Vážně to chceš? Fajn. Máš to mít.

1. května 2017 v 23:42 | K. |  Nekonečná VKV
Už ani nemám chuť o tý svý východoevropský telenovele psát. To co se semlelo tento týden snad ani popsat nejde a původně jsem si říkala, že se na to vykašlu, ale nechci ochudit pravidelný diváky. (Kam se na to hrabe nějaká Ordinace, chňa chňa.) Mno. Jak začít... Asi minulým pátkem.


Byl to takovej normální den. T. byla někde v tahu a tak jsem měla na práci klid. Celkově jsem ten týden byla dost produktivní, pracovala jsem na zásobách zboží, všechno ho pořádně zabalila, uklidila... Říkala jsem si, že pokud budu pilná, určitě se mi to někde v tom pozitivním slova smyslu (tohle spojení je fakt divný, ani nevím jak mě napadlo... asi dozvuk Majálesu, muhehe) vrátí. Jakože taková ta hra s osudem na kšeft, chápete ne. Každý dobrý skutek bude po zásluze odměněn. Tu máš, ty krávo!

Er. říkal, že mi 20. vrátí ty peníze, co jsem mu půjčila na byt. Nevrátil. Čekala jsem to, ale protože jsem na ně nespěchala, rozhodla jsem se trpělivě dál čekat. Je to sráč, ale v tomhle mu věřím. Mívám takový ty svý vize. Už když byl před rokem pryč, nějak v únoru, v hlavě se mi promítl film, jak to mezi náma bude. Že se vrátí a bude tady. Pak mě uvidí na schodech truchlit pro nějakou chujovinu a přijde se zeptat co se stalo. Takhle to začne. Budeme se vídat potají, aby o nás nikdo nevěděl a on pak odjede domů. Bude to hrozně emotivní, ale protože beze mě nemůže žít, vrátí se... No a až na to, že to jeho zmizení trvalo 8 měsíců (odhadovala jsem tak dva...) to celkem sedí. No a teď jsem viděla, jak mi dává zpátky ty peníze a zve mě k sobě domů. Jakože na kafe.

Už jsem se chystala nějak domů, bylo půl šestý, ale čekala jsem na kurýra s balíkama. Byla jsem ze všeho otrávená. Er. byl nervózní, furt do sebe lil kafe, a jak on normálně vždycky hezky voněl (největší pařáky, my s Žirafákem na sebe lili furt nějaký deodoranty a stejně jsme se potili jako prasata a Er. si tam tahal ty kýble s betonem a ani kapka potu, natož aby smrděl) tak bylo cítit že má za sebou probděnou noc... Říkala jsem si, jestli s tím nesouvisí ta moje spánková paralýza, přecejen jsme na sebe telepaticky napojený a během tý doby co byl pryč se často stalo že jsem začala "něco" cítit a v tu chvíli se náhodou ozval.

No a tak sedím na schodě, piju kafe, kouřím, přemýšlím, mezitím nadávám že má kurýr zpoždění a já tam kvůli němu musím kejsnout. Pak přijela T., dala Er. výplatu a ten za mnou s pyšným výrazem přiběhl a vrátil dluh. Pak měl nějaký dotazy kdy T. přijede, tvářil se na mě jak na debila že to nevím, že se mi nesvěřuje co dělá ve svym volnym čase. Pak se převlíkl do civilu, já zrovna přebírala ty balíky. Byly to obří krabice, ale plný polštářů, takže lehký.

"Chceš s tím nějak pomoct?"
"No tak jestli chceš..."
"Hodím to za bránu a až se vrátím tak to odnesu do baráku..."
"To bys byl hodnej."
"Vždyť je to lehký! To bys taky zvládla."
"Já vím. Ale nechce se mi."

Jela jsem domů. Měla jsem stejný pocit jako při tý spánkový paralýze. Jak kdyby mi někdo seděl na hrudníku, kopal do něj, bušil pěstmi. Co dál. Dát výpověď? Možná by to bylo nejlepší. Být s ním v jednom baráku mě dřív nebo později zničí. Holt to nevyšlo, začínat si s kolegou není dobrý nápad. Ale s kým si mám začít. Kamarádi z party jsou buď zadaný nebo teplý, na seznamky lézt odmítám (tolik času jsem tam ztratila) a zas taková neodolatelná kočka aby mě oslovovali cizí chlapi na ulici nejsem. Takže zbývá co? No přece práce. Nejdřív pošťák, tam to nemělo cenu a tak jsem jednou poslechla srdce a rozum poslala do prdele. Možná bych to nenesla takhle, kdyby to byl normální vztah a normálně bychom se rozešli. Ale když ještě vidím že to ani on v sobě nedokázal ukončit, tak mě to fakt sere a bolí. Bylo mi mizerně, tlak na hrudi, staženej krk. Mívám tyhle stavy, chce se mi brečet, ale pořádně to nejde, takže jen se tak zhluboka nadechuju, dělám u toho hrozně srdceryvný xichty a mám pocit jako by mi adrenalin lítal rukama.


Když jsme spolu byli, milovala jsem to naše smskování. Byli jsme spolu v kontaktu pořád. V práci mi vždycky napsal "kafe?" nebo "cígo?". Já mu zase psala že se chystám domů aby se přišel rozloučit. Hlásila jsem se mu z akcí s kamarádama a před spaním jsme si psali jak se máme rádi a jak si přejeme hezkou noc. Bylo to fajn a asi tím, jak si normálně s nikým neesemeskuju - s rodinou si rovnou voláme a s kamarádama všechno řeším přes FB - jsem si každou příchozí zprávu spojila s ním. Když se mi tam objeví ta obálka, pokaždý si přeju, aby mi napsal zas nějakou bejkárnu... Nebo aspoň to, jak mě má rád.

V sobotu jsem jela za kolegyní na výstavu. Bylo to překvápko, ona tušila, že se objevím. Byly jsme tam asi 2 hodiny, možná skoro 3. Neviděly jsme se hrozně dlouho, takže jsem ji vyprávěla co se děje na baráku... Ptala se jestli jsme se s Er. někam posunuli.

Potom mě čekala večeře s Fí. Šli jsme do naší oblíbený restaurace. Obvykle řešíme vztahy, jací jsme zoufalci a přirozeně přejdeme do nějakejch prasáckejch témat. Tentokrát jsme řešili i hezký věci, jako třeba co veselýho a praštěnýho se nám zdá. Nebo jsme se bavili o vraždách. To není teda moc hezký, ale prostě konverzace byla pestrá. Najednou se mi rozsvítil mobil. Přijatá nová textová zpráva. Zaplavil mě divnej pocit. To bude určitě... Er. Prázdná zpráva. Občas se mu to stávalo. Přemýšlela jsem že ho budu ignorovat, ale hlodalo mě co chtěl. Myslela jsem si, že přišlo naplnění vize a dostane se mi pozvánky k němu domů. Nedalo mi to a napsala jsem strohé: "Co potřebuješ?" Přišla mi omluva, že prý omyl. Hm.

Když nás z restaurace vyhnali, že zavírají, začala jsem otravovat že chci ještě víno a vydali jsme se hledat nějakou večerku. Narazili jsme na Tesco, které mělo ještě chvíli otevřeno. Byli jsme limitovaný tím, že nemáme vývrtku a tak jsem vybírala dle víčka. Vzala jsem nějaký bílý víno, kdysi jsem ho pila a přišlo mi dobrý. No buď to byla nějaká jiná odrůda a nebo jsem si rozmazlila chuťový buňky ale tentokrát mi dobrý fakt nepřipadalo.

Chtěla jsem jít na Karlák. Fí. po mém vyprávění o Roubalovi a jeho vraždách a dalších případech do tohohle parku, kterej je plnej feťáků, odmítl jít. Takže jsem se tam jenom vyčůrala a pokračovali jsme dál. Že teda ten park na Palačáku. Když jsme loni v létě s Er. šli na první rande, nechal ho v mé režii. Vytáhla jsem ho na Náplavku k železničnímu mostu, tam to miluju. A když nám začala bejt zima, přesunuli jsme se právě sem. Mám na to hrozně hezký a vtipný vzpomínky. Seděli jsme tam na jedný lavičce, řešili jsme co mezi náma bude a pak se poprvý políbili. Bylo to překvapivě pěkný, bála jsem se že třeba neumí líbat nebo tak. A pak se mi chtělo čůrat a tam je takový křoví a jak jsem byla rozparáděná emocema, hupsla jsem tam a nevšimla si bláta a vymázla se.

Jak jsme tam tak seděli, kousek od toho místa, tak se mi udělalo hrozně smutno. Nad tím že mi všechno vychází jen tak na půl a hned o to přijdu. Nechci aby můj život byl je o tom chodit do práce a pak se ožírat se stejně opuštěnejma kamarádama. Páry v naší partě staví domy, plánují děti... A my se opíjíme v parku hnusným vínem. A nemyslím si, že bychom byli nějak výrazně lidsky horší. Ani nejsme nějak blbý nebo šeredný. Tak proč nás nikdo nechce. A aby to dosáhlo největší absurdity, tak proč mě ten, kterýho chci chce taky, ale není se mnou. Kde je ta logika.

No a cestou domů jsem měla zajímavý rozhovor. Je to asi jen podvědomí, nevím, ale občas si s tím povídám. Začala jsem škemrat jak malý dítě. Že potřebuju aby mě Er. zase obejmul, dal mi pusu, pořádně mě ojel... Otravovala jsem tak dlouho, až to něco na mě zařvalo: "Fajn, máš to mít."


V pondělí jsem přišla do práce. Er. nikde. Zvláštní. Seděla jsem si u počítače, něco jsem tam řešila a najednou zpráva. Že by? "Čau, co děláš po práci? Nechceš přijít ke mně na kafe?" A je to tady. Sakra. Sakra, sakra, sakra!!! Šla jsem si sednou na schody, že mu zavolám. Jenže jsem měla nějaký pracovní hovory, pak mi přijel balík. Mezitím mi přišla smska: "Nepřemýšlej na těch schodech a raději mi zavolej. Je to lákavé, co?" No do prdele, to mě někde sleduje nebo co? Tak jsem mu teda zavolala.

"Co budeš pít?"
"No to kafe asi, ne..."
"Vodku?"
"S džusem, prosím."

Pak přijel H. Byl na Er. trochu naštván, že nestihl vyštukovat tu novou místnost a tak nemůže dělat zásuvky. Říkala jsem že nevím kde se fláká, ale že za ním pak jedu, tak mu to řeknu. H. znejistil a řekl mi, že prej má tenhle týden přijet Er. manželka a ať jsem opatrná. Už by mě nic nepřekvapilo, takže jsem si začala představovat jak tam na mě budou číhat oba, zabijou mě a někam zahrabou. Tak jsem H. dala lokalitu kam jedu, kdyby náhodou... Celej den mě Er. naháněl přes smsky, že prej už to beze mě nemůže vydržet...

Byla jsem hrozně nervózní. Co bude dál? Řekne mi co se dělo celou tu dobu co byl pryč? Chci to vůbec vědět? Bála jsem se. Manželka sem jede? Proč mě chce najednou vidět? Co když moje domněnky co vyváděl jsou pravdivé.

Cesta od práce trvala asi 10 minut. Málem to se mnou v tom autobusu prásklo, byla jsem fakt zralá na panáka. Navíc jsem děsně zrudla. Úžasný. To je ta sebejistá dáma co ho má na háku. Vystoupila jsem tam kde mi řekl. A nikde nebyl. Co když si ze mě dělá jen legraci? A teď se jen někde za rohem směje jaká jsem píča. Kupodivu dorazil. Sebevědomě mě začal oplácávat. Hned jsem mu vynadala ať toho nechá.

Zavedl mě do svýho novýho království. No na tu bídu to vypadalo celkem dobře. Jen je tam všechno děsně slyšet, věděli jsme o každém kroku sousedů nad námi. A navíc to vlastní T. bratranec, takže jsme byli trochu nervózní, aby nepřišel a nežaloval. Je sice naše věc co děláme ve volným časem, ale proč zbytečně dělat negativní atmosféru, že.

Vyjádřil upřímnou radost že spolu můžeme normálně mluvit, že v práci se to nedá, že by nás vyrazili oba, a dal vařit vodu na kafe. Zapomněl, že si nedávám cukr... Prý nevadí, že si občas mám ten hořkej život trochu osladit. Otevřel lednici a začal mě nutit ať si něco vyberu. Byť jsem celý den nic nejedla, bylo mi ze všeho tak zle, že jsem neměla chuť. Načal teda aspoň čokoládu a začal se se mnou dohadovat, že zlobim a že tohle teda ne. Jojo, tohle mi fakt chybělo. Vždycky se hrozně rozčiloval když jsem odmítala ho zneužívat a nenakoupila jsem si tisíc kravin na který ani nemám chuť. Když viděl že se mnou nehne, začal mě krmit...

Události měly docela slušnej spád. S ním člověk rozhodně nemusí mít strach že by nastalo trapný ticho. Nechápu ho. Já mívám dny kdy jsem taky dost upovídaná, ale on takhle mele furt a furt a furt. Vyžádala jsem si panáka. Koupil mi Finlandiu. Kokosku. Wow, překvapil. A k tomu teda lacinou colu Kauflandu no, ale nebylo to zlý... Hlavně jsem si tý coly moc nedávala muhehe.

"Nalej mi taky panáčka."

Zatrnulo mi. Ne. On nemůže pít. To prostě nejde! Už v létě mi říkal že kdyby se napil tak to bude průser. Že musí abstinovat, jinak dělá kraviny.

"Neboj, já už pár dní piju."

Nejistou rukou jsem mu nalila. Bavili jsme se. Ani pořádně nevím o čem, málokdy mě pustil vlastně ke slovu a furt plácal pátý přes devátý. Už padla i nějaká ta pusa, smířila jsem se s tím, že mu zase naletím, že tu na mě bude koulet jak mě miluje a pak si někam zmizí. Kdo ví jak to bude, třeba mě za týden skolí infarkt nebo zajede auto. Proč řešit budoucnost, důležitá je přítomnost. A ta se mi v tu chvíli líbila. Přišel ke mně a objal mě. Hrozně pevně. Chytla jsem jeho paži a zabořila do ni hlavu. Chtělo se mi hrozně brečet. A nechtěla jsem ho už nikdy pustit. Vyprávěl co vyváděl. Vlastně mi tak nějak potvrdil co jsem si myslela. Pil tam, pokusil se o sebevraždu. Paráda. Chlapák k pohledání.

Vodka pomalu ubývala. Je pravda, že mám dobrej trénink a kupodivu jsem ho přepila. Jak říkali v létě naši: "A on pije? Ne? No, tak abys ho to nenaučila... Ty vole, ona zkazí Ukrajince." Došlo na pivo. Už bylo dost pozdě, ještě předtím kolem 11 jsem napsala domů že spím u V. Jak asi často teď budu u V. přespávat? Nakonec jsme se přesunuli do ložnice, kde jsme ze sebe strhali oblečení a nekontrolovatelně drbali do brzkých ranních hodin. Asi to bylo tím chlastem, každopádně byl takovej neomalenej a neohrabanej a nebylo to ono. Tu noc ve skladu to rozhodně nepředčilo a co hůř, nějak se z toho vytratily ty čistý city. A to z mý strany...


Vstávali jsme brzo. V půl 7. Bylo to fajn. Jak dlouho to vydrží? Měla jsem jít k doktorce s těma svejma nádorama ale byla jsem v takovým stavu, že to prostě nešlo. Ani jemu se nechtělo, takže jsme se na všechno vysrali a zůstali zalezlí u něj. Takže v práci už asi něco tušej a moc nadšený nebyli. A H. mi psal zoufalý zprávy jestli jsem na živu.

Den to byl náročný. Dopoledne, omámená kofeinem a alkoholem, jsem se všemu děsně chechtala. On byl ještě veselejší a dělal si srandu jak po něm jdou babičky a kdesi cosi. A já tam ležela a smála se a všechno bylo sluníčkový. Pak to z nás ale začalo vyprchávat a nastala fáze zoufalství. On od těch půl 7 totiž nezavřel pusu a mně už z něho třeštila hlava. Navíc hrozně mumlal a skoro jsem mu nerozuměla. Nepomáhalo nic, akorát když jsme se líbali tak mlčel. Ty chvilky kdy jsme se jen váleli a objímali se byly hezký. Ale jinak to bylo divný. Nevím co dál.

Začal otravovat že musím jíst. Bylo mi blbě. Obvykle po prokalený noci jím úplně strašně, ale tentokrát jsem fakt nechtěla nic. Hádali jsme se. Nebo spíš tak jako dohadovali. Už jsem to nevydržela a vyštěkla na něj ať chvíli mlčí že už to nevydržím a utekla jsem do kuchyně. Hrozně se ho to dotklo a pak tam brečel jak malej. Proboha. On si vůbec neuvědomuje jak je to hrozný! Domů jsem jela v 10 večer a on fakt za celou dobu nezavřel hubu. A nejhorší bylo že ho vlastně absolutně nezajímalo co jsem tu těch 10 měsíců co jsme se neviděli/nebavili dělala. Ale sám mi vyklopil všechno a začal mluvit o tom jak se stejně jednou zabije, že dopadne špatně a kdesi cosi. A nejhorší je že on má pravdu, pokud se nevykašle na ten chlast tak nejdřív zabije nás a pak sebe. Jako já o sebe strach nemám, on je v jádru malý dítě a nemyslím si že by zrovna na mě někdy vztáhl ruku, vidím jak je ze mě pořád připosranej, ale na ostatní by mohl být zlej. A já nechci zlýho Er.

Kolem pátý jsem si teda řekla o jahody. Šel do krámu. Chvíle ticha, krása. Přinesl mi i šampus a nedal si vysvětlit že dneska fakt lejt nebudu. On si otevřel pivo a pil a pil. A i když kecá jak leje ve velkým, zas tolik toho nepotřebuje, aby to na něm bylo znát. Byl jinej. A já tam seděla a koukala na to, jak chlap, kterej pro mě dělal první poslední, tu najednou sedí a jediná jeho starost je, jak on sám je nešťastnej a ublíženej. A i když bych mu chtěla pomoct, obávám se, že v tomhle případě je to marný. Bylo mi to hrozně líto. A uvědomila jsem si, že to naše štěstí mělo hodně rychlej konec. Žádnej domeček, žádný podnikání. Žádnej obyčejnej rodinnej život. Musím od něho dát ruce pryč, po tom co mi vyprávěl tohle už není ani legrace.

Přemlouval mě, ať u něj zůstanu. Nechtěla jsem. Doma byli nasraný že jdu pozdě a navíc jsem neměla nic na převlečení a už takhle jsem se necítila dobře. Doprovodil mě na autobus. Prý když si to rozmyslím, ať přijedu. Že mi zaplatí tágo. Byla jsem zblbá. Dokonce tak že jsem přejela konečnou busu a svezla se až na odpočívadlo. Zmátlo mě totiž, že tam furt svítilo "Příští zastávka..." - jak mám vědět že tam žádná další nebude. Hlavně že na mě lidi čuměli jak na kokota, ale že by něco řekli, to ne. Cestou jsme si smskovali. Ptala jsem se ho, jestli si na mě udělá ve čtvrtek čas. Protože ve středu nemohl, to prej přijede na večeři "ta jeho mrcha" nebo jak ji nazýval. Udělá. Že prej pro mě udělá všechno, že jsem jeho paní co je na něj hodná a tak ji bude poslouchat... No a někde tam to asi definitivně (po 109428.) skončilo.

Večer jsem mu napsala, ať mi napíše něco hezkýho. Místo toho mi vyčetl, že mé dovednosti v orálním sexu nejsou nic moc. Nejsou, protože Ex. vždycky vytasil neumytýho čuráka, strčil mi ho před xicht a řval na mě ať mu ho vyhulím a mně se to tak zechutilo, že jsem to dlouhou dobu nepraktikovala. Tady jsem se přemohla jen proto, že vím, že to má rád. Jenže je zase problém že s jeho velikostí mám dost co dělat, nevejde se no... A že prej on mi to dělal od srdce. Tak já teda nevím, tentokrát to žádnej zázrak nebyl, do vyvrcholení jsem měla taky pěknej kus cesty... A dle těch zvuků co z něho vycházely si nemyslím že bych to dělala jako úplně špatně. No dotklo se mě to. Ne to že se ozval, to je naopak žádoucí, nemám ráda když maj dva problémy ale neřeknou si o nich a pak si akorát stěžují, ale má to řešit hned a nějakým jiným způsobem, třeba mě navést nebo tak. Navíc mě absolutně nevnímá, když jsem mu napsala že se snažím, ale že se mi to nevejde do pusy, tak napsal že to není pravda že mám pusu normální. Tak asi vím ne...

Tak mě otrávil a šla jsem spát. Nečekala jsem ovšem, co bude následovat další den...


Nemohla jsem spát. Venku bylo hnusně, pršelo a mně budila kombinace dozvuků všech těch sraček co jsem v sobě měla a nervozity co bude dál. Vstala jsem asi půl hodiny před budíkem a seděla v obýváku a koukala. Přišla mi smska, jestli bych mu mohla cestou koupit rohlíky a coca colu. Nějak mě to zahřálo. Nevím, chtěla bych někoho o koho se můžu starat, alespoň trochu. Představovala jsem si, jak mu budu sem tam do práce nosit nějakej zákusek ke kafi nebo mu budu vařit obědy. A pak jsem si představovala všechny ty veselý drobnosti, který bych s ním chtěla zažít. Chci s ním zalézt do tý fotobudky v metru a udělat si nějaký veselý fotky. Chci s ním ležet někde pod širákem, čumět na nebe a povídat si o píčovinách. Tak jsem si teda snila ten svůj nevysnitelnej život, táhla asi tunu pečiva a dvou litrovou colu...

Přišla jsem do práce a tam seděl N. Hned na místě, kde má Er. věci a já tam tedy nemohla normálně projít. Mám strach. Er. N. úplně nesnáší. Za prvý mu vadí, že moc nepracuje (je pravda že on se zrovna dvakrát nepředře) a za druhý hrozně žárlí. Už jsem o tom psala, když se vrátil a nebavil se se mnou, naschvál jsem za N. lezla. Věděla jsem že ho tím strašně seru. A bavilo mě to. To mi, jak jsem byla u něj, hrozně vyčítal. Dokonce si pamatoval konkrétní věty který jsem N. říkala. A pak jsem se zmínila o tom, jak mě jednou přišel otravovat do toho skladu. No a Er. se rozhodl že ho zbije. Že si tohle nesmí ke mně dovolovat. Úžasný. Tak jsem mu domlouvala a důrazně řekla že si nepřeju v práci žádný násilí a že i když tohle N. přehnal, jinak se ke mně choval vždycky dobře a pomohl mi.

Jelikož je náš barák šílená drbárna ve který se nic neutají, hned po pozdravu se N. velice nenápadně ptal, kde jsem v úterý byla. Podávala jsem mu pečivo a pití pro Er. a říkala, že u doktora. Nejsem moc dobrej lhář a z mýho výrazu bylo jasný že pěkně kecám. N. se začal culit: "No my si s H. mysleli, že jste s Er. utekli na Ukrajinu a už vás nikdy neuvidíme."

Bylo hnusně. Zima, pršelo. N. dole dělal ty kalendáře, Er. zalezlej ve skrýši... A T. i komise odjely někam pryč. Hm. Volnej barák. Měla jsem hroznou chuť vlézt za Er. a... Místo toho přišel za mnou on. Nejdřív mi přinesl zbytek ovoce co jsem u něj nesnědla. A pak... Pak se rozhodl mi vrazit kudlu do zad. Obrazně řečeno. Kdyby to udělal, asi by to bolelo míň než to co udělal doopravdy. Vrazil mi před obličej mobil s pornem. Ne, fakt nejsem žádnej puritán a byly časy kdy jsem si sama sem tam něco pustila, ale ten pocit, že jsem mu fakt úplně u prdele a jde mu jen o sebe. Strašně mě to nasralo, ale opravdu příšerně. Napsala jsem mu smsku že to teda přehnal. Nechápal. Nejhorší na tom je, že on je tak po tom chlastu a fetu vymletej, že mu to fakt vůbec nedochází. Řekla jsem mu že se chová jako debil. Totálně mu v tu chvíli přeskočilo, začal mi psát ať na něj zapomenu, ať si jdu za N., že to je ten pravej sexuální borec... Dokonce mi v tom afektu i vykal. Úplně normálně jsem mu napsala, ať se uklidní a jde na cigáro, že mu řeknu co mi vadí a rovnou to můžeme probrat. Jako dva dospělý lidi. Mistr přešel do tiché ignorace, takže jsem rozrazila dveře a začala na něj osobně. Prej nejde. Smršť smsek pokračovala, je to chudinka izolovaná, která se s náma nesmí bavit a bla bla bla bla. Bylo mi z něj úplně špatně a držela jsem se abych mu našla rozbít držku za ty kecy.

Když mi opravdu ruply nervy, zavolala jsem mu a začala s řečí, kterou si za rámeček fakt nedal. Položil mi to. Tak jsem mu zavolala ještě jednou a donutila ho aby za mnou na to cigáro přišel. A tam jsem konečně upustila ten vztek, co se ve mně za těch 10 měsíců nashromáždil. Neustále se mi pokoušel skákat do řeči, nedařilo se mu soustředit se. Vymlátím z něj ty kraviny. Ty zasraný sračky co ho takhle ničej. Jediný jeho štěstí bylo, že přijela T. Sere mě to. Když už se mi konečně povedlo vzít si slovo a dostat to ze sebe, zase se něco musí stát. A já musím mlčet a dusit to v sobě. Šel do baráku první, pak hned já. N. seděl a vyděšeně na nás koukal. Byla jsem ráda když se přiblížila pátá hodina a mohla jsem jít domů. Ani jsem se neloučila, šmejd sobeckej prolhanej.

Večer jsem polehávala a pospávala. Bylo mi ještě furt trochu blbě z toho pondělka. Fuj, tohle už fakt nikdy. Najednou telefon. Er. Hm. Ani jsem neměla náladu. Ale co když se něco děje... Zavolala jsem mu. 40 minut hovor... Byl zase aspoň trochu svůj. Takovej, jako ho mám ráda. Dokonce si začal dělat srandu ohledně naší firmy na řešení gay problémů. Tehdá v létě jsme to vymysleli. Já to dávno zapomněla... Usmíval se. Poznám to, podle toho tónu. Má dvě tváře, dvě osobnosti. Buď je to ten mračící se hajzl co by každýho nejraději zabil a nebo je to to rozněžněné děcko, co pro každýho dělá první poslední. Vymýšleli jsme nějaký ptákoviny a mně bylo docela hezky. Říkal mi, jak mě má rád a snad se dokonce i omluvil za to jak se choval. A pak mi řekl že zítra se neuvidíme, že do práce nejde, že mu přijede ta manželka... (konec číslo 109429).


Bylo mi v práci trochu smutno. Er. fakt nedorazil a představa že je někde s ní se mi fakt nelíbila. Jsem začala žárlit. Ale fakt šíleně. Zároveň se mi rozležely ty události posledních dní a říkala jsem si, že pokud by byl s ní a na mě se vykašlal, vlastně bych tím jenom získala. Tohle nikam nevede. Chlap pro život to není. Pravidelnej sex mi to nepřináší a neustále se bát k čemu se zase připlete. Jenže pak jsme zase u toho jak s ním mám normálně v tom jednom baráku fungovat. Chtěla jsem ještě tenhle rok doklepat, abych měla čas na obchůdek (na kterej teď úplně jebu) a tak.

N. mě pozoroval jak tam tak nasraně bloudím.
"Kde máš Er.?"
"A jak to mám asi vědět? Já ho nehlídám."
"No ale tak to bys měla."
"Nevím a je mi to jedno, asi doma."
"Hm, že on včera špatně doktoroval?"

Den to byl fakt divnej. Nejdřív mi vytekla tiskárna. Na textil. To byla velká paráda. Ona je tam taková odpadní nádobka a do tý teče ten nevyužitej inkoust. Má to takovou šedomodrou barvu. Když se to stalo poprvý, technik mi řekl, že to můžu normálně vylejt do umyvadla. Tehdy jsme měli v baráku ještě ten starej záchod, tak jsem to vylila tam a asi půl roku byl modrej. Teď je novej a tak jsem se bála to tam lejt. No a tak jsem teda šla nahoru do bytu že to tam vyleju T. Ona má záchod právě takovej modrošedej tak i kdyby náhodou, nebude to vidět. V jedný ruce jsem držela tu nádobku, v druhý štětku abych to nějak průběžně čistila a pustila se do práce. Všude to kropilo. Teklo. Záchod špinavej, dlaždice špinavý, štětka spinavá, já špinavá. Byla jsem hrozně nasraná. Ale fakt moooc. Trvalo mi skoro hodinu to všechno uklidit.

Po mé upratovací chvilce jsem už byla hrozně líná cokoli dělat, ono ani nebylo moc co. A tak jsem čuměla na proměny na playtvakovi a byla nasraná že ať dělám co dělám mám ty vlasy furt takový hnusný. No a takhle jsem si to tam nějak proseděla o těch pěti a pak vypadla.

Pak mě kontroloval H. Jestli jsem v pořádku. To je tak strašně milý. Zlatíčko moje. To je stejně jeden z nejhodnějších chlapů. Mrzí mě že mezi náma nepřeskočila jiskra, protože je svobodnej, nemá děti, má práci, má rád zvířata a jako bonus jezdí na vlastní chatu a je s ním hrozná legrace. Nějak jsme si začali psát a přišel návrh že bychom se mohli sejít. Jakože mimo práci. Wow.


Pátek. A před námi volno. Er. do práce dorazil, po pozdravu něco zamumlal. Nerozumněla jsem mu ani slovo. Nějak kolem třetí dorazil H. Myslela jsem si, že tím večerní "rande" padá, ale hned se se mnou přišel domluvit. Den byl divnej, zima, sem tam déšť. Ne zrovna přebytek práce, takže jsem se nudila a odpočítávala každou minutu k tomu jít domů. Chtěla jsem se s Er. domluvit na neděli, že kdyby si vzal na pondělí volno, mohli bychom se vidět. Tak nějak jsem si říkala, že bych letos mohla dostat pusu pod nějakým rozkvetlym stromem. Napsala jsem mu sms, jestli se ho před odchodem mohu na něco zeptat. Prý ano. Krátce před pátou přišel ke kanclu a řekl, že je mu děsně zle a jde domů, tak jestli se ho chci zeptat, ať jdu.

Vyšli jsme ven, koukal na mě. Byl úplně mimo. Vypadal že to s ním sekne. Ptala jsem se ho na tu neděli, něco zamumlal, že prej neví, že mi dá snad vědět, když bude mít čas. Ale že T. a bla bla. Oblíkl se a šel domů. Já v baráku ještě byla. T. odjela, komise řešila něco s H. v bytě a N. už taky šel. Oblíkla jsem se a šla na autobus. Er. se vracel dovnitř, míjeli jsme se u brány. Pak za mnou přišel na zastávku, kde jsme spolu asi 10 minut stáli.

Kdyby mi někdo řekl co chlast a drogy udělaj z psychicky slabýho jedince, asi bych tomu nevěřila. To co jsem viděla mi rvalo srdce. Plácal pátý přes devátý, chytal se za hrudník a přišlo mi že si moc neuvědomuje realitu. Chvílema se smál, pak měl nějaký rádobyvtipný narážky na mě. Stála jsem, promítala si loňský červenec a měla chuť mu vrazit, aby se mu rozsvítilo. Bylo mi jasný že mě zas nějakou dobu asi nic hezkýho nečeká. Blížil se autobus. Řekla jsem mu ať jede. Odjel. Víc ponížit už se nemůžu, takže jsem mu jen napsala ať se z toho kouká vyspat a v neděli mě prozvoní, že se domluvíme. Na to mi napsal že šampus už je vypitej a je doma. Tak jsem mu ještě něco odepsala a najednou mi přišla zpráva v azbuce. A jééje, to tu dlouho nebylo. A pak mi přišla zpráva od něj, že mu už nemám nikdy psát, že na něj mám zapomenout a že mu dělám problémy. Tak on je kokot, co má ženu a milenku a neumí si to zorganizovat. Hlavně že to s ní ukončil. Prej. A já mám asi křišťálovou kouli a vím že je furt u něj...


A tak jsem se večer sešla s H. Dělala jsem si legraci, že mám rande. Vlastně proč ne. S Er. to nikam nevede a co kdyby... I když si nemyslím že by to mezi náma nakonec přeskočilo. H. je zlatíčko ale neumím si představit že bychom spolu někdy něco měli. A on očividně taky ne. Sraz jsme měli v osm. Šli jsme do jedný restaurace na který jsme se oba shodli. Pršelo, schovali jsme se pod deštník a chvátali. Byl hrozně zvědavej co ten Er. vlastně vyvádí. Já zas byla zvědavá na to, co mu řekl.

Uvelebili jsme se ke stolu a objednali si. Už loni, když jsem s Er. začala chodit a společně s H. jsme dělali v zašívárně kraviny, říkala jsem si, že mu musím nabídnout tykání, že je to trapný. Ale pak to nějak nevyšlo a já v tom furt hledala nějakou vědu a i když jsme spolu kolikrát řešili i dost osobní věci, nenavrhla jsem to. Ty skleničky vína si o to vyloženě říkaly. A tak jsem sebejistě prohlásila že bychom si měli začít tykat. Měl radost. A pokaždý když jsme si ťukali tak vykřikoval: "ahoooooj".

Nejdřív jsme zdrbli našeho mistra. Vyklopila jsem mu všechno co se stalo za tenhle bláznivej týden. H. poněkud zbledl. Ptala jsem se na tu manželku. Říkal, že s ní je jen kvůli dětem, že ji nemá asi ani rád, že to tvrdil vždycky. A že se prej nějak strašně hádali a on ji vyhrožoval a když odešel ráno do práce, tak ji údajně "omylem" zamkl v bytě. A že když byl kouřit, tak ona seděla na posteli a hledala vlasy. Ze mě. No a že Er. totálně přeskočilo a začal dělat vlny i v práci a že minule tam řval na T. nějaký hnusárny a že se ho tam všichni začali bát. Shodli jsme se na tom že Er. potřebuje ženskou, která ho povede životem. Snažila jsem se. Moc. Ale už na to nemám nervy. Já chci taky začít trochu žít a ne mít 34letý dítě. Hlavně to by musel chtít sám... A to očividně nechce, tak ať si trhne nohou.

Když už jsme byli přesvědčeni, že se Er. uškytal, přešli jsme plynule k dalším tématům. Rodina, vztahy, zvířátka, chata, duchové, zamení zvěrokruhu... Bylo to hrozně super, strašně jsme se nasmáli. Nejvíc asi ve chvíli, kdy si hned vedle mě sedla nějaká Ukrajinka a H. se vyděsil že by to mohla být drahá Oly. Prý: "No to se nesměj, Praha je malá!" Jedinej divnej moment byl, když si uvědomil, že je o 15 let starší jak já. To ho trošku vykolejilo. Ale pili jsme a bavili se až do zavíračky. Dokonce to za mě zatáhl, to jsem si připadala trochu divně.

Cestou na tramvaj jsme si ještě zapálili. Já ho pozvala na svoje narozeniny. To taky hrozně řeším. Kdyby se Er. nějak vzpamatoval, byla bych strašně ráda aby tam byl. Ale zároveň ho nechci po tom všem ukazovat kamarádům. Nějak si to neumím představit. Najednu stranu, kdo ví co bude za 3 týdny. To může bejt na Ukrajině. A nebo mrtvej...

Kouřili jsme, povídali si. Přijížděla tramvaj. Dvě slova. A my oba slepí. Říkám: "Jé, hele, to je moje. Tak já už pojedu." Vysloužila jsem si objetí a pusu na rozloučenou. Páni! No a nasedla jsem do tramvaje a v takový mírný omámený euforii nasadila sluchátka a jela. Jenže... Já blbec sedla do blbý tramvaje! Která jede na opačnou stranu. A jak jsem byla rozhozená (já teda celkově poslední 3 týdny dělám samý roztržitosti) tak jsem hned vystoupila, místo toho abych jela na Lazarskou, kde by mi něco normálně jelo. A tak jsem se rozhodla že si udělám procházku noční Prahou. Zapálila jsem si cigáro - H. mi dal na cestu zbytek svoji krabičky... Já fakt zírám... A šla. Kolem mě profrčela moje tramvaj ale všude bylo zábradlí a já neměla šanci ji doběhnout. A tak jsem si takhle pěkně došla až na Palačák, kde něco jelo až za 10 minut a s přestupem. 3 minuty na přestup. Hm, to asi nedám. A další tramvaj až za 20 minut. Kurva. No domů jsem dorazila asi v půl druhý. Blbka no. A to jsem se radovala jak přijdu včas taky jednou...


Jak ten tejden nebyl nic moc, tak páteční večer a víkend mi to docela vynahradil. Je fakt že se mi v sobotu nevstávalo zrovna nejlíp, ale statečně jsem se osprchovala a vyrazila směr Letňany. Tam samozřejmě hrozně chcalo a to bláto bylo šílený, ale po počáteční rozpačitosti začal slušnej majálesovej mejdan! Nejdřív jsme si "vychlastali" takový krásný kytičkovaný čelenky. Pak jsem opustila svoji skupinu a šla za A. a S. Ty už měly v sobě notnou dávku alkoholu. Rozhodla jsem se je dohnat a došla si pro pivo. Následoval koncert Mandrage. Mám některý písničky od nich ráda, byť mi nepřijdou hudebně jako nějakej oslnivej zázrak. Jejich vystoupení jsem si užila. Byly jsme blízko, hopsala jsem, ječela a fakt si to užívala.

Potom nás čekal Tomáš Klus. Vzpomínala jsem na doby kdy jsme s ním chodívali normálně na kafe. Kdy jsem si s Jirkou psala soukromý zprávy a bylo to takový hezký. Je všechno pryč. Už na ně ani moc nechodím a když už, s Jirkou se max. pozdravíme. Žádný debaty na baru do rána... Jejich vystoupení taky bylo bezva, to už jsme stály teda dál, ale zase jsme tam měly víc místa a mohla jsem si v klidu zakouřit, aniž bych se bála že někoho spálím.

Nebyla jsem vyloženě opilá, nějak to na mě nepůsobilo, ale byla jsem uvolněná, že jsem tancovala, zpívala a blba, aniž bych si připadala jako dement. Jojo, to mi chybělo. Po Tomovi se holkám udělalo blbě a rozhodly se jít domů. Tak mě čekalo něco velice těžkého - a to najít svoji původní skupinu. Ti už byli taky pěkně pod parou a nemohla jsem z D. vypáčit, kde je mám hledat. Nakonec se zadařilo a za 10 minut už jsem pařila vodky s redbullama a poslouchala Majka Spirita. Ten mě moc nebaví, i když taky už jsem na něm jednou byla, ale to už je dlouho. Těšila jsem se na Marpa a Trouble Gang. Neznám jejich písničky, Marpa jsem poslouchala před 10 lety, kdy ještě zahrabával svou drahou 6 metrů hluboko a byl desperát který chystá atentát. Byli jsme už slušně rozjetí když jejich koncert začal. A i když jsme stáli docela daleko a nerozuměla jsem teda skoro ani slovo, tak show měli luxusní.

Byla jsem vyřvaná, vyskákaná, příjemně připitá a cítila jsem se po dlouhý době dobře. Stihli jsme se i najíst a chvíli posedět. Pak už jsme museli jít na metro. Byla jsem špinavá jak prase, fuj. Ale jinak fakt spokojená.

No a neděle byla taky zdařilá. Původně jsem byla zvaná na čarodějnice s kamarády, ale protože měli sraz brzo a já odpoledne usnula, už jsem to nestíhala. Oni stejně se mnou nepočítali, jak jsem doufala že budu s tím Er., tak jsem psala, že nevím jestli nebudu mít jiný program. Tak jsem se teda domluvila s Fí. že zajdeme do restaurace. Hroznej víkend to byl v tom, že mě stál skoro 2000,- a to je moc peněz a neměla bych takhle utrácet. Kor za jídlo, cigára a alkohol.

Ale bavili jsem se do zavíračky. A pak jsme koupili víno a kešu a hurá do parku. Psala jsem v tý rozjuchanosti H. ať se staví na cigáro. Ale už spal. Dostala jsem se fakt do takovýho toho stavu, kdy jsem si pouštěla písničky na mobilu a zpívala si a furt se něčemu tlemila a nechávala si ujet jednu tramvaj za druhou. Všimli jste si že změnili čísla nočních tramvají? No, domů jsem dorazila asi ve 3. Už dlouho jsem nepropařila 3 dny v kuse. Ale vzhledem k tomu, že mě teď čeká pracovní maraton - příprava na veletrh a pak samotná účast přímo na Výstavišti, tak jsem si to, myslím si, i zasloužila.

No vůbec se mi zítra nikam nechce, až jsem si v duchu začala přát aby se sbalil a odjel i s tou svou fůrií domů a já měla klid. Kdo ví no, jak to bude pokračovat...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama