A tak jsem sundala zásnubní prstýnek

Pondělí v 14:14 | K. |  Nekonečná VKV
Nikdy jsem neměla pochybnosti, že se Er. nakonec zas zjeví. Čekání to bylo dlouhý, plný vzteku a rozjímání, jestli tohle mám zapotřebí. Chtěla jsem vlastně už jen jediný. Rozejít se. Hezky pěkně osobně, bez nějakých zbytečných scén. Mám ho pořád ráda, poslední dobou vzpomínám na to, co dobrýho pro mě kdy udělal a není toho úplně málo, ale takhle to dál prostě nejde.


Poznala jsem ho v době, kdy jsem byla po rozchodu a mou náplní života se staly úlety s cizíma vocasama na diskotékách, protože jsem ztratila veškerý iluze. Říkala jsem si, že na nic jinýho než poveselení ti chlapi nejsou. A pak se zjevil tichý zamračený Er., který se ke mně choval jak gantleman a každým dnem jsem si připadala víc a víc opečovávaná a milovaná. A to se mi líbilo, takže jsem se nad sebou zamyslela, s těma úletama skončila a začala si sebe trochu víc vážit.

Všichni víme, jak to pak bylo. Odjel na Vánoce domů, v květnu se vrátil, začali jsme se sbližovat, až mě v červenci 2016 pozval na rande. Dali jsme to dohromady, načež se ukázalo, že to s drahou Oly neměl tak úplně dořešený, tak odjel na Ukrajinu, ta mu zničila doklady a milostpán si tam skoro 8 měsíců zůstal. Když se vrátil, svým chováním mě totálně nasral, ale jak jsme spolu zas trávili každý den, prostě jsem se neubránila a loni v srpnu jsme spolu začali napůl žít.

Dělal píčoviny. Ale zároveň se pro mě stal parťákem. Oporou. Naučil mě jíst. Bez něj jsem byla schopná několik dní v kuse jen pít pivo, kafe a kouřit. Dohlížel, abych se nažrala hezky v sedě, v klidu. Když mi nebylo dobře, uložil mě na gauč a šel vařit. Běžel mi do Kauflandu, kde hodinu hledal "tu moji vege dietu", nebo jak tomu říkal. Falafel se mi zachtělo. Nosil mi růže, těžký tašky. Splnil mi několik snů. Rozkopal se mnou celou zahradu, aby mi pomohl najít zirkony a granáty, když jsem o tom týden předtím mluvila. Vzal mě na houby. Několik let jsem každýho otravovala že chci na houby do lesa.

V noci jsem se k němu mohla kdykoli přitulit a mít konečně ten pocit, že nejsem sama. Na balkoně jsem se mu vypovídávala ze svých trápení, on to přecházel tichým pokyvováním hlavou, aby mi to pak hned druhý den snažil nějak vynahradit. Hledal se mnou čtyřlístky, chodil na procházky, pivko a šipky. Dlouho do noci jsme poslouchali na střídačku naše oblíbený písničky a zpívali si. Ukázal mi, že sex může bejt hrozně krásná věc a že se dá dělat tak, abych pak netrpěla v poskoitální depresi znechucená, že se mě někdo dotýkal. Naučil mě jen neležet v křeči jak prkno, ale i se aktivně zapojit a já si to hrozně oblíbila. Když mi jednou nějakej vožrala v hospodě řekl, že jsem moc mladá na to abych věděla, co je to orgasmus, musela jsem se smát... Zašel se mnou na mé milované Břevnovské posvícení, kde mi splnil všechno, co jsem si přála. A pak... Pak se to posralo.


Namočil se do maléru. Buď má kliku, nebo se nenamočil natolik, jako jeho kolegové. Ti už skoro všichni sedí. A já přihlížela všemu, co se kolem dělo. Viděla jsem ten strach v jeho očích, tu věčnou rozjekanost. Začal mít špatný spaní, každý týden měnil simku a mizel. Zacyklil se do nějakých šílených stavů a já odešla. Když jsme se jednou za čas sešli, končilo to akorát hádkami. Bylo to zoufalý. Kříčel o pomoc, ale nikdy ji nepřijal.

Asi mě podváděl. Já taky nebyla svatá. Hned jak jsme to v tom prosinci prakticky ukončili, sbalila jsem nějakýho barmana v jedný hospodě. Kdyby se mi neudělalo tak zle, kdo ví kam by to zašlo. Pak byla párty hard, kdy jsem se líbala s kamarádkou a svými gay kamarády. Tohle za nevěru vážně nepovažuju, ale ten by vyskočil z kůže... Vyspala jsem se s kamarádkou a den předtím, co se teď vrátil, s jedním chlapem. Nemám výčitky svědomí. Necítím vlastně nic. Prázdno. Nedělala bych to, kdybych věděla, že až přijdu z práce, doma se sejdeme a bude to jako dřív. Dala bych cokoli za to, aby to bylo tak, jak jsme se v lednu dohodli.

Ale není. Když se před dvěma týdny vrátil, nechěla jsem se s ním vidět hned. I když jsem byla plná toho, co mu řeknu, nechtěla jsem nic uspěchat. Přemýšlela jsem o svých vizích. Už tenkrát, někdy před rokem, jsem viděla, jak jsme spolu, já k němu přistupuju poněkud chladněji než dřív a on se může přetrhnout, aby si napravil reputaci. Pokud to tak fakt má bejt, musím ho začít ignorovat, aby si uvědomil, že nebudu zas jako skákat, jak si píská. Přemýšlím, co ho vede k tomu, že skoro ve všem kecá. Nevím, jestli si myslí, že jsem úplně blbá a když mi napíše: "Zítra budeme dělat to a to." že to do druhýho dne zapomenu nebo co.


Chtěla jsem se s ním vidět už předminulý týden, ale odjel do Krumlova/Budějovic. V Budějovicích jsem ho dokonce potkala. Prý pracovně. Psal mi, že průserů bylo dost a chce začít poctivě. Asi si zas myslel, že to hned zapomenu... Minulou středu jsem si ráno na klíče pověsila andělíčka pro štěstí, kterého mi přinesla kolegyně a s pocitem, že se asi naše setkání blíží, jsem vyrazila dolaďovat přípravy na veletrh.

A fakt že jo. Odpoledne mi napsal, že by mě chtěl vidět, že už je v Praze. Napsala jsem mu, ať přijede teda v 6 za mnou. Přijel. Dokonce o půl hodiny dřív. Setkání proběhlo tradičně. Omluva žádná. Jen ten jeho sebejistej xicht typu: "Tak jsem tady, všichni si ze mě sedněte na prdel a buďte rádi, že jsem se vůbec vrátil." Zašli jsme na pivo. Můj plán byl jasný. Nasranost jsem ani nemusela hrát. Vyjmenovat mu všechno, co se tu dělo a co mě jako hodně vytočilo. To, že mi tu v lednu zas pěje pohádky, jak děsně mě miluje a že za 2 dny bude zpátky, že domů ani nepojede, jen to otočí na hranicích. To, že buď tu byl on sám, nebo ta cikánka, kterou si nastěhoval do bytu, jela za ním na Ukrajinu, protože mi od ní přišly z jeho čísla nějaký SMS... Nebo jak mě před 3 týdny naháněli od 4 od rána ty lidi. A tak dále a tak dále.

Všechno zakecal. Na ty SMS koukal jako kdybych je snad psala sama sobě. Vlastně mi vysvětlil úplný hovno a když jsem ťala do živýho, začal kolem sebe prskat. Pak teda uznal, že mám pravdu. Jasně, a on klid, to známe.

Zašli jsme na vyhlídku do Stromovky. Cestou tam mě několikrát políbil a objal. Tak ráda bych se cítila jako dřív. Ale necítím. Cítím smutek a pomalu se začínám smiřovat, že to budeme muset definitivně utnout. Zajímal se o práci, jestli by ho prej nevzali zpátky do chráněný dílny. Slíbila jsem mu, že se teda poptám.


Začalo se stmívat. Mistr otravoval, že si najdeme nějakej hotel. Chtěla jsem ho. Hrozně. A tak jsem na to kývla. Odjeli jsme teda na Anděl, někde u Arbesáku je tam hodinovej hotel. Ehm. Bylo plno. Chtěla jsem si sednout, dát si v klidu cígo a podívat se na mobilu na nějaký možnosti ubytování, protože jsem po celém dni příprav na veletrh byla pěkně uběhaná. A ten idiot najednou zmizel? Když jsem mu volala co jako je, tak mi ještě vynadal, že jsem si dovolila sednout a že nebude na mě čekat. WTF?!

A ano. Já lituju, že jsem se okamžitě nesebrala a neposlala ho do píče. Místo toho jsme se teda sešli na Andělu a jeli k nám na sídliště, kde je docela levná ubytovna. Bylo kolem půlnoci, mně druhej den čekal veletrh. Na ubytovně nám řekli, že už pokoje nemaj, tak jsme jeli zas do centra. V tu chvíli se začal zas chovat normálně, držel mě za ruku a říkal, ať jedu domů, že musím být odpočatá do práce, aby mi T. nenadávala, že on se v nejhorším vyspí na lavičce, že tady jsem důležitá já. Nechápu. Asi se s ním vídám pořád jen proto, že mě fakt zajímá, co má za poruchu.

Tak jsme se vrátili na Anděl. Tam mě táhl na Zborovskou a nedal si za boha vysvětlit, že nám z ní žádná tramvaj na Mírák nejede. A ten noční autobus ujel, protože mistr se šel někam za roh vyčůrat. No nakonec jsme dojeli někam za Masaryčku, kde nás ubytovali. Byl to hotel kam si chlapi voděj kurvy. Šla jsem do toho vlastně jen z důvodu, že sbírám bizarní zážitky.

Cítila jsem úlevu. Zula si konečně boty, napila se v klidu vína, dala si cígo. Hodili jsme sprchu a povídali si. Vypadla z něho opravdu potěšující věta: "Rozhodl jsem se, že chci být sám." A pak mě začal vášnivě líbat a láskyplně se dotýkat na všech těch místech, kde to umí jen on. Když bylo po všem, pevně mě objal a celou noc se zase tulil. Skoro jsem nespala, ale byla jsem ráda, že jsem zas v jeho přítomnosti. Než přišlo ráno, světlo... Všimla jsem si, že má na krku řetízek s nějakými srdíčkami. Vypadal jak dámský. Vyprostila jsem se z jeho objetí a otočila se zády. Paráda. Doufám že jsem třeba ještě něco chytla.


Ráno jsem ho vzbudila, jestli mě půjde doprovodit. Souhlasil, celkem bez keců. Až mě to překvapilo. Odešli jsme pryč. Úplně normálně jsem se ho zeptala, jestli teda jede do toho Rakouska, jak se zmiňoval. Začal na mě naprosto bezdůvodně ječet že nejede. Poslala jsem ho do prdele, že co mu zas je. Po cestě byla otevřená večerka. Byla jsem upocená, nečekala jsem že nebudu spát doma, tak jsem neměla triko na převlečení ani kartáček. Zašla jsem si teda alespoň pro žvejky a deoš. A jak jsem byla taková zblbá, dlouho mi to trvalo a s přiblbým úsměvem jsem se furt omlouvala. Prodavač se mi smál, ale v pohodě, nakoupila jsem.

Vyjdu ven a mistr zas 50 metrů předemnou. Když jsem se ho zeptala, co to má zas znamenat, proč na mě jako nečeká, vyštěkl: "Já se nebudu koukat na to, jak tam flirtuješ s nějakým číňancem!" Další WTF. Ptala jsem se ho, že když jsme teda u těch žárlivejch výstupů a výčitek, od jaký děvky dostal ten náhrdelník. Jestli od milenky nebo manželky, nebo má ještě nějakou čtvrtou... Ŕekl že si ho pořídil sám. Jasně. A teď, prosím, tu o Červený Karkulce.

U metra jsme si dali ještě cigáro. Stál tam jak zmlácenej čokl a koukal co já jako na vzniklou situaci. S takovou tou apatii jsem k němu pronesla, že je debil a že dostal už dost šancí a všechno to prosral. Že se ho zeptám na tu práci a jestli to zas prosere, ať mi dá už konečně pokoj. Že je mi jedno, že spolu nebudeme, ale tím pádem ať mě přestane otravovat. Kejval hlavou. A pak se projevila moje schizofrenie. "Tak snad mi dáš aspoň pusu na rozloučenou, ne?" A on, ve chvíli kdy jsem se otočila zády: "Zavolej mi!" Tohle je možná ten důvod. My jsme oba úplně stejný kreténi.

Celý den jsem o tom přemýšlela. Rozleželo se mi to v hlavě a došla jsem k závěru, že tohle je celkem v prdeli. Jeho drzost nějak přesáhla veškerý meze. Dozvěděla jsem se úplný hovno, ještě byl na mě vpodstatě sprostej, že jsem mu vytkla, že jsem mu před jeho odjezdem dobila kredit a nestála jsem mu ani za blbou SMS, že žije. Přijde mi, že zas byl s tou svou, teď do toho ta cikánka. To chce mít jako 3 ženský naráz? Když jsem se ho ještě v tý hospodě zeptala, jestli mi zas jako bude ta Darina psát, řekl mi: "Zatím ne." Kurva jak zatím?! Kdyby neměl takovou sílu, tak mu fakt dám pár facek. Říkala jsem to kolegyni a shodly jsme se, že to nemá dál cenu. Tady by pomohl tak možná zázrak a i když na ně věřím, zas až tak velký zázraky se nedějí.


Odpoledne mi volal. Že si sehnal ubytovnu, ať mu dám 2000,-. Že v pondělí nastoupí k nám do tý práce a tak mi to hned, jak dostane výplatu, vrátí. Řekla jsem mu, že mu žádný peníze nedám ani nepůjčím. Už jsem mu jich dala dost, dokud platil nájem a byl tu pro mě, tak jsem s tím neměla problém. Ale teď? To tam tu dvojku na veletrhu raději prochlastám a aspoň z toho něco budu mít.

Měli jsme se v pátek vidět. Jít na Náplavku. Nechtělo se mi. Neměla jsem na něj náladu. Veškerá vzpomínka na něj ve mně vyvolávala divný pocity. Něco mezi smutkem a totálním pohrdáním. A tak jsem jela domů spát. Trochu jsem povyprávěla bráchovi, toho to akorát nasralo.

V sobotu jsem vzala "rozbitou vázu", co jsme loni našli na tý zahradě ukázat jednomu odborníkovi. Jsou to šutry. Zirkony a granáty. Napsala jsem mu zprávu, že měl pravdu, že je to fakt náš malý poklad. Neodepsal. Nezájem. V neděli ráno jsem mu napsala, že by bylo fajn, kdyby svou šanci neprosral a na tu brigádu dorazil. Kolem 12 mi přišla odpověď, že je mimo Prahu a ať ho omluvíme a najdeme si někoho jinýho. Jako takhle, my s ním naštěstí nepočítaly, takže chlapy jsme domluvený měly... Ale stejně. Šla jsem mu volat, jen abych se zeptala kde je a kdy se vrátí. Výsledek? Ten debil si mě blokoval? A ještě zapomněl, že když si skryju číslo, stejně se mu dovolám?

Uznávám, řvala bych na něj a vím že to nesnáší. Ale třetí WTF?! Napsala jsem mu. Že se mi nelíbí, že furt akorát lže. To, že se vrátí do práce byl jeho nápad. On říkal, ať se zeptám, i přesto, že jsem mu řekla, že ho tak úplně v tý práci zpátky nechci. Ptala jsem se ho proč mě blokuje, co jsem mu udělala tak špatnýho že se musí chovat jak totální zmrd. Když mě dál zvesela ignoroval, tak jsem ho už jen poprosila, ať mi už nikdy nevolá že chce půjčit a nebrečí mi na rameni, že mě děsně miluje. A že já ten magor nejsem, všechny tyhle lži mám v SMS od něj...

A pak jsem se zhroutila. Velká paráda, když máte před sebou ještě 4 hodiny prodeje a musíte se před zákazníky tvářit jako jak je život velká legrace. Pohled mi padl na levou ruku. Nosím je. Stále. Stříbrný zásnubák s jantarem na prsteníčku a takovej zlatej kýčovitej s kamínky na palci. Zvykla jsem si na ně. A on, když se sejdeme, a vidí, že je stále mám, vždycky se na ně spokojeně culí. Jakoby mu to snad dávalo zelenou. Zelenou k tomu, že mě může dál oblbovat a vodit za nos. A tak jsem je sundala. Oba. Všechno se ve mně stáhlo. Uložila jsem je do kabelky a pak se šla vyřvat na pivo ven...


Nelituju ničeho. Byla to skvělá zkušenost, která mi paradoxně ukázala že dokážu nemožný. Obrnila jsem si nervy. naučila se bránit, když se mi něco nelíbí. Nasbírala jsem s ním spousty zážitků, o kterých jsem tu nikdy ani nepsala a za který jsem fakt vděčná. Trápí mě akorát, jak člověka drogy a touha po bohatství dokážou takhle vymlet. Z toho inteligentního férovýho chlapa se stala labilní sračka, která kope kolem sebe, protože on jedinej je ta chudinka, který všichni ubližujou.

Vyčítám si, že jsem mu dala takovou svodobodu. Moje předchůdkyně ho nutila chodit na 13 hodin do práce každý den. Před naším rande jel 3 měsíce v kuse - 13 hodin denně + 2 hodiny strávil cestou. Na chujoviny a osobní život mu tím pádem nezbýval čas. Doma padl do postele a spal. Chodil do práce i s teplotama. Všechny peníze odevzdal mámě a rodině. Máma mu z toho kupovala akorát cigára a vařila jídlo, nějaký kapesný? Neexistovalo. A pak jsem přišla já. Vedle mě pracoval jen 10 hodin denně, neděle měl volný. Naučil se sem tam do práce nejít. To jsme se místo toho váleli raději v posteli. Peníze dostával na ruku, zaplatil z nich akorát nájem, ze zbytku sem tam něco poslal dětem, ale jinak mohl jít do krámu a koupit si cokoli, na co měl chuť. Přestal se mnou abstinovat. Paradoxně po pití nikdy neměl žádnej blbej stav.

Furt si říkám kdyby, kdyby... A pak se zas vrátím do uvědomění, že jsem pro něj udělala maximum. Vždycky jsem pro něj byla oporou, kdykoli udělal nějakej malér, vyslechla jsem ho, utřela mu slzy a snažila se mu pomoct. Jenže on zhruba od toho listopadu tu pro mě přestal existovat. Už jsme řešili jen jeho. Jen jeho trápení, problémy. Jen bral. A sliboval, že toho nechá. Pořád mi nějak nejde do hlavy, co ho k tomu vedlo. Co mu se mnou chybělo. Peníze jsme měli celkem slušný, po zaplacení nájmu nám zbylo dost a nemuseli jsme se nějak hodně omezovat. Nikdy jsem po něm nechtěla žádný drahý dárky. Jednou mi koupil svetr asi za 4000,- a přitom mi udělalo mnohem větší radost, jak jsme si do 12 dopoledne od noci povídali nahatý na gauči. Rozuměli jsme si. Máme stejnej smysl pro humor, oba jsme zastydlý puberťáci. Péči o domácnost jsem taky nějak extra nezanedbávala, je fakt že tomu vaření jsem moc nedala, ale ve špíně jsme nežili. A v posteli nám to klapalo, sám si mě vycvičil tak, že to s ním dělalo neskutečný věci. A věřím tomu, že to nikdy předtím nezažil. Já taky ne.

Chci jen vědět, co se mu v tom vakuu honí. Jestli mi lže cíleně s nějakým plánem, jestli mě má pořád rád. Protože když pak vidím jak se ke mně cpe v tý posteli když spí... Já se nikdy k nějakýmu sexuálnímu objektu, kterej pro mě nic neznamenal, vážně nepřibližovala. Pamatuje si každou píčovinu co jsem kdy vypustila z pusy. Přijde mi schizofrenní. Už jen jak mu přeskakuje z minuty na minutu. Vždyť to není normální.

Přála bych si, aby se sebou něco udělal. Aby zase začal abstinovat, chodit do práce a když mám tu pravdu, tak mě poslouchal. Ale má trpělivost není bezedná. Je mi líto že takovej fajn chytrej týpek, kterej miluje děti, přírodu a umění, se řítí takhle do prdele.

A stejně si myslím, že to není definitivní konec.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Xira Xira | E-mail | Web | Pondělí v 14:33 | Reagovat

Je to smutný, ale to je život..

2 stuprum stuprum | Web | Pondělí v 14:36 | Reagovat

Ty vaše milostné vztahy by vydaly na pořádnou telenovovelu. Jen v dobrém samozřejmě. :-)

Doufám, že jednou nebudeš mít něco podobného zapotřebí, protože to opravdu není zábava. :)

3 hedd hedd | Web | Pondělí v 15:29 | Reagovat

Upřímně si myslím, že je to pro tebe takhle lepší... ačkoliv to bolí úplně stejně.

4 K. K. | E-mail | Web | Pondělí v 16:46 | Reagovat

[1]: Aspoň se nenudím.

[2]: No, slýchávám ze všech stran, ať ji vydám knižně. Takže poslední dobou přemýšlím, jak to pojmout. Třeba z toho vytřískám aspoň nějaký prachy. :D

[3]: Zatím určitě. Ale stejně... Jak to znám, on se do tý práce vrátí a pofrčí to na novo. My se spolu nesneseme ale bez sebe nemůžeme žít. Kéž by si uvědomil, co dělá blbě, protože kdyby... tak je to fakt strašně super kluk a táta. Už jen kvůli těm dětem bych chtěla, aby se dal dohromady.

5 Kong Kong | Pondělí v 19:44 | Reagovat

Pokud Er měnil každej tejden simkartu, tak asi nevěděl, co je to IMEI. Pokud klient mění vícekrát za čas simkartu, stává se u operátora stále nižším číslem na seznamech v databázi, které to sledují, a má k nim přístup policie. IMEI telefonu se dá i přepsat, ale je to ještě nebezpečnější.Ideální je sebrat někde mobil u kontejneru, a hlavně v případě nějakého konflikut nepoužívat novější typy, a zejména ne chytré telovny...

6 K. K. | E-mail | Web | Pondělí v 20:03 | Reagovat

[5]: Až ho uvidím, dám mu to jako tip a trik do života. :-D Ale myslím, že to ví, měnil poměrně často i ty telefony.

7 Kong Kong | Úterý v 10:42 | Reagovat

Ty sympatické ukrajinské chlapce s typickým východoslovanským úsměvem a perfektním armádním výcvikem znám z osumdesátých let minulého století, kdy jsem byl mimo jiné v Kyjevě na školení počítačů. Vždy mne fascinovala jejich upřímnost a všehoschopnost, se kterou byli schopni na rozdíl ode mne vypít litr vodky na posezení, a pak, protože je někdo rušil v hotelu svým hovorem na ulici, sáhli pod postel, a vyhodili s úsměvem z okna na ulici obranný granát. To nádherné ticho pak až do rána...

Dnes se Ukrajina přesunula na Východ, a máme ji tu v Praze. Abych ale byl upřímný, i když mne fascinujete svou odvahou, nezávidím Vám...

8 Pufflie Pufflie | E-mail | Web | Úterý v 11:29 | Reagovat

Je hrozně krásné, že tam umíš najít to hezké, ale vidíš i ty problémy. Na začátku je snad každý vztah skoro dokonalý a zpětně to pak člověk vidí jinak, kort po zlých zkušenostech. Takže je fajn, že jsi schopná i teď uznat, že ti toho spoustu dal. Když už to ale není k stání, musí to prostě skončit, hotová věc.
Obdivuju, s jakou otevřeností to všechno píšeš. Doufám, že to má aspoň trochu "terapeutický účinek". Definitivní konec by to měl být, evidentně ti to nedělá úplně dobře. A bude to tvoje rozhodní a sílá tvé vůle, jestli jsi schopná za tím vším udělat fakt hodně tlustou čáru.
Přeju hodně štěstí.

9 K. K. | E-mail | Web | Úterý v 11:54 | Reagovat

[Smazaný komentář] Já se už jen báječně bavím. Díky za komentář, musela jsem se tý představě i zasmát :)

[Smazaný komentář] Jo, tak zas tak vymatlaná abych to ještě pořád viděla s růžovejma brejlema nejsem :D A jo, pomáhá to. Třeba z toho jednou tak kniha fakt bude. Uvidíme jakej bude mít závěr, zatím vůle chybí, ale on si s tím ten osud nějak poradí, o tom nemám pochybnosti.

10 K. K. | E-mail | Web | Středa v 12:06 | Reagovat

Koukám, že se tu ten můj včerejší koment asi už nikdy neobjeví :D Blogu, blogu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama