Haló, kdo je tam?

31. července 2018 v 23:23 | K. |  Klávesnicí
Člověku je tolik, na kolik se cítí. A i přesto, že mám stále infantilní duši puberťáka, musím uznat, že úplně nejmladší už taky nejsem. A proto mě občas zachvátí taková nostalgická nálada, kdy vzpomínám na dětství a na věci s ním spojené.

V dnešním článku bych si ráda zavzpomínala na dobu mobilních telefonů. Věřím, že se mezi čtenáři najdou lidi, kterým se tato "trilobitní" doba už vyhla, ale já ji vidím, jako by tu byla včera.


Moje babička pracovala v obchodě s elektrem. Díky tomu nám třeba Ježíšek přinesl pod stromeček první Playstation ve chvíli, kdy se na českém trhu objevil. A tak není divu, že byla první, která si v rodině mobilní telefon pořídila. Už si nevybavím, jestli ji omrzel, nebo si koupila nový, nicméně táta se jednoho dne rozhodl ho od ní odkoupit.



A tak se členem naší rodiny stala obří těžká motorola černé barvy se zeleným podsvícením. Nejsem si jista, ale byla buď totožná, nebo velmi podobná, jako na obrázku. Neměla žádný spešl funkce, daly se s ní psát tak akorát zprávy a volat (což je samozřejmě dost podstatné, že) a měla vysunovací anténku, takže když jsem si ji občas brala do školy, blbli jsme, že máme vysílačku.

Tenkrát jsme byli u telefonního operátora Paegas (dnešní T-mobile), který měl velmi špatné pokrytí a tak si doteď pamatuju, jak jsem seděla o prázdninách na chatě ve stráni, kde byl jakžtakž signál, a volala domů. Kredit jsme dobíjeli takovou kartičkou, kde se musel smazat šedý proužek, aby byl vidět kód, a později za pomocí vyplněného tiketu od Sazky. Na to jsem byla expert, když jsem šla poprvé kredit dobít, spletla jsem hned dvě čísla a tak jsme byli o 200,- chudší.

Osudová se pro mě stala 6. třída, kdy mobil vlastnil už téměř každý spolužák. A nebyly to telefony obyčejné, ale disponovaly už foťáky, displayi o cca 4000 barvách... V OC na našem sídlišti byl dokonce specializovaný krám, kam jsme s kamarádkou A. skoro každý odpoledne chodily očumovat výlohu. Od mobilních operátorů jsme pak doma poctivě studovaly katalogy a snily o tom, že jednou budeme mít ten vlastní mobil.

A pak to přišlo.


Můj první telefon na mě čekal pod vánočním stromečkem právě v 6. třídě. Byl to Siemens A50. Bohužel tehdy šla doba hrozně kupředu a od tý chvíle, co jsem si ho přála, se z něj stal už poměrně důchodce. Teď mi to přijde malicherný, ale tenkrát mi to bylo trošku líto. Neměl totiž ani možnost výměny krytů, což jsem tiše záviděla kamarádce. I tak jsme si ale užili celkem srandu, uměl loga, monofónní melodie a měl v sobě dvě hry. Dlouho do rána jsem pak rovnala na oranžově podsvíceném dysplayi krabice. :D

Jednoho krásnýho dne jsem v něm pak objevila tajemnou funkci. Už si nepamatuju přesně znění toho kódu, ale když jste do SMS zprávy zadali, plácnu: *heart*, tak se vám místo toho slova objevilo srdíčko. Tenkrát jsem byla u babičky, kterou vždycky angličtina bavila, a dlouho do noci jsme do konceptů ukládaly náhodný anglický šifry. Odhalily jsme tak třeba kytku, polibek, palec nahoru.. Když jsem si tu funkci potom vyhledala na internetu, zjistila jsem, že kromě 2 obrázků, se před námi žádný neschoval!

Protože v tu chvíli už byly mobily opravdu o kousek dál, měly foťáky, polyfonky a další vymoženosti, hodně frčelo jejich objednávání z časopisů. To jste měli vždycky jednu stránku věnovanou jen těmhle věcem - byly tam populární melodie, hry, tapety... Já si jednou asi za 50,- stáhla Malo Pomalo od Karmy - ta melodie měla asi 10 sekund, ale žila jsem z toho týden. Nebo Holky z naší školky, po tý jsem toužila už od táboru, kde starší děti (pro nás v tu dobu skoro dospěláci) s touhle melodií celý 3 týdny machrovali. Babička si pak do svého Siemensu MT50 stáhla hru lodě a po nocích překonávala svoje vlastní rekordy. Ten mobil měl styl, měl modré podsvícení, ale tlačítka mu svítily oranžově.

Mimo to jsme si telefony taky tunily zvenku. Hodně letěly samolepky, které při příchozí zprávě nebo hovoru začaly červeně blikat. Takže jste už dopředu tušili, že vám někdo volá/píše. Byl ohromnej výber, já měla krásnou z Lentilek.

Do ruky se mi taky dostal nějaký prospekt od T-mobilu, který krom již zmíněných melodií, primitivních log, jednoduchých tapet a her, lákal k přihlášení do nějakých chatovacích místností. Dlouho jsem plánovala se tam připojit a najít třeba osudovou lásku, ale neměla jsem věčně kredit. :D


Ve chvíli kdy můj "první" začal zlobit - umazávat konktakty a podobně, rozhodla jsem se pořídit si nový. Takže jsem začala šetřit, opět prohlížet katalogy od mobilních operátorů a pak jsem se dočkala. Na konci 7. třídy jsem už měla skoro celou částku na vysněný Siemens CX70...
Tohle byl, milý přátelé, už o něco lepší levl. Zrovna dneska jsem koukala na tohle video na YT, a tehdy to bylo celkem slušný dělo. Disponovalo už skoro 70 000 barvami, mělo polyfonní melodie, podporovalo videa a jako bonus na něm blikaly malý bílý diodky.

Dnešním "dětem" to už asi nic neřekne, ale my tehdá šetřili kredit především díky infraportu, přes který jsme si soubory posílali. Měla jsem telefon nadupaný polyfonkama mých oblíbených interpretů, moderněji vyhlížející hru s krabicemi, pouštěli jsme si z něj Crazy Froga a pořizovali první selfíčka.

Sloužil mi dobře a dlouho, pravda, rozpadl se mu kryt, takže jsem ho po čase oblíkla do vínového kabátku a jednoho krásného dne se mu nafoukla baterie do gigantických rozměrů, takže jsem si na ni musela u táty v nakladatelství ve skladu tvrdě vydělat.

A pak přišly nějaký další Vánoce, možná v 9. třídě? Přiznám se, že si nepamatuju, ale mou novou životní láskou se stal Sony Ericson K550i.



Tehdy jsme si Sonyho pořídila celá rodina. Máma měla takovej elegatní a byť je z nás všech nejopatrnější a i kdyby ty věci měla 100 let, furt vypadají jako nový, během asi měsíce se jí přelomilo několik tlačítek. Brácha svůj první SE zapomněl v tělocvičně a už ho nenašel, takže si pak koupil stejný co jsem měla já. Bohužel, i když to byla fakt láska mého života a i v době chytrých telefonů jsem na něj párkrát koukala, že bych si ho zase pořídila, byl hrozně poruchovej.

Poprvý se mi vyrval konektor na nabíječku, oprava stála docela dost peněz. Záhy se mi to stalo podruhý, to jsem chodila s ex, kterýmu se to povedlo opravit, takže jsem mobil zas probrala k života. Ke konci našeho soužití si pak usmyslel, že má v sobě sluchátka, i když to nebyla pravda, takže když mi někdo volal, neslyšela jsem ho (ale člověk na druhý straně mě slyšel).

Mrzí mě to, měl celkem obstojný foťák, podporoval písničky, dokonce jsme přes něj na táboře koukali na filmy. Disponoval bluetoothem, přes který mi cizí chlapci v tramvaji posílali milostné vzkazy, daly se mu měnit schémata a měla jsem v něm peckovní hry. Auta, lyžování nebo něco ve stylu The Sims, kdy jsem žila život nějaké slečny.

Takže nastalo období, kdy jsem byla bez vlastního telefonu. Máma mi tedy věnovala svůj starý a já se tak stala poprvý majitelkou Nokie.


Nokii 6300 jsem použivala docela dlouho, ale přiznám se, že na ni vůbec nemám žádný velký vzpomínky, což mě docela mrzí. Byla elegantní, zlatá barva ji dodávala dost šmrnc a byla schopna obstojně přehrávat muziku. Jediná její nevýhoda byl nic moc foťák, vím, že jsem ji jeden čas měla jako záložní i v době Projektu a ty dny stojí fakt za starou belu, ale musí se jí vypíchnout neskutečná životnost, protože já jsem prase, co všechno zničí a tahle, až na spadnutý rám ze předu, žije dodnes. A dokonce už se přes ní dalo přihlásit na FB.

No a pak nastal další milník v mém životě - už jsem nebydlela doma a hodně času jsem trávila s ex kamarádem M., který byl hrozně nadšený do aplikace zvané Foursquare, kde se označoval na různých místech. A tak jsem tiše začala toužit po smart phonu... A protože jsem měla narozeniny a ex měl nějakou světlou chvilku, zavezl mě do O2, kde mi zařídil paušál a k tomu jsem dostala Samsung Galaxy Young.


Doteď vidím, jak jsem v našem starém plesnivém bytě do telefonu strkala SIMku a poprvé ho zapla. Vyfotila jsem si našeho psa, hodila to na FB a pak jsem se u piva v nedaleké hospodě přihlásila na Foursquare. Nostalgie. Mobil mám dones, jen jsem poprvý v životě nějaký rozbila vlastní vinou. Tehdy mi babička psala nějaký vyděračský SMS, který mi moc ublížily, a tak jsem s ním v tom afektu mrskla o zeď. Takže display KO.

Takže jsem se zas načas vrátila ke své Nokii. Pak jsme se po první rozchodu dávali s ex dohromady, já si postěžovala že nemám pořádný mobil. Ten teda překvapil a věnoval mi své ZTE skate, který nepoužíval.


Oproti dnešním cihlám je poměrně lehoučký. Fungoval průměrně, dělal obyčejný fotky, přehrával písničky. Co se mu musí uznat je slušná výdrž baterie, doteď ho mám a když jsem ho minule zapla, vydržel nenabitý v provozu asi týden. Měl jednu dost podstatnou vadu - začal mu zlobit mikrofon a při hovorech jsem často nebyla slyšet.

No a pak nastalo období telefonů služebních. Mým prvním služebákem se stalo příšerně těžký HTC. Má předchůdkyně ho pořídila kvůli vysouvacíí klávesnici, kterou já teda osobně nikdy nevyužila. Předávala mi ho se slovy: "Nikdy si nedělej selfíčko v leže v posteli..."


Když na něj tak vzpomínám, byl docela fajn, až na to, jak byl těžký. A pak, jak se to tak v mé přítomnosti stává, se pomátl a začal dělat vylomeniny. Třeba vytáčet sám hovory, což v případě služebáka bylo dost nevhodný a zákazníci se často divili, proč jim ráno v 6 volám.

Za ty 2 roky, co ležel v šuplíku, jsem na tenhle podstatnej fakt zapomněla. Když jsem ho loni dávala Er., jásal, že má konečně chytrý telefon, kde si může pouštět písničky. Nojo, jenže jednou ho ten chytrý telefon sám od sebe vyfotil. A to je něco pro paranoidního schizofrenního Er., že. Takže asi ani nemusím říkat, jak chudák nebohý telefon skončil. Jediný co prozradím, že tohle je jediná mašinka, na kterou jsem kdy natočila své erotické video. :D

A tak jsem zašla za T. a poprosila ji o telefon "nový". Vybrala jsem si obyčejnou Sony Xperii U z bazaru černé barvy. Byla krásná, lehounká a měla pod dysplayiem led proužek, který měnil barvy podle toho, co se na obrazovce dělo. Doteď vidím, jakou parádu jsem s ním dělala na čárodkách. No, bohužel, toto byl jediný mobil, který jsem kdy ztratila. Byla to divoká noc v Retru, kdy jsem se zřídila jak dobytek a pak si nechala dělat společnost jedním černochem. Doteď nevím, jestli mi ho při loučení štípl, nebo mi vypadl, ale poslední zaznamenaná poloha mobilu byla právě na té tramvajové zastávce, kam mě šel doprovodit.


Naštěstí to v práci vzali dobře, ještě se mi vysmáli že jsem tele a místo trestu přišla vpodstatě odměna. Dostala jsem T. starej telefon, mazlíka Samsunga Galaxy Note, pro mě nemyslitelnej levl (na mobily nad 3000,- nekoukám :D. Vlastně, já vůbec na mobily nekoukám).


Moje první reakce byla: "A batoh k němu dostanu?" Nicméně potom jsme se s tímhle šmudlou dost skamarádili. A protože jsem vážně prase a hovado, mám už přes rok pavouka a doteď z toho padaj střepy. Rozsekanej je i ten rám, má oloupaný zadní kryt - to když jsem ho po Er. narozkách plácla na stůl do vína... Ehm. I přes ty všechny pády mi ale velmi dobře slouží dodnes. Pravda, nemá už úplně výdrž a ve tmě přestal dobře ostřit při focení, ale jinak je to furt moje láska...

Takže i přesto, že už přes měsíc mám doma telefon úplně nový, který jsem si sama pořídila, když jsem se upisovala k paušálu, pořád se tohohle nějak nedokážu vzdát.

No, a můj budoucí mazlík je opět Samsung.


A závěrem ještě krátké zavzpomínání na 4 telefony, který sice nikdy oficiálně nebyly moje, ale nějakým způsobem se mě taky dotkly. Úplně nejraději vzpomínám na Siemens C65. Původně si ho pořídil, mám dojem, táta a pak ho předal bráchovi. Já si ho pravděpodobně velmi hojně půjčovala, protože jsem na něm neustále pařila Bubble Boost, což byla zábavná skákačka. Teda doufám, že si to pamatuju správně, v CX70 myslím tahle hra nebyla...

Pak jsem chvíli disponovala máminym Sagemem, ten si nepamatuju skoro vůbec, ale tehdy jsem si připadala jako king, že mám vysouvací.

Hodně srandy jsme si užili s bráchovou maličkou stříbrnou Motorolou - opět, měla v sobě naprosto boží hry, kde jsme se neustále snažili překonat nějaký rekordy. A z těch starých mobilů, který nám doma zbyly, je jediná, která bez chyby stále funguje. A kolikrát, když máme plný zuby všech těch chytrých aplikací, "vyhrožujeme", že ji asi zprovozníme. :D

A jako poslední jsem asi 3 týdny vlastnila Xperii, to bylo po mém nástupu do práce, kde jsem potřebovala být mobilní a to mi tehdy už to ZTE nefungovalo na hovory. Tak mi K. půjčila tenhle svůj osobní, měla jsem ho celkem ráda, i když jsme se nestihli úplně poznat.




Tak to bylo mé zavzpomínání na telefony. Na to, jak mě už, narozdíl od tý základky, už vůbec neberou, nesleduju žádný trendy, protože mě to nezajímá, tak jsem jich vystřídala až až.

No a teď bych ráda předala slovo vám. Můžete mi do komentů napsat, jakej byl váš ten první... :)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ten Chemicky ten Chemicky | Web | 31. července 2018 v 23:39 | Reagovat

Můj děda má doma ještě starej Alcatel One Touch Easy z roku 1995. Děsná cihla, ale už v té době měla možnost handsfree do auta a kupodivu dodnes funguje :-D

2 Lux Lux | Web | 1. srpna 2018 v 6:16 | Reagovat

Páni, slušná sbírka! Cihlu si matně pamatuju, ale tu měl taťka jako služební, na ten se nesmělo vůbec sahat. Pak dlouho nic, dokud mamka nedostala černobílou Nokii. Tu jsem si půjčovala vůli hadovi, no svůj jsem stále neměla. Až o pár let později jsem tuto Nokii zdědila. Stále funguje :)

3 Jeife Jeife | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 9:18 | Reagovat

Ach ty vzpomínky. Na vysouvací nikdy nezapomenu. Jednou se rozpůlil a visel jen na tenkým kabliku ... A stejně fungoval :)

4 padesatka padesatka | E-mail | Web | 1. srpna 2018 v 9:28 | Reagovat

To je nádherný retro. Já si už nic nepamatuju, první měl muž myslím Motorolu, ale s pevnou anténou... :-)
Někde ho ztratil. Já jsem se dlouho bránila, jsem strašně konzervativní a měla jsem pocit, že mobil nepotřebuju... :-D

5 Atheira Atheira | Web | 1. srpna 2018 v 12:51 | Reagovat

Jé, zrovna nedávno jsme taky vedli debatu o hraní hada, nevzhledných blikátkách a možnosti objednat si černobílé logo na pozadí telefonu (já měla pandy) nebo melodie ze zadních stran časopisů.
Můj první mobil byl Nokia 5110, měla jsem ho v první třídě, ale tehdy jsme je do školy ještě běžně nenosili, rozhodně ne každý den, spíš jen, když to bylo nutné. Třeba když jsem měla někde v nějakou dobu přesně být a tak, abych se spojila s mámou.

My tu v té době museli mít všichni Eurotel (dnes O2), protože Pegas tu neměl prakticky šanci.
Teta ho ale měla a u nás doma bylo jen jedno místo na pohovce, kam sis musela stoupnout do rohu a zvednout mobil ke stropu, tam se dalo s pegasáckým tarifem i volat. Jinak se muselo běžet přes celou velkou zahradu až do jednoho rohu a to většinou cestou vypadlo, když už jsi ten telefon měla přijatý, nebo ten dotyčný volání vzdal. :D  :D

6 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 1. srpna 2018 v 14:52 | Reagovat

Mobily se za tu dobu změnily hrozně moc.

7 Markii Reed Markii Reed | Web | 1. srpna 2018 v 15:38 | Reagovat

Zajímavý a hezký článek. :)
Můj první telefon byla stará dobrá Nokia 5110, co měla také anténku. Dostal jsem ho v 1. třídě a dala mi ho matka, protože si pořizovala nový telefon. Hraní hada na něm byl prostě... life.

Úplně si nepamatuji, jaké další telefony jsem pak měl, ale ten Siemens MT50 jsem měl určitě taky. Táta mi tak dal Sony Ericsson T630.

Taky si pamatuju ten trend, kdy se tyhle primitivní obrázky, mono songy a hry kupovaly přes časopisy. To bylo bájo! Bájo to bylo, až do té doby, než přišlo vyučtování. :DD Jednou jsem si omylem nabil kredit za 2000 kč. To bylo pak peklo! :D nebo kdy jsem... "nechtěně" brouzdal na těchto telefonech na internetu. Tehdy se počítala doba, jak dlouho broudáš.
Pamatuji si, že jsem jako poslední ze třídy přešel na chytrý telefon. Byl to nějaký Samsung. Nevím už jaký.

8 Jindra Jindra | 1. srpna 2018 v 21:43 | Reagovat

Dobrý článek. To máš takovou paměť nebo sis to někam psala během let? Já si hodně pracně zavzpomínal, snad na nic nezapomněl. Napočítal jsem pouhých deset mobilů. Protože je neměním nijak často a úplně všechny mám po letech používání jako nové. Obaly, fólie, nošení v kabeli a přes den leží na stole, málo kdy v kapse. První byla taky Motorola d520 a poslední Huawei P20, mazlík, mám ho chvíli.

9 K. K. | E-mail | Web | 2. srpna 2018 v 17:02 | Reagovat

[8]: Na kraviny mám výbornou paměť, takže žádné poznámky ani taháčky. :-D Akorát tu poslední Motorolu jsem si musela vzít k ruce, co je to za typ.

Ano, obaly jsou praktická věc - na ten novej už mám silikonový a ještě objednám to sklíčko. (Jedno už mi přišlo, ale blbec jsem objednala špatný. :-D )

10 slunecnyden slunecnyden | Web | 2. srpna 2018 v 17:44 | Reagovat

Teda, to je mobilů... Já mám asi třetí - stařečka. Když mi někdo pošle delší zprávu, musím počkat pár dní než mi přijde :-) Zatím ho neměním, zprávy časem dorazí a dovolám se, kam potřebuji (fotky a hudbu si nepamatuje a internet a hry mu nic neříkají) :-)

11 Leri Goodness Leri Goodness | Web | 2. srpna 2018 v 19:01 | Reagovat

Radši už ani nepočítám, kolik těch telefonů za můj dosavadní krátký život padlo...můj první byl, tuším, NOKIA S5200, červenobílý, vysouvací - tehdy šílenej trend, dnes se tomu člověk směje.

V současné době můj umírající a rozflákaný  SONY Xperia Z3, vystřídal černý Huawei P20 Lite a doufám, že vydrží déle, než dva roky!...životnost telefonů je opravdu více než mizerná.

Když zavzpomínám na své děství, jsem nesmírně vděčná za to, že jsem ještě zažila ty poklidné dny, které spočívaly ve hraní si venku...

12 M. M. | Web | 5. srpna 2018 v 23:56 | Reagovat

Můj první telefon byl Siemens CF62, který jsem dostala k 10. narozeninám. Byl sklápěcí, měl barevný displej a když se zavřel, tak nahoře byl modře podsvícený displej, který ukazoval čas, (zmeškané) hovory, smsky a budík. Podporoval MMS, které stejně nikdo neposílal. Měl asi 30 obrázků, 20 melodií, dokonce podporoval i hlasové ovládání, které jsem však nikdy pořádně neuvyžila. Chybičkou na kráse byla absence foťáku a bohužel neměl ani infraport (ten začal frčet asi o půl roku později). Dodnes na něj s láskou vzpomínám. Aktivně sloužil téměř 2,5 roku, celkově fungoval minimálně sedm let. Bohužel taky základní výbava neobsahoval kabel na připojení k PC, a proto nahrávka sestřenčina "unikátního" zpěvu zůstala jen v telefonu. =D Poté jsem měla ještě tehdy oblíbený Sony Ericson K700i. Ten měl infraport, foťák i repráček zvládající přehrát formát mp3. Poté jsem vystřídala mnoho dalších modelů různých značek. V současnosti vlastním Lenovo C2 Vibe, ale rýsuje se na něm slušný pavouk, rozbilo se mi zapínací tlačítko a navíc do něj zrovna vložili Android nepodporující možnost nahrávání aplikací na paměťovou kartu. Aktualizace se nekoná (nevýhoda levných mobilů), proto jej plánuju v nejbližších měsících vyměnit za lepší model.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama