Straší mi ve věži?

1. září 2018 v 18:18 | K. |  Klávesnicí

Od mala věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí. Mám ráda tajemno, asi jako většina z nás jsem se zatajeným dechem sledovala "Věřte nevěřte" a v Bravíčku se nejvíc těšila na rubriku "Akta X". A tak se - možná díky tomu, možná díky náhodám, párkrát stalo, že jsem měla dojem, že jsem se setkala s duchem. Jako samozvaný lovec duchů...


Když mám občas dlouhou chvíli, ráda si pročítám fóra na toto téma a z některých příběhů až mrazí. Spousta věcí se dá pravděpodobně racionálně vysvětlit, ale některé jsou přinejmenším trošku zvláštní.

Táta mi kdysi vyprávěl, že v době předvánoční se v noci probudil a za oknem viděl siluetu Mikuláše. Jestli to byl jen sen, dětská fantazie nebo skutečný Mikuláš, se asi už nikdy nedozvíme. Z úplně ranných dob svého života si žádný záhadný úkazy nepamatuju. První se stal asi až v tom školním věku. Nevlastní děda zakoupil chatu na samotě. U lesa. Nejbližší dům byl přes pole a tam věčně nikdo nebyl. Asi o dva kilometry dál se nacházela chatová osada, jinak nic. Les to byl hezký, ale veřejnosti nepřístupný, protože v něm myslivci chovali bažanty. Vidím to jako dnes, s moji o pár let starší tetkou jsme doprovázely auto s návštěvou k silnici. Pak jsme se vracely po kamenité cestě, která vedle právě mezi tím lesem a potokem. K chatě nám zbývalo asi 400 metrů, když v tom jsme si všimly chlapa. Bezeslova nás pozoroval. Prošly jsme. Něco nám nedalo, otočily jsme se a ten člověk jakoby se do země propadnul. Podívaly jsme se na sebe a popsaly ho. Obě jsme viděly fousáče v modrých kalhotách a žlutém triku. Ať jsme nahlížely do lesa jak jsme nahlížely, ani jedná z nás ho už prostě neviděla.

Na stejný chatě jsem taky poprvé duchy vyvolávala. Byla jsem v 7. třídě a společně s kamarádkou J. jsme na týden opustily brány Prahy a vyrazily do divočiny. Jako správný puberťačky jsme si zapálily v půdním pokojíku, kde jsme spaly, svíčky a začaly s vyvoláváním. Nejprve kamarádky tetu, která zemřela pár týdnů před létem. Nic se nedělo. Rozsvítily jsme a na umělé růži, kterou si kamarádka koupila, seděla obří krásná můra. Měly jsme z ní příjemný pocit. Jaký bylo naše překvapení, když můra se na růži zdržela až do našeho odjezdu. Ještě ten večer jsme se pokoušely vyvolat mého zemřelého kamaráda. Opět se nic zvláštního nedělo. Pak jsme si všimly na stole velkýho krovkatýho brouka. Bály jsme se ho, takže jsme ho přiklopily miskou, že ho ráno prostě odneseme. Ráno nás čekalo menší překvápko. Brouk byl fuč!

Nějak jsme obě věřily, že nás mrtví blízcí chodí navštěvovat v hmyzích tělech. Když jí umřel o pár let později táta, vytáhla jsem ji na procházku po sídlišti. Bylo už asi jedenáct večer, zima. Procházely jsme se mezi paneláky. Když jsme se loučily, vzpomínala, jak její táta vždycky když se bála pavouků, říkal: "Toho se neboj, to je František, ten ti nic neudělá." V tu chvíli přes tu jinovatkou pokrytou silnici proběhl obří pavouk. Byl to snad František? I mě ještě jeden hmyzák přišel navštívit. Uklízela jsem tehdá na základní škole a čekala mě akorát tělocvična. Byl pátek a já narazila na dřevě, které chránilo topení, na můru. Otevřela jsem okno, nabrala ji na ruku a chtěla ji vypustit. Vůbec ze mě nechtěla. Začala jsem si s ní povídat. A pak mi to došlo. Děda. Můra odlítla a za minutu mi volal táta, že děda svůj krátký boj o život prohrál.


Asi největší prostor měli duchové v mé bývalé práci. Je to hodně starý dům, neznám jeho minulost. Paradoxně jsem se tam vždy cítila v bezpečí, a to kolikrát i když jsem tam bývala večer sama. Když jsem nastoupila, byla sekce antikvariátních knih v takový opuštěný místnosti, pod oknem. Navíc tam nesvítilo světlo, takže když jsem tam šla, musela jsem si svítit mobilem. Kolikrát jsem viděla, jak se u toho okna něco mihlo. Říkala jsem si, že mám určitě jen halucinace a nedávala tomu žádnej význam.

O dva roky později k nám nastoupil Žirafák. Když jsem odjela na pár dní s kamarády pryč, psal mi zprávy, jak se jim po mně s Er. stýská a že už se těší, až se vrátím. A jen tak mimochodem zmínil, že se v tom baráku začal bát, že u jednoho okna viděl opakovaně něco divnýho. No, který to okna si myslíte, že to bylo...

Krátce po tom, co se Žirafák bál mého okna (kde jsem se paradoxně cítila hodně v bezpečí a chodila jsem tam fandit klukům i truchlit nad svým zblázněným osudem) zmizel Er. A nastal den, kdy se tam dělo fakt dost divnejch věcí. Tak nejdřív jsem na záchodě našla popel, byť jsem jedinej kuřák v celym baráku a uvnitř jsem nekouřila. Možná to byl elektrikář, on tam obvykle chodil večer, když už jsem byla doma. Pak jsem seděla na okně a najednou se Amálka rozeběhla a běžela k bočnímu vchodu, kde je teď sklad, ale dřív tam bylo jenom odkladiště. Stála u těch dvěří, koukala dovnitř, jakoby loudila buřta, a čekala. Vše jsem to sledovala a můj pohled padl na kýbl. Úplně obyčejnej kýbl na vodu. Válel se tam. Když jsem se o půl hodiny později vrátila, kýbl stál dnem vzhůru. Nějak pochybuju, že by to obrátily psi a nikdo jinej tam nebyl.

Začala jsem tam "něco" cítit. Kolikrát jsem i slyšela vnitřní hlas, jakoby skrze něj se mnou někdo komunikoval. Dělo se toho moc a já si na to zvykla a oblíbila jsem si to. Předposlední zážitek se mi stal loni před Vánoci. Měla jsem dost práce, už byla tma a chystala jsem se na cigáro. Blížila jsem se ke dveřím a na schodech jsem viděla jít tchyni. Protože jsme se sobě dost vyhýbaly, chtěla jsem počkat. Ale pak jsem si řekla, že se nebudu omezovat a vylezla na zahradu. Jaký bylo moje překvapení, když tam nikdo nebyl! Možná můžu zmínit, že ta postava mířila přesně k osudnému oknu...

Poslední zážitek jsem měla opět ze stejného místa. Když se semlelo to s těma ztracenejma kohoutkama a já věděla, že jediný moje řešení je, najít si novou práci a byla jsem pozvaná na první pohovor, šla jsem si sednout na schody. Pokorně jsem se zadívala před sebe a poprosila anděly o znamení. V tu chvíli kolem mě proletělo něco zvláštního. Bylo to bílý a zářilo to. Nebyl to pták, protože ty pohyby křídel byly elegantní, žádný zběsilý mávání. Na motýla to bylo moc veliký. Zavládl mě zvláštní pocit. Naprostý vyčerpání. Ale zároveň jistota, že mé rozhodnutí je správné.

Nutno zmínit, že po mém odchodu z baráku se mi "záhady" dějí minimálně. Předpoládám, že si moji kamarádi duchové a andělé vzali taky zaslouženou dovču, ale trošku mi to chybí. Je totiž trošku těžký, spoléhat se jen sám na sebe.


Občas mívám pocit, že se mi nějaký duch prochází i doma. Nejsou to žádný šokující věci, mám kolem sebe lidi, kterým se dějí fakt šílenosti, ale i tak se o ně podělím. Třeba nedávno. Seděla jsem v posteli, něco ťukala do notebooku a najednou se mi rozsvítil mobil. Mrkla jsem na něj, jestli mi přijde nějaká zpráva. Nic. Místo toho se na 10 vteřin vypla televize. A pak se sama zapla. Hm, asi tu proběhl nějakej kámoš.

Jsou to takový drobnosti, jednou tu něco šíleně problesklo - dělala jsem si srandu, že to byl záblesk naděje. Stalo se to v noci a přirovnala bych to normálně k blesku od foťáku. Kolikrát na mě něco dýchá, když ležím - i když v tu chvíli není žádný průvan. Slyšela jsem něco šeptat moje jméno, jednou se ze za postele ozývalo vytáčení hovoru - trvalo to asi 20 minut, můj mobil to nebyl. O pár dní později se ozval šílený rachot z obýváku, dokonce i náš věčně ignorantskej pes tam na to několik minut štěkal a byl jak posednutej.

V bývalých bydliští byl celkem klid. Jeskyně přímo vybízela k tomu, aby tam duchové denodenně pořádali večírky, ale bylo to tak otřesný místo, že i oni se mu raději vyhýbali. Takže když se nám na zdi objevily jednoho rána vzkazy neznámým písmem, mé nadšení bylo rázem zklamáno, jelikož to byl jen nějaký pozůstatek tapet, který zkrátka plesnivěl. U Ex. v baráku byli největší strašidla skorošvagrová s jeho bratrem. Ale pak jsem hodně času trávila s Er. v garsonce na druhém konci Prahy. Smála jsem se mu, když mi volal, ať přijedu, že se sám bojí a taky jsem nechápala, že není schopnej spát ve tmě. Nicméně časem jsem jeho obavy chápala, bylo to tam prostě divný. Často nám křupal strop. Byl obložený dřevem, takže jsme to přisuzovali sousedům nad námi, občas bylo i dost zřetelně slyšet, že tam chodí, ale kolikrát to křupalo jen tak - přězdívali jsme tomu bubák. Znělo to asi jako kdyby třeba myška něco chroupala. Jednou jsme si šli odpoledne před akcí zdřímnout, leželi jsme zachumalný v peřinách a najednou něco začalo po pokoji chodit. Slyšela jsem regulérně bosý nohy. Nebála jsem se, trvalo to asi 5 minut, ale bylo to fakt zvláštní.

Paradoxně všechny tyhle zážitky mám ze chvil, kdy jsem nebyla pod vlivem žádných omamných látek...

Úplně nejlepší zážitky mají asi naši. Vždycky se mi celkem vysmívali, že na takový věci věřím, ale ve chvíli, kdy začali rekonstruovat chatu, svůj názor změnili. Já tam s nima teda nejezdím a ještě ke všemu mám dost děravou paměť, ale dvě příhody mi v ní přecejen utkvěly. Krom všemožnýho zlověstnýho bouchání a rachotu (duchové se báli, co se s barákem děje, když zjistili že se bourat nebude, tak se uklidnili) se jednoho krásného dne třeba na zdi objevil obraz ďábla. Prostě jen tak. Podruhý se zas zapálil sám krb. Několik hodin do něj už nebylo přikládáno a když se máma ráno probudila, najednou v něm začal hořet půlkruh - za těch asi 40 let, co tam jezdí, se nic podobnýho nestalo...


Když to po sobě čtu, nejsou to žádný hardcore zážitky, ale i tak to mrazení, když se dějí, má něco do sebe. Tak kdo ví, jestli to má na svědomí jen moje bujná fantazie, nebo skutečný duch...



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeife Jeife | E-mail | Web | 1. září 2018 v 21:13 | Reagovat

Po tom co mě po smrti přišel párkrát navštívit přítel už taky věřím ... :)

2 Meduňka Meduňka | Web | 2. září 2018 v 8:01 | Reagovat

Mě tedy při čtení lehce mrazilo :-)
Jednou se mi stala podobná věc s pavoukem. Z velkých mám hrůzu.
Jdu se v noci napít a on sedí na lince. Pokoutník domácí. Obrovitej. Přiklopila jsem ho kastrolem (pavouky vynáší ven manžel, nezabíjíme je) a zdrhala. Ráno budím muže, muž zvedne kastrol a pavouk nikde.
Takže mám racionální vysvětlení- nerovnost okraje nádobí nebo mají ti hmyzáci velkou sílu :-)
A zařazuji do výběru.

3 beallara beallara | Web | 2. září 2018 v 8:43 | Reagovat

A co teprve, když se přidají zakázané látky, to je haluz, co :D  :D  :D
Jsem realista, nechutný, ale čím starší, tím víc jsem schopna připustit, že něco mezi nebem a námi skutečně je, moje dcera létala často mimo realitu a duchů jsme měli plný byt 8-O

4 K. K. | E-mail | Web | 2. září 2018 v 13:28 | Reagovat

[1]: Mrzí mě co se stalo, ale je hezké, že tě chodí navštěvovat - pokud ti tedy nedělá nějaké vylomeniny :D

[2]: Pokoutníků se bojím víc jak duchů! :-D  8-O Asi jo, taky jsem si říkala že jsme ho jen asi podcenili. A děkuji pěkně :-)

[3]: Po zakázaných látkách jsem nikdy duchy nepotkala :( Asi je to odradilo :D No něco tam asi je, otázkou je - co?

5 stuprum stuprum | Web | 2. září 2018 v 15:15 | Reagovat

Každý tě chce jen ojet, protože jsi jako anděl!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama