Znovu na startovní čáru...

15. října 2018 v 22:22 | K. |  Nekonečná VKV
Naši odjeli i s bratrem pryč, takže jsem měla zas jednou pohodu, klídek. I když jsem z vinobraní dorazila brzo a prakticky střízlivá, neděli jsem trávila poflakováním. Sem tam jsem se přemluvila a vrhla se do úklidu nějaký části pokoje - nějak se mi to vymklo z ruky a všude byl nepředstavitelnej čurbes.

V pondělí mě čekalo první kolo pohovorů. Nějak jsem tušila, že je to zbytečný, že určitě zaboduju v úterý, ale co kdyby náhodou. Kolem jedenáctý večer jsem tedy začala studovat kam přesně jedu a na co se připravit. A hle, trošku jsem se lekla, protože první pohovor mě čekal už v 10 dopoledne a já žila v domění úplně jinýho, samozřejmě pozdějšího, času.


Ráno jsem vyrazila vstříc svému osudu. První pohovor se konal v jedné známé pojišťovně na pozici péče o zákazníky na telefonu. Celkem se mi to z inzerce líbilo a dokonce jsem zaujala originálním (a rebelským) pojetím motivačního dopisu. Hned ráno mě vykolejilo zjištění, že jsem někde vytrousila ze svetru tu brož, co jsem dostala na památku po babičce. Celou cestu jsem si za to nadávala a nenáviděla se. Takže mi bylo jasný, že to dost ubere na mým vystupování.

Nejdřív jsem nemohla najít onu ulici, takže jsem zapla navigaci, která mě vedla zbytečně delší cestou, pak jsem se ještě drze vesrala zaměstnaneckým vchodem, ale potom mě už čekal samotný pohovor. Paní byla moc milá a sympatická. Líbilo se mi i to prostředí, nabízeli fajn benefity, ale říkala jsem si, že to asi není nic pro mě. I z toho důvodu jsem zrušila svou účast na odoledním pohovoru na obdobnou pozici, která navíc byla ve firmě, která má na netu šílený recenze.

A tak jsem to vzala přes Tesco, nakoupila nějaký papu a zamířila domů. Pršelo, bylo pošmourno a já se těšila, jak se zachumlám do peřin, budu koukat na svoje oblíbený seriály a uzavřu se alespoň na chvíli před celým světem.


Po probuzení mě čekal den D. Když jsem nastoupila do své předchozí práce, první dny jsem měla pochybnosti, jestli jsem si vybrala dobře a stýskalo se mi po knížkách. Takže jsem jedno ráno prohledávala s pláčem inzeráty, jestli bych nemohla ještě svoje rozhodnutí změnit. Pořád na mě vyskakovalo jedno knihkupectví. Co když je to znamení? Když mi pak oznámili, že končím, zase na mě ten inzerát vyskočil. To je prostě znamení, takže jsem tam hned poslala životopis a všem, co se ptali, kam půjdu dál, jsem bez pochybnosti říkala: "Vracím se ke knížkám, půjdu tam a tam."

Jenže čas plynul a mně nikdo neodpovídal. Jakto? Jsem boží. V knihách jsem dělala dost dlouho, umím jednat se zákazníky a prostě mě musej potřebovat. Možná si tu zas někdo zaťuká na čelo, jak se cpu na debilní pozice, ale já vidím, jak po roce a víc, až budu svou práci dobře ovládat a budu znát sortiment do detailu, se samozřejmě posunu dál. Na vedoucí, nákupčí, nebo něco takového "lepčího". Chápu, že se to nenosí. V tý firmě, ze který jsem byla odejita, to taky vedli amatéři, co tomu nerozumí. A jak to dopadlo. V mých očí je to banda neschopných trapáků a já se odmítám do stejný role stavit. Sorry.

Asi o týden později na mě vyskočil inzerát znovu - vyhlásili výběrko na úplně novou pozici, mnohem lepší, mně ještě kapánek bližší a prostě WOW, musím to dělat! Okamžitě jsem tam poslala CV a během minutky mi přišla jejich automatická odpověď - sakra, to se předtím nestalo. A tak jsem přišla na to, že se mi tam poprvé ten životopis zkrátka vůbec neodeslal. Přihlásila jsem se i na tu původní pozici, o kterou jsem měla zájem, ať mám na výběr a šla jsem pařit.

No a velmi brzy se ozvali, že se mohu osobně stavit. V úterý ráno jsem šla na to. Nebyla jsem ani moc nervózní, věděla jsem, že to mám v kapse. Pohovor trval asi hodinu, shodli jsme se na tom, že papírenské zboží je pro mě o píď vhodnější než knihy, slovo dalo slovo a já odešla s příslibem, že budu zase řádně zaměstnaná žena.


Bylo mi zvláštně. Úleva. A zároveň vyčerpání. A tak jsem napsala klukům do práce, že nepřijdu. Trochu mě bolelo v krku a nebyla jsem úplně ve formě. Doma klasika - válení, úklid. A večer jsem picla víno na oslavu mého úspěchu. A pak se stala hrozně divná věc. Šla jsem si dát cigáro na balkon, hrozně foukalo, takže jsem se zabalila do nemocniční deky. Pod okny máme lavičku. Najednou se k ní ze tmy přitrmácel člověk. Měl černý Adidas tepláky, černou kšiltovku, nějakou obří péřovou bundu a na ní ještě něco. Táhl asi 3 obří tašky a snažil se pořádně obléknout. Klepal se, motaly se mu nohy. Ty pohyby, ty ruce, to oblečení! Vítr foukl, deka mě odhalila a já bez dechu sledovala, jak se ON motá směrem do sídliště. Tak hrabe mi už nebo to byl...? Ne, to není možný, kdyby mě hledal, tak se snad podívá vzhůru... Pak jsem si vzpomněla jak nedávno seděl před vchodem a kouřil...

Vzalo mě to. Tak nějak jinak než obvykle. Už ho neznám. Nevím kdo to je. Ještě loni jsme plánovali veselku a vymýšleli jména pro naše děti. Je to pryč.

Ve středu jsem už do práce šla. Pravda, ráno jsem se pustila ještě do úklidu a cestou jsem to vzala přes výprodej v sekáči a pak přes Náplavku, jestli tam přecejen nenajdu tu brož... Nenašla, ne že by mě to překvapilo, nedá se nic dělat. V práci to bylo fajn, zůstali jsme i o trochu dýl, protože jsme to - jak jsme říkaly s J. - chtěli dostat pod kontrolu. A povedlo se! Všechny balíčky, které bylo možno vychystat, se nám vychystat opravdu povedlo! Juchúúúú. Já vím že pro někoho je to možná blbost, ale ten pocit, že se vám povedlo vše odeslat hned, je úžasný.

Večer se vrátili naši z chaty. Bylo to nezvyklý, vždycky jezdí dopoledne. Díky tomu jsem aspoň stihla doplnit vypitý vody a sežraný sušenky a doklidit poslední nehezkosti. Dali jsme si víno, pokecali, takový normální den.

Další den jsem opět nebyla pracovník roku, protože jsem musela k doktorce a byla jsem objednaná na tak blbej čas, že se mi nevyplatilo tam jít ani ráno, ani odpoledne. Naštěstí jsem přišla hned na řadu, vyšetření mě teda pěkně bolelo, ale aspoň mám zas na nějakou dobu pokoj. Při cestě jsem se zastavila v čínský restauraci a nakoupila nálož sushi, protože máma se den předtím zmínila, že by to ráda ochutnala, ale sama si to nekoupí a táta s ní určitě nikam nepůjde. Takže jsem porušila svoje ochranitelský zásady a podpořila vraždu chudáka lososa. Ten nakonec umřel málem zbytečně, protože naši si dali po kousku a nechutnalo jim to. Naštěstí se v pátek stavoval domů bratr, kterej se teď odstěhoval, tak je dorazil.


A pak nastal definitivně poslední den. Hned ráno jsem před domem opět potkala člověka. Šel asi 20 metrů za mnou, měl stejný oblečení, chůzi, pohyby. Několikrát jsem se otočila a pak přidala do kroku. Já bych ho asi zabila... Když jsem se dořítila na tramvaj, ještě jsem asi 10 minut čekala. Nepřišel.

Měla jsem možnost s klukama pokračovat v externí firmě, za docela slušný peníze, ale pan majitel byl už od pohledu kretén a s tím dojížděním... Zvažovala jsem všechna pro a proti a nakonec se rozhodla pro něco, co mě bude víc bavit, i když to ze začátku bude, co se týče financí, slabší.

Bylo mi smutno. Kluci mi přirostli k srdci. L. byl, jak jsem správně odhadla, dobrosrdečný hodný kluk z Moravy. Občas býval trošku mimo a nechápal moje sarkastický poznámky, takže byl schopný mě přesvědčovat o tom, že nám tam žádný trpaslíci opravdu neúřadují, ale i tak jsem ho měla moc ráda. Chodil se mnou na cigáro, řešili jsme jídlo, výlety, jeho budoucího potomka, výměnu manželek a spousty dalších věcí. Je stejně starý jako Er. a patří mezi nás, co jsme si ještě nebyli schopný dojít do autoškoly a dělat si papíry. H. je stejně starý jak já, dokonce jsme od sebe jen 10 dní. Byl to náš pan vedoucí a i když občas řekl výtku protivným tónem, za minutu už o ničem nevěděl. Ten se mnou zas popíjel kávičku, dělal si srandu z občasných L. mentálních poklesů a měl výborný hlášky. L. v tomhle taky nezůstával pozadu, jednou jsme říkali, že mu budeme dělat manažery a prorazíme v nějaký stand-up comedy show. Oba byli strašně hodný, vždy mi pomohli a vyšli se vším vstříc. A i když jsem měla vždycky na kolegy kliku, tak po těhlech se mi bude hodně stýskat.

Kolem poledne jsme si sjeli k metru pro kousek pizzy, pak dokončili balíky a kolem druhé přijel M. z prodejny a S. z kanclu a začalo se balit. Balilo se asi do 7 do večera, nebralo to konce, udělali jsme asi 11 palet, 30 přepravek a nějaký bedny k tomu. Pak jsme zjistili, že regály neprojdou dveřma, protože jsou moc vysoký. To už sice nebyla úplně moje starost, protože pátkem pro mě spolupráce s firmou končila, ale nějak jsem soucítila s klukama. Hlavně s L., kterej začal vykřikovat: "No aleee, to už jsem mohl mít doma nalitý pohááárek." Ještě se stavil J. a pak jsme to zabalili. Poslední zamávání, poděkování. Je po všem.

V metru jsem si připadala jak Barney po maratonu. Jak mě kluci nikdy nenechali nic moc těžkýho tahat, šíleně jsem vyšla ze cviku. Je pravda, že jsem taky po nástupu k nim přibrala 7 kilo, i když si myslím, že to teda bylo i z jiných důvodů, posilka s knížkama prostě dělala svoje.

Najednou mi napsal bratr. Se kterým se od doby, co mi oznámil, že se stěhuje s kamarády, nebavíme - já teda dělala že nic, ale on se asi bál, tak sem tam akorát pozdravil. Prej co dělám večer, že L. má dvě basy piva a je na ně sám. Hm. L. je fajn kluk, je to bráchův asi nej kamarád a je s ním sranda. Není ani ošklivej, jen je teda mladší než já. Není to tak dávno co jsem si dělala legraci, že to spolu snad dáme dohromady, protože on taky na holky nemá úplně kliku. Brácha přiznal, že ho už to taky napadlo. Tak jsem teda kývla, i když bolel mě snad každičký sval v těle.

Domovem jsem jen prolítla a pak hurá na tramvaj. Měla jsem čas, tak jsem si zapálila cigáro a čekala. Měla jsem docela potichu hudbu, najednou začal nějakej Ukrajinec, co na mě zíral, vřískat. Až pak jsem si všimla, že telefonuje, ale lekla jsem se teda řádně. Mně jednou fakt hrábne.

U L. jsem se svalila do křesla, otekla o jednu konfeční velikost a čekala, kdy přijde spaní. Nakonec nepřišlo, povídali jsme si, poslouchali hudbu, popíjeli pivko. Pak jsme si s bráchou objednali pizzu, protože jsem za celý den měla akorát ty rajčata a pak ten kousek pizzy u metra a jelikož jsme opravdu odstěhovali dost věcí, měla jsem hlad. Bratr se mě ptal, jestli chci sýrovou nebo vegetariánskou, tu úplně nesnáším, tak jsem se zhrozila, že jen proboha tu ne. Tak objednal. Jaký bylo moje "překvapení", když jsem otevřela krabici a v ní byla - tušíte správně - vegetariána. Fujtajbl. Brácha měl nějakou s chili papričkama, vypadal že začne plivat plameny. Já jsem byla vytrénovaná od kluků z práce, ty tam do mě furt cpali nějaký chili delikatesy, tak jsem udělala frajerku a hodila tu papričku do sebe. Málem jsem se poblila jak mě to natahovalo. No, to zas byl nápad.

Vypila jsem si ještě pivo, dala cigáro - aneb ať žije zdravá strava - a vyrazila na bus. Hurá domů. A tentokrát fakt na slušňáka. A brzo!


V sobotu nás čekalo břevnovské posvícení. Protože jsem někdy ve čtvrtek, nebo kdy, narazila na jedný skupině na komentář pana policajta, měla jsem v hlavě zmatek. Najednu stranu jsem vzpomínala na loňskou pouť, kdy jsem tam řádila s Er., popíjeli jsme svařák a ani ve snu mě nenapadlo, že to je jeden z našich posledních dní bez těch hrůz kolem, a na tu druhou jsem pořád vymýšlela, že bych napsala policajtovi...

Počasí vyšlo hezky, to bylo fajn. Jenže jak se člověk na něco těší, tak se to obvykle úplně nepovede. Sešla se nás celá banda - T., D., L., V., já, chvílema se připojoval A. a před sedmou přijel i L. Jenže jak nás bylo hodně, tak se nám nepovedlo synchronizovat naše potřeby, takže když se jeden najedl, druhej začal otravovat, že má taky hlad a furt jsme se nějak ztráceli a bylo to takový divný. Já byla navíc nastydlá jak blázen, takže jsem furt lítala čůrat - to teda zas musím uznat, že při první návštěvě toalety jsem narazila na gentlmana, co mě pustil před sebe. V tý druhý části jsem věděla, že už bych to nedoběhla, tak jsme s D. hledaly nějaký vhodný křoví, ale bylo světlo a všude plno lidí. Naštěstí se nám podařilo najít docela vhodný místo. Pak dorazil L., tak jsme si koupili lístky na chobotničky, tam nás skoro všechny rozsadili, protože jsme tlustý. :D

Pak jsme šli pro pivo a protože všude byly děsný fronty, nestihli jsme pořádně ohňostroj. Jako viděli jsme ho, ale za chůze. Klasika. Pak se mi zas chtělo šíleně na ten záchod, zas jsme byli v tý blbý půlce. L. nám říká: "Holky, my šly normálně teda taky do křoví a byl tam nějakej uvázanej pes!" Tak jsem šla s D. a T. taky, přičapneme si, tma jak v prdeli, ještě nás do toho sleduje nějakej chlap. Najednou slyším D., jak tiše říká: "Tady je ten pes." Zaostřila jsem do tý tmy a koukám, že ten pes na nás zpříma čumí. Naštěstí byl hodnej a nekousl nás, ale lekla jsem se řádně. :D A chlap nebyl nasranej kolotočář, ale taky nějakej vypouštějící. :D

A konečně se mohlo jít vozit. Na ty úplný šílenosti nejsem, protože by mi asi bylo blbě, kdybych s těma zkaženejma očima lítala vzhůru nohama, ale Break dancem nikdy nepohrdnu. Ten byl fajn, ještě jsme měli prodlouženou jízdu. Pak jsme zase zamířili k chobotničkám, kde jsme měli slíbenou jízdu s A. To byla trochu nuda, protože on taky patří mezi tlustý a posadili nás tak, že jsme na sebe neviděli. Následoval návrat do tý "lepší" části, tam jsem teda vlezla na Extreme, kterej je prostě boží, i když si vždycky nadávám, kam jsem to zas vlezla. A ještě na autodrom, to byla trochu nuda, protože byly obsazený všechny autíčka a když byla bouračka, trvalo věčnost, než jsme se zas rozjeli.

Kolem desátý už vypli hudbu, tak to už se mi nikam ani nechtělo, takže jsme si řekli, že si dáme ještě pivo a pak se někam přesuneme. D. se ve frontě seznámila s nějakým opilým týpkem, který teda na to, že měl fakt upito, měl dobrou mušku a vystřelil ji několik růží. Následoval přesun na diskotéku, kde jsme byli za slušňáky, ani jsme nešli tancovat, jen se pilo a povídalo. Pak nám L. nabídl azyl u něj doma, takže jsme se přesunuli, ale protože už pařil od odpoledne, kolem čtvrté ranní měl dost a my se teda zvedly, že půjdeme. Byl tak hodný, že mi zavolal taxíka, abych nemusela jet MHD, měla jsem kliku na řidiče, takovej fajn týpek, hezky jsme si pokecali.

Nakonec to nebyl špatnej den, bála jsem se, že budu vzpomínat a mít blbou náladu, ale nakonec jediný, o kom jsem párkrát promluvila, byl policajt...

A před sebou měla poslední týden volna. Po čtyřech letech zasloužená dovča. Ale o tom zas příště...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Karol Dee Karol Dee | Web | 16. října 2018 v 10:35 | Reagovat

Ahoj K., po dlouhé době, promiň nezdvořilost, ani nečtu článek, ale - snažím se po půl roce napsat článek a nedaří se mi publikovat ("překročena maximální délka 40 000 znaků", což ani náhodou není). Nevíš o tom něco? Jdu psát na podporu, ale moc naděje tomu nedávám. To si fakt dělají srandu.

2 K. K. | E-mail | Web | 16. října 2018 v 11:27 | Reagovat

[1]: Ahoj, tyjo, mně to taky dělalo, myslím že Doktorka se srdcem dávala tipy co s tím - nějak přes Word, ale já jsem nervák, takže jsem ten článek rozdělila na dva. :D

Od podpory se odpovědi nedočkáš, mrkni na Srdce a udělej si obrázek, jak se tu s náma zachází. 8-O  :-D

3 Karol Dee Karol Dee | Web | 16. října 2018 v 11:53 | Reagovat

[2]: Na dva bych to dělila nerada, ani by mi to nevyšlo, vzalo mi to jen asi tři odstavce. Ale v nejhorším... každopádně zkusím dohledat nějaký návod, moooc díky!
Na Srdce jsem koukala...radši to nechám bez komentáře. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama