Poslední kapka

8. června 2018 v 15:15 | K. |  Nekonečná VKV
Tak jsem měla narozeniny. Po loňský vypečený oslavě jsem se rozhodla letos žádný velký mecheche nepořádat. Nakonec mi to nedalo, protože představa, jak trávím páteční večer sama doma mě trošku vyděsila. Pozvala jsem teda jen pár nejbližších přátel na posezení v mé oblíbené hospůdce. I přesto, že to bylo vážně na poslední chvíli, přislíbená účast nakonec byla dostačující.

A pak mi do hlavy vpadla neodbytná myšlenka. Pozvat Er. Přesně toho, se kterým jsem pár dní už zase nemluvila. Konzultovala jsem to i s kolegyní a ona na mém místě by to nedělala. Jako hlavní důvod uvedla, že si myslí, že by se necítil mezi partou cicích lidí dobře a kdo ví, kdo by něco nevhodného omylem plácl. Co si budeme povídat, já jsem pěkná drbna a on nesnáší, když o našich problémech mluvím někde dál. Kdyby objevil tenhle blog, jsem mrtvá. :D


Nedalo mi to. Někdy ve středu jsem mu napsala, že budu mít za dva dny narozeniny a moc bych si k nim přála, aby zapl to svoje vakuum a bylo všechno takový, jak jsme si v lednu domluvili. Na konci zprávy jsem si povzdechla, že se mi to nesplní. Odpověď mi přišla obratem, což je na něj vážně netypický: "Ale splní." Když jsem se pak večer chystala ke spánku, ptal se mě, co bych si nejvíc k narozeninám přála. Odepsala jsem mu, trošku pateticky, abychom byli spolu, měli byt, chodili oba do práce a chovali se k sobě slušně. Pak ještě vyzvídal, jaký květiny mám nejraději.

Následující den jsem to právě řešila s kolegyní. Váhala jsem, vzpomínala jsem, jak jsem loni seděla nachcípaná, unavená na "své" oslavě, která dopadla úplně jinak než jsem si naplánovala a o půlnoci mu psala zprávu, jak mi chybí, ať přijede. Nechci letos dopadnout stejně, risk je zisk. Kupodivu mi v rozhodování pomohl sám tím, že mi odpoledne napsal, jestli se v pátek uvidíme, že by se mnou ty narozeniny chtěl oslavit. Protože kvůli němu nebudu rušit posezení s přáteli, pozvala jsem ho tedy mezi nás. Souhlasil.


A pak nastal den D. - aneb K. je zase starší. Možná bych tu toho Er. nerozebírala, ale je to krásný úvod k tomu, co se nám pak semlelo v práci a to je to, k čemu se chci především dostat. V hospodě jsem se se svými přáteli sešla kolem 20:00. Chvílema mi až přišlo, že přišli především ze zvědavosti, jakej ten Er. vlastně je. :D Večer probíhal skvěle, byla tam živá muzika, dobrý víno, já si připadala fajn, dostala jsem krásný dárky. Kolem půl 10 mi přišla od Er. SMS, že mi přeje vše nejlepší. Volali jsme si. Ptal se jestli má přijet, jestli to fakt chci. Já že ano. Tak se neuvěřitelné stalo skutečností, kolem půl 12 dorazil s pugétém dvacetišesti bílých růží, vyvoněnej až za roh a neskutečně galantní. Seznámil se s mými kamarády a zapojil se do zábavy.

Ostatní po chvíli odešli, já byla jak liána, furt jsem po něm lozila a hučela mu do hlavy ať začne normálně pracovat a bla bla bla. Já si to vlastně ani moc nepamatuju, byla jsem unavená a připitá, navíc vynervovaná. Ale i tak jsme odcházeli až kolem třetí ráno. Zaplatil - za oba, čímž mě šokoval. A pak jsme se vydali směrem domů. Já táhla hrozně moc těch věcí a dostala jsem to, on si usmyslel, že půjdeme někam na hotel šukat. Jako nemít to a netáhnout ty dárky, tak bych samozřejmě byla svolná, ale takhle jsem se viděla už doma v posteli. Navrhla jsem mu, že si půjdeme sednout ještě na chvíli na lavičku na vzduch a on furt že né, tak jsem intenzitu otravnosti zesílila, až mu opět mrdlo v hlavě, strčil do mě, já spadla na zem a nechal mě tam.

Pak jsme se tradičně hádali přes SMS, já měla odřený koleno, roztržený legíny, příšerný vztek. Vím že do mě jen tak vpodstatě drcl, ale tak jak řekla kamarádka, chtěl-li tě vidět střízlivou, měl přijít v 8 jako ostatní. Hádali jsme se jak malý. Do toho mi přišla zpráva od kamarádky z Ameriky, že ji V. psala a že prej je vidět, jak mě Er. hrozně miluje a bla bla a jak mi to přeje, že si zasloužím nějaký to štěstí konečně. Kurva, kéž by už.

No nic, i přesto, že to dopadlo zas jak to dopadlo, jsem si druhý den tu fotku z oslavy, kde jsem vedle něho, na ten FB dala. Protože na tý samotný oslavě jsem si připadala fakt šťastně. Je to jedna z mála fotek, kde se fakt upřímně usmívám. No a to možná... byl jeden z důvodů, proč mě šéfka začala nenávidět.


Sobota i neděle byly ještě fajn. V sobotu byl Marpo v O2 aréně. Přes den jsme se sice s Er. furt handrkovali přes zprávy, nakonec z něj vypadla i omluva a já mu navrhla, že se můžeme v neděli sejít a promluvit si. Nic víc, nic míň. Už neodepsal, zato mi večer volal. Já tam zrovna v kotli pařila na toho Marpa, tak jsem mu jen napsala, že mu zavolám zítra, že jsem na koncertě. Když jsem mu, jak jsem slíbila, volala, oznámil mi, že je na koncertě a položil to. Idiot. No a tak jsem večer vytáhla bráchu na pivo, dávali finále v hokeji, tak jsem si zas hodila na FB fotku, jakože "fandíme". A jak jsme u toho probírali události předchozích dní, na mě to nějak padlo a brácha mi začal vtloukat do hlavy, že si mám vzít na pondělí volno, že tam stejně budu nepoužitelná se někde hroutit v rohu.

A tak jsem ještě ten večer do práce napsala, že přijdu až v úterý a že to vysvětlím. T. byla už z těch zpráv dost nasraná, asi dle těch fotek usoudila, že jsem se někde zrubala, ale to nebyla pravda. Já tohle mívám, po 4 letech bez dovolený s přechozenejma všema možnejma nemocema a labilní povahou, sem tam z tý postele nevstanu.

Od rána mě pak bombardovala zprávama, co všechno musím teď hned zařídit a udělat a prej ať "zítra" sjedu do Zdib pro nějakej roztok, že ta tiskárna na dřevo je rozbitá. To jsem si tak asi měsíc předtím tiskla a v pohodě a najednou to vyfluslo, tak jsem to vyčistila, vzala igelit, udělala test trysek a zjistila, že ta jedna je zasratá a že se to musí vyčistit růčo, tak jsem to T. oznámila, ta si tam místo toho raději týden sázela kytky, takže se na to vyprdla a pak když už se na to konečně po asi 2 týdnech podívala, nepovedlo se ji zprovoznit a musely jsme zavolat servisáka. Ten tam v to pondělí, co jsem měla volno byl, a nařídil to projet tím roztokem, kterej jsem měla objednat, 100x jsem se jí ptala jakej to přesně je, bez odezvy, když jsem ji pak poslala objednávku materiálu ke schválení i bez něj, vše OK, nic jiného nepotřebujeme...

Odepsala jsem ji, že teda OK, že tam sjedu, ale že to je výlet na půl dne, protože tam nic z Dejvic nejede a budu muset až do Kobylis a že stejně si budu muset zaplatit lístky na bus, protože na to lítačku nemám, tudíž z toho poštovnýho zas tolik neušetříme. A že pokud ji jde o čas, myslím si, že dřív přijede ten kurýr, vzhledem k tomu, že jezdí kolem dopoledne... A já minule přijela až kolem 13:00. No tak prej dobrý, ať to objednám kurýrem. A to už byl jen krůček k apokalypse...


V úterý jsem zamířila do práce s nadšením. Psychicky mi bylo o něco líp a těšila jsem se, jak se odreaguji, udělám si inventury a tak dále a tak dále. Hned po ránu mě čekal nepříjemný šok. T. začala vyšilovat, že ta tiskárna ukazuje mimo jiné nějaký dva errory a ať to nafotím a pošlu tomu technikovi do mejlu, co jako máme dělat. OK. Nafotila jsem a šla si dělat svoji práci, balíky mi tam stály, některý už hrozně dlouho, protože byla T. neschopná mi dodat zboží, které vyrábí ona a část teda kvůli tý tiskárně... No a tak vypravuju objednávky. Vlítla za mnou do skladu jestli už jako vím, co je to za errory a že to musím teď hned okamžitě vyřešit. A že za to můžu já, že nedělám ty testy trysek na igelit. WTF. OK, šla jsem k PC a volala tomu pánovi a problém mu popisovala. Oznámil mi, že je v autě na dálnici a že mi fakt nepomůže, ani kdyby chtěl. Že se pak ozve.

Vrátila jsem se tedy do skladu, tam mě sjela, že kde je teda ten kurýr s roztokem, že jsem říkala, že jezdí brzo. Tak jsem zaše šla do kanclu a volala, jestli mi někdo prozradí v kolik zhruba dojede... Pak se ozval řev, ať jdu do skladu, tak jsem tam zas letěla nazpátek. T. tam odnášela nějaký koupelnový doplňky do auta a velice nepříjemně mě informovala, že 2 krabičky chybí...

Bylo to asi před měsícem, co to přišlo. Bylo ti asi 20 malých černých krabiček a 2 nebo 3 velká umyvadla. T. mi kladla na srdce, že je to hrozně drahý a abych to při přebírání opravdu pečlivě kontrolovala. S řidičem jsme teda fakt jak dementi odškrtávali každou položku v dodáku - výsledek - přivezli všechno. George se teda ujal nosení, zatímco my s kurýrem odšrtávali krabičky, George nosil. Kurýr se pak rozloučil, já šla na zahradu, tam jsem si sedla na prkna, dala si cigáro a koukala, jak nosí. Když bylo hotovo, šla jsem si po své práci... Nojo, jenže to bylo naházený ve skladu, tak jako hala bala, do toho jsme tam měli tu obří vratku knih a měly jsme s J. připravovat zboží na veletrh a nedalo se tam skoro chodit. J. se rozhodla, že to vyhodíme na chodbu, protože co si budeme povídat, nějaký umyvadla a sprchy fakt nesouvisí s naší činností a nevím, proč bychom se tam o to měly přizabíjet. Dělala jsem si srandu, že bych udělala bojovku a poschovávala to po baráku. Ale když se kolegyně jala opravdu stěhování, něco mě varovalo a vyjádřila jsem nahlas obavy, že aby se z toho něco neztratilo. No, T. pěkně řádila, když zjistila, že jsme to daly na chodbu. Vzaly jsme teda nějakou velkou krabici, daly ji za dveře a všechno přeskládaly do toho. Od tý doby jsme se toho ani nedotkly.

Tak jsem musela hledat. Nikde to tam nebylo. Komise začala hulákat, že to je z toho, že tam máme bordel. Tak ty vole. Já tam vždycky uklidím, pak přijdu druhej den, svítí se tam, rozcapený dveře, nasráno a nachcáno od psů, roztahaný koše, furt mi tam tahaj nějaký krámy, který s moji prací ani nesouvisí... Stejně tak ten kancl, kterej mi za mé pondělní nepřítomnosti uklidily - tam jsem se na to vždycky vrhla, utřela i prach, zametla a všechno poklidila, takovej ten bordel T., kterej se tam válel (různý dětský oblečení, komponenty na výrobky a tisíce dalších kravin) jsem naskládala do krabice, aby si to probrala - tu jednu tam mám už rok!!! Minule se mi tam zřítily banánovky s nějakýma látkama, který tam byla v komínu. Mít tam malýho nebo psy, tak je asi po nich. No a ono to po chvíli fakt demotivuje. Ale i přesto tam furt uklízím. Sem tam něco zahrabu - třeba fakturu, nebo nějakej papír omylem vyhodím, ale abych vyhodila dvě krabice s nějakejma bateriema?!

Pak mi volal technik od tiskárny, že co prej to teda hlásí. A jestli tam něco nepřekáží. Co by tam proboha překáželo? No a jasně, jak tam uklízely, tak za to naházely nějaký krabice. A na mě tam bude pyskovat, že jsem to rozbila. Hledala jsem jak blbá krabičky, volala kolegyni, ta z toho taky špatná, T. vykřikovala ať teda kolegyně přijde taky hledat... Jen tak mimoděk jsem se ji zeptala jestli přijde Rí. - to je chlápek, co u nás dělá od začátku co tam jsem, vždycky se spolu chvíli milujou a chvíli nenávidí. A ještě v pátek, kdy jsme obě měly narozky, tam kolem ní poskakoval jak pejsek. Odcekla, že asi už nikdy nepřijde... Jo tak oni se zas rafli, ahááá, tak to jooo.

Do toho blázince se mi tam objevil kurýr s roztokem a ještě jednou věcí. Na dobírku, protože naše milá T. opět nazaplatila fakturu. Rozbrečela jsem se tam, že mi to tam musí nechat na dobrý slovo, že mě jinak asi už roztrhnou. A protože kurýr ji nesnáší a viděl, jak jsem zoufalá, zavolal šéfovi a fakt mi to tam na tu fakturu nechal. A dokonce jsem mu povyprávěla, jak jsem pro to měla jet MHD. No koukal na mě, jestli ta moje šéfová fakt neupadla na hlavu...

A pak to jelo - T. s komisí byly někde v čoudu, já hledala, pořád brečela, volala kolegyni že nevím co dělat, že bych jako potřebovala už taky pomalu jít a že to tam nikde není. T. mi furt volala jestli se to našlo a pak na mě začala řvát, že mám všude akorát bordel, že je to moje vina a že to byla poslední kapka. Jak jako poslední kapka? Co tam celou dobu dělám tak špatnýho? Přemýšlela jsem. Kdo by to mohl vzít. Jednou mi někdo ze skladu sebral mikinu a boty od Adidas - boty jsem nikdy nenašla, mikinu jsem objevila asi před půl rokem v koupelně u T. v odpadkovym koši. Prý si myslela že je Rí... Omluva žádná. Nechala jsem ji tam, ať mi ji laskavě vypere. Nevyprala, hodila mi ji na tu hromadu mého bordelu. Z toho půlka samozřejmě nebyla ani moje...


A tak jsem si řekla, že tohle teda nééé. Já tu práci vždycky měla ráda, ale už delší dobu vím, že musím najít něco lepšího. Nebudu lhát, teď už je to jedno, za celý měsíc, kdy jsem se tam při pracovní době 9:15 (30) - 17:15 (30) starala o: vybavení objednávek, výrobu zboží - textil, dřevo, nějakou tu administrativu, připravování objednávek distribucím, vystavování papírů, neustálý překopávání skladu, inventury, hlídala jsem co kde musíme objednat, každou věc 10x urgovala ať mi zaplatí nebo vyrobí, často jsem musela řešit soukromý záležitosti paní velitelky, prodávat na trzích, připravovat výstavy, dělala jsem zákaznickou linku, předělávala chybně vytvořený objednávky, měla na starost osobní odběry, když byly děti malý, sem tam jsem je musela hlídat nebo pro ně někam jet - a to i po pracovní době - nezájem, že už jsem měla vlastní program... Bylo toho zkrátka hrozně moc a to vše za symbolických 11000,- čistého. Ty mi navíc nikdy snad neposlala naráz a včas, takže každý měsíc řeším problémy na pojišťovně, protože to penále zkrátka nabíhá... Souvislou dovolenou jsem si mohla brát akorát mezi Štědrým dnem a Novým rokem (krom prvního roku, kdy mě nutila jet hodinu tam a hodinu zpátky jen proto, že přišla mezi svátky jedna objednávka). Musela jsem tam chodit i nachcípaná, s antibiotikama, s příšernými záněty močových cest... Protože když jsem si náhodou dovolila být 2 dny v kuse doma, chodily mi vyděračský zprávy, kdo bude dělat balíky???!!

A já si to nechala líbit fakt dost dlouho. Kvůli psům, kvůli strachu ze změny a kvůli Er., kterej se vždycky zdejchl a já měla služební číslo a neměla žádná aktuální jeho, abych se mu mohla z novýho ozvat. A taky naivně proto, že jsem cítila potenciál v tom, si na místních mašinách budovat i vlastí byznys - ale do toho se taky musí něco investovat a mně z toho zkrátka zbyde prd. Kdyby to bylo všechno podle mých plánu, hledat něco nového jsem začala už po Novym roce...

Tak jsem šla a začala s pláčem balit. Oblečení, CD, knížky, různý píčoviny, co jsem si tam za celou dobu natahala. Už tu nechci být. Najednou jsem cítila odpor. K tomu, jak se sebou nechávám vorat, jak se ke mně chovají. Přemýšlela jsem kde by ty zpropadený kohouty mohly být - a vzpomněla jsem si jak se mi tam George procházel po skladu, jak se chlubil o tom, co všechno jeho kámoši ukradli... A kolegyně mi řekla, že se ji svěřoval, jak pojede na Ukrajinu dělat novou koupelnu. Nechtěla jsem na něj ukazovat prstem, ale přišlo mi to dost zásadní a T. jsem to teda napsala. Na to mi odpověděla, že Ukrajinci samozřejmě kradou, ale že tady u nás v baráku si nedovolí ukradnout ani hřebík... A že navíc byl ten chlap chytrej a určitě by věděl, že k tomu patří ještě jedna část a ta tam zůstala. Takže, co tím kurva chce říct? Že jsem to šlohla já a ještě jsem tak blbá, že jsem vzala jen půlku?

Vymyslela si pohádku o tom, jak nám jednou PPL přivezl 14 balíků a z toho jeden omylem odvezl zpátky na depo a tyhle žvásty 2 měsíce po převzetí zakázky nechala kolegyní poslat na reklamační. A ještě dodala nějaký kecy o tom, že doufá, že v rámci dobrých obchodních vztahů to nějak vyřešej. Jasně, takže my to ještě hodíme na nějakýho poslíčka, kterej mi to z toho auta navíc vyložil. 100x jsem přísahala, že to z toho auta do baráku šlo - neodvezl si to ani řidič (by musel fakt hodně fikaně to někam zastrčit, když jsem sklopila oči do papírů a odškrtávala) ani nikdo z ulice se tam neochomejtal. Dojela jsem na to, že jsem řekla, že jsem to pak v baráku znovu už neprocházela - takže T. z toho udělala závěr, že je to moje vina. Měla jsem tam snad každou hodinu chodit a kontrolovat to? I třeba v noci a o víkendu?! My tam máme klíče v bráně, na poličce, barák se nezamyká... Ukrajinci co tam dělali - a jo, i ten můj pitomej Er. mi občas vyprávěl, co tam je za cennosti a plánovali, že by si tam pro to zašli... A přiznávám naprosto bez výčitek, že v době, kdy jsme se s Er. každý měsíc báli, že nás vystěhují, protože T., která nám měla ten nájem z jeho platu platit na to srala s tím, že prachy nemá, jsem měla chut do toho jít s nima, abychom měli zkrátka kde bydlet.

Celkově to s tím placením bylo vždycky na hovno. Juseph ji to tam chtěl podpálit, protože mu dlužila skoro 20 tisíc, tahal to z ní dlouho a vyvrchlolilo to tím, že začal vydírat Er., že ty peníze určitě dostal a nepředal mu je. Tam vlastně začaly ty jeho maléry - neříkám, že by se po čase nenamočil do něčeho sám, ale za tohle zkrátka může má ex chlebodárkyně a já ji nikdy neodpustím, jak nám tuhle etapu života posrala. Elektrikář tam kolikrát přestal chodit, když ji řekl, že je to kvůli penězům, úplně vážně se ho zeptala: "A ty je jako potřebuješ?!" Když za ní šel loni vždycky Er., že chce zálohu na jídlo, dala mu 50,-, utrousila ještě že už ji nezbylo vůůůbec nic. Byli jsme jak žebráci. Bylo to trapný a ponižující. A pak jsme se akorát hádali, protože vymýšlel nějaký lotroviny, do kterých mně se nechtělo, nebo nešly dle našich plánů a bylo to celý totálně na nic...


Končím. Během dvou týdnů jsem si našla dvě super místa, s nástupním platem o dost sympatičtějším než mám teď. Správně jsem si přála... Už kdysi jsem říkala, že bych přešla do - myslím že se tím nemusím tajit - Kosmasu, který distribuuje knížky. Vyhlásili přijímací řízení na zaměstnankyni na zákaznické lince. Pohovor byl super, všechno se mi moc líbilo, ale přiznám se, že i když jsem užvaněná, tak tolik telefonování by na mě bylo asi moc - jako takhle, jasně že jsem předpokládala, že budu zvedat telefon, ale tam bych neřešila jenom problémy zákazníků, ale i tak po tý firmě... A je tam blbý dojíždění. Takže když jsem jela ještě ten den s bráchou do hospody, zasnila jsem se, co by moje budoucí místo mělo splňovat. Všechny body jsem vyjmenovala nahlas. No, o pár dní později jsem na takový inzerát fakt narazila. Vychystávání balíků v eshopu, to umím. Ve společnosti dvou mladých kluků, asi tak v mém věku. Pohoda, klídek. Plat stejný jako v Kosmasu a ještě bych tam měla lepší dostupnost, byť to mám na druhou stranu Prahy...

A tak následovaly dva nejtěžší dny v mém životě. Nebo jako... Nejzásadnější. Vybrat si ze dvou nabídnutých poziz, kde o mě měli velký zájem a oznámit v práci, že končím. Už od pondělí jsem z T. zas tahala peníze, všechno mě tam sralo. Když si tam nakráčel nějakej její známej že chce potisknout trika, namyšlenej debil, co mi furt čuměl akorát na kozy a ona protože nebyly připravený podklady na tisk (já to neotvírala, řešila jsem tam papíry, inventury a další věci, který mi přijdou přednější, než nějaký trika...) byla nervózní, dítě ji už brečelo před školkou, nic nestíhala, tak mi vylila aktimel do klávesnice a začala řvát, že je to vpodstatě moje vina. Furt měla se vším problém - tohle dělám špatně, tamto dělám špatně. V klidu byla akorát v pátek, kdy se tam zjevil Rí., tak to jo, to vysvitlo najednou slunce.

Včera ráno jsem zavolala do eshopu, že jsem se teda rozhodla pro ně. Řekla jsem jim, že doufám, že mě vezmou do party a budou na mě hodný. Trochu se bojím, aby si tam pak ze mě chlapci nedělali nějakou podržtašku. Já jim ukážu! :D V Kosmasu byli samozřejmě hrozně zklamaný, to mi rvalo srdce, protože kdybych měla jít tu práci z eshopu vykonávat tam, tak je to úplně ideální...

V práci jsem se sešla s kolegyní. I přesto, že jsem ve středu opakovaně prosila, aby mi konečně poslala ty prachy, že si musím ve čtvrtek zaplatit pojištění a na účtu nemám ani korunu, samozřejmě pusto a prázdno. Vytušila jsem, že by mohl být problém a tak jsem se ujistila, jestli je poslala. Za květen jsem mimo jiné absolvovala i veletrh, kterej byl přes víkend a trval do 19:00, takže denně ještě přesčas... Odpověď: "Ano, zatím 10 000,-". A bylo rozhodnuto. Šla jsem si dobalit věci, rozloučit se s Marjánkou, který jsem se tam sesypala do kožichu. A když jsem měla práci hotovou, napsala jsem T., ať přijde do kanclu. Tam jsem ji oznámila, že je mi 26 let, nechci bydlet s rodičema do důchodu, nájmy v Praze stojí kolem desítky a že mě opravdu nebaví se každý měsíc doprošovat o těch pár peněz. Takže ruším živnost a odcházím do hlavního pracovního poměru, úplně plánovaný to nebylo a mrzí mě to, ale já takhle dál prostě nemůžu. Celou dobu měla ten svůj zářivej křečovitej úsměv, že jsem prý nekorektní a neví co mi na to má říct a že vpodtatě lituje, že mi poslala tu část výplaty - a že baterie... Už jsem začala bejt ironická a pozvala ji k sobě domů na kávičku, ať si udělá prohlídku naší koupelny. Mrzí mě, že jsem nevytáhla toho George, ty moje zmizelý boty. Vyjela, že jsem sama přiznala, že jsem to v baráku nekontrolovala - ne, protože jsem to kontrolovala před barákem - a bylo to v pořádku. Takže mi ten zbytek ani nepošle, řekla jsem jí, ať si to teda užije a koupí si za to tu baterii novou, když jsem takovej zloděj. (Beztak se pokusím přes paní učetní se kterou byla vždycky řeč to z ní nějak dostat, přecejen visí mi cca 4000,-, když teda oželím ten veletrh. Nekomentuju, že jsem si teď 3 dny v tom červnu taky odpracovala).

Ano, jsem nekorektní. Ale zároveň nemám povinnost si nechat dál srát na hlavu. Ona peněz má dost, ne že ne. To jsou furt samý mejdánky, kvalitní jídlo, alkohol, živí 5 psů, pořád rekonstruuje barák, jezdí si několikrát za rok na dovču, začala sportovat, takže aktivně obráží ty závody po republice, chodí ke kadeřnici, na kosmetiku, neustále nám chodí nějaký balíky. Já si nepřipadám chudá, jsem skromná a jsem ráda za to co mám, ale tak taky bych občas chtěla třeba na tu dovolenou vyrazit - v klidu si vzít týden volna a někam vyrazit. Nebo mít aspoň tu možnost. A ne každej měsíc trnout u účtu, jestli si aspoň budu moci zaplatit zdravotko.

Takže jsme tam stály proti sobě, obě neustále opakovaly že nevím, co na to říct. Já fakt nevěděla, držela jsem se zuby nehty abych po ní neskočila a nezačala ji škrtit. Tady se krásně ukázalo, že jsem jí jako bytost úplně u prdele. Zajímalo ji akorát že to tam nechám nepředaný - a však jo, smlouvu se mnou nikdy nechtěla, takže jak já trpěla na tom, že jsem si nemohla vzít volno nebo jít marodit, tak nemám povinnost dávat nějakou solidní výpověď. Jak jsem prohlásila: "Zmizím po ukrajinsku."


A tak končí tato komédie... Zlo prohrává a dobro žije. Popadla jsem těch pár zavazadel a odešla. Necítila jsem smutek, jak jsem čekala, ale hroznou úlevu. Jsem svobodná! Protože kolegyně byla záhy pozvaná na poradu, co teda dál, čekala jsem na ní v hospodě naproti. Kolem projel Rí. Hned šel do bytu žalovat, že tam sedím a chlastám. Kolegyni se to nakonec protáhlo na hodinu a půl. Byla z toho nějaká špatná, prej mazec. Ale já už takhle dál nemůžu, nejde to. Nehledě na to, že mi každý místo v baráku připomíná Er. a pokud se z toho někdy mám dostat a začít nějaký nový vztah, nemůžu v tom dál zůstávat...

Dneska mám volno. Po sto letech pravý nefalšovaný volno. Nemám ani SIM, nic. Er. jsem psala, že končím a měním číslo. Prozvonil mě večer, ale když jsem mu pak asi po hodině volala, už asi spal nebo nevím, ale vytípl to. A včera se to tak semlelo, že jsem mu už zavolat nestihla. Takže váhám. Spálit mosty se vším všudy... Je to lákavý.

Nicméně v pondělí nastupuji do nového. Trošku se toho bojím, chtěla jsem si z původní práce odnést takovou tu pistoli na lepenku, se kterou se mi dobře manipulovalo, ale už jsem ji neměla kam nacpat :D Nebo spíš jsem byla v takovým tranzu, že jsem co nejrychleji chtěla vyklidit pole. Škoda, teď mě to celkem mrzí, ta byla fakt dobrá, nekousala... :D

Je konec. Chráněná dílná ztratila svou tvář a nikdy to nebude jako dřív. Myslela jsem, jak tam budu do konce života, jak se tam s Er. ještě setkáme. Jak si s kolegyní dáme ještě vínečko na schodech, jak se půjdu projít se psem k potoku... Je to pryč. Už se to nikdy nestane. Cítím úzkost, ale život jde dál. Snad ta nová chráněná dílna bude taky fajn. A snad mi budou včas platit...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 megumi-sakamaki megumi-sakamaki | E-mail | Web | 8. června 2018 v 15:51 | Reagovat

Všechno nejlepší O_O

2 padesatka padesatka | E-mail | Web | 8. června 2018 v 21:25 | Reagovat

Konečně se snažíš něco změnit, to je dobře. Gratuluju.
Chlap, který do tebe strčí až spadneš, ten Tě jednou praští i do obličeje... :-(

3 K. K. | E-mail | Web | 8. června 2018 v 21:54 | Reagovat

[2]: Tohle zas neřeším, sama jsem mu už párkrát dala co proto :D. Co mi vadí je to, že se uráží jak malý dítě. Holt nejsem vystudovaná psychiatrička a s tou jeho schizofrenií si neporadím no.

4 lissy-paolohn lissy-paolohn | E-mail | Web | 9. června 2018 v 15:17 | Reagovat

Tak to jsi teda vydržela hodně. Myslím, že bylo na čase odejít. Ne všechny změny musí  být k horšímu. Držím ti palce a přeju hodně štětí. :-)

Začínáš novou etapu života, kdy jindy spálit mosty, když ne teď? Pokud spolu máte být, tak se zase někede setkáte. :-)

5 K. K. | E-mail | Web | 9. června 2018 v 17:30 | Reagovat

[4]: Nepochybuju o tom, že ta změna k lepšímu bude, minimálně finančně. A od toho se pak budou odvíjet další věci. :) Díky :)

6 zuzani_ca zuzani_ca | Web | 13. června 2018 v 22:52 | Reagovat

Konec dobré všechno dobré! Hodně štěstii :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama