Ono se to vyfiltruje samo

16. dubna 2018 v 21:25 | K. |  Nekonečná VKV
Jestli je nějaká oblast, ve které momentálně není o zábavu nouzi, je to ta vztahová. A výjimečně nemám na mysli ani tak tu mou dva roky trvající, divácky jistě velmi oblíbenou, nekonečnou telenovelu, ale spíš se to týká bezcharakterních sviní kamarádů a náhodných známostí.

A protože jsem už dlouho nepsala, pokusím se o celé té srandě povyprávět...


Kde vlastně začít... Jsou to asi tři týdny, kdy jsem celé sobotní dopoledne věnovala psaní své "knihy". Kniha má název prostý - tj. "Er." Začíná mým prvním rozchodem, vzpomínám v ní na své všelijaké úlety, "milenku" i na ty krásný začátky, kdy ještě Er. působil mezi všemi těmi šmejdy jako neskutečný zázrak. Čím víc se v tom vrtám, tím víc si připadám trapně. Kupodivu ani ne tak kvůli němu, byť to bezpochyby hajzl je, ale kvůli tomu jak jsem nestálá. Jako takhle. Kdyby on na mě poslušně "čekal" doma a já měla jistotu, že se večer u tý televize potkáme, pravděpodobně nelezu do postele kde komu. Ale jak to tak po sobě čtu, kor takhle souhrnně, uvědomuju si, že jsem pěkný prase. A co nejhůř. Je mi to jedno. Další co mě dostává, jak jsem pendlovala mezi ním a pošťákem a furt jsem se nemohla rozhoupat. A jak to tak mám uceleně před sebou, musím uznat, že F. byl mnohem větší svině než Er. Kupodivu si našel loni děvče a i když k němu necítím už absolutně nic, tak mi to sem tam nedá a mrknu se na FB a nestačím se divit, jak je najednou aktivní. Samý procházky, kultura. Mě byl schopnej akorát 2x vyzvednout autem, abychom čuměli na televizi a pak mě ojel jako nějakej nezkušenej panic. Pfff.

A jak jsem se tady v tom hrabala, udělalo se mi trochu smutno. Dohodla jsem se tedy s V. a A., že zajdeme na procházku noční Hvězdou. Miluju to tam. Jdete si tou cestou, v dáli svítí letohrádek. Ticho a klid. Pak si tam sedneme na houpačku, popíjíme vínečko a povídáme si. Svýho času jsem říkala, že bych se tam chtěla vdávat. Bylo to moc fajn, až na tu zimu. Takže jsme se kolem 23:00 sebrali, že pojedeme domů. Na louce před oborou byl nějakej párty stan, tak jsme tam zvědavě zalezli a nějak nás to nabudilo k návštěvě diskotéky. Hupsli jsme do prvního autobusu a hurááá na párty. Párty to byla slušná, klidná. Dali jsme si pár drinků, zatancovali si, pobavili se. Vzpomínala jsem, jak jsem na týhle diskotéce vocumlávala cizí kluky, nabalovala stoletý Ukrajince a měla tu moc hezkej románek s jedním fešákem na Halloweena. Úplně mě to přešlo. Už nemám zájem se seznamovat jak zastydlá puberťačka.

Bavila jsem se tak kvalitně, že jsem si ani nevšimla zoufalých zpráv, které mi Fí. posílal. Původně jsem myslela, že se půjdeme projít někam spolu, ale vlezlo mu do toho rande a tak jsem si zařídila program vlastní. Problém je, že Fí. a A. spolu moc nekamarádí, takže je musím spravedlivě střídat. Když jsem se pak při cestě domů, kolem tý půl třetí, na mobil konečně podívala, čekala mě tam salva výčitek, že ať si teda neodepisuju a prej jestli to dělám schválně nebo mi to A. zakázal. Pfff. Trochu mě to naštvalo, byla jsem na sebe hrozně pyšná, protože obvykle podobný akce končí tím, že čekuju mobil, přemýšlím co s tím zatraceným Er. je a v krajním případě proleju i nějakou tu slzu.


Zkrácený pracovní týden jsem se snažila prožít aktivně. Hned v pondělí mě čekala ve skladu nálož vrácených knih, bylo toho šíleně moc. Ale nedalo se nic moc dělat, musela jsem se do toho pustit. Aspoň že mi konečně přišel feng shui závěs, rozhodla jsem se vyhnat zlý duchy. :D Odpoledne se navíc objevila švadlenka a přinesla mi slušný množství kinderek, tak jsem se rozhodla vrátit se ke sbírání. Je děsný, jak člověk hrozně rychle vyjde ze cviku. Bývaly časy, kdy jsem si pamatovala označení jednotlivých sérií, poslední rok nemám ani přehled, co vyšlo za figurky.

Ve středu jsme s bráchou byli vysláni do divadla. Kurz negativního myšlení znám jako film už od střední, na divadelní pojetí jsem byla zvědavá. No musím říct, že to bylo jedno z nejlepšího, co jsem kdy viděla. Úžasná scéna, hudba. U klavírní verze Metallicy jsem se téměř dojala. Vřele doporučuji. A protože nám při tomto kvalitním kulturním zážitku vyhládlo, stavili jsme se ještě v jedný pizzerce na Andělu na véče. Nebylo to tam špatný, sice trošku dražší, ale jídlo bylo fakt dobrý, tak jsme se rozhodli číšníka odměnit řádným dýškem. Jaké bylo naše překvapení, když si ho dokocne i zaúčtovali k objednávce...

Další den už konečně bylo pořádný jarní počasí. Ve všech těch svých vizích a snech, které mají většinou schopnost mi ukázat, jak to v budoucnu bude, jsem viděla, že dokud nebude fakt jakože teplo, tak na žádný velký zlepšení svého bídného žití nemám čekat. No, tak snad už. Lepší období. :D Do práce za mnou dorazila kolegyně, takže jsme se obě vrhly do další fáze úklidu. Nebralo to konce a proto jsme brzo po poledni picly první flašku. Pamatuji na doby, kdy jsme o tekutém dopingu vždy pouze diskutovaly. Teď se málokdy stane, abychom se trochu neposilnily. Přemýšlím, kdo vlastně kazí koho. Kolem třetí došlo na flašku číslo dvě.

Takže jsem už značně veselá jela na sraz s kamarádkou ze střední. G. je jediná holka, se kterou se ráda dodnes vídám. Daří se nám uspořádat tak dvě setkání ročně, sem tam si napíšeme. Seděly jsme spolu celkem 3 roky a máme mraky zážitků, na který vždycky vzpomínáme a hrozně se nasmějeme. Jako místo našeho posezení vybrala velice sympatickou vinárnu na Náměstí Míru. Byla jsem taková rozparáděná, tak jsem psala elektrikáři, jestli se k nám nechce na sklenku přidat, bydlí kousek. Ten už někde pařil, takže jsme si akorát vyměnili nějaký švihlý smsky. Ještě cestou domů jsme si psali nějaký bejkárny, taky miláček. :D Při odchodu nám servírka věnovala každé jednu krásnou červenou růži. Mám ráda růže. Je pravda, že ať byl Er. jakejkoli, tak růže mi vždycky sám od sebe nosil. Bílý. A pak jsme k nim doma oba čuchali a bylo nám líto, když už byly na vyhození. Růže zaujala zvláštního kolemjdoucího. Už když jsem ho viděla blížit se k přechodu, tušila jsem, že se dáme do řeči. A skutečně, postarší sympatický muž mě oslovil. Ptal se od koho mám květinu a vyprávěl mi, že je válečný veterán, který bojoval ve Vietnamu. Za poslední rok už druhý voják, co se mi svěřoval o svém životě. U tramvaje jsme se slušně rozloučili a každý si pokračoval svou cestou.



Volno. Konečně! Tentokrát jsem se na něj těšila, protože jsem ze všeho byla už docela unavená. Dokonce tak moc, že jsem úplně zapomněla, že se večer mám vidět s T. Takže jsem stála před rozhodnutím, jestli sraz zrušit a raději se věnovat odpočinku a práci, nebo do tý hospody přecejen jít. Vyhrála druhá možnost.

Na oběd jsme s bráchou vyrazili za prababi. Byla jsem mile překvapena, nekonal se žádný potupný výslech. Nezaznělo třeba: "Co Er., už konečně je někde zahrabenej?" Nebo: "Vidíš to, za to přepadení si můžeš sama, máš doma sedět na prdeli." To se trochu rozporuje s: "Měla by sis najít konečně nějakýho chlapa, musíš se hodně seznamovat." Bylo to tedy poklidné rodinně posezení, kdy jsme akorát pomohli s probíráním knih. Slušnou nálož jsme hned vezli do knihobudky. Před tou seděla partička puberťáků, kteří když uzřeli mou stylovou plátěnou tašku s logem TG, okamžitě z mobilu pustili Conora McGregora. Usmála jsem se na ně. "TroubleGang!" prohlásil jeden z hochů. Hlasitě jsem ocenila, jak mají dobrý vkus a pak jsme zamířili domů, kde jsem se připravila na večerní posezení.

Fí. přestal trucovat a napsal mi, že se omlouvá za svůj sobotní výlev. No konečně. Přizvala jsem ho, ať jde na pivčo s námi. Byl rád. Kolem osmé jsme se sešli v hospůdce. Jaké bylo překvapení, když jsem u vedlejšího stolu uviděla M. Poznali jsme se před dvěma, možná třemi lety, přesně v tomhle podniku. Tenkrát tam byl s nějakým svým kámošem, děsně otravným ožralou. Když jsme se ho zbavili, věnoval se mi. Není to žádnej playboy, ale dá se s ním báječně kecat o všem možném. Mezi svátkama jsme se potkali v jiný hospodě. Pamatoval si mě, takže jsme se na cigáru dali zase do řeči. Když jsme se loučili, pronesl něco ve stylu, že by strašně rád pozval nějakou ženu na večeři. Tentokrát jsme spolu a s jeho kamarády na to cigáro zašli dokonce několikrát. Příjemná změna po všech těch vylitejch obšournících. Bavili jsme se o filmech, psech, jídle, cizích řečí. Opět pronesl, že by rád pozval nějakou ženu na večeři. Tak sakra buď mě pozvi nebo si nějakou najdi. :D I když stejně si myslím, že na něj doma čeká manželka, v jeho věku by to nebylo nic divnýho, očividně by to mohl být můj táta. Mimo to mi doporučil jeden film, Michaella s Johnem Travoltou.

T. s přítelem nás museli před půlnocí opustit, protože by jim pak nic nejelo, ale my se rozhodli ještě setrvat. A nebejt nějakýho opilce, kterej tam začal po půl 2 zpívat totálně falešně karaoke, asi bychom tam seděli dodnes. :D


Samotný víkend nestál za moc. Propadla jsem do svého depresivního módu, kdy jsem z pokoje vylezla jen na jídlo. Ale zase abych nevypadala, že jsem jen spala a žrala, svůj volný čas jsem využila k práci a doděláváním restů. Uklidila jsem si pokoj, nafotila část hraček na výměnu (dokonce jsem už nějaký rozjednala), vystavila jsem hromadu DVD na prodej, které mám navíc, psala, třídila si bordel v notebooku, udělala si masku na xicht, mákla s putovním pozitivním deníčkem a tak dále. I tak se na mně ten špatnej psychickej stav nějak podepsal, přišla jsem si po Velikonocích hrozně nakynutá. A to jsem toho zas tolik nesnědla.

V pondělí jsem se hecla a uspořádali jsme sourozenecký večer. Já a brácha a jeho kámoš s jeho bráchou. Chodíme takhle občas na šipky a pivko, je to fajn změna. Tentokrát to bylo dobré, akorát jim došla Plzeň a to další se nedalo moc pít. Hospoda byla plná Ukrajinců, kteří měli nějaký blbý poznámky na bráchy L., protože měli na sobě kilty. Nojo, to na východ ještě asi nedošlo. Abych jim nekřivdila, mně jeden podržel dveře když jsem šla čůrat. :D Šipky mi absolutně nešly, navíc jsem zjistila jednu nepříjmenou věc, a to, že na oslavě kamaráda, která se blížila, bude povinná maškarní. Mně ta informace nějak unikla, dozvěděla jsem se to v pátek od Fí., kterej tam ani nebyl zvanej, a kdyby mi V. nenapsala že jde shánět věci na kostým, tak o tom zase nevím. Nj, je to se mnou marný. Trochu mě to celý hodilo do šílenýho stresu, já na tyhle přespávací akce nejsem, protože mi obvykle mrdne v hlavě a dostanu záchvat úzkosti a paniky, popř. se s někým vyspím a ten záchvat přijde až po. :D Takže jsem do poslední chvíli váhala, jestli jet nebo ne, protože když mě to drapne, tak s ním nic neudělám, zabíjet se mi zas jako úplně nechce, ale pak si připadám trapně.

Posezení bylo jinak dobré, ke konci už jsme jen seděli a povídali si. Už nevím jak to vzniklo, ale řešily se holky. Brácha mi nahrál na smeč: "Prosímtě, já měla víc holek než ty!" L. se na mě tak tázavě podíval, načež brácha pokýval hlavou: "To je pravda." Ještě jsem k tomu něco dodala, nepamatuju si co, ale L. to totálně vyvedlo z míry a brácha se pak smál, že takhle se to málokdy někomu povede a že ho už dlouho neviděl se ztracenou řečí. :D Možná tahle informace kluky natolik zaujala, že jsem si při loučení vysloužila objetí a pusu.


Počasí se umoudřilo. Dokonce vykvetl i zlatý déšt. Snad se ta zima vrátí nejdřív až v zimě. :D Fí. mi nějak v pondělí psal, že si ho A. přidala znovu na IG. Prý si ho potom, co jsme se my dvě přestaly bavit, smazala. Proběhlo mi hlavou, že je jen otázka času, kdy mi napíše. Ze zvědavosti jsem mrkla, jestli mě furt na FB blokuje. Blokovala. No a v to úterý mi od ní odpoledne přišla zpráva. "Ahoj.". Neodepsala jsem. Za ty skoro dva měsíce jsem o tom párkrát i přemýšlela. Ale aby mi dávala čouda za to že si dám vařit třeba oběd a chci za ní přijet o autobus později a další lahůdky, který jsem si užila až až, to mi fakt nechybí. To, že mi přála nějaký pády na dno a aby Er. umřel je přes čáru, byť byl ten náš vztah dost netypickej, už ani nekomentuju. No, zkoušela psát ještě Fí. Prej jestli se bavíme. Proč bychom se kurva neměli bavit? Ugh.

Protože bylo fakt jarně, šla jsem ve středu zkontrolovat "své" místo, jestli náhodou nevyrostl čtyřlístek. Čekám na něj od ledna jak na smilování. Pozorně jsem koukala do zelenající se trávy a najednou na mě vykoukl dvojlístek, který je snad ještě vzácnější a podle pověry věští nového milence. "Já ti seru na dvojlístek!" zakřičela jsem ve svém nitru a otočila se o devadesát stupňů. A. Byl tam. Konečně. Odpoledne jsme s Fí. zamířili na Náplavku. Trošku popít, pokecat. I když mi odpoledne bylo zle a málem to se mnou třísklo ve skladu, most všechny rány zahojí. :D Dokonce jsem měla i kliku, brácha mě cestou z práce vyzvedl autem. Měla jsem dobrou náladu, zapomněla jsem na všechny kaziče, i na nepříjemnou výměnu názorů s D. po FB, kdy jsem se mu omluvila, že nebudu mít kostým a on to nějak divně celý překroutil a to mě nasralo a zase jsem na ty jeho narozky nechtěla jet. V autě jsme si pustili starý písničky Chinaski, dokonce jsme si zazpívali a pak hurá domů. Tam byla máma lehce připitá a něco vyprávěla, tak jsem do toho vložila svoji zkušenost. Zpražila mě protivným: "To mě nezajímá." Pak si ještě neutrousila poznámku že jsem nějaká podezřele veselá. Zamrzelo mě to. Dokonce tak moc, že jsem se v pokoji děsně rozbrečela. Omlouvám se, že jsem se ještě nezabila a překážím a že se občas pokusím i z těch sraček vyhrabávat. Načež jsem ještě dostala vynadáno od táty, že jsem se s nima o Velikonocích ani nebavila. Ono je to těžký, když se vám v hlavě honí zlý myšlenky. Tak se raději izoluju, abych neudělala nějakou píčovinu. Ale koho to zajímá, že.

Čtvrteční den jsem začala v Albertu. Nebaví mě to jezení, prostě ne. Asi bych i zhubla, ale kdo se má furt patlat s nějakejma svačinama a salátama a dalšíma kravinama. Pro mě je nějak pohodlnější pít kafe a kouřit. Ale tak jako snažím se, jen je to časově a finančně celkem náročný. Po nákupu jsem zamířila k tramvaji, že sjedu ještě vyvolat fotky do Putovního deníčku. Na chodníku byla položená malá bílá kytka. Asi ji tam někdo zapomněl. Nějak mi furt vrtala v hlavě, takže jsem si tramvaj nechala ujet a pro kytku se vrátila. Kalanchoe. Kytkám nerozumím, neumím se o ně starat. S Er. jsme jednu měli, vůbec nevím co to bylo, ale i když jsem dělala generální úklid, na ni jsem vždycky zapomněla. A ten tomu taky moc nepomáhal, s otázkou: "A kytičku jsi nám zase nezalila, co?" do ni vždycky vyklopil značnou část lahvovýho Kozla. Pravda, kytka kupodivu i při poslední návštěvě vypadala, že zajít zatím nechystá. Nesla jsem ji a koukala na ni. Taková lehce ošuntělá, opuštěná kytka. Nějak jsem s ní vnitřně soucítila. "Tak pojď, moje nová kytko, já si tě adoptuju. Budeš se jmenovat Marte a snad hned nechcípneš." Tak si teď hoví v kanclu na stole a zatím drží, dokonce jsem ji i párkrát zalila. Vodou.

Odpoledne mě přišla navštívit kolegyně. Udělaly jsme docela kus práce a pokecaly. Nějak došlo i na Er. Jak nám furt fandila, tak je na něj pěkně nasraná. Já taky. Kdo ví kde zas vězí. Říkáme mu lotr. A doufáme, že se mu nic nestalo no. "Víte co je nejhorší? Já si stejně furt myslím, že spolu skončíme. Pokud ho nezabiju, až se zjeví." Je to bída s těma chlapama. M. mě na večeři nepozval, policajt i když to slíbil se taky nakonec vůbec neozval. Nic nového na obzoru není, furt potkávám ty stejný xichty. To fakt raději zůstanu sama.

Ale nedalo mi to a večer jsem si pustila Michaella. Třeba mi to M. doporučil z nějakého důvodu, třeba si v tom najdu to svoje. Pravda, věta: "Stačí mít rád." mi od té doby zněla intenzivně v hlavě.



A pak nastal tolik očekávaný pátek. Uf, cesta na hory. Povzbuzovala jsem samu sebe, že to bude dobrý, že jsou to jen dvě noci a kdyby cokoli, tak se někam zamknu a svá muka prospím. Nakoupila jsem nějaký ovoce, protože jsem předpokládala, že každý vezme spíš nějaký chipsy, tak ať máme i nějaký vitamíny. L. s D. mě vyzvedly kolem půl 6 a mohlo se vyrazit. Ne, stále se mi nikam nechtělo a nejraději bych byla doma. A šla třeba na Schodiště. To je taky zajímavý. Tuhle kapelu jsme objevili loni s Er. na Náplavce a oba si ji moc oblíbili, byla to taková "naše" kapela. Dokonce když k nám přišel na pivčo M., Er. ukrajinský krajan, hned se mu chlubil, jakou bezva českou kapelu začal poslouchat a pouštěli jsme mu ji. Ještě jsme zvládli jejich podzimní koncert ve Vagonu. Od tý doby tu hráli 3x. V únoru se mi to krylo s Animé, tentokrát s horama a tenhle pátek s dámskou jízdou. Asi jsem ale ráda, obávám se, že bez Er. bych si ten koncert neužila a akorát by mě to uvrhlo do nějaký sebemrskačský deprese. Kdo ví, třeba na ně ještě jednou zajdeme.

Cesta začala vesele. Měla jsem za úkol zavolat M., kterýho jsme měly vyzvednout na konci Prahy. Holky ho neznaly vůbec, já s ním párkrát už někde byla. L. mi podala svůj telefon s jeho vytočeným číslem, ať to vyřídím.

"No, ahoj, M., tady K.!"
"No, ahoj..."
"Hele, prosímtě, my vyjíždíme teprve ode mně, takže budeme u tebe tak za 40 minut, uvidíme jak bude vypadat provoz, jo. A můžu mít prosbu? Ty paka zapomněli koupit hajzl papír, tak ho prosím někde sežeň."
"Ehm... Tady Franta Novák..."
"Jo ahá. Tak to pardon, to je omyl. Nicméně pokud seženete toaleťák, máme ještě volno v autě, vezmeme vás na výlet."

Franta s náma jet nechtěl, naštěstí se nám podařilo spojit se se skutečným M. a úspěšně ho ve Štěrboholích vyzvednout. V autě jsme popíjeli citronový Avanti, furt kouřili a na dálnici si pustili TG. Párty auto. Když jsme stavili na benzince, M. šel pro Sklepmistra, že s tou citronádou se do nálady fakt nehodíme. Fuj. :D Jako za starých pubertálních časů. Ale jo, cesta byla super, M. co slovo, to hláška, takže jsme se dost nasmáli.

Na místo jsme dorazili poslední, až kolem devátý. Všichni přítomní už byli slušně rozjetí. Převlíkla jsem se do společenskýho dresscodu a nalila si víno na kuráž. Pak následoval proslov, gratulace oslavenci a nezřízená zábava.

Po dlouhý době jsem se viděla s J. A pozor, máme tu kandidáta na svini roku. Ta holka nám dřív lezla celkem na nervy. Je vdaná za jednoho dalšího člena party a dle nás ho dřív dost držela zkrátka. A celkově nás štvalo, že si třeba celý večer nechali platit pití, že nemají peníze a pak jsme je nachytali v KFC, jak si kupují ty obří kelímky s křídlama a tak. Časem se hodila docela do klidu. Nějak před předloňskejma Vánocema jsme měli posezení s partou v jedný restauraci a pak pokračovali do takový vinárny. Tam už jsme měli notně upito. Začala se nám svěřovat, že ji to s manželem neklape v posteli. Resp. že spolu vůbec nespí a začala tam na mě jestli bychom neudělaly nějaký lesbický orgie. Nevěděla jsem, jestli si dělá srandu nebo to myslí vážně, se smíchem jsem ji to odkejvala a pak si moc přála, aby to byla jen sranda. Nojo, jenže loni na těch horách jsme tam po sobě nějak lezly, já byla pak zbytkem party považovaná za "agresora". Když jsme nedávno spolu šly poprvý samy posedět na skleničku vína, řekla mi, že to bylo vzájemný, že mi nic nevyčítá a že by to i ráda zopakovala a jestli bych ji teda do těchto tajů nemohla zasvětit. V tu dobu jsem si připadala ještě 100% zadaná, takže jsem se z toho nějak vykecala.

Byla neodbytná. Každý naše posezení se stočilo k tomu, co bychom mohly spolu dělat a že prej by se na to manžel i rád jukl. Hm. Tady se mě hned ujala. Celej večer mě láskyplně oslovovala a tak jako obecně jsme ho trávily víceméně ve dvou. Nebudu lhát, vypilo se dost a v jasný paměti to nemám, ale pamatuju si dost na to, abych věděla, že jsme se na tý vině opět podílely. Nejdřív jsme se jen bavily na gauči, vím že pila hrozný lampy. Pak jsme si šly dolejt do kuchyně, tam mi začala vtloukat do hlavy, že Er. se mi už nikdy nevrátí, že na něj mám zapomenou. Bránila jsem ho, asi už jen z principu, ale ona pořád na mě tak koukala a soucitně kroutila hlavou, že jako fakt nepřijede. No a pak cvak, bum, vím že jsme seděly zase na gauči a začaly po sobě vyjíždět. Ona mě ještě před tím několikrát ujistila, že manžel je obeznámen a že mu to nevadí. Už mi bylo nějak všechno u prdele, tak jsem ji řekla že jestli chce orgie, že na to vlítneme. Odešly jsme ke mně na pokoj, kde jsme teda v tý posteli fakt skončily. Nevím jak dlouho by to pokračovalo, kdyby nás nenachytal A. Pak se nějak oblíkla a odešla a já šla spát.

Na tom by ještě nebylo asi nic zlýho, ale samozřejmě ti, co nás viděli na gauči si udělali úsudek, že se zas sápu po něčem, co není k mání a ona pak zuřivě vyprávěla, jak jsem byla hrozná a že jsem si ji zatáhla na pokoj, ale naštěstí mi utekla. Ty vole. A to ještě kdyby má zlatá V. nebyla taková "drbna", tak se to vůbec nedozvím. :D Takže tak, jsem stará znásilňovačka vdanejch paniček. Fuj na mě.


Sobota začala docela dobře. Vstala jsem brzo, kupodivu mi nebylo ani blbě. Nesnáším sejít do tý společenský místnosti, kde si každej každýho prohlíží. Cítila jsem samozřejmě že mám teoretickou šanci být v očích ostatních zas za úchyláka, ale naštěstí jsem se naučila lidi tak neřešit. Usadila jsem se ke stolu, dostala jsem teplý čaj a šopský salát. Oslavenec se na mě podíval: "Pivo nebo víno?" "Pivo!" Málokdy pařím takhle několik dní v kuse a kor od rána, ale myslím si, že střízlivá bych neměla šanci ty hory přežít.

Další párty se začala pozvolna rozjíždět. Bylo krásně teplo, tak jsme odešli na terasu. Neseděli jsme tam snad ani 10 minut, když najednou D. dostala záchvat. Vypadalo to jak epilepsie. Naštěstí byli mezi námi zdravotníci, kteří se o ni postarali. My ostatní se pokusili udržet v klidu její ségru. Pak se zavolala raději sanitka. No, hezky nám ten den začal. Seděla jsem přimo proti ní a když to začalo, vypadala že se k něčemu modlí. Koukala do nebe a jak se třásla, tak se jí hýbaly rty. No, ale dopadlo to dobře, druhý den už jela s náma domů, čekají ji ještě teda nějaká vyšetření, ale dokonce se už chystá pomalu do práce. Takže velké UF a snad to bylo naposled.

Den probíhal vlastně víc než dobře. Bylo hezky teplo, takže jsme byli věčně venku. Taky jsem přijela pěkně spálená. Pilo se, debužírovalo, povídalo. Sem tam jsme si i zatančili. Někdy odpoledne přišla část party z procházky a přivedli krásnou fenku Báru. Nějaká X NO a byla vážně zlatá. S L. jsme se pak už skoro hádali, kdo si ji odveze domů, byť bylo jasný, že toho psa jen tak asi krást nebudeme.

Večer nás pak čekala maškarní zábava. Původně jsem plánovala jít za drogovýho dealera, ale bála jsem se, že by se to nesetkalo s pochopením a tak jsem zvolila poněkud nudnější kočičku. L. s M. si přivezli takovou plyšovou rybu, co vypadala jako živá, pro jejich vlastní kočku, tak jsem jim to hned zabavila. :D Byla jsem ní úplně posedlá, jednou jsem ji i ztratila a pak se chudáci shodli, že mi ji raději věnujou, než aby mě ranili. :D

Brzy se projevila kandidát na svini roku č. 2. Nechápu ho. M. Měla jsem ho vždycky celkem ráda, sice je to takovej nudnej morous, ale dřív jsme si i docela dobře pokecali a máme taky pár super společných zážitků. Jenže čím je starší a dýl bez holky, tím je na všechny takovej nějakej protivnější a já se dostala na jeho blacklist, ačkoli ani netuším proč. Nebo jako asi tuším, on rád pořádá různý přespávací akce, i u něj na chatě jsem byla, ale všichni vědí jak to s takovým typem akcí mám. Musím mít v práci klid a především, musím cítit, že jsem psychicky naprosto v pohodě. Když cítím, že nejsem oukej, raději zůstanu doma, než abych pak zas chytala ty svoje sebevražedný záchvaty. A to mi nemůže nikdo vyčítat, už jsem pár takových scén udělala, tak od tý doby nikam přes noc nejezdím, tyhle narozky byly vlastně poprvý od posledního ántré. A loni jsem se nemohla furt vyžvejknout, netušila jsem jak to bude v práci a on se asi naštval, že se neumím vyjádřit hned. Takže letos ani nejsem zvaná, ale mně je to fuk, stejně bych tam asi nejela a aspoň to nemusím řešit, na jednu stranu, kdybych tam moc chtěla, tak pár lidí se za mě chtělo i přemluvit.

Už nevím jak to bylo, ale on nabaluje L. a jí se to nějak nelíbí. Byl neodbytnej. Seděla jsme vedle ní, on tam do ní něco hustil, tak jsem ji hrábla do pití, vytáhla kostku ledu a mrskla to po něm. Trefila jsem se. A pak, když už jsem měla asi třináct promile, jsem neopatrně chytla půllitrovej kelímek s pitím a jak jsem ho zmáčkla nahoře, tak jsem polila lino. Moje první reakce byla sebekritika, že jsem blbá, náhle jsem se hned otočila do kuchyně, kde mi někdo ochotně podal hrst ubrousků, takže jsem to okamžitě po sobě utřela. Prej blbě. Pak mě pomlouval někde venku, že se neumím chovat a že jsem to tam vylila a že se mu nikdo nemůže divit, že mě nebere na tu chatu. :D Směju se. Směju. Jak říkala kamarádka, tam na tu chatu když se přijede je vždycky bordel a my to tam při odjezdu vycídíme jak při vánočním úklidu. Ale to je zbytečný se rozčilovat. S tím ledem jsem to taky pohnojila no. A pak se člověk dozví, že on a ještě jeden kluk tam po sobě ty ledy házeli opakovaně a V. chodila a uklízela to, aby si na tom někdo nerozbil hubu. Beztak si myslím, že mi závidí, že si vždycky vrznu a jeho žádná nechce, muhehehe.

S blížící se půlnocí se do mě dala zima. Seděla jsem na křesle a bylo mi fakt všelijak. Přikryli mě dekou. Jakmile jsem se začala ohřívat, usínala jsem. Prý jsem byla takové roztomilé spící koťátko. Trochu ve mně hrklo, když mi A. posílal pár dní po příjezdu fotku, jak tam spím a k tomu napsal: "Neboj, ani jsi moc nechrápala." Nutno zmínit, že v tomto typu spánku obvykle nechrápu, ale slintám a škubu sebou. :D Po hodině, Nebo alepsoň tak mně to přišlo, prý to bylo dýl, mi V. navrhla, že mě uloží do postele. Souhlasila jsem. Vyšly jsme schody a viděly jsme, že v protějším pokoji se něco děje. Ra. spinkal a ostatní si z něj udělali omalovánky. Možnost nakreslit mu smajlíka na čelo mě totálně probudila, takže jsme ještě asi hodinu slavili. Zůstaly jsme nakonec akorát my dvě a pak kluci v kuchyňce. Šly jsme si dolít, ale ty padouši se před námi zamkli. Takže jsme to braly jako: "V nejlepším přestat".

A. ještě nespal, tak jsem mu okamžitě vyklopila mé pohoršení ze dvou kandidátů na svině roku. Pak stačilo pár minut a spala jsem jako zabitá.



Ráno to nebylo tak hrozný, jak jsem čekala. Sešla jsem schody dolů a zamířila do kuchyně. Vždycky se tam najde pár lidí, kterým je blbě a na úklid prděj, a pak naopak ty hrozně aktivní, co na ty flákače nadávají. Poprvý jsem měla za úkol vytřit chatu, což bylo hrozný, navíc M. když mi podával mop shodil nějaký světlo, který rozbil a pak jsem měla na talíři asi rok, že za to můžu, loni mi bylo zle, že jsem se zmohla na utření asi 3 stolů, tak jsem se letos ujala snad nejhoršího úkolu - mytí nádobí. Nesnáším to. Vždycky všude bereme plastový kelímky, abychom se tomuhle vyhli. A stejně je tam vždycky bambilion skleniček a hrnků. A. mi naštěstí brzy přišel na pomoc, tak mi to šlo lépe od ruky.

I při balení bylo o zábavu postaráno. M. je vtipálek, takže když šel večer na cigáro a celá chata už spala, napsal L. zprávu, že někdo chodí kolem chaty. Prý: "Jdu to prověřit!" Tahle blbost se okamžitě chytla, takže jsme od té chvíle chodili furt něco prověřovat. :D

Těšila jsem se domů. Navíc mě čekala večer ještě jedna párty. Pořád jsem přemýšlela jestli tam jít, nebo ne. L. s J. jeli do nemocnice pro D., takže se nám odjezd maličko odložil, ale naštěstí to rychle uteklo a mohli jsme vyrazit. V plánu byl ještě oběd v nějaké hospodě, kde to kluci dobře znají. Hned na parkovišti se svině č. 1 se svým manželem parádně vybarvili. Prý nejedou do Prahy a tudíž nemohou nikoho vzít. Ehm, to nám řekli teda brzo. Dobrá. My nacpali M. na přední sedačku, takže jsme se vzadu mačkali já, V. a D., která z tý nemocnice byla celá zlámaná. A jo, my s V. máme prostě velký zadky a celou cestu jsme ji tam drtily ty ztuhlý nohy. A kluci museli přeházet celý auto, aby tam umístili L. Že prej manželé jedou na výlet do Plzně. Oukej. A víte co je nej? Že si to celý vymysleli, protože údajně nechtěli vzít M. do auta. Kurva WTF?!!!

Vychvalovaná restaurace mě docela zklamala. Objednala jsem si mulťák, přinesli mi jahodovej džus. Když jsem poprosila o to, co jsem si objednala, opáčila mi, že bohužel maj jen tenhle. Chvíli jsem váhala, jahody miluju, ale ne takhle zpracovaný. Riskla jsem to. A byl to fakt hnus přeslazenej. Brrr. Jídlo stálo taky za vyliž prdel, dala jsem si žampíky s bramborem a vůbec mi to nechutnalo, navíc jsem pak v jednom šampiónovi objevila dlouhej cizí vlas.

A pak nás čekala už dlouhá mačkající cesta. Chvílema byla sranda, ale většinu času jsme usínali. Nepomáhalo ani rádio, kde hráli samý cajdáky. Ale sláva nazdar výletu, přežili jsme!!!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama