Ne, já bych tam neskočila...

29. září 2017 v 14:50 | K. |  Nekonečná VKV
Po měsíčním blogovém oddychu jsem zpět. V první řadě mám nějak potřebu se vyjádřit ke smrti Třísky. Jako herce jsem ho moc neznala, milovala jsem ho jako dabéra Belmonda v Muži z Acapulca (jeden z mých nejoblíbenějších filmů). Ten den co umřel se na FB rozčilil Ruda z Ostravy, jak jsou lidi zlí a bezohledný, že pro něj do tý Vltavy neskočili. A pod tím se objevilo mraky souhlasných komentářů, kde se pisatelé dušovali, že oni by tam stoprocentně skočili. Tak jako respekt, ale upřímně, já tomu prostě nevěřím. A sama narovinu říkám, že já bych tam neskočila. Plavat skoro neumím, do vody už jsem přes 10 let nevlezla a pamatuju si, co se mnou jednou udělalo mokrý oblečení (na táboře nás za trest hodili v civilu do nádrže). Prostě si nedovedu představit, jak nabalená elegantně hupsnu z Karlova mostu do vody a profesionálně vytáhnu topícího se dospělýho chlapa.

Ale bravo, dle netu jsme národ hrdinů a mistrů v plavání. Navíc riskovat život kvůli člověku co nerespektoval nějaká pravidla (podle mně se po památkách prostě neleze... A když už, tak ať si každý nese následky sám za sebe.)? Na to jsem asi moc velkej sobec. Nebyla jsem u toho (naši jo - kousek od toho místa - a ve chvíli kdy se topil se zvedl prý příšerně ledový vítr a bylo to takový celý divný - máma je přesvědčená, že to byla smrt) tak můžu žít s klidným svědomím dál, jen mě prostě dostávají ty srdceryvný příspěvky, když si za to mohl vlastní blbostí sám. (Rituál nerituál, měl aspoň sedět nohama do mostu, si myslím)...


Začala jsem žít nový život. Po boku člověka, na kterýho jsem čekala věčnost. Dočkala jsem se a je to jedna velká jízda, přátelé. Je něco jinýho s ním fungovat v práci a sem tam si zarandit venku než být spolu v jedné domácnosti. Poznáváme se. A občas se nám to nelíbí. Nemůžu říct, že by ten měsíc byl zrovna ideální. Vyjasňování pozic probíhalo tak, jak je našim impulzivním vzteklým povahám vlastní, nicméně jsme to obstáli, rozsvítilo se nám a řekla bych, že teď už to bude dobrý.

První velký problém nastal asi před 2 týdny. Trošku víc jsme se ovínili a pak se sobě věnovali celou noc. Šli jsme spát asi v 10 dopoledne. On pak chytil nějaký stav zadumání a začal po něčem pátrat v mobilu. Pátral nepřetržitě až do noci, já tam seděla jak pecka, nevnímal mě, vůbec nevěděl že jsem mu třeba přinesla jídlo. Všiml si akorát kastrolu, kterej mi na plotně začal čoudit, načež mi z leknutí vynadal a já pak brečela že to není fér, že mě to nádobí nesnáší (není to tak dávno, co mi začala hořet pánev). Nevím kolik bylo hodin, už něco k půlnoci. Dostala jsem záchvat. Panika, úzkost. Nevím, prostě jsem začala vyvádět že se mi nevěnuje, že mi neodpovídá a že celý den hledá nějaký info ohledně svý manželky a ještě se diví že mi to vadí. (Doteď vlastně nevím, co tam hledal. Jestli se to fakt týkalo jí nebo ne.) Vyčítala jsem mu všechno co jsem mohla, pak se chtěla zabít... Prostě klasika.

Dřív jsem na tohle trpěla často, teď mě to popadne jen jednou za čas. Stydím se. Ale neumím to ovládat. Prostě mi najednou přeskočí a já se pak začnu mlátit a hysterčit. Samozřejmě si to pak pamatuji pouze matně. Neumím se bránit tý šílený úzkosti uvnitř, tohle je jedinej ventil. Byť pro ostatní nepochopitelnej.

Další den v práci jsme si to užili ve skladu. A pak se rozešli. Klasika. My se totiž rozcházíme pořád. Já to nazývám "demonstrativníma pauzama". Nemusela jsem vynaložit moc energie k tomu, abych se mu stejně večer nakýblovala do bytu a snažila se o tom promluvit. Pro mě to taky není jednoduchý, vím že bych asi měla naštívit nějakýho cvokaře. Ale nemám na to koule. Byl by to běh na dlouhou trať, nevím jak je to s pojišťovnama, zkrátka je to španělská vesnice. Sedli jsme si, já zapálila svíčku, zhasla a začala mu vyprávět celý ten příběh od počátku mého šílenství (začalo to když mi byly asi 4 roky). Nebylo to pro mě zrovna snadný, nikdy jsem o tom pořádně nemluvila, ale říkala jsem si, že by bylo fér mu to vyklopit. Seděl, poslouchal. Chvílema mě přerušoval. Přišlo mi, že mu není moc příjemný to poslouchat, ale vytrval. Vlastně mi k tomu nic moc neřekl, což mi nevadilo - naopak - a pak nějak začal vyprávět o svém dětství. Smála jsem se a brečela. Pak se zarazil, podíval se na mě: "K čemu... K čemu ti je takovej hajzl jako jsem já." Nevím, ale furt se mi toho hajzla nechce vzdávat.

Nemohla jsem usnout. Furt jsem nevěděla na čem vlastně jsme. Říkal, že ten byt neutáhne a že je domluvený s kámošema do spolubydlení. Že chce čas, že se budem jen tak kamarádsky vídat a až se dáme oba po psychický stránce dohromady, může z toho být vážný vztah. Jenže to já nechci. Nechci si problémy řešit sama, aby mě pak dostal vyřešenou. Chci aby mě dostal vyřešenou za odměnu, že se mnou celou tu dobu byl, že. Přemýšlela jsem co když je to vážně naposled. Zvykla jsem si na něj. Sice se mi vedle tý chrápající převalující postavičky blbě spí, protože mě ruší, ale když jsem pak doma, šíleně mi chybí a připadám si hrozně sama. A tak jsem udělala něco, co jsem vždycky chtěla vyzkoušet, ale nějak na to nebyla příležitost. Zalezla jsem pod peřinu, stáhla mu prádlo a začala činit. Po chvíli ho to probralo a připadal mi mile překvapenej. "Co to děláš?" "To já jen tak... Na rozloučenou."


Bylo smutno ráno. Věděla jsem že to není konec, ale bez mrknutí oka jsem si sbalila všechny věci (moc jich tam nemám) jak jsem slíbila a odešli jsme do práce. Obloha byla zatažená, temná a poprchávalo. Seděli jsme a já vytasila deník Metro. "Tak si přečteme co nás čeká. Hm, ty dneska dostaneš nabídku kterou nemáš odmítat. A co já... Hm, u mně je nejvyšší čas na to začít podnikat." Moc jsme toho nenamluvili. Přesto mezi náma panovalo takový příjemný napětí, pozitivní. Dojeli jsme do práce, kolegyně mi přišla pomoct s objednávkama. Přivezli nálož z tiskárny, Er. to nosil, my balily balíky a já věděla že až doprší, nastane lepší období.

Šel nakoupit. Po návratu mě hned volal. "Jsem si říkal že tomu svýmu malýmu buzerantovi musím taky něco koupit... Tak jsem se ti vrátil pro ledový kafe." Sedli jsme si do dveří, popíjeli kafe, kouřili. Začala jsem mluvit. "Vzpomeň si na tvůj horoskop než řekneš ne. Pojď, zkusíme to na měsíc a uvidíme. Já ti budu víc finančně vypomáhat, budeme se víc vnímat, poslouchat... Slibuju - udělám jednu jedinou zbytečnou scénu, sbalim se a vykašleme se na to. Nemá cenu se do něčeho nutit." Mlčky souhlasil.

Těšila jsem se domů. Naši odjeli na chalupu, brácha byl u přítelkyně a já měla byt sama pro sebe. Konečně svoboda. Začala jsem na sobě pracovat. Řekla jsem si, že se musím věnovat i sama sobě, nejenom furt myslet na ostatní. Udělala jsem si masku na obličej, připravovala Projekt (kterej jsem ještě nevydala :D Ale je!) a třídila tvořící materiál, že ten přebytečný nabídnu někde na netu. Asi kolem desátý mě vyrušil telefon. "Ahoj, co děláš?" "Tak si tu tak uklízím... Copak?" "Strašně mi chybíš! Zvykl jsem si na tebe. Je mi smutno když vedle mně nejsi." Byl tam s ním M. a dle dobré nálady už měli lehce upito. V krátkých intervalech mi volal do 1 do rána. Přemlouval ať přijedu. Nepřijela.


V pátek do práce nedorazil. Resp. dorazil, ale bylo mu tak blbě, že to otočil a šel zpátky domů. Jsme nemocný. Celej barák. Je tam zima, protože T. nezaplatila revizáka, tak nám nezapli topení. Paráda. Venku je větší teplo než uvnitř. Er. dělá sice venku, ale zase většinou v průvanu a tak jsme takhle dopadli. Sem tam mi volal, zněl smutně. Jenže já měla už na večer domluvený mejdan u nás - můj druhý mejdan, hehe. Postupem dne to lidi začali rušit. Zbyla jsem nakonec jen já a Fí. Paráda. Mejdan se zrušil a že půjdeme jen někam do hospody. Er. mi volal jestli mu vezmu z práce nějakou zálohu. Tak jsem ještě prohrabala domácí lékárničku a udělala mu uzdravující balíček. V Albertu jsem dokoupila pár citrónů a větrový bonbony a jela mu to předat. Když mi pak volal, byl dojatej.

S Fí. jsme šli do jedný hospody na Andělu. Byla jsem šíleně unavená, nejraději bych lehla do postele a spala. Na místě byla parta lidí s kytarama. Hráli docela dobře, byla to příjemná změna, nicméně tam byla jedna ženská, která mi lezla na nervy už od začátku. Znáte takový ty komplet trapný lidi? Cokoli co řeknou, udělají... Jejich tón hlasu, rádoby fóry... To vše je trapný. Začala tím že každou píseň ojásala "První dobrááááá". (Číslovky měnila dle aktuálního stavu odehraných písní). Pak se tam přiožralá začala kroutit ve stoje na židli, následoval monolog o tom, že když chlapovi nestojí, tak to nevadí, nazvala se páteční pičkou Evičkou a svoje moudra vedla i dlouho potom, co ji skoro nikdo neposlouchal.

Cestou domů jsme se stavili v našem oblíbeném okýnku s pizzou a pak hurá do hajan. Měla jsem toho fakt plný zuby a těšila se do postele.

Den na to jsem byla domluvená s Er., že až skončí v práci, tak se sejdeme na Andělu a pojedeme k němu. Měla jsem u sebe hrozně málo peněz, nevlastním kreditku a musím si vybírat přes Sazku. Tak jsem si zažádala o ten kód a vyrazila. Po práci se sešel s Jusephem, takže sraz byl docela pozdě. Táhla jsem notebook, že si něco pustíme. V trafice u něj, kde výběry přes Sazku jdou nás poslali do prdele, že už to vypli. Vytáhla jsem poslední dvě stovky, on kilo a vyrazili jsme do Kauflandu. Tak teda dneska na socáka. A když už, tak ať pořádně - a vzala jsem litrovýho Sklepmistra za 59,90. On si vzal vodku v akci. Znejistila jsem. Říkal, že tvrdej pít nemůže, že je po něm agresivní.

Po třech panácích ji měl jak z praku. Srandovní jak nic nevydrží. "Jdeš zítra do práce?" "No jasně, musím přece!" Po nějakých asi dvou hodinách se jeho odpověď změnila na: "Blázníš? Seru na to!!" :D Nálada byla značně rozverná. Do toho nám furt volal Juseph. Juseph si myslí že jsem šlapka. Měla jsem hovor na starost a Er. mi říkal, jak mu to mám říct po ukrajinsku. A já to neuměla a oba se mi hrozně smáli. A já se smála jim i sobě a bylo to fakt vtipný. Nicméně než jsem se nadála, mistr usnul. A zařezával jako dřevorubec. Seděla jsem na gauči, dopíjela ten šílenej patok a kouřila. Nedalo mi to, a ten orchestr jsem zaznamenala na diktafon a poslala bráchovi. Pak jsem zatla svaly a překulila ho aspoň na bok. I tak jsem usnula asi až v pět ráno. Nechápu, nechápu proč mám takovej problém v tom bytě pořádně spát.


Neděle byla fakt bezvadná. Ráno jsme byli sice docela malátní, ale i tak jsme se převlíkli a šli vybrat do tý trafiky. Koupili jsme si nějaký jídlo a prošli se. Bylo hezky, teplo. Najednou prchl do trávy a začal hledat čtyřlístky. Ale neměl trpělivost a pokaždý hned prohlásil, že tam zrovna nerostou a že na to sere. Seděli jsme na lavičce a popíjeli mlíko. On z krabice, já nějaký banánový z lahve. Mléčný bar. Heh. Vrátili jsme se domů a pustili si film. Právě Muže z Acapulcu. A pak Pravidla lži. Moc jsem ho tím nenadchla, no nevadí.

Pak jsme se šli projít do lesa. Už dlouho říkáme že bychom chtěli jít na houby. A tak si tak jdeme a já najednou hned vedle cesty uviděla dva malý hříbky. Er. se nadchl a táhl mě do šílených křovin. Bylo to dobrodužný. Přeskakovali jsme potok, lezli šílený kopce, prodírali se maliním. Ruply mi kalhoty. Ale našli jsme. Skoro půlku plátěnky jsme naplnili. Pak jsme si sedli na lavičku, popíjeli strašně hnusný Lambrusco (asi přestaneme chlastat, nějak nám to přestává chutnat) a plánovali budoucnost. Bude to dobrý. Musí to být dobrý.

Doma se pustil do vaření. Připadám si občas trapně, ale on to nějak umí líp než já. Nebo jako umí uvařit tak, aby to chutnalo oběma. Já sice vařit umím, chutná mi to, vypadá to pěkně, ale je to ze surovin který on nemá ráda. Oloupala jsem aspoň brambory a pak chodila míchat k plotně houby. Bál se že ho otrávím. Musela jsem mu babky vygůglit, aby mi věřil. Před prvním zakousnutí jsme se spolu rozloučili. A pak si pustili Zvíře a začali papat. Přežili jsme. A bylo to fakt moc dobrý. Myslím, že se minul povoláním... Zvíře se mu hrozně líbilo. Řekli jsme si, že dáme ještě jeden film, ale že se mezitím umeju. Než jsem se osprchovala, usnul. Tak jsem si pustila HIMYM.

Mistr se pak převaloval a skopl mi notebook. I s přenosným hardiskem. Zastavilo se mi srdce. Naštěstí se tomu nic nestalo, ale takhle blbě se mi dlouho neudělalo. Nějak se mi nedařilo spát, nechtělo se mi, bylo ještě moc brzo. Tak jsem šla uklízet. Výhoda je, že kolem něho můžou jezdit tanky a nic. Takže jsem tam práskala nádobím a on si vesele chrupkal dál.


Další krize nastala v úterý a ve středu. To jsem si myslela že bude mezi náma fakt konec. Přemlouvala jsem ho, ať jde se mnou na TG. Bylo mu furt blbě, ale nakonec slíbil, že půjde. T. s Rí. někam odjeli, seděli jsme na schodech. V práci se k sobě moc nemáme, nechceme si dělat zbytečný problémy. Drželi jsme se za ruce. Pak se začali líbat. Naše cesta směřovala na záchod, kde jsme zhřešili. Tentokrát to fakt stálo za to. Zabalili jsme to v šest a vyrazili. Já si koupila víno, prodavačka ve vinárně mi blbě rozuměla a nalila mi litr a půl místo litru. A sakra, vzhledem k tomu, že jsem nic nejedla celej den, to bude asi jízda. No, takže jsem se zdunila snadno a rychle.

Koncert byl luxus, sice jsem v tom písku měla fakt dost problém s rovnováhou, ale ustála jsem to bez nehod. Užila jsem si to. Byla s náma ještě A. Pak jsme se přesunuli ještě na pivo. Nevím čí to byl nápad, asi můj, protože původní plán byl že se s A. napijeme až potom, tak jsem ji nechtěla naštvat. Nevnímala jsem. Vzhledem k tomu, že jsem to tenhle měsíc nedostala, nějak se mi do myšlenek dralo spíš co budu dělat, kdyby náhodou. Ta pravděpodobnost je strašně malá, prášky beru přes rok, nevynechávám, můj životní styl je otřesný, že pochybuju že jsem vůbec plodná... Doufám že je to jen tím, že jsem za poslední měsíc zhubla asi 5 kilo a měla stresy. No i tak musím co nejdřív k doktorce... Er. se rozpovídal. O svý první ženě. A. ho trpělivě poslouchala a já furt dumala nad tím, jestli začít kupovat dupačky, nebo se objednat na interupci.

Cestou domů se to nějak začalo srát. Nejdřív nám ujel autobus, protože jsme stáli na opačný straně zastávky (naše klasika, ten den se nám to stalo asi po 3.) tak jsme museli pěšky. Z kapsy mi vypadly poslední cíga. Dostala jsem hlad a začala fňukat, že nesmím jíst, že mi nedávno řekl že jsem tlustá. Prý to tak nemyslel. :D Pravda, jen říkal že bych měla místo toho vysedávání s flaškou taky občas mít nějakej pohyb na čerstvym vzduchu. Ale můj mozeček si tohle vykládá dost přibarveně no. A nejhorší bylo, že jsem se mu nějak zmínila že dělám pro psy v nouzi a on to z nepochopitelnýho důvodu nechtěl slyšet a kvůli tomu jsme se dvě hodiny naprosto zbytečně a nekonečně dohadovali. Už fakt nevím v čem byl hlavní problém... Doma mi udělal jídlo, já furt mlela že pomáhat psům má být obdivuhodný a ne aby mi nadával a on ztrácel trpělivost.

Prolomili jsme to sexem. Byl jak robot. Kolem šestý ráno jsem měla už krizovku. Ať jsem dělala co jsem dělala, nedařilo se mi ho přivést do finále. Bylo to šílený, už mě bolelo úplně všechno, chtěla jsem spát, zvedal se mi žaludek, ucpal se nos. Už mi vadil jakýkoli dotek, byla jsem celá přecitlivělá. Jemu se nějak zatmělo před očima a nevnímal. Furt jsem se snažila, ale o hodinu pozdějc jsem využila jeho minutový nepřítomnosti, natáhla kalhoty a šla spát. Byl nasranej. Jeho nejlepší sexuální zážitek se přeměnil v peklo, kdy ho prý všechno bolelo.

Jel stěhovat sklad. Já měla jít na tu gyndu ale nebyla jsem schopná. Nebyla jsem schopná jít ani do práce, nevyspalá a s teplotou bych tam byla asi hovno platná. Tak jsem spala. Pak jsem vstala, šla uklidit, dala jsem si vanu, zašla nakoupit. Přemýšlela jsem o týhle divný noci. To bylo fakt přes čáru. Trochu mi připomněl Ex., tak taky šukal ať jsem chtěla nebo ne. Tady byl rozdíl že jsem chtěla, ale už jsem neměla fyzickou sílu. Přišlo mi, že si to vůbec neuvědomoval, že ho celá ta euforie zaslepila. Divný, takovej on normálně není. Musíme přestat konzumovat...

Z práce se vrátil asi o hodinu dřív. Moc toho nenamluvil. Měla jsem naklizeno, zrovna jsem dovařila bramborovou kaši... I přesto jsme měli tichou domácnost. Pak zmizel do koupelny. Byl tam hodinu a půl. Sakra, on se snad utopil, ne. Ztlumila jsem si hudbu abych slyšela co tam vyvádí. Holil se. Asi to bral z gruntu... Bral no. Vylezl, vyčetl mi že jsem ho nešla zkontrolovat, že co kdyby se náhodou topil a naše dohadovánímohlo začít na novo. Už jsem udělala pokrok a neječím, ale leze mi na nervy jak on je schopný dvě hodiny řešit nějakou jednu píčovinu, kterou stejně nevyřeší, protože si každej melem stále dokola tu svou vlastní písničku. Hodila jsem do sebe paralen a další čaj. Dneska střízlivá. Sakra. Uklidnil se. Nazval mě budoucí manželkou a začal mi vyprávět zážitky z mládí. A já seděla, poslouchala. Každých 30 vteřin jsem si z vesela zívla a oči se mi zalévaly únavou. On to celý viděl a přesto furt mlel a mlel a mlel. Pak jsme se přesunuli do postele. Rovnou jsem mu řekla že budu mít asi problém. Naučila jsem se střízlivá s ním něco vyvádět v práci, ale tam je to takový jiný, rychlý. V posteli to je o dost těžší.

Byl vůči mě fakt hodnej, trpělivej a zajímal se. Ale čím víc to dělal, tím víc se to ve mně začalo všechno stahovat a nepřipadala jsem si dobře. Po chvíli mi začaly ty jeho otázky jestli to dělá dobře lézt fakt na nervy. Teď to mám dělat hlavně já dobře a nemá mě rozptylovat. Kolem čtvrtý ráno se to zase vymňouklo, vyhlásila jsem pauzu - chtěla jsem se napít. On si to vyložil jinak a bylo po všem. Strašně se nasral a byl úplně mimo. Chtěla jsem spát, ale na truc hrál na mobilu dámu a budil mě. Do práce jsem nedolezla, bylo mi zle. Bylo mi zle psychicky, protože jsem nás viděla střízlivejma očima. Bylo mi zle fyzicky z teploty a nevyspání.

Po probuzení jsem mu napsala čtyřstránkový dopis o tom jakej je to sobeckej hajzl, pak se pokusila chvíli ještě spát a nakonec poníženě odešla domů. Jsme zlý. Nezvládáme to a pak to takhle dopadá. Zbytečně. Jela jsem tou nejdelší trasou co to šlo. Asi jsem potřebovala přemýšlet. Vzala jsem si větší sousto než jsem dokázala sníst. Pak mi něco připomnělo, že to stejně není konec, že je to jen další demonstrativní pauza. Přemýšlím o tom, kdy se uklidníme, kdy se k sobě začneme chovat jako lidi.


V pátek se mi do práce vůbec nechtělo, přirozeně. Rozhodla jsem se ho ignorovat. Taky mě nepozdravil. Fajn. Pak jsem psala bráchovi že uzavírám sázky, kdy za mnou přileze. Říkala jsem si že ten víkend ignorace určitě vydrží. Takže jsem mu dala týden, maximálně dva. Vydržel dvě hodiny. Byl divnej. Měl jinej hlas. Takovej zastřenej. Jakoby zadržoval pláč. Měli jsme celý den na sebe nějaký blbý kecy. Ani jeden z nás nebyl schopnej ty události předchozích dvou dní vytáhnout a normálně o nich mluvit. Sebrala jsem se dřív a jela za Fí. Nedojela jsem ani na přestup a už mi mistr volal, že jsem se prý ani nerozloučila... S Fí. jsme měli sraz na Andělu a šli vybírat dárek pro V., která další den slavila narozky. Následoval další telefonát s dotazem, co se mi stalo, že se k němu nezvu na návštěvu. Řekla jsem mu, že nemám náladu trávit páteční večer dohadováním se o zbytečných chujovinách a že budu raději doma. Divil se.

Doma jsem si s bráchou pustila Čtyři dohody a další telefonát. Dala jsem si záležet na tom, abych ho nasrala. Povedlo se mi to. Hehehe. Zněl fakt děsně. Ale má co chtěl. Já vydržím hodně, umím odpouštět, jsem dost splachovací. Ale ať to zase nemá zadarmo.

V sobotu jsem jela už brzo za V. Docela jsem se těšila. Po sto letech uvidím lidi z party. Hodně jsem je teď zanedbávala. Ne že bych neměla čas, ale spíš jsem na ně neměla náladu. Vídám se akorát s V., Fí., T. a D. Ostatní mi nějak přestali chybět, asi stárnu. U V. jsem se jala prvního úkolu a nakrájela rohlíky na jednohubky. Pak jsme se přesunuli do hospody, kde jsme začali připravovat výzdobu a občerstvení. Před pátou jsme měli hotovo. Asi v půl šestý rozšířil naše řady Fí. S De. jsme propadli obžérství a nedokázali se bránit česnekovým jednohubkám. Pak mi přišla SMS. "Dneska umřu, přijdeš se rozloučit?" To si dělá prdel ne? Šla jsem mu volat. Zněl divně. Vynadala jsem mu. Že se chci bavit a nejsem zvědavá na jeho vyděračský kecy. Navíc že jsem doma slíbila že budu v neděli na oběd a nechci mámu nasrat. Trochu mi to zkazilo náladu.

Pivo mi nějak nejelo, na víno jsem neměla v takovým pajzlíku odvahu. Za celý den (od 15:00 do 2:00) jsem vypila JENOM 5 piv! A teda asi 3 malý panáky jablíčka. Já jdu fakt do sebe. Hráli jsme šipky, to bylo super. Vyhrála jsem. První hru, druhou ne, Mí. mě porazil. Venku na cígu se se mnou dala do řeči parta chlapů. Byli to nějací opilí místní čutálisti. Snažila jsem se jim namluvit že je mi 14, ale neprošlo to. A to mám teď období kdy zas všude musím ukazovat občanku. Kolem jedenáctý jsem chytla šílený křeče. Bylo mi příšerně. Trest za to že jsem se najedla. Teď se snažím jídlo fakt omezovat na minimum, protože mám ze všeho střevní potíže. Dneska jsem se neudržela a snědla pár těch jednohubek a zeleniny a to mám za to. Ach. A tak jsem se ve dvě sebrala a jela domů, byť byla zábava v plném proudu.


V nějaký noční slabý chvilce jsem mu napsala zprávu, že se vidět můžeme, někdy po tom obědě. Byla jsem utahaná, takže jsem spala. Probudil mě až telefon, jestli teda dorazím. Hodila jsem rychlou sprchu a vypravila se za ním. Volal mi, kde už jsem - že vaří večeři. Přijela jsem na místo, šla automaticky k němu. Volal znovu. Kde jsem, že už mě čeká na zastávce. Cože? Šel mi naproti? Co to? Čekání jsem trávila hledáním čtyřlístků. Jeden se zadařilo najít. Dal mi pusu na přivítanou a vzal mě do bytu. Bylo tam kupodivu poklizeno. Uvařil hrách, nikdy jsem ho takhle nejedla. Začal mi vyprávět co se dělo v práci a jak na tom byl včera. Vypadal fakt děsně, dávil se, oči zarudlý. Po jídle si lehl do postele a okamžitě usnul. Seděla jsem a pozorovala ho. Nějak jsem nevěděla co s ním, jestli volat rychlou nebo ho nechat umřít... Přikryla jsem ho a šla si číst.

Asi za dvě hodiny se probudil. Vypadal jak mumie. Rudej, sotva dejchal. Uvařila jsem mu čaj, nacpala do něj šumák na kašel, paralen a vodu, aby doplnil tekutiny. Pořádně jsem vyvětrala. Přišlo mi, že ta celá jeho slabost je mimo nachlazení způsobená i tím, jak jsme se ty dvě noci ošklivě pohádali. Jakoby se snad bál, že fakt zůstane sám. Nevím. Chvíli se mátořil a pak mi navrhl, jestli neskočíme na nákup, abych si mohla dát víno.

"Ne, dobrý. Slíbila jsem ti že nebudu tolik pít, mně dneska stačí ten čaj."
"Ale ty se tu nudíš, já spím, tak si aspoň dáš."
"Hele fakt v pohodě, já si četla knížku."
"Jo? Co čteš?"
"77 pravidel pro úspěšná přání. To jsou takový ty vesmírný objednávky."
"To neznám. Vysvětli mi to."

A se zájmem poslouchal. Převlíkli jsme se a šli do Kauflandu. Procházka mu prospěla, po návratu mu bylo mnohem líp. Volali mu kámoši, že prej párty. "Ty tam jedeš? Měl bys raději ležet, takhle se toho nezbavíš." "Nejedu, nechci. Už nikdy nechci... Nechci abys ode mně zase utekla." Nakonec se s klukama na chvíli sešel, jen tak na hodinu, na jedno rychlý pivko. Já si v klidu četla a popíjela čaj. "Kde máš to víno? To už jsi ho vypila?" "Ne, je v lednici. Říkala jsem ti, že se umím ovládat, když chci." Nakonec jsme si trochu spolu dali. A povídali jsme si. Dlouho do rána. Spát jsme šli asi ve 4.

V pondělí jsem šla do práce. On chtěl taky, ale předvědčila jsem ho, ať zůstane ještě doma, ať se pořádně vyleží. Pacient toto. Poslechl. Někdy ve 3 mi volal že už to nevydržel a jel za Jusephem, tak ať mu až pojedu z práce zavolám a sejdeme se na půli cesty. Jela jsem. Už tam na mě čekal. Páni, on je jak vyměněný. Předal mi klíče, že se ještě vrací za Jusephem, ale že tak do dvou hodin bude doma. Takže jsem jela domů a čekala. Divila bych se, kdyby byly dva dny za sebou v klidu. Takže když jsem mu volala po dvou hodinách jak to vypadá, omlouvil se, že se zdrží, že má schůzku s nějakým kamarádem kvůli potenciální nový práci. Fajn. Zašla jsem na nákup a napustila si horkou vanu. Válela jsem se ve vaně s vínem, četla si, prostě když manžel není doma, mám prééé.

Pré se záhy proměnilo v nekonečnou nudu. V tom bytě nemám moc věcí, vlastně jen tu knížku. Notebook se seriálama a filmama jsem měla doma, televizi nebo rádio nevedem, internet mám jen v mobilu. Naštěstí byla online V., takže jsme si psaly. Mistr mi to nebral a já začala mít blbej pocit že se mu to protáhne fakt na dlouho. A hlavně jsem se bála, jestli se něco nestalo. Minule si zapomněl doklady a hned ho sbalili policajti. A to je pořád něco. Jela bych domů, ale máme jen jedny klíče, tak jsem zas nechtěla aby spal pak někde na rohožce. Těžká situace. Furt jsem mu volala a psala, jsem si říkala že jestli to ti jeho kámoši vidí, tak se mu budou smát že jsem stíhačka a fůrie. Což jsem. O půlnoci jsem se sebrala a šla pro cigára, nějak jsem se z tý nervozity rozkouřila. Volal, že už jede. Po půl hodině jsem mu volala kde teda je, měl to vyplý. No paráda. Takže jsem tam seděla v bundě u otevřenýho balkonu, aby se měl jak dopískat. Krátce před jednou se ustrnul dorazit. Asi hodinu se omlouval. A slíbil mi vlastní klíče, abychom se takhle nemuseli vzájemně omezovat a deptat. A zase měl povídavou takže jsme šli spát kolem čtvrtý. Umřuuuu.


Po náročném začátku týdne jsem se celkem těšila na úterní domácí flákárnu. To probíhá tak, že jedu rovnou z práce domů, tam zapnu Přátelé, něco pojím, zalehnu do postele a zabíjím čas na netu. Nedělám nic smysluplnýho a občas z toho usnu. Nicméně volal mistr, jestli bych mu nemohla dovézt cestou z práce zálohu, že se sejdeme u mýho přestupu. Fajn. Tak že v pět. Ve 3 volal že už je na cestě, že to doma nemohl vydržet. Po těch málo naspaných hodinách mi nebylo nic moc, byla jsem šíleně unavená a v práci jsem stejně spíš koukala na Youtube a moc toho nedělala. Tak jsem T. řekla že to balím, že zůstanu dýl ve středu. Bylo brzo, říkala jsem si že to určitě zajdem někam na pivo, ale že v pohodě, stále tím nebude má domácí flákačka narušená.

V Dejvicích byla přes léto taková "pláž" i se stanem kde točili Lobkowicze (mám pocit že dneska ráno to začali sklízet). No a jak jsem jezdila furt kolem toho, měla jsem chuť tam zajít ale nikdy nebyla příležitost. Tak jsme tam šli. Povídali jsme si, louskali ořechy a bylo nám docela fajn. Začala jsem mluvit o svých problémech v posteli, proč jsem tak divná a ztuhlá když v sobě nemám aspoň flašku vína. Přešla jsem k tomu jak mě Ex. šmíroval přes webkameru a lezl mi do konverzací. Er. seděl, na chvíli zapomněl louskat ořechy... "Ehm... A ten... člověk... ten bral drogy?" "Ne, on byl takhle dementní normálně." Při druhým kousku jsme se přesunuli víc do stanu aby na nás nefoukalo. Chtělo se mi naprosto příšerně čůrat. Na křoví bylo málo tmy a moc lidí, tak jsem odvážně vyrazila do metra. Nikdy jsem se k něčemu takovýmu neponížila. Blee. Vešla jsem tam. Zrovna vycházela nějaká paní s výrazem, který mi upřímně přál hodně štěstí. Vešla jsem ke kabinkám a tam dým. Znejistila jsem. Koukala jsem od čeho to je a v jedný klíčový dírce byla zapíchlá vonná tyčinka. No to je úlet. Vyčůrala jsem se a zdrhla. Bez placení. Jsem rebel.

Dali jsme ještě pivko a bavili se. Měl docela náskok. "Hm, ty jsi dneska píč. Já ne." A tak vznikli Pan a Paní Píč. Pozorovali jsme sportující lidi. Slečna se tam převlíkala bez ostychu. Já viděla prsa. Er. přišel až když ukazovala zadek. Měl na to nějaký komentáře. A mně vadilo že na ni čumí. :))) Zabalili jsme to když nám začala bejt zima. Ukecal mě ať s ním jedu na Anděl, že to máme pak napůl cesty. Fajn. Domácí flákačka se odkládá na dobu neurčitou. Přijeli jsme tam a že zajdeme nakoupit do Alberta, moc jsem toho za poslední dny nesnědla. Utratili jsme naše poslední peníze, koupili si ještě lahváče a šli do parku. Přímo pod kaštan. Dala jsem mu jeden pro štěstí. Chvíli se divil co to je. Nevím jestli se kaštany dávaj pro štěstí, ale já to tak dělám. A nějaká slečna co šla kolem taky.

Tak jsme si tam tak seděli, jedli rohlíky s česnekovou pomazánkou na prasáka a bylo nám dobře. Už nevím co jsme řešili, ale já to završila větou: "No vidíš, a takhle jsi dopad." "Jak? Sedím na lavičce v Praze, louskám ořechy, popíjím s tebou Kozlika... Myslím že jsem dopadl moc dobře." Je to hrozně příjemná změna. Nehádat se, nebejt na sebe hnusný. Proč nám to trvalo tak dlouho, hehe. Ale jak říkám, hlavně aby nám to vydrželo.

Začalo poprchávat. "Tak počkej, já si ještě zapálím a pak půjdeme?" "My jsme jak ti dva blbci. Tu sedíme a neumíme se rozloučit... Spi u mně." "Dneska ne..." "Já vím. Zapálíme a pojedeme. Ty se musíš vyspat, já vím že ses kvůli mě teď moc nevyspala. A hlavně se pořádně doma najez." "Dobrý, už nemám hlad. Ten croissant s pomazánkou stačil." "Ale nekecej, vždyť skoro nejíš." Pak mě doprovodil na tramvaj a mě čekala cesta domů. Kde jsem lehla a byla jak zabitá.


Léto skončilo hrozně brzo. Uteklo to. Dneska je teda krásně. Včera jsme si udělali hezkej večer, koupili pizzu a dlouho si povídali. Teda spíš já povídala, o tom jaký jsem taky pěkný kvítko a on jen čuměl. Říkal, že se má ode mě ještě co učit. Dělali jsme si ze všeho hroznou prdel a mně se snad poprvý s ním stalo, že jsem dostala záchvat smíchu, že mi tahalo břicho. Spát jsme šli brzo. Zvykla jsem si na to, že usínáme v obětí. Nikdy jsem to s nikým nepraktikovala. Vadilo mi to, protože to narušovalo moji osobní zónu. Jasný, s Ex. párkrát jo, ale mně to prostě vadilo a byla jsem ráda, když se můžu odvalit na svou půlku. Teď je to jiný. Než jsem se převlíkla, usnul na břichu u sebe, říkala jsem si, že to neva, že se ke mně stejně v průběhu noci nasáčkuje. A taky že jo. Jediný blbý bylo, že jsem celou noc prokašlala a nějak pořádně nemohla zaspat. A to ani nechrápal. Ten byt má snad nějaký blbý energie, to není možný jinak.

Jsem v práci a strašně se mi nechce nic dělat. Takže tu sedím, jím nějaký domácí sušenky který dovezla ve středu tchyně a konečně píšu deníček. Na blogu. Docela se divím, že mě ještě překvapuje, co se tu děje. Podpora na nás sere, Bára svoji práci hodila na dobrovolníka, kterej z toho může mít tak maximálně dobrej pocit (já bych z marný a zbytečný práce měla spíš teda asi depresi, ale budiž). Nikdo už tady asi nečeká zázraky, ale aby fungovaly základní funkce, to by bylo fajn. Leč naivní a asi nereálný přání. Taky mě dneska dostal ten článek na krasna.cz o novém přírůstku do rodiny. Je to hnus. Je hnus jak nekvalitní článek plný blábolů je propagovaný. Když opomenu, že styl psaní je jak od desetiletýho dítěte a čtenáři nedá jedinou záživnou informaci, podporování množitelství a nazývání psa bojovým plemenem je fakt hnusný.

Včera jsem po dlouhý době udělala taky něco smysluplnýho. Byla jsem přes den doma, tak jsem udělala generální úklid pokoje a hlavně oblečení. Bez milosti jsem vyházela pár ošklivých věcí a něco málo nafotila a dala na vinted. Kéž by to zmizlo. Teď mě čeká služební výjezd. Měla jsem sice velký oči jak tady dneska budu aktivní, ale nějak se mi nezadařilo a vyřídila jsem akorát objednávky. Je fakt, že T. mi nabízela volno na dnešek úplně, tak snad nemusím mít výčitky. Jo, taky jsem dostala přidáno. Sice ne moc, ale asi vytušili, že mám chuť zdrhnout. Ne proto, že by mi ta práce tady vadila, ale právě kvůli penězům. Život je drahej. Pak pojedu k mistrovi domů, ten má dneska nějaký melouch. Včera pronesl, že by mi chtěl nějakej dáreček obstarat, tak jsem docela zvědavá, s čím přijde. :D Jestli přijde, známe to. No a tam mám v plánu udělat taky generální úklid, protože jsme hrozný čuňata a vydrží to vždycky jen pár dní.

A zítra mě čeká Klus. Jestli teda seženu lístky, hehe. Protože jsem neměla peníze, furt jsem rezervace odkládala. Dneska už peníze mám, ale rezervace nejde udělat, jen zaplatit online a to bez kreditky jaksi nelze. Ale má to jít v tipsportu nebo kde to prodávají na místě. Uvidíme no. A taky bych ráda sehnala 5. díl Disney pohádek. Začala jsem si ty knížky kupovat, jsou moc hezký. Dneska ráno mi řekli že nebyl závoz, když byl včera státní svátek, ale co jsem koukala po netu, tak někde je dovezli.

No a to by bylo pro dnešek asi vše. Je mi po dlouhý době fakt fajn. Připadám si spokojená a doufám že to vydrží co nejdýl. Dokonce už mám první dva dárky k Vánocům. :D Jen toho času by mohlo být na všechno o něco víc...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Magicmax Magicmax | Web | 1. října 2017 v 17:40 | Reagovat

V mnohem se s tebou schoduji. :) Taky sleduju HIMYM a články z Krásná.cz taky občas čtu. :) Dokázala ses celkově opravdu obdivuhodně hodně rozepsat! :) Dobrá práce, holka!
S pozdravem Magicmax

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 2. října 2017 v 21:34 | Reagovat

Prvorozený byl taky pohoršený, že pro Třísku nikdo z mostu neskočil. On by prý skočil (chodil na skoky do vody). Bože můj, říkám, ty bys skočil pro cizího bláznivýho dědka...? Riskoval bys mladej život pro někoho, kdo tam blbě hazarduje, kdo si koleduje o průser...? Ještě, žes tam nebyl. Zbláznila bych se, kdyby se synovi něco stalo...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama