Moje psí superstar

31. března 2018 v 20:16 | K. |  Klávesnicí
Zní to asi jako klišé, ale už jako malá holka jsem si víc rozuměla se zvířaty, než s lidmi. Živě si vybavuji, jak jsem přijela z letních prázdnin od babičky, kde jsem měla na starost několik malých koťat. Od té chvíle jsem stále pročítala inzertní sekci časopisu Fauna a nepřestávala věřit, že se jednou nějakého toho zvířátka dočkám. Ačkoli i máma je velkou milovnicí kočičáků, nakonec osud rozhodl jinak. Když mi bylo 12, přinesl nám táta domů štěně, a ze mě se stal pejskař.

Za těch 26 let, co tady na tom světě dýchám vzduch, jsem se setkala už s hodně psy. Někteří už moji součástí bohužel nejsou, ale před čtyřmi lety jsem poznala svou superstar.


Ta vzpomínka je velmi živá. Bylo léto, rok 2014 a já se v srpnu ponořila do všelijakých portálů nabízející práci. Skončila mi zrovna stáž a věděla jsem, že velmi brzy budu muset nastoupit do stálého zaměstnání. Kamarádka zrovna sdílela inzerát lákající na místo asistentky do jednoho menšího vydavatelství. Neváhala jsem a na nabídku zareagovala. Během pár dní mi odepsala má předchůdkyně, pozvala mě na pohovor a zdůraznila, ať hlavně nechodím ve společenském, že v baráku jsou 4 psi a že je dost možný, že bych odešla jak prase.

Vstoupila jsem do baráku a záhy se na mě 3 čuby vyřítily. "Ještě tu máme takovou velkou starožitnost." Tu jsem poznala až po mém nástupu. Seděla jsem v kanclu a na schodech se najednou objevila ONA. Černá, vypasená labradorka, která se nikdy nepřestala smát. Marjánka.

Pes, který tu neměl být, kterému člověk, který ho vyprodukoval, vytetoval falešné číslo do ucha a když se tento podvod provalil, chtěl ji utratit. Moji zaměstnavatelé ji zachránili a já díky tomu získala báječnou kamarádku. Táhne jí na 14. rok, poslední rok nevidí, neslyší. Čím je starší, tím víc smrdí. Vždycky jí lichotím: "Smrdíš, jak starej pes." Pokaždý, když se snaží sejít schody, směje se. Sotva leze, ale vždy s úsměvem. Obdivuju ten její nekonečný optimismus.

Je to pes, který je nepředstavitelně empatický. Vždy vycítí, když mě něco trápí a svou dobrosrdečností mě utěší. Umí vycítit i občasné zdravotní trable. Pamatuju si, jak za mnou přišla do starého skladu, když jsem připravovala objednávky. Sedla si předemně a opřela si hlavu o moje koleno. O bolavý koleno.

"Marjánko, jsi pes, který se dotkl společně s mým prvním pejskem, mého srdce nejvíc. Jsi pro mě velkou inspirací, až si budu stěžovat na malichernosti, které mě trápí, musím si vzpomenout, s jakou chutí a nadšením stále překonáváš překážky. Díky za všechny ty chvíle, kdy jsem se ti mohla vybrečet do kožichu, nebo jsem se ti chodila chlubit s úspěchy, které mi udělaly radost a neměla jsem je s kým sdílet. Pevně věřím a doufám, že tu s náma ještě co nejdéle budeš, protože nikdo neumí rozdávat takovou radost jako ty. Miluju tě. Pac a pusu!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 31. března 2018 v 21:29 | Reagovat

To se teda omlouvám, že jsem byla tak zhnusené touhle soutěží.
Ty máš opravdu svoji SuperStar. Gratuluju.... :-)

2 stuprum stuprum | Web | 31. března 2018 v 22:27 | Reagovat

Jsi sama zvíře! :)

3 hedd hedd | Web | 31. března 2018 v 22:59 | Reagovat

Já už se nemůžu dočkat, až si nějakýho chlupáče pořídím!

4 Jeife Jeife | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 6:23 | Reagovat

To je krasny :)

5 bluesovka bluesovka | E-mail | Web | 1. dubna 2018 v 10:00 | Reagovat

Chci psa, chci psa! :-)

6 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | 6. dubna 2018 v 16:01 | Reagovat

Ne nadarmo se říká, že pes je nejlepší přítel človeka, opravdu na tom něco je :)

Naši si pořídili pejska chvilku před tím, než si pořídili mě. Asi tak nějak na zkoušku. :D Takže se mnou Daneček vyrůstal. Až do mých sedmnácti let. Od té doby jsem si zvířátko nepořídila. Ale pokud to jednou můj životní styl dovolí (pokud by měl pejskek zůstávát denně doma třeba 10 hodin sám, tak bych do toho nešla), tak si nějakého pořídím <3 :)

7 K. K. | E-mail | Web | 9. dubna 2018 v 17:05 | Reagovat

[1]: Mára je nejlepší. I když už taky jela na svou poslední cestu, naštěstí se vzpamatovala dřív, než ji doktorka uspala. Věřím že tu s náma ještě chvíli pobude.

[2]: Já? Pfff.

[3]: Bych hrozně chtěla králíčka. Ale časem snad dojde i na vlastního pejska.

[4]: Díky :)

[5]: Jsou to lásky.

[6]: Tak těch 10 hodin je ještě v pohodě, spousty lidí pracuje normálně 8 hodinový směny a zvládají to. Jen pak člověk musí zamakat po návratu domů. Taky si na vlastního ale ještě počkám, sice bych si ho do současný práce mohla brát určitě s sebou, ale doma by mi to neprošlo. :D To je hezký, že jste ho měli tak dlouho. My toho našeho prvního museli dát docela brzo uspat, měl v háji páteř :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama