Chcípli motýli aneb Sbohem, chráněná dílno!

20. června 2018 v 21:21 | K. |  Nekonečná VKV
Nesčetněkrát jsem chytala záchvaty vzteku a demonstrativně končila. Nikdy jsem nebyla ale schopná najít koule a fakt bouchnout dveřma. Až do konce minulého měsíce, kdy jsem se se slzou v oku rozhodla v chráněné dílně skončit. Byl to vlastně můj nejdelší stálý vztah, hodně mi tahle práce dala a mně přijde fér jí věnovat ještě jeden pořádnej článek...


Psal se rok 2014 a mě čekalo, už asi po 10., si najít práci. Tentokrát jsem na to šla mazaně, zkrátka jsem si správně přála. A tak jsem se po mých posledních "prázdninách" vydala na pohovor do jednoho malého vydavatelství. Protože je táta z oboru, v knížkách jsem vyrůstala, paradoxně mě nikdy nenapadlo si práci hledat zrovna zde.

Pamatuju si, jak jsem poprvé vstoupila do toho chaosu. Pěkná stará vila, která působí, že každou chvíli spadne. Neskutečnej bordel - rozestavěno snad všechno, všude nachcáno a nasráno od psů. Zahrada jedna velká džungle. Milá K. mě provedla přes všechny ty překážky až do kanclu - mého budoucího království. Byla jsem jak v jiříkově vidění, nicméně i tak jsem vše odkývala a tak jsem se o pár dní později stala součástí nakladatelství Jiřího Trnky.

Když jsem před čtyřmi lety v září do práce nastoupila, dělala jsem jen zlomek toho, k čemu jsem se nakonec dopracovala. Mojí součástí práce bylo především balení objednávek z eshopu - těch chodilo oproti současnosti minimum. T. mi navíc všechno nachystala až pod nos, jen jsem to zkrátka zabalila. I zboží bylo oproti dnešku maličko, za ty 4 roky se sortiment neskutečně rozšířil - což je samozřejmě paráda a spousty těch věcí je nádhernejch (takže pokud nevíte co třeba někomu k narozkám/Vánocům, vřele doporučuju, jsou to navíc fakt kvalitní výrobky).

Velké objednávky distribucím měl pak na starost Rí. Člověk, kterýho jsem nikdy nepochopila. Měl dny, kdy jsme si i hezky pokecali, má dobrý vkus co se týče humoru - při práci si pouštěl Šimka a Grossmana a Cimrmany. Ale většinou jsem z něj měla pocit, že mě nemá rád. Že vlastně celkově ty ženský moc nemusí. Kolikrát mi velmi "nenápadně" zdrhl, jen aby nemusel pomáhat. Ale když se do práce dal, tak to odsýpalo. Nikdo jiný neumí tak dobře tetris jako on. Nikdy nepochopím, jak do auta mohl nacpat tolik krabic se zbožím. Er., se kterým se moc nemusel, ho začal přezdívat Plešoun. A to přitom Rí. nedostatkem vlasů netrpí, jen to prostě stříhá na Landu, no.

Záhy po mém nástupu jsem poznala J. Má předchůdkyně říkala, že je J. moc přátelská. A já to nakonec ocenila, protože se pro mě stala asi nejdůležitějším člověkem v chráněný dílně. Svěřovat i s osobníma věcma jsem se jí začala celkem rychle, ale od té doby, co Er. poprvé pláchl, se pro mě stala vpodstatě psychologem. Každý čtvrtek, co jsme se sešly ve skladu, jsme řešily všechny možný drby, vztahy. Povedlo se mi jí vypovídat se i ze své minulosti, o který většinou všude mlčím. Pouštěly jsme si TG, Sunrise Avenue a Animé, vymýšlely přezdívky dalším členům chráněné dílny a zažily neskutečný množství srandy. Je to taková moje druhá máma. Bavil mě ten její věkem získaný nadhled, to že mě podporovala i v bizarnostech, ale zároveň mi nemazala med kolem huby. Prostě - ta cáklá správná J.

O úklid se nám tam starala M. Ošklivák. Ježibaba. Tchyně. Dokud jsem Er. nepoznala, měla mě ráda. Hodně se mi chodívala svěřovat, nadávala na vedení a hlídaly jsme spolu vždycky ve středu malýho syna T. Ten byl taky kouzelnej, sice jsme byli kámoši celou dobu, ale jako malej se chtěl ještě furt chovat, takže jsem si užila super malýho prcka. Co jsme se taky na zahradě vyblbli... Když jsem ho vozila na rudlu po těch hroudách od rozkopaných kanálů, nebo jsme se houpali na houpačce. "A až do sluníčka!!!" Krom malýho má T. i dceru. Ta je hodně náladová, často přišla a ani nepozdravila, ale i tak spolu máme taky spousty zážitků. Nejlepší asi ze Světa knihy, kde jsme spolu rozdávaly propagační materiály a lítaly po areálu jak dvě puberťačky. To bylo super.

Seznámila jsem se také s elektrikářem H. Ten mi byl od začátku vždycky sympatický, taková milá drbna. Zažili jsme spolu spousty veselých chvilek u kávičky a cigárka. Po třech letech jsme si konečně potykali, to když jsme vyrazili loni koncem dubna na víno, protože ho zajímaly všechny drby kolem Er. Je to moje zlatíčko a doufám, že se sem tam budeme vídat dál.

Kromě lidí mi dělaly společnost čtyři fenky - stará labradorka Marjánka, která pro mě byla vždy oporou, dvě křížený blondýny - smradlavý mrchy, který sem tam uměly být vážně roztomilý - Kristýna a Žofka. Poznala jsem která je která, dokud nešly na stříhání. Pak jsem měla vážně problém ještě teď. No a kříženka Amálka, neskutečná hysterka, ale když jste to s ní uměli, byla vážně zlatá.

První sezóna byla pro mě celkem náročná. Práci jsem rozuměla jako koza petrželi, T. předpokládala že jsem všude byla a všechno znám, a tak jsem často byla hrozně nešťastná. Navíc Rí. nebyl v baráku pořád, takže jsem musela tahat těžký balíky a věci sama. Krom toho, mé první zázemí skladu bylo více než provizorní a byl to děs běs. Takže nebudu lhát, často jsem koukala na inzerce a hledala, co bych mohla jít dělat dál. Protože už i s tím placením byly problémy. První výplatu jsem dostala s měsíčním zpožděním a ještě ne celou, protože prý jsem blbě zaškolená - jakoby to byl můj problém žejo. (Teď když vím, co ta práce obnáší, tak už vím, co K. udělala blbě, ale tehdy jsem byla totálně mimo. A hádat jsem se nedokázala, byla jsem ráda, že mám konečně stálou práci.)



Rok 2015 byl o něco lepší. Teda ta první půlka ani ne, mám ji dost v mlze, nedělo se nic světabornýho... Zato ta druhá byla pěkná jízda.

V květnu nastal první velký problém, účastnila jsem se poprvé jako prodejkyně na Světu knihy. Bylo to hrozně fajn, s J. jsme si na stánku hezky povídaly, kšefty docela šly. Až do nějakýho předposledního dne, kdy komise přepočítala peníze z kasy a asi se spletla, nebo co, ale veřejně nás tam - regulérně na stánku - začala podezírat, že jedna dvoutisícovka zmizela. Já ji nevzala a o kolegyni žádný pochybnosti taky nemám, ta je ve všem děsně pintlich a nikdy nic špatnýho neprovedla. No, bylo mi to děsně líto, doteď vidím, jak jsem doma asi 2 hodiny brečela v obýváku, že si připadám jak zloděj. Ještě tu tenkrát bylo MS v hokeji a já se děsně chtěla sejít s Erikssonem a kvůli tomu pojebanýmu veletrhu jsem nemohla...

Nedopadlo to nijak, později jsem se dozvěděla oblíbenou T. větu, že jsem byla laxní - nebyla, dere mě to doteď, ale co jsem měla dělat. Na stánku jsem rázně a jasně řekla, že jsem to nevzala a že po tom skoro roce, co jim běhám po baráku snad ví, že nekradu. Pak už jsem se k tomu nevracela, proč taky.


A pak přišlo léto... To osudné léto. Protože jsem nezažívala zrovna osobní pohodu - krátce po veletrhu mi definitivně skončil první vztah (DĚKUJU ZA TO!!!), začala jsem hrozně řádit, nacházela jsem si náhodný známosti, chodila na diskotéky, skamarádila se s partou, se kterou se vídám dodnes a pár lidí z ní se stali skutečnými přáteli. Zároveň jsem začala číst ty "ezočíčovinky". Nevím jak se mi to povedlo, asi na vintedu. Bylo to určitě v práci, ono v tom létě tam tehdy tolik práce nebylo, takže jsem dělala dokonce hodně i z domova a půlku pracovního dne ve firmě jsem si hleděla víceméně svýho. Objevila jsem Pierra Franckha, začala se učit si správně přát a tak. Kámošila jsem s motýlama, našla si čtyřlístkové místo.

No a taky jsem se začala poohlížet po nějakém tom chlapci. Jako první se zjevil pošťák F. Poprvé si ho matně vybavuji právě tak z toho srpna. Jezdit u nás začal v říjnu, v listopadu jsme se začali bavit. Byl to taky pěknej zmetek, tahal mě za nos dost dlouho, přes FB měl plnou pusu keců, co by se mnou všechno dělal, ale skutek utek. I tak jsem mu v tý posteli nakonec na jaře skončila. Pak ještě v zimě. Potom to zas celý vyšumělo, on si našel děvče. (Sice ho v přátelích už nemám, ale sem tam mrknu... A nestačím se divit jak začal být aktivní. Ale přeju mu to. Nebyl to kluk pro mě.) Na náš pracovní vztah ale vzpomínám moc ráda, byla s ním strašná sranda, oslovoval mě Kačátko a když přijel s balíky, tak mi to nějak zvedlo náladu a zpestřilo den.

Nastoupil k nám taky první Ukrajinec. Takovej starší pupkatej pán, Misha. Byl hrozně hodnej, říkal mi Katjenko a strašně hezky si hrál s mrňousem. Vždycky ho vozil po zahradě v kolečku. Bohužel to asi fyzicky moc nedával, takže po krátkym čase skončil a zmizel neznámo kam. Jak já říkám - zmizel po ukrajinsku. Ještě se stihl potkat s To. To. byl soused, ze Slovenska, takovej trochu morous, ale taky s ním sem tam byla neskutečná prča. Neměl moc rád T., vždycky hrozně pindal, co mu zadala za úkoly a byl děsně sprostej. To i když žádný záludnosti dělat nemusel. Nebyl doma moc spokojenej, takže se chodil zašívat k nám, práci odvedl dobře, to jo, ale pak jsme po něm ve stráni našli pár lahvinek. Ani jsem o tom neměla tuchy. :)

Chvíli se tam ohřál i můj brácha, na pár dní mi tam šel pomáhat. Byl z toho v šoku už tenkrát, takže toho hned nechal. Místo něj přišel nějakej mladej Ukrajinec. Nikdy jsem nepřišla na to, jak se jmenoval, přezdívám ho Volóďa. Strašně se bál psů, takže tam taky vydržel necelý týden a pak čau. Nicméně asi týden předtím, než jsem teď skončila jsme se přecejen ještě potkali, přišel se zeptat, jestli někoho nehledají. Ale na jméno jsem se bohužel nezeptala... A pak. Pak přišel Er.

Byl podzim a já tu práci milovala. Už jsem nebyla takový tele jako když jsem nastoupila, uměla jsem toho o dost víc, naučila jsem se lépe komunikovat. Měla jsem v baráku dva parťáky. Byť jsem Er. ze začátku ráda neměla, kolem listopadu se pro mě stal pravou rukou a moc mi pomáhal. Navíc byla sranda, kluci byli super sehraný tým. Pamatuju si, když mi dokončovali za rohem nový sklad, jak se tam furt něčemu chlámali. Byli rozkošný. Zamilovala jsem se do Er. a tušila, že to dopadne špatně.

Blížily se Vánoce, neskutečnej masakr. Prodávala jsem na Kulaťáku, denně připravovala šílený množství objednávek. Prohloubila se má závislost na kofeinu a nikotinu. A alkoholu. Ale byla jsem neskutečně šťastná.



Začátek roku 2016 byl překavpivě smutný. A tichý. Er. odjel na Ukrajinu na svátky a To. měl měsíc volno, takže jsem v baráku živořila sama. Připadala jsem si hrozně opuštěně, nikdo si ze mě nedělal srandu, nikdo mě nepeskoval za to, že si sedám na studený schody...


Pravá zábava začala v květnu. Poznala jsem švadlenku D., nastoupila k nám nová posila - R., který si velmi rychle vysloužil přezdívku Žirafák. A záhy se vrátil Er. To byla jízda! V tu dobu chráněná dílna vznikla. Bylo to to nejlepší období, co jsem v baráku zažila.

Postavila se houpačka, zažili jsme naprosto parádní Svět knihy, kde jsme se celý 4 dny nalejvali Lobkowiczem a užili si hodně legrace. S klukama nebyla chvíli nuda, těch zážitků mám mraky a jsem za ně tak moc vděčná, že to není ani hezký. Pak T. pořídila štěně, což atmosféru ještě víc oživilo a kdybych mohla, tak tam snad i přespávám. Er. přivedl kamaráda "Mishu, co jámu kope", kterej se před námi nakrucoval bez trika. A stálo to za to!

Bohužel se mi tím ale vymklo to, co jsem celou dobu potlačovala vůči Er. I když se na scénu zase vrátil F. a chvílema to vypadalo, že to dáme dohromady, nakonec jsem dostala košem. A to Er. vyburcovalo k tomu mě pozvat na rande. Za pár týdnů to budou přesně 2 roky. Od té doby bylo napsáno mnohé a já se nechci opakovat. Bylo to krásný. Byla krásná i ta noc ve skladu, kdy jsme se loučili před jeho cestou na Ukrajinu. Ze který se vrátil za 8 měsíců...


A tak jsme v září přijali nováčka. Už trošku starší, proto snad rozumný N. Takovej pohádkovej dědeček. Žirafákovi po stopadesáté ruplo v hlavě a skončil. Definitivně. Od té doby jsem se s ním potkala náhodně loni v Dejvicích, akorát jsme se pozdravili. O N. tam roztruboval nějaký šílenosti, že prej natáčel porno v Kyjevě s nějakejma holkama, který znásilňoval ve sklepě. Nevím, nějak tomu nevěřím, podlě mě to byla Žirafákova schíza. Ale i kdyby to byla pravda, aspoň zapadl do chráněný dílny, no...

Bylo mi furt smutno, ale on mě nakonec dokázal z toho nějak rozveselit. Vlastně i díky tomu jsem se skamarádila s komisí a zjistila jsem, že ta baba co na mě řvala na veletrhu před zákazníkama, že jsem zlodějka, je ve skutečnosti hodná a empatická. Od tý doby jsme byly za dobře a mně doteď mrzí, že jsem se s ní nerozloučila a plánuju jí napsat dopis.

Před Vánoci jsme pak do party vzali ještě jednoho - mladičkýho K., kterej byl vážně pěknej. N. se nás furt snažil dát dohromady, ale K. se styděl a navíc neuměl žblebtnout česky. Jinak klasika, za ten rok jsem se naučila tisknout dřevěný výrobky a plexiskla, práce bylo víc a víc, takže léto už takový leháro jako to první nebylo (což jsem byla ráda) a vánoční masakr jsme obstáli. Zas proběhl nějaký Kulaťáček, na jeden jsme vzali i N., ten každé přítomné ženě koupil růži, to nás dostal...


Poslední celý rok, který jsem v chráněný dílně strávila hodnotím s odstupem času kladně. N. na rozdíl od ostatních expertů své slovo dodržel a po Vánocích se vrátil zpět. Přivezl lahvinku něčeho dobrého a strašně moc bonbónů. Od té doby jsme si sem tam při obědové pauze dávali panáčka a povídali si. V jedné slabé chvíli jsem se mu svěřila, že mi jeden jeho krajan před rokem utekl a já nevím co s ním je. Prohlásil, ať nemám strach, že se určitě brzo vrátí.

Neuvěřitelné se stalo skutečností a Er. Byl zpátky ve hře. Byli s N. jak dva kohouti. S Er. jsme komunikovali víceméně přes SMS, protože jsme dostali zákaz veškerých styků (muhehe), žárlil na N. až přímo nezdravě a tak někdy v květnu si N. sbalil věci a bez rozloučení zmizel. Pročistilo to atmosféru, i když mi to bylo líto. Er. se začal chovat zase relativně normálně. Neudrželi jsme se a začali spolu opět tokat. Nikdy nezapomenu na to, když přišel za mnou do skladu, posadil si mě na stůl a splnil mi mou fantazii…


Naučila jsem se tisknout pořádně textil (před Vánoci jsem se naučila akorát tašky, teď už jsem jela i trika). Er. mi připravoval prostory pro nový sklad, kterej byl prostě parádní, velká a krásný.

Následoval veletrh - další super velká jízda. Zas jsem byla šťastná. I když ne úplně, stačilo mi to. Bohužel mi to nevydrželo moc dlouho, nastoupil k nám Juseph. Právě na úklid stánku ho Er. poprvé přivedl. Malá bezpáteřní svině. Už od prvního pohledu mi přišel divnej. Pravda, povedlo se mu mě lehce obalamutit, takže jsem s ním zašla dokonce na rande, ale záhy jsem prokoukla, co je to zač. V průběhu léta naštěstí skončil. A my s Er. spolu začali žít. Takže jsem nějak přestala dělat rozdíly mezi prací a domovem, byli jsme skoro pořád a všude spolu a já za to byla moc vděčná.


To společný štěstí nevydrželo dlouho. T. nezaplatila Jusepha a ten začal začátkem podzimu Er. vydírat. Od té doby to šlo do háje a já už v tu chvíli věděla, že budu muset co nejdřív vyklidit prostor. Nedávala jsem to. Pořád si říkám co by, kdyby… Vím, že Er. nebyl žádnej svatoušek, ale když měl práci, řád a byl za tu práci finančně ohodnocen, byl v pohodě a blbosti nedělal. Jenže tady se mu nedostalo ničeho a než jsme našli něco novýho, bylo pozdě.

Vánoce jsem i navzdory všemu zvládla, řekla bych, profesionálně. Dokonce jsem se jednu sobotu potkala i s N. a zašli jsme na pivčo. Vypla jsem svůj osobní hroutící se život a věnovala se objednávkám, které všechny do jedné odešly. Jakmile se za pošťákem zavřela brána, zhroutila jsem se. V tu chvíli jsem věděla, že tohle byl můj poslední maratón. Že můj konec v chráněný dílně se blíží... Nemůžu už dál. Nemůžu za těhlech podmínek, nemůžu bejt v místě, kde ho všude vidím.



A pak už jen pár měsíců. Všichni zmizeli. Rí. se objevil občas, elektrikáře jsem tam potkala asi dvakrát. Ukrajinci, co u nás byli v prosinci, se už nevrátili. Už jsem s nima žádné vztahy (ani ty pracovní) nenavazovala. Vím akorát že Míša Kulička byl jmenovec Er., ale jak se jmenoval jeho parťák netuším. Vrátili se lakýrníci, co tam byli na podzim a v zimě a kteří dle mého přivedli zlo...

Na chvíli nastoupil George. Takovej debilní tilipok, kterýmu jsem ale možná vděčná, protože si stejně furt myslím, že ty baterie štípl on. A nebýt toho, že zmizely, asi bych ta hnila dodnes.

Nejlepší na tomhle roku byly čtvrtky s kolegyní. Pravidělně jsme si dělávaly ve skladu hody - vínečko, nějakej koláček, ovoce... A povídaly jsme si. Moc mi pomohla tím jak mě trpělivě vyslýchávala. Vždycky jsem ji mohla vyblejt úplně všechno... Když přišla poslední den do skladu a viděla na zemi pochcípaný motýly, který jsem se ještě týden předtím nadšeně snažila zachraňovat, uvědomila si, že je konec.

Osudnej den nastal 6. 6. Sbalila jsem si zbytek věcí a oznámila že končím... Bylo to to nejtěžší rozhodnutí, který jsem udělala. Ale už teď vím, že bylo správný. Tvorba, zboží a vše okolo je nádherná, ale neustálé prosení se o výplatu, která navíc ani nepokryla základní potřeby mě vyčerpávalo. Bordel, chaos, furt všechno nahánět. Ale ne, tohle není to, co chci v tomhle článku vypíchnout... V tomhle deníčku vzpomínám. Na všechno to krásný, co jsem zažila a co mi nikdo nikdy nevezme a já jsem za to nekonečně vděčná.

Vzpomínám jak jsme se s Er. prali o mobil a řvali na celý Dejvice, jak jsme se smáli. Juseph se chodil pohoršeně koukat, co tam děláme. Nebo jak jsme zryli zahradu a našli poklad. Jak jsme se spolu sem tam pomilovali ve skladu. Zbožňovala jsem psy, štěně, starou labradorku... I ty otravný nevychovaný vořechy. Poznala jsem nespočet lidí, které mi rozšířili obzory, zvedali náladu - nerada bych na někoho zapomněla, ale tak stejně to zkusím. Kurýr od Euromedie, který si se mnou vždycky hezky povídal a skončil asi před rokem a půl. Jeho nástupce, na kterého byla radost pohledět a kterýho jsem tam pak jednou děsně zjebala, i když za to nemohl. Celkově byli kurýři fajn - pán od Bety mi vždycky tak mile bez keců pomohl všechno nanosit do baráku, u Kosmasu je to samej fešák. Nesmím zapomenou ani na hodný a ochotný kurýry od DPD/PPL a ostatních společností. Taky se jich tam za dobu mého působení vystřídala celá řádka, měla jsem ráda M., kterej se mnou chodil na ZŠ, ale poznali jsme se až tady. Vždycky jsme si dali cígo a stěžovali si jak nás všichni serou. Jeho nástupce P. byl taky moc milej, vždycky mi sám od sebe volal, jestli nemáme balíčky. Jejich šéf dopravce byl taky nezapomenutelnej týpek, když už nemohl pomoct, alespoň jsme si hezky zanadávali.

Měli jsme i řadu super klientů, můj nejoblíbenější byl asi pan J., to bylo takový milý sluníčko, který umělo zvednout náladu tak jako nikdo. A když mi jednou řekl, že jsem zlatíčko... Ach. U hodně zákazníků bych byla schopna si vybavit kromě jména i tvář, u těch, se kterými jsem jen telefonovala hlas. Třeba jednou jsem telefonovala s omluvou jedné české malířce, co si u nás objednala, že jsem měla bohužel špatně inventuru a jedna věc na skladě už nebyla - nakonec mě utěšovala ona, že to nevadí. :D Nebo jedna rodina, co k nám vždycky létě jela nakupovat osobně. A pak se se mnou fotili jako s nějakou celebritou :D

Poznala jsem i nějaké umělce, nejraději jsem nakonec měla pana Š., kterej mě ze začátku děsně štval, ale nakonec se z něj vyklubal moc milej pán. Vždycky přijel, rozčílil se že mu neuvařily ženský kafe a divil se, že jsem ještě neutekla. Jednou když skončila nějaká výstava, ze který přivezl zboží, jsme jen tak seděli u mě v kanclu a asi půl hodiny si povídali. Milej byl i pan L., kterej mi zas na cigaretě vyprávěl o svých sázkách z ciziny...

Chráněná dílna pro mě bylo místo, kde jsem byla svá. Kde jsem se stala svou. Naučila mě jít si tvrdě za svým, být trpělivá, ale zároveň si nenechat úplně srát na hlavu. Obrnila mi nervy, vypilovala sebekontrolu. Taky jsem pochytila dělnickou mluvu, lehce rozumím ukrajinštině . Poznala jsem lásku. I když to nevyšlo tak, jak bych si přála, Er. mě naučil někoho upřímně milovat, uvažovat o rodině a já si stále nejsem jistá, jestli potkám někoho, koho dokážu mít tak moc ráda jako jeho.

Nikdy jsem si nemusela na nic hrát, chodila jsem tam v "teplákách", klíďo rozcuchaná a i přesto si připadala relativně atraktivně. Vytvořila jsem si tam spousty rituálů, vymyslela vlastní byznys, na který teď konečně budu mít čas, zažila nadpřirozené věci, kdy se mi několikrát zjevil duch a nedávno anděl.

Byly to velmi náročný, ale zároveň ty nejlepší čtyři roky v mém životě a já nezapomenu. Děkuju.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama