Tak už stačilo, ne?

28. září 2018 v 20:20 | K. |  Klávesnicí
"Neznám nikoho, kdo by měl po všech stránkách tak posranej život jako ty." posteskla si v úterý prababi, když mě soucitně sjížděla pohledem. Jasně, vždycky může bejt hůř a mnoho lidí na tom hůř taky je, ale je pravda, že v mém bezprostředním okolí jsem největší lůzr já.

Ale tak hezky pěkně od začátku...



Pohřeb babičky byl nečekaně naplánovaný už na pátek. Napsala jsem H. do práce, že budu potřebovat volno. Na to mi odepsal, že není problém, ale že tím pádem si nemůžu vzít volno ten na další pátek. Už když jsem nastoupila, tak do mě hučel, jestli někam pojedu. Poslední roky jsem nikam totiž nejezdila. Naposled jsem byla týden na chatě ještě s ex a to už je asi 7 let, pak proběhla sem tam akorát nějaká víkendová párty, ale že bych si vzala souvislý volno a někam vypadla, na to mě moc neužije.

A takovou delší dovču v kuse jsem měla před 4 roky, než jsem nastoupila do chráněný dílny, to je zas pravda, že jsem se skoro celý léto poflakovala doma a žila z úspor z předchozí práce. Ale pak jsem si brala volno jen mezi Vánocemi a Silvestrem a to po tom předvánočním masakru člověk trávil spíš tím, že se vzpamatovával z nejhoršího, než aby si to nějak užíval.

No a jak do mě hučel a všichni moji kolegové někam jezdili, dohodla jsem se s našima, že mě vyvětrají do divočiny na chatu a tak jsem se nějak v průběhu léta začala i těšit. A teď bum, ta dlouho nahlášená dovolená byla v ohrožení - pohřeb nebo dovolená? A tak jsem se slzou v oku zvolila pohřeb. Protože L. prostě chtěl taky jeden pátek a museli jsme se spravedlivě podělit.

Zuřila jsem. L. byl už skoro 3 týdny na dovolený. Mě by to asi ani nenapadlo, to H. mě k tomu zmanipuloval! A teď mi to takhle kazej?!!!! Vymýšlela jsem všemožný mstivý teorie, ale nakonec jsem zvolila taktiku "kyselá prdel". Od rána jsem se tvářila fakt děsně - to je má silná stránka - až se L. ustrnul a rozhodl se, že si nevezme čtvrtek a pátek, nýbrž pondělí a úterý, a tudíž si můžu jít zatruchlit na pohřeb a zároveň odjet na vzduch. Kdo ale v tu chvíli mohl tušit, že za pár dní bude všechno zas úplně jinak...


Firmou se začaly šířit drby, že končíme. Hodně lidí z kanclu skončilo, ty se stěhovaly do prodejny, my museli náhle dělat inventuru a do toho všeho nám tam začali lauzrovat realiťáci, že se ten sklad, který se ještě nedávno měl naopak rozšiřovat, pronajme někomu jinýmu. A nám nikdo nic neřekl, takže jsme absolutně netušili, co s náma bude. Navíc, mně končila teprve zkušebka.

M. se rozhodla dát výpověď. Celkem jsme se skamarádily, i když jsem díky tomu byla stavěná do takový tý role vrby, kdy si mi stěžovala na kluky, ale já byla zároveň i na jejich straně, protože jsem si s nima fakt sedla. Naučila mě jezdit na obídky, což řvaly nejenom moje špeky (ty samozřejmě radostí, že je řádně přikrmuju), ale i peněženka, který se to líbilo o moc méně. Ale já byla ráda, že mám konečně důstojný život - že se můžu jít prostě v klidu nažrat a mám na to. Navíc jsme objevily hospůdku, kde každý den měli něco dobrého i pro nás nemasožravce a kupodivu to nebyl jen smažený sýr.

Už když byla na dovolený, tak mi H. cpal její místo. Přemýšlela jsem, že bych ho i vzala, polepšila bych si finančně a nemusela se tak fyzicky dřít. Vedení ale nabídlo tenhle flek holce, která kdysi pracovala u konkurence. Což bylo celkem pochopitelný a navíc, čím víc jsem o tom přemýšlela, tím víc se mi do toho nechtělo. Takhle mám aspoň klid.

Odpoledne přišel D. s T. Na poradu. První si ven vzali M. Vyřídili s ní papíry ohledně výpovědi a rozloučili se. Pak si zavolali H. Byl tam strašně dlouho. Nenápadně jsme se přibližovali ke dveřím, jestli něco neodposlechneme. Ale bohužel, mluvili mazaně tiše a my jsme nahluchlý. Asi po půl hodině konečně odešli. Vrhli jsme se na H., co je teda novýho. Prej že se jen hledají nové prostory, ale firma nekončí, že nemusíme mít strach. Ulevilo se mi.


V pátek už od rána lilo. Ideální počasí na funus. Udělala jsem ze sebe člověka, abych nedělala ostudu. Přemýšlela jsem, jak budu reagovat na dědu. Taky uvidím po 15 letech sestřenku. Tohle byla vždycky taková záhada mýho života. Děda se s babičou rozvedl ještě když byl táta v pubertě, než jsem se narodila, znovu se oženil, takže jsem jako malá měla dvě babičky. Pak se s tátou nějak poškorpili a pár let se nevídali. Nikdy jsem nevěděla proč, ale najednou byl prostě děda a babička, který nevidám. Když jsem byla asi v 1. nebo 2. třídě, táta se s dědou sešli v hospodě a my je zase začali vídat. Pamatuju si, jak naši řešili, jak budeme nevlastní babičku oslovovat. Zbytečně. Pro mě, a i pro bráchu, který ji viděl poprvý, to byla prostě babička a basta. Hodně jsme tam jezdívali na víkendy i prázdniny, bylo to moc fajn, potkávali jsme se tam právě s tou naší sestřenkou, jezdili na koupák, trhy a brázdili vesnici na koloběžce a tak dále a tak dále.

No a pak jsme se najednou vídat nějak přestali. Naši tam furt jezdili, ale nás s bráchou brali míň a míň. Jasně. Puberta. Nojo, jenže pak puberta spěla k závěru a změna žádná. Po pár letech mě tam spontánně vzal ex, když jsme jeli náhodou kolem. Byl z toho moc fajn večer. Pak mi děda volal ke 20. narozeninám a pak mě tam naši ještě jednou vzali. A od tý doby jsem je neviděla. Nechápala jsem proč, sem tam jsem se doma i zmínila, že bych taky jela, ale nesměli by si to plánovat na časy, kdy jsem v práci. Oni totiž bydlí v takový pidi vesničce, která je sice autem asi 20 minut od nás, ale autobus tam nejezdí a já nemám řidičák. Občas jsem se tím hrozně trápila, protože v rodině máme samý babičky a tetičky a dědu mám už jen jednoho a nabyla jsem dojmu, že mě nemá rád a proto mě tam nechce. Jak jsem se o pár dní později dozvěděla, máma mě tam nechtěla, protože jsem prý na poslední návštěvě odpovídala stroze a házela blbý xichty. Nepamatuju si to, ale obecně mám problém se s někým bavit v přítomnosti rodičů, protože oni za mě hrozně rádi odpovídají a ještě to celý překroutěj, takže pak rezignuju a čumím jak puk. Asi to byl tenhle případ, protože vím, že to setkání, kdy jsem tam vzala ex, bylo úplně v pohodě a ani se nám nechtělo domů.

Naštěstí ten strach ze mě úplně opadl a dědu jsem šla "oplácávat" první. Slušelo mu to, i když je v týhle situaci tohle asi blbý říct. Vedle něj stála sestřenka. Jak jsem ji viděla naposled, když nám bylo tak 11, skoro bych ji nepoznala. Vyrostla z ní fakt hezká ženská, skoro jsem se za sebe vedle ní styděla. Podaly jsme si, trošku rozpačitě, ruku. Pak jsme se všichni přesunuli na obřad. Co vám budu povídat. Návštěvy pohřbů nepatří mezi mé hobby. Když začala pět Věra Špinarová, řvala jsem taky. Bylo mi to fakt líto, babičku jsem měla ráda a mrzí mě, že jsem si ji moc neužila a bylo mi líto dědy, že zůstal sám. Pak se ve mně taky ozval hlásek žárlivosti - když se tam o něj starala převážně sestřenka a já si uvědomila, kolik let jsem zbytečně ztratila. Protože teď nás samozřejmě naši pobízej, abychom dědu navštěvovali a volali mu. To jsem ještě nevěděla, že mě tam nebrali z těch jejich důvodů.

Potom jsme se přesunuli k dědovýmu švagrovi do baráčku. Na, jak cynicky pravím, afterpárty. Sešlo se nás dost. Nikoho jsem neznala. Tohle mi přijde vždycky hrozně absurdní. Když jsme před lety byli na pohřbu prababičce, zjistila jsem, že má děda dvě sestřenice. Tady jsem zas přišla na to, že tenhle děda má sestru. O jedný jsem věděla, ale o týhle jsem neměla páru. Takový divný, že musí někdo umřít, aby se člověk dozvěděl, kolik má příbuzných. Doma jsem se ještě setkala s informací, že měl děda další sestru, ale ta už tu není.

Táta si dělal srandu, že musím naši rodinu reprezentovat v zapíjení žalu, protože on řídí. Tak jsem si tedy nechala nalít sklenici červeného. Pak mi nadávají, že jsem alkoholik, ale že mě ve 12 dopoledne nutí pít, to je v pohodě. Posezení trvalo asi 2 hodiny, začala jsem mít chuť na cigáro, ale nevzala jsem si je. Naštěstí mě zachránila dědova sestra a jeho švagr, se kterým jsme si padli do noty - oslovoval mě Kačenko a bral mě na kuřácké pauzy a ještě mě zval. A taky mi chodil dolévat víno. Po chvíli došlo i na tvrdej. Ten obvykle nepiju, kor takhle samotnej, ale děda vyjádřil přání, abych si s ním panáčka dala a to se přece nedá odmítnout. Kupodivu ta meruňkovice byla opravdu dobrá.

Pak nastal čas loučení. T. mi políbil ruku na rozloučenou, to mi přišlo milý. Nebyla by to správná rodinná slezina, kdyby se neschylovalo k hádce. Naštěstí se to nějak uklidnilo a my jeli domů.


Večer jsme vyrazily s T. do hospůdky. Nakonec se nám to celkem dost protáhlo. Navíc jsme potkaly naši bývalou spolužačku ze základky, která už je pár let mámou. Bylo to zvláštní. I když se hned a začátku pochlubila, že má po letech hlídání a mohla vypadnout ven, stejně každých 5 minut stáčela rozhovor k malý. Co se stalo s tou M., která řvala po zeměpisáři a dělala bordel? No, asi je čas si přiznat, že fakt stárneme.

Neměly jsme dost, takže jsme pokračovaly ještě u T. doma. Vínečko, troška slivovice a hlavně písničky z Disney pohádek. A pohádek. To, abychom to stárnutí trochu zpomalily. Nevím kolik bylo, asi 3 ráno, když jsem se sebrala a šla domů. Nebudu lhát, za celý den jsem toho měla dost.

Kupodivu mi ráno bylo dobře. S T. jsme si daly sraz kolem druhý a šly se podívat na takovej sídlištní jarmark. Loni jsme na něm byly, po asi 10 minutách jsme usoudily, že to máme komplet prohlídlý, tak jsme se přesunuly do blízký hospody a jak bylo brzo, asi po 2. pivu jsme si připadaly připitě. Kdyby mi tenkrát Er. nevolal, že skončil dřív v práci, že už dáme sraz, určitě jsme pokračovaly. Letos na pivo jít nechtěla, prý trošku bolehlav. Pfff, ty lidi nic nevydrží. Je pravda, že na tom sluníčku mi taky bylo chvílema všelijak.

Jarmark se od loňska nezměnil, bylo tam zas stejný prd. Tak jsme se šly projít. A já pak vyrazila do centra, kde jsem měla sraz s J., která mě pozvala do divadla. S tou jsem se neviděla... no... tak tři roky to určitě budou. Setkání to bylo milý, hra se nám líbila a po představení jsme ještě chvíli poseděly nad skleničkou vína. Zavzpomínaly jsme na staré časy a probraly divadelní hry a herce.

Pak mi napsal bratr, že má pro mě informaci. Optala jsem se, jestli je to informace blbá nebo dobrá. Prý jak pro koho. No, tak to je jasný. Buď potkal Er. - což je nepravděpodobné, a nebo se bude stěhovat. Za B) bylo správně. Oznámil mi to suše a od tý doby se mnou nemluví. Nevím, čím jsem si to vysloužila, ale bylo to jak bodnutí do zad. Jsou to asi dva měsíce, co jsme se dohodli, že až si vyřeší svoje dluhy, najdeme si byt spolu. Nechce se mi bydlet samotný a kolem mě jsou buď všichni v páru a nebo jim bydlení u rodičů vyhovuje. Je mi jedno, že si zvolil tohle, ale nechápu, že se z něho stala taková podrazácká prolhaná svině. Je to se vším. Přes rok mi slibuje ty obrázky k obchůdku - já jsem asi marná, ale bez toho to nikdy nezrealizuju - jednou na mě řval, že nemá čas, před 2 měsíci mi řekl, že to o víkendu udělá. Jen zapomněl upřesnit, o kterym. Domluvili jsme i přestavbu a generální úklid pokoje, já to tu všechno vytahala a od tý doby se tomu vyhýbá. Nemám umytý okna a tak. Můžete se do mě pustit, že jsem nesamostatná kravka, ale nemůžu za to že mám jen 160 cm a tu postel jeden člověk neodnese bez úhon. I ve dvou jsme tu málem obušili zdi, máme ten pokoj v tomhle blbě uspořádaný. No a teď tohle. A ještě se mnou přestane mluvit?! Zvracim.

Neděli jsem rezignovaně proflákala. Ráno jsem se teda vrhla na úklid. To je další kapitola mého života. Jo, jsem bordelář. Jo, vypiju ráno kafe a ten hrnek tu s čistým svědomím nechám a odtáhnu do práce. Ale zároveň jednou za čas vyluxuju, umeju skříně, přerovnám věcí, povlíknu postele a tak dále a tak dále. Bratr tu nedělá nic. A ty roztahaný věci má taky - dle mámy chudáček rezignoval, protože jsem si s tím bordelem začala já. Tady je průser že jsme tu prostě nasraný dva a ty věci se nám nikam pořádně nevejdou. Já si třeba srovnám oblečení, ale je tam tak namačkaný, že když si něco vyndám, okamžitě se mi to tam celý pomotá a už to není vzhledný. Teď, jak odtáhne (a ten den je za rohem) tu budu svým pánem a snad ten pořádek bude lépe udržitelný. Protože mě to samotnou sere a necítím se tu dobře.


Těšila jsem se na pondělí. Na kluky, na legraci. To jsem ještě netušila, co mě čeká... Když jsem ráno nakráčela do firmy, nikdo tam nebyl. Venku bylo hezky, tak jsem se převlíkla a že si dojdu na cigárko. První přišel H. Tvářil se divně.

"Tak co, jakej byl pohřeb?"
"No, už jsem byla i na lepších párty..."
"Chápu. No, nemám pro tebe dobré zprávy."
"Končíme? Jo. Rozumím. Já končím."
"Je mi to líto, v pátek tu byl D."

Dostala jsem padáka. Ve zkušební době. Mám před sebou poslední 3 pracovní dny. Co proboha budu dělat? Mám vůbec jet na tu dovolenou? Musím něco rychle najít. Panika. Chtělo se mi řvát, brečet, někoho zmlátit. Ale H. mi nedal šanci, furt mi něco vyprávěl, až mě to přešlo. Sice jsem ho vůbec nevnímala, ale pomohlo to. Pak dorazil i L. Přišel mi smutnej.

Tak jsme se celej den flákali. Hodně jsme chodili na cigáro a řešili co bude dál. Co budu dělat, jak to asi dopadně s firmou a jak je všechno a pytel. Docela jsem se na ten předvánoční masakr těšila. S klukama není nikdy nuda a ta pracovní doba krásně utíká. Kolikrát se mi nechce ani domů. Tolikrát jsem si představovala, jak budu chodit kouřit do toho stmívajícího šera a budu pozorovat poletující sněhový vločky. Mně to přání si normálně přestalo fungovat!!!

Pak přijela do skladu M. se svou nástupkyní - Š. Chudák holka, aby nedopadla jako já. Nedalo nám to a řekli jsme jí to. Docela koukala.

Ve středu nastal čas loučení. Celý den mě svírala úzkost. Fakt mi bude smutno. Když jsem odcházela, poděkovala jsem, že na mě byli hodný, že s nima byla sranda a každýmu jsem dala dárek - H., protože je milovník aut, závoďáka z Kinder vajíčka a L., protože se brzo stane tatínkem, figurku dušího miminka v kolíbce. Oba vypadali, že mají radost.

Spolknout knedlík, naposled zamávat. Díky, mentáli!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Hrobárka Hrobárka | Web | 28. září 2018 v 21:03 | Reagovat

Prečítala som si celý článok ale neviem aký komentár napísať aby mal hlavu a pätu.
Písať chobotiny, že si novú prácu nájdeš a pod. sa mi nechce.
Akurát ma zaujalo to, že prečo ťa rodičia k dedovi prestali brať 😬

2 Lux Lux | Web | 29. září 2018 v 4:01 | Reagovat

Já věřím tomu, že za každou hezkou chvíli člověk zaplatí do posledního puntíku až se všechno podělá. (Nebo se to dá brát z lepší stránky: Aby mohlo být líp, musí být blbě. - Tyhle tvrzení střídám dle nálady).
Je blbý, že nemáš práci, ale poradíš si :) Jo a k tomu bordelu, jsem úplně stejná. Vždycky jednou za čas se znechucením všechno udělám, vycídím.. a pak to zase kašlu.

3 K. K. | E-mail | Web | 29. září 2018 v 9:16 | Reagovat

[1]: No, mě celkem taky. :D

[2]: Nojooo, když ty hezký chvíle se už staly před docela dobou. Si s kamarádkou furt připíjíme na lepší období a zatím je to teda bída, tak snad už konečně... Jsem ráda že je nás víc. :-D

4 nudistka nudistka | Web | 30. září 2018 v 13:03 | Reagovat

Když se to kazí tak se vším. Neboj, to zvládneš, musíš se pochlapit.

5 K. K. | E-mail | Web | 1. října 2018 v 0:13 | Reagovat

[4]: Děkuju. Tohle jsou pár dní staré zápisky - takže teď mám brigádu (paradoxně furt v tý stejný firmě :D) a v týdnu mě čeká pár pohovorů. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama