Nosí střepy štěstí?

2. června 2017 v 0:03 | K. |  Nekonečná VKV
Jsem člověk, který byť se brání zuby nehty, stále propadá do nějakých chmurů a pochybností. Dnů, kdy si připadám šťastně a nic neřeším není moc, ale asi o to víc si je umím užívat. Uplynulý pátek a víkend byly naprosto bezchybný. Tušila jsem, že ta idylka moc dlouho nevydrží...


Když jsem se ráno v pondělí probudila, měla jsem především výstřih jak v jednom ohni. Stačilo málo a sluníčko ze mě udělalo pandu červenou. Taky ruce jsem měla spálený, ještě ke všemu tak blbě. Protože jsem si vyhrnula rukávy od cardiganu jen po lokty, mám tam teď takový dva opálený "návleky", vypadá to fakt sexy.

Čekala jsem od mistrů nějaký narážky. Dokonce jsem se fakt dočkala a kdykoli jsem do Er. nějak ryla, poslal mě se opalovat... Už ani nevím, jak ten den probíhal, bylo to celkem klidný, do chvíle, než dostal chuť na pivo. Furt otravoval ať jim skočím do hospody. Nasrat. Což o to, já bych tam i skočila, ale samozřejmě zase neměli prachy a já nebudu vyhazovat 170,- za petku točenýho, kor když jsem ani neměla chuť, takže bych z toho měla prd.

T. někam odjela, blížila se pátá hodina. Seděli jsme s Er. na schodech. Vedli jsme nějaký rozhovory o ničem. U toho jsme se furt šťouchali. Kdyby se nevrátila, asi by to nabralo na obrátkách. Naštvalo mě to, ani nešla do baráku. Mohli jsme mít chvíli pro sebe. Spěchala jsem, takže jakmile on vypálil dovnitř, odešla jsem. Kam tohle povede... Cestou domů jsem mu napsala smsku, že jestli bude hodnej, pivo bude zítra. Posílal mi nadšený odpovědi. Pořídil si dotykovej telefon a objevil smajlíky. Prý "má paní". Jasný.

A tak jsem v úterý dovalila s dvoulitrovou petkou piva. Dala jsem ji do lednice, aby to mělo nějakou úroveň. Hned po pozdravu se vrhl na kontrolu. Vyšel ze sklepa se spokojeným úsměvem. Zpražila jsem ho: "Se moc neraduj, to je pro mě a pro J."

J. dorazila krátce před dvanáctou. Pustily jsme se do práce a aby nám šla rychleji od ruky, nalila jsem nám trochu toho pivka. V tom vedru dost bodlo. Psala jsem Er. smsku, že hospůdka Ve Skladu má právě otevřeno a ať se staví na vychlazenou jedenáctku. Nic. Bez odezvy. J. nabyla rozvernou náladu a šla se mnou na cigáro. Dokonce si i zapálila. Er. s tintítkem (už vím jak se jmenuje - L., ale pro mě to bude asi navždycky tintítko) se najednou zjevili u nás. J. mi slíbila že zjistí, jak je to s tím prorokovaným odjezdem Er.

"Tak jak se máte? Co nějaká dovča, plánujete?"
"Jo, ve čtvrtek odjíždím."
"A kam? Někam k moři?"
"Nene, domů."
"A na jak dlouho jedete?"
"Na dva týdny."

Při dvou týdnech jsem to už nevydržela a kopla na něj písek. Celou dobu po mně prý střílel očima, J. říkala že nemá ani tušení co ten jeho pohled měl znamenat.

Začalo mi to docházet. On zas zmizí. Dva týdny. To posledně říkal taky. Co já tu budu dělat? S kým si budu nadávat do čuráků a sviní? S kým po sobě budu házet písek a kameny? Koho budu kopat do zadku a plácat přes kolena? Kdo mě bude chytat za krk tak jako tehdy profesorka angličtiny na střední když jsem dělala bordel a chtěla mě uklidnit? Co když se nevrátí? Najednu stranu pauza je to co potřebujeme. Myslím si, že má o čem přemýšlet a já vlastně to samý. A i když uvnitř sebe nemám pochybnosti o jeho návratu (narozdíl od loňska kdy jsem už od začátku tušila že to nebude asi tak snadný) něco ve mně stejně hlodá. Přirozeně...

Chvílema se mi chtělo fakt brečet. Strašně to uteklo. A co z toho. Přijel začátkem března. Tejden jsme spolu nemluvili vůbec, měsíc pak za pomocí smsek a lístečků. Pak jedno přespání u něj, příjezd manželky. Další měsíc sporů. Pak jedno pomilování ve skladu. Jsem vyšinutá. Nesnáším to slovo kterým jsem tu rychlovku nazvala, ale nemůžu si pomoct, prostě mi to poprvý k někomu sedí. A to i přesto že vím, že mě akorát využívá. A citově vydírá. Snaží se ve mně vyvolat pocity viny za ty sračky do kterých se dostal. Ale já za to nemůžu, já ho na rande před rokem nezvala. A pak mu nosím piva a půjčuju peníze abych pak sama neměla ani na rohlíky. Dělám mu vrbu kdykoli se mu umane, zatímco sama nemám možnost dokončit myšlenku nahlas, protože si na mě ten čas neudělá. Nastavím mu ve skladu, aby ukojil svoje potřeby, ale na procházku po práci se mnou z bambilion důvodů nejde. A já si tohle všechno připouštím a vím to a přesto nedokážu přestřihat ty provázky, za který mě drží. A to i když je mi jasný, že se nikdy nezměni a vždycky to bude takovej sobeckej prolhanej kokot...

Už jak přijel tak jsem doufala že si aspoň o tom všem promluvíme. Že budu vědět na čem jsem, jak mě bere, jak vidí budoucnost. A ono hovno. Je to stejně nedořešený jako v tom březnu. Neberu ho jako přítele s kterým jsem ve vztahu. Ale pak sedíte na schodě, přijde tintítko, vy se tam dohadujete, pícháte si do žeber a Er. vykřikne: "L. nikdy se nežeň! Koukej jak to dopadá!" Tak kurva jak mě bere on?


Říkají se dvě věci. První že protiklady se přitahují a pak že vrána k vráně sedá. I díky zákonu rezonanci jsem přesvědčená o pravdě výroku druhého. A tak mě děsí, že jsme s Er. v jádru fakt úplně stejní. Hysterický vyděrači, co se snaží toho druhýho manipulovat k obrazu svýmu. Cholerici. Ale neskuteční...

Než jsem šla v to úterý domů, napsala jsem mu smsku že má poslední šanci napít se toho piva, že jsme mu tam samozřejmě nechaly. Nic. Tak mu volám a on že nechce. Bylo mi to hrozně líto. On si ze mě dělá poskoka a pak bez jakýkoli vděčnosti se chová takhle? Připomnělo mi to Ex. Ten dělal to samý. Naporoučel si co třeba všechno chce uvařit a pak se to akorát vyhodilo, protože to nežral. A ne, nejsem mizerná kuchařka, co si pamatuju, tak akorát jedno jídlo se mi povedlo přesolit a do toho jsem ho samozřejmě nenutila... Napsala jsem mu teda ať přijde aspoň na cigáro. Zeptala jsem se ho, proč si ze mě dělá akorát srandu. Že se mě to s tím pivem docela dotklo. Začal odeskávat. Tak jsem na něj vyrukovala jestli mi vrátí ty prachy, sliboval, že před odjezdem je mám. Vyváděl. Že je nemá, že mi je vrátí až přijede a že je potřeboval na byt. Už jsem zvyšovala hlas, že mě absolutně nezajímá na co je potřeboval a že se na něj příště vyseru a že akorát lže a bůhví kdy zase přijede. Je fakt, že já si zase jako umím píchnout do slabýho místa...

Nasraně odešel. Rozbrečela jsem se. Vrátil se s hrnkem že si teda milostivě to pivo vypije. On nesnáší když brečím, i když sám má co říkat, u něj ronil krokodýlí slzy jak malej kluk... Atmosféra byla velice vypjatá. Tintítko stál kousek od nás a čekal co se bude dít. Velice nahlas jsem zdůraznila že žádný pivo nebude. Odcházel, aniž by mě nechal dokončit myšlenku a u toho remcal něco že dělám kašpary. Tak jsem na něj začala ještě ať si na tý svý Ukrajině zůstane, že ho tu nechci. Jakmile zašel za roh ozvala se rána jak z děla. On ten hrnek normálně rozmrdal o barák. Zůstala jsem duchaplná a přes ten potok slz jsem ještě zaječela: "A ukliď si to!!!!"

Tintítko stál, čuměl. Já se klepala jak ratlík. Chvíli jsem čekala jestli přilítne a jednu mi vrazí, ale záhy mi došlo že já nejsem ta na kterou je nasranej. On je nasranej jen sám na sebe, protože jsem mu právě vmetla do xichtu všechno, co ho trápí. Chvíli jsem se uklidňovala cigárama a pak jsem se s nosánkem nahoru odporoučela z baráku. Šmejd. Kdyby neměl takovou sílu, tak mu vrazím i facku. Abych se hodila do pohody, napsala jsem mu dvě moc hezký smsky. Ať si zůstane doma jestli má potřebu mě dál akorát obelhávat a využívat, že už mě to nebaví a že je jeho problém do čeho se dostal, že já si loni ten odstup držela. A je to pravda, kdyby on mě nepozval na to pivo, nemuselo se to stát.


Na středu jsem si chtěla vzít volno. Neměla jsem náladu ho vidět, ale zase jsem si říkala, že přece nemůžu mít poslední vzpomínku na chudáka hrnka, který to odnesl. Ještě teď slyším ten zvuk tříštících se střepů... A tak jsem odvážně vyrazila a doufala, že se před jeho odjezdem aspoň udobříme. Hned ráno to tak nevypadalo. Stál za barákem, hlavu strčenou ve dveřích. Ozvalo se čau. Nereagovala jsem, myslela jsem si že telefonuje.

O chvíli později jsem měla hovor s J. Seděla jsem na schodě, řešíme nějaký pracovní věci a mistr jde kolem. Bez kapky slušnosti mi vyčetl že jsem mu neodpověděla na pozdrav. Tak jsem mu vynadala. Asi bychom oba měli začít navštěvovat nějaký kurzy komunikace. Pak jsem šla do skladu. Přišel za mnou s pohřebním výrazem. Ptal se mě proč jsem mu psala ty ošklivý věci. Popadl mě a políbil. "Vždyť je to pravda, chováš se ke mně strašně." Chvíli koukal a pak mi zase narval jazyk do pusy. Odtrhla jsem se. Chtělo se mi brečet. Zeptal se mě jestli mi ty peníze budou stačit až přijede a na co je teda vlastně chci. Řekla jsem mu že si chci rozjet tu vlastní "firmu". Vypadal že ho to celkem zajímá, ale já nějak ztratila potřebu se mu svěřovat. Tak se mě zeptal aspoň na to, jestli ho zaměstnám jako nevím jak to nazval, ale prostě člověka co se stará o tržbu. "Tak to jsi asi jedinej co až tak moc věří v úspěch."

Pak už jsme se moc nepotkávali. Ve středu tu je vždycky jeho matka, takže v rámci klidu se před ní nebavíme. Akorát když prošel kolem schodů při mé nikotinové pauze, pronesl: "Nekuř! Nevyrosteš... Zůstaneš malej pinďa."

Končila jsem dřív. Seděla jsem venku a přemýšlela jestli se s ním loučit. Byl někde zalezlej a pracoval. Když odejdu, mohl by nabýt dojmu, že mi na něm zas tolik nezáleží. A i přes neskutečnou touhu ho jít bezeslov, na nějakou dobu naposled, obejmout, hrdě jsem odešla na autobus. I tak jsem se celou cestu otáčela, jestli přecejen nevyleze, že bych mu aspoň mávla.

Proč. Proč jsem se nemohla zamilovat třeba do H. Hodnej, vtipnej, pracovitej. Bez ženy, bez dětí, Čech. Asi právě proto. Proč bych si vybírala slušnýho a hodnýho chlapa, když můžu "mít" bezcharakterního zmrda co mi akorát ubližuje, že.


A tak se ze mě stala zase vdova. Včerejší odpoledne jsem měla hodně nabitý a plný netradičních zážitků. Měla jsem nějaké zařizování s A. Když jsme mířily přes Ípák tam, střetla jsem muže. A ten muž jako kdyby z prdele vypadl mému oblíbenému raperovi z Finska - Cheekovi! Všimla jsem si ho tak moc, že jsem se po něm snad i otočila. Hledala jsem nějakej záchytnej bod, podle čeho bych ho mohla identifikovat. Na pravý paži měl vytetovaný nějaký nápis... Teď si Cheeka gůglím a pozor, na pravý paži má nějaký nápis. Tak že bych svého oblíbence fakt potkala? Že by se v mém rodném městě rekreoval?

Cestou zpátky jsme narazily na second hand, který hlásal lákavou nabídku "kus 49,-". Proč tam nezajít že. Jsem odjakživa ujetá na sekáče, nakupování na vintedu považuji za svůj plnohodnotný koníček. Strašně mě baví hledat něco krásnýho, nenošenýho za pár korun. Kupuju si i nový hadry, ale nemá to takový kouzlo. Tak jsme tam zapluly, vedro děsný, že mě to odradilo, protože jsem si neuměla představit jak si v tom něco zkouším. A. si našla šaty, zalezla do kabinky a já se teda nesměle začala probírat ramínkama... A vykoukla na mě naprosto boží bunda. Černá, z mého oblíbeného materiálu, knoflíková. Věděla jsem, že bude moje. Když jsem si ji vyzkoušela a zjistila, že mě opticky i dost zeštíhluje (pravda, teď za ten měsíc co si vařím sama jsem lehce shodila) měla jsem fakt ohromnou radost.

Potom jsme zašly na oběd. Do mý oblíbený pizzerie. Ale protože jsem už skoro bez peněz a ani jsem neměla extra hlad, dala jsem si jen krokety. K tomu vychlazenou jedenáctku a užívala jsem si pohodu, klídek. A i tabáček, páč jsme seděly na zahrádce. To, že nám zakázali kouřit u piva v hospodách beru jako křivdu. Fakt s tím hluboce nesouhlasím a to jsem byla kdysi "štamgast" dokonce ve dvou nekuřáckých podnicích. Nechápu, proč si majitel nemůže rozhodnout sám... Ale je to marný. Když jsme se najedly, A. začala ponoukat, že bychom si mohly dát ještě nějaký dezert. Na sladký moc nejsem, ale tak žijeme jen jednou. Objednaly jsme si zmrzku s horkým ovocem. Pravda, zapíjet zmrzlinu pivem se neukázala jako nejlepší nápad...

A protože se z nás tímto obědem staly chudý šlečny, A. se rozhodla prodat do bazaru svůj starý telefon. Už se v jednom byla poptat a prodavač ji slíbil 1000,-. Bohužel jsme zastavárnu nestihly. A tak jsme jely do jiný. Tam už zavírali. I tak si nás vyslechli a docela arogantně nabídli A. 700,- že víc za to nikde nedostane. Tak jsme se vydaly o dům dál. Tam byl zase problém, že nenašla krabičku a účet. Seděly jsme jak socky u karlínského divadla, kouřily a obvolávaly zastavárny. "Vidíš jak ti vynahrazuju Er.? Ten taky určitě dělá tour po zastavárnách... Si nedělej iluze..."

Jely jsme do nějaký hrozný řitě. A. to tam teda zná ale pro mě jsou tahle místa Žižkova celkem neznámá. Cestou jsem zahlédla otevřenej bazar. Už zvenku vypadal děsně, tak jsem si říkala, že tam po nás origoš krabičku chtít určitě nebudou. Šly jsme tedy tam, kolem nějaký bandy Ukrajinců co vykuřovali před hospodou. "Běž se jich zeptat jak se to dělá," řekla A. a pak ji podjela noha a natáhla se na zem. Hrozně zákeřně mě to pobavilo. Konečně jsme byly v cíli. Vietnamec podezíravě prohlížel telefon a když zjistil, že v něm není čeština, poslal nás do háje. Mezitím se v obchodě objevil nějakej pobuda, hodil na pult telefon a zavelel: "Dej mi za to dvě kila." Aha, tak asi takhle se to dělá.

Poslední nadějí byla ještě jedna zastavárna, kam jsme si dopředu zavolaly a kromě toho, že mobil kecá všemi jazyky kromě češtiny, jsme přiznaly všechno. A. neohroženě: "Představuji si za něj tak 1500,-". Chlápek byl takovej empatickej a po důkladné prohlídce usudil, že cena je adekvátní a začal vypisovat papír. Oddechly jsme si. Když už bylo skoro hotovo, mobil zapl a zjistil že nemá tu zatracenou češtinu. Pár stovek teda strhl, ale nakonec jsme misi úspěšně splnily.

Na vytoužený pivo na Náplavku jsme se dostaly teda až kolem desátý. Konečně byla otevřená loď, kde točí mýho miláčka Lobkowicze. Zrovna tam probíhala nějaká zombie akce. Bylo tam spousty namaskovaných lidí a jak byla už tma, vypadalo to docela reálně, až nám to bylo skoro nepříjemný. Navíc se vzájemně strašili a děsně řvali, tak jsme odešly na lavičku. Zajímavý je, že i když bývá Náplavka narvaná lidma, tahle moje oblíbená lavička je téměř pokaždý volná. A když není, většinou stačí si stoupnout opodál, zapálit si a trpělivě vyčkávat. Než dokouřím, obvykle dotyční vstanou a jdou pryč. Možná že mám nějakej strašidelnej pohled...

Seděly jsme a čerpaly tu náplavkovskou energii. Miluju to tam. Mám s tímhle místem spojeno spousty zážitků. Ani ne tak jako co se stalo, ale ty chvíle, ve kterých jsem tam chodívala. Po roce jsem se tam sešla s Ha. Krátce nato, co tehdy začala A. chodit s Ex. Kdo by to byl řekl, že z holky co jsem v tu chvíli tak nesnášela se po čase stane jedna z mých nejbližších kamarádek a že spolu budeme trávit takového času. Vytáhla jsem tam na první rande Er. Pod mostem mě poprvé chytil za ruku... Sbližovala jsem se tam s Fí., kdy jsme pili víno, chroupali kešu a svěřovali si zážitky z milostnýho života. A teď tu sedím s A., popíjím nejlepší pivo na světě, nechávám se osvěžovat tím jarním vánkem a je mi prostě fajn, i když někde uvnitř ve mně ta malá zranitelná K. pláče, že ji ten hajzl zase odjel...


Doufala jsem, že se potkáme. Ráno. Že si třeba půjde ještě pro peníze než pojede, nebo prostě něco zapomene. Nezapomněl. Oblečení měl úhledně složený, vedle kalendáře kam si píše hodiny nechal snad dokonce i nějakou svačinu. Pokud to teda nebylo tintítka. Stála jsem tam. Horký vzduch a vůně blížícího se léta ve mně vyvolaly ty pocity, který jsem měla v červenci. Všechno se ve mně nějak stáhlo. Bude mi děsně smutno, i kdyby to mělo trvat jen ty dva týdny...

Potkala jsem se s tintítkem. Ten mi tu tak chyběl. Ten kluk neumí skoro česky. Ještě něž jsme se s Er. začali tak děsně štěkat, byl ke mně celkem kontaktní. Pak se stáhl. Asi ze mě má strach. Přivezli mi nějaký velký balíky, tak jsem na něj houkla aby mi šel pomoct. Prošel odhodlaně kolem mě a při tý příležitost mě chytil kolem ramen. Bože. Tohle ne! A to jsem ještě netušila jak to bude pokračovat... Pak jsem šla dopřipravit knihy do baráku a on se mě ptal, jestli si dám kafe. Odmítla jsem, tak on ať jdu aspoň na cigáro. To jsem nešla, chtěla jsem to dodělat. A než se mi to povedlo, on už zase pracoval za barákem.

Kolem dvanáctý mě potkal venku s cigárem. Zrovna si šel taky zapálit. Navrhl mi, ať si s ním jdu sednout do stínu. Třeba se fakt chce jen učit česky a kdo ví, možná si užijeme i nějakou legraci, teď, když jsme tu zbyli takhle osamotě. Hned začal vyzvídat jestli mám manžela. Co jsem mu měla říct. "Nemám. S Er. jednou za měsíc akorát mrdáme a hovno z toho." Já mu to teda původně říct chtěla, ale protože prdlačku rozumí, přišlo mi zbytečný se do toho zamotávat. No a pak mě pozval na pivo. Že prý v neděli si bere volno, jestli bych si na něj udělala čas. Ještě že jsem mimo Prahu... Teda já bych s ním nešla ani tak, ale aspoň jsem nemusela lhát.

Ještě předtím než jsem šla domů tam něco plácal o pivu. Naše debaty jsou fakt zajímavý, on mluví ukrajinsky, já ho po každým 10. slově musím zastavit a ptám se jak debil: "Co?!" I když je pravda, že zrovna jemu celkem rozumím. N. jsem rozuměla když telefonoval, to jsem tak nějak věděla která bije. Er. nerozumím, protože ten mele pátý přes devátý a hrozně mumlá. Tenhle mluví dobře. Najednu stranu jsem ráda, taky jsem se ten jejich jazyk chtěla naučit a není nad praxi.

Po práci mě čekala cesta na poštu. Autobus mi jel asi za čtvrt hodiny, tak jsem si sedla na schody, dala cigáro a poslouchala písničky, který mě fakt chytly. Tintítko přišel a už se zase chtěl kamarádit. A aby mi ukázal, že to myslí vážně, láskyplně mě pohladil po vlasech. A dost!!! To se jako za Er. zavřou dveře a oni mě berou už jako volný zboží? Nebo ho Er. pověřil, aby mě "zkoušel"? Nebo vidí jak jsem s Er. ne úplně happy a hraje si na nějakýho samaritána? A nebo je fakt tak zoufalej z toho, že neumí česky, že skočil po první česky mluvící osobě? Ať je to jak to je, žádný piva nebudou. To už tu jednou bylo a já na to podruhý nemám. Nehledě na to že mě fakt nepřitahuje a když jsem ho minule prohlížela, přišlo mi, že má zlo v očích. S J. jsme se shodly, že to bude taky pěknej zmetek. No, ať už je ten blbec zpátky...


Celkem jsem se zanedbávala. Buď jsem řešila Er. nebo lítala někde po akcích, či byla v práci. Řekla jsem si, že jeho nepřítomnost využiju k tomu, abych to napravila. Chtěla bych si něco udělat s vlasama. Mám to zase takový flekatý a odrostlý. Nejraději bych tam nějak zakomponovala tu fialovou, ale bojím se že si tu zkurvím. Chci si poklidit věci. Obnovila jsem sbírku šutrů, studuji si o nich. Začala jsem objevovat nový písničky. Dnešek byl etrémně plodnej a i když obvykle na konec článku dávám jednu píseň, která vystihuje aktuální pocity, dneska udělám výjimku a nasekám jich sem hned několik. Ou jééé.

Chinaski - Adieu


Chinaski. Láska už spousty let. Jejich poslední album je pro mě zklamáním. Celkově to, co se kolem kapely děje se mi moc nelíbí a s nostalgií vzpomínám na doby, kdy pořádali pro svůj fanklub spousty báječných akcí. Doufala jsem, že si alespoň jednu písničku z nové desky oblíbím, takže jsem si ji sem tam pustila... Nakonec jsem si zamilovala celkem tři. Jedna z toho je dost stará, tu Michal hrál už kdysi když se protestovalo proti tomu aby v Rock Café skončily koncerty. Z těch nových mě baví Záhada. A Adieu, která je vlastně taková vodrhovačka ale něco mě na ni hrozně baví. "Dneska se naposledy napijem..." Asi mi to tak nějak sedlo k tomu Er. odjezdu... Škoda že na YT není verze z CD, ale jen takhle zkrácená z Taxíku s Ivou P.


Sebastian ft. ATMO - Vesmírná


Ráno když se vypravuji do práce si většinou pouštím Youtube. Nebo nic. Někdy ve středu nebo kdy to bylo jsem si ale zapla Óčko. Vůbec nevím proč, nicméně tam zrovna dávali tuhle českou písničku a mně se okamžitě zalíbila. Když jsem si ji odpoledne pustila v práci do repráků, věděla jsem, že ji rozhodně neslyším naposled.


LP - Suburban Sprawl & Alcohol


Tohle je ovšem hodně velká lahůdka. LP "znám" už hrozně dlouho. V rádiu hrají Lost on you. Furt jsem pátrala co by to mohlo být, až když jsme s A. byly minule v hospodě, tak mi to našla přes Shazam. (Jakobych ho sama v mobilu neměla... Nevím proč mě to nikdy nenapadlo.) Dneska dopoledne jsem si ji v práci pustila a nechala si tam takové to automatické přehrávání. A zamilovala jsem se. Je to sice strašnej doják, ale asi mi tak nějak k těm dnešním pocitům sedl.


Samu Haber & Voutilainen - Forever Yours


Jak jsem si tu gůglila toho Cheeka, proklikala jsem se až k jakésimu finskému pořadu, kde vystupuje i moje láska Samu. Pravda, poslední dobou SA celkem zanedbávám, sice je poslouchám denně, ale nějak aktivně nesleduju co se kolem nich děje. Tohle pro mě bylo pozitivním překvapením. Forever yours předělaná do duetu se zpěvačkou mi přijde fakt zdařilá.


Samu Haber - Satuprinsessa


Další video z toho pořadu. Ta písnička je boží. Samu je boží. A finština je sexy... Proč já si furt hledám výchoďáky, já se zkusím snad přeorientovat na sever...


Irina - Hiljaisuus


Když jsem procházela písničky v tom finským pořadu, překvapilo mě že u jedný, kterou Samu zpívá všichni strašně brečej. Ta Irina se tam málem zhroutila, ostatní řvali taky, i chlapi. Nicméně jsem si to teda našla v originálu (mi přijde že je to něco jako ta Tvoje tvář, akorát se nemaskují a zpívají tam prostě písničky těch ostatních) a něčím se mi hrozně líbí. Tak aspoň doplní playlist novinek, ať furt neposlouchám to samý dokola.


To by bylo pro dnešek asi všechno. Čeká mě divný období. Řekla jsem si, že za tu dobu co bude mistr pryč chci dodělat všechny resty v práci. Vůbec nevím jak budu všecho stíhat, mám před sebou i několik akcí. Teď o víkendu pojedu k A. na barák, kde se budeme koupat ve vířivce a pít šampaňské (čeká mě se po 10 letech obléknout do plavek, bojim bojim) a užívat si života. Příští týden bych měla jít s Fí. na tu výstavu těl, mám to slíbeno k narozeninám. Pak je taky nějaká akce na Náplavce, kde bude hodně kapel a moderuje to Leoš Mareš, tam bych chtěla jít. V pátek musím na prohlídku k doktorce, tam se mi teda nechce, ale tak co nadělám. No a v neděli nás pak čeká koncert Tomáše Kluse.

Taky chci dodělat resty doma. Uklidit PC, dopsat nějaký články. Musím se objednat na to kožní, jak jsem to před tím měsícem zrušila, tak mi ty boule nějak rašej, tak ať to vyříznou dřív než mě to sežere za živa. No a v neposlední řadě jsem si nakoupila asi 12 nových knih, tak by bylo velmi vhodné si nějaký přečíst.

A tak se nechám překvapit, jak to dopadne. Chvílema si říkám, jestli by mi nebylo líp, kdyby tam zůstal. Ale i tak je mi smutno. Nevadí. Mám nový písničky. A v nejhorším to dám dokupy s tintítkem. Humor.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lucifer Lucifer | E-mail | Web | 2. června 2017 v 0:51 | Reagovat

Jak mít koláče bez práce?
Před 12 minutami    | GVKB
Žijeme v centralizovaném světě, ti co jsou v centru, mají koláče bez práce, a ten kdo je daleko od centra, ten pracuje a nemá na to, aby si mohl koupit koláče. Vše je zde dočasně, dneska jsi nahoře a zítra budeš dole, vše je zde v pohybu a jenom smrt je zde jistá. Co je dovoleno těm co jsou v centru to je zakázáno těm co nejsou v centru, v centru je ekonomický ráj a daleko od centra je ekonomický očistec.

Je jenom logické to, že je zde snaha se dostat do centra, a mít se v centru dobře. Já rozděluji lidi a společnosti na systémy co jsou nestabilní a systémy co jsou stabilní. Pokud jste se srazili s blbcem a tak máte blbou náladu věřte tomu, že jste se srazili s nestabilním systémem, tak jako jsou zde blbí lidé, tak zde jsou i blbé konzumní společnosti, kde se z lidí dělají blbci pomocí; politiky, nábožensví, vědy, školství, reklamy, zákonů, regulací, dezinformací, atd.

Co si lze myslet o našem malém národě, pokud se podívám sto let nazpět, do naší evoluční historie, stabilita zde nikdy nebyla, pořád se zde vše násilně měnilo, a jak pyšná elita zde pískala tak pracující lid zde tancoval. Následkem je veliká závislost na konzumaci piva a cigaret, díky tomu že se z nás stal národ skeptiků, co nevěří už slibům o tom, že bude lépe a že skončí blbá nálada, lépe je zde jenom těm co jsou v centru, a tak si mohou létat po světě soukromými velikými letadly.

Na jedné straně má naše společnost obrovské dluhy, a na druhé straně vyhazuje peníze za mnoho zbytečností, fyzická práce je u nás už poslední zoufalý pokus, jak si zde vydělat peníze na svoji ubohou existenci. Každý chce zde dělat jenom v kanceláři, aby se neunavil a neušpinil, práce v montérkách je zde trestem pro ty, co neuspěli v boji o výhody a jistoty.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 2. června 2017 v 21:54 | Reagovat

Jsem věčná optimistka a i když se prokousám Tvým psaním (grafomanko jedna), pořád čekám a věřím, že si najdeš nějakýho normálního kluka...:)
Já jsem lakomá, nikdy bych do chlapa peníze nevrážela...!

3 K. K. | E-mail | Web | 2. června 2017 v 23:48 | Reagovat

[2]: To je ten psanej projev tak zlej? :D Nojo, to asi nenajdu, minimálně v nejbližší době ne...

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 3. června 2017 v 9:24 | Reagovat

Ježíš né, jen  máš na zdejší poměry příspěvky dlouhé a na mobilu se mi to blbě čte. Taky se maličko ztrácím v těch kamarádech, ale nad to jsem se povznesla...:)
Jen pořád čekám na šťastný konec, samozřejmě s někým NORMÁLNÍM...:) Jo a taky čekám na obchod na Fler, určitě si něco koupím.

5 K. K. | E-mail | Web | 3. června 2017 v 10:16 | Reagovat

[4]: To se mi ulevilo :) Obchůdek se připravuje, prosíme o trpělivost! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama