Aby byl život v rovnováze

23. září 2018 v 14:14 | K. |  Nekonečná VKV
Tenhle článek mám v rozepsaných už od začátku září. Nechávám ho tak jak je, ono na tom beztak úplně nezáleží.

Milí blogoví přátelé, chtěla jsem vám povyprávět o mých aktuálních smutných i veselých zážitcích, ale nevím, zda mi to ten vymrdanej blog dovolí. Zveřejní se článek, či nezveřejní? Přečtu si vaše komentáře, či nepřečtu? Toť otázky!

Ale vzhledem k tomu, že stále vykřikuju, že bloguju pro sebe a mám být vlastně vděčný uživatel, když je to tu zadarmo, tak to risknu.


V pondělí jsem dorazila do firmy zavčasu. Dokonce tak, že jsem tam půl hodiny seděla a čekala na ostatní. První dorazil L. a asi hodinu po něm H. s G. a krátce potom M. To je morálka! H. hlásil už od auta: "Vezu vám překvapení!" Přivezl dvě naprosto maličký koťátka, který jsou prostě ňuňuuuu. Jeho ségra je našla opuštěný na zahradě, ještě byly slepý. Tak se o ně stará a protože jela na dovolenou, svěřila je nám. A my je nadšeně přijali, protože kdo by odolal živé reklamě na roztomilost?


Večer jsem trávila doma. Občas mívám takový blbý nápady. Šmíruju na FB. Někdy projíždím profily bývalých spolužaček ze střední, jindy se zaměřím na základku. A sem tam mi to nedá a snažím se zjistit, co je sakra s tím zpropadeným Er. A přišla jsem na dost divnou věc. Když mi začala loni psát ta cikánka, která bydlela u něj, říkala jsem si, že si teda asi našel novou, oukej, nedá se nic dělat, to se v životě stává. Ale něco mi na tom nesedělo. On tam v tom bytě totiž nebydlel. Když jsem tam v lednu byla, neměl tam ani šampon a zrovna on měl lepší kosmetickou výbavu než já a neuměl bez ní fungovat. No a teď jsem zjistila, že ona má v přátelích drahou Oly - jestli je to teda její profil - a přes všechny možný lidi jsem se proklikala k tomu vocasovi, co mi hystericky jedno dubnové ráno od 4 volal, a z jeho hlasu to opravdu neznělo, že chce jít s Er. na kamarádský pivo... Žeby teda ta cikánka nebyla nová milenka, ale naopak nějaká jeho nepřítelkyně?! Zahrabaly ho s drahou Oly hluboko?! Škoda že mi nedaly holky vědět, ráda bych pomohla s kopáním hrobu, muhehe.


Další den byl opravdu důkaz toho, jak dokáže být život absurdní a jakej zvrácenej smysl pro humor má osud. V práci jsme tentokrát byli poněkud aktivnější než den předchozí. Aby taky ne, čekalo nás dost objednávek. Dokonce i H. se zapojil do balení, takže to nejhorší za mě naštěstí udělal. Kolem 11 dopoledne mi zazvonil telefon. Táta. Vždycky se leknu, že se něco stalo, protože proč by mi taky jinak volal. No, a taky žejo. Babička umřela.

Babička Bubínka, jak jsem jí jako malá říkala, nebyla sice moje pokrevní babička, ale vždycky jsem ji jako vlastní brala a měla jsem ji ráda. Když jsme byli s bráchou malý, trávili jsme u dědy a ní na chatě poměrně dost času, často jsme se tam sházeli i s moji "sestřenkou". Byla sranda, na vesnici jsme zažívali nejedno dobrodružství, jezdili jsme se koupat do auqaparku. Poslední roky tam moc nejezdím, protože jsem závislá na někom s autem a naši si tam vždycky naplánovali výlet když jsem ještě tvrdla v práci. Celkem mě to štve, protože dědu už mám jen jednoho a vidím ho jednou za sto let. A vlastně ani tu babičku jsem si už moc neužila. Zajímavý je, že pár dní před tím mi ji najednou FB nabídl do přátel. Chvíli jsem váhala, že bych jí napsala nějaký slova podpory, protože o její nemoci jsme už asi měsíc věděli... No, teď už nemá cenu se tím trápit, protože to nezměním.

Udělalo se mi hrozně zle. Fyzicky. Hučelo mi v hlavě, třásla jsem se, začala se dusit a myslela, že se pobleju. Snažila jsem se na sobě nedat nic znát a šla pokračovat v práci. Oči se mi zaleskly jen ve chvíli, kdy H. začal blbnout s balíkem a vyráběl z něj auto. "A tady takhle nakreslíme dvě postavičky... K. a L., tady bude T. a do kufru šoupneme M. Nojo, ale kdo bude řídit?" (narážka na to, že ani já, ani L. nemáme řidičák). Dílo to bylo vskutku zdařilé a věříme, že našeho milého zákazníka pobavilo.

A pak se zas děly ty věci mezi nebem a zemí. Možná. Psala jsem to před pár dny na TT "Jsem lovec". Jak za mnou mrtvý chodí v hmyzích tělech... Ve chvíli, kdy jsme vypravili balíky do světa, vlítla do skladu obří vážka. Ale když říkám obří, myslím tím opravdu obří. Byla krásná, lítala tam jak blázen, párkrát mi prosvištěla kolem hlavy a pak si sedla H. na náhradní triko a nechala se vyfotit. Kluci si lámali hlavu, jak ji vyženeme ven. Usmála jsem se a šla zhasnout. Hned na to vylítla ze dveří. Šla za světlem. Psala jsem to kamarádovi, absolutně mě nenapadla možná souvislost. "Přišla se s tebou rozloučit."


Po práci jsem se sešla s J. To je taky takový absurdní kamarádství, či jak to nazvat. Ale je mi jí nějak líto, tak proč tu pro ni nebýt. Sešly jsme se na Andělu, já zaběhla pro lahvinku a pak jsme se vydaly směrem k Náplavce. Vždycky chodím na Rašínovo nábřeží pod most. Strávila jsem tam opravdu hodně chvil, smutnila jsem tam nad prvním rozchodem, skamarádila se s M., poznávali jsme se tam s Fí., Er. mě tam poprvé chytil za ruku, objevila jsem Schodiště... Ale tentokrát jsem se rozhodla, že změním směr. Respektivě stranu, a tak jsme zvolily Náplavku Smíchovskou. Nojo, jenže jsme k ní ani nedošly a začalo šíleně lejt. Stály jsme pod stromem, mně se za nohy schovával nějakej pejsek (kterej měl vcelku sympatického páníčka). Když přestalo, šly jsme si sednout.

Potkal nás nějakej typan, jestli bych mu nedala cigaretu. Byl milej, slušnej, vystupoval s jistou pokorou, vykal mi, ale bylo jasný, že je to jakýsi pobuda. V ruce držel plastovou láhev levného vína a v očích bylo vidět, že asi ani něčím tvrdším nepohrdne. Ptal se, jestli bychom - jak já říkám - nespojili mejdany. Omluvila jsem se, že s kamarádkou potřebujeme probrat něco osamotě a kdyby náhodou, tak se stavíme. Zkusil to během našeho posezení ještě jednou, slušně jsem ho odmítla, že jsme to ještě nedořešily. Překvapilo mě, že se bez keců sebral a slušně odešel. Byl to milej kluk, to se zas musí nechat.

Co radit J. na její rozvádějící se situaci. Nemá to lehké. Potom, co se vynadávala a vypovídala, zas přišla s tím, že by ráda obnovila naše vínečkové středy. A úplně ke konci si postěžovala, že nemá ani žádnou holku na sex. Ehm. Pozorovala jsem hladinu Vltavy a předstírala , že tuhle větu, kterou ještě navíc asi 2x zopakovala, jsem přeslechla.

Pak už jsme musely jít, protože jí domů nic moc nejezdí. Navíc se její budoucí exmanžel nabídl, že ji teda odveze. Došly jsme na Anděl a rozloučily se. Nechtělo se mi domů. Psala jsem V., jestli nemá čas, ale bohužel už měla akci. Zapálila jsem si a poslouchala takovýho mladýho zpěváka s kytarou. Byl super. A dojal mě. Vlastně poprvý za ten den jsem začala konečně brečet. Hodila jsem mu do obalu na kytaru pár peněz a že pojedu. Něco mě zastavilo. Tak dobře, dám si ještě jednu a pak ale pojedu. Rozhlídla jsem se, kam se odklidím. Udělali teď u metra takový vitríny s výstavkou, všimla jsem si, že nějaký kluk sedí u vedlejší a tak jsem si na burana taky dřepla.

Ten chlapec na mě pořád koukal. Začalo mi to být divné. Ne nepříjemné, ale fakt jen divné. Říkala jsem si, sakra, není možný aby to byl... A v tu chvíli se zvedl a s úsměvem šel ke mně. Ano! Byl to náš sobotní strahovský kámoš Č.! Hned jsme se objímali a začali si povídat. On umí teda jen anglicky, ale skvěle rozumí česky (a já zase celkem rozumím anglicky, ale neumím mluvit), takže jsme si fakt i poklábosili. Nakonec jsme si vyměnili FB, že zase domluvíme párty na Strahově a rozloučili se.

Ve chvíli, kdy jsem se otočila, koukala jsem na N.! Ten Anděl je ale opravdu kurva malej!!! Protože jsem byla taková rozněžněná, hupsla jsem mu kolem krku. I on vypadal, že má z našeho náhodného setkání radost. Č. se otočil, aby mi ještě zamával, tak jsem mu hned musela říct, jak o ty náhody není nouze. S N. jsme se naposledy viděli loni před Vánoci. Chodil do chráněný dílny na brigády, ale jen o víkendu, takže jsme se míjeli. Jak jsem skončila náhle a nečekaně, ani jsem nějak neměla čas a náladu řešit kontakty na tyhle staré kolegy, rozhodla jsem se být v pálení mostů radikální, ale občas mi bylo smutno, že to tak dopadlo. Vlastně i ten jeho konec, o kterej se postaral na jaře Er. byl takovej divnej a já furt měla špatný svědomí, že v tom hraju hlavní roli.

Tak jsme se vypravili do Tesca, že si koupíme nějakou lahvinku a půjdeme posedět do parku. N. je zrovna člověk, co si ženy celkem hýčká, takže mi koupil dobré růžové víno a i něco k jídlu. Kdybych chtěla, asi si můžu vybrat úplně cokoli, ale já jsem člověk skromný, takže jsem byla spokojená za flašku a loupáky. Následně jsme se vypravili na vyhlídku nad OC. Chodívala jsem tam se střední cvičit, jo, to byly časy. Povídali jsme si, popíjeli. Já mu vyprávěla jak jsem skončila a co bylo hlavní příčinou. Bez váhání mi řekl, že ty baterie má doma Georg. Nojo, to byla jedna z mých dvou teorií - zajímavý, když jsem skončila já, po 4 letech, tak T. vyměnila zámky a začala mě nenáviděl, ale tohle ukrajinský zlodějský hovado si tam vzala zpátky. Už tam měsíc zase pracuje a podle slov kolegyně, se kterou jsem zrovna včera mluvila, se začal chovat slušně a rád se vším pomůže, což ještě za mě bylo nemyslitelný a musela jsem tam po něm řvát, aby zvedl zadek a šel nám pomoct. Asi je zkrátka vděčný za to, že má novou koupelnu. Na to mě N. utěšoval, ať si z toho nic nedělám, že jemu se to stalo taky, v jedný práci se ztratila asi 40 kilová zbíječka a on byl jeden ze dvou podezřelých. Říkal, že by ani jako neměl morální problém s tím to šlohnout, ale že bez auta to nešlo a to neměl. :D

Naše setkání se nakonec protáhlo na 3 hodiny. Kromě práce jsme probrali i Er., já N. práskla, že tehdy ten mobil mu sebral právě on a že ho hodil do potoka. N. si myslí, že ho střelil, aby měl na fet, ale já Er. znám, to je hysterik a věřím, že ten mobil v zápalu vzteku fakt do tý vody zahodil. Pak mi oznámil, že má holku na Ukrajině a jestli bych nechtěla jít k němu. Pořád mě tam teda různě otlapkával, chvílema mi to přišlo už trochu přes čáru, tak jsem mu rázně řekla, aby použil brzdu. Když ani to nezabralo, připomněla jsem mu, že je mu 60 a že bychom byli jako mileneckej pár poněkud směšný. Tak toho naštěstí nechal. Musím ale uznat, že na ten věk má fakt páru, z jeho obětí bylo opravdu těžké se vymanit a že já taky nejsem žádná sušinka.

Kolem půl 10 jsme se zvedli a šli na tramvaj. Pobavil mě. Bydlí u stejné zastávky jako moje babička. Ta se musela přestěhovat do protějšího baráku, protože ten její koupil Ukrajinec a udělal si tam z toho prakticky ubytovnu, takže v jednom bytě jich je tak 10. Začala jsem se smát a ptala se ho, jestli spí v posteli s dalšími dvěma Vasilami, tak prý ne, prý žije sám ve vedlejší ulici. Vyčkali jsme příjezd tramvaje, vyměnili si telefony a ještě si stihli cvaknout selfíčko.

Potěšilo mě, že jsme se viděli. Pravda, on od toho asi očekával něco jinýho, ale nakonec se snad spokojil i s tím, že jsme si fakt jen povídali. Celej den mě ale natolik vyčerpal, že jsem doma sežrala ty dva loupáky a hned na to usnula...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | Web | 23. září 2018 v 17:29 | Reagovat

Ty, holka, stojíš za mnoho. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama