Jak já se pořád vlastně mám?

13. března 2018 v 0:11 | K. |  Nekonečná VKV
Jednou týdně za mnou chodí do skladu kolegyně. Je to moc fajn, nejenom že mi pomůže udělat práci, kterou sama nestíhám, ale zároveň si nepřipadám opuštěně. Jako takhle, mně to zas tak obvykle nevadí, mám tam klid, psy a hudbu, ale protože mám J. moc ráda a můžu se jí vypovídat ze svých strastí i radostí, vždycky její přítomnost vítám.

Občas když poslouchá moje zážitky, a co si budeme povídat, úplně nudný život rozhodně nežiju, uznale pokyvuje hlavou a pak řekne: "Vy zkrátka umíte žít."

Snažím se. Ničí mě pocit promarněných dní. Takovej je třeba ten dnešní, kdy jsem se ráno vzbudila totálně vyčerpaná, nastydlá a bez chuti žít, natož třeba cokoli dělat. Takže jsem napsala omluvu T., že dneska nedorazím a víceméně celej den prochrápala. A aby se neřeklo, řekla jsem si, že si alespoň sepíšu další deníčkovský článek...



Er. se neozývá. Mobil má vyplej. Teda alespoň když jsem se minulý týden pokusila mu psát, doručenka mi nepřišla. Nevím nic. Jestli přijel a je stále tady. Jestli mě vyměnil za tu cikánku, nebo má zas nějakej malér. Nebo se ho dotkla má salva nadávek, jaká je to prolhaná svině. Což je a není to nic novýho. Přemýšlím. Často koukám na ty moje vize, jakoby byly film, a říkám si, kde to sakra vázne. Brácha si myslí, že se to k lepšímu pohne až v dubnu, já nějak věřila v březen. Já už teda, abych byla upřímná, ani nevím jestli o něj stojím, sice jsme se shodli, že pokud mu dám další šanci, tak bude sekat latinu, ale pak si říkám, je vůbec reálný aby se tak změnil? Ne povahově, to nechci, mám ho ráda takovýho jaký je, ale nepřeju si, aby balancoval na hraně zákonů a aby se sházel s těma špatnýma lidma.

Něco mi na tom nehraje. Fí. si myslí, že s tou Darinou šuká, já si to nemyslím. Protože jestli byl v tom vztahu někdo z nás prase, který nepotřebovalo k sexu city, byla jsem to já. On byl takovej... Dost rozněžněnej a přišlo mi, že to bere hrozně vážně. Já s ním teda taky, jasně že to bylo z lásky jiný než ty moje random známosti předtím, ale i když jsme se bavili o minulosti. Podle mýho lítá v pěkným maléru a tak mě zase zkrátka a jednoduše odstřihl. Protože než odjel domů, strávil dva večery kdesi na Kladně a pochybuju, že tam s kámošema hrál šachy.

Předminulý týden jsem ráno udělala poměrně razantí krok. Jak jsem celej víkend strávila generálním úklidem, kdy jsem vyřadila fakt dost věcí a tak jako tím trochu pročistila vzduch, cestou na autobus jsem vyhodila růže z prvního rande a taky triko, který na mě tehdá, po tý naší noci ve skladu, zapomněl. Uvědomila jsem si, že tyhle věci mi připomínají smutný doby a že není dobrý je v bytě mít.

I přesto, že jsem tedy momentálně ve stavu, kdy ani nevím, jestli mu tu další šanci dávat, a kdy jsem už konečně schopná se rozhlížet po okolí, jestli se nezjeví nějaký nový vhodný protikus, stále se někde uvnitř sebe upínám k nadějím, že se stane zázrak a že dostaneme šanci žít tak, jak jsme si naplánovali. A proto občas požádám o znamení jestli "to" dobře dopadne... Hned v pondělí mě kroky zavedly na místo, kam vůbec nechodím. Nevím ani proč. A tam. Tam seděl motýlek. Zbožňuju motýlky, kor babočky. Když jsem tenkrát chtěla zahnat žal z jeho prvního "zmizení" nějakým materiálnem, nechala jsem si vyrobit prstýnek právě s pavím očkem. Motýlek byl super, povídala jsem si s ním, on tam po mně vesele lozil. Nojo, potkala jsem ho pak ještě ve středu, to po mně zas štrádoval. A ve čtvrtek jsem ho našla mrtvýho. :( To není moc dobrý znamení.



Díky tomu, že je to moje tele furt v tahu, jsem sama sobě vlastním pánem a trávím většinu času s kamarádama. A jsem hrozně ráda za to že je mám, protože poslední dobou je to vážně všechno bezvadný a na nudu nezbývá čas. Hned v pondělí jsem využila perfektně naklizenýho bytu a pozvala si na návštěvu A. a V. S A. jsme měli poměrně dlouho "pauzu", i když jsme se v rámci skupiny v pohodě snesli, nějaký psaníčka ve volným čase nebo procházky, který jsme tehdá dělali pořád, byly minulostí. A jsem proto ráda, že se spolu máme zase rádi a vycházíme spolu.

Původně jsem myslela, že budeme hrát nějaký hry, ale nakonec jsme si jen povídali. Klasické rozhovory - od blití, přes chlapy až po mučení a kanibalismus. U toho jsme popíjeli nějaký šíleně sladký víno, z kterýho mě druhý den bolela hlava a pouštěli písničky. V písničkách taky často hledám znamení a u jedný jsem se docela pobavila. Konkrétně Lipo - Vím že jsi tam někde. Vyběhla na mě náhodně na Youtube nějak týden předtím, zaujal mě text, který docela sedí na mou aktuální situaci, takže jsem všeho nechala a mrkla na videoklip. Jak tam Lipo stojí v metru, tak jsem si říkala, že je to určitě natočený v Praze a pokud se nějaký to místo bude týkat mně i Er., dobře "to" dopadne. No a skutečně, část se natáčí na vyhlídce nad naší prací. Nedařilo se mi identifikovat ten vlez do metra, protože ty záběry jsou hrozně rychlý, nicméně A. stačil jediný pohled: "Jé, hele, Kačerov." Jo, Kačerov. Tam jsme měli spicha před tím, než jsem poprvý jela k němu domů... A dost jsme se tam najezdili, bylo to necelých 10 minut od nás.

Když se naši vrátili z divadla, dopili jsme víno a vzali psa na procházku. Byli jsme celkem rozjívení a začali skládat básně na téma "Oregáno". Hrozně jsme se nasmáli. A. dokonce tak, že si z toho sedl na zadek.



Další den jsem byla prozměnu pozvaná k T. a J. Kromě mě přišel i Fí. a V., takže jsme měli takovej příjemnej debatní kroužek. Mně teda nebylo moc dobře, nestíhala jsem úplně jíst, kor něco teplýho, takže mě začal bolet žaludek a buráky a křupky mi na to vážně nepomáhaly. Ale T. do mě nacpala pár kousků pečiva s máslem, tak se mi udělalo naštěstí líp. A to dokonce tak, že jsem si nechala ujet i autobus a jela fakt až tím posledním.

Na středu jsem se těšila jak na smilování. Kdysi jsem hodně žila koncertama, pomáhaly mi vypustit ze sebe špatný emoce. Nojo, jenže od tý doby co Malátnýmu přeskočilo, neměla jsem kapelu, u který bych se mohla správně vyřádit. A to mi chybělo. Naštěstí mě D. vzal loni na Majáles, kde jsem poprvý viděla TroubleGang a totálně se do nich pomátla. To jsem přesně potřebovala!

I když jsem dopoledne spíš usínala a neměla na nic energii, stáhla jsem si alespoň tu novou desku, abych věděla, co mě večer čeká. Marpo je zkrátka bůh. Já ho poslouchala už kdysi na střední, ale když jsem ho pak poznala na Chinaski akcích osobně, moc mi sympatický nebyl. Nicméně před Vánoci jsme spolu mluvili v Akropoli a vypadá to že se vypracoval - nejenom jako hudebník, ale i jako člověk. Je to velmi zdařilý album, baví mě to míšení stylů. Je to nářez.

Po práci jsme se sešli s Fí. na Míráku a zamířili na oběd. Jednoho krásného dne puknu na přežrání. Nejhorší je že poslední dobou je mi to všechno nějak šumák a nemám to správný odhlodlání se sebou něco dělat. Pak následovala procházka k LMB, kde už bylo celkem hlučno. Těšila jsem se jak malá. Tam jsme se sešli s Mí. a bráchou, prošli vstupem a zabrali chytrý místa dál od pódia. Na pogo vepředu si připadá už celkem staře. Začátek koncertu byl naplánovaný až na 10. hodinu, protože nejprve byla autogramiáda. Koupila jsem si v merchíku šátek, kterej jsem si moc přála. Na CD mi už nezbylo, tak jsem se pro podpisy nehrnula. Ale lidi si nosili podepsaný fotky, tak jsme se tam ke konci vypravili. Jenže už tam byl jen Ota, fotky asi došly. Já se hrozně zbláznila do IronKapa, ten tam dokonce stál kousek od nás, ale nebyla jsem si jistá, že je to on, protože vypadal trochu jinak než na pódiu s čepicí. :D Jsem se bála abych neprudila nějakýho sekuriťáka nebo tak.

Úderem desátý vrcholila produkce místního DJ, pustil Linkiny, což byla hodně dobrá volba. A pak už přiběhlo těch 7 ďáblů a show mohla začít. Kap byl na "naší" straně. Neustále nás povzbuzoval: "Udělejte tady bordel!" Původně jsem se bála, že budou hrát jen novou desku a starý písničky zanedbají, ale ukázalo se, že to byly obavy naprosto zbytečné. Bylo to boží. Miluju všechny ty kouřový efekty, konfety a další číčoviny, který fungují. Skákala jsem, tancovala. Takhle propocená jsem nebyla ani nepamatuju, až jsem se chvílema za sebe styděla, ale ve finále mi to bylo fuk, protože jsem se mohla dosyta vyřádit. Ke konci show se ve mně probudilo nějaký pubertální já a ve chvíli, kdy Ota sundal triko, začala jsem hulákat: "Ať Kap taky sundá triko!" Nesundal. Sundal akorát čepici. :D

Jako byla to bomba všech bomb a já jsem moc ráda, že jsem je objevila, byť takhle "pozdě". Dokonce na mě před pár dny vyskočilo na FB, že tuhle sobotu hrají zase v Praze, tak se půjdu vyřádit znova. Vrátilo mě to do starých dobrých časů. Listuju si na Youtube, Instagramem, pročítám diskuze... Zapojuji se teď i na FB do skupiny fanoušků. Dneska, když jsem tu ležela s tou "depkou", přemýšlela jsem, čím bych si udělala radost. Fí. mi včera totiž obstaral CD IronKapa - Neony a já si na originální alba potrpím. Řekla jsem si, že si nějaký TG teda zakoupím, ať mám ve skladu co poslouchat. Nojo, jenže to co jsem chtěla je samozřejmě všude vyprodaný. A tak jsem zapla svoje detektivní schopnosti, otevřela "hubu". Ve středu se mám sejít s chlapcem, co mi prodá celkem 4 alba - debutku TG, kterou jsem chtěla nejvíc, pak Knockaut (ten je teda normálně dostupnej v obchodech), to druhý CD Kapa a jedno Wohnouta. Údajně mají být podepsaný. :) No a během večera jsem si domluvila i koupi Lone Survivor, taky i s podpisama a kluk mi to zaveze napůl cesty, tak mám radost.


Ve čtvrtek mě zachvátila únava. A nějaký chmury, sice jsem byla z koncertu dost nabytá energií, ale rozlítostnil mě fakt, že ten Er. na mě furt jaksi jebe. Dokonce měl jít se mnou, koupila jsem ty lístky dva... V práci byla kolegyně a elektrikář, tak jsem byla ráda. H. mi říkal, že měl sen. Že byl v práci, tam byl kulatý stůl, křeslo. Přišel do místnosti a u toho stolu seděl Er. Měl na sobě jen trenky, pil pivo a před ním byl totálně narvanej popelník. H. na něj zůstal koukat a potom mu povídá: "No, Er., tohle nemyslíš vážně! Káťa tam na tebe čeká..." Prý to bylo šíleně živý...

No, byla jsem ráda, když jsem to kolem tý půl šestý zabalila a jela domů. Mám ten večer celkem v mlze, řekla bych že jsem se najedna a usnula, ale kdo ví... A taky jsem nakupovala na Wish. Je to zlo. Celkově ta kreditka je zlo. Mám na cestě asi 17 věcí, ehm. Prubla jsem nějaký oblečení - šaty, po kterých pokukuju už asi 2 roky, bundičku s kytkama, šál. Taky kabelku, gelový pera, erotický pomůcky - brácha si ze mě minule dělal srandu: "Nekoukej tam na ty dilda, on se ti ozve." No, tenkrát se fakt ozval, dokonce snad ještě ten den, ale tentokrát to nefunguje. Kolik těch věcí si ještě musím objednat? :D A pak pár takových blbin - jako závěs feng shui, nípátka na pupínky a tak.

Těšila jsem se na konec týdne. V pátek jsem v práci měla pré, byl tam akorát Ju. a někde zalezlá komise. Nic moc se mi dělat nechtělo, ale pak jsem si řekla, že přece nebudu jen sedět a čučet, takže jsem tiskla zboží a pustila se do úklidu kanceláře, kde už nebylo k hnutí. Byla jsem na sebe celkem hrdá, dost to tam prokouklo. Tchyně totiž nikdy neutírala prach a já taky nemám čas tam každej týden běhat s hadrem... A pak mě taky štve, že moje prostory jsou takový odkladiště, co se nevejde jinam, tak mi ládujou do kanclu a skladu a tam to někam položej, beze smyslu, bez logiky.

Brácha byl u kámoše, takže jsem doma měla klid. Jsou to asi 2 týdny, co jsem vzala do ruky malou lampičku, co máme v pokoji a ta mi normálně explodovala v ruce a vyhodilo to pojistky v celym bytě. Naši teda koupili lampičku novou, tu jsem asi před týdnem normálně rozsvítila - rána, bum a tma. No a tentokrát jsem ji teda rozbila znova, ale výjimečně neopatrností. Prostě jsem ji shodila z postele na zem. Začala jsem se litovat a fňukat, jak jsem k ničemu. Zrak mi padl na antistresový omalovánky, co jsem dostala od kolegyně. Vytáhla jsem stoletý gelový pera a začala vybarvovat. Kupodivu to docela zabíralo, jen jsem se ze začátku potrápila s těma gelovkama, už je mám skoro 3 roky a některý blbě psaly. Našla jsem si na netu návod, že prý máte zapalovačem zahřát špičku a do tý náplně fouknout. U jednoho pera to zabralo okamžitě, to druhý bylo nějaký zatuhlejší, tak jsem do něj tak foukala až se mi omylem povedlo tu náplň vysát do sebe. Plivala jsem fialově ještě asi hodinu potom. Psala jsem bráchovi, že ty TG šátky jsou vyprodaný, že jsem měla kliku. "No, za poslední dobu asi jedinou." To potěší.


Víkend byl velmi akční. Čekal nás březnový výlet. Protože nám odpadli řidiči, nakonec se výlet do Panenského Týnce nekonal, ale rozhodli jsme se pro alternativní pražské aktivity. A stálo to za to a splnilo se mi několik přání hned v jeden den!

Měla jsem radost, že sraz byl naplánovaný až na 12:00, si přispím. Nojo, jenže takhleta informace se nedostala už k babičce, která u nás hlídala psa, takže mě už v 9 vytáhla z postele. Byla jsem pěkně nasraná, ale rozhodla jsem se to nedávat najevo. Začala jsem se oblíkat. Přišly mi nový šaty, kupodivu v nich nevypadám jak blbec, jen se mi nechtělo jít v těch blbejch punčochách, co jsem si koupila, tak jsem pod to hodila normálně džíny. Vypadalo to dobře, hezky jsem se sladila, občas mě to oblíkání i baví.

Venku bylo hezky teplo, to bylo příjemný. Jenže byla nějaká výluka, o který se mi dpp zapomnělo jaksi zmínit, tak jsem musela kus pěšky. Naštěstí jsem trefila hned a dokonce jsem nepřišla ani poslední. Z Vltavský jsme se prošli na nějaký menší farmářský trhy na Strossu. Pak následovala cesta do Technickýho muzea, kde jsme ani všechno nestihli projít, tak moc obrovská ta expozice byla. Mám to tam ráda, hlavně tu dopravní část. Nejlepší byl vrtulník.

Protože jsme měli hlad a A. mi svěřil "organizaci" druhé půlky dne, demokraticky jsem rozhodla, že se jdeme najíst do mexickýho Fraktálu na Letný. Manželé P. si nevybrali, tak nám zdrhli, aniž by se rozloučili. Já s V. začala drinkem a vyčkávali jsme A. s H., kteří se snažili z návštěvy muzea vytřískat maximum a doprohlíželi nějaký oddělení. Výborně jsme se najedli. Pak jsme přemýšleli o tom, jestli skončíme v nebi nebo v pekle. Docela jsme se nasmáli. Kolem šestý se k nám přidala L. Zaplatili jsme a vyrazili na nákup do Billy a pak hurá k letohrádku do Stromovky. Tam jsme poseděli, poklábosili, já byla unešená z Matějský, na kterou bylo krásně vidět.

H. musel jít, aby mu neujel vlak, tak jsme ho šli doprovodit. A pak se stalo něco, v co jsem ani nedoufala. Šli jsme na pouť! Miluju poutě, naposled jsem byla s Er. na Břevnově, tam jsem si to moc užila. Nejdřív jsme všichni čtyři šli na Break Dance. Já s V., a A. s L. Měly jsme s V. trochu problém se do tý aktrakce nacpat, takže jsme usoudily, že bychom měly se sebou opravdu něco udělat. Pak jsme ještě s V. šly na autodram, přidali se k nám i kolotočáři, tak to byla sranda. Navíc ten jeden se mi celkem líbil. A. to pak okomentoval: "Já si to myslel, on totiž vypadal jak nějakej Ukrajinec." L. odjela a my tři zašli ještě posedět ke Křižíkově fontáně.



Včera jsem měla fakt problém. Únava, která mě zachvátila, byla otřesná a nesnesitelná. Ve chvíli, kdy se mi povedlo odpoledne na chvíli zabrat, vlítl mi do pokoje táta ať ztlumím televizi. Nebylo mi zkrátka přáno, takže jsem hodila sprchu a večer vyrazila za Fí., D., a M. na Strahov. Trošku jsme popili, pouštěli si písničky, povídali si a pak hráli hru "Nikdy jsem". Jo, já a D. jsme asi největší prasata skupiny. Přišlo mi divný, když jsem to tehdy hrála poprvý, málokdy jsem pila. Teď jsem pila pořád a to tam spousty pikantních otázek ani nebylo. :D

Kolem půlnoci jsme dostali opilecký hlad, takže jsme jeli ještě na Anděl do Mekáče. Když jsem tam skončila někdy před měsícem s J., chtěla jsem Happy Meal kvůli jedný hračce a ta prodavačka mi řekla, že po 23:00 nesmějí hračky prodat. Byla taková celkově protivná. Tehdy mě to vážně vytočilo. Včera/dneska jsem si řekla, že bez hračky neodejdu. Suverénně jsem si tam teda nakráčela a hračku si statečně vydobyla.

No, domů jsem dorazila kolem druhý. Věděla jsem, že do práce nevstanu. Mísilo se ve mně hrozně moc emocí - jak ty pozitivní, tak ty negativní. Blbě se mi spalo. Zdál se mi šíleně divnej sen. Měla jsem na starost syna od šéfový. Nějakým způsobem se mi ho nedařilo dopravit k zpátky k ní. Nefungoval mi mobil, nemohla jsem se jí dovolat a SMS svítila jako neodeslaná. Nějak jsem v tom snu cestovala autem, vozili mě nějaký cizí chlapi, taky jsme se stavovali v obchodě s jídlem ale i oblečením. A pak tam nastala chvíle, kdy se objevil Er., ležel v naší manželský posteli a řekl mi, že na mě čeká. A já se strašně těšila, jak po 2 měsících zas budu spát vedle něho, že jsem toho malýho syna přivezla k T., která bydlela v baráku kde kdysi žila babička s dědou. A malýho jsem nechala jít samotnýho pěšky do toho vrchního patra a odešla za tím Er. Jenže malej dobrodruh se v půli cesty otočil a někam zdrhl. A T. mi pak volala a brečela že jsem ji ztratila dítě a já si připadala děsně, že jsem upřednostnila chlapa před bezpečností cizího dítěte.

Celkově ten Er. do snů leze nějak moc často. A nejhorší je, že ne tak ani mně. Kromě H. se o něm zdálo i Fí. Někde jsme prý seděli - já a naproti mně Er. s Fí. A Er. začal Fí. otravovat, ať mu ho vyhoní a furt ho tam otravoval a Fí. to přišlo hnusný a nechtěl to dělat a já to tam celý pozorovala. Er. mě tím chtěl údajně nasrat. :D



Je toho ještě moc, co bych chtěla psát, ale rozhodla jsem se začít se sebou něco dělat v oblasti odpočinku. Nemůžu pokračovat v tom, co momentálně praktikuju. Musím se naučit chodit spát brzo, odpočívat, nejet do mrtě.

Takže vám přeji krásnou noc a na závěr dávám jednu písničku. Já toho chlapa prostě miluju. V sobotu se s ním chci vyfotit. :D Tak mi držte palce, ať se mi to povede.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 14. března 2018 v 17:40 | Reagovat

Chybí ti láska ve skladu. :)

2 K. K. | E-mail | Web | 14. března 2018 v 17:56 | Reagovat

[1]: Kde jsou ty časy...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama