"Dělám"

8. srpna 2017 v 13:38 | K. |  Nekonečná VKV
U posledního deníčku jsem měla problém vymyslet nějaký vkusný a trefný název. Tentokrát mám problém opačný a to, že mě těch názvů napadá hned několik. Bude to asi dlouhé a mohlo by se to jmenovat třeba "Jak jsme našli poklad". Nebo "Jak se projevují slepice". "Jak mě sere bratr." Nebylo by od věci ani "Er. se zbláznil a chce se mnou žít." Nakonec jsem vybrala strohé "dělám". Proč? To se dozvíte na konci pořadu. :D


Ještě než začnu virtuálně pitvat poslední týden svého pestrého života, musím uznat, že ten blog.cz jde vážně do kopru. Předpokládám že většina z vás četla Lumennčin otevřený dopis TV Nova, který vydala před pár dny. Strašně mě to mrzí. Taky jsem tu už hrozně dlouho, tehdy ještě na ZŠ jsem zakládala fan blog o RHCP, pak se pokoušela i o nějaký ty deníčky. Trošku formovat jsem se začala asi v sedmnácti, to jsem ráda psala reportáže z koncertů a různých akcí, fotila a tak. Strašně mě to chytlo. Nikdy jsem neměla literární ambice, pravda, chvíli jsem si zahrávala s myšlenkou že bych se mohla reportážím věnovat profesně, ale zůstalo u koníčku.

Byl tu aktivní autorský klub, kam mě po roce čekání Standa přijal. Nezažila jsem tu éru před ním, na kterou tu hodně stálic vzpomínalo. Někam jsem patřila a připadala jsem si jakože dobře. Tehdy tam fungovalo i spousty úžasných projektů. Do některých jsem se aktivně zapojovala, jiné nadšeně sledovala. Zbylo akorát Forum Musicum, kterého se ujala Robka (a já ten projekt zbožňuju a velké dík za něj!)... A co teď. Máme tu sice prostor kam si můžeme zadarmo virtuálně zvracet jak chceme, ale aktivita ze strany vedení upadla (a to jsme všichni doufali z Bářiných nadšených komentářů, že se to tu zlepší... A ono hovno.), základní funkce nefungují (jestli ještě chvíli budu muset nahrávat fotky do článků po jednom, tak se vážně naseru) a aby toho nebylo málo, pár dní naše "blogísky" zdobí moc krásná reklama... Já nemám s reklamou problém, chápu že na něčem si to tady vydělat musí když nám to dáva prostor bezplatně psát, ale stejně. Co je moc, to je moc.

Zůstávám. Nechystám se táhnout jinam. Ale to jen proto, že si sem píšu čistě zápisky ze svýho života. Věnovat se seriózní tvorbě, tak už jsem taky o dům dál, protože tady se žádná seriózní slušná "kariéra" dělat nedá. A je to hrozná škoda, protože ta komunita tu (byť už ne v takové míře) stále funguje dobře, soudím dle komentářů. A myslím si že kdyby se zapracovalo na kvalitním prostředí, server by z toho měl prachů mnohem víc než z nějakých pojebaných reklam, na který nikdo už jen z principu nebude klikat.

No, tak jsem se trošku rozčílila a teď se můžu vrhnout na události uplynulých dní... A že jich bylo...


Miluju kameny. Táhne se to se mnou už od dětství. Nosívala jsem z pískoviště plné kapsy všelijakých šutrů. Pak když jsme začali jezdit s našima po různých výletech, zamilovala jsem se do tromlovaných minerálů. Čím jsem byla starší, tím víc mě zajímaly minerály čistě přírodní, neopracovaný. Když jsem před lety bydlela na Ruzyni, jen pár metrů od našeho baráku tehdy otevřeli úžasnou prodejní výstavu, bohužel už je zavřená. Ráda jsem tam chodívala a vždycky si něco odnesla.

Nemám sběratelský cíl. Většinu kamenů mám momentálně v komoře (skončily tam po přestěhování zpátky k našim) a nejnovější kousky si dávám na parapet. Nakupuju to, co se mi líbí. Kámen mě musí zaujmout, musí mít to něco. Nejlepší je samozřejmě osobní výběr, ale něco málo mám i přes internet. Mám je ráda. Každý je jiný, osobitý. Někdy si říkám že bych chtěla být jako oni. Krásný a zároveň tvrdý.

Vzpomínám jak jsem někdy ve 3. třídě jela se školou na výlet do nějakýho lomu. Každý jsme si z domova vzal kladívko a tam nás vypustili ať si kutáme. Houby jsme poznali, ale odnesla jsem si pár achátků a jeden pidi ametyst (kterej se mi po tom několikátým stěhování ztratil). Bylo to super. A furt otravuju že zase někam chci na šutráky jet. Jenže na mě každej kouká jak na debila, jakože co na tom vidím. Šla jsem na to tedy jinak, fikaně. Byli jsme zrovna s pár lidmi z party na Strahově. "Tak jsem začala sledovat skupinu na FB kam lidi dávají svoje kamenný úlovky. Super. Chtěla bych jet na ty Vltavíny... Sice by člověk asi našel prd, ale kdyby náhodou, tak to je dost drahej kámen." Až po slově drahej se jeden kamarád zmátořil a celkem bez váhání vykřikl, že kdy jedem. Pochybuju že výlet zrealizujeme, ale ten nápad se ve mně furt tak drží, takže když jsem seděla asi před 2 týdny s Er. na cígu, řekla jsem mu o něm. Strašně se toho chytil. A prej jestli bych nechtěla jezdit i do potoků na český granáty.

Byl čtvrtek. T. byla na dovolený a v baráku zavládla anarchie. Komise asi tušila, co se za zdmi jejího bytu děje a pro své dobro ho ani moc neopouštěla. Vlastně jsem ji za ty 3 dny ani jednou nepotkala. Šla jsem připravovat objednávky do skladu. Přišel za mnou Er., záludný úsměv na tváři. Říkala jsem si, že chce určitě sex. Nebo prachy. Položil na stůl malej kamínek, červenej. Opracovanej vodou. "Tady máš ten českej granát." Koukala jsem na něj jestli si dělá prdel nebo ne. Prej to našel na cestě na zahradě. Nechala jsem objednávky objenávkama a šla se tam podívat.

Máme tu takovou normální obyčejnou cestu, která je z části dlážděná. A tam kde dlažba není je nějakej návoz z potoka. Nikdy mě nějak nenapadlo se v tom vrtat. Začali jsme se v tý zemi šťourat. On našel další. A já našla lidskej zub. Stoličku. Chvíli jsme se v tom teda tak hrabali jen rukama, načež jsme si řekli, že musíme trochu vylepšit způsob a zlili to pořádně vodou z hadice. Udělali jsme si vlastně takovej potůček a světe div se, i já konečně začala nacházet. A kromě kamínků v odstínu červené jsem našla i jeden krásný zelený. "Není to ten tvůj vltavín?" Když nám uměle vytvořený potok přestal stačit, vzali jsme síť a takovou menší hromádku jsme přesívali. No nakonec se nám to dost zvrhlo, Er. vykopal díru jak na mamuta a zatímco pod vodou "hnětl" bahno s šutrákama, já to stranou přebírala.

Udělali jsme za zahradě příšernej bordel. Všude bylo bahno a špína. Ale našli jsme toho dost a byli šťastný jak malý haranti. Máme poklad! Jupí! Skepticky jsem ho zpražila tím, že to bude nějaká rozbitá váza a že až se T. vrátí z dovolený tak nás za tu rozkopanou zahradu přizabije... Nicméně jsem ty kamínky doma s našima zkoumala a jako sklo to nevypadá, tak těžko říct. Budu to muset skočit za odborníkem. Ať je to co je to, za tu úžasnou chvíli, kdy mi konečně někdo splnil sen, to fakt stálo.

Asi ta euforie... Nebo vědomí, že máme volné pole způsobilo, že se odpoledne Er. zjevil u mě v kanclu a řekl mi, ať jdu za ním do skladu. Tak jsem tam zašla a ptala se co chce. "Pojď sem, našel jsem hrozně velkej kámen!" Byla to léčka. Past. Začal mě líbat a ohmatávat. "Co to bude až to bude? Ta seriózní soulož co jsi mi včera slíbil?" Nevím jestli byla seriózní, ale soulož byla. A hezká. Hříšníci, fuj na nás.


I když jsem s ním přirozeně přestala do života ve dvou už dávno počítat, furt jsem to s ním nějak napůl táhla. Dle všeho tu navíc stále měl manželku, takže jsme spolu randili akorát v práci. Říkala jsem si, že mi to vlastně vyhovuje. Mám milence, kterej po mně nic nevyžaduje, můžu si dělat co chci. Po tom, co přišel ze zašitou hlavou, že mu jednu něčím práskla jsem přestala mít výčitky že se seru do něčeho, do čeho nemám. Najednu stranu, já na jejím místě bych ho mlátila asi od rána do večera a sobě bych taky přijela rozbít držku. :D Jediný co mi občas šrotovalo v hlavě bylo, proč tak najednou upustil od těch plánů jak si mě chce vzít a bla bla. A pak mi to došlo. Já jsem totiž hrozný tele. Jakože takový dítě. Proč by opouštěl někoho, kdo se o něj předpokládám postará, vychovává mu děti pro mě, která si po sobě neumeje ani hrnek od kafe.

Ale ono to není že bych neuměla být dospělá. Pár let jsem žila s Ex., takže nějaký zázraky v kuchyni jsem se taky naučila. Když se mi chce, dokážu uplatnit své zkušenosti z kariéry uklízečky a vygruntuju, že všichni mrkaj. Ale já nechci. Nemám motivaci. Proč bych někomu dělala posluhovačku, když mi tak maximálně poděkuje a stejně si potáhne za manželkou. I tak jsem mu začala sem tam vařit kafe a tak. A slíbila jsem mu bramboráky. Umím fakt dobrý, Ex. se jimi mohl vždycky užrat. A sama jsem na ně měla velkou chuť, už jsem je dost dlouho neměla.

Brácha zrovna přijel z chalupy. Těšila jsem se, že si uděláme sourozenecký večer. Docela to ze začátku vypadalo, že to bude v pohodě... Psala jsem mu, že už jedu a jestli by se mu nechtělo mi jít naproti k obchodu. Byla jsem v nějakým divným stavu. Z toho dusna se mi hrozně motala hlava, šíleně mě bolely kyčle a paradoxně na mě lezla nějaká teplota. Souhlasil. Tak jsem byla ráda. Při nákupech spoléhám na svou paměť, nikdy si seznamy nepíšu. Prošli jsme Albert křížem krážem. Chtěla jsem taky balík vod, už mi je slibuje 2 týdny. Nebaví mě si kupovat předražený vody ve večerkách ale z nějakýho většího obchodu se s tím táhnout MHD fakt odmítám. Žel, neměli zrovna nic, co bych pila, takže jsme zamířili k pokladně. Když jsme vyházeli věci na pás, zjistila jsem, že nemám vajíčka a mlíko. Hm. Tak aspoň že ty brambory jsem vzala... No vrazila jsem mu peníze a že tam skočím a vystojím si novou frontu. Ploužila jsem se tím obchodem, nemohla to najít. Mise splněna, vracela jsem se zpět, vidím že fronta se dost zvětšila, tak automaticky jsem zamířila k jiný, úplně volný kase. A bratr na mě začal mávat, že na mě čekaj. No do háje. Tak jsem tam vlítla, rudá až na prdeli, omlouvala jsem se všem nasratým lidem... A ještě jsem tam začala vytahovat ty karty na hračky s mimoněma, že je vezmu těm Er. dětem... No lidi ze mě museli být nadšení a já nechápu čím jsem toho prodavače tak okouzlila. Nejenom že na mě čekali, ale ještě mi dal bod navíc. :D

Přišli jsme domů a já že udělám toasty. Prej si dá taky. Naši nám řekli, že už na nás s jídlem kašlou, ať si nakupujeme a vaříme sami. Já to dodržuju, sem tam si akorát drze použiju jejich máslo nebo něco takovýho co se mi nechce kupovat, protože bych to sama nestihla spotřebovat. Ale on za celou dobu si koupil tak akorát chipsy. Jinak mu podstrojují pořád. Zalezl do postele a já se pustila do toastů. Bylo mi čím dál tím hůř a ten jeden zasranej toast se mi připekl a nešel zaboha vyndat. Volala jsem o pomoc. Bratr se slovy: "No zrovna do kuchyně jsem se dneska fakt nechystal." neochotně přišel na pomoc. Pak očekával, že mu hotový výsledek přinesu do tý postele. No nasrat teda. Uvědomila jsem si, že ty chlapi jsou fakt úplně stejný. Je jedno jestli je to ženatej praštěnej Ukrajinec, nebo rozmazlenej mladej Čech. Po chvíli jsem se odvážně pustila do těch bramboráků. Domluvili jsme se, že já je připravím, brácha se s z nich může najíst ale naoplátku umeje nádobí. A nebudu se zlobit, kdyby mi chvíli dělal v kuchyni společnost. Tak přišel, asi pět minut se se mnou bavil a pak si zalezl zase do postele. Po hodině celá upocená jsem měla hotovo. Uf. Popadla jsem vychlazenou Plzeň a šla sebou taky praštit do peřin.

S obrovským sebezapřením jsem se kolem jedenáctý odebrala do sprchy. A pak jsem usínala a usínala. Před spaním si vždycky pouštíme Přátelé. Bratr si tam něco datloval do notebooku a mně bylo mizerně. Nenápadně jsem mu řekla, jestli bychom nemohli jít už spát. On nic a ťukal si tam dál. Mně to hrozně sere, protože i když se mi povede zabrat, pak mě to stejně budí a akorát se dostanu do psychickýho napětí a mám pak spánkový paralýzy. Už mi to leze na nervy, o víkendu, když naši odjížděli na chatu jsme se domluvili, že si chceme v sobotu přispat. A že kdo z nás vstane první, bere si saky paky a táhne do obýváku aby toho druhýho neprudil. Já vstala asi v devět, protože máma hulákala za dveřma. Bratr spal o málo dýl, ale dle jeho slov mu to stačilo a připadal si odpočatý. V neděli, když jsem doufala že si teda konečně přispím já, mu v 10 ráno zvonil budík. Ptala jsem se ho jestli jde do práce. Prej ne, ale přece celej den neprospí! Vytasil notebook a stal se z něho datel. Takže v ten čtvrtek jsem si tam tak tiše asi do jedný trpěla, než se uráčil konečně zhasnout a jít chrápat taky.


Navzdory únavě jsem se probudila docela s dobrou náladou. S Er. máme před sebou poslední den svobody... Nevím jak je to dlouho, ale začala jsem tušit, že se něco semele. Že bude zkrátka mela. Já, on, manželka, práce... Otočí se to vzhůru nohama a bude to mazec. Přišla jsem do baráku, dala mu na stůl bramboráky a šla něco dělat. Když jsem otevřela mobil, vyskočila na mě úžasná zpráva. Ale naprosto nejvíc boží! SUNRISE AVENUE budou v PRAZE!!!! Lítala jsem po zahradě a byla plná štěstí. Dlouho mě nic tak nepotěšilo. Během pár minut se mi povedlo i bez velkého ukecávání sehnat doprovod. A protože budou den před mým svátkem, velice důstojně to oslavím!

Když jsem dojásala, šla jsem do baráku, kde seděl Er. a cpal se bramborákama. On jí až tak kolem tý dvanáctý, dřív ne. Bylo asi půl 11 a zrovna se sápal na poslední kus. Měl to až za ušima a tvářil se blaženě. Potěšilo mně to. Nejsem zas tak mizerná kuchařka. Pak za mnou přišel, že by potřeboval najít byt aby tam mohl být sám. Nějak jsem žila v tom, že bydlí u mámy. Asi i s drahou Oly. Co to? Neptala jsem se a vyjela mu nějaký inzerce. Vyprávěla jsem mu, co jsem si vytrpěla když jsem mu hledala to bydlení v březnu. Docela koukal. Pak za mnou zase přišel a že má byznys plán. Vyklopil to na mě. Jako proč ne, nezní to úplně špatně... Uvidíme. Co se to s ním děje?

Atmosféra byla divná. Cítila jsem že se něco mele. Že by? Že by fakt mela začala? Furt někam volal. Byl mimo. A pak hrozně řval a hádal se a mně bylo jasný že telefonuje s ní. Sakra. Ani jsem raději nevylejzala ze skladu. Pak jsem popadla psa a šla se projít. Na tohle nějak nemám nervy.

Snad poprvý jsme skončili stejně, takže jsme spolu jeli autobusem. Na zastávce po mně hodil motýla. Bože. On je fakt jak malý dítě. Furt něco mlel, vyprávěl mi vtipy a já seděla a mlčela. Bylo mi líto, že mě čeká poslední páteční večer kdy jsou naši pryč, brácha taky v tahu... A ani ho nemá cenu zvát. Chybí mi to. Takový to naše postelový válení. Co když už to nikdy nezažiju? "S tebou je to hrozný. Ty než něco řekneš, tak to trvá 3 dny."

Cesta domů byla úděsná, bylo mi vedro, chtělo se mi spát. A bylo mi šíleně smutno. Nechtěla jsem být doma sama, i když bych si možná konečně trochu odpočinula. Napsala jsem A. jestli by teda někam zašla, když mi psala ona posledně, tak jsem neměla čas. Prý toho má moc a že se teda ozve. Neozvala. Nevadí, zkusila jsem Fí. Ten souhlasil, že pivko v Riegráčích není blbej nápad, jen tak na slušňáka že. Brácha slíbil že doklidí to nádobí a tak, takže jen mě čeká vydrhnout koupelnu a záchod a můžu vyrazit. A ještě dokoupit našim Lambrusco, který jsem vychlastala. Vzala jsem ho na zastávce pod kopcem, kde přestupuju, abych se pak už nezdržovala. Čekala jsem na tramvaj. A nic. A hodně dlouho furt nic. Už mě to začalo srát, tekl ze mě pot. Ble. Tak jsem se rozhodla že ten kopec teda vyšlápnu pěšky.

Další nasrání následovalo hned jak jsem otevřela dveře od bytu. Potkala jsem se s bratrem. Nesl v ruce banány a krtkův dort, že si prej jeho přítelkyně poručila, aby ho upekl. (Přinesl pak našim na ochutnání a na mě se vysral. Ne že bych nějak lpěla na dortu, ale za to jak kolem něj skákám bych si takový gesto myslím si zasloužila). Vody mi samozřejmě nekoupil. Z nádobí umyl jednu jedinou pánev. Sbalil se a vypadl. A já tam zůstala s tou spouští sama. Začala jsem brečet. A psala Fí. že to asi dneska nedávám. A pak jak jsem byla nasraná jsem se do toho pustila a asi za hodinu bylo uklizeno. Jakože snad i dobře, naši si pak nestěžovali. No a hurá teda na to pivko.

V letním kině nás vykopli lehce po půlnoci. Resp. ještě tam pár ožralů sedělo, ale asi bychom další nestihli. A tak jsme s vínem šli na lavičku na vyhlídku. V jednu zhasli Hrad. "Pan prezident šel spinkat." Byla zima, takže jsme se přesunuli na Mírák. Tam jsme si na lavičce pouštěli písničky v různých jazycích. Ve švédštině, ukrajinštině, finštině, holandštině, chorvatštině... Byla to docela sranda. A pak že už teda pojedeme domů, že je pozdě a zima. V tramvaji nás napadlo, že bychom mohli jít navštívit ještě naši kamarádku V., která pracuje jako noční recepční v hotelu. Na Národní třídě jsme si dali ještě jídlo. Než jsme dojedli, tak jsme byli svědky ošklivý věci - pes vlítl pod auto. Naštěstí ho to jen ťuklo ale lekl se že zdrhal někam do hajzlu. Kdybych nebyla tak spomalená, asi bych tam skočila, protože mi bylo jasný že tam vlítne (už jednou jsem skočila před auto pro ježka :D chápu že řidič mě musel nenávidět, ale přežili jsme všichni). Párty v hotelu se nám protáhla. Odcházela jsem domů kolem šestý. A opět mi nejela tramvaj. Kecla jsem si na zem mezi ty somráky tam, zapálila si cigáro. Přišla ke mně taková hezká slečna a začala si se mnou povídat. Prý dělá servírku v baru a je tam pár dní, tak není zvyklá. A jestli nevím co je s tou blbou tramvají. Já to pak vzdala a jela jinou, že se v nejhorším projdu pěšky. Naštěstí mi na přestupu jel hned autobus, takže jsem úspěšně v 7 dorazila domů. Bylo už světlo, vedro a lidi chodili do práce a venčili psi. Bezva, to už se mi hodně dlouho nestalo. A protože jsem opravdu hodně dlouho neflámovala na prasáka, doma jsem doklidila, otevřela si pivo a šla poslouchat na balkon Linkiny. Ehm. Konec se mnou toto.


Přes den jsem byla fakt marná. Naši přijeli až někdy kolem druhý, do tý doby jsem chrápala. S tátou jsem si v pátek smskovala (Er. si myslel že si píšu s nějakým dalším milencem hehe) a chlubila se mu, že máme poklad. Er. je totiž doma takový tabu téma, když vyprávím něco z práce, mluvím v množném čísle, ale nejmenuju. Asi by mě zabili kdyby věděli že jsme to furt neukončili. A tak jsem se odpoledne ten poklad ukazovala a krom toho jsem se vytasila i s foto dokumentací. Dokonce jsem si takovou koláž jak tam rejeme v zemi dala na FB. Kamarádka mi hned psala: "No co to, pokroky, konečně jsi nám toho Er. ukázala." :D Nicméně mu tam stejně není vidět do obličeje. Naši se tvářili tak jako všelijak, ale nějak to nekomentovali. Poklad se jim líbil. Hehe.

Jak jsem byla zblbá a ochrápaná, tak jsem v obýváku zapomněla mobil. Když jsem si to pak uvědomila a vrátila se pro něj, byl tam ztracený hovor a smska. Od mistra samozřejmě. A jéje, doufám že si toho nevšimli. Volala jsem mu co se děje. Prý mu ukradli simku a jestli bych mohla ten telefon lokalizovat. Strašně mě baví, jak si o mě myslí, že mám nějaký superschopnosti. Vzhledem k tomu, že můj sen byl pracovat na kriminálce, tak mě to fakt těší. Ale nejsem kouzelník žejo. No co, třeba mu ten mobil nikdo neukradl ale jen mu někde upadl v metru a našel to někdo poctivý. Tak jsem tam volala. Nic. Ale vyzvánělo to. Psala jsem mu, že lokalizovat se mu bohužel nepodařil, ale ať tam zkouší volat, že to není vyplý. Přišlo mi, ať na to v žádným případě nevolám a kdyby mi to volalo nazpátek, ať to hlavně neberu. A jéééje. Tak ona to asi nebyla úplně krádež, ona je to asi manželka. No prozvonila mě pak. Ona zná moje číslo zpaměti, tak ji bylo jasný že jsem to byla já. Hm.

Po tý proflákaný sobotě jsem musela začít pracovat. Na obchůdku. Konečně mi přišla pryskyřice. Na tu jsem si zatím netroufla, ale pustila jsem se do focení náušnic. No tímhle tempem to mám tak za 3 roky hotový. Strašná práce. Neumím s tím foťákem, navíc má jen základní objektiv a chtělo by to makro. Pak všechno naházet do photoshopu a trochu poupravit, jednotlivý zboží přeměřit, naházet na Fler. No blbla jsem nad tím dost dlouho, v pokoji mi z toho vznikl nepředstavitelný čurbes a kolem šestý jsem začala odpadat. Takže jsem se nakonec vypravila s partou na Náplavku.

Moc se takhle hromadně nestýkáme, nikdo nemá pořádně čas, takže ty akce už jsou dost komorní. Byla jsem hrozně ráda že jsem některý po dlouhý době zase viděla, i když je pravda, že se zrovna sešli lidi, se kterými sem tam někam sólo zajdeme. Koukala jsem, že mám zase ztracený hovor od mistra. Tak jsem mu volala a nic, takže jen smska jestli se něco děje. Ve chvíli, kdy jsme už seděli na Náplavce, popíjeli a koukali jak hoří nebe mi volal. Zněl hrozně divně. No to snad ne, on je určitě ožralej! Prý co dělám a kde jsem. Tak já že s kamarádama na Náplavce a proč se ptá. No že je někde taky s kamarádama a jestli nespojíme mejdany. Vyděsilo mě to. Neumím si představit partu ožralejch Ukrajinců a partu nás. Obávám se že moji kamarádi by tohle nedali. Omluvila jsem se že teda dneska se to fakt nehodí a že se uvidíme druhý den v práci. Pak začalo děsně chcát a on mi zase volal. Za tu necelou hodinu zvládl odhaduji tak 3 piva, takže začal bejt naprosto příšerně drzej a na ránu. Řvala jsem na něj a posílala ho do prdele, že na tohle vážně nemám nervy. Tak pak dal konečně pokoj.

Po dešti jsme zašli ještě na dva rychlý Lobkowicze na loď a pak tradá domů. Jela jsem s T. "On tě má rád. To je jasný. Ale táhne tě dolů, kašli na něj."


Když jsme ještě předchozí večer seděli na lodi, napsala mi A. vyděračskou zprávu. "Se nám to nějak pokazilo jak jsi odřekla tu Itálii, žejo?" Ano, za všechno můžu já. Já jsem ta nejzlejší a nejhorší. Neměla jsem náladu to s ní řešit, bavila jsem se s přáteli, takže jsem ji odepsala že nejsem doma a že se pak ozvu. Bylo mi vyčteno že jsem ji nevzala na Náplavku sebou. Ehm. To byla akce pro lidi z party a já navíc ještě v šest večer tvrdila, že nikam nejdu, že musím pracovat. V. řekla že se na mě strašně nezdravě upla a ať si z toho nic nedělám. Že s tou Itálií se holt nedá svítit. Ani samotná A. mi doteď neporadila kde ty peníze mám vzít - našetříno nemám, banka mi půjčku nedá a ani si ji brát nechci. Leda jít udělat banku a na to nemám koule. A furt nechápu že ona vyčíta jen mě - to že si nechávala platit vína a furt mě stahovala o cíga a když jsem si teda o ty peníze co mi dlužila řekla, tak na mě začala akorát řvát že co si to vlastně dovoluju to po ní chtít, mě opravdu hodně nasralo. Nejde o těch pár stovek, jde o princip. I kdybych byla milionářka, nejsem charita.

No a ráno jsem ji napsala, že prostě nejsem zvyklá na takový jednání a ona zase jela tu svou písničku že jsem ji zradila s tou dovolenou. A pak vytasila že na ni teď nemám skoro čas. Nemám. Nemám ho na nikoho protože jsem měla období kdy mi bylo šíleně zle a po práci jsem raději zůstala doma a pracoval na obchůdku. Vždyť kolik akcí jsem odřekla partě... A ona že jsem ji nevzala tam a taky tam a že nechci jet na fesťák a bla bla a že ona mě zve na dobrý akce a já je odmítám. Jako do prdele tak jsem snad svobodnej člověk a když na toho Kluse prostě jet nechci, tak tam nepojedu ne? Nějakej problém? Napsala jsem ji že to teď s tím časem mám blbý, ale že jsem na to upozorňovala každýho už na jaře, že přes léto chci makat na svejch věcech. A ona mi na to napsala: "Děláš", chápu. Jako PROSIM?!

Nikdy jsem netvrdila (protože si to nemyslím) že na obchůdku se šperky udělám nějakou kariéru a budu se válet v penězích. Dělám to pro radost, proto že jsem si to vždycky přála. Obětovala jsem tomu už dost času, dost peněz i nápadů. A všichni přátelé mě podporují a fandí mi. I Er. si minule prohlížel ty moje výtvory a povzbuzoval mě. A ona to takhle shazuje? Přemýšlela jsem o tom. Proč vlastně. Nevím, jediný možný vysvětlení je pro mě že mi závidí. Říkala mi to už na pár věcí. Závidí mi práci - za ty peníze by to nedělala (to asi nikdo :D) ale ta náplň je přesně to co si představuje. Závidí mi prý i toho Er. Že mám prostě nekoho s kým si občas můžu zašukat no. Závidí mi těch mraky zážitků s Tomem. Nemůžu za to že jsem byla ve správný čas na správném místě a myslím si že jsem udělala dost proto, aby jich pár taky měla. Vlastně mi přijde že mě na ten fesťák chce jen proto, že se umím k těm lidem dostat. Už dopředu jsem říkala že kdybych jela, tak ať nepočítá s tím že tam budu na takový velký akci někde běhat a kluky nahánět. Tak to prý ne, to prý musím, protože to umím. Nasrat. Jsem stará na tohleto už. A jestli ji ten obchod vadí proto, že sama si chce vydělávat "uměním" a nějak se do toho ještě nepustila, nevím. Ale to není můj problém.

A i když to ode mne není moc hezký, její facebookovou salvu jsem přeposlala zasvěceným lidem. Brácha, T., V. i Fí. se shodli na tom, že to není normální. Zmínila jsem se i doma a máma ji nazvala sviní. A to jsem neřekla zdaleka všechno. Jsem zklamaná. A jak jsem o tom přemýšlela, tak mi došlo, že ona se mě pokoušela vydírat odjakživa. Nedávno mi řekla, jak jsem ji velice nasrala tím, že když jsme se v listopadu sešly, tak já řekla, že další setkání proběhne asi až po Vánocích. Protože prostě přes ten listopad a prosinec se vracím z práce v 11 večer a mám toho plný zuby!!! Pak jsem k ní jednou jela na víkend a blbě jsem se podívala na autobusy. Zrovna se mi pekly v troubě brambory, protože jsem pár dní skoro nejedla a měla jsem hlad. Tak jsem ji psala že nevím jestli stihnu už ten brzo, že bych přijela teda až v těch pět. Spustila na mě, že to pak nemá cenu a že jsem si určitě ty brambory dala schválně dělat takhle, abych za ní nemusela... No kde to jsme. V mateřský škole?

Přijela jsem do práce. Mistr nikde. No toto. To je teda pracovní morálka. Něco málo jsem odpracovala a pak se vypravila za prababi. Konečně ji přišla ta nová baterka do mobilu. Taky chtěla seřadit knížky v knihovně a sehnat kečup. Takovej dobrej. Už ho nemaj asi, tohle byl asi 4. obchod a nic. A navíc jsem zahlídla Ex. babičku. Já ji měla vždycky hrozně ráda... Ale nějak po tom co si o mně navymýšlel jsem za ní raději nešla.

Prababi mi udělala jídlo, seděly jsme, povídaly si. Byla spokojená, že ji mobil konečně funguje. A najednou telefon. Er. Co zas. Tak jsem mu volala a on že je sám doma a jestli bych nechtěla přijít na návštěvu. Ehm. A je to tady. Mela. Hehe. Já mám vždycky pravdu, jen jsem ji tipovala na září... "Co ti chtěl?" "Ále, manželka mu asi utekla, tak je mu smutno." "A proč z ním nejdeš?" Mé nadzvelé obočí mluvilo za všechno.


V úterý nedorazil do práce. Ten se má. Když jsem mu odpoledne volala, jestli to platí, neváhal ani minutu a jojojojojo. To jeho nadšení je až podezřelý. Tak jsem se doma nějak sesbírala, koupila víno a napsala mu smsku že jedu, že teda tak za hodinu jsem u něj. To tele si to nepřečetlo. Volala jsem mu na přestupu jestli je se mnou stále počítáno. "No já tě vyzvednu na Náplavce!" "Cože? Já nejsem na Náplavce, jak jsi na to přišel?" A tak jsem jela na Kačák s tím, ať kouká hejbnout prdelí že tam nebudu čekat věčnost. Věčnost to nebyla, ale ta necelá hodina bohatě stačila. Na co ten mobil sakra má když ty zprávy nečte? Hlavně že vyloudil můj starej služební dotykáč. Seděla jsem tam mezi těma pobudama a bylo mi chvílema docela nepříjemně, a že zrovna mě jen tak nic nerozhodí. Samej feťák, bezďák, jehovista a mraky Ukrajinců. Týjo, ono jich je tu fakt až moc. Jedno mládě si ode mě chtělo koupit cigáro. Cigáro jsem mu dala, peníze jsem odmítla. Půjdu do nebe, hehe.

Mistr přijel kolem půl 10. Už byla tma. Hned jak jsem ho viděla vylejzat z metra, tak mi bylo jasný že chlastal. Jestli je něco co na něm nesnáším, tak je to jak nevydrží chvíli v klidu. A je hrozně rychlej, takže vždycky štráduje 2 metry předemnou a já na něj řvu jestli se za mě stydí nebo co. Strašně se omlouval, a už byl zase v tahu. Ve večerce že musíme koupit piva. Achjo. Cestou autobusem si mě držel majetnicky kolem ramen. Co to zas má znamenat? Manželce došly nervy, tak sbalila peníze, poslala ho do háje a odjela domů. Wow. Tahle verze mě nenapadla. "Tak to jsem ti dobrá viď najednou." "Říkal jsem ti ať to necháš jen tak plynout, že to nějak dopadne." "Jasně, takže jsem rok čekala jak píča než ses rozhoupal aby to nakonec vyřešila ona viď. Ehm, jak dlouho bude trvat než ti lupne v hlavě a zase zmizíš? Než ti zavolá?"

Byla jsem zvědavá jaký to tam bude mít. Ukrajinci bývají obvykle docela čuňata a bordeláři, ale on mi vždycky přišel až přespříliš čistotnej. Já jsem rozhodně větší prase než on. Byt mě ujistil v tom, že ani mistr nepatří mezi lidi, co od rána do večera šůrujou. Prý mu v bytě přespával Juseph s bráchou a kamarády a udělali mu tam binec. Jasně. To možná udělali ty hrnky od kafe, ale ten svinčík kolem se tam nevytvořil za 3 dny. Bylo to divný. Ještě před pár dny tu byla ona. Hm a na támhletý posteli po večerech možná prcali, zatímco mě ohýbal přes den ve skladu. Jestli my bychom neměly jít na kafe a poslat ho do prdele obě. Někdy by mě zajímalo co se mu honí hlavou. Když jsem mu to už po nějaký tý skleničce vína začala vyčítat, že se mi nelíbí že mi lhal a že tu byla celou dobu, byť loni říkal že to ukončí, začal se hrozně ohánět dětma. Já to chápu, ale tak jestliže se rozhodl pro rodinu, tak mě má pustit z kola ven.

Večer byl kupodivu fajn. Přehnal to akorát po příchodu, kdy mě dost neomalenym způsobem poprosil jestli bych neumyla nádobí než si hodí sprchu. Dostal vynadáno. Jsem hrozná, občas když si nás zpětně představuju. Jak ho zjebávám jak malýho kluka... Tak se i stydím, ale on se jak malej často chová. A já po těch zkušenostech jsem už jak načasovaná puma a stačí fakt málo abych začala soptit.

Původí plán byl samozřejmě jít brzo spát a ráno do práce. Vymklo se nám to. Už před půlnocí jsme věděli že nikam nepůjdeme. Takže jsme se vypravili na benzínku pro další nápoje. Jsem ráda že se mnou pije víno. Normálně piju bílý, s ním jsem se vrátila k růžovýmu. Cestou na benzinku hovor zvážněl. Začal s tou svou pohádkou o tom, jak mě chce do konce života a že jsem první žena kterou kdy doopravdy miloval. A že zůstává se mnou, že mu 9 let s Oly stačilo a co já na to. Jestli bych s ním zase chtěla "mít vztah". Ptal se proč jsem ho neposlala už dávno do prdele za to jak se ke mně chová a pak málem plakal že jsem kromě mámy jediná, kdo mu vždycky pomohl a že je mi za to strašně vděčnej a že mu musím pomoct se z těch sraček dostat, že to pak bude dobrý. Pozvolna přešel k tomu, ať se k němu nastěhuju a že by se mnou rád splodil jednoho potomka. Chlapče, chlapče, tobě to nestačilo loni viď...

Jednou jsem prohlásila, že Er. je jedinej, kdo by mi ve společný domácnosti nelezl na nervy. No, po tom úterku si nejsem jistá. Furt někam volá. A nebo jemu někdo volá. To prostě sedíte, povídáte si, on najednou vystřelí, popadne telefon, zavolá a ptá se toho na druhý straně jak se má a co dělá. A očividně to dělaj všichni. Furt nás otravoval Juseph. Najednu stranu se mi po něm celkem zastesklo, přecejen s ním mám taky dost zážitků. Tak jsem si půjčila telefon a pokecala s ním já. "Hele, řekni mi, ty děti co má Juseph na mobilu... To nejsou jeho ségry, žene." "Jasně že ne, to jsou jeho." To je hajzl! Já s ním byla na pivu když jsi byl pryč..." "Já vím, on tě chtěl hrozně sbalit, mi to říkal."

Navzdory všemu je to jedinej chlap, co ve mně postupně odstraňuje ty postelový bloky. I když mě furt oslovuje "stydlivko", už nemám problém před ním pochodovat nahá, spát s ním střízlivá a za světla. Minule jsem se překonala a o ten sex jsem si i sama od sebe řekla. V koupelně mě zaujala vana, my máme doma sprcháč a tohle už jsem dlouho nezažila. Napustili jsme ji. Šla jsem první. Voda mi přišla akorát, mám ráda teplejší. Na něj to bylo moc. Takže tam v takovým polodřepu chvíli trpěl, než to vychladlo. Já si mezitím dávala cigárko a víno a bylo to fajn. Když si konečně sednul, začala jsem po něm házet pěnou a chovat se jak puberťák. Protože on je taky puberťák, netrvalo dlouho a byla jsem komplet zlitá. Chechtali jsme se tomu jak malý. Jemu se tam začalo líbit, ale já jak tam seděla už dýl, tak jsem si připadala celá zcvrklá. Přesunuli jsme se teda do postele a bylo to fajn.


Ráno se nám nic nechtělo. Byli jsme unavený. Jak bylo to vedro, tak jsem neměla ani na nic chuť - jakože k jídlu. On z toho byl zase celej nervózní, tak jsem ho teda poslala pro mraženou pizzu. Pomalu si zvyká na to, že jsem vegetariánka a navíc dost vybíravá. Pyšně přišel s požadovanou potravinou, že si prý zavolal prodavačku na pomoc, aby mi omylem nepřinesl něco jinýho. Jo, je fakt že někdy se chovat umí. Tak jsem mu za to pomohla s tím nádobím aspoň. Celé dopoledne i odpoledne jsme se váleli v posteli. Říkám tomu postelová jóga, protože jsme se do sebe všelijak zaplejtali a zalehávali si. Tohle mi chybělo, to přiznávám.

Pak jsem se musela sebrat a že pojedu k babičce. Je to dcera prababi a moc se nevídáme. Volala mi začátkem týdne že by mě ráda viděla. Začala jsem se malovat, protože jsem vypadala vážně úděsně. Er. zbystřil. "Máš takovou tu... pastičku?" "Myslíš makeup?" "No. Půjč mi ho." Nechápavě jsem mu podala svůj super extra krycí Dermacol který používají hollywoodské hvězdy. Vymáčkl si na prst množství který by vystačilo tak na dva obličeje a snažil se zamaskovat toho svýho monokla. Řvala jsem smíchy. On je navíc černej jak cikán a já bílá jak stěna. No měl prdu neskutečnou. Pak se to snažil umejt, takže to akorát celý rozmazal.

V autobuse si mě pyšně držel kolem ramen. Přemýšlela jsem. Že jsem taky pěkná potvora. Momentálně ho mám spíš kvůli tý postelový výpomoci, naivita mě už dávno opustila. Je fakt, že když pak sedím doma, tak se mi po něm docela stýská, jsem ráda v jeho přítomnosti. Ale neberu to nějak vážně, spíš takový letní poveselení, než zase zmizí.

Přijela jsem k babičce. Ta byla velmi dobře informovaná od prababi. "Jak bylo v práci?" "Já tam dneska nakonec nebyla." "Jste se s Er. včera ožrali a bylo vám ráno blbě, co?" "Néééé, my už večer věděli že se na to vybodneme. Hehe."

Pak to se mnou řešila. Ví všechno. O tom, že nemá úplně čistou minulost. O tom že se s manželkou rvou. Prostě samý takový ty pěkný věci, kvůli kterejm bych se na něj měla z vysoka vysrat. A i přesto všechno začala, že by na mým místě tomu tu šanci dala, že teď to vypadá dobře a časem by s ním klidně šla bydlet, že si myslí, že už podruhý nezmizí. Docela mi to vyrazilo dech. Protože byť bych tomu taky ráda věřila, až ráno přijdu do práce a zbyde tu po něm akorát hrnek a pantofle, tak mě to nepřekvapí.

Návštěva se mi nakonec solidně protáhla. Babička byla roztomilá, odpoledne šla opsat jízdní řády. Koukala jsem, že vypsala všechny busy až do půlnoci, asi očekávala mejdan. Ale já byla mrtvá. Zapálila si se mnou cígo. Ona má totiž nějakou tu kuřáckou nemoc plic, tak toho musela seknout. Ale se mnou si sem tam na tajňáka dá. Hehe. Kazím vlastní babičku.

Domů jsem dorazila nějak po desátý. Naši se mě ptali, jak jezdím od tý kamarádky u který občas přespím do práce... Hehe, nikdy jsem u ni nepřespávala, ale když už jsem náhodou skončila u F. nebo u Er., tak jsem byla jakože u V. Já strašně nerada lžu. Ale nemůžu to na ně vyklopit, že. Nicméně z tátovýho výrazu mi bylo jasný, že jemu to je taky jasný...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 8. srpna 2017 v 18:44 | Reagovat

Lobkowitze bych si taky dal.

2 K. K. | E-mail | Web | 9. srpna 2017 v 0:55 | Reagovat

[1]: Tak hurá na Náplavku!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama