Sekunda od smrti

4. srpna 2018 v 15:15 | K. |  Klávesnicí
Když mám dlouhou chvíli, chodím na diskuzní fóra na vinted. Poslední dobou do nich i sama aktivně přispívám a protože jsou některá vážně zajímavá, rozhodla jsem se inspirovat a sem tam na daný téma napsat samostatný článek.

Diskuze "Sekunda od smrti" vznikla celkem nedávno. Při jejím čtení člověka kolikrát až mrazí, jak má kolikrát fakt na mále. Nejčastěji se zážitky pisatelů týkají samozřejmě jízdy v autě a celkově pohybu po komunikacích. Od smrti je dělí doslova sekundy a centimety a záchraně životu obvykle vděčí za nějakou zvláštní náhodu...

A tak jsem i já zavzpomínala, jestli jsem někdy byla blízko smrti...



Můj první zážitek, který si do tohoto tématu vybavuji, se také týká jízdy v autě. Tak vlastně nejprve jsme mohli být my ti, co smrt někomu způsobili. Je to už 13 let, co jsem jednoho krásného dne vyhrála v časopise Popcorn setkání s Karmou. Jeli jsme já, táta a brácha, ještě naším starým Peugeutem. Setkání proběhlo někde v Kostelci nad Černými lesy a bylo vážně boží. Plni dojmu jsme nasedli do auta a vyrazili zpátky ku Praze. Jenže asi po pěti minutách jízdy táta ztratil nad autem kontrolu a vylítli jsme ze silnice na přilehlé pole. Šlupa to byla solidní, ale nic se nám nestalo. Nicméně když jsme vylezli, jen pár metrů před náma už jedno auto stálo. A protože má náš osud zvláštní smysl pro humor, byli to další výherci, kteří jeli ze stejné akce. Ještě štěstí, že jsme nepřistáli na nich...

Cesty na koncert máme asi prokleté. Když už jsem byla na střední, vyhrála jsem od fanclubu dva lístky na Autopohádky do Písku. K Chinaskám mě přivedl táta, tak jsem se rozhodla ho vzít na tohle polodivadelní představení s sebou. Mrkla jsem na net, od kdy to celé začne. V 20:00, fajn. I táta se dočetl, že začátek je v osm, takže naplánoval cestu tak, abychom tam tak na půl 8 byli. Nojo, jenže na dálnici jsme uvízli v koloně. Před námi byla něaká ošklivá autonehoda. Podle délky kolony táta tipoval, že se to muselo stát tak půl hodiny předtím. Naštěstí se to rozjelo a přesně v 20:00 jsme byli u Kulturáku. Jaké bylo naše překvapení, když všude kolem nás byli poutače s nápisy: "Chinaski - začátek 19:30". Články, kde jsme se dočetli, že začínají později jsme už ani jeden nikdy nenašli.


Kdo můj blog bedlivě sleduje, asi ví, že jsem celkem párty typ a nebráním se ledajakým píčovinám. Je pravda, že funguje jakési alkoholické štěstí, takže i když jsem jednou pod parou vlítla do silnice před auto, abych zachránila ježečka, nebo sem tam sebou třískla někde v tramvaji na těch kovových schodech, odnesla jsem si tak maximálně modřinu.

Horší je, když je s vámi pod parou někdo, kdo to nemá v hlavě v pořádku ani za střízliva. Máme v partě jednoho chlapce, máme ho i rádi, ale zkrátka nepatří k nejbystřejším a bejvá občas dost nervák. A tenhle chlapec nás pozval před pár lety k sobě na chatu, abychom oslavili příchod nového roku. Byla to úplně obyčejná silvestrovská párty. Po půlnoci jsme pak vyšli s M. na zahradu a povídali si s láhví šampaňského. Kousek od nás se pohyboval ještě kamarád Ra. a o pár metrů dál telefonoval D.

Mě a M. zaujal na zemi ležící tenisák. Vzali jsme ho do ruky a zkoušeli se trefit do okna. Ale protože od nás chata byla celkem daleko a my už měli upito, nedařilo se nám. Už si nevybavím, jestli jsme se nakonec trefili, nebo naše počínání majitel chaty viděl z okna, ale najednou ho hystericky otevřel, namířil na nás vzduchovkou a začal to do nás regulérně pálit. Moje první reakce byla, že jsem popadla M. za ruku a odtáhla ho stranou. Ra. zůstal na původním místě, poskakoval a vykřikoval: "Že se netrefíš, že se netrefíš!"

Netrefil. A i když jsem to nebrala jako přímé ohrožení na životě, na fóru se objevila pisatelka, která zná člověka, co i obyčejnou vzduchovkou opravdu zabil.


Samostatnou kapitolou je náš výtah v paneláku. A na ten má smůlu máma. Je to takovej ten výtah, kterej věčně nejezdí, když máte o tašku víc, tak už se do něj nevlezete, ale hlavně že ho evropská unie dovolila. Jeho velkou zálibou je, čekat s otevřenýma dveřma a nechtět se rozjet. Musíte pak vystoupit a vrátit se.

No a takhle jednou máma šla z procházky. To jsme měli ještě jezevčíka. Nastoupili spolu do výtahu, máma zmačkla to tlačítko a nic. Tak vystoupila, ale než se stihla vrátit, výtah se zavřel a odjel. To by nebyl takovej problém, horší bylo, že jezevčík měl na obojku stále připlou flexinu, kterou máma držela v ruce. Máma natáhla ruku co nejvýš to šlo. Bydlíme jen v druhém patře, takže výtah byl v cíli prakticky hned. Okamžitě si ho přivolala zpátky. Přijel, ale byl prázdný. Pes nikde. A vodítko, co držela v ruce vedlo směrem nahoru. Vyběhla schody a ten náš malej blbounek stál asi 20 cm od dveří pořád připlej na tom vodítku, který se naštěstí nějak přetrhlo a jen díky tomu ho to neuškrtilo. Neumím si představit, jak by to dopadlo, kdybychom bydleli o patro výš.

A další hardcore se stal celkem nedávno. Jsme lenoši. Já teda dolů chodím po schodech, nahoru se obvykle svezu, protože jsem z práce ráda, že na těch nohách vůbec stojím, navíc většinou táhnu tašku s těžkým nákupem. Ale občas si říkáme, jestli by schody nebyly lepší volba, protože ten výtah je opravdu hodně poruchový a každou chvíli nejede. No a zase šla někam máma, zmačkla si tlačítko, že ho přivolá. Ten byl někde v 6. patře. Rozjel se, pak se ozval divnej zvuk a celá ta kabina se urvala a zahučela až do sklepa.


Nepatřím zrovna mezi nejúspěšnější sportovce. Jo, sice jsem svého času měla dost obstojně kopnout do míče, nebo pinknout do tenisáku, dělala jsem gymnastiku a hýbu se celkem i ráda, ale takový zimní sporty jdou totálně mimo mě.

Článek o tom, jak jsem absolvovala svůj první, a doposud poslední, lyžařský výcvik jsem již psala. Takže se nechci moc opakovat, nicméně stále vidím, jak jsem se neobratně odpíchla hůlkama od vleku a na svých asi dvoumetrových lyžích, který jsem se za celý týden nenaučila ani omylem ovládat, jsem se rozjela směrem, kterým jsem opravdu neměla v plánu.

Bez helmy, bez čehokoli, jsem prosvištěla lesíkem který byl mezi vlekem a naší chatou. Následoval skok z kopečka a elegatní přistání na cestě k chatě, kde mě pár stojících spolužáků sjelo obdivným pohledem. Otočila jsem se za sebe. No, narvat to do nějakýho toho stromu xichtem...


Mám ráda děti a umím to s nima. Už od mala jsem se starala o bráchovy kamarády - venku, na školce v přírodě. Na táboře jsem se vždycky stávala dočasnou maminkou, ve školce na praxích jsem byla mezi dětmi za hvězdu. Takže jsem je i velice často měla na starost sama, nikdy se žádnému v mé péči nic nestalo.

Ale jednou jsem byla svědkem, kdy jsme jedno mimino málem přizabily... Je to už přes deset let, tehdy jsem kamarádila s G. Její maminka se na "stará kolena" rozhodla ještě pro jedno dítě, takže když jsme byly v osmé nebo deváté třídě, narodil se malej M., kterýho jsme si velice rády půjčovaly na vození v kočárku. Bylo to v pohodě, brázdily jsme sídliště.

Jednou jsme si ale řekly, že se projedeme cournout po obchodech. Nechtělo se nám do vedlejší čtvrtě, kde je obří obchodní dům, pěšky, takže jsme jely autobusem. Ten zastavil v naší cílové stanici a G. se chystala vystoupit. Měla takovej ten kočárek jen se třemi koly, autobus zastavil poměrně daleko od chodníku, takže to přední kolo sjelo až na silnici - zapíchlo se mezi autobus a chodník a G. jak si toho v tý rychlosti nevšimla, ten kočár regulérně položila na zem a ještě na něj upadla. Byla to asi nejdelší vteřina mého života, protože jsem ji nemohla nijak pomoct a zavládlo ticho. Naštěstí ten prcek byl jen v šoku, nic se mu nestalo, ale nám tlouklo srdce jako o život ještě asi hodinu potom.


Sama mám ráda kriminální filmy a seriály, ale snažím se jimi nenechat si ovlivnit život. Bohužel, to je zásadní rozdíl mezi mnou a prababičkou, která ve všem vidí jen to nejhorší a prorokuje mi, že mě určitě někdo jednou zamorduje. Měli byste ji slyšet, jak se rozčílila, když zjistila, že cesta do mé nové práce vede přes podchod...

Divný lidi přitahuju. Mám pár zkušeností i s úchylákama. První zážitek mám z cesty autobusem na gymnastiku, kdy byla hlava na hlavě a bohužel i cizí ruce na mý prdeli. Přímo za mnou stál nějakej degen, kterýho to hrozně rajcovalo. Když se začal otírat svym čurákem přímo o mně a funět mi do ucha, začalo mi to bejt dost nepříjemný, ale neuměla jsem se ani verbálně bránit, tak jsem to vydržela. Pak jsme potkávali po sídlišti "ocasníka", obvykle tyhle lidi nebývají nebezpečný a všichni nás brali na lehkou váhu, učitel ze školy, kterýmu jsme to po tom, co jsme chlápka s pindíkem v ruce, potkaly kolem třetí odpoledne před školou, nahlásit, vysmál, že přeháníme, tak se to nijak neřešila. Ale nemám zprávy, že by někomu tehdy ublížil.

Do přímý konfrontace s úchylem jsem se dostala teda až letos. Po nocích se toulám už léta, často se vracím domů kolem třetí. Je pravda, že větší pravděpodobnost, že vás někdo znásilní, je u člověka, kterýho znáte. A potvrdilo se to i v mém okolí - 2 kamarádkám, co se to stalo, to udělaly známý (učitel a spolužák), nikdy se nejednalo o random týpka někde na ulici. Vracela jsem se domů tentokrát celkem brzo a on na mě fakt vystartoval. Ve chvíli, kdy mi už šátral rukou v kalhotkách, jsem v sobě probudila zvíře, zmlátila jsem ho, poslala do prdele a utekla. Doteď nemám pocit, že jsem byla nějak ohrožená, kdyby to nebylo takový máslo, tak mě maximálně znásilní (možná ani to ne, vlastně doteď nevím, co se mnou měl v plánu) ale když se to doneslo k našemu příbuznýmukriminalistovi (co dělal i hodně velký případy), dozvěděla jsem se, že jsem obranou riskovala svůj život. Hm, a co jsem jako měla dělat? Rozdat si to s ním?


A co vy, unikli jste někdy o chlup smrti?


(Obrázky jsou ukradeny na www.facebook.cz/optimisticorpessimistic)
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Vika Vika | E-mail | 4. srpna 2018 v 16:44 | Reagovat

Fúha, toľko "šťastných" náhod na jedného človeka..

2 Atheira Atheira | Web | 4. srpna 2018 v 21:10 | Reagovat

Já jsem čekala tak dvě až tři příhody a ty toho máš pomalu na knížku! :D

3 chudobka1970 chudobka1970 | Web | 5. srpna 2018 v 8:29 | Reagovat

Tak zatím tyhle zkušenosti nemám a ani je netoužím mít. Ty tvoje mi docela stačily. Brrrr :-)

4 stuprum stuprum | Web | 5. srpna 2018 v 9:26 | Reagovat

Kosa se mi spojuje s kořalou, když ti bylo pět!

5 MOE MOE | E-mail | Web | 5. srpna 2018 v 20:40 | Reagovat

Když mi bylo kolem 7, lozil jsem na loďku připoutanou k molu. Jednou jsem sklouzl do vody - a neuměl jsem plavat. Rodiče tam v tu chvíli nebyli. Naštěstí jsem zahlédl pod vodou řetěz, který vedl z loďky do vody a nějak jsem se vytáhl. Pamatuju si to jako dneska.

6 Cedor Cedor | Web | 6. srpna 2018 v 0:42 | Reagovat

Páni. Docela často jsi byla tváří v tvář smrti. Já jsem jednou jel na kole z kopce velkou rychlostí a ten kopec měl i odbočky a z jedn vyjelo auto zrovna, když jsem s kolem jel kolem ní a řidič i já jsme se zastavili tak, že stačilo pár centimetrů a naboural by mě.
Nebo jako dítě jsme byli na takové dovolené a tam byl bazén a já v té době neuměl plavat. A jáse kolem něj procházel a spadl jsem do něj. Pamatuji si jak jsem se blížil ke dnu a pak černo a pak jsem byl venku na okraji bazenu, nejaká starší holka, co tam byla taky na dovolené mě vytáhla... Jinak se mi často stáva, že se blbě podívám a jen tak tak mě nesrazí auto...

7 K. K. | E-mail | Web | 6. srpna 2018 v 6:42 | Reagovat

[5]: Br, to je hodně strašidelná představa.

[6]: Tyhle vodní zážitky mě děsí, možná proto jsem už přes 10 let nebyla ve vodě. :-D S tím autem jsi mi připomněl, že vlastně jednou mi škrtl o zadek taxík, a to jsem procházela po přechodu a na zelenou. Degen.

8 mlsnakucharinka mlsnakucharinka | Web | 6. srpna 2018 v 16:24 | Reagovat

Tvé zážitky mi dost připomínají Věřte, nevěřte. Máš teda štěstí. Já naštěstí nikdy tváří smrti nestála a doufám, že ještě dlouho stát ani nebudu.

9 Černovláska Černovláska | E-mail | Web | 6. srpna 2018 v 16:52 | Reagovat

Tu diskuzi jsem četla a všechny tyhle příspěvky si pamatuju. Ty jo, ale nevěděla jsem, že jsou všechny vypsané tvoje. Tolik zážitků za jeden život, z toho úplně běhá mráz po zádech. Když mi bylo asi 10, tak jsme vyjížděli z křižovatky a byli na hlavní. Nějaký rychle jedoucí debil vedle nám nedal přednost a kdybychom včas nezakřičeli, že jede, tak bychom nezastavili a napral by to do nás plnou silou. Takhle nám urval akorát světlo, pak jsem se asi měsíc bála jezdit autem.

A rovněž asi ve stejném věku jsem byla s kamarádkou v Aquapalace v Čestlicích a šla s ní na divokou řeku. Tam byla nastavená nejvyšší rychlost a já v půlce vrazila do nějakého hodně tlustého chlapa. To mě otočilo hlavou dolů a já ten zbytek, kde bylo spousta hrbolů, jela s hlavou pod vodou a nemohla jsem ji z té vody vytáhnout. Myslela jsem, že je to můj konec. Dole jsem se pak vynořila úplně vyklepaná a točila se mi hlava. Letos jsem podobně zahučela do vln u moře a nemohla vstát, mám z vody celkem respekt.

10 K. K. | E-mail | Web | 6. srpna 2018 v 17:31 | Reagovat

[9]: Ta voda je fakt děsivá, bych z tohohle měla asi trauma. To mi ty moje proti tomu přijdou úplny prd.

Nojo, my se smrtí jsme celkem kámošky, už z matčina lůna jsem vypadla tak přidušená, že mě museli oživovat. :-D

11 Eva Eva | Web | 6. srpna 2018 v 17:55 | Reagovat

Příspěvky na vinted čtu celkem často a jsou kolikrát děsivé.

Nedávno jsem vzpomínala na takové zážitky ve svém životě a vybavila jsem si asi jen ty z doby, kdy jsem byla ve Španělsku. Často jsem tam chodila sama na výlety, byla jsem v malé vesnici kde všude okolo jsou skalnaté hory. Chtěla jsem si zkrátít cestu, tak jsem lezla po celkem prudkém místě. Měla jsem štěstí, že jsem nikde neuklouzla nebo na mě nevyběhl nasraný kamzik, kterých tam bylo celkem dost.

12 Fufu Fufu | E-mail | Web | 10. srpna 2018 v 21:17 | Reagovat

S těma Chinaski to byla bomba. To je jako kdyby tě chránili všichni andělé :-)

13 Kateřina Kateřina | Web | 10. srpna 2018 v 22:47 | Reagovat

Když jsi mi napsala komentář, řekla jsem si ,že se k tobě taky musím zase podívat a nestačím se divit! 8-O

Vzpomínám, jestli jsem taky někdy byla takhle blízko a vybavují se mi dvě příhody v autě. Pokaždé jako spolujezdec. Jednou nám vjel z vedlejší a bejvalej si "naštěstí" spletl brzdu s plynem, takže místo aby zastavil a nechal ho to do nás napálit, tak hodil myšku a frnknul. Podruhý se blbě podíval při předjíždění a málem mi o kamion urval boční zrcátko. V protisměru samozřejmě auto... :-!

No jsem ráda, že už s ním nejsem :-D

Určitě bych toho dala dokupy i víc, ale to bych se musela lépe zamyslet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama