Útěk z reality

1. října 2018 v 22:22 | K. |  Klávesnicí
A tak se stalo něco neuvěřitelného. Sbalila jsem si tašku a vyrazila na 5 - slovy PĚT dní mimo pohodlí svého domova a dokonce ve společnosti rodičů. Ne že bych proti jejich přítomnosti něco měla, ale právě si vždycky užívám těch pár dní, kdy někam odjedou, a já se stanu dočasnou paní domu. Což končí nezřízeným bordelením všude kde se dá a následným stresem, že to nestihnu všechno řádně poklidit.


Domů se mi z posledního pracovního dne povedlo přijet brzo. Odjezd byl plánovaný na šestou večerní, takže jsem měla ještě spousty času přichystat poslední drobnosti. Chvílema jsem sice přemýšlela, že bych zůstala doma a věnovala se hledání nové práce, ale pak jsem usoudila, že se to ty 3 dny neposere, a především, že po tý době bez dovolený, si pobyt v divočině zasloužím.

A tak jsme vyrazili. Táta poprosil bratra o tichou podporu, aby v přítomnosti 3 ženských v chalupě, 1 feny a 1 sousedky přežil. Měly jsme zkrátka značnou převahu.

Cesta autem probíhala v pohodě, až na to, že náš pes je magor a celou dobu nervózně funěl, jako kdyby se mu dělo nějaký bezpráví. Uvědomuju si, že buldočci se díky tomu nosu přehřívají, ale tohle bylo něco neskutečnýho. A to přitom jezdí autem od mala.


Na místo jsme dorazili kolem půl deváté večer. Stihli jsme mezi vesnicema krásnej západ slunce, ale když jsme zaparkovali, už byla tma jak v pytli. Na týhle mimocivilizaci se mi líbí, jak jsou krásně vidět hvězdy. I když i v Praze je často pěkná podívaná na oblohu, tohle tu nemáme.

V chalupě jsme se ubytovali, naši zatopili v krbu a šlo se hodovat. I když máma ještě v autě vyhrožovala, že si dáme abstinenční dovolenou, nebyla to žádná pravda a chvílema jsem měla pocit, že mě nalévají víc, než snesu. :D A že já snesu fakt hodně!

Posezení se nám protáhla skoro do dvou do rána. Bylo fajn jen tak sedět, popíjet víno a pozorovat plameny v krbu. Na tuhle chatu jsem jezdila jako malá hodně často. Po střední jsem si tam mohla dokonce vzít i tehdejšího chlapce. Poslední dobou mi to nevycházelo, jednou jsem se tam zastavila akorát na kafe, když jsme měli cestu kolem a před 2 lety mě tam vzal na víkend táta. Údajně v ní jsou duchové. Naši byli vůči tomuhle vždycky hrozně skeptický a mně se vysmívali, že na to věřím, ale posledních pár let vozí občas zážitky, které nejsme schopní racionálně vysvětlit. Já tam zatím nic nezažila, akorát teda hned ten první večer jsem najednou, i přes značnou rýmu, ucítila vůni čerstvě uvařené kávy a pak jsem měla pocit, jako kdyby mě někdo pohladil po vlasech.


Ráno jsme měli budíka brzo, protože jsem chtěla jít do lesa na houby. Takže jsme si vzali košík, nožíky a společně s tátou vyrazili.

Kdysi jsme měli souseda - druha naší sousedy D. a ten nikdy z lesa nepřijel s prázdnou. To, kam jezdí pro houby, si vzal s sebou do hrobu, ale doteď vidím, jak vždycky na Pionýru přijel a měl plný koše. Občas jsme ho podezírali, že je jezdi někam nakupovat.

Šli jsme cestou, kterou jsem šla už tisíckrát. Táta si pak dělal srandu, že jsem se dojímala. To nebyla pravda, ale je fakt, že jsem si v myšlenkách trochu zavzpomínala. Třeba jak jsme šli s babičkou, dědou a mým kamarádem (synem D. a toho nadšeného houbaře - bohužel i on umřel) na šišky do krbu a děda nám najednou někam zmizel. A pak jsme uslyšeli kukačku. Babička nás utišila a všichni jsme koukali do korun stromů, kde ta kukačka asi je. No a tam seděl děda na větvi a kukal.

Vidím prd, ale i tak jsme něco málo našli. Táta byl úspěšnější, objevil hodně pravých hřibů. Já našla spousty mochomůrek a nějakej bordel (příště beru pytel a budu to sbírat, tohle mě šíleně vytáčí). Viděli jsme orla!!! Normálně seděl na stromě a jak jsme ho vyrušili, tak vzlítnul. To bylo něco.


Cestou domů jsme se zastavili u studánky, já si načepovala léčivou vodu, pokochala se modrou struskou, kterou jsme jako malí vždycky považovali za poklad a pak jsme už zamířili k chatě, kde nás čekal oběd. Po něm si šli naši lehnout, babička čistila houby a já relaxovala u sudoku. Pak jsem běhala bosky po zahradě a hledala čtyřlístky. To bylo ještě bídnější než s houbama, našla jsem za celý pobyt jen jeden.


Večer se stavila na vínko sousedka. Takže jsme seděli u krbu a povídali si. Opět se nám to protáhlo. A já za sebou měla druhý den s alkoholem, ale bez cigaret! Což je pro kuřáka fakt pekelný, normálně to vydržím, ale když si dám víno nebo pivčo, ta chuť na trošku nikotinu tam zkrátka je...


Na pátek byla naplánovaná grilovačka a moje seznámení se strýčkem A. Je to babičky bratranec, je fakt, že jsem o něm celý svůj život prakticky nevěděla, začal s naší rodinou opět kamarádit až když přišel před pár lety o manželku. Je to bývalý kriminalista, takže už jen kvůli tomu ho dost obdivuju. A taky to byl pěknej proutník, musí se nechat, že na to, kolik mu je, je to fešák.

Od rána samozřejmě pršelo. Klasika. :D I tak se to nakonec vydařilo, akorát jsme jedli v chatě. Strýček přijel po poledni, měl s sebou i pejska, kterej je děsně milej, ale zároveň nevychovanej. Ale hned jsme se skámošily a pak jsem ji měla furt na gauči a Bibča chudák žárlila.

Přivezl mi krásnej dárek. Kameny!!!! Prý mám u něj ještě tak tunu, že to všechno nepobral. Sám je dokonce sbíral, takže mou sbírku obohatily nějaké ty acháty a nádhernej křišťál s pyritem. Krom toho mi věnoval kus zkamenělého dřeva, to jsem nakonec dala do skalky, kde mu to moc sluší.

Posezení bylo fajn, mívám problém s komunikací před našima s lidmi, které moc neznám, nebo se s nimi moc nevídám, ale po dvou pivech to i šlo. Strýček mě mile překvapil, když viděl, že se můj oběd trochu vymyká, místo blbých keců se mě optal, jaké tofu bych mu doporučovala, že už ho chce dlouho ochutnat a rád si nechá poradit od někoho znalýho. Pak mě babička začala hecovat, ať si jdu s ním zapálit. Nebudu lhát, po tom pivu jsem měla už fakt chuť. Ale statečně jsem se držela. Když mě pobídla asi po sedmý, zeptala jsem se, jestli má strach, že tu všechny sežeru no a nakonec jsem si teda šla dát.

Moc dlouho se nezdržel. K večeru se zase stavila sousedka a pak jsme koukali na film. Nějaká česká starší komedie, bylo to fajn. No, a zase mi nalejvali!



Sobota se naštěstí co se týče počasí vyjasnila. Důvod, proč jsme jeli na chatu, byl slavonický jarmark, o kterém jsem slyšela mnohé. Mám ráda tyhle akce, protože jsem kramář a všechno pak chci! :D Dokonce mi přišla i výplata, tak jsem se těšila, jak si vyhodím z kopejtka...

Vyrazili jsme brzo. Na místě bylo už dost lidí, hezky jsme si všechno prošli a já se dostala do zvláštní situace. Všichni mi chtěli něco kupovat a mně to bylo trošku hloupý, protože si vydělávám a ráda si věci zaplatím i sama. Ráno mi dokonce rupl náramek, tak se máma radovala, že zrovna to měla v plánu. Takže nejprve jsem dostala od mámy náramek z růženínů. Babička se v náramcích taky začala přehrabovat, takže mně a sousedce koupila takovej hezkej z korálků - já ho mám do hnědozelených barev, sousedka černý. O stánek dál měli kameny. To je něco pro mě. Vybrala jsem si brazilský achát, který vypadá jak nějaký zvířátko - já v něm vidím veverku. Taky jsem si všechny svolala a řekla jim, ať si vyberou každý nějaký sympatický kamínek pro štěstí - vybrali a já měla radost, že jsem taky konečně mohla utrácet. :D

Věcí tam měli opravdu spoustu a já se nepřestávala udivovat, jak jsou někteří lidé šikovní. Vyhlídla jsem si tam ještě veselou peněženku se sovičkami - bylo to načasované, protože když jsem pak šla do infocentra koupit pohledy a známky, dotrhala jsem svou původní.

Protože stárnu a měním své zažité návyky, změnila jsem svůj postoj ke kytkám. Vrátily jsme se s mámou ke stánku, kde měly krásný sukulenty. Ten, který jsem chtěla, už byl bohužel vyprodaný, ale vybrala jsem si dva jiný. Toho využila sousedka, a když jsme seděli na zahrádce v restauraci a čekali na papu, poslala mě do druhýho stánku se sukulenty, ať si od ní vyberu taky nějaký - no a tam měli ten, co jsem chtěla původně. Takže mám tři nový kytííí a ta jedna má v sobě dokonce kalanchoi - budu to muset nějak přesadit, no, uvidím... :D Kalanchoi jsem si pořídila - tak trochu omylem - našla jsem ji a chudinka mi celá teď opadala a z toho květináče trčí jen "kmen" a já nevím, jestli ji ještě zvládnu probrat, nebo je jako už po ní.

Jelikož jsem oznámila svůj záměř přestat jíst mléčný výrobky, rozhodla jsem se ještě si užít, že "můžu". A měli zrovna obalovanou nivu - šílená prasárna, kterou jsem mívala ráda. Je fakt, že jsem si při jídle uvědomila, že bez toho klidně žít budu, nějak se mi změnily chutě.

Potom jsme se chystali už domů, aby tam pes nebyl dlouho sám. Máma mi ještě koupila hrozně pěknej svetr, ke kterýmu teda teď nemám nic na sebe, protože jsem tlusté prase a nevejdu se do kalhot, ale až se někam dokopu na nákupy, budu mít fakt pěknej outfit.


Po návratu domů si naši šli dáchnout, babička luštit, tak jsem vzala psa a vyrazily jsme na procházku. Jak ta potvora v Praze nechce chodit, tak tady jsem jí sotva stačila. Zamířily jsme ke hřbitovu. Můj cíl bylo najít nějaký pěkný šutry, sousedka se mi chlubila, že na zahradě našla záhnědu.

Bylo to fajn, nikde nikdo a před námi jen pole a lesy. Fajn, trochu tu divočinou romantiku pokazili nějaký zemědělci, ale byli v dáli. Můj oblíbený židovský hřbitov byl žel zamčený. Šlo by to přelézt, taky už jsme tam kdysi takhle šli, ale nechtělo se mi nechávat hafa samotnýho, tak jsme se natáhly do trávy a jen tak relaxovaly.


Pak nás čekala cesta zpět - přes vesnici k potoku. Zašly jsme se podívat i na konec vesničky, kde jsou nově ovečky a další zvířátka. Nějaká ovce na nás byla děsně zvědavá. Kohoutovi jsme se už moc nelíbily.

Záhnědu jsem sice nenašla, ale nějaký pěkný kamínky jsme posbíraly. Ale přecejen jsme našly poklad. Téměř rozpadlou zkorodovanou desetikačku! :D


Vrátily jsme se domů. Tam pak dorazila ještě sousedka, která pro nás měla "Ježíška". Dostala jsem krásnej parfém a zázračný kelímek a taky poklad. Přinesla mi hračky z kinder vajíčka po tom kamarádovi, co umřel. Pravda, byl to trochu emotivní moment, ale i tak mi to udělalo radost a všechny si je zařadím do své sbírky.


Večer jsem se prošla ještě s bordelem a poslat pohledy. A pobyt se nám chýlil ke konci. Je fakt, že bych asi vydržela i déle, ale povinnosti volají. Potom jsme si pouštěli desky, my s tátou popíjeli burčák z jarmarku a pak hurá spát, protože ráno nás čekalo další houbaření.


Budíka jsme si nařídili na sedmou. Táta asi nevěřil, že vstanu, protože na mě vyděšenou koukal z postele, zatímco jsem tam běhala po chatě už umytá a oblíknutá.

Za vesnicí jsme nebyli moc úspěšní. Já našla hned u cesty pár malých praváků, ale pak to byl buď samej klouzek, nebo plesnivá babka. Nebo má oblíbená mochomůrka. :D Táta "zavelel", že pojedeme už domů, že musíme do Prahy, ale nakonec nám to nedalo a jeli jsme ještě dál, kde jsme nasbírali opravdu pěkný hřiby. A objevili jsme bunkr! Chtěla jsem do něj vlézt, ale bála jsem se, že se tam zaseknu a nevylezu. Tak jsem si ho aspoň vyfotila. :D


A pak už nás čekala jen cesta do reality. Která se zdála být těžká, nakonec byl osud opět zvrácený. Ale o tom zas někdy příště...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Joina Joina | Web | 2. října 2018 v 10:26 | Reagovat

Koukám, že sis to skvěle s rodinou užila :) Já mám v plánu taky někam jét s rodinou, ale vůbec nevíme kam. U nás posezení máme tak maximálně tři hodinky, poté usínáme. No hlavně já.
Do minulého jara jsem ani netušila, že v blízkosti našeho bydliště máme několik studánek. Letos na jaře jsme narazili na dvě a teď na podzim díky  chytrým telefonům jsem našla všechny. Sice víme kde jsou, ale na výlet pěcho je to daleko, tak čekáme až bude zase teplo.
Jinak pěkný úlovek hub :)

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 2. října 2018 v 18:07 | Reagovat

Báječný!!! Utěk z reality na 100% :-)

3 stuprum stuprum | Web | 2. října 2018 v 18:58 | Reagovat

Moc hezké hříbky!

4 Lux Lux | Web | 3. října 2018 v 11:12 | Reagovat

Udělala jsi dobře, že jsi jela! Relax na chalupě je ten nejlepší. Mně to dělá i líp než masáž třeba :D
Pořídila jsi toho spoustu, až jsem dostala chuť pořídit si kaktus. Jenže to bych nejdřív musela být schopná zasadit ten rýmovník, který tu mám už nějaký dva měsíce ve sklenici s vodou ;-)

5 Eileen Eileen | E-mail | Web | 3. října 2018 v 20:56 | Reagovat

Pěkně jsi si to užila. :)

6 MirekČ MirekČ | Web | 8. října 2018 v 16:41 | Reagovat

Ty jsi ale spisovatelku, já čtu, a čtu a čtu a nemá to konce. Pěkné vyprávění. ;-)

7 K. K. | E-mail | Web | 10. října 2018 v 1:19 | Reagovat

[1]: Studánky jsou bezva, jednou to bude velká vzácnost.

[2]: Byla to příjemná změna. :-D

[3]: A nebyly ani moc sežraný od červíků. :-D

[4]: Já tu teď úspěšně hubím mátu a kalanchoe, doufám, že ty sukulenty dopadnou  mé péči líp. Jsem opravdu mizerný zahradník. 8-O

[5]: Je fakt, že bych ještě asi pár dní vydržela. :-D

[6]: Děkuji, občas se nemohu zastavit. :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama