Jak jsem přežila Svět knihy 2018

Pondělí v 20:20 | K. |  Klávesnicí
V tomto období na mě vždy vyskočí spousty článků o návštěvě Světu knihy. Pisatelé bývají plní zážitků, nadšení. Odnesli si spousty knížek, navštívili třeba i nějakou tu zajímavou besedu a svůj den zakončili příjemným posezením v kavárně či restauraci u střechy. A pak si hezky, v klidu, odešli domů.

Rozhodla jsem se tedy přinést pohled z druhé strany. Už loni jsem psala o bujarých přípravách tohoto, pro vydavatele, asi nejprestižnějšího veletrhu. Tentokrát se pokusím vás zasvětit, abyste viděli, co je za přípravami i samotným prodáváním práce, a že to není úplná sranda.


Letos naše vydavatelství váhalo, jestli se veletrhu zůčastní, protože když sečteme náklady (nájem stánku - a to máme základ, bez nějakých zásuvek, světel apod., dopravu, parkovné, zapůjčení dodávky...) blížíme se k 50 000,-. A do toho nepočítáme peníze na občerstvení (který si stejně z 2/3 cálujeme z vlastní kapsy), plat pro mě a kolegyni, popř. chlapský pomocníky, kteří nám pomáhají se stavbou a následným zbourání stánku.


Samotné přípravy zboží začínají zhruba dva týdny před veletrhem. T. mi dá seznam knížek a kolik kusů od všeho vzít. Drobnosti - jako třeba placky, pohlednice atd. nechává v mé a kolegyni režii. Je tedy nutné zohlednit jak je daný motiv oblíbený, popř. naopak vzít víc věcí, které jsou přes internet nedoceněné. Jako třeba letos. Jeden titul se přes eshop neprodal už zhruba rok. Ani mi ho T. nedávala do seznamu. Nedalo mi to, asi 4 kusy jsem vzala a málem se nám o ně na stánku poprali... Tohle všechno zabralo svým objemem zhruba 15 banánových beden. Což je velká paráda, když v prostorách skladu máte stále neuklizenou vratku, která zabrala asi tři palety.

Kromě věcí, které máme fyzicky na skladě, je potřeba vyrobit zboží, které máme na zakázku. Vytisknout trika, natisknout dřevo. T. udělala nálož hrnků, otevíracích zrcátek a úplnou novinku - podložky pod myš. Každý rok se snažíme zákazníky něčím překvapit. Zároveň T. vždycky překvapí i mě a kolegyni - loni třeba přivezla krabici ručníků, předloni povlaky na polštáře. Mimo zboží je potřeba přichytat i provozní věci, které máme z části ve druhém skladě - pult, skříně, stojany, figurínu, misky, ubrusy, letáčky s kontaktem, paragony, kasu, razítko, kolíčky a další nezbytný ptákoviny k ozdobení.

Letos jsem se stavění stánku neúčastnila. Celou středu, kdy už na Výstaviště ofiko můžeme, jsem dolaďovala další drobné přípravy zboží - textil, samolepky, obrázky a tak dále a tak dále. Rí. s T. jeli na stánek už ráno kolem 8. Samotná stavba začala lehce po poledni. Je potřeba nainstalovat dekorace, sestavit skříně, smontovat pult, natáhnout kovovou síť, položit ubrusy a vyložit zboží. Když jsem na SK byla poprvé, říkala jsem si, kam to všechno proboha nacpeme. Teď už vím, že by stánek pojal minimálně dvojnásobný množství zboží. Už máme systém, kam co umístit, zásoby knih máme v hromádkách pod pultem a v pultu.

Netuším, do kolika stavili tentokrát, ale loni jsme z Výstaviště odcházeli kolem 10 večer. Všichni unavený, uťapaný a s pocitem, že ty 4 následující dny nemůžeme přežít.


Den 1. - čtvrtek

Protože nemáme šanci připravit všechno tip ťop předchozí den, snažíme se na Výstavišti sejít už kolem 9. Takže to dopadá tak, že tam většinou půl hodiny tvrdnu a nemám se jak dostat dovnitř. Boční vchod, který máme nejblíž k našemu působišti, okupuje zdánlivě drsně vyhlížející sekurity. Párkrát se mi povedlo někoho takhle přemluvit, že musím připravovat a vystavovatelský průkaz ukážu zpětně, ale tenhle vypadal neoblomně, takže jsem si sedla s cigárem na obrubník a vyčkávala příchodu holek.

Ty dorazily kolem půl 10. Zhruba do 11:45 jsme stánek ladily. Komise připravovala textilní dekorace, já se tam tak nějak bezduše vzpamatovávala ze svého bídného osobního života. Psaly se cenovky. Máme veletržní slevu, která se počítá z DPC. Takže většina vás vyjde levněji než na eshopu. Ale určitě ne všechno, některé naopak vyjde o trochu dráž.

Veletrh je fajn, že jsme mimo barák a máme tak čas si pokecat tak jako jinak. Zejména s komisí. S T., když chci řešit i něco osobního, napíšu jí to na FB nebo Skypu, ale s "mámou" v kontaktu takhle nejsem. Hned jsme zdrbly co se dalo. Pak holky odešly na oběd a my s kolegyní mohly konečně trošku vydechnout. Je dobrý, že je nás tam víc a není tedy problém si odskočit pro pití, na cigáro nebo vyčůrat. Horší pro mě býval třeba Kulaťák, kde jsem kolikrát v tý zimě musela stát 7 hodin na stánku sama. To si pak člověk nenosil ani čaj v termosce, protože by se počůral.

Buď bylo návštěvníků letos méně než předchozí roky, nebo jsem už tak zběhlá, ale nenastala snad nikdy situace, kdy bych nestíhala obsluhovat. Pamatuju chvíle z minulých let, kdy jsme tam měli kolikrát i hrozně nervózní ženský. Ta jedna se tam tenkrát tak cpala, že paní shodila právě zaplacený špendlík a ještě nám vynadala, že nám to trvá.

Od brzkých hodin se pečlivě hydratujeme. Každý rok točili výborného Lobkowicze, letos jsme se museli spokojit s poněkud horším Primátorem. Pivo bodlo, protože z toho jak je člověk tak uhnanej, že nemá absolutně chuť se najíst, nehledě na to, že tady funguje zákon schválnosti a když si tam s tím rohlíkem sednete, zaručeně na vás okamžitě začne někdo mluvit. Pivo - neboli jointový nápoj, jak trefně poznamenala jedna zákaznice, je super alternativa. A navíc pro lidi, kteří neumí moc dobře komunikovat s ostatními, je to fajn způsob, jak se trochu rozkecat.

Den utekl rychle. Krom pivča jsem šla okoštovat i báječný ledový kafe. To dělali trošku lepší v areálu, než v oblasti stánků před vchodem. Odpoledne se za mnou na návštěvu stavila kamarádka J. s jejím kamarádeme M. Připravila si pro mě krásný překvapení - protože jsem nemohla na Enriqua, nasbírala tam tašku konfet. Tady na veletrhu si mě zavedla do takovýho odkladiště v našem křídle, kde za zataženými závěsy na mě celou tu nálož vysypala, abych si užila atmosféru koncertu - a ještě mě obdarovala klíčenkou. Kromě ní se stavila hned ráno na pár minut i babička s tetou a odpoledne se ke mně hlásila nějaká paní, co pracovala s mým tátou asi před 20 lety. Byla hrozně pyšná, že jdu v jeho stopách. Vůbec nevím, kdo to byl, ani podle jména si ji nepamatuju. Ale byla moc milá :)

S kolegyní jsme ještě při kratší procházce potkaly maskoty - takovýho plyšovýho s obří hlavou, Flinstona a postavičky ze ScoobyDoo. Neváhaly jsme a vyfotily se s nimi ve fotokoutku v pravém křídle - fotky nám moc milý (a hezký :D) fotograf hned vytiskl a věnoval. Udělala jsem taky první nákup - v antiku jsem ulovila Léčebný kód a u mého oblíbeného Anagu jsem odnesla něco o Intuici a titul V proudu snění, který mi bohužel loni vyprodali.


Den 2. - pátek

V pátek to bývá o něco lepší než ve čtvrtek - ten je pro odbornou veřejnost, takže ani výdělky nejsou moc slavný. My v kase na konci dne měli třikrát méně než zbývající dny a to je už podstatný rozdíl. V pátek dopoledne chodí hodně školy, takže děti spíše okukují, ale sem tam si nějaké něco koupí. My pak nacházíme dost času na to si areál konečně projít a samy začít nezřízeně utrácet.

Za ty roky jsem si tam už našla pár jistot. Podporuji organizaci Mamma help, která pomáhá ženám s rakovinou prsu. Loni jsem si u nich kupovala úžasnýho látkovýho slona - kolegyní pojmenovaného na Bimba. Letos jsem váhala mezi žirafou a pejskem. Váhala jsem tak dlouho, až mi pohled padl na háčkovaného jednorožce a bylo rozhodnuto. Vendelína vytvořila paní, která je zrovna na chemo. Prodavačky si moji nefalšovanou radost z nové hračky vyfotili, že fotku zašlou tvořitelce. Pak jsem zamířila do průchodu, kde má stánek Život dětem - tam si každý rok kupuju keramickou ozdobu. Letos padla volba na sluníčko. Byla tam i paní z Ligy proti rakovině, ale letos je kytičkový den až 16., takže tam měla jen letáčky a dárky pro děti.

V nakladatelsví Paseka rozdávali prďácký pohledy k vydaným titulům. Musím říct, že ten k Sexkomixu mě opravdu dostal a chvíli jsem přemýšlela, že bych si knihu i pořídila. Chtěla jsem si pohledů vzít víc a rozposlat to všem svým EX. To by koukali! :D


Každý rok navštěvuje Svět knihy i spousty slavných osobností. Mají tam hodně besedy, autogramiády, ale chodí tam i jako návtěvníci. Loni jsme tam s kolegyní naháněly Davida Novotnýho. Letos tam přišlo pro mě opravdu velmi milé překvapení. Kolem stánku nám najednou prosvištěl Pavel Batěk, kterýho naprosto zbožňuju - nedalo mi to a šla jsem si pro společnou fotku. Byl moc milej. Sice se tam tvářím jak debil, ale to vůbec nevadí.


Potkala jsem tam třeba Petra Čtvrtníčka, Jiřího Krampola. Honzovi Potměšilovi několikrát sjely oči na mou hruď, kde jsem měla potisk na triku. :D Potkala jsem třeba ještě Igora Bareše, Lukáše Pavláska, moje oblíbené tvůrce Cabaretu Calambour, Milana Peroutku, který s nimi začal spolupracovat (že tam měli besedu jsem zjistila samozřejmě až doma :D). Na stánek se nám přišla podívat Terezka Tobiášová.

Odpoledne nám T. přivezla na stánek svou desetiletou dceru, se kterou tradičně rozdáváme po areálu stolní kalendáře, které se nám nepodařily prodat. Ze začátku to bývá těžký, protože se stydíme cizí lidi oslovovat, ale stačí 2-3 kolečka a už se naučíme takové ty klišoidní fráze: "Můžu vám nabídnout dáreček?" nebo: "Už máte náš krásný kalendář?"

A pak postupně začnete umírat. Protože máme stánek v tom vyhořelém křídle, jsme celou dobu ve stanu. A stalo se, že jsem otekla zhruba o jednu konfeční velikost. Boty, které mám o velikost větší, mi najednou byly akorát. Ne, není to normální a plánuju s tím něco dělat, nicméně teď bylo pozdě. Hodně mě to omezovalo v pohybu, špatně se mi ohýbalo pro knihy. Komise si ze mě dělala srandu, že spolu začneme chodit na procházky, nebo se do toho stánku příští rok nevejdeme. Letos bylo opravdu extrémní vedro. Ve čtvrtek se na chvíli zatáhlo a začalo foukat, ale spadlo asi 10 kapek a zas byl hic.

Smyslem samotného veletrhu je krom představení se veřejnosti i získávání kontaktů a nabídkám spolupráce. Stánky obcházejí zůstupci tiskáren, jiných podobných akcí, organizace, distributoři a vyměňují si kontakty, chodí spolu na kávičky a obídky. Já mám za sebou jen jednu kávičku s klientkou. jinak se mi naštěstí tyhle schůzky vyhýbají.

Pátek byl pro mě asi nejnáročnější. Veletrh končí v 19:00. Domů jsem tedy dorazila kolem 20:30 a během pár minut usnula. Dokonce jsem byla tak unavená, že jsem se ani nezvládla jít osprchovat, což po tom maratonu byla fakt prasárna. :D (Ale dle bráchy jsem nezapáchala, tak OK.)


Den 3. - sobota

Sobota nebyla špatná. Člověk už ví, jak na to - pamatuje si ceny, naučí se zas takové ty řečičky se zákazníky. Protože už třetí den jen chlastáte, máte už takovou tu tradiční hladinku a stane se z vás člověk flegmatickopřátelský a to mají ostatní rádi.

Hned ráno jsem se omylem ocitla v Euromedii, kde jsem se vrhla do "bitky" o knihy ve výprodeji. Nic moc mě nezaujalo, ale pak jsem našla dvě, které jsem tam nechat nemohla. Jedna o výkladu tarotu, druhá o andělech. To mě ba.

Asi nejraději budeme vzpomínat na dva zákazníky. Pána, tak kolem čtyřicítky, který na nás již z dáli volal: "Máte na mě tričko? V XXL?" A do svítivě limetkového trika, které jsme skutečně měli, se okamžitě převlíkl a pak se nám chodil ukazovat jak mu to sluší. Další milá zákaznice u nás opět zkoupila několik položek s kočičím motivem. Ukazovala nám i fotku svýho kocoura, jak spí na našem polštáři, který si koupila loni. A druhý den nám to fotku poslala na FB a napsala nám tam moc milou pochvalu. Potkala jsem tam třeba i paní učitelku ze základní školy, která učila paralelně prvňáky z druhý třídy. Pořád ještě učí a moje třídní prý taky, tak ji bude pozdravovat.

S malou jsme zas rozdávaly kalendáře. Je pravda, že díky tomu se člověk na stánku moc neohřeje a tím jak furt někde pobíhá mu den hodně rychle uteče. Vysloužily jsme si i nějaké dárečky - třeba loutky Šípkové růženky nebo u Mamma help korálkového andělíčka pro štěstí. Většina lidí měla z našich kalendářů opravdu radost, spousty z nich si jich bralo i víc pro ostatní. Byly jsme rády, protože jsme musely rozdat asi 15 banánovek. (A až na jeden co jsem zapomněla v tašce, se nám to fakt v neděli povedlo).

Tenhle den jsme se taky konečně pořádně najedly. V areálu je restaurace, kam jsem se letos ani podívat nešla, ale loni tam měli takový ty klasiky jako řízek atd. Nostalgicky jsme vzpomínaly na stánek, kam jsme si předchozí roky chodili pro pivo. Krom výbornýho Lobkowicze a milé výčepní tam měli i fajn výběr svačin - chlebíčky, koláčky... Letos to byla celkem bída. U výčepu měli akorát nějaký bagety a toasty a pak oříšky - ty byly lákavý, ale poměrně drahý. V přízemní kavárně měli teda nějaký koláče, ale tam jsem se nešla podívat. K osvěžení posloužil celkem dobře Ugo, tam si parchantíci furt chodili pro zmrzku.

Hodně stánků bylo venku před hlavním vchodem. K těm po pravé straně jsem ani nešla, ale vypadalo to na nějaké burgry. Ty byly i na levo. Zaujal mě stánek s domácími hranolkami, ochutnala jsem je od A., byly vážně moc dobrý, ale v tom vedru mi to nepřišlo jako dobrá volba. Dobrá volba byl veganský stánek, kde jsme si daly s kolegyní skvělý dýňový kari s rýží. Bylo to fakt super a konečně jsem přestala být protivná.


Za zmínění určitě stojí i milý setkání s pány Uhlířem a Svěrákem. Na jejich muzice jsem vyrostla, Cimrmana i normální filmový role Svěráka zbožňuju. Odpoledne měli autogramiádu, tak jsme je šly s A. a kolegyní obdarovat kalendáři a poprosit o společnou fotku. Byly skvělý, takže mám zas zážitek do sbírky.



Den 4. - neděle

Neděle je zvláštní - člověk už jede na autopilota a protože největší vlna návštěv je dávno za ním, s pivem už nečeká na úder dvanácté, ale začne hezky pěkně od rána. Den je kratší, ale tím, jak nechodí tolik lidí, tak to utíká asi podobně jako v sobotu. Letos jsem na stánku skoro nebyla. Zbývala nám halda kalendářů na rozdávání - kromě malý jsem měla na pomoc i pětiletýho M., kterej naši větu: "Můžu vám nabídnout dáreček?" vytunil na: "Můžu?!" a rezolutně natahoval ručky s kalendářem až do obličeje zákazníkům. Fungovalo to. "Sbalil" dvě ženský. My s A. žádnýho chlapce neoslnily. Jednoho jsem dokonce oslovila jako holku...

Našly jsme výborný strategický místo, kde jsme si jen stoupli a lidi si kalendáře sami brali. Ještě tam byl vzduch, takže nás to příjemně osvěžilo. S tou klimoškou je to tam fakt na prd. V tom našem koutě, nebo třeba i v tý Euromedii, která je udělaná jako projdena, je naprosto nedejchatelno. Tentokrát to technický zázemí celkově pokulhávalo. Nedostali jsme odpadkový koše, brigádníci pro binec taky nechodili tak často jako loni, takže jsme si tam střádali pod pultem Himaláje, Taky nebyly úplně moudrý kryty na kabely, o který se tam přizabilo několik lidí. Potom, co se tam jedna paní regulérně vymlela, to kolegyně nevydržela a šla na info. Tak to přelepili nějakými žlutočernými páskami, ale do tý doby se tam furt někdo přizabíjel. Jediný co bylo lepší než loni - nestalo se, aby na WC nebyl toaleťák. Loni jsem tam sice našla vibrátor a další poklady, ale hajzl papír aby člověk pohledal. :D

Odpoledne jsem zas měla celkem zajímavý zážitek. Protože jsem se, alespoň dočasně, pokusila od Er. odprostit a dokonce jsem udělala tak zásadní krok, že jsem si sundala zásnubní prstýnek, a celkově se mi od rána absolutně nedařilo, bylo na mě vidět, že jsem smutná. Přišla za mnou L., to bylo moc fajn, zrovna jsme rozdávali s malym kalendáře, když v tom mě oslovil nějakej pán - masér a fyzioterapeut. Rozhodl se mě psychicky ještě trochu dorazit. Jako takhle, nedozvěděla jsem se nic novýho - to že jsem labilní, měla bych si najít normálního chlapa abych měla pravidelný sex a nebylo by vůbec od věci zhubnout, vím i bez toho. Ale zní to prostě jinak, když vám to říká někdo, koho znáte pět minut. Svěřila jsem mu svoje neduhy, tak docela koukal. Pak mi prokřupával krční páteř, k překvapení obou ji nemám tak děsnou, jak jsem čekala. Dal mi nějaký rady a vizitku a rozloučil se.

Kolem čtvrté jsme rozdávali poslední krabici kalendářů. To už akce skončila a areálem se toulalo už jen pár posledních návštěvníků. Místo nich naběhlo mraky techniků a dělníků a začalo se "bourat". Potkala jsem tam své známé řidiče od distribucí. Nám pomáhal T. expřítel a taky "nejlepší tapetář na světě" - její kamarád, co nám zkouší i distribuovat. Co si budeme povídat, Er. a Rí. jsou holt Er. a Rí. Ale abych chlapům nekřivdila, sbaleno jsme do hodiny a půl měli. Sice teda zejména T. ex vypadal že se blíží jeho poslední hodinka, ale dali to.

A je to tady. Konec. Zažívám vždycky úplně stejný pocit. Úleva a neskutečná radost, že jsme to zvládli. A zároveň smutek, že je po všem. A tak přijdou na řadu slzy a úzkost. Která se mísí s tím těšením se domů.

Následovala cesta na toaletu, kde se člověk v zrcadle už nepozná. Hodně se potím a je to na mě teda bohužel vidět a potom, co tam odnosíte tolik krabic, tak prostě nemůžete vypadat jak z přehlídkovýho mola. Navíc jsem se přestala malovat, takže jsem permanentě červená jak rak. Umyla jsem si teda obličej, převlíkla se do čistýho oblečení. Na umavadle jsem našla prstýnek - je to teda jen bižuterie. Jakoby to bylo znamení, že se na ten zásnubák fakt můžu vyprdnout. Ale i tak hledám původní majitelku, třeba se ozve.


Co říct závěrem. Svět knihy je jedna velká jízda, kde člověk potká spousty zajímavých lidí. Může tam sehnat i dobrý věci - ale jak jsme koukaly s kolegyní, třeba na Megaknihách je většina levnější než u přímých vydavatelů, byť mají veletržní slevu. Je to spíš taková forma prezentace.

Bohužel opuštěním areálu práce nekončí. Právě mě čeká dohnat resty - vyřídit objednávky - které se nám za ty 4 dny nastřádaly. Musíme všechno vybalit, přebalit poničené obaly, vše sečíst, zaktualizovat na eshopu, uklidit... Bude to práce minimálně na 2 týdny.

Nevím, jestli se příští rok zůčastníme. Ani jestli budu ve stávajícím zaměstnání ještě pracovat, takže bych moc moc chtěla poděkovat za to, že mohu být téhle obří akce, kam jsem už jako malá holčička chodívala, součástí a dělat lidem radost. Protože to je to, proč to dělám. A taky kvůli tomu pivu!


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 jahlina jahlina | Úterý v 7:03 | Reagovat

No, také mám zkušenosti z veletrhů a podobných akcí z druhé organizatorské strany, i když ne knižních. A je pravda, že práce a peněz je za tím dost. Nicméně tenhle knižní jsem si užila.

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | Úterý v 10:52 | Reagovat

Opravdu milá změna po VKV... :-D

3 K. K. | E-mail | Web | Úterý v 11:57 | Reagovat

[1]: Ještě že se ta dřina vykompenzuje fajn zážitkama :)

[2]: Žejo :D A měla jsem rozepsanej ještě jeden veselej článek, ale blog.cz se mě momentálně rozhodl nenávidět, takže mi ho neuložil. :-?

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | Úterý v 19:07 | Reagovat

No, vidíš a hned jsi na titulce. Gratuluju.

5 K. K. | E-mail | Web | Úterý v 19:14 | Reagovat

[4]: Jsem si správně přála. :-D Díky :)

6 Magicmax Magicmax | E-mail | Web | Úterý v 20:46 | Reagovat

Tak to jsme se tam asi mýhli, protože já tam byl letos taky. :) Článek jsem celý nečetl ale úvod je zajímavý s těma 50 tisíci a líbí se mi nápad, že je to bráno z druhého pohledu. Protože to je zajímavější, výjimečnější a to ten článek umocňuje! Dobré! :) Gratuluji ti moc k těm osobnostem, co si potkala! :)

Jinak líbí se mi čas ve kterém publikuješ - 20:20 - to je dobrý! :D

7 hedd hedd | Web | Úterý v 21:03 | Reagovat

Mě tyhle velké akce nikdy nějak nelákaly. A i kdybych tam byla, stejně bych pak byla ráda za nějaký útulný antikavriát. :-D  :-D

8 stuprum stuprum | Web | Středa v 6:09 | Reagovat

JSi prostě všude!

9 Poustevnice, Čarodějka Poustevnice, Čarodějka | E-mail | Web | Středa v 12:22 | Reagovat

Zajímavý pohled z druhé strny. Pěkně se to čte.

10 Týna Týna | Web | Středa v 13:54 | Reagovat

Člověk si ani pořádně neuvědomí, co je za tím práce :-) Určitě je to ale zajímavé získat info a pohled z druhé strany :-)

11 Lucka Lucka | E-mail | Web | Středa v 16:10 | Reagovat

Ta háčkovaná zvířátka dělá kamarádky maminka taky doma a jsou úžasná, nechávala jsem je i pro dvojčata od sestřenky, dodnes je mají v postýlkách a jsou z nich nadšení. :-) Je to hezky napsané, člověk když přijde na výstavu, tak si fakt ani neuvědomí, kolik práce a peněz zatím je, aniž by člověk dopředu tušil, zda se to vůbec vyplatí...

12 Leník Leník | Web | Středa v 17:36 | Reagovat

Téda, to muselo být náročné! Díky, že jsi  nám to ukázala i z té druhé strany. Na SK jsem byla minulý rok, moc se mi tam líbilo :)

13 Blue Jane Blue Jane | Web | Středa v 21:42 | Reagovat

To věřím že setkání s pány Uhlířem a Svěrákem muselo být skvělý ;-) já jsem takové štěstí nikdy neměla :-( .

14 zuzana koubkova zuzana koubkova | Web | Středa v 22:56 | Reagovat

Byla jsem tam jako autor hodinu na stánku MOBY právě v tom provizorním křídle a měla z toho málem smrt. Nechápu, jak tam někdo může vydržet čtyři dny. Prostě... klobouk dolů. Mimoch... to pivo je opravdu jointový nápoj? Nebo iontový? ;-) Dala jsem tři velká, a to normálně vypiju tak dvě malá. Jinak, prima článek!

15 K. K. | E-mail | Web | Středa v 23:23 | Reagovat

[14]: Iontový :D Psala jsem to ještě v saunovém rauši :D No, mnoho bylo propoceno, ale zmákli jsme to :) Děkuji.

[13]: My šly s malou náhodně kolem a jen: "Jééé, rychle na stánek pro mobil!" :D I když Svěráka jsem tam potkala už loni i předloni :)

[12]: Jo, je to fajn akce :)

[11]: Už několik let říkám, jak se to naučím. Ale ta lenost, ta lenost...

[10]: Říkala jsem si, že takovej pohled do zákulisí by se mohl líbit :)

[9]: Děkuji :)

[8]: Ale nééé.

[6]: Děkuji. Ach ano, mé kouzelné časy. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama