Já koukám, on kouká...

18. srpna 2017 v 17:23 | K. |  Nekonečná VKV
Původně jsem to všechno, o čem se teď chystám psát chtěla nacpat do posledního článku. Ale říkala jsem si, že by to bylo asi mooooc dlouhé a tak jsem to takhle rozdělila.

To že osud tomu chtěl a jsem zase s Er. (na chvíli?) spolu byl pro mě celkem šok. Někde ve skrytu duše jsem si to samozřemě přála, ale zároveň mi vyhovovalo, že je to prostě jen kolega, s kterým si v práci sem tam užijeme, ale jakmile se za námi zavře brána do chráněný dílny, jsme dvě samostatný jednotky. Žádný omezování, žádný braní ohledů na toho druhýho.

Kdo ví co s náma bude dál. Poučená minulostí se chovám, jako kdyby každý náš den byl zároveň naším posledním společným. Zároveň mám pocit, že si možná konečně uvědomil, co vlastně chce a je mu se mnou dobře. Poznáváme se. Od začátku. Zabejčeně jsem tvrdila, že se to jednou stane, skoro nikdo mi to nevěřil. Uvidíme. Lehký to asi nebude, ale momentálně si připadám spokojeně. Jen to blogování už není taková prča. Psát o tom jak mizí, nemluvíme spolu, hážeme po sobě kameny a nádobí, popř. o tom jak mě na tajňáka ošustí v práci aby mi večer pak chodily výhružky smrtí prostřednictvím SMS zpráv od jeho ženy mi přišlo přece jen o něco pro čtenáře lákavější než to, že se spolu procházíme ruku v ruce ulicemi, nádobím jsme házet přestali a vlastně nic moc neřešíme. Takže je asi čas na seriózní tvorbu! :D


Má byt. V pronájmu. Neplatí tam moc, kdyby se to tam vzalo savem, bude to i hezký k žití. Chybí tam teda internet a telka. Dobrý, bez tý bych se obešla, ale ten internet by se zapojit musel. Vlastně hned v to úterý mi nabízel, abych se k němu nastěhovala. Nejsem magor, takže jsem odmítla. S tím, že u něj budu ráda přespávat kdykoli to půjde. Začal přemýšlet co dál. Sám tam být nechce, já tam na furt být odmítám. Byt je zaplacený teď do 20. Tak začal přemýšlet že půjde bydlet do práce. A nebo že si nastěhuje k sobě Jusepha. Rozumnými argumenty jsem se ho snažila přesvědit k tomu, ať se toho bytu nevzdává, ale ať si tam proboha nestěhuje žádný kamarády!

Chtěla jsem to s ním probrat ve čtvrtek, až budeme střízlivý, ale byl nějakej divnej. Vlastně si ten den skoro nevybavuju, ani nevím jestli v tý práci byl, nebo jestli odešel dřív nebo co. Asi jo, protože mám dojem, že mi říkal, ať mu večer zavolám. Po práci jsem přijela domů, hodila rychlou sprchu a pak vyrazila na Náplavku, kde jsem se měla sejít s G. Je to jediná kamarádka ze střední se kterou udržuji dodnes kontakt a snažíme se alespoň jednou za půl roku někam zajít.

Koupily jsme si Lobkowicze a šly si sednout. Povídaly jsme si a najednou si k nám přisedla parta nějakých cizinců středního věku. To by bylo celkem ok, ale ten jeden se na mě děsně lepil, až to bylo nepříjemný. Ale smály jsme se tomu. A jim po chvíli asi došlo že nás serou, tak odešli. Později jsme se přesunuly přímo na loď, abychom byly blíž ke zdroji. Tohle pivo je fakt závislost. Debatovaly jsme. O tom jak to máme těžký když nežereme maso a o vztazích s chlapama. Říkala jsem ji, jak se Er. zbláznil a že mě štve. Najednou telefon. Er. Tak mu volám co se děje. Zněl smutně, divně. Začala jsem ho "vychovávat" a posílala ho se najíst a spát. Byl jak troska. Když jsme domluvili, podívala jsem se na oblohu směrem k mému oblíbenému železničnímu mostu. A padla hvězda.

Cestou domů jsem mu zavolala ještě jednou. Všimla jsem si že si rád povídá, tak mně to nic nestojí žejo. Zněl hrozně. Prej neví jak to všechno vydrží. Ale že se rozhodl ten byt podržet a klukům se nastěhovat zakázal. Že jenom já mám dveře vždy otevřený. Chvíli jsme si povídali. Ptala jsem se ho, jestli nezajdeme v pátek na procházku, že vím o dost dobrým místě... Tak že jo, že můžeme.


V pátek jsem nakráčela do práce s melounem v ruce. Jemu zrovna přivezli strašnou hromadu štěrku, tak to tam nosil. Vypadal děsně. "Tys určitě nic nejedl!" "Ne, už 4 dny jsem nejedl." Viděl meloun. Povedlo se mi do něj aspoň půlku během toho dne dostat. Připadala jsem si fakt jak kdybych se starala o malýho kluka. Bylo to nepříjemný, strašně z něho lil pot (a to se nikdy neděje), nemohl dýchat a furt se chytal za srdce. Nikdy jsem ho v takovým stavu neviděla. "Předpokládám, že ta procházka padá." "Ne, klidně tam můžem." Pak se začal tak divně kymácet... Měla jsem strach a furt jsem přestávala s vlastní prací abych se zaposlouchala jestli někde štrachá.

Když se přiblížila pátá hodina a čas mýho odchodu, přišel za mnou, že jde taky. "Mám tě jet doprovodit? Nebo to zvládneš sám?" "Neee, pojeď se mnou." A tak jsme se sbalili a zamířili na autobus. On najednou, jakoby snad zapomněl na všechny ty infarktový stavy, zasprintil do hospody. Prosim? Došourala jsem se za ním co to má znamenat. "Musíme si dát pivo!" Objednal dvě desítky a připadal si spokojeně.

Pak jsme se vydali na cestu k němu domů. Štve mě, že bydlí tak daleko, ale je to tam docela hezký. Koupili jsme si víno a piva a cigára. A taky něco k jídlu. Já ho sice peskuju že nejí, ale sama tomu moc nedám. Povedlo se mi do sebe nacpat dva máslový croissanty. On se vypořádal s nějakým uzeným žebrem a rohlíkem. Pak se mu povedlo mě hrozně nasrat. Seděl na zemi a furt někam psal. Nebo já nevím, ale ten mobil cinkal, tak jsem usoudila že si s někým smskuje. Přitom sám nesnáší, když si píšu s kamarádama na FB. Dokonce mi řekl, že dokud mu nedám přístup k mým konverzacím, tak mi nebude věřit že to s ním myslím vážně. Po 20 minutách co jsem tam seděla, čuměla a on furt něco datloval jsem si postěžovala Fí. Er. si uvědomil mou přítomnost a nějak blbě to okomentoval. "Ale tak mně je to jedno, si dělej co chceš, já jen že jsem teď mohla bejt s partou v hospodě a tam by byla jistě větší zábava. Tohle je hrůza, si tam furt s někým smskuješ a na mě sereš." Strašně se ho to dotklo a začal mi ukazovat že si s nikým nepíše ale že se snaží nám stáhnout nějaký porno. No samý lepší teda.

Pak jsme začali popíjet. Nemá rád tmu a furt všude rozsvěcí. Já jsem naopak sova a čím větší temnota, tím lépe. Tentokrát nechal zhasnuto. Došlo mi víno. Sebral se a šel mi koupit nový. Je fakt že tohle je jedno z pozitiv na něm. Když si ve 2 ráno poručím jahody a budu líná ho doprovázet, on se sebere a půjde mi je sehnat klidně sám, a bez keců. Seděla jsem v tom tichým tmavým bytě a říkala si co to proboha dělám. 25. má odjet na Ukrajinu, protože v září jde ten jeho starší syn do školy. A já bych se nedivila, kdyby se opakovala loňská situace. Že se prostě sebere, odjede a pak o něm zase přes půl roku pořádně neuslyším. Stojí mi to za to? Co si od toho slibuju? Nic. Po těch zkušenostech už absolutně nic. Jen ten sex. A poveselení.

Vrátil se a sedl si vedle mě. Proti nám byl otevřený balkon. Světla z lamp mu obkreslovala nahou hruď. Byla tma, ticho, teplo. Pozorovala jsem ho. Líbí se mi. Jeho postava. Za světla na ní zkoumám všechny ty jizvy a říkám si z čeho je asi má. Tady je tma schovala a on najednou vypadal tak bezbranně. S narůstající hladinou alkoholu v krvi jsem byla čím dál tím víc nadržená. V tom mu zavolal nějakej kámoš a že jde k nám na pivo. No co to??!!

Kamarád fakt přišel. Podívala jsem se na hodinky. Paráda. Mám tak půl hodiny. Tak to si dneska asi nezašukáme. Snažila jsem se tvářit diplomaticky, přecejen je to návštěva a vidím ho poprvý. Otevřel si pivo. Já si zapálila cígo. I přes veškerou snahu viděl, že mi tam fakt hrozně vadí a než jsem cigáro dokouřila, měl dopito a s přáním hezkého večera zamířil ke dveřím. Nechápala jsem. Er. jsem vytkla že místo toho aby se mi věnoval si sem tahá kámoše. A že už teda musím pomalu jít. Najednou mi přišla SMS od táty. "Kde a s kým jsi?" No, paráda. Tak to ví. Neodepsala jsem. Pak už jsem se pomalu chystala k odchodu, říkala jsem si, že to snad není ani možný, že jsme v jednom bytě a nic nebude? Povalil mě na postel... A bylo, bylo.

Nějak mi to zvedlo náladu. Neměla jsem moc štěstí na ty postelový partnery (vlastně vpomínám ráda akorát na druhýho ženatýho, s tím to za něco stálo no) ale s Er. mě to mimořádně baví. Když jsem se trochu rozjíveně snažila v předsíni obout do Conversek, popadla jsem jeho Versace a navoněla se. Hm, tak teď už to doma asi nezakecám. Šel mě doprovodit na autobus a já frčela domů. Bylo mi fajn. Třeba je to opravdu druhá šance. "Náš oheň hoří i když málem zhas..." Kdo ví.


V sobotu jsme se po dlouhý době doma sešli s bráchou. Původně jsem si hrála s myšlenkou, že domů ani nedorazím, ale čekal mě velký coming out a tak jsem je nechtěla zas tak moc srát. Dopoledne mě čekaly nákupy. Er. už mi netrpělivě psal kde jsem, že si vzal v práci volno a ať se klidně stavím. Bohužel. Vyzvedla jsem si lístky na Sunrise Avenue, u Vietnamců nabrala děsně moc zlevněných žvýkaček pro ty jeho sviště, ulovila kafe, který bylo skoro zadarmo. Zakončila jsem to v Albertu, z kterýho jsem odešla s melounem a něčím k obědu.

Naši byli na výletě. Já se vrhla do generálního úklidu pokoje. Teď totiž nesmím nic nechat náhodě. Když už mi maj nadávat ať těch důvodů je minimum. Po dlouhé sprše to začalo. Nejprve pořád hurá na záchod. Byla jsem nervózní a navíc ten meloun... A pak přemítání jak jim to říct. Říct pravdu? Nechci lhát. Ale co oni? Brácha navíc říkal, že už několik dní za ním dost neodbytně lezou a vyzvídaj, protože si to myslí a chtějí informaci potvrdit. Díky tomu je nasranej i brácha, protože ho to už otravuje, žejo. A mně na tom sere že místo toho aby se mě teda narovinu zeptali, tak vyzvídaj jak špioni u někoho jinýho. Co mi můžou. Vyrazí mě z bytu? V nejhorším půjdu bydlet k němu a když to neklapne, tak se nějaká ubytovna najde. Nebo mi daj do držky?

Začala jsem situaci zlehčovat tím, že jsem vymýšlela, jak nenápadně opustit byt. Chvílema jsem si říkala, jestli mi to za to vůbec stojí a že snad raději zůstanu zalezlá v posteli a vyseru se na to. S bráchou jsme byli mrtvý smíchy, ale uvnitř mi bylo fakt zle. Svůj odchod jsem naplánovala na chvíli, kdy začne televize. Houknu na ně že jdu pryč, vrátím se až v neděli a prásknu dveřma. Vše šlo podle plánu... Jenže ouha, na skříni nebyly klíče. Táta vypl televizi, otočil se a s nejvíc nasraným výrazem na světě ze mě začal páčit za kým jdu.

"Kam jdeš?"
"Za kamarádem. A přespím tam."
"Za jakým?"
"Ehm, toho neznáš... Tys mi schoval klíče?!!!"

Tím jsem to celý posrala a dostala se do velice zapeklité situace. Hledala celá rodina. Aby je kráva K. našla v kapse kabelky žejo.. Třásla jsem se a nevím jestli se mi chtělo víc zvracet nebo brečet. Oba vyšli do dveří a kupodivu máma se snažila být docela přátelská, že jsme rodina a že se nemusím bát jim říkat co dělám. I tak jsem nebyla v ten moment schopná říct pravdu. A protože jsem mizernej lhář, moje odpověď že se již pár týdnů stýkám s elektrikářem z práce, je uspokojila asi jen na tu minutu než se mi povedlo prchnout ven. Máma si myslela že mám nějakýho novýho frajera (původně jsem si chtěla nějakýho vymyslet, ale to už by bylo asi moc :D) a táta byl přesvědčenej že se tahám s Er.

Těšila jsem se na něj. Takový zvláštní. Je dost věcí, který mi na něm lezou na nervy, ale zároveň každá hodina bez něj mi přijde nekonečná. Je to první chlap, kvůli kerýmu jsem začala žárlit, u kterýho mám nukání ho mít pod kontrolou... Připadám si jak stíhačka. Teda já se dost ovládám, ale kdybych to mohla rozjet na plno, asi by se divil.

Nejprve jsme zašli pro něco k pití. Strašně jsem s ním začala kalit. Měla jsem období kdy už jsem byla docela vyklidněná, ale teď to byla jedna velká párty. A on by teda taky neměl takhle lejt, protože vydrží míň jak já a navíc mu je z toho vždycky blbě a chytá depky. Celkově musíme ten náš životní styl přehodnotit, nebo já chcípnu ve 30 a on ve 40... U něj jsem se hned převlíkla a šla kempit na balkon. Má byt v 7. patře a v tuhle dobu je tam příjemně rozpálená podlaha, ale už je to tam snesitelný. Seděla jsem, koukala na zapadající sluníčko. Vínko a cigárko. Pohodička. Sedl si do dveří a naslouchal. Vyprávěla jsem mu jak jsem chtěla utíkat oknem. Tak se smál.

Kolem jedenácté večer dorazil zase ten kámoš z předchozího dne. Protože mě tentokrát čas nehnal, byla jsem ráda, že přišel. Hodně jsem se bránila tomu se vzájemně představovat kamarádům, ale tak alespoň symbolicky. Tenhle je navíc docela sympaťák a i když z jejich hovorů postřehnu vždycky jen část, přijde mi v pohodě. Seděla jsem na balkoně, vyřizovala si FB zprávy a kluci se bavili. Psal mi lehce navátý Fí., že chce abych s ním jela do Londýna a že to platí. Poučená Itálií jsem řekla že to probereme za střízliva. Už k tomu nedošlo. :D S V. jsme probíraly nějaký drby klasický. A pak mi napsala A., že je na tom fesťáku a že ji nechtěj pustit za Klusem. A ať to zařídím. Ehm. Jasně.

Když kamarád odešel, přesunuli jsme se dovnitř. Začal do mě cpát čokoládu. Bylo mi z ní strašně zle, zvládla jsem asi 3 kostičky. Tak jsem pak zašla napustit vanu, že se umyjeme a pak třeba zalezeme do postýlky... Přišel za mnou do koupelny, už jsme byli oba docela přiopilí. Zoufale se podíval na pračku, div se nerozbrečel a řekl, že si nemůže ani vyprat a že přece nebude volat na Ukrajinu... Jí. Mně chvílema přijde že by nás fakt nejraději obě naráz, sice tvrdí že jí si držel kvůli dětem, ale takhle to teda nevypadá. Uchlácholila jsem ho, že zítra na to přijdeme a že mu ráda vyperu. Vykoupali jsme se. A pak si šli sednou nahatý na gauč. A já furt viděla ten jeho výraz když říkal že jí přece nemůže volat a připadala jsem si tam jak levná náhražka něčeho. Mám pocit že došlo i na nějaký výčitky že loni zmizel a že to posral.

Taková atmosféra způsobila, že naše chutě na společné hříchy šly dopryč. Když jsme se přesunuli do postele, otočil se zády a chystal se usnout. A na mě to nějak všechno dolehlo a začala jsem brečet. On si doteď asi myslí, že jsem si tím nutila sex (kterej nakonec byl) ale mně bylo prostě jen smutno.

Nevím jak dlouho jsme spali. Váleli jsme se. To bylo fajn. Od táty mi přišla SMS, že nechápe co si slibuju od vztahu s ženatým mizejícím chlapem. Na to jsem mu napsala že vůbec nic a tím jsem se teda přiznala. A ještě jsem dodala že furt lepší ženatý a mizející než ti duševní mrzáci před ním (on je teda taky magor, o tom žádná, ale prostě mě sere, že když jsem volala s pláčem že mě Ex. zase týrá, tak se mi akorát smáli a nevěřili mi to a nutili mě s ním dál žít... A tady ten ňouma, kterej mi ubližuje proti Ex. minimálně jim je hrozně proti srsti). Na to mi bylo řečeno že si tyhle lidi vyhledávám sama. Homosexuály a nevyrovnaný dívky. Chtěla jsem na to opáčit, že vrána k vráně sedá a dokud jsem magor co šuká i s holkama, tak to tak asi bude... Ale nechtěla jsem to už moc hrotit.

Pak jsme vyrazili na procházku. Jen tak, ruku v ruce lesem. Loni mě uráželo když si mě chytal za ruku na veřejnosti. Jakobych snad byla jeho majetek a všem to musel dokazovat. Teď si ho sama chytám a užívám si každou takovou minutu. Nevím co to do mě vjelo. Poslouchali jsme jak zpívají ptáčci a bylo nám hezky. Pak jsme dostali chuť na pivo. Ale už jsme neměli skoro žádný peníze. Takový socky. Našli jsme hospodu, kde bylo volno venku, já zašla pro dva Kozlíky a začali jsme řešit naše byznys plány. Nemůžeme zahodit naše životy v chráněný dílně. Shodli jsme se. Měla jsem to vymyšlený už když zmizel. A teď s tím přišel sám. Musí to klapnout! Když jsme vypili poslední pivo napůl, protože na dvě už jsme fakt neměli, zamířili jsme domů. Tam jsme vysypali všechny kapsy a prohledali skrytá místa. Díky tomu jsme měli ještě na 3 lahváče! :D Myslím, že konečně vím, jak si připadají studenti na kolejích, to jsem nikdy nezažila totiž.

Domů jsem jela brzo, byla jsem domluvená s T. že zajdeme ještě k nám na pivo. To jsem uvítala, protože jsem nechtěla být doma. Dobrý bylo, že naši zrovna na něco koukali, takže jsem se jen převlíkla a mohla tiše vyrazit. V hospodě to bylo fajn, vstřebávala jsem události předchozích dní. Zakončily jsme to kolem jedenáctý, bylo už chladno a já byla zralá do postele. Doma jsem si ještě vyslechla tátův monolog a pak si mohla jít v klidu lehnout.


Týden začal celkem normálně. Mistrovi bylo z toho všeho furt blbě, tak jsme se domluvili, že bude doma. Já si psala s V. a shodly jsme se, že je takový ideální počasí na to jít večer na pivo. Cestou z práce jsem potkala T., takže slovo dalo slovo a kolem devátý jsme už všechny 3 seděly na zahrádce hospody. Byla to moc fajn dámská jízda. Probraly jsme samozřejmě i chlapy. Kolem jedenáctý mi ten můj dokonce volal. Že se mu po mně stýská a jestli bych nepřijela. Nepřijela.

Pravdou zůstává, že jsem paranoidní. Tak jako třeba v úterý. To jsem myslela že ho zabiju až se mi dostane na oči. V práci jsme se potkali, ale byl takovej divnej. Já si hleděla svýho, přecejen, nemůžeme tam spolu moc okatě tokat. Když jsem šla kolem jedný ven, nebyl tam. Věci měl sbalený. Hm, stalo se něco? Vždycky v takovou chvíli dostanu strach, že se dostane do nějakýho maléru nebo zase mizí. Poslala jsem mu SMS jestli je vše v pohodě. Napsal že ano a jestli se po práci stavím. Nebaví mě furt jezdit hodinu tam. Teda když tam spím, tak mi to nevadí, ale takhle na otočku je to děsný. Volali jsme si a domluvili se, že půjdeme na Náplavku. Protože fakt bych byla ráda, aby náš vztah nebyl založený jen na sexu a popíjení piva na gauči. Rozhodla jsem se ho zasvětit do obyčejnýho života.

Šla jsem z práce a volala mu zda to platí. Slyšela jsem televizi. Došlo mu že jsem znejistila kde je. "Nebudu ti lhát, jsem teď u mámy." Že by až takhle vážně to bral? To je podezřelý. Ptal se jestli už jsem na cestě k němu. Řekla jsem že ne, že dneska bych se sešla na půli cesty. Souhlasil, že v osm sraz není problém. Poprosila jsem ho, že kdyby byla nějaká změna, ať mi hlavně zavolá. Kolem šestý jsem mu ještě napsala ať si hlavně nezapomene vzít mikinu. A nic. Tak jsem se vypravila na místo srazu a tam mě čekalo hořký zklamání. On je prostě tele. Buď přijde o dost pozdě a nebo třeba o hodinu dřív a diví se že tam ještě nejsem. Už loni jsem říkala že mu snad koupím hodinky.

Čekala jsem asi 10 minut. Nic. Tak mu volám. Prej je v Berouně s kámošem. Vytočil mě do běla. To mi nemohl napsat? Začala jsem něco mektat, docela mi to utl. Tak to mě samozřejmě vytočilo ještě víc, takže jsem volala znovu a už začala zvyšovat hlas. Ještě mi pomalu vynadal že ječím. Nejhorší je že v takovou chvíli se ze mě stává hysterka. Jenže já jsem taková, že dávám každýmu volnost - nevadí mi když se schází s kamarády. Nevadí mi ani když to dělá místo rande se mnou, ale co nesnáším, když někde zbytečně čekám!!! Kdyby v hlavně neměl vakuum (z toho si děláme srandu celou dobu) tak by bylo na světě krásně. Tohle prostě nesnáším, protože mi to dělal Ex. Jenže tam byl rozdíl, že jsem na něj alespoň čekala doma, takže jsem se mohla zabavit. Teď neoplývám zrovna volným časem a takhle zabitá hodina a půl mě ničí. Co teď. Psala jsem Fí., jestli by nešel na pivo. Nemohl. A. byla online. Připadala jsem si hloupě, po těch našich žabomyších válkách jsem si řekla že na to kašlu, protože to nemám zapotřebí. A najednou se chystám ji takhle zneužít.

Pozvala mě do Žlutých lázní do kina. Bylo mi strašně. Cítila jsem se poniženě. To zapomněl že má přítelkyni? A zároveň jsem věděla, že jeho výlet do Berouna nebyl jen tak, že se něco děje a dostala jsem strach. Napsala jsem mu i nějakou tu zprávičku od plic, takže jsem si navíc připadala jak hysterická kráva. Ale tak nemá bejt blbej. S A. jsme se udobřily, tak aspoň něco. Film nebyl vůbec špatný a i když jsem chvílema byla myšlenkama jinde, docela jsem si večer užila. Po nějaý 4. Plzni jsem se rozhodla mu "dát ještě šanci" a volala jsem. Měl to vyplý. A pak... Pak mi došlo že říkal že ve středu posílá na Ukrajinu kufr tý jeho a kolo pro malýho. No jasně. On balí a zítra odjíždí. Historie se bude opakovat.

Domů jsem dorazila asi v jednu. Bylo mi z toho všeho divně. Chlapa nezměním, tak naivní už dávno nejsem. Ale přece si nenechám líbit takový zacházení. Přitom mu nic nezakazuju, jen nesnáším když mi někdo kecá. Kor když nemá ani důvod, já fakt nekoušu. Občas. Asi v půl druhý ráno mi přišla zpráva že už je dostupnej. Tak asi žije, no aspoň že tak.


Po probuzení mi bylo strašně. Za prvý psychika, za druhý jsem to dostala a do toho mě pobolíval žaludek. Nerada to dělám, ale fakt jsem neměla náladu lézt mezi lidi. Napsala jsem do práce že je mi blbě a zůstanu doma. Spala jsem. S krátkými přestávkami až do půl 4. Pak jsem se chystala za babičkou na oběd. Tam se mi taky vůbec nechtělo, to bude zas výslech. Psala jsem si s V. a vyjádřila obavy o pana Zlobného. Poradila mi ať mu zavolám. Nechtěla jsem. Říkala jsem si že s omluvou by měl přijít on. Co bych já furt plácala energií. Nakonec mi to nedalo. Domluvili jsme se, že si odpoledne ještě zavoláme a že bychom se mohli sejít.

U babičky to bylo docela v pohodě. Jasně že hned nastoupila s tím, že se zase "kámošíme". "Babi, ale my se tak nějak kámošíme celou dobu, jen teď o něco víc." Začala mít takový ty řeči že je zvědavá jestli dostanu rozum, než ona umře (prý to bude brzy) a že je to nevěrník a hajzl. "Myslíš si že je to první chlap od rodiny s kterým něco mám? Nebuď naivní. Já jsem taky pěkná svině, tak přece nemůžu mít bezchybnýho počestnýho partnera." Trochu koukala. Nechtěla jsem to říkat, ale vadí mi, že všechnu vinu hází jen na něj. Abych trochu odlehčila situaci a navodila pocit, že stejně dál rozhazuju sítě, pochlubila jsem se, že bratranec T. si se mnou v práci oficiálně potykal. Je to fešák a strašně milej chlap. Líbil se mi už když jsem ho potkala asi před dvěma lety poprvý. Ale moc se nepotkáváme.

Mistr mi volal, že se omlouvá ale dneska nikam nejde. V pořádku, takhle to má být. Ale ať mu klidně zavolám ještě. Tak jsem cestou na tramvaj volala. Zněl že je v těžký depresi a já si nějak nevěděla rady co s ním. Prej se v tom Berouně děly hrozný věci. Domluvili jsme se, že se ve čtvrtek setkáme a všechno mi vyklopí. Že jestli chce, abych mu nějak pomohla, musí o tom mluvit, takhle vím prd co se mu ve vakuu děje, že. Zněl dojatě.

Den poté jsem se odvážně vypravila do práce. Přišla kolegyně na pomoc, tak jsem byla ráda. Bolesti v břiše se stupňovaly. Sakra co to je? Vždyť jsem najedená. Začala jsem se bát, že mám žaludeční vředy. Pak jsem se rozvzpomínávala jestli se mi už někdy něco takovýho stalo. A vzpomněla jsem si na svůj slabý žlučníkový záchvat, který asi před rokem a půl způsobil jeden malér v práci, za který jsem byla odpovědná. To mám normálně z toho stresu! Bylo mi fakt mizerně, takže jsem chvílema jen tak seděla na zemi a tiše trpěla. Dokonce jsem přemýšlela že se na ten sraz s Er. i vykašlu. Byli jsme domluvený že zajdeme konečně do tý Hvězdy, že přijede pro mě do práce a pak vyrazíme. Nedorazil. Volala jsem mu kde sakra zas je. Zaspal. Super! Ještě chvíli a já ho fakt něčím klepnu. Tak že dáme sraz v centru. Už jsem si začala myslet, že fakt zdrhnul. Ale to by mi nevolal z českýho čísla.

Dorazil. Chvíli jsem byla strašně rozčilená a furt po něm štěkala, že tohle dál nejde. Bylo mi zle, nic jsem nejedla. Tvářil se překvapeně a vypadal, že mě tam nechá uprostřed Anděla si nadávat a odejde. Neudělal to, takže jsme došli na Náplavku. Bylo místo na Avoidu, tak jsme si sedli s Lobkowiczem. Nejlepší lék na žlučníkový záchvat, že. Začali jsme si povídat. Nevyklopil mi všechno, ale něco málo z něj vypadlo. Připadám si divně, když radím o deset let staršímu chlapovi. Hned před námi začala kapela štelovat nástroje. "Hele, bude koncert. Počkáme na ně? Třeba to bude dobrý." Netvářil se moc nadšeně ale souhlasil. Kolem půl devátý začala kapela Schodiště hrát. Seděl zády. Když si to v průběhu druhý písničky uvědomil, prohlásil že je debil a přesunul si židli ke mně tak aby na ně viděl. Asi při třetí písničce se začal vrtět do rytmu a bylo vidět, že se dobře baví. Po polovině koncertu už mě držel za ruku a furt mi děkoval. Koncert byl fakt super, taky jsem se moc bavila. A lidi taky, ke konci se už loď houpala jak všichni tancovali a skákali.

Vydupali jsme si ještě přídavek. Bylo to úžasný! Zpěvák byl správnej bavič a ty jejich texty byly strašně vtipný. Když bylo po všem, zašli jsme si ještě pro Lambrusco a šli si sednout k vodě. Byl takovej rozněžněnej. Koukali jsme na černou hladinu, drželi se za ruce. "Když táta loni umíral, tak říkal, že se mám na všechno vysrat a jít sem. Měl jsem ho poslechnout hned, nevím na co jsem čekal." Nebyla jsem si jistá, že ho chápu dobře. Po pár dnech mi řekl, že o mně tátovi všechno vyprávěl. A že mu mě schválil, že s ní ho žádný štěstí už nečeká.


V pátek se vše opakovalo nanovo. Ráno mě budila příšerná bolest. To mám z něho. A taky z našich, kteří se mnou začali mluvit asi až po 3 dnech. Takže zase zpráva do práce, že jsem lemra a že zůstávám doma. Vypla jsem si mobil a tiše umírala. Když už mi to přišlo trapný, vstala jsem a začala vyrábět šperky. Venku děsně lilo, hřmělo. K večeru jsme si volali jestli někam jdeme nebo ne, déšť ustal ale já byla strašně líná. On taky nezněl že by se mu někam chtělo, tak jsme se domluvili, že to necháme na zítra. Že vezmu notebook a budeme koukat na Tele Tele a válet se v posteli a v neděli něco podnikneme. Aneb K. si zase udělala plány...

Druhý den jsem plná nadšení vyrazila. Bude hezký víkend, cítím to! V horoskopu mi psali, že probdím noc. Jo, kdybych věděla jak moc je to pravdivý. Byl zrovna u mámy. Vycházelo nám to tak akorát, hurá. Když už jsem se blížila, tradičně jsem mu volala aby mi šel naproti. Vyplej mobil. No to nééééé. Dorazila jsem na zastávku. Co teď. Už jsem fakt měla chuť to otočit. Volal. Že se mu vybil mobil, tak rychle běžel ještě pro přenosnou nabíječku a už je na cestě. Po pozdravu mi oznámil že máme hosta. Jestli mě někdo umí spolehlivě nasrat, tak je to jedině on. Koukala jsem na něj se zdviženým obočím jestli si dělá prdel. Prý to musím chápat, že je to kamarád od první třídy a že přijel do Prahy a nemá kde bydlet. A ať si nedělám strachy, že stejně půlku měsíce procourá někde v terénu, takže nám zbyde spousty volných nocí. Má chuť se sebrat a odjet domů se zdvojnásobila. Začal si nadávat, že je debil, že si myslel že u něj spát dneska nechci, ale že kamarádovi řekne a on půjde jinam. Zastavili jsme se na rychlý pivo a pak šli domů.

Tam mě "přivítal" rozvalenej polonahej týpek. Už od pohledu byl hrozně divnej. Sjetej vším možným, nesympatickej. Neměla jsem z něho dobrej pocit. Ne kvůli sobě, já se týpků nebojím, ale kvůli mistrovi, kterej je snadno zmanipulovatelnej a nechá se zatáhnout do sraček. Navíc z něho cestou vypadlo, že ten kámoš tam byl už od pátku a že spolu propili noc. Hm. Nalili jsme si víno, pohostili i kamaráda a pouštěli si písničky. Er. se mi vrtal v mobilu, protože disponuji internetem (resp. disponovala, po 3 posleších ruské hudby jsem bez dat). Pak se ke mně začal tulit. Hm, před kamarádem. To je asi vážný. Před lidmi se ovládáme. I když o nás vědí.

Dočkala jsem se. Kamarád hodil sprchu a vysmahl z bytu. Zašli jsme si pro víno, já zapálila blikající svíčku a pustili si Tele Tele. Vypadalo to že náš večer už nemůže nic zkazit. Když už bylo asi 11, začala jsem zpívat. To už jsem si totiž pouštěla svoji produkci. Vraceli jsme se k tomu co bylo. Někdy to vytáhne on a já to utínám že se o tom nechci bavit a jindy je to naopak. Tentokrát jsem začala být teatrální já. Dali jsme si vanu a pak se přesunuli do postele. Když už jsme konečně spali, kolem pátý mě vzbudil jeho telefon. Volal ten kámoš. Asi chtěl do bytu. Já ho tam fakt ale nechtěla. Takže jsem velice zákeřně ten mobil vypla. Ozval se zvonek. Zvonek?! Jak přišel na to který to je, vždyť tam snad není ani psanej. Neustávalo to. Asi po půl hodině, zatímco mistr si spokojeně pochrupkoval, jsem vylítla z postele, začala řádit a balit si věci. Prostě mi přeskočilo. Probudilo ho to a bál se. Nevím jestli o sebe nebo o mně. Šel a zvonek vypl. Teda myslel si to, protože asi o hodinu později se vše opakovalo. Ozvalo se i ťukání na dveře. Ležela jsem, ani jsem nedýchala. Co když ty dveře vykopne? A mně zabije, protože je mu jasný že já jsem strůjcem toho, že musí nocovat na lavičce. Er. spal, tak jsem dělala že spím taky, abych očistila svou karmu. Heh.

Celý den byl pak celkem vyhrocený, protože kamarád se nevzdával. Oni neumí řešit problémy nějak lidsky, oni jsou hrozně radikální. Takže Er. mu vytípaval telefon že ho tam taky nechce, ten hulákal pod balkonem že jsme kreténí a že se Er. po mém boku totálně pomátl. Najednu stranu já se někam takhle ubytovat, mít tam věci a pak by mě tam nechtěli pustit... Tak bych taky byla nasraná že jo. :D Bylo mi to nepříjemný a chtěla jsem jet domů, aby se situace mohla uklidnit. Kamarád dal pokoj. Zašli jsme na nákup, uvařila jsem nám oběd a pak že si pustíme nějaký film. Vybrala jsem Probudím se včera. Líbilo se mu to a smál se. Prohlížela jsem co si pustíme dál. Mám v disku ruský film Lilja 4EVER. Je to celkem drsný pokoukání. Ptala jsem se jestli ho chce vidět. I přes mý upozornění že se mu to nebude líbit chtěl. Fajn. Zapla jsem to. V první části to neustále vypínal a chodil nasranej kouřit a u toho nadával jak je to hrozný. Když umřela první postava, tekly z něj potoky slz. Tekly z něho i na konci. Líbí se mi když je lidskej. Takže pak už jsem měla zákaz a jako poslední jsme si pustili Pohádky pro Emu.


Ráno v pondělí jsme museli do práce. Oba. Hned po probuzení začal otravovat ten jeho povedenej kámoš. Tak dostal šanci, že se tam může vyspat. Vpadl tam, zabil mě pohledem a celej upocenej, smradlavej adekvátně tomu, že byl 2 dny na ulici lehl na zem. Připadala jsem si hloupě, ale zároveň mě to podle pobavilo. Říkala jsem že klidně pojedu domů, že nebudu nikomu zabírat místo, ale Er. mi to nedovolil. Ještě uznal, že mám pravdu, že ten člověk není doopravdovej kamarád a akorát ho zneužívá. Říkala jsem si jestli to nepřeháním, ale osud naštěstí rozhodl za mě...

Odešli jsme na bus. V tu chvíli mu přišla od T. SMS ať do práce nechodí, že tam celý den nebude. Jela jsem sama. Posraná strachy že vyvede nějakou hloupost. Strach se začal prohlubovat ve chvíli, kdy jsem se s ním chtěla domluvit na večer ale měl vyplej mobil. Nakonec se ozval a že teda přijede tentokrát za mnou.

Bylo asi sedm večer. Volal že vyráží. Fajn. Šla jsem se pomalu chystat. Vezmu ho do mý oblíbený hospody a pak ho vypakuju domů a konečně se vyspím. Nějak si na tu jeho postel nemůžu furt zvyknout. Poprosila jsem, ať se hlásí až bude přestupovat, že si pro něj přijdu na zastávku. Asi za 20 minut skutečně volal. Vyděšenej.

"No představ si co se stalo! Prosímtě, já teprve vyrážím z domova... Jsem totiž došel na zastávku a zjistil jsem, že nemám legitku. No pokutu platit nechci viď. Tak jsem se otočil a že se vrátím. Otevřu dveře a na křesle sedí kámoš, nahej, roztažený nohy a MÝM elektrickým strojkem si holí koule!" Chvíli jsem si myslela že si dělá srandu. To snad není ani možný tohle. "No tak jsme se chytli a chvíli trvalo než se mi povedlo ho vyhodit."

U piva mi o tom s děsem v očích vyprávěl. "Heh, takže to bylo - tys koukal, on koukal - všichni tři jste koukali?" Když jsem nakonec večer jela k němu, telefonoval s Jusephovým bráchou a říkal mu stejnou verzi jako mně. Takže to asi fakt bude pravda...


A protože vždycky, když se veřejně zaraduju, že už je konečně asi trochu klid, přijde nějaká další rána, pokračování bude příště. Předchozí týden byl úžasný a dneska se to zase celý začlo posírat. Nevím. Máme se vidět a pobavit se o tom. Takže buď se rozejdeme nebo zabijeme. Nebo obojí.

Tak či tak, už mě to neba. Asi vytáhnu na rande toho bratance T. Nebo Jusepha. Hehe. Taková kurtizána chráněný dílny. Konec se mnou.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama