Připravit ke startu

27. října 2018 v 15:15 | K. |  Nekonečná VKV
A tak mi po 4 letech začala "dovolená". 10 dní v kuse volna, kdy jsem se nemusela skoro o nic starat, nic řešit. Až jsem se ze začátku bála, že se budu nudit. Takhle obava naštěstí byla úplně zbytečná, takže jsem se mohla směle vrhnout do další etapy dobrodružství a zábavy.


Ta začala hned v pondělí, kdy jsme celá rodina vyrazila do divadla na Vinohradech. Jako obvykle jsme měli lóži č. 8, kdy máte pocit, že sedíte s herci skoro na jevišti, jak jste blízko. Je pravda, že mě v tramvaji přepadla nějaká chmurná nálada, cítila jsem ve vzduchu zvláštní směs podzimního vzduchu a máminýho parfému a připadala jsem si, jako bych se vrátila o rok zpět. Navíc jsem se začala zabývat svoji postavou a to je vždycky průser.

Povedlo se mi nakynout do obludných rozměrů. Nikdo, ani kluci z bývalý práce, to nechápe. Pohybu jsem měla díky balení objednávek dost, začala jsem si hlídat pitný režim (jakože krom vína i vodu) a začala svačit. Ne nějaký prasárny, ale zeleninu a ovoce. No, a lup, za tu dobu jsem asi 5 kilo nabrala. Máma si myslí, že kynu díky olivovýmu oleji, kterej ráda používám, ale to bych ho musela pít snad z láhve. Takže jsem si začala všechno zapisovat. Blbý je, že jsem si jeden den propočítala a byla jsem na polovině doporučenýho příjmu, nojo, ale co s tím, když mi to stačí. Neumím se futrovat k prasknutí. Nicméně za ty 2 týdny jsem prý zhubla. Před pár dny jsem byla u prababi a holky na mě pěly ódy. Já to teda nevidím, připadám si furt jak koule, ale tak asi na tom něco je, ony bývají obvykle dost kritický. :D (Oukej, tak se to hlo i na váze, od 6. 10. mám 3 kila dole, oujééé.)


Lev v zimě ale nebyla špatná hra, i když je pravda, že z toho co jsem už na Vinohradech viděla, to bylo dle mého jedno z těch slabších. Navíc jsem nebyla úplně schopná se soustředit, hlavou mi lítalo myšlenek, že to hezký nebylo. Po návratu domů jsem vytáhla Bibinu na pocházku. To je taky vždycky děs, ona strašně nerada takhle večer chodí, já bych brázdila sídliště třeba hodinu, ale jsem ráda, když ji dotáhnu alespoň k druhýmu elku a obejdeme to.

S Bibi jsme našly poklad. Takhle. Měla jsem dědu, kterej cestou v ulicích pozorně koukal po zemi, k popelnicím, do křovin a furt tahal nějaký věci, kterých se lidi zbavili, protože je už nepotřebovali, ale nic jim není. Takhle máme na chatě funkční kolo, mně doplnil sbírku hraček, nebo takhle našel krabici plnou šperků - i stříbrných. Mám dojem, že ten prstýnek s červným kamínkem, který nosím, je zrovna z tohohle nálezu. No a protože jsem nějaký ty geny podědila, vždycky když jdu na sídlišti kolem popelnic, tak tam kouknu k zídce, jestli tam něco není. :D Sama občas odkládám fajn věci. No a zrovna soused vynášel nějaký krabice, když jsem šla vyhodit Bibi výtvor, všimla jsem si, že jsou v nich originální CD, tak mi to nedalo a pár si jich vzala - pro sebe nějakou limitku Sabbathů a výběr Abby, našim Katapult, Tučnýho a tak. Táta to okomentoval: "Děda by byl na tebe pyšný!" :D


V úterý jsem se nebyla schopná sama sobě podívat skoro ani do očí - jak moc líná jsem byla! Nic se mi nechtělo, válela jsem se v posteli, koukala na seriály, hrála hry a chodila se akorát nažrat. :D Odpoledne jsem se vykopala, že si aspoň udělám pořádek v oblečení. Díky tomu, že bratr zvedl kotvy, tu mám teď dost volnýho úložního prostoru, takže jsem všechno vytahala z tý mý pidi skříňky a začala třídit. Jak jsem měla dřív ponožky v jednom velkym chumlu i s kalhotkama, to celý zastrčený mezi dvěma komínky s tričky, tak teď je mám roztřízený na dlouhý a kotníkový a to vše ještě na pestrobarevné a jednobarevné! :D

Abych byla alespoň trošičku produktivní, vyrazila jsem na procházku do Lidlu. Máme ho pěkně do kopce a celkem daleko od domova, tak snad spálím nějakou tu kalorii. Bylo mi pořád tak nějak smutno, plačtivo a nevěděla jsem proč. Jak jsem záhy zjistila, bylo to díky vysazený antině, stala se ze mě regulérní fůrie. :D

V Lidlu jsem nakoupila takovou tu klasiku - mám ten obchod moc ráda, vždycky beru tortily, řepový a olivový hummus, sušená rajčata v oleji, fazole (červený i bílý), měli nějaký veganský "jogurty", pomazánky, tak jsem si něco nabrala na ochutnání, k tomu ovoce, zeleninu a pár dalších (ne)zbytností a hurá domů. To bylo trošku krušnější, protože se mi začalo chtít děsně na záchod a ty dvě těžký tašky mi dost brzdily rychlost. Ale díky tomu jsem si vzpomněla na náš poslední "kontakt" s Er.. Byl to den, kdy jsem si vybírala mezi prací ve skladu a v knížní distribuci, seděli jsme s Fí. na lavičce u hřbitova a já si všimla, že mi Er. volal. Když jsem mu volala nazpátek, asi po tý hodině, už se mi to nepodařilo. Tak kdo ví, co se stalo, každopádně jsem to úplně vytěsnila z hlavy.

Den poté jsem si tu lenost poměrně slušně vykompenzovala, aby mi pracák na ten měsíc přiklepl nějakou aspoň minimální podporu, musela jsem si na PSSZ pro vyměřovací základ. Ten mi ale dali blbej (napsali tam blbý datum), takže mě čekal výlet číslo 2. Jako, ne že by to pro nezaměstnanýho člověka byla nějaká šílená oběť, ale umím si představit teda mnohem zábavnější dopoledne. Naštěstí jsem šla hned na řadu, úřednice byla milá, papír mi dala a já pokračovala do kanclu pro poslední výplatu ze skladu. Tam jsem to nemohla najít, dement jsem šla na opačnou stranu, ta ulice byla šíleně dlouhá, chtělo se mi děsně čůrat, do toho se celkem oteplilo, takže jsem se v tom svetru začala úděsně přehřívat. Když jsem zdárně dorazila do cíle, učetní mi napsal, že je zrovna na obědě, ať chvíli čekám. Když se vrátil, musela jsem si vyšlápnout hezky ty 4 patra, takže jsem funěla jak sentinel, do toho tam seděl pan velý šéf M., hodil na mě výsměšný pohled, že jsem měla chuť po něm skočit a začít ho škrtit... Mělo to plus - mohla jsem se aspoň vyčůrat. :D Dostala jsem peníze a zamířila na tramvaj.

Začali jsme si psát s H. a ten mě teda nepotěšil - všichni 3 jsme dostali nabídku jít do tý nový firmy, která se bude o objednávky starat. Já to odmítla, kluci se dohodli, že půjdou na měsíc, zaškolí nový lidi a nárokují si za to odměnu. No, tak se tam prej šíleně zhádali, vedení jim začalo vyhrožovat, takže podepsali okamžitou výpověď a odešli s holou prdelí. Ty vole. Takový jednání. Já jsem v pohodě, práci už mám dohodlou, H. taky, ten má podporu v rodině i přítelkyni, ale L. čeká začátkem listopadu narození potomka a tahle situace pro něj není vůbec dobrá. Strašně mě to zklamalo, když jsem tam nastupovala, nic nenasvědčovalo tomu, že nás takhle sprostě všechny vyrazej.

Na pracáku jsem odevzdala už poslední potřebný papíry k tomu, aby mi bylo přiznáno kapesné, a pak konečně hurá domů. Tam jsem se moc neohřála a vrátila se zpět do centra, kde jsem měla sraz s T. a Fí. a vyrazili jsme na Octoberfest. Tam jsme si dali ale jen jedno pivko a pak šli posedět do hospůdky. Nějak mi to posezení lezlo ana nervy, teď už teda vím, že z části za to mohly ty moje splašený hormony, ale ty nevyžádaný rady mě vždycky rozčílej. Já totiž svoje přesvědčení nikomu necpu. No a tak sedíme a Fí. se ptá: "Tak jak ti jde veganství? Držíš se, nebo jsi zpátky u vegetariánství?" "Ale jo, držím se. Včera jsem objevila báječný jogurty v Lidlu, chutnají jak ten můj oblíbený z Albertu, akorát je v něm kokos." A tím moje debata na toto téma měla skončit, načež T. po mě začala štěkat, že člověk je všežravec a vždycky byl a bla bla bla. Tak ať si je, mně to absolutně nezajímá a i kdybych měla žrát písek a kamení, je to čistě moje věc. A zrovna u ní mě to překvapuje, vzhledem k její silný intoleranci na laktózu jsem doufala, že má pochopení a je schopná uznat, že pokud něco z jídelníčku vyhodíme, neznamená to, že do roka a do dne chcípnem na nedostatek živin.

Pak jsme řešili nějaký cizí jazyky, já si od Er. a mého ještě tehdejšího "přítele" z Běloruska pamatuju akorát samý sprosťárny, ale vzpomněla jsem si i na hezkou věc, oni ze mě tahali jak se to řekne (díky profesorce, která na mě při maturitě z angličtiny řvala že jsem debil, protože jsem si v tom stresu spletla výslovostně "church" a "chair", odmítám mluvit, abych náhodou někoho nepohoršovala, nedaří se mi ten blok odstranit) tak jsem to teda řekla a oni si to pak s nevěřícnými pohledy gůglili! A když jim to našlo něco jinýho, začali mě pomalu přesvědčovat, že nemám pravdu - tak já toho Ukrajince měla půl roku doma, ale oni to vědí líp, jasně... Tak mě tak šíleně nasrali, že jsem raději chodila kouřit. Tam jsem se seznámila s fešákem - všiml si, že jsem v nesnázích a když mi nefungoval zapalovač, přiskočil a připálil mi. Když jsme se tam potkali podruhý, už jsme se dali do řeči. Vymysleli jsme plán, jak zažalujeme firmu Clipper. Fešák měl jednu vadu, dost podstatnou - měl prstýnek a uvnitř očividně i manželku.



Čtvrtek byl oproti předchozím dní opravdu báječnej. Nejdřív jsem vyrazila k babičce na oběd. Tam už jsem nebyla hodně dlouho, měla nějaký zdravotní problémy, takže mě asi 4 měsíce nezvala. Po zákroku jí je líp. Tak jsem tam poseděla, všechno jsme nějak probraly. Pořád do mě cpala nějaký jídlo - ona do mě furt reje, že jsem tlustá, ale přecpává mě, tak já nevím co s tím. :D

Kolem půl osmý jsem se sebrala a jela na Malou Stranu, kde jsme měli sraz s Fí. a čekal nás supr zážitek, na který jsme se dlouho těšili. Kapela Schodiště měla v Besedě koncert při příležitosti 60. narozenin zpěváka Doktora. A bylo to prostě boží. Jsem opravdu moc ráda, že jsme se loni s Er. šli na ten Avoid "hádat" a tuhle kapelu jsme díky tomu objevili.

Koncert začal lehce před třičtvrtě na devět, do tý doby jsem stihla skleničku výbornýho bílýho vína a pak celá ta kultůra mohla začít. Zabrali jsme strategická místa uprostřed vepředu. Začátek byl pozvolný a klidný, ale někdy v půli už tančily snad i šatnářky. Byl to slušnej rocknroll.

Za ten rok, co je poslouchám, už víceméně většinu tvorby znám, takže si člověk i zazpívá. Hráli všechny moje oblíbený písničky, až na dvě, který mám zrovna od posledního koncertu na Náplavce v mobilu a pořád je poslouchám - konkrétně Láhev a Dokonalá kost. Ale myslím si, že Pytlíky ČSA, Holky se mnou nechtěj spát, Ve 4 ráno, Půjdu a skočím z Bezdězu, Maha maha a další pecky nám to úplně v pohodě vynahradily.

Ke konci jsem měla už fakt dost, kam se na to hrabe pogo na TroubleGangu. Ale nechtěli jsme je nechat odejít, takže po přídavku jsme si vykřičeli ještě jeden a konečně jsem si mohla zatancovat sestavu na Dysko song. To bylo trochu nebezpečné, protože někdo vedle nás rozlil pivo, ale zmákli jsme to bez úhon.

Vůbec se nám nechtělo domů, Schodiště nás za ty 3 hodiny nebilo neskutečnou energií. Šli jsme teda do Mekáče, tam se Fí. najedl (já si v rámci diety dala jen 1 hranolku :D) a pak jsme ve večerce koupili lahvinku bílýho a zamířili směrem k Andělu. Byla nějaká výluka, takže z Újezda jsme se projeli autobusem. V cíli jsme objevili lavičku, tam jsme popíjeli to vínko a pouštěli si asi do dvou do rána písničky Schodiště. A pak už nastal čas loučení. Škoda že v těhlech chvílích nejde zastavit čas.


Pátek se nesl v duchu odpočinku - nebo spíš flákání se a nudy. Říkám si, jak marním svůj drahocenný čas, ale ono se to občas asi musí. Koukala jsem po Aliexpressu, kde jsem se naučila konečně nakupovat a čekám spousty blbin pro sebe, ale i dárky k Vánocům pro kamarády a rodinu. Doufám, že to všechno stihne přijít, ale jak říkám, nejsou to malý parchanti, tak v nejhorším dostanou dárek až v lednu. :D Taky plánuju tady na blogu sem tam zveřejnit článek s reálnýma fotkama a hodnocení... Pak se věnuji blogu - buď rozepisuji nějaký vlastní výblitky, nebo si chodím číst k ostatním, sem tam někde zanechám i komentářovou stopu. Další útočiště si hledám na vintedu, kde i aktivně diskutuju. Posledně jsem se tam rozčílila v diskuzi s cirkusama, ty lidi jsou snad úplně dementní, jak tohle může někdo s čistým svědomím podporovat je mi opravdu záhadou. Nejlepší byl pak jeden takovej děsně vzdělanej týpek, co sežral všechnu moudrost světa (jako někdy s ním i souhlasím, ale v týhle diskuzi figuroval bez mozku) kterej začal srovnávat drezúru exotické zvěře s agility, pořád po nás chtěl nějaký relevantní zdroje a nakonec zjebal holčinu kvůli češtině, ale sám napsal "s datumama". Když jsem mu pak odpověděla, tak nějak hezky od plic, a ještě ho upozornila na chybu v textu, už mi neodepsal. :D Tohle přesně miluju. Já jako taky píšu jak prase, určitě mi tu najdete i nějakou hrubku, ale aspoň se nad nikým nepovyšuju a nedělám ramena, jak jsem boží.

Taky hraju hry - snažím se dohnat mámu v Candy Crush, což je asi úplně nemožný, protože je nějakých 1000 levlů předemnou. Já teď pokořila nějaký ten 2023. Líbí se mi ta hesla při načítání hry. "Nech odplout všechen stres." Jak jsme se shodli s bývalým spolužákem ze základky, tahle hra nám většinu stresu způsobuje! :D

Takže když takhle uplyne den, říkám si, sakra, proč jsem si raději nešla zaběhat, nebo nepřečetla nějakou knížku, neprojela lekce ukrajinštiny na Dualingu a tak dále a tak dále. A teď díky novému pracovnímu provozu mám toho času mnohem víc, tak si asi pořídím úkolníček a začnu si ty úkoly psát a plnit je, protože takhle dál pokračovat nemůžu...

No a pak si usmyslím, že půjdu spát alespoň brzo, ale místo toho se nadchnu nějakým seriálem a zírám na něj do 3 do rána. Konečně jsem teď v tom volnu dokoukala Drop Dead Diva a vím, jak to dopadlo. Muhehe.



Začalo mi být celkem smutno. S Er. jsme to utli už před několika měsíci a od tý doby teda pusto a prázdno. Nemám vlastně ani žádné možnosti k poveselení, protože moji přátelé jsou buďto šťastně zadaní a nebo teplý. Už jsem přemýšlela, že bych se zaregistrovala na seznamku a ulovila tam nějakýho zoufalce, abych alespoň s někým dočasně byla, ale tohle není úplně můj styl. Takže jsem začala přemítat o tom, jestli by se skutečně v mém okolí někdo neobjevil... A objevil. Pan policajt. Od doby, co jsme se potkali v jedné internetové diskuzi ho mám zas plnou hlavu.

Je to fešák, takovej empatickej, milej, věkově o nějakých těch 10 let starší jak já, kouří a vypadá, že nemá v hlavě úplně nasráno. Navíc to je asi první chlap, s kterým nemám od začátku problém komunikovat, naopak, v jeho blízkosti se ze mě stává sebevědomá okouzlující ambiciózní žena, která se nenechá ničím rozhodit. Možná až moc, když jsem mu začala opravovat protokol, vypadal, že se mě začíná bát. Za tu dobu co se známe se stalo docela dost věcí, několikrát si našel důvod, abychom se osobně viděli, sem tam měl nějakou narážku. Dle okolí - od kamarádů až třeba po J. z bývalý práce, se mu líbím, jen má strach podniknout nějakou aktivitu.

Tak jsem si prohlížela ty jeho fotky a řekla jsem si, že nemám co ztratit. Vymyslela jsem si zprávu, kterou bych mu mohla poslat. Když jsem usínala, představovala jsem si naše potenciální setkání. Vizualizace se mi vrátila. Při představě, že mě na rozloučenou po vydařeném rande líbá, mi začaly nadledvinky šílet a já se poprvé cítila připraveně na to, abych dala šanci dalšímu chlapovi. Jenže ještě předtím jsem si ho šla gůglit. A to jsem (ne)měla dělat. Našla jsem totiž článek, 9 let starý, který informuje o policistovi, odpovídajícímu věku, stejného jména, který fyzicky týrá svou přítelkyni i jejího syna a je na něj podáno několik TO. Na tom by asi nebylo nic divnýho, ale on se zrovna nejmenuje Pepa Novák, takže mi přijde nepravděpodobný, že by měl kolegu jmenovce.

V tu chvíli ve mně ti motýlci umřeli. Zmínila jsem se několika lidem, kromě A. si všichni myslí, že by to bylo moc náhod naráz a že s mým štěstím, ať se do toho vůbec nepouštím. Takže naděje na novou známost vymizela stejně rychle, jako se objevila. Trpký zklamání, jako vždy.

Večer jsem vyrazila s Fí. na Signal fest. Protože jsem dopoledne jela připravit podklady pro mou novou pracovní smlouvu, courla jsem se po krámech a koupila si kalhoty, trošku jsem se vyfikla a po půl roce se i namalovala. Cítila jsem, že někoho potkám. Ale koho?

Sraz jsme dali na Jiřáku. Bylo tam už mraky lidí, někteří měli různý svítící balonky a doplňky. Vyrazili jsme směrem k Žižkovský věži, potom do Riegráčů. Tam byla moc hezká instalace i s hudbou. Vylezli jsme schody a představení zhlédli. Když jsme pak odcházeli, můj pohled se střetl s jeho pohledem. Byl to J. Kluk, kterej mě měl rád a já jeho. Byl první, který mě líbal, který mi psal zamilovaný SMS a který se mnou několik hodin seděl ruku v ruce na lavičce. Byl první, kdo mi mohl zkoumat oblasti neveřejné. A já místo toho abych byla šťastná, že mám tak bezva kluka jsem ho po měsíci a půl poslala bez vysvětlení do háje. A pokaždý, když se lituju, že mám na chlapy smůlu, vzpomenu si, jak bezcitně jsem se zachovala k němu a vím, že tohle celý je jen trest. Letos, když Er. zas někam zmizel, už jsem si říkala, že J. napíšu omluvný dopis a poprosím o odpuštění. Bylo mi to trapný. Kontaktovat ho po 10 letech. Možná že si z toho vůbec hlavu nedělal a teď už ani neví, kdo jsem.

Koukali jsme si do očí opravdu krátce. Styděla jsem se. Nevím, jestli mě poznal, za ty roky jsem se dost změnila. I tak jsem se pokusila vyslat tichou omluvu. A taky zalitovala, protože s ním bych měla asi všechno, co holka chce. Byl to vyjímečně hodný kluk, s mozkem v hlavě a je z něho teda fakt fešák.

Procházku jsme zakončili na Míráku, kde jsme stihli i poslední promítání na kostel. Bylo to moc hezký, až na to, že za náma stály nějaký dvě užvaněný Sloveny, co tu držku celou dobu nezavřely. Už jsem měla chuť je poslat do prdele, docela lituju, že jsem to neudělala, protože nám to ten dojem poměrně dost zkazilo. Po projekci jsme šli na naši oblíbenou lavičku, kde nás oba čekalo zajímavý překvapení.

Vedle nás si totiž sedl chlápek a měl takovou teplákovku. Začal si balit cigáro, přišel mi roztěkanej. Vypadal jak Er. Ani ne tak v obličeji, ale těma pohybama, oblečením, vlasama, postavou. Říkám Fí.: "To je hrozný, jak jsou si ty Ukrajinci podobní, ho pak všude takhle vidím. No podívej se, ty pohyby, jak se tváří, celej Er." Chlápek tam seděl ještě asi půl hodiny, pak se na nás podíval a prohlásil: "Jsou děsný ti cizinci, co? Přijedou sem, dělaj akorát bordel a vůbec si tý Prahy neváží." Jeho čistá čeština mě šokovala. "Tak se nezlobte že jsem vás oslovil, ale měl jsem radost, že slyším češtinu." "A vy jste odkuď?" "Já? Ze Žižkova!" Ještě jsme si chvíli povídali, svěřil se nám, že čeká na manželku. Ta skutečně dorazila a začali se děsně hádat. Taková fůrie. Bylo mi ho líto a chtěla jsem si ho ukrást pro sebe. Čech, co vypadá jak Er. je vzácnost! :D Manželka se nedala a odtahovala si ho domů. Chlápek nám věnoval ještě poslední pohled a popřál dobrou noc.

A my jsme pouštěli zase naše oblíbený písničky, zpívali, tancovali. Já si užívala poslední volný dny, který se nebezpečně krátily.


Neděli i pondělí jsem trávila doma. Volal mi akorát N., zbaběle jsem to nezvedla. Nějak jsem neměla náladu na ty jeho návrhy. Ale vtipný je, jak jsem to přivolala. V tý hospodě jak jsem byla s Fí. a T. jsem si postěžovala, že jsem dala N. číslo už před měsícem a vůbec se neozval. No, a teď ho takhle ignoruju. Stydím se. Holku má na Ukrajině, třeba by byla s dědečkem legrace.

V úterý jsem měla nastoupit do práce, ale na poslední chvíli mi volal pan vedoucí, že jsou nějaký technický potíže, takže mám zůstat ještě doma. Naštěstí jsem ještě byla v bytě, když jsem si tý zprávy všimla... Takže jsme s T. vyrazily ještě na poslední vínečko. A pak už jsem šla naposled spát jako nezaměstnaná.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 spravedlivysoud spravedlivysoud | Web | 27. října 2018 v 22:40 | Reagovat

Výborný článek

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama