Zahřívací kolo

18. srpna 2018 v 14:14 | K. |  Nekonečná VKV
Chtěla bych vydat poutavou reklamu na to, jaké bude v těch mých VKV pokračování. Ale já to nevím! Momentálně jsem v tak divným stavu, že si netroufám vůbec odhadovat, kam moje kroky dál povedou.



Jsou to nějaký 2 měsíce, co jsem ho poslala do prdele. Je mi smutno. Není to tak dávno, co jsem začala mít zase ten svůj intenzivní pocit, že se zjeví. Tak jako vždycky. Nedokážeme bez sebe bejt. Ale ani spolu. Lituju, že jsem mu nenakopala prdel, aby se sebou začal něco dělat, aby se nenechával pohltit. Jenže já jsem úplně stejnej kokot, tak co by mě poslouchal. Proč by to dělal, to by pak nemohl říkat: "Mělas pravdu." A tak mám za sebou spousty, a před sebou ještě pár? nocí, kdy se každou chvíli budím a v hlavě mi zní jeho jméno, zatímco na hrudi mě svírá úzkost.

Hledám vzpomínky mezi regály s vínem, nasazuju život vlastních andělů v boji s jeho démony. Jak zpívá IronKap v jedné písničce: "Trvá to moc dlouho, zejtra bude líp." Líp zatím není. Ani s ním, ani s někým jiným. Což jistě dělá radost lidem, kteří nám nefandili. Trhněte si.

"Musím už jít, když chtěla bys mít chvíli na to mi říct, jakej jsem blázen. Jak moc ty do mě, jakej je splín, chtěla bys udržet vášeň. Nevím jak vzít a vysvětlit že celej život fakt bojuju s prázdnem. Z vrcholu světa až na dno láhve, z chlastu mám bazén."

Chtěla bych se vidět se svým největším fanouškem. Ale prdí na mě. Psala jsem 2 mejly a bez odpovědi, je mi jasný, že toho má se dvěma prácema a starostí o prcka až nad hlavu, ale chybí mi. Vlastně asi snad i víc než ten samotnej Er. Vzpomínám, jak jsme si každý čtvrtek v práci otevřely flašku, dvě, sedly si a já se ze všeho mohla vypovídat. Nikdy nezpochybňovala moje záhadný zážitky, nikdy mě neodsuzovala za to, že jsem obětovala svoji duši cvokovi, kterej si toho nevážil. Kterej se možná bál si vážit. Bál se i sám sebe, co po něm člověk mohl chtít. Udělala jsem si z ní vpodstatě psychiatra, nikdo, ani moje nejlepší kamarádka tyhle věci neví. A protože se mi obvykle život mění, než článek dopíšu, můj nejvěrnější fanoušek mi před pár dny poslal SMS! To než dojdu ke konci, tak se třeba ozve i samotnej mistr. :D

I když si chvílema snažím připustit možnost, že se už nikdy neuvidíme, vždycky mě někdo uvrhne zpátky. "Tak si pronajmeme byt spolu, budeme mít 3+1 a holt si budeme tolerovat případný návštěvy, dočasně by se dalo i takhle bydlet, co ty na to?" "No to není problém, ale s Er. bydlet nechci." - "Co ten tvůj Rusák?" "Co by, poslala jsem ho do háje." "Jakto?" "Protože odmítal řešit svoje problémy a já už na to neměla." "Hm, a až se ti ozve, tak zas spolu budete?"

Jsou to asi dva týdny, co jsem se vracela z práce a šla se projít do obchodního domu, co máme na sídlišti. Procházela jsem dlouhou chodbou a předemnou šla nějaká ukrajinská rodinka. Taťka byl stejně ušatej jako Er. a za ruku vedl malou holčičku. V hlavě mi začaly šrotovat myšlenky. "Hm, stejně kdybych s ním měla syna, tak by to byl Ervín. Ervín P... Jo, to zní dobře. Nojo, ale co kdyby to byla holka? Sakra, já furt nemám vymyšlený jméno pro holku. Sakra, sakra... Hm. Co třeba Isabella? Jo. Isabella P. To zní taky dobře." Vteřinu, ani možná ne, na to můj zrak padl na výlohu vinotéky, kolem které jsem zrovna procházela. A tam nápis jak kráva: "ISABELLA".


"Měla bys na mě čas? Potřebuju se někomu svěřit." Jestli je na světě nějaký člověk, ke kterému cítím jistou dávku záště, je to jedna holka z naší party. Nikdy jsme nebyly žádný extra kámošky, ze začátku mi byla i dost nesympatická, ale holt si ji náš člen chtěl vzít za ženu, tak jsem se s ní seznámila. Časem jsme se už v rámci akcí normálně bavily.

Začalo to vlastně před nějakými dvěma lety. Vyrazili jsme s partou na předvánoční posezení a pak jsme skončili na Václaváku v jednom klubu. Už jsme měli notně upito, když v tom jsem se připletla do hovoru jí a mých dvou kamarádek, jak jim dělá návrhy. Když jsem zbystřila, navrhla, že bychom ty orgie mohly spáchat spolu poté, co půjdeme na tetování. (Do kterýho jsem se stále nedokopala, narozdíl od ní teda.)

Jako myslela jsem si, že to myslí vážně, ale V. mi tuhle domněnku rozmluvila s tím, že to byla určitě legrace. Nojo, jenže o nějaký čtvrt rok později jsme byli na horách, všichni vylitý jak vázy, já na ni omylem vychrstla poppers a zničila ji tím nějaký tričko a bylo mi to líto, tak jsem začala brečet a ona mě utěšovala. Takovým dost blízkým způsobem. Mám to v mlze, ale vím, že jsme tam seděly na gauči, pily nějaký jablíčko a sem tam si daly pusu. Ostatní si to samozřejmě vyložily tak, že po ní vyjíždím. Jak řekla T., vypadala jsem zas jako agresor. Hm, dííky. Nicméně jsme se o tom o rok později bavily, bylo to i z její strany.

No a začaly jsme chodit na vínečka a ona že má problémy s manželem, že spolu nespí a že by chtěla experimentovat i s holkama a jestli bych do toho šla. Tak jsme zase jely na hory, kde se mě hned ujala, byla samý zlatíčko sem, miláčku tam, furt mě oždibovala a nalejvala. Já nevím že se vždycky do všeho namočím, ta holka není absolutně můj typ, váží asi 45 kilo a žádná neodolatelná krasavice to není. Šly jsme si dolít pití do kuchyně a tam zasadila první úder: "Co Er., už je zpátky?" "Není." "On se ti už nevrátí." "Ale jo, vrátí." "Ne. On už se nevrátí." Tím mě rozebrala na zranitelný součástky a pak po mně normálně vyjela a já se nebránila, protože mi to bylo v tu chvíli úplně šumák. Chtěla orgie? Fajn, má je mít.

Jenže pak druhej den chodila po chatě a tý druhý části party nakecala nějaký báchorky o tom, že jsem se ji pokoušela znásilnit a že mi naštěstí utekla. Jasně. No a tak jsem zas ztratila projednou iluze o lidech, mám svědomí čistý, já tím nikoho vpodstatě nepodvedla, narozdíl od ní, která mi několikrát zmínila, že její manžel je se vším obeznámen a že mu to nevadí. Bych chtěla vidět teda.

No, tak postavili barák za pět mega a rozváděj se. Po 2 týdnech co tam žili. Už ji odevzdal klíče a odstěhoval se k rodičům. Čekala jsem slzavý údolí, nadávky, ale spíš mluvila o tom, jaký sexy prádlo má na sobě a že má tedy volný barák a není problém zase chodit na vínečka a že by moc ráda experimentovala s holkama. A tak nějak jsem měla pocit, že se blaženě usmívá po zjištění, že jsem momentálně sama.

Ehm.


Líbí se mi kolega. Ne od nás ze skladu, ale jeden, co sídlí v jiné budově. Teď jsme měli meeting, seděl tak, že jsme na sebe viděli. Sem tam se náš pohled střetl. Po dlouhý době jsem cítila takový zvláštní chvění. Asi začnu chodit na meetingy pravidelně...

Mívala jsem zvláštní dar - zdály se mi, jak já jim říkala, prorocké sny. Byly nejčastěji o Er., to přiznávám. Nebylo v nich to, co si přeju, ale obvykle to, co se skutečně dělo a co mě ani kolikrát nenapadlo, že by mohlo. Jenže od doby, co jsem to utla a změnila práci, jakoby odešly z mého života i tyhle sny.

Bylo to někdy minulý týden. Ve svém nočním snění jsem se najednou ocitla ve skladu v bývalé práci. Stála jsem jak myška za těmi velkými bílými dveřmi, který dělily moje království od zbytku domu. Najednou jsem zaslechla, jak se otevřely prosklené dveře pod schody. Sehla jsem se a začala pozorovat klíčovou dírkou co se děje, ostatně, tak jako často. Dovnitř vkročil Er. Měl na sobě svoje béžovočerný montérky a přes ně modrou mikinu. Nemít tu mikinu doma ve skříni, úplně jsem zapomněla na to, že se mi celej ten obraz jen zdá. Odkládal si několik cestovních tašek. V tom se ozvalo vrzání schodů a dolů šla T. Poslouchala jsem každý slovo jejich rozhovoru. Vrací se. Bude pracovat! Během toho jsem viděla všechno tak, jak tam bylo ještě za mé přítomnosti. Každou dlaždičku, každý pohozený nářadí. Cítila jsem tu zvláštní vůni tajemna, staré budovy a psí moči. Když T. zmizela do kanclu, Er. se upřeně zadíval na dveře, za kterými jsem se ukrývala. Chvíli tiše stál, a pak se vydal po schodech směrem k nim...

V předchozím případě bych byla ráda, kdyby to ukazovalo budoucnost. Kde bych ráda nebyla je můj druhý sen, který se mi zdál den potom a kterej byl opravdu změť všeho. Nejprve jsem byla někde venku, byla už tma, já na sobě měla baleríny a viděla jsem tam svoje tři kamarádky. Měly zaplacenou nějakou zážitkovou jízdu v čemsi - vypadalo to jako kočár, ale ve skutečnosti to byl závodní vůz. Líbilo se mi to a chtěla jsem se přidat, ale už nebylo volný místo. Když odjely, zjistila jsem, že se mi ty bílý baleríny totálně rozpadly. Podrážka v tahu a začaly se i dost trhat. Nešlo v nich udělat ani krok, tak jsem je sundala a pokračovala ve svojí cestě bosa. Můj pohled najednou padl na zásnubák, který navzdory celý tý situaci stále nosím. Vypadl z něho kamínek! Zachvátila mě úzkost a panika.

Pak jsem se najednou ocitla v obrovském domě, kde ke mně pořád chodila taková malá holčička a já zjistila, že je to moje mladší sestra. Seděly jsme na terase, kde byl krásný výhled do přírody a já začala fantazírovat, kam bych si mohla postavit houpačku. Jako lusknutím prstů jsem se náhle zjevila na mejdanu v našem bytě. Sešlo se asi 50 hostů, což je v panelákové 3+1 opravdu hodně. Složení lidí bylo pestré. Viděla jsem tam Ukrajince v teplákovkách Adidas - snad dokonce i toho Jusepha jsem ve víru tance zahlídla, byli tam moji kolegové ze skladu, brácha, spolužák ze základky, kterýho jsem viděla naposledy v prváku a nemám o něm ani žádné zprávy.

Hudba řvala, všude byl binec, chodili jsme hojně na panáka. Když jsem šla s bráchou, právě můj základkový spolužák mi radil, co si máme dát. Bylo to dobré, chutnalo to po pomerančích. V jednu chvíli jsem se najednou ocitla vedle H. z práce. Objal mě a dal mi pusu. Když byl mejdan v nejlepším, někdo na nás zazvonil - správce domů, úplně stejný jako v Přátelích. Že se máme utišit, že už je pozdě. A tak jsem se rozhodla jít tedy "domů". Vyšla jsem z bytu a i když byla údajně noc, všude venku bylo světlo. Šla jsem cestou, kterou jsem šla už tisíckrát. Je to vlastně cesta, kdy jsem naposled viděla Er. Došla jsem až ke kostelu, kde jsem vstoupila do zvláštní budovy. Vypadalo to v ní jak v chodbě s kabinetama vedení na základní škole. Ovšem místo učitelů, hospodářů, učetních, v jednotlivých místostech sídlili lékaři. Procházela jsem se po tý chodbě a četla si všechna ta jména doktorů, kteří se o mě v minulosti nějak starali.

Pak jsem přišla do nějakého bytu. Měl to být můj domov, ale nepoznávala jsem to tam. Potkala jsem tam dva úplně cizí lidi - staršího muže a mladou ženu. Provokativně se předemnou začali líbat a jakoby se snad schylovali k sexu. Dávali mi zkrátka dost okatě najevo, že jsem tam navíc. S pláčem jsem jim řekla, že se co nejdřív odstěhuju, ale ať mi nedělají naschvály a nechají mě v klidu si něco novýho najít. A pak jsem vyšla zpátky ven a volala H. Ten přišel celkem brzo. Všude svítilo sluníčko, bylo to takový to klasický letní teplý ráno. Společně jsme došli do skladu, kde byl L. a připravoval objednávky. H. mu řekl, že může jít klidně domů a hned na to na mě šibalsky mrkl. L. se bránil, že nikam nepůjde, že chce dodělat práci. H. to ještě několikrát zkusil, ale marně. Náhle jsme byli zpátky u kostela. Chytla jsem ho za ruku a na oko nesměle jsem se ho zeptala: "Co kdybys mě doprovodil domů?" Bez zaváhání kývl. "Jsi si tím stoprocentně jistý?" To už jsem se záludně usmívala a naše kroky mířili ke mně domů.


V sobotu jsme se s V. vypravily do Hostivic. Původně se mi nechtělo vylézt ani z postele, ale nedávno jsem si řekla, že pokud bude příležitost někam vyrazit, musím se jí chytit. Poslední dobou na mě totiž padly nějaký sebevražedný úvahy, ne že bych si vyloženě plánovala něco udělat, jen cítím takový prázdno a apatii, nic mě nebaví, na nikoho nemám náladu a přemýšlím, jaký by to bylo, kdybych tu nebyla. Holt nějakej můj úděl, tyhle stavy mám od mala a nevypadá to, že by se to nějak plánovalo změnit. Ale V. se nakonec po noční taky zmátořila a že teda vyrazíme.

Bylo hezky, teplo, ale na mikču. Konečně. Foukal totiž studený vítr. Už cestou na autobus mi bylo úplně jasný, že po koncertě Davida Kollera nás nenapadne nic lepšího, než se vypravit na jednu diskotéku. Taková ta, kde vždycky skončíme úplně na káry, děláme tam ostudu, je tam spousty divných lidí a Ukrajinců, všichni tam děsně kalej a myslej si jak jsou sexy. Nejsou. Obvykle to pak končí čestným prohlášením: "Tam už nikdy nejdu!" Který samozřejmě s další párty hard porušíme. Je fakt že jsem tam už zažila taky nejeden zajímavý okamžik, za zmínění asi stojí, že mě a kamarádku securiťáci vyhodili, protože jsme si dovolily se líbat při tanci na parketu. Hlavně že tam měli plakáty na nějakou lesbickou show, která se konala týden po našem výstupu. Beztak záviděli, ale i tak je celkem totální dno být vyhozenej z takovýho pajzlu. Co vím, tak i Juseph tam chodil a někoho tam zmrzačil, vždycky se děsím, abych ho tam nepotkala.

V Hostivicích to bylo fajn, koštovaly jsme vínečko a těšily se na koncert. Davida jsem viděla na živo kdysi dávno a to zpíval asi jen 2 nebo 3 písničky, navíc bez kapely, jen s akustickou kytarou. Takže jsem byla zvědavá, jakej bude. Když už se devátá hodina blížila, kecly jsme sebou do trávy tak, abychom se nemačkaly v davu, ale zároveň hezky viděly dění na pódiu. Problém je, že toho právě moc nevidíme a i když jsem to zmínila jako jistou možnost, nějak jsme si nepřipustily, že Koller skuteně celou dobu stojí jen pár metrů před námi a s někým debatuje. Že je to on se potvrdilo až když k němu nějaká fanynka zaběhla pro selfíčko, ale to už jsme my nestihly, protože šel do zákulisí. Sakra.

Koncert byl bezvadnej. Přiznávám, že jsem znala jen pár písniček, tu jeho sólovou tvorbu moc zmáklou nemám, ale i tak se mi to líbilo a začala jsem přemýšlet, že bych šla na Lucii do O2, jestli bude obolos navíc. Po koncertě jsme měly ještě asi hodinu čas, takže jsme se rozhodly utratit poslední žetonky a tím se hezky posilnit před piškotékou. Když jsme měly dopito, resp. V. vylito a já dopito, přiběhla k nám nějaká cizí slečna, že je na svou láhev sama a jestli bychom jí s ní nepomohly. No co bychom pro ni neudělaly, že!

Pak jsme se přesunuly na autobus. Bylo to moudré, protože jsme zabraly zhruba 2. místo ve frontě a nehrozilo tedy, že se budeme někde mačkat. Za náma se už slušně štosovali lidi. Dav nastoupil a já se snažila najít místa k sezení. Došla jsem doprostřed autobusu, tam, jak se jezdí s kočárkama a protože se zdálo, že všechna místa jsou zabraná, rozhodla jsem se stoupnout si tam. Nojo, jenže v tu chvíli padl zrak na pána stojícího hned vedle mě. Ženatej!!! Objevila jsem v sobě skryté vlohy pro rychlost a během vteřiny jsem už seděla skoro řidiči na klíně. Nicméně celou cestu jsem měla přímej výhled. Jako v kině. Všiml si mě? Co když se podívá? Kdo je ta ženská vedle něj? Na manželku to nevypadá. Bože jak já bych s ním zas řádila v dětským koutku. Co kdybych mu napsala, odmítl by mě? Pak mi přilítla imaginární facka od vlastního svědomí a ty myšlenky zahnala. Noco, klofnu něco na diskotéce.


Zase si zahrát tu hru. Přijít tam, prstem ukázat na největšího sympaťáka a vzít si ho. Pak ho použít a odložit jako kus něčeho nepotřebného. Bez emocí, bez výčitek, bez závazků. Dřív jsem ji hrávala, pak přišel člověk, který mě naučil milovat a já neměla potřebu. A teď se do tý hry vracím.

Není na tom nic těžkýho. I když je tam spousty hezčích holek než já, v tomhle opilym světě, který je prozářený relektory a ohlušený decibely, stačí pouhá sebedůvěra, byť falešná. Je to úplně jedno. Vkročily jsme dovnitř. Jakoby se tam opakoval čas, vždycky mám pocit, že je to tam tak stejný. Začala jsem zaměřovat cíl. Odstartovaly jsme to na baru panákem vodky. Následoval tanec, kdy se na mě začal lepit nějakej typ v kšiltovce. Byl tím otravnej, naštěstí jsem ho setřásla. A pak se to nějak stalo. Stál tam klon Er. Vypadal že je trošku starší, nepůsobil, že půlku života proseděl v base a tak nějak jsem z jeho očí viděla jakousi pokoru. Ani vlastně nevím, jak jsme se dali do řeči. Byl tam s kamarádem. Ten byl očividně mladší, měl bílou košili a působil roztomile. Nepamatuju si, odkuď byli. Vím že ten "můj" mluvil pouze rusky, ale jeho kamarád ovládal angličtinu. Přátelé, já asi po 10 letech mluvila anglicky. Sice mé věty byly typu: "My english is veeeery horrible." Ale něco málo ze mě přecejen vypadlo.

Neptala jsem se na jméno. Neptala jsem se na nic, protože mě to nezajímalo. Smyslem diskotékových románků není zjišťovat, smyslem je na chvíli zapomenout. Tancovali jsme. Pozval mě na pivo. Pak jsme spolu seděli v temném rohu místnosti. Díky nabytému sebevědomí po mém speakování jsem se rozhodla tentokrát gavariť. Zjistila jsem, že můj dočasný milý je tu pracovně. Kdo by to byl řekl. Když jsme se podívali sobě do očí, jakoby se celý ten hluk kolem nás utišil. Pak jsme se políbili. A znova a znova. Na chvíli jsem zapomněla na to, že líbám úplně cizího týpka, jehož jméno ani neznám. Nikdo nelíbal tak krásně jako Er. Teď můžu říkat, že nikdo nelíbal tak krásně jako Er. a nějakej random frajer z dízy. Na pár vteřin jsem se díky němu vrátila do doby, kdy jsem ještě byla fakt šťastná. Možná právě proto jsem pak venku uronila pár slz a na nějakou pikosekundu cítila naději, že jsem se jen moc opila a nepoznala, že je to pravý Er., žádný klon. To bylo totiž něco neuvěřitelnýho.

Ale jelikož znám svoje hranice, žádný rozostřený Er. to nebyl. Byl to skutečně jen nějakej cizí chlap, který moc krásně líbá a kterýho už nikdy neuvidím. Když na něj budu vzpomínat, nebudu říkat: "Jo, to jsme si s Ivanem/Vasilem/Mishou tehdá pěkně zatancovali." Šla jsem si sednout ven na vzduch. A cigáro. Mám dojem, že se pak ten týpka kamarád ptal V., jestli mi může dát pusu. V. celkově fungovala jako naše tlumočnice, takže jsem si ve finále víc pokecala, alespoň takhle zprostředkovaně, s tím kámošem, než s mým milým. Utřela jsem zbytky slz a zavrčela jak pes, kterýmu berou kost: "Ne."

A protože se říká, že v nejlepším se má přestat, po jedné takové venkovní pauze jsem se už dovnitř nevrátila. Hra skončila, je čas jít domů. Čekala jsem přes 40 minut na lavičce na autobus. Hlavou mi proudilo tolik otázek, tolik myšlenek. Z přemítání mě vyrušili dvě postavičky, které jsem viděla v dáli. Opouštěli místo hříchů a pravděpodobně mířili domů. Ano, mí dva dočasní noční přátelé. Potěšilo mě, že po mym odchodu nešli hned lovit něco dalšího. Člověk si tak vytvoří mylnou představu, že byl tuhle noc pro někoho přecejen něco málo extra. Stejně, jako ten neznámý týpek, který tak krásně líbal, pro mě.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 18. srpna 2018 v 19:08 | Reagovat

Ty jsi fakt UJETÁ! :D Jak pláčeš, že někoho poliješ a pak se líbáte!

2 K. K. | E-mail | Web | 18. srpna 2018 v 19:58 | Reagovat

Mně bylo líto že jsem ji znicila oblíbený triko a ona pak po me vyjížděla. Ujeta asi jsem, ale kdo v dnešní době není.

3 MOE MOE | E-mail | Web | 18. srpna 2018 v 21:32 | Reagovat

Wau, ty máš teda hodně ujeté období, to ti teda povím :-D

4 K. K. | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 9:28 | Reagovat

[3]: Nesmíš se taky chytit všeho, co stuprum napíše! Naopak, tohle je období klidu. 8-O  :-D Nuda, už by to chtělo nějaký pořádný vzrůšo.

5 MOE MOE | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 9:36 | Reagovat

[4]: Ujišťuji tě, že mluvím sám za sebe. Kdybych se řídil podle Stupruma, tak by mi už doma nefungoval žádný spotřebič xD
Tohle ti přijde nudné? Mít takové období, tak ho nejspíš nerozdýchám. Tedy, ... taky jsem měl své, to trvalo tak měsíc ... možná ... i to mi přišlo dlouho xD

6 K. K. | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 9:38 | Reagovat

[5]: Tohle mi přijde velmi nudné. Ještě loni byl můj život horská dráha a teď nebejt tý jedný diskotéky, tak žiju "z práce do práce". 8-O

7 MOE MOE | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 9:44 | Reagovat

[6]: Tak já asi stárnu nebo nevím co. xD

8 K. K. | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 9:54 | Reagovat

[7]: Já furt volala po klidu a míru a teď když ho mám, tak mi ten uragán, co mi otočil život 10x za den vzhůru nohama chybí. :-D

9 MOE MOE | E-mail | Web | 19. srpna 2018 v 18:45 | Reagovat

[8]: Jó to si asi dovedu představit xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama