Co bylo... a co bude dál?

27. srpna 2017 v 18:30 | K. |  Nekonečná VKV
V práci poklesla morálka. T. odjela na dovolenou, já jsem ze všeho nějaká otrávená a unavená. Technika mi nepřeje. Když už jsem konečně minule zapla tiskárnu na textil, že začnu tisknout zásoby tašek, po chvíli se mi "porouchala". Nechápu. Je tam totiž funkce, kdy v programu, z kterého data do samotné mašiny odesíláte, navolíte počet požadovaných kusů, které chcete natisknout (nemusíte pak přepočítávat kolik toho máte). V půli jsem si řekla, že 10 je asi moc, že vytisknu jen půlku. V takovém případě jednoduše stisknete tlačítko s obrázkem odpadkového koše a celá "akce" se vymaže a můžete znovu. Nojo, jenže v tu chvíli se mi program hodil do offline režimu. Když jsem počítač restartovala, program se sice zapl, ale data se vrátila zpátky do tiskárny. A ať dělám co dělám, furt to je ochotný tisknout jen ten jeden motiv... Takže jsem si k obrázku vypěstovala odpor a hulákala jsem, že tu děvku němůžu už ani vidět. :D


Díky tomu, že jsem líný prase a taky mám na starost psa, moc se nepředřu. Asi jsem se předcenila a měla si tu dovolenou vzít. Jsem už ze všeho unavená. Nepřidává mi ani Er., kterej neví co sám se sebou. Stáhl mě sebou, takže se mě ty jeho sračky taky týkají. A v tu chvíli si uvědomil, že si to chce vyřešit sám... Ehm... O tom asi později. No a díky tomu že teda mám teď čas, jsem si začala pročítat starý články na blogu. Abych zjistila, jestli jsem se někam posunula. Zklamaně musím přiznat, že to není žádnej zázrak.


Nemám žádnou disciplínu. V každém druhém článku plánuju, jak...

  • otevřu obchůdek se šperky - to možná až letos dostává konkrétnější rozměry. Ale co s jistotou vím, že v říjnu to otevřít prostě nestihnu. Což o to, kdybych zamakala, tak stihnu dovyrobit vše, co jsem si naplánovala. Bouchla jsem na focení. Mám k dispozici dobrou zrcadlovku a ne a ne se to naučit pořádně. Mám v pokoji hrozně blbý světlo, poslední záchrana je sklad v práci, kde díky prosklené střeše je vidět lépe. Zkoušela jsem vskřísit foťák svůj, má na to lepší objetiv, ale ten už vůbec nespolupracuje. Přitom jak jsem si prohlížela ty starý fotky v Projektu, svýho času fotil makro perfektně. Tak nevím jestli je jen zaprášenej, nebo jsem zapomněla jak se ovládá, nebo za to může to blbý světlo. Brácha na mě s grafikou taky prdí a já ji sama nezvládnu. A protože jsem perfekcionalista, holt to prostě nedokonalý do světa nevypustím.
  • zhubnu - nikdy jsem nebyla spokojená se svou postavou, a to ani v dobách kdy jsem byla normální. Pak jsem měla období, kdy jsem držela šílený diety a několik hodin denně cvičila. Pravda, zhubla jsem docela dost a v tuhle chvíli bych dala cokoli, abych zas tak vypadala... V době, kdy přišla maturita jsem zase přestala jíst. Do toho jsem brala nějakou blbou antikoncepci, která v kombinaci se stresem způsobila, že jsem (dle doktorky) onemocněla cushingovým syndromem. Přibrala jsem asi 35 kilo, jednu dobu jsem měla i přes metrák. Byla jsem šíleně oteklá, břicho vypadalo jako kdybych měla rodit, udělaly se mi strie, který už nikdy nezmizí. Dostala jsem se do začarovanýho kruhu - nežrala jsem a kynula a kynula. Nějak v roce 2014 jsem se zabejčila, začala lépe jíst a cvičit. Momentálně mám furt asi 15 kilo navrch (zhubnout bych mohla klidně víc, ale těch 15 by stačilo abych se dostala na původní váhu) a ne a ne se toho zbavit. Skoro v každým článku se dušuju, jak stoprocentně do konce léta/narozenin/Vánoc těch posledních 15 sundám. A co pro to dělám? Velký kulový.
  • doklidím si život - obrazně řečeno. Celých těch dlouhých pět let dodělávám své sbírky, třídím věci, doupravuju fotky na harddisku a tak dále a tak dále. Neříkám že jsem za tu dobu neudělala dost, ale rozhodně si nejsem vědomá, že bych alespoň jednu věc dodělala. Ehm.
  • naučím se jazyky - od druhé třídy jsem se učila anglicky. Na druhém stupni přibyla němčina, na střední jsem měla 2 roky ruštinu. Nadšeně jsem "začala" se švédštinou a díky každodennímu styku s Ukrajinci jsem se pustila i do ukrajinštiny. Umím hovno. Jediný, tak v tuto chvíli jakžtakž rozumím, když se Er. s nějakým kámošem baví. Vím která bije, ale tím končím. Neoprášila jsem ani angličtinu, ani němčinu, nic. Jsem na jazyky dement a ještě ke všemu línej.

Abych na sebe nebyla jen zlá, musím uznat, že za těch pět let jsem se dost posunula duševně. Díky tomu, jak jsem byla nezaměstnaná a žila s člověkem, který mě psychicky (a bohužel občas i fyzicky) týral, mé sebevědomí bylo na nule. Připadala jsem si zbytečná, zlá, ošklivá a k ničemu. Bránila jsem se pracím, kde bych musela přijít do přímého kontaktu s lidmi - třeba jsem opovrhovala Mekáčem a supermarkety. Ne proto, že by mi nevoněla samotná práce, ale protože jsem neměla odvahu komunikovat s lidmi. Mé první oficiální zaměstnání se stalo uklízečka na základní škole, takže vážně nejsem žádná primadona...

Když jsem si pročítala staré zápisky, vybavil se mi ten pocit. Ten zlý pocit beznaděje, smutku a apatie. Často jsem ležela jen v posteli a nevnímala co se děje. Asi to byly deprese, nevím, nikdy jsem nenašla odvahu vyhledat odbornou pomoc, ale bylo to děsný. Zároveň vidím, jak je lidská mysl chytrá a milostivá a časem dokáže špatný vzpomínky vytesnit. Třeba po přečtení popisku "nejhorší den za život" k jednomu dnu v Projektu, ať dělám co dělám, nevybavím si co tak hroznýho se stalo. Vím že se to muselo týkat Ex., že mě pravděpodobně zase znásilnil, nebo škrtil, nebo na mě řval hodinu v kuse že jsem píča. Ale nevybavím si to. Zato když jsem si četla o akcích, kde mi bylo fajn, tak jsem si živě vzpomněla kde a s kým jsem byla.

Asi to s tím souvisí, ale naučila jsem se být sama se sebou. Dřív jsem měla potřebu neustále někoho mít vedle sebe. Nevydržela jsem pomalu den bez toho, aniž bych se s nějakou kamarádkou sešla. Teď už ne. Naopak, obvykle se z práce těším domů, až se natáhnu k televizi a budu si hledět svýho. Smířila jsem se i se svým vzhledem. Vím, že když se hezky učešu, namaluju a netvářím se jako vrahoun, jsem hezká. Mám sice nadváhu, vytahanou kůži po tom, co jsem doposud zhubla, ale umím to oblíknout. Vím, že jsem pro chlapy atraktivní. A to dokonce i pro sportovce a hubeňoury. Dřív jsem chodila skoro jen v černým, v létě jsem se bála sundat svetr a obří šálu, která maskovala velká prsa a to nafouklý břicho. Teď už si chodím v květovanejch kalhotách a tričku s krátkým rukávem a je mi ukradený co si okolí myslí. Protože beztak je každej zahleděnej sám do sebe a já jsem jim ukradená, že.


Změnil se i můj blog. Kdysi jsem sice taky hojně psala deníčkovské zápisky, ale převážně jsem se pokoušela tvořit reportáže z koncertů, výletů, divadel. Rozpitvávala jsem názory na určitá témata. Moje články byly krátké, dávala jsem si záležet na spisovný češtině, 100% gramatice. Když už jsem měla potřebu použít sprostý slovo, obvykle jsem ho jen naznačila a zbytek vyhvězdičkovala. Díky tomu se moje články hodně objevovaly v pohyblivém boxu a měla jsem mraky komentářů. Vzpomínala jsem na ty lidi... Když jsem koukala na jména, která se zde podepsala, zachvátila mne nostalgie. Spousta z nich nejenom, že přestala na můj blog chodit. Ona nechodí nikam! Co se s nimi stalo? Kam se poděli tyhle lidi?

Momentálně ho mám fakt jen jako deníček. Píšu sem o práci a milostných vztazích. Díky tomu že jsem denně s dělníkama, mluvím jako dlaždič. Píšu jak mi zobák narostl. A tím jak jsem čím dál tím blbější, tím víc překlepů a hrubek se mi daří. Už to neberu vážně. Nemám ambice dělat seriózní blog. Ale kupodivu to pár lidí baví, soudím dle statistik návštěvnosti. A taky často nevím kdy skončit, nezřídka přetáhnu délku samotnýho článku.

Jsem vlastně hodně otevřená. Učím se to i v reálným životě. Mluvit. O tom co mě trápí, co mě těší, co se mi líbí. Snažím se vyjadřovat svoje city, chválit a zároveň se bránit, když s něčím nesouhlasím nebo se mi nelíbí. Vyjádřit svůj názor ať je jakýkoli. Nedělat věci, který cítím že nejsou správný jen proto, abych se někomu zavděčila. Ještě to není ono, ale je to mnohem lepší.

A čeho se držím, je Projekt 52. Když jsem s tím začínala, myslela jsem si, že mi to vydrží tak měsíc. Ani jsem neměla žádnou extra představu, co z toho vzejde. Říkala jsem si, že budu prostě celý týden něco fotit a na konci udělám článek o tom co se stalo a těma fotkama to doplním. A nakonec je z toho každý den jedna fotka. Už 5. rok. Jediný co mě mrzí, že jsem ten první rok psala k fotografiím hrozně stručný popisky. Teď se rozepisuju, abych až si to zase za 5 let budu pročítat, věděla, co se dělo. Mám z toho radost, protože je to jediná věc, kde tu disciplínu dodržuju.


Teď je rok 2017. V květnu mi bylo 25. Začala jsem mít potřebu se usadit. Nikdy jsem neměla kliku na chlapy. Bylo tam pár známostí, se kterými jsem randila. Pak se objevil Ex. Ještě nedávno jsem si myslela, že jsem ho milovala, ale teď vidím, že ne. Jak jsem si pročítala ten deníček, tak jsem si vybavila den, kdy jsme se k sobě po rozchodu vrátili. Tehdy jsem mu vlezla do postele, on se vrátil se psem a našel mě tam. Takže následovaly nějaký ty doteky a sex. Bylo to prázdný a studený. Bylo to od začátku takový divný, obvykle jsem ležela jak prkno a čuměla do stropu. Když teď spím s Er., je to úplně o něčem jiným. Po Ex. se paralelně objevil právě Er. a F. Zkoušela jsem to dát dohromady s F., ale byl to ňouma co nevěděl co chce. A tak jsem to loni dala dohromady s Er.

Stalo se toho moc. Stálo mě to strašně nervů, ale vrátil se. A já nevím co bude dál. Netuším, jestli to překonáme. Díky tomu, že jsem u něho doma strávila teď dost dnů a nocí, začali jsme se poznávat. Lezou mi na nervy jeho stravovací návyky. Prostě mi vadí pozorovat jak žere majonézu lžičkou a u toho kouří. Štve mě že nevydrží chvíli v klidu a má potřebu courat sem tam po pokoji jak lev v kleci. Vadí mi jak furt telefonuje s nějakejma kámošema. Já ho seru tím, že se neutírám po sprše a dělám všude potopu. Irituje ho, že mu z princpipu doma odmítám naklízet (nevím proč bych měla uklízet, vařit, starat se o jeho sexuální potěšení a ještě to vpodstatě všechno živit - tak ať aspoň to nádobí umeje). Nemůže vystát, že si s kamarády píšu na FB a když mi ten mobil zazvoní, nervózně po něm pokukuju.

První týden našeho druhého "vztahu" byl naprosto neodbytnej. Chtěla jsem si zachovat svůj režim. Dál se věnovat šperkům, zájmům a svým kamarádům. Nedokázal se smířit že je mezi čtyřma stěnama sám. A když jsem třeba seděla s kamarádkama na vínu, volal a téměř plakal že je mu smutno a ať přijedu. Zjistila jsem, že ten drsnej "mafián" za kterýho jsem ho před rokem měla je malé duševně nemocné dítě. Bojí se tmy, bojí se křupání ve stropě. Vidí bubáky tam kde nejsou a nedokáže být sám. Potřebuje někoho, kdo ho vezme za ruku a tím životem ho povede. A i když si to sám uvědomuje, zbytek nějaký hrdosti mu nedovoluje poslouchat o 10 let mladší ženskou. A proto pak následují scény, který se uzavírají "já ti to říkala".

Druhý týden se to začalo trochu kazit. Zjistila jsem, že má stejnou vlastnost jako můj Ex. Nechodí nikde včas a je to tak trochu slibotechna. Jela jsem třeba na Smícháč, kde jsme měli sraz - 3x jsem mu zdůrazňovala že pokud nastane z jeho strany nějaká změna, ať mi dá vědět (kredit jsem mu dobíjela). Po 15 minutách toho, co měl přijít mi to nedalo a volala jsem mu. Byl v Berouně. A ještě se ho dotklo že jsem začala vyvádět. Sešli jsme se až za dva dny, hodinu před srazem jsem mu poučená volala jestli to platí. A ten blb místo toho aby se oblíkl a vyrazil, usnul. A strašně se divil že jsem nasraná. Nakonec jsme se sešli a po prvotní výměně názorů z toho byl dost dobrej večer. Přišlo mi že si uvědomil, co ve mně má za poklad. Každá normální by ho už poslala do prdele, já ne, já jsem trpělivá a ochotná mu pomoct, pokud bude spolupracovat.

Pak jsme zase spolu trávili hodně času, takže jsme se začali víc a víc dohadovat. Nabyla jsem pocit, že jsem jen náhradnice. Že vlastně chtěl mít na Ukrajině manželku, tady v Čechách milenku a jen tak mezi náma cestovat a nic neřešit. To že se to hned po týdnu loni provalilo mu dost plány překazilo. A pak se dostal do průserů. Vrátil se k pití, k blbostem a byl zmizelej. Když se na jaře vrátil, myslela jsem, že to všechno bude dobrý. A bylo. Jednu noc. Než mu přijela manželka sem a byla tady až do konce července. Pak ji došly nervy a poslala ho do prdele. Protože on to samozřejmě dál koulel na obě strany, což jsme věděly obě. Stejně si furt myslím že bychom se měly sejít a poslat ho k čertu obě. :D Pak mě vytáčelo jak je bez peněz. S T. se dohodli, že mu bude dávat jen málo a zbytek mu doplatí po Novym roce. A já neumím koukat na to, jak někdo "trpí". Takže jsem mu začala nakupovat jídlo, tabák, piva. Kdybych se válela v milionech, neřešila bych to, ale došlo to do fáze, kdy jsem musela omezovat sama sebe. To by mi ještě nevadilo, ale přišlo mi, že jemu je to ještě málo. Že očekává že budu dělat víc. Nevěřil mi, že fakt už nemám na účtě přebytečný litr.

Celkově začal být paranoidní. Viděl někde u nás holku, co vypadala jako já jak jde s nějakejma týpkama. Ten večer mi volal a divil se, že jsem k němu nepřijela. Já už ležela v posteli v pyžamu a byla ráda, že jsem ráda. Zněl divně. V pátek ráno se se mnou rozešel. Zhroutila jsem se. Historie se opakuje. Dva týdny K. omrdávat a pak odkopnout. Jako každej. Seděla jsem na schodech, brečela, kouřila. On stál a divně mě zkoumal. Nechápala jsem to. Ještě před 2 dny jsme spolu na Náplavce zažívali nádherný chvíle a teď už mě nechce? Večer, když jsem k němu teda nakonec jela, z něj vypadlo, že si myslí, že ho nemiluju a že to táhnu na víc stran. I díky tomu jak si furt s někým píšu a nechci mu to ukázat. Nikdy jsem mu neřekla, že ho miluju. Nějak jsme si to vyříkali a bylo to fajn. Já odhodila zábrany a tu lásku mu nakonec po dvou dnech vyznala (pravda, bylo to v rámci mého hysterického záchvatu, že se ke mně chová hnusně :D). A pak se to zase posralo a já nevím co bude dál.

Už od úterý se s ním snažím sejít. Udělat si hezkej večer. Vždycky se něco pokurví. Blbec s kámošem měli průser v casinu, takže tam musel nechat doklady a díky tomu ho druhej den sbalili policajti. Zažila jsem probděnou noc kdy jsem měla strach, že se mu něco stalo. Druhý den, kdy jsem na něj zas hodinu čekala (ještě jsem kvůi tomu jela až za ním) jak blbec aby mi pak oznámil, že jsem mu přivezla jen ty peníze, že žádnej hezkej večer spolu dělat nebudem, že musí jít k mámě za trest štukovat, mě vytočil fakt do běla. Vzal mě aspoň na pivo, omlouval se a sliboval jak se přestane chovat jako dement. Druhej den ho matka zas odtáhla někam pro pomoc. A on ze strachu, že na něj budu řvát, mi ani nenapsal smsku že se omlouvá, že to padá. A místo toho, protože zapomněl v práci klíče od bytu, šel pít s kamarádama a procházel se celou noc po Praze...

V pátek do práce nepřišel. Já objevila ty klíče. A dostala jsem strašnej strach že je pryč. Že odjel a jaksi mi to opomněl říct. Připadala jsem si zraněně, zneužitě, zničeně. Dala bych cokoli za to, abych se odmilovala. On je strašně hodnej člověk, v jádru. Citlivej, pozornej. Ale zároveň je to životem zničenej sobeckej kokot. Za každej úžasnej den, kdy se odpoutá od "jsem největší čurák a celý můj život stojí za hovno" následuje týden sraček a průserů. Jenže pak jsem si vybavila jak na něj furt řvu, jak ho peskuju. Jak ho nenechám nadechnout, jak ho vydírám když náhodou chce bejt jeden večer sám. Tohle dál prostě nejde, nemůžeme se takhle ničit vzájemně. Ozval se. Že byl celou noc venku protože neměl ty klíče. A že pro ně jede. Zase jsme se hádali. Nakonec se podvolil a šel se mnou do hospody na pivo. A pak se psem na procházku. Všechno mě to vzalo a brečela jsem. Brečela jsem kvůli tomu, že mě trápí, že on se trápí. A taky kvůli tomu, že mám pocit, že mě jen zneužívá. A ze strachu, že veškerá ta energie přišla vniveč. On nesnáší když brečím. A já zas nesnáším když se snažím mu něco říkat a on mi skáče do řeči. Nakonec jsem ten prostor dostala, na to mi řekl, že mám pravdu. Pak odjel. A celej večer mi volal, že měl jít s náma do hospody, že je zase sám...

Měli jsme se vidět včera. A dneska. A neviděli jsme se. Zhroutil se. Nebo mě možná jen nechce vidět, ale podle hlasu mu věřím, že je mu blbě. Připadám si ztraceně. Mám pocit, že jsem se k němu chovala hrozně. Prej jsem se mu některý dny cpala do bytu... Nevím. Potom, co mi skoro brečel do telefonu že se tam sám bojí a ať se k němu nastěhuju, jsem neměla pocit, že bych nebyla vítaná. Chybí mi. Vytvořila jsem si na něm trochu závislost. Chybí mi, že už skoro týden neusínáme v obětí. Chybí mi ty jeho blbý vtípky, to jak mi "krade" růže. Jak si zpívá u mobilu. Chybí mi se před spaním pomilovat. O nic nejde, je mu blbě, má nárok víkend prospat, ale mé paranoidní já vidí, jak balí kufry... Jak zjistí, že je mu bez tý hysterický fůrie vlastně líp...


Vrátila jsem se k četbe motivačních knížek. Mají v sobě hodně moudrosti a pravdy. Jen se tím řídit není úplně snadné, člověk občas zapomíná. Mám ráda překvapení, ale zároveň chci mít alespoň malou jistotu, že svou energii neinvestuju zbytečně. Minule jsme spolu seděli na lavičce a kolem nás si hrály děti. Dráždilo to psa a já začala mít nějaký blbý kecy.

"Ty seš hrozná. Co ti ty děti udělaly? Vždyť si jen hezky hrajou!"
"Já vím, ale ať si jdou hrát za kopec! Nevidíš co dělá ten pes?"
"Ten pes si musí zvykat, děti maj právo si tady hrát. Ty je prostě jen nemáš ráda."
"Naopak! Já miluju děti! Já je miluju tak moc, že nechci vlastní!"
"Ehm?"
"No tak se podívej co by měli za maminku! Chudáci děti."
"To je fakt... A ještě takovýho tatínka co..."

"Ty si umíš představit jak si ho jednou vezmeš a budeš s ním mít rodinu?"
"Já si neumím představit že budu mít rodinu... Ale on je první, kterej by se mi jako otec dítěte líbil."

Odjakživa jsem chtěla děti. V pubertě. Dělala jsem praxe ve školce a měla tam dva chlapečky, který bych hned adoptovala. Dodnes na ně ráda vzpomínám. Všude jsem byla za tu maminku - na táborech, na školách v přírodě... Umím to s dětma. Umím si s nima hrát, vychovávat je. Respektují mě. A já je beru jako rovné parťáky a proto si spolu rozumíme. Původně jsem první chtěla mít v 25. Pak se ve mně něco zlomilo a já je chtít přestala. Ne proto, že bych je neměla ráda. Ale proto, že jsem blázen. Že trpím na bludy, na deprese, úzkosti. Taky proto, že nejsem bohatá a že bych mu nebyla schopná dopřát všechno, co potřebuje. Kdybych měla dítě, chci, aby mělo hezký hračky, hezký oblečení. Aby mohlo chodit na kroužky který si vybere, jezdit se školou na všechny ty výlety. Nikdy bych nedopustila, aby se nerodil člověk jen proto, že ho CHCI a pak by kvůli mý vlastní sobeckosti byl sociálně znevýhodněnej. Až potom, co se mi v životě objevil Er. jsem zase začala přemýšlet o tom, že bych si přecejen nějaký časem pořídila.

Říkala jsem mu to. Že jestli to se mnou nemyslí vážně, ať mě nechá jít. Že už jsem taky stará. A až mi za nějaký 2, 3 roky mrdne v hlavě, chci mít vedle sebe chlapa, kterýmu můžu říct: "Pojď na to, vyrobíme si miminko."

"Ty se směješ co. Ty máš svejch dětí dost. Ale co já? Nojo, co vlastně řeším, až to na mě přijde, půjdu si nějaký ukrást do baby boxu... Alespoň se s tím nebudu muset rodit."



Vím, že jsem jednou napsala, že spolu nemůžeme být, že bychom se samou láskou zabili. Už si nevybavuju, jestli to bylo než jsme to loni dali dohromady, nebo až po. Každopádně teď vidím, jak moc je to pravda. A tak musím brzdit. Musím tu energii začít cpát taky konečně tam, kde se to bude hodit. Musím začít poslouchat svoji intuici. Pak se možná dočkám...

Dočkám se spokojenýho klidnýho života, kdy se budeme po večerech potkávat v jednom bytě. V tom bytě, kde budu mít osvětlenou vitrínu s minerály a zavěšené 3 zamilované obrazy. Dočkám se nekonečného množstí inspirace na tvoření šperků. Dočkám se toho, že náš podnikatelský záměr vyjde a bude prosperovat.

Nesmím mít strach, že žiju poslední den. Pak přestanu dělat kraviny. Pak přestanu hysterčit když něco nestíhám nebo když mě poprosí o dva dny osamotě. Protože přece zítra je taky den. Ale zároveň chci eliminovat ty, kdy jen bezduše ležím a hraju bonbony. Až jednou totiž ten poslední přijde, ráda bych se ohlídla za svým životem a řekla si: "Jo, stálo to za to."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lotta Lotta | Web | 27. srpna 2017 v 21:08 | Reagovat

Zabouchla ses do píčuse. To se stává i v lepších rodinách, ba pravda, málokomu to vydrží víc jak rok. Studená sprcha a jedeš dál, jestli se máš aspoň trochu ráda.

2 K. K. | E-mail | Web | 28. srpna 2017 v 11:58 | Reagovat

Sem napište komentář

[1]: Já jsem vytrvala :D Kor když jde o takovou nějakou zlou ne pěknou věc. Nejhorší je ze ja jsem sama taky hrozna kráva a neumím se chovat. Pak nemůžu čekat ze se o me budou prat normální chlapi zejo.

3 Nany Nany | 30. srpna 2017 v 18:56 | Reagovat

Připadá mi na hlavu, že zrovna jeho si dokážeš představit jako otce dítěte. Z článků mi vychází jako nerozhodný, nezodpovědný člověk, který navíc nedokáže být hysterický, dětinský a nesamostatný. Chápu, že láska dokáže divy, ale to dítě si to nezaslouží...
Jinak si myslím, že by ti prospělo odstěhovat se do svého a být v klidu. Pokud si stěžuješ na to, že "nejsi bohatá", tak se zkrátka snažit najít si lepší práci a následně se odstěhovat od rodičů konečně. Možná to není jednoduché, ale dobré věci nejsou většinou jednoduché. Člověk musí vystouput ze své komfortní zóny a pořádně do toho šlápnout. Pak by ti taky narostlo sebevědomí a možná by sis našla vhodnějšího partnera.

4 Nany Nany | 30. srpna 2017 v 18:58 | Reagovat

*to nedokáže v prvním odstavci je samozřejmě dokáže :D jsem si to po sobě zas nepřečetla... a to dávám nevyžádaná morální kázání :D

5 K. K. | E-mail | Web | 31. srpna 2017 v 20:10 | Reagovat

[3]: Možná že kdybych sem psala všechno ze zákulisí, vyšel by z toho jinak. Ale taky mám svoje hranice. A jako táta je výbornej.

Od rodičů bych se odstěhovala, ale nechci bydlet sama (z jistého důvodu). A zatím jsem nepoznala spolubydlícího, se kterým bych do toho šla.

6 stuprum stuprum | Web | 1. září 2017 v 0:57 | Reagovat

Ty tvoje vztahy, to je fakt na knihu. :D

7 K. K. | E-mail | Web | 1. září 2017 v 9:49 | Reagovat

[6]: Jsem to v pondělí mistrovi říkala, že ji asi sepíšu - že by to mohl být kvalitní bestseller :D

8 Reina Sun Reina Sun | Web | 26. září 2017 v 21:43 | Reagovat

No, abys začala sepisovat a vydávat, než si z toho hodíš mašli :D Tohle je totiž hustý.

9 K. K. | E-mail | Web | 28. září 2017 v 0:18 | Reagovat

[8]: Tohle je jen ochutnávka. Ve skutečnosti je to ještě větší mazec :D (ale nemůžu sem vyblejt všechno, že). Nicméně házet si mašli v plánu nemám, teď jsem (relativně) spokojená. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama