Můj lyžařský výcvik

6. ledna 2018 v 11:42 | K. |  Klávesnicí
S rodičema jsme na hory nikdy nejezdili. Mámě se moc nechtělo a táta má zpřetrhaný vazy v kolenou, takže jsme vždycky skončili pouze u "A co kdybychom jeli lyžovat?" Byl to paradox, protože už od malinka jsem svého dědu přiváděla k šílenství mým skálopevným přesvědčením o tom, že nejsem jeho zlatíčko, ale jsem lyžař. Což nikdo nechápal, když jsem na nich stála jen jednou v životě, asi ve třech letech u nás na pražskym sídlišti před barákem. Sjela jsem si po prdeli kopeček a tím svou lyžařskou kariéru ukončila.


Nicméně rozhodla jsem se k ní vrátit v sedmé třídě. Pravda, nebylo to úplně dobrovolně, ale přece jsem nemohla chybět na tak klíčovým výletě, jako je lyžařský výcvik v Krkonoších. Mé znalosti vysokohorské módy byly zhruba na stejný úrovni, jako samotný lyžařský schopnosti, a tak jsem vzala za vděk příšernou modrou kombinézou a rukavicemi, který ladily s kulichem, v kterých jsem si vážně nelibovala. A ten odpor ke kulichům trvá dodnes, i když se mi loni jeden náhodou dostal do vlastnictví a i mi celkem sluší, stejně ho nenosím. Vrchol elegance byly asi 20 let starý lyže, který tetka vyštrachala kdesi ve sklepě.


Záhy na to nastal den D a celá naše 7.B nastoupila do autobusu značky Karosa. Hned pěkně od začátku na nás řidič pouštěl nějaký zplodiny, který nás všechny rozbrečely. Krátce po osmý hodině jsme vyjeli vstříc novým zážitkům a zkušenostem. Hrozně jsme se těšili. Jojo, kdybychom tenkrát věděli, do čeho jdeme. Nebo alespoň já…

Po příjezdu do hor nás čekalo první pěkný překvapení. Museli jsme šlapat asi pět kilometrů do kopce. V tom sněhu. Už nevím jestli to někdo plácl ze srandy, nebo to bylo původně v plánu, ale informace, že do toho kopce s sebou povlečeme i kufry a lyže vyvolala mírnou paniku. Ale vše naštěstí dobře dopadlo, rolbař se nad námi smiloval a naše zavazadla k chatě vyvezl. Ta byla celkem pěkná, všechno pro mě bylo hrozně nový, protože hory jsem znala tak maximálně ze Sněženek a machrů nebo Jak vytrhnout velrybě stoličku. Nicméně mé utrpení bylo naplno odstartováno, protože mi máma nedala svačinu a řízky od kamaráda jsem cudně odmítla, takže jsem k večeru už umírala hlady a navíc jsem nemohla rozčesat ty omrzlý vlasy.

Celý to peklo však začalo až den poté. Záludně se nás zeptali, koho čeká lyžařská premiéra. Bylo nás asi 15, což jsem považovala za dostatečný k tomu, abych se trochu uklidnila. Připadala jsem si v tý modrý kombinéze vedle všech těch lidí v moderních oteplovákách a drahých bundách jak trotl. Taky jsem nechápala, proč mám jakožto jedna z nejmenších lyže asi o metr dělší než ti dlouháni okolo...

Dějepisářka, která si tímto výletem oblibu v mých očí rozhodně nezvýšila, s cílem z nás během týdne udělat Šárku Záhrobskou, zavelela: "Rozjeďte se!" A my, jak jsme pěkně stáli před tou chatou, jsme se odpíchli hůlkama. Čekala jsem co se stane. Statečně jsem se doklouzala na místo určené. Tam to začalo docela nevinně, otáčet se na místě, simulovat zatáčky…

A v tom to přišlo. Bum prásk a už jsem se samozřejmě válela na zemi. Jedna lyže se odepnula a pomalu mě opouštěla. Naštěstí má věrná kamarádka, která si žel v tu chvíli počínala jen o maličko líp než já, se bez jedinýho zaváhání vrhla ujíždějící lyži zachraňovat. Takže jsme se obě plácaly ve sněhu, zatímco naše družstvo pilně trénovalo obracení a nás z vysoka ignorovalo. Byly jsme příšerně zoufalý, protože jsme se za boha nemohly dostat zpátky do stojatý pozice. A aby toho nebylo málo, chytla mě křeč do krku, a to je věc kterou fakt nesnášim.

Na týto úrovni jsem ještě nějakou chvíli zůstala. S těma dvoumetrovýma lyžemi se mi nikdy nepovedlo udělat "obracečku" tak, jak si ta brejlatá historička představovala. Chtěla jsem domů. Teď hned okamžitě. Už nebylo možný se víc znemožnit a tak jsem se ke konci dne rozhodla že tu sjezdovu prostě nějak sjedu. Naprosto příšerně jsem se rozsekala. Obě kolena se mi otočily do nějaký nepřirozený polohy a jak mám vysokej práh bolesti, tak jsem myslela že chcípnu. Nakonec jsem se statečně sesbírala, nohy nějak srovnala a pokračovala v sebepoškozování.

Nedošlo mi, že tohle všechno ještě zdaleka nebylo to nejhorší. Nejhorší byl ten zasranej vlek! Což o to, dát si kotvu pod zadek, zůstat ve statický pozici a zopakovat si všemožný modlitby jsem ještě zvládla. Dokonce jsem to fakt i vyjela. Ale "vystoupit"? Když se s těma lyžema prostě neotočíte? Jestli se děly zázraky, tak tady ne. Takže jsem nahoře sebou prostě plácla na zem a odplazila se stranou, tam kde jsem nikomu nepřekážela a až tam jsem se teda nějak postavila a pak šusem hurá dolů.

Večer jsem si šla postěžovat dějepisářce, že mě to jedno koleno fakt dost bolí. Nemohla jsem ho skoro ohnout a začalo divně otejkat, takže brzy bylo dvakrát takový než normálně. Řekla mi že si zvyknu, že to musím rozhejbat. Dodneška mě to občas zlobí tak, že nemůžu chodit a chirurg mi to chtěl kuchat. Pravdu měla v tom, že jsem si zvykla. Nic jinýho mi ani nezbejvalo.


Hned druhý den ke mně přišel třídní vyššího ročníku, soucitně mě sjel pohledem, řekl mi že ať si z toho nic nedělám, že každej rok se nějaký takový dřevo jako já najde a že je to normální. A tak speciálně pro mě založil další družstvo. Najednu stranu, až zpětně oceňuji že jsem vlastně měla soukromýho lektora, za stejný prachy jako ostatní skupinovýho, hehe. No mistra světa ze mě neudělal, přecejen kouzelník to nebyl, ale moje pády se minimalizovaly a mě to vlastně začalo i bavit.

První úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat a i já si zažila nějaký ty chvíle slávy. Třeba jednou, když jsem se, pravděpodobně po tom co jsem se zas plazila jako had směrem od lidí, odpíchla od vleku, jenže místo toho abych pokračovala ke sjezdovce mě neposlušný lyže zavezly do jakéhosi lesíka hned vedle chaty. Prosvištěla jsem mezi těmi metrovými smrčky jako uragán. Následoval skokánek, který jsem obratně zvládla a přistála kousek od vchodu do chaty, kde jsem elegantně zabrzdila. Kam se na mě hrabal Janda. Dokonce i mí spolužáci uznale pokyvovali hlavou. Hodila jsem na ně americký smajl. A pak se málem zpětně připosrala, protože jsem se otočila a viděla tu trasu, kterou jsem projela…

Kromě toho, abychom utužovali tělo, naše vedení samozřejmě dbalo i na péči o ducha. A tak si připravilo spousty zajímavých společenských událostí. Jeden večer si pro nás instruktor Lukáš, o kterýho byly skoro všechny holky zamilovaný, přichystal zajímavý výklad o lyžování. Najednou se celou společenskou místností ozvalo: "A teď vám ukážu ty nejstarší lyže, který jsem v lyžárně našel!" Zmocnila se mě bezmoc, začala jsem se potit, v krku se mi udělalo sucho a preventivně jsem zrudla. Prosila jsem všechny nadpozemský síly, ať na chatu zaklepe Yetti nebo ať utrhnou prudkou lavinu… Nicméně Lukáš ukázal nějaký úplně cizí starý lyže a mně tak mohl spadnout kámen ze srdce.

No a pak ty diskotéky. Co vám budu povídat. Asi to všichni dobře znáte. Mé pubertální třináctileté citlivé srdce tehdy bilo jen pro toho jediného. Ach ano. Pro spolužáka Martina. Protože to mezi mými přítelkyněmi nebylo žádný tajemství a některé z nich se vyznačovaly kvalitní dohazovačskou schopností, během "Chci zas v tobě spát" se ze tmy vynořila tmavá postava, která ke mně natáhla ruku a prohlásila: "Jdeš?" abychom pak z výrazným odstupem mohli ploužit až do posledních tónů.

Nesmím ani zapomenout na hry, který už nevím, kdo vymyslel. Teď zpětně přemýšlím, jestli měly za úkol nesmělý jedince trochu nakopnout, nebo totálně zesměšnit, ale není nad to vyjídat ze spolužákova pupíku chleba nebo se tam nějak všelijak ohrabávat. Vzpomínám si, jak jedna holka s brekem utekla, že to dělat nebude.


Je to už nějakých 13 let, co jsme na lyžáku byli, takže si pamatuju jen matný útržky. Vím že tam s námi byli dva pejsci. Sousedův černej labrador? Kent a taky světlá labradorka Fíka. Ta myslím patřila tomu Lukášovi. Oooo, jak mi holky záviděly, když jsme spolu jezdili na vleku. Nevím jestli to bylo zrovna s ním, ale v jednu chvíli se mnou nějakej hrbolek dost zamával, ale ustála jsem to a on mě hrooozně chválil. A pak se jednou ten vlek zastavil. Když jsme byli asi v půlce. A jela rolba. A začala najíždět přímo na nás a my si mysleli že nás tam regulérně zahrabe do sněhu. A jednou jsme taky museli do toho kopce se vším tím pěšky.

A i přesto všechno, že hned od prvního dne mě zdobila modřina přes celý lýtko, která ještě dva týdny po příjezdu domů hrála všemi barvami, moje koleno dodnes občas zapláče a byla jsem největší střevo, co Krakonoš pamatuje, na tenhle výlet vzpomínám hrozně ráda. Vzpomínám ráda na to, když už jsem zvládala ten kopec sjet, svítilo krásně sluníčko a já si u toho zpívala písničky ze Snowboarďáků. Vzpomínám ráda i na to kravení s holkama na pokoji, kdy jsme pouštěly Tommy chce bejt gansta nebo Roštěnky a celkově nás to docela jako kolektiv stmelilo. Taky ráda vzpomínám na jedno odpoledne, kdy jsem se z lyžování vymluvila a pak jsem si v tý tichý chatě četla zachumlaná v posteli knížku se strašidelnými příběhy.

Od tý doby jsem na horách nebyla. Ale jedno vím jistě - jestli ještě někdy pojedu, tak chci lyže úměrný mý vejšce!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Little Little | Web | 6. ledna 2018 v 12:46 | Reagovat

Parádní článek, hodně jsem se nasmála! :-D na svoje lyžařské začátky už si bohužel nepamatuju, nicméně na lyžáky vzpomínám taky s láskou, bývalo to skvělé... :-)

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 6. ledna 2018 v 19:24 | Reagovat

Hezký, je vidět, že umíš psát i o normálních věcech... :-)

3 K. K. | E-mail | Web | 6. ledna 2018 v 19:48 | Reagovat

[2]: Tak VKV maj teď pauzu, tak jsem si řekla že budu psát trochu serióznějc...

[1]: Díky, to jsem ráda :)

4 Eva Eva | Web | 8. ledna 2018 v 21:53 | Reagovat

Lyžáky mi občas chybí. Byla to vždycky sranda. Letos se snad dostanu na snowboard, snad po dvou letech pauzy :)

5 slunecnyden slunecnyden | Web | 10. ledna 2018 v 20:16 | Reagovat

Ale zvládla jsi to :-) Já to měla podobné,  jsem dostala i cenu za nejhoršího lyžaře :-) Ale taky ráda vzpomínám.

6 Williamvosse Williamvosse | E-mail | Web | 6. dubna 2018 v 20:54 | Reagovat

Amazing a lot of beneficial info.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama