Ochutnávka slabších dnů

15. července 2018 v 18:18 | K. |  Nekonečná VKV
"Co ti je?"
"Nic."
"Neříkej nic, když brečíš. Něco se ti muselo stát."
"Nic."


A tak se zase koupu ve své soukromé bublině negace. Paradoxně tyto stavy přijdou vždy, když k nim není žádný vážný důvod. Mám novou práci, chodím tam ráda, přišla mi už první výplata, která na to, že jsem nastoupila až 11. byla štědrá. S klukama i M. si rozumím, často se smějeme, vyprávíme si všelijaký zážitky z našich životů a směna tak rychle utíká.

Stýská se mi. Stydím se, ale přiznávám, že hlavní příčina, proč tu už druhý den ležím a čekám, kdy umřu, je Er. Kdo ví co s ním je. Možná je s cikánkou, co mi ještě před půl rokem nadávala do zpráv. Dala si novou profilovku. Je hnusná. A je tam s ní nějakej týpek. Kterej není skoro vidět a já nevím. Prostě nevím. Nepoznám jestli je to moje životní láska. A tak přemýšlím, jestli tu řvu kvůli tomu, že je možná s ní, nebo proto, že ho už ani nepoznám. "Vůbec se mu nedivím, že se na tebe vykašlal. Po tom, co jsi mu naposled udělala." Je hodně zlý, když už i vaše vlastní prababička, která ho od začátku nemůže vystát, je na jeho straně...


Minulý víkend jsem se rozhodla pro razantní krok. Vyčistit si klávesnici na notebooku, která ukrývá drobky, psí chlupy, vlasy a spousty dalších pokladů. Zkrátka se na ní už nedá skoro psát, to je i jeden z důvodů, proč aktivita na blogu upadla, prostě mě nebaví posilovat prsty agresivním boucháním do kláves. Tušila jsem, že to nebude snadný. Šipka směrem dolů už mi delší dobu zlobí, protože jsem nebyla schopná ji tam správně zpátky zacvaknout. Nádech, výdech, jdeme na to. A pak to přišlo. Ulomila jsem levý Shift. Takže to je v prdeli. O pár dní později jsem se rozhodla ho nahradit "Ctrl", které používám méně často a je to jediná klávesa stejné velikosti. No, tak teď nemám ani Shift ani Ctrl...

Šla jsem spát. Mám teď se spánkem poměrně problém, byť se z práce vracím o dost dřív než z té přechozí, nenaučila jsem se chodit i dřív spát. A tak spím zhruba 4 hodiny denně a to mi nestačí. Najednou jsem se ocitla ve svém starém skladu v nakladatelství. Byli tam mí nový kolegové a já balila spoustu, ale opravdu spoustu svých osobních věcí. "Buď tu klidně tak dlouho jak potřebuješ, ale pak prosím zamkni!" apeloval na mě H., který se chystal k odchodu. "Neboj, brácha mi už psal, že je na cestě. Za chvíli to tu balim." Jenže se brácha neobjevoval. Oslovil mě nějaký týpek, kamarád H. Jestli se nepůjdeme projít. Souhlasila jsem. Byl divnej, zfetovanej, ale přesto jsem se nebránila. S lahváčem v ruce jsme došli až do rodné vesnice mého expřítele. Chtělo se nám čůrat. Když jsme míjeli hospodu na náměstí, zahlédla jsem exšvagra s jeho přítelkyní, uf, doufám, že mě neviděli. "Kde se chceš tady jako vyčůrat? Je tu spousty lidí." "No kde asi, za klubovnou přece. Neboj se, já to tu moc dobře znám." A pak jsme se ocitli v samotné klubovně, ze které se za těch pár let stala menší hospůdka. Čekali jsme na objednané nápoje. Týpek se na mě vrhl a pokusil se mě znásilnit. Brečela jsem a volala o pomoc. Náhle přiběhla nějaká slečna, prosila jsem ji, ať mi pomůže, ať zavolá pomoc. Vysmála se mi, že lžu, že si vymýšlím. Najednou se na gauči objevili naši. Jak já byla ráda, že je vidím. Když se mi povedlo vrátit se do práce, stěžovala jsem si H., jakýho má kamaráda. Přistoupil ke mně a políbil mě. Hleděla jsem si svýho, pracovala a zaslechla jsem H., jak říká L.: "Dal jsem K. pusu." "Jo? A co na to tvoje přítelkyně? Už o tom ví?"

A po takovým snovym zážitku máte jet do práce a být hepy jak dva grepy. Jezdím přes Anděl. Denně chodím kolem místa, kde jsme se vždycky scházeli. Vidím zastávku, z který jsme jezdili domů. Procházím místem, kde se náhle zastavil a roztřesenýma rukama mi nasadil zásnubní prstýnek. Člověk by neřekl, kolik vzpomínek se dá vytvořit za tak krátké období. Odpouštět. Zatím se mi nedaří T. odpustit, že to takhle dopadlo. A čím dýl to je, tím víc jsem přesvědčená o tom, že ona je hlavní viník. Skládám si ty záblesky jako puzzlíky a lituju, že nedovedu vrátit čas.

Nasedla jsem do metra. Všude plno lidí. Vyjeli jsme. Šílený zápach spálený gumy. V tunelu jsme začali brzdit. A pak se zastavili. To by byla asi hnusná smrt tu uhořet.


Cestou domů jsem se stavila do květinářství pro kytku, která mě minulý týden zaujala. Co se to se mnou děje. Za tento rok jsem si pořídila už druhou kytku. Měla jsem radost. Nasedla jsem do tramvaje, na takový to místo u předních dveří, ze kterýho vidíte do celýho vozu. Na Andělu nastoupil divnej týpek bez nohy. Pěkně smrděl. Okamžitě jsem vstala, že ho teda pustím. Pohrdavě mě sjel pohledem a šel dál. Byly tam místa, tak asi nechtěl otravovat. Tramvaj se pomalu rozjížděla, týpek se vracel směrem ke mně. Jeho chůze už nebyla tak suverénní jako když jsme stáli. Viděla to jedna slečna naproti mně a zkusila mu nabídnout její místo. Opět totální ignorace. Ještě jednou jsem se ho zeptala, zda si chce sednout. Pak to cuklo a tenhle milej smradlavej pán mi přistál přímo do klína. Úžasný.

Přijela jsem domů a na myčce mě čekal důležitý balíček. Ochranná skla na můj nový telefon, který už mám měsíc doma, ale protože si ho nechci zničit, používám pořád ten rozbitý. Jaké bylo mé nemilé překvapení, že sklo bylo velký, tudíž nepoužitelný. Vím, že tenhle mobil má víc typů, ale nějak mě nenapadlo, že se liší i velikostí. No nic, holt mi není přáno.

Byla jsem ráda za klid domova. Budu psát, budu tvořit. Seděla jsem v posteli a zapla notebook. V tu chvíli mi kolem nohy štrádoval škvor. Jestli něco nemám ráda, tak jsou to škvoři. Popadla jsem polystyrenovou krabičku, ve který mi přišly skla a škvora připlácla. Nojo, ale co teď? Začala jsem sundavat všechny krámy z parapetu, protože jinak nejde otevřít okno. Povedlo se. Prostě ho vyhodím z okna. Všechno se ve mně stáhlo. Brrr. Do čeho ho chytit. Vzala jsem za vděk krabičce od tvarohové pomazánky. Můj prvotní plán byl, že ho jen odchytím a krabičku i s ním vyhodím do plastů, ale když jsem pak viděla, jak se tam prodírá tím zbylým tvarohem, zželelo se mi ho. Zkontrolovala jsem okno, jestli tam na mě nebafne ten velkej pavouk, co tam před nedávnem zaběhl. Zdálo se to ok, tak jsem se zatajeným dechem škvora z krabičky vyklepala.

Bylo příjemný mít po sto letech zas otevřený okno dokořán. Sedla jsem si zpátky do tureckého sedu a brouzdala. Když v tom koukám a z okna se mi přímo na nohu spouští ten velkej pavouk! Tak ale dost!


Jsou to malicherný drobnosti, kterým se směju. Ale čím víc se jich za den stane, tím víc mě to unavuje. Čas plyne a nic se neděje. Jakobych ve staré práci nechala i svoje bytosti, se kterými jsem komunikovala. Nefungují osvědčený rituály ani fígle. Připadám si najednou prázdná a tak moc jiná.

V pátek jsem šla s kamarádem popít vínečko. Nějak mě to sejmulo, po dlouhý době mám i okno. Ale jeden okamžik vidím jasně. Jak na té velké obloze najednou prosvištěla nádherná hvězda. Před 2 lety mi taková moje přání splnila. Věřím i této...



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sakamakiya Mononoke-Maka Sakamakiya Mononoke-Maka | E-mail | Web | 16. července 2018 v 18:07 | Reagovat

Zajímavý článek

2 Eva Eva | Web | 19. července 2018 v 21:51 | Reagovat

Taky mívám dny, kdy brečím a neznám důvod. Jen poslední dobou mi to přijde horší.
Jen bez špatných dnu by nemohly být ty dobré. Takže se můžeme těšit na něco hezkého :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama