Nemám páru jak to nazvat...

26. července 2017 v 23:37 | K. |  Nekonečná VKV
Z mýho blogu se stal vlastně takový nekonečný seriál o setrvávání v chráněný dílně a vztazích s pochybnými existencemi. Je pravda, že nic moc jinýho v životě teď nezažívám, nějakou tu kulturní akci jsem nenavštívila ani nepamatuju, výlety jdou taky mimo mě. Když jsem přišla o svýho psa a další zvířata, z rubriky moje zoo se staly pouhý vzpomínky.

Není to stížnost, jsem egocentrista a strašně ráda si ty deníčky zpětně čtu. Jen si občas říkám, jak by se tvářili třeba naši nebo babička, kdyby to vyčmuchali. Už se mi to jednou stalo a nebylo to zrovna příjemný, byť se babička zařekla že mi tam číst chodit nebude a kupodivu ji to i věřím. Možná že to dělala pro své dobro, bůhví co by se tam dozvěděla, ono stačí to, co ji u kafe občas vyprávím...


Odpoledne jsem seděla v kanclu a poslouchala Until It´s Gone od Linkin Park. Nikdy jsem nepatřila mezi jejich skalní fanynky, ale v dobách puberty jsem ty jejich největší pecky žrala. Numb, In the end, Crawling... Nesčetněkrát jsem u nich vypouštěla ven emoce. Když teď přijeli do Prahy, strašně jsem chtěla jít alespoň "za plot". A teď lituju, že jsem byla líná a do Letňan se nevypravila. Furt tomu nějak nemůžu uvěřit, Chestera je mi hrozně líto. Když si teď pouštím jejich písničky a zaposlouchávám se do jeho hlasu... Je to ohromná škoda. Pro hudební svět. A nepochybuju o tom, že to byl skvělej chlap. Ať ho k tomu činu dovedlo cokoli, doufám, že je mu teď alespoň dobře. A chce se mi zvracet z názorů v internetových diskuzí že to byl jen rozmazlenej vyfetlo co si nevážil života.

Sama jsem byla hodně blízko smrti. Neříkám že teď zpětně ty svoje problémy nevidím jinak, jasný, sebevražda je dost radikální "řešení", ale v tu chvíli, kdy máte totálně zatemníno to může být jediný schůdný vysvobození. Pro vás. Měla jsem pradědečka, oběsil se ještě než jsem se narodila a celkově to bylo doma vždycky takový tabu téma. Teprve nedávno jsem se dozvěděla, že měl nějaký poruchy a máma si myslí, že to mám po něm. Nikdy jsem u psychologa nebyla, takže kdo ví, ale jistou podobnost v tom asi taky vidím. Akorát teď jsem se dostala do flegmatickýho módu, kdy tvrdím, že dřív nebo později umřeme stejně všichni a tak proč si nepočkat, jestli se v tom životě neobjeví ještě nějaká ta legrace...


V neděli jsem měla jít na výstavu těl. Byla jsem den předtím s Fí. na vínku a pivu v Riegráčích. Zakončili jsme to na Míráku v parku, kde naproti nám na lavičce seděla taková divná paní. Kouřila jednu za druhou a popíjela z flašky víno. Každou chvíli různě mávala nohama a sem tam vstala a šla objímat stromy. Ale takovým dost intimním způsobem. Chvíli mi přišlo, že je i líbá. Pak přišel nějakej typan, snažil se ji vyrvat láhev z ruky, pak si ji fotil. A madam spustila hezky pěkně po ukrajinsky. Nadávala mu ještě asi hodinu. Problém byl v tom, že frajer už tam dávno nebyl. Ani jsem ty čuráky nestačila počítat... Doufám že takhle nedopadnu. :D

A i když jsem se nějak nezřídila, druhý den jsem byla nepoužitelná. Nevím co se děje, ale poslední tak 3 týdny si připadám hrozně vyčerpaně. Ale šíleně. Výrazně jsem omezila pití. Za prvý chodím pařit méně často a za druhý jsem snížila i spotřebu. Místo 3 flašek vína jen 2 a tak... Hehe. Legrace, ne. Do postele se dostanu kolem jedný a vstávám v 7. O víkendu si přispím tak do těch 9, maximálně půl 10, takže se nepřespávám. A i přesto jsem jak mátoha. Třeští mě hlava, mám oslabený svaly a bývá mi i špatně od žaludku. Začala jsem se bát jestli nejsem dokonce v tom, ale tak doufám že ten farmaceutickej průmysl nepodporuju zbytečně... Je to nepříjemný, když pak dorazím v těch sedm večer z práce, nejsem schopna skoro nic dělat. Myslela jsem si, že je to vedrem, ale teď se ochladilo a nemám pocit že by se to lepšilo. Pravda, třeba na dnešek jsem spala jen 3 hodiny tak co se divím že.

Takže výstava padla. Docela mi to bylo líto, chtěla jsem to vidět na vlastní oči a dle všech co tam byli to bylo dost zajímavý a přínosný. Tak snad nám zas ty politický vězně nastajlujou. Brácha na tom byl narozdíl ode mne mnohem hůř. Byl v hospodě a nějak mu ty medový Jacky nesedly. Měl kocovinu jak prase. A to mi slíbil, že zajedeme do Ikey pro mumii a pro nějaký vody do Kauflandu. Nicméně pak mu napsala slečna, tak se rychlostí blesku oblíkl a mazal za ní. Nevím. Najednu stranu jim ten vztah závidím, protože spolu furt někam cestujou - na chatu, do lázní... Chodí na procházky, akce, hodně fotí. Ale pak když vidím jak se rafaj kvůli takovejm píčovinám a jak on je jak pejsek... To by mě asi nebavilo. A asi by mě nebavilo ani mít takovýho pejska.

Po jeho odchodu jsem se začala trochu nudit. Naštěstí za mnou přijela V. a D. Zašli jsme do Alberta, co že teda budeme pít. Bez váhání jsme se shodli, že máme chuť na vodku s džusem. A oni že by si dali toasty. Tak jsme zaplatili a zamířili ke mně. D. byl hrozně unavenej z práce, takže lehce povečeřel a usnul. My s V. pustily Indiana Jonese. Jedna z klasik, který jsem nikdy neviděla. Stejně jako Piráty z Karibiku, Vinetua (jak se to sakra píše?), Star Wars a nespočet dalších. Tohle když řeknu, tak na mě každej kouká jak na blázna. Je fakt že ten Indiana mě bavil. Takže si to asi pustím někdy celý. D. pak odešel, my přeply na Přátelé. Ty se nikdy neomrzí. Ještě maličko jsme popíjely, ale jen tak, na slušňáka, bo musím do práce, ne. Navíc jsem se tam těšila. Nějak se mi stýskalo po Er.


Nevím co se stalo, ale kolem druhý, kdy už jsem byla doma sama najednou bum a já byla jak kdybych ty dvě flašky vypila sama. Točil se mi svět a začalo mi bejt blbě. Paráda. Už ani chlastat neumím. Šla jsem si lehnout. Ráno to bylo ještě horší. Sakra. Tak jsem napsala do práce, že se omluvuju, ale že teda nedorazím. T. se mě minulý týden dokonce ptala, že když jede na tu dovolenou, jestli si taky nechci vzít volno. Ne že by dbala na můj odpočinek, ona prostě nechce abychom s Er. byli bez dozoru. Minule prý dostal vynadáno, že se se mnou moc baví. Přestali jsme se totiž schovávat a sem tam si to cígo spolu venku dáme. Nebo mu jdu uvařit kafe. Přitom když si dělal tyhle pauzičky s L. tak to bylo v pohodě a nikdo nefrfňal. Já to furt nechápu. Kdybychom se teda vybavovali půlku pracovní doby, tak neřeknu, ale sem tam to snad nevadí. Já tý práce nemám teď přes léto zas tolik a on není robot aby 13 hodin denně v kuse, kor jak byly ty vedra, takhle dřel.

Přes den jsem polehávala. Vymýšlela jsem nějaký nový kolekce šperků, vytvořila veselou Fler nominaci. Pak jsem se dokonce zmátořila a uklidila jsem si pokoj a umyla nádobí. Klasika, když se to nejmíň hodí, tak nám klekne myčka. A jestli je nějaká domácí práce kterou nenávidím, tak je to mytí nádobí. Zbylo mi tam strašně moc toastovýho chleba a šunka. Co s ní. Tak jsem začala dělat šunkový toasty. Že je vezmu mistrovi ke svačině. Nešetřila jsem, ať se má chlapec.

T. říkala že odjíždí v úterý. Když jsem ráno jela do práce měla jsem takovej blbej pocit. Nevím, něco mi říkalo že jsem měla ještě zůstat doma. Hned ve dveřích jsem ji potkala. Nevadí mi že je tady, i když jsem se docela těšila, protože paradoxně jakmile odjede, stihnu mnohem víc práce. A to mi zbyde ještě spousty času na kafíčka, cigárka a otravování mistra. Seděla jsem u PC a v bytě dupot. Jenom to ne... No jasně že tu byla tchyně. Úžasný. Šla jsem do skladu že si uvařím čaj, protože mi bylo zase (nebo furt?) blbě. V pátek jsem si tam uklízela svůj milovanej hrnek. Kamarádka mi ho vybojovala v Bille a je na něm Goofy. Můj vysněnej a strašně dobře se z něho pije. A hrnek nikde. Začala jsem zmatkovat, hledala jsem. Nějak extra uklizeno nebylo, koše nevynesený, ale hrnek a hadr pryč. Že by mi tam tchyně úřadovala? Jako když se mi v kanclu po nějaký párty válely skleničky od vína, tak ji to netankovalo. Chvíli jsem dokonce sama se sebou uzavírala sázky, kdy je odnese. A asi po 3 měsících mě fakt přestalo bavit na ně koukat, tak jsem je uklidila. Celkově tomu úklidu moc nedá. Ještě když se mnou mluvila (když jsem neprcala s jejím synem hehe) tak mi sem chodila alespoň jednou týdně vytřít a 2x týdně vynést koš. Dokonce i luxovala. Teď si tu dělám skoro všechno sama. O utírání prachu nemluvě, to neudělala nikdy. A T. to ví a nevadí jí to. Protože jsme měly poradu jak budeme udržovat pořádek v tom novým skladu a řekla, že prach budu muset utírat já, že k tomu tchyni nepřemluví. Jako WTF???!!!

Tak jsem T. napsala SMS jestli ten hrnek náhodou někde nepotkala. Nenápadně. Prej ne. Tak já jestli ho nemá třeba v myčce, jestli ho tam tchyně neuklidila. Odpověď: "To bych si všimla." Pak za mnou přišla jestli jsem ho našla a že teda za ošklivákem zajde a zeptá se jí. Vtipný jak ví, že spolu nemluvíme. Je to tu zakletý. Ty vztahy. Jsem o tom přemýšlela a stejně to nechápu. Ona ví co mi Er. udělal. On si zas myslí, že si na něj kdysi dělala zálusk. Pak na mě hrála divadlo, jaké že je to překvapení že přijel. Hovno. Na papíry mu ty prachy poslala ona. Takže musela vědět, že se vrátí. Nezajímá jí co já na to. A když už se teda přes to přenesu a začnu se s ním normálně bavit, tak je to taky špatně. Navíc všechny jeho parťáky postupně vyházela, takže mi ani nic jinýho nezbývá. Když potřebuju s něčím pomoct, nebo i on, tak chodíme za sebou. A myslím si že v rámci zachování nějaký atmosféry je lepší že si spolu to kafčo vypijem, než abychom tu dělali nějaký dusno.

Mistr byl nějakej divnej. Čekala jsem blbý kecy, že jsem se určitě ožrala a proto jsem nedorazila. Poprvý by měl alespoň pravdu. A ono nic. Dala jsem mu to jídlo, prej že bude tlustej. To je vděk.

Bylo to v baráku útrapný. Přemýšlela jsem do čeho píchnout. Ve skladu mám teď hory nařezaných reprodukcí. Na třízení do krabic. Už jsem s tím začala přesně ten den co se Er. vrátil, ale pak zas nebyl čas. Teď mám prostor na to tam jak debil běhat dokolečka a třídit. A nejhorší je že to ukájí mou obsesi. Včera jsem tam u toho blbla asi 3 hodiny. Najednou bum a ony byly už čtyři odpoledne.

Když jsem odcházela, slyšela jsem, jak tchyně luxuje ve skladu. Páni. Hrnek sice nenavalila ale tak aspoň něco. Nebavíme se před ní s Er. Abychom nedělali dusno. Proto nesnáším středy (obvykle je u nás ve středu, tohle byl nějaký výjimečný den). Stal se zázrak. Před ní se mě zeptal jestli už jdu domu a na mou kladnou odpověď řekl: "Tak čau čau." My se normálně ani moc neloučíme. A pak za mnou ještě přiběhl jestli jako ve středu dorazím. Co se to děje?


Po práci jsem zamířila za prababi. Nejdřív jsem se nasrala. Rozbil se jí mobil. Nešel dovřít a nevěděla co s tím. Tak jsem ho vzala do ruky a totálně nafouklá baterka. Prej ji to už zlobí hrozně dlouho. Má dvě dcery, který nejsou žádný senilní babky a vnuka, kterýmu je asi 40. Všichni tam za ni choděj, zejména vnuk. Pro jídlo. Furt mu vyváří. V jejích 92 letech stojí pořád u plotny. A nikdo jako není schopnej ji s tím pomoct?! Jako já nejsem paranoidní, ale kdyby jí to bouchlo u ucha, tak by jí to mohlo pěkně poleptat. Nebo vyděsit. Tak jsem se toho ujala, nebezpečnou zbraň odstranila :D a objednala baterku novou.

No a pak jsme si povídaly. Ona je hrozně zvědavá a obvykle teda drbáme chlapy. Ptala se jak to mám s Er. "Hele, my se teď akorát bijeme, otravujeme a nadáváme si." Zaujalo ji to. "A jak si nadáváte?" "Hodně sprostě." Začala jsem se rozpačitě smát. Nemám před ní problém říct jakýkoli slovo, nevím proč jsem se začala tak chechtat. "My s dědou jsme si taky občas nadávali. Z legrace... A taky hodně sprostě." Zvážnila jsem a čekala co z ní vypadne. Ona totiž neumí zklamat. "No... Já byla píča... A dědeček byl čurák." "No, tak to my s Er. máme podobný. Já jsem česká svině a on je ukrajinskej čurák." Aspoň vím, po kom ten dělnickej způsob mluvy mám. Ale stejně si to neumím představit. Dokonce nás to s kamarádkou inspirovalo k tomu, přemýšlet, kdy tyhle sprostý nadávky vůbec vznikly. Asi mnohem dřív než jsme myslely.

Ještě loni se hroutila že jsem si začala s chlapem z východu (ona ale nesnáší celkově lidi - moje o pár let starší tetka měla prvního přítele Čecha - ten byl prej mooooc ošklivej a měl blbý zájmy... Pak měla další, ti se jim taky nelíbili. A teď má super sympaťáka zo Slovenska a to je taky problém), pak se prozměnu modlila aby se už nikdy nevrátil. Teď je s tím nějaká smířená. Říkala jsem ji, že bych ho ráda použila i do svýho byznysu, co si budeme povídat, manuálně zručnej je velmi a je to důvod proč si ho vedení furt drží. Celkově to uznávají všichni, kterým ukazuju nějaký fotky jeho "děl". (Kromě toho pínisa co mi nakreslil na rameno, to moc zdařilý dílko nebylo teda). I brácha, kterej mu nemůže přijít na jméno. A teď mi přijde že je s tím taková smířená. Prej jsem stejná jako oni. To říkám furt že v něčem jsme si hrozně podobný. A pak mi naložila oběd na druhej den a prej mu to mám klidně vzít. Nezdržela jsem se dlouho. I když bych ráda. Většinou jsem u ní tak do desíti. Ale čekala jsem návštěvu - po skoro měsíci T. Tak jsem se těšila.

Ta dorazila v 9 se slovy že dneska fakt nemá dobrej den. Nakonec z toho byl velice příjemnej večer. Kterej se nám protáhl do dvou do rána. A nemuset vstávat, tak ji ještě snad zdržím, ale bála jsem se že bych to nedala. Probraly jsme snad všechno. Věci veselý i smutný. V jednu chvíli se mi udělalo ouzko, když začala hrát jedna písnička, která mi připomněla loňský léto než odjel. Pak jsme šly na balkon, já si zapálila a měla jsem potřebu se pochlubit. "Spala jsem s chlapem. Bez alkoholu! Za světla... DVAKRÁT!" Až mě zarazilo s jakým nadšením jsem tuhle informaci vypustila. A jak smutný je, že jsem díky Ex. musela bejt několik let na plech. když už jsem si teda někoho pouštěla do kalhotek. Když opomenu ty okolnosti, tak teprve teď konečně zažívám ty hezký pocity a beru to jinak než nějaký jednorázovky s dementálama co sotva znám. T. věděla už z minulosti, že mě trápí strach z toho, že až to jednou nastane a nebudu v sobě mít 3 promile, že to ponesu hrozně. "A co, bylo to hezký, viď?"


Usnula jsem asi ve 3. A v šest už jsem byla vzhůru. Paráda. Ještě na hodinu jsem teda usnula, ale to už mi k ničemu moc není. Těšila jsem se. Na tu svobodu v baráku. Koupila jsem si energiťák a vyrazila. Na zastávce jsem našla čtyřlístek. Mám teď v práci utrum, protože mistr mi přes čtyřlístkový pole coural za barák a celý mi to tam zasvinil. Minulý týden to teda posekal a jak prší, tak se to trochu mátoří, ale je to bída. Hajzl, mi pošlapal štěstí.

Hned za mnou přilezl. Přijela mi odběratelka pro zboží. Šel mi pomoct do skladu. Jakmile jsme překročili práh dveří, už mě objímal a líbal. Nojo, volnej barák, to by byl hřích... nějakej nespáchat. Nanosil knihy, něco nám vrátili, tak se to zas nosilo do baráku. Pak jsme si sedli že si dáme cigáro. Já si chytře vylila energiťák. Nebylo mi moc dobře (klasika), nějak to ve mně všechno bublalo. "Dáš si kafe?" Odmítla jsem. "Tak jsem včera snědl půlku toastů. A dneska ráno jsem je dojedl. Jsi byla s tím kečupem dost štědrá." "No... Já to viděla u kamarádů. Sama tenhe kečup ráda nemám... Ti to nechutnalo?" "Já nemám rád kečup. Ale ty tvoje toasty byly moc dobrý!!!" Chudák. Dali jsme si akorát cigáro a já se pak vypravila hledat hrnek! Nojo, on byl fakt uklizenej u ostatních na polici, umytej. To ho musela dát do myčky. Ještě že mi neuplaval Goofy.

Pak jsem se vrátila dolů. Chvíli jsme poseděli a já pak šla dělat balíky. Hned za mnou přilezl. A dožadoval se orálního uspokojení. Nějak se mi do toho nechtělo, tak jsem se zeptala jestli spolu nemůžeme prostě normálně spát jako dva slušný lidi. Chvíli jsme se dohadovali, já na něj byla nějaká hnusná, tak se urazil a odešel. Však ty brzo přilezeš. Já proti týhle praktice vesměs nic nemám, jakože rozumově nebo jak to říct, ale Ex. mi ji totálně znechutil (A. si taky stěžovala že s ním to nebylo nic příjemnýho) a Er. mi kdysi jak byl pod vlivem sraček řekl, že jsem to nedělala z lásky nebo co a mně se to dotklo a z principu jsem odmítala. Kor když si takhle dementně o to říká. A hlavně - co já? Já chci taky ukojit nějaký svoje potřeby a touhy.

Přilezl. Netrvalo to ani tak dlouho, asi dvacet minut. Tentokrát na to šel jinak - no vida, že to jde, když se chce. Mluvili jsme. Omuvil se. Pak mě vysadil na hrozně vysokou skříň, na něco si stoupl, abych měla dobrej přístup a zatímco jsem teda vykonávala to, na co si původně měl 8 měsíců počkat, začal se mi velice hezky věnovat. Byl to bizár. U okna, ve skladu. Bála jsem se aby tam nevlítla komise. Co kdyby se náhodou chtěla přidat? Jediný štěstí že se teď musí obcházet barák a nejde to vnitřkem, takže bychom ji asi slyšeli jít po schodech. Já totálně zkroucená, v poloze který doteď nerozumím. Zkušenosti z gymnastiky se začínají uplatňovat v praxi. Chytaly mě křeče a do toho jsme se snažili komunikovat, abychom toho druhého navedli jak chceme. No výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Hurá! Mise splněna! A za malou chvíli jsem si za zpěvu Franka Sinatri mohla taky vychutnat pár vteřin "slávy"...

Uf. Nemohla jsem odejít. Za prvý mě děsně chytly kyčle a za druhý jsem byla celá rozklepaná. Strašně mě u toho rozcuchal. Nakonec se mi nějak povedlo seskočit, za rytmickýho tap tap taaadada jsem zamířila k rádiu a zesílila ho. "It´s up to you - New York, New Yooork!" Pak jsem si uvědomila že před ním poprvý zpívám. Sedli jsme si na schod, zapálili si. Koukali před sebe. Najednou do mě šťouchl ramenem. Začala jsem povídat. Vzácný chvíle. Pravidelně mele pantem on a já tak nějak mlčím a kývám. To si nestěžuju, já jsem ráda. On chce všechno pak hrozně pitvat a rozebírat a mně to nebaví. Vyprávěla jsem mu o mých předchozích zaměstnání. O tom co dělá za práci brácha. Už před pár dny mi říkal že bych měla skončit a najít si něco kde mě oceněj. Že tady beru málo na to co dělám. Což je pravda. Podporuje mě. Minulý týden jsem mu ukazovala fotky šperků, co už mám vyrobený a líbily se mu. Možná ne tak ty konkrétní výrobky, jako moje nadšení. Když jsem za ním přiběhla a nadšeně hulákala že jsem vymyslela další kolekci šperků a že to bude boží a že se na to hrozně těším. Postěžovala jsem si, že mi nejde pořádně to focení. "To se naučíš. Musíš postupně. Neboj, zvládneš to." Tohle jsou chvíle kdy ho pořád miluju.

Byl jak vyměněnej. Budu ho muset přeblafávat asi pravidelně. Takovej pokornej, milej. Když jsem mu minulej týden nadávala, že se chová jak debil a že bych prosila, aby se trochu uklidnil, řekl mi, že to bohužel nedokáže... "To není pravda. Ještě loni si to uměl." Hezky začal prosit, děkoval. Přišel se svačinou, jestli bych si nedala housku. Když jsme si zapalovali cigáro, tak mi připaloval... Hm. Stejně by mě zajímalo jak to bere. Jestli jen jako poveselení při práci, nebo má nějaký plány do budoucna. "Konec s tebou toto." "Hele, my dva spolu skončili už dávno." "Jak skončili?" "Ty moc dobře víš, jak to myslím." Při mém teatrálním odchodu divně koukal, tak jako vykolejeně.

Jsem teď v to pondělí zašla na seznamku. Po douhý době. Moc mě to nebaví, obvykle píšou samý divný týpci, co shání placenou společnici a když už se objeví teda něco normálního, nemám si s tím co říct. Měla jsem to celý den zaplý a jen se bavila nad žádostma, který mi chodily. A pak přišly dvě. Jeden kluk z Kladna. Na tý profilovce byl úžasnej. Ten pohled, smích. Sálala z něj nějaká hezká energie. Na těch ostatních už byl takovej normální, s dlouhými neupravenými vlasy (na profilovce je stříhaný). A v ruce kytara. Hm, další bod navíc. Z tý druhý jsem moc nepoznala, byl to Slovák s kukučem jak Malátný. Fešák. Rozhodla jem se dát oběma klukům šanci a potvrdila to. Malátný nic moc, takový strojený, ale ten kytarista... Rozhovor proudil sám od sebe, ten kluk musí být hrozně príma. A já se najednou lekla a vypla to. A od tý doby jsem tam nebyla. Musím se přemoct. Byla by škoda to takhle zbabělě zahodit. Třeba se nebude chtít ani sejít, ale tohle nebylo zkrátka hezký. Jen asi nejsem ještě na něco novýho připravená.


Slíbila jsem T., že se postarám o psa. Je to láska moje, poslouchá mě na slovo. Dokud neopustíme pozemek, jak jsem dneska zjistila. Ptala jsem se, jak dlouhý procházky máme chodit. Prý co nejdelší. Říkala jsem to Er. Smál se. Já taky. Hrála jsem si s ní na zahradě. Pozoroval mě. Usmíval se u toho. Jsem dlouho žila v tom že nemá rád psy. Ale on nemá rád jen ty nevychovaný uštěkaný mrchy (já je teda miluju, ale když mi minule vlítly do kanclu, zechcaly mi to tam a ještě nám ukradly svačinu, tak mě taky pěkně nasraly). A teda neuznává psy v baráku/bytě, prý mají být venku na zahradě. Aportovaly jsme nějaký cívky. Byla to sranda. "Nechte toho. Budeš hubená. Jdi mi raději uvařit kafe." Ehm. Jako já vím že se mu líbím i tlustá, ale že by až takhle? "No co bys dělala kdybys zhubla?" "No to bych byla hubená... A mohla bych nosit menší oblečení..." "No vidíš to. To bys pak musela kupovat všechno nový nebo to přešít, to nechceš, takhle je to dobrý." Se vzpomínkou na ten kufr v komoře kde jsou hadry z dob, kdy jsem byla ještě "hubená" jsem odešla vařit kafe. Pak jsem šla sklízet. Šel do baráku a viděl, že jeden maličkej čtyřlístek jsem přecejen našla. Podíval se na mě takovým vřelým pohledem, usmíval se.

Nechtělo se mi nějak nic dělat. A nechtělo se mi jít ani s tím psem. Šla jsem si uvařit čaj. Vracela jsem se do kanclu a vzpomínala na to, jak mě Er. vždycky jen prozvonil. A já šla dolů a on už měl uvařený kafíčka a dali jsme i cigáro. To bylo fajn. Vzala jsem do ruky mobil a prozvonění. Že by? Šla jsem teda za ním. Nikde jsem ho nemohla najít. Hm. On na mě asi čeká ve skladu a chce druhý kolo... Tak jsem dala vařit vodu na kafe a hledám a hledám. A nic. Ticho. Všimla jsem si, že tam má věci. Sakra, co se děje? Volala jsem mu. Prej musel odejít. Takhle rychle? Co se zase sakra děje? Hm. Tak aspoň jsem mohla jít s tím psem.

Převlíkla jsem se a vyrazila. Trochu jsem se bála. A když T. říkala že dlouhý procházky, tak si dáme menší túru. Vylezly jsme ohromnej krpál a zamířily na Bábu. Ta zřícenina je boží, ale nikdy jsem nahoře nebyla. Cesta byla úmorná. Zjistila jsem totiž, že poslední dobou tomu pohybu moc nedám, na cvičení vůbec nemám čas a ty procházky už jsou taky zřídkakdy. Funěla jsem jako lokomotiva. Pes navíc naprosto nevychovanej a táhl jak kůň. Což bylo teda dobrý, do toho kopce. Cestou z kopce už jsem to moc neoceňovala teda. Vyjela mi tam po nějakejch důchodkyních, to bylo trochu trapný. Jsem se bála že se přerve obojek a budu v prdeli... No nakonec jsme zdárně dorazily do cíle. Na chvíli jsme si sedly a koukaly na ten božskej výhled. Nádhera.


Mrzí mě že můj domácí pes na takový chození není. Jsem ráda když obejdeme barák. A na tohle tele zas nemám tolik času. To bych s ní musela chodit po pracovní době no. Bylo docela dost hodin, takže jsme se sebraly a šly nazpátek. Jsem hrozně dezorientovaný kretén, takže jsem si nebyla jistá odkud jsme přišly. A zrovna jak na potvoru nikde nikdo. No... Zvolila jsem nevalně. Došly jsme k nějakýmu plotu. Samý křoviny a ze strany se ozývalo divný šustění. Super. Doufám že je tam nějakej bezďák co bude otravovat. A ještě ke všemu cesta zpátky byla do hroznýho krpálu. Druhej pokus už byl úspěšnější a vrátily jsme se. Byla z toho teda skoro dvou hodinová procházka. Docela v pohodě, až na to že mě málem odtáhla do potoka a začala se chovat jak dilina - to už jsem ji teda jednu plácla - a nějaký haranti se mi tam smáli. A pak jsme potkaly krásnou kočku... A pro tu kočku to bylo málem to poslední co v životě zažila. No ale přežily jsme. Mobil mi gratuloval za nějakých 13 tisíc kroků (a to ho teď přes den v práci odkládám, takže víceméně to byla jen cesta na bus a ta procházka).


V baráku mě okamžitě vítala Marjánka. To je stejně největší psí láska. Akorát jak je už stará a líná, tak většinou někde spí a nechodí za mnou. Dneska měla formu. Šla se sama vyčůrat ven a pak jsem měla tušení že mi stojí za dveřma kanclu. A taky že jo. A jak se ňochňala. Štěně se mohlo žárlivostí posrat. A já si s nima hrála a byla šťastná. Jak mi loni řekla komise, když Er. odjel: "Pořiďte si pejska. Ty jsou věrní a nikdy vás neopustí." Je to fakt. A doufám že si jednou pořídím hafánka kterej bude jen a jen můj.

Odejít domů bylo to nejtěžší. Nějak mi vypověděly službu kyčle. Paráda. Už jsem je měla načatý z toho třízení obrázků. Pak ty akrobacie ve skladu a teď výšlap. Super. Plazila jsem se ke dveřím, přelezla psy... A zamířila na autobus. Doma mi začalo být trochu divně. Tyhle výkyvy počasí mi nedělaj vůbec dobře, takže jsem zas nachcípaná. A taky teda pekelně unavená.

Takže půjdu za chvíli spát. Jsem zvědavá na zítřejší den. Koukala jsem na turistický mapy, kam bych vzala psa zítra a našla pěknou trasu. Tak uvidíme, jestli tam dolezeme.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama