volala mu nazpátek. A on? On po mně nic nechtěl! Jen povídat! Jen tak. Pej že jede už do práce. Zněl hrozně. Asi někde fakt kalil, přišel mi lehce navátej. Asi za pět minut mi volal znovu. Prosil, jestli bych mu neskočila do hospody pro pivo. To tu dlouho nebylo. Že prý dostanu hezkou pusu...

Stála jsem na schodě a kouřila, zrovna když přišel. Stála jsem o schod výš než on, takže oči jsme měli zhruba ve stejný úrovni. Přistoupil blíž a políbil mě. Začali jsme se líbat, objímat a hladit. Tak jako dřív, jako kdyby mezi náma nikdy nebyly žádný spory a křivdy. Jako kdyby mě tu nikdy nenechal a nezmizel kamsi do háje. Zatáhl mě do baráku a začal se mi dobývat mezi nohy. A já tak strašně chtěla! Dohadovali jsme se. Dělala jsem si z něj srandu. "Ty jsi hrozná zmije, ty přesně umíš kousnout do toho místa kde mně to nejvíc bolí." Získala jsem převahu, tak jako tehdy v tý hospodě, kdy jen seděl, kroutil hlavou a připadal mi zoufalej. Ten pocit kdy máte navrch nad o deset let starším vychcaným chlapem. Naše blízké chvilky nabíraly na intenzitě, konečně je zase jen můj. Odnesl si mě do skladu. Odsunul binec ze stolu. Následovalo upejpání z mý strany. Co když někdo přijde? A není vlastně právě to na tom celým to nejvzrušující? S kalhotama u kolenou jsem se začala pubertálně hihňat. Všimla jsem si, že tu rozseklou hlavu z úterý má zašitou. Udělala bych snad cokoli, abych mu mohla pomoct se z toho všeho dostat. Ale to je věc prakticky nemožná, on se nezmění... A pak jsme mohli začít páchat pracovní zločin. Bylo to... Hezký. Strach z toho, že nás někdo načape celý zážitek ještě umocňoval. Pokořila jsem s ním další svůj blok. Bez alkoholu, za světla.

I přesto, že celá akce trvala fakt chviličku. Když jsem viděla jak je nadrženej, musela jsem se začít smát: "Ale musíš rychle, aby nepřijely... I když, s tebou to na dlouho stejně nebude, co?" Totálně mě to dostalo. Byla jsem celá rozechvělá. Šla jsem si dát cigáro. Cigáro po sexu je prý to nejlepší cigáro. Er. odešel do hospody pro piva. Přemýšlela jsem. Co bude dál? Bylo to na rozloučenou? Odjede? Nebo snad už odjela Oly, jak jsem před týdnem začala tušit? Takže ten kolotoč kdy se nám oběma bude dušovat, že to s tou druhou ukončil, ale nebude to pravda, se zase roztočil? Co jsme? Kolegové, kamarádi, milenci? Miluje mě? Něco takovýho tam z něj mám pocit i vypadlo. V létě mi to říkal pořád. Bylo to až otravný. Letos jsem to od něj ještě neslyšela. On ode mě taky ne. Nezaslouží si to. I když to tak nějak furt cítím. Když jsme byli zrovna v nejlepším, napadlo mě že bych to řekla. Místo toho ze mě vypadlo: "Ty jsi takovej strašnej zmetek!" Jojo, K. umí vyjádřit lichotku, jen co je pravda... Asociální čuráci prostě.

Vrátil se s pivem. Bála jsem se, že to co se před pár minutama stalo bylo jen pudový. Že si prostě zamrdal a bude teď pár dní spokojenej a nebude mě potřebovat. Šla jsem do kanclu dodělat nějakou práci. Okamžitě za mnou přilezl a furt mě oždiboval. Divný. Je pravda, že naše oždibování má docela zajímavej rozměr. Místo toho abychom se teda láskyplně hladili a dělali to, co je druhýmu příjemný, my se obvykle bijeme, přiškrcujeme, koušeme a hážeme po sobě věci. Sem tam se nazveme čurákem nebo sviní nebo tak. V jednom hodně starým článku jsem psala že ho považuju za svýho staršího bráchu, po kterým jsem vždycky toužila. A ono to naše chování tak chvílema vypadá. Procházel se mi po kanclu a mlel že bych si měla jít dát to pivo. Vykoukl z okna. Sakra, už jsou tady! Vypálil ven, že se mi tam málem přerazil ve dveřích. Stejně je jen otázka času, kdy nás spolu někde nachytaj...

Když jsem se trochu uklidnila, šla jsem si dolu z tý petky teda trochu nalít. Chodíme pro točený pivo do hospody, je moc dobrý a po dobře odvededné práci je to osvěžující odměna. Seděl, ládoval do sebe rohlíky s majolkou (zvracim) a zářil jak sluníčko. Ten pohled byl fajn. Povídali jsme si. Obyčejně.

"Jsem se fakt tehdy bál, že jsi na mě od vedení nasazená jako agent."
"No jasný, já nemám co dělat, tak na tebe donáším. Ve mně trochu hrklo když jsem T. vytáčela na svým mobilu tvoje číslo... Se tak divně podívala."
"Hele, oni nejsou blbí, stejně o nás vědí."

Překvapivě kontaktní zůstal celý den. Bavili jsme se. Fňukal že je zas bez peněz, klasika. A pak že já jsem prej zlatokopka... Řekla jsem mu, že mu klidně ještě něco půjčím, ale musí mi to vrátit, neb jsem se rozhodla po patnácti letech vidět moře. Dotklo se ho, že plánuju dovolenou bez něj. A co jako mám dělat? Vyčetla jsem mu, že se mnou nejde ani jednou týdně do hospody, tak jako jak s ním mám plánovat nějakou dovolenou. Vypadal že ho to i mrzí. Dluhy, problémy o kterých se mi asi ani nesní (nicméně mi stačí ty jeho náhnaky, rozseklý hlavy a tak). Co bude dál... Nevím. A on asi taky ne. Mrzí mě že to nemá žádnou budoucnost. Zatím. Kdo ví co se stane, po mých zkušenostech očekávám zvraty o bambilion stupňů každou chvíli.

Během odpoledne dorazil i tintítko. Poté, co jsme se tam od úterý strašně hádali mi přišel takovej odtažitej. Nevím jestli se mě začal bát nebo jsem se mu tím nějak zprotivila... N. se bál když jsme se s Er. začali štěkat. Hehe. No a najednou mi nadšeně mával a "ahoooj". Er. seděl na schodě. Přišla jsem k němu, sedla si vedle, že si zapálím. Chytil mě kolem ramen, já se o něj opřela. Proč to dělá. Furt mi vrtalo hlavou proč ta změna takhle nastala. Pravda, den předtím jsem si pročítala knížku o vesmírných reklamacích a hodně jsem pak přemýšlela o tom, co mezi námi je a jak by to šlo asi změnit. Že by vesmír takhle rychle zafungovat? Hm. Bylo mi fajn. Byť si nedělám iluze že by tahle harmonie vydržela nějak dlouho. Ale třeba jo, kdo ví... Nebo třeba zase odjede. Vztah s ním je vlastně takový nekonečný Kinder surprise.

"Ty jsi vážně mizernej chlap. Víš proč nechci děti? Protože to by bylo to samý. Mami dej mi napít, mami dej mi peníze, mami pojď si se mnou hrát. Mami, mami, mami!!!"
"Cože? Chceš mi říct že mě považuješ za dítě?"
"No jistě, se podívej jak se chováš."

Tintítko přišel k nám. Neumí skoro česky, ale snažíme se spolu komunikovat. Je to docela sranda. Když nás viděl, jak tam tak vedle sebe sedíme, vypadla z něj krásná věta: "Co vy tu sedíte jak dva holubi?" Asi aby si to u mne nerozházel, byl na mý straně když jsem pokračovala v humoru "Er. je naše dítě a musíme se o něj postarat". Chráněná dílna je zpět! Strašně jsem se nasmála. Chlapci mi vyčítali, že jsem Er. dohnala k pití. Tintítko přitakal, že fakt jako jo. A já se smála, protože jsem si vzpomněla na to, jak naši říkali, abych náhodou toho svýho Ukrajince nezkazila. Hehe. Taky se mě ptal jestli bych neměla nějakou nezadanou kamarádku, že se chce seznamovat a učit česky. Představila jsem si ty svoje dvoumetrový kamarádky vedle něho a zase jsem se musela smát.

Pak mě poslali pro pivo. A že já jsem prej alkáč. Ani se mi nechtělo pryč. Bylo mi dobře. A nebojím se říct že jsem se cítila fakt šťastně. Proto mě trochu mrzelo že se čas mého odchodu z baráku blížil. Zavolala jsem mu, že jdu, ať si teda přijde pro tu almužnu co jsem ochotna mu poskytnout. Dělala jsem si srandu že banka zavírá za 3 minuty a on že jen nasadí kuklu a běží, že to bude rychlý. Dokouřila jsem a že půjdu. Podíval se na mě: "Ještě pusu!" Nepoznávala jsem ho.


Z práce jsem rovnou zamířila za Fí. Byli jsme domluvený na návštěvě pivního festivalu na Letný a tohle byla poslední šance. Těšili jsme se. Ale to jsme ještě netušili, co nás čeká...

Sešli jsme se u Billy, najedli se. Já byla furt tranzu z toho Er. Měla jsem k tomu pořád nějaký nemístný poznámky. Třeba když mi A. odpoledne napsala, že ji to v práci mrdá. A já ji na to odpověděla, že mě to tam dopoledne taky pěkně mrdalo... Taky jsem si odnesla pracovní úraz. Něco jsem si u toho chytře udělala s malíčkem u ruky. Ještě dneska mě to bolí.

Došli jsme ke vstupu, zakoupili jsme si vstupenky a vyfasovali konzumační kartu. Na tý bylo napsaný, že v případě její ztráty se platí pokuta 2000,-. Záhy jsme pochopili proč. Ceny piv byly fakt šílený, kolem 50-60,-. To mi přijde moc. I tak jsme se rozhodli teda pro ochutnávku, každý jsme si dal 3 piva, pokaždý jiný, abychom fakt ochutnali co nejvíc. Když se nám už nechtělo utrácet, rozhodli jsme se pro opuštění areálu. Po těch třech kouscích jsme byli i naprosto střízlivý. Takže jsme došli ke kase. Baba v kukani byla už od pohledu taková divná, zmatená. A hrozně pomalá. OK. Měli jsme dobrou náladu a tak jsme trpělivě čekali. Koukala jsem na ceduli, kde psali, že pro opuštění areálu musíte ukázat účtenku, kterou dostanete právě na tý pokladně.

Hurá, konečně jsme přišli na řadu. Odevzdali jsme konzumačky, vyfásli účet, zaplatili. Mezitím ochranka, celkem slušně, vyhodila přiopilýho mladíka co platil před námi, že musí ukázat účtenku. Vrátil se, účtenka tam byla položená, takže si o ni řekl a v klidu odešel. My, jako správní slušní občané, došli k securiťákovi, pozdravili ho a podáváme mu účtenky. On je přeškrtl a o pár vteřin později vyhrkl že kde prej máme konzumační karty. Semlelo se to všechno hrozně rychle, nicméně průběh byl asi následující. Popravdě jsme mu řekli, že nám je ta pokladní vzala. Asi logicky ne. Máme účtenku, na tý je napsaný pokladna číslo 3, z tý jsme vyšli - byla asi metr od securiťáka. Ten debil nás zatáhl zpátky ke kase a ptal se baby jestli nám vzala ty karty. A ona řekla že ne, a že jsme u ní neplatili, že si nás nepamatuje. A tak po nás chtěli 2000,- pokutu. U toho všeho stál policajt.

Fí. se nasral a odešel. Securiťák byl něco mezi slovenským cikánem a Ukáčkem. A já se podrobila křížovýmu výslechu proč mě tam manžel nechal. Už jsem nějak ani nevěděla o co jde a tak jsem nastavila ruce směrem k policajtovi a říkám: "Víte co, zavřete mě. Já jsem si tu vypila tři piva, ta jsem si zaplatila, tady v tý ruce držím účtenku a jestli je to málo, tak mě prostě odvezte a zavřete. Co já s tím." Situace byla bizarní v tom, že už nikdo ani nevěděl čeho se snaží dosáhnout. Poté jsem dostala milost a mohla areál opustit.

Ehm. Nechápeme. Nemyslím si že to byl z jejich strany normální postup a jako jediný logický nam přijde, že jsou spolu prostě domluvený a takhle to zkoušej jestli jim tam nějakej degen tu dvojku vysolí. Dost mě to nasralo, od akce kde si za pivo řeknou takový nekřesťanský prachy bych čekala opravdu větší úroveň. Takže když jsme ti strašní delikventi, co se nestydí jít na festival piva, tam konzumovat všemožné, poté sežrat konzumační kartu, z prdele si vytisknout účtenku a drze chtít odejít domů, prošli jsme na červenou a koupili si flašku vína, že si ji někde na veřejnosti dovolíme vypít. Cestou jsme se ještě stavili v McDonaldu, což je zločin sám o sobě. Tam jsem si dovolila nechat spadnout hranolku na zem. Já vyžaduji trest! Vyžaduji nejvyšší trest! Já vyžaduji trest smrti!


V sobotu nás čekala další dlouho plánovaná akce. Festival Mezi Ploty. Poprvé jsem ho navštívila někdy před osmi lety když tam na takové maličké stagy kdesi stranou hrál tehdy začínající Tomáš Klus a taky Jirkova kapela Animé. Akci jsem si hned zamilovala a vždycky když byla šance, šla jsem ráda znova. Je to tam takový jiný, hodně lidí tvrdí, že se tam cítí jako doma. Baví mě pestrost, hudba, spousty úžasných stánků s věcma. A byť alkoholik, oceňuju i to, že v celym areálu si dáte maximálně nealkoholický pivo. Nevím, je to místo kde se dokážu odvázat i bez pití. I když nepopírám, na vychlazenou Plzničku jsem se po celym dni fakt těšila. Ale tak hezky pěkně od začátku...

Původně jsme měli v plánu vyrazit brzo, ale já měla na starost psa a chtěla si trochu poklidit a Fí. jel k dědovi. S A. jsme daly sraz teda až kolem třetí hodiny na Kobylisích. Autobusy nebyly tak nadupaný jako ročníky předtím, takže jsme pohodlně dojely k areálu, kde už byla slušná fronta. Ta naštěstí odsejpala docela rychle a brzo jsme teda přišly na řadu. Sekuriťák A. zabavil kapesní nožík, aby třeba někoho nezapíchla nebo tak. A prý že večer máme za ním přijít a normálně jí ho vrátí.

Protože první hudební program co nás zajímal byl až Tomáš a měly jsme tedy dost času, ověsily jsme se květy a šly se podívat co mají kde pěknýho. To jsme asi neměly úplně dělat, protože hned skoro u prvního stánku nás zaujaly čelenky s tylovou květinou. Měli nespočet barev. Každá jsme se ponořily do výběru. Skoro současně jsmev tom "našem" kýbly jednu popadly a nadšeně si ji ukázaly. Samozřejmě jsme v ruce držely tu totožnou... Já pak objevila krámek s šutrama, to jsem neměla dělat. Naštěstí tam neměly nic, co by mě nějak extra zaujalo, ale jak jsem se tam tak porozhlížela, jeden pěknej citrín mi najednou úplně sám skočil do ruky. Koupily jsme si taky vzájemně štěstíčka. A. tam měla prstýnek a já takový obří ujetý náušnice, takže něco přímo pro mě. :D V dalším krámku A. neodolala a odnesla si klobouk. Krásnej. Taky jsem měla cuky, že bych si ho koupila, ale v jiný barvě. Nakonec jsem se v něm ale necítila, takže jsem odešla bez něj.

Čas rychle utíkal, váleli jsme se s nealkoholickým pivkem na dece, povídaly si a užívaly si tu pohodovou atmosféru, kdy nás nic nejebe. Kolem šesté jsme se odebraly k hlavní stagy kde se už chystal Tomáš s Jirkou. Ráda vzpomínám na doby, kdy jsme byly s kamarádkami vpodstatě součástí kapely. Jezdily jsme s nima kde se dalo a několikrát týdně se potkávali v DISKu, kde Tomáš hrál v absolventských představení. Byly to krásný časy a někdy mi je líto, že je to pryč. A. se mě na Majálesu ptala, kdybych Tomáše někde potkala, jestli by se ke mně hlásil. Říkala jsem po pravdě že nevím, že jsme sice spolu zažili fakt spousty zážitků, ale kdo ví. Za ty 4 roky co jsem s ním nemluvila...

Zvukovka byla jako vždycky pecka. Byly nám odkryty vnitřní pocity Jiříka. Víme tedy jak to vypadá, když má třeba hlad. No a pak to začalo. Povedlo se nám dostat se dost blízko pódiu, asi do pátý řady, takže to byla paráda. Playlist mě dost bavil, jsem ráda, že hrají převážně starší písničky, který znám. Pánubohu do oken, Přičichnutí alergikovo, Do nebe. Jak se mi v rádiu moc nelíbí, tak naživo miluju Dobré ráno. Nina mě dostává do kolen neustále, ten text je asi ten nejlepší co kdy Tomáš napsal. Kor když Racka znáte. Aktuálně miluju Nezapomínej, tak nějak v ní vidím můj vztah s Er.. Bylo to boží, Tomáš několikrát vlítl do lidí. Jedinou chybu kterou to mělo bylo, že koncert byl jen hodinu. Já bych si klidně ještě nějakou tu píseň dala.

Potom, co byl teda konec, jsme našly v davu Fí. a odporoučeli se společně stranou na deku do stínu. Povídáme si, plánujeme a já najednou koukám a pár metrů od nás Tomáš. Říkám A.: "Jestli s ním chceš fotku, tak pojď." Před námi stálo asi jen 5 holek, takže pohoda. Byla jsem nervózní. Jak bude reagovat. Co když si mě fakt vůbec nebude pamatovat? Slečna předemnou se dofotila a mezi námi už nikdo nestál. Rozzářily se mu oči a už se ke mně vrhal a objímal. Komentoval že jsme se strašně dlouho neviděli a jak je to možný! Udělal si s náma fotku, pochlubil se co ho čeká dál... Následovaly další objímačky a já byla hrozně šťastná. Fakt mi udělal radost a ráda jsem ho viděla. Doufám že se zase co nejdřív někde potkáme, protože tohle mi moc chybělo.

Následovala velká euforie, s A. nebyla asi patnáct minut vůbec řeč, protože byla z Toma úplně v tranzu. A protože mám praxi ve starání se o velké "děti", Fí. začal otravovat že má hlad a žízeň. A taky se nám všem chtělo čůrat. "Mamiiiii!" Zavelela jsem rozchod. S A. jsme šly až ke stagy smíchu, že si dám teda na prasáka langoše. Vždycky na tu čuňárnu mám hroznou chuť a v průběhu konzumování mi z toho začně bejt zle a říkám si do prdele proč si to kupuješ. A. si koupila těstoviny a já se zařadila do nekončný fronty na prasárnu. Jenže najednou se ozval známý hlas. Vykřikla jsem: "Jéééé, Miloš Knor! Kašlu na jídlo, jdeme!!!"

Uvelebily jsme se u pódia a já se začala oddávat tomu humoru. Jenže Fí. samozeřejmě nevěděl kde jsme a moje navigování nechápal. Takže jsem se musela vracet až ke vchodu. Paráda prostě. :D Ale dobrý, nakonec jsme viděli docela velkej kus. Po jeho vystoupení jsem si teda šla vystát frontu k langošům. Slečny obsluhující byly už asi z toho vedra dost mimo, trvalo jim to věčnost a měly tam na nás i nějaký kecy. Já nevím, nejsem zrovna morální příklad, ale takhle se třeba na veletrhu chovat k zákazníkům, tak mě T. nakope do zadku a že ona je dost klidná povaha. Najedli jsme se a že teda půjeme. Do hospody na pivko.

Došli jsme ke vchodu a A. oslovila sekuriťáka, že si jde pro kudlu. Ten nám oznámil, že všechny zabavený věci jsou u produkce. A ta je v divadle... A divadlo je u langošů. Takže jsme se zase srali celou cestu zpátky. Tam ji nějaký nože ukázali... Ale ani jeden nebyl její. Paráda no. A tak jsme s nepořízenou šli zase k východu. Naštěstí už bylo dost pozdě a autobusy teda nebyly plný. Pohodlně jsme dojeli na Kobylisy, kde jsme zalezli do hospody, kopli do sebe dvě rychlý Plzně a hurá domů, abychom byli odpočatý na druhý den...



Lístky se mi letos povedlo vyhrát a to dokonce na oba dva dny. A i když jsem původně říkala, že neděli chci trávit taky konečně doma, poklidit, číst si a tak, nedalo mi to a že teda půjdeme znovu. Tentokrát už jen s A. Sraz jsme měly už brzo. Já mám navíc problém s mobilem, blbě se mi nabíjí a takovou tu chytrou přenosnou nabíjčeku nevedu. Takže jsem byla skoro celý fesťák offline, nemohla jsem ani fotit a to mě trochu mrzelo. No a jak jsem se bála že se nebude nabíjet, furt jsem se budila a kontrolovala. Což o to, takovej závislák na něm nejsem, ale nedisponuji jiným budíkem... Naštěstí to "frajer" dotáhl na nějakých 60%, takže se uráčil mě vzbudit.

Na zastávce bylo mraky lidí. Přijíždějící busy byly dost narvaný. A my chtěly stihnout No Name. Kvůli nim jsme tam jely takhle brzo žejo. Jeden bus jsme si nechaly ujet schválně a že se mazaně projdeme na zastávku která je dřív... Jenže ty dva jely z konečný a ten třetí byl kdesi v dáli a tak jsme se rozhodly to risknout a vrátit se zpátky. Nesnáším to. Nesnáším když na mě někdo šmatlá, když nemůžu dejchat. Nějak jsme se tam prostě nacpaly a já začala trpět. Vzpomínala jsem na takový divoký cesty který jsem vždycky absolvovala zpět. Asi před dvěma lety se v tom davu ozvalo: "Slečno, když se k sobě tak krásně tulíme, co kdybychom si tykali?"

Přehřátý jak hovada jsme vypadly na zastávku a jak by řekl klasik, děkovaly jsme, že jsme jízdu přežily. Díky tomu, že jsme z předchozího dne měly už pásky na rukou, prošly jsme kolem velký fronty a prostě jsme šly tím nejkrajnějším vhodem. Nezdržovaly jsme a hurá k hlavní stagy na No Name. Už jsem na nich byla, takže jsem věděla co od koncertu očekávat. Pravda, lístky na samostatný koncert bych si nekoupila, ale bavilo mě to. Igor je číslo, umí komunikovat s publikem a dělá furt nějaký kraviny. Navíc mají dost šikovný kytaristy a zní to prostě dobře. Původně jsem myslela že si odstojíme tak tři čtyři písničky ale daly jsme to celý. Sluníčko pálilo úplně příšerně a i když jsem se prozíravě namazala opalovacím krémem, vypadám jak panda červená.

Po koncertě jsme šly na záchod a přemýšlely kam zajdeme dál. A. vyjádřila touhu se vyfotit s Igorem. Mé bedlivé oko ho zahládlo u backstage, takže jsme zamířily k němu. Fotil se s fanouškami a najednou zmizel. Vrátil se a v ruce držel podpisovky. Sice už aktivně nesbírám ale nějak ze mě vylítlo: "Jééé, já chci taky!" Igor se usmál a už jsem ji měla v ruce. A. se s ním pak vyfotila. Já ne. Už s ním jednu fotku mám a vypadám tak strašně. Vzhledem k tomu jakou pecku jsem měla po hodině na přímém slunci, usoudila jsem, že jedna strašná fotka mi bohatě stačí.

Měly jsme šílenou žízeň. A tak jsme se prošly do Penny, kde jsme nejdřív málem vlezly mezi mraženou mrkev a pak vybraly pivka, vody a šly. Kousek od toho byla nějaká zahrádka, patřící k cukrárně a abych nevyšla ze své delikventské role, kecly jsme si tam a v klidu se občerstvily. Bylo nám líto nedopitý petky vyhodit a v areálu se nám nechtělo moc platit, přecejen jsme už takhle dost utrácely a den je dlouhý... No, takže jsme si je "zapomněly" na plotu a prostě si je protáhly pak z vnitřku. Že se nestydíme. Jak řekl Miloš Knor v jedný svý scénce: "A to se jako bojíte, že se během zápasu napiju nebo co?"

Potom jsme zamířily ke smíchu. Tam se nám včera dobře sedělo a třeba bude i nějaká legrace. Na pódiu byl zrovna Petr Vydra. Seděly jsme sice za ním, ale slyšely jsme dobře. Jeho výstup už jsem znala z YT, ale takhle na živo je to něco jinýho. Hlavně Petra mám celkem ráda. A najednou jsem zahlédla mého nejmilejšího Karla Hynka!!! Věděly jsme že bude vystupovat večer a chystaly se na něj, ale tohle bylo velice milé překvapení. Hrozně jsem s ním chtěla fotku. Petra mezitím vystřídal Dominik Heřman Lev. A. oblíbenec. Já měla čest poprvý a fakt jsem se pobavila. Pak už šel Karel. Úžasnej. Stejně jako v televizi. Některý ty jeho scénky znám skoro nazpaměť. Kdysi jsme si dokonce vyměnili pár emailů. A konečně ho vidím naživo. Juchů. Trochu jsem se učesala a upravila a pak jsme jen číhaly až bude vhodná příležitost k tomu ho oslovit pro společnou fotku. Moc už na tohle focení nejsem, ale teda bez týhle domů nejdu! Bavil se tam s kolegy a nám bylo blbý ho rušit. Pak se ale podíval naším směrem a A. na něj mávla a poprosila do vzduchu. Hned byl u nás a fotil se. Já se rozklepala jak puberťačka. On je prostě boží! Ptala jsem se ho jestli ještě půjde na jeviště. Prý ne, ale ať přijdeme večer. No to si piš, že přijdeme, ty borče!

V sobotu jsme neprošly areál celý a protože jsme měly dost času, vypravily jsme se do rodinné zóny. Spíš tak jako ze zvědavosti, A. zaujala na jedný slečně taková indiánská sponka a doufala že ji tam někde sežene. Já si koupila placku s krásnou fotku a u dalších kamenů krystal křišťálu. Všude bylo plno dětí, Jan Onder tam s nima zrovna tancoval. Skoro až na konci bylo spousty věcí na půjčení a hraní - diabola, joja a další blbinky. Zaujala mě takový obyčejná roura v který byl míček a ten jste jedním koncem vyhodili a druhým chytili. Ale vzhledem k tomu, že hrozilo, že samovolně každou chvíli vzplanu, pohyb jsem se snažila omezit na minimum. Vrátily jsme se tedy k hlavní stagy, kde zrovna zpívala Langerová. Ta nás moc nebere, takže jsme si rozložily deku ve stínu za kostelem. Sto zvířat jsme tedy taky slyšely jen z dáli. Pak jsme se zase jen tak poflakovaly, já furt mlela o tom, že si asi zajdu pro placku s těma mrdajícíma beruškama, ale nakonec jsem odolala. I když byla fakt skvělá.

Zajímali nás PSH. Po Majálesu jsem se zcvokla do Marpa a TG a doufala jsem, že by tohle mohlo být na stejný úrovni. Bohužel. Neříkám že byli špatní ale čekala jsem asi víc. I když byly celkem vtipný ty malý děti pařící na všechny ty zmrdy a píči a další slova co z nich vycházely. Pak následovala žrací pauza. Zašla jsem si pro vege tortilu a A. na buřta. Snažím se teď se sebou něco dělat, začala jsem si organizovat jídlo sama a za ten necelý měsíc mám dole asi 3 kila. A na MP jsme dost nachodily, až mě mrzí že jsem měla vyplej mobil, protože už kolem druhý mi ukazoval splněno 10 000 kroků. Za ty dva dny to muselo bejt ohromný množství. Dokonce se mi povedlo prošoupat si baleríny.

Poslední naše zastávka směřovala na Na stojáka. Adélu Elebelovou jsem viděla myslím jen jednou někde v televizi, Ester Kočičkovou znám taky spíš jen že vím kdo to je... No a na Karla jsem se těšila jak malá. Zabraly jsme místa hned vedle pódia. Karel si nás všiml a začal na nás kývat hlavou na pozdrav. A. mu zamávala a on to opětoval. To mě potěšil! :) Vystoupení bylo dobrý, nasmála jsem se. Akorát to hrozně rychle uteklo. Xindla jsme se rozhodly obětovat, protože jsme chtěly chytit nějaký ne úplně narvaný autobus. Než jsme opouštěly areál, prohlásila jsem, že akorát Popelku bych chtěla slyšet. No a když jsme procházely kolem hlaní stage, tak ji zrovna začal hrát. :)

A pak už jen hurá na autobus a na chvíli do hospody. Domů jsem dorazila kolem půlnoci. Spálená, uťapaná, se zničenejma balerínama, upocená, rozcuchaná. Ale spokojená, tohle byly po dlouhý době opravdu hodně povedený 3 dny za sebou...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama