Klávesnicí

50 (kompromitujících) faktů o mně

16. října 2018 v 15:15 | K.

Je to už pár let, co na FB začala frčet různá anonymní přiznání (což je poměrně kontraproduktivní, ale budiž). Už tehdy jsem si říkala, že bych na sebe skrze článek taky práskla pár, pro někoho možná šokujících, věcí. Přiznala bych své špatné vlastnosti, ale zároveň se v něčem naopak třeba i ocenila.

A tohle téma týdne mě k tomu tak nějak vybízí. Tak schválně, dám dohromady 50 zajímavostí o mé maličkosti?

Na pracovní úřad? Co bych tam dělala, vždyť nepracuju.

7. října 2018 v 21:21 | K.
Po návratu z chaty jsem se sešla s A. Bylo hezky, takže jsme si zašli pro vínečko do Kauflandu a pak jsme se prošli k letohrádku Hvězda. Je to jedno z mých nejoblíbenějších míst a když jsem si ještě myslela, že se do roka a do dne vdám, plánovala jsem tam obřad.

Seděli jsme na lavičce a já řešila, co budu dělat dál. Hledat práci, zajít na pracák. Bože, nesnáším to. A doufala jsem, že se mi to už v životě vyhne. Čas odjezdu našich posledních autobusů se blížil, takže jsme se sebrali a vydali se směrem k zastávce. Nějak mi to vlezlo do hlavy, takže jsem si pustila TroubleGang a snažila se zpívat. Trefila jsem se zhruba do každýho desátýho slova, opravdu ty kluky obdivuju.


Útěk z reality

1. října 2018 v 22:22 | K.
A tak se stalo něco neuvěřitelného. Sbalila jsem si tašku a vyrazila na 5 - slovy PĚT dní mimo pohodlí svého domova a dokonce ve společnosti rodičů. Ne že bych proti jejich přítomnosti něco měla, ale právě si vždycky užívám těch pár dní, kdy někam odjedou, a já se stanu dočasnou paní domu. Což končí nezřízeným bordelením všude kde se dá a následným stresem, že to nestihnu všechno řádně poklidit.

Tak už stačilo, ne?

28. září 2018 v 20:20 | K.
"Neznám nikoho, kdo by měl po všech stránkách tak posranej život jako ty." posteskla si v úterý prababi, když mě soucitně sjížděla pohledem. Jasně, vždycky může bejt hůř a mnoho lidí na tom hůř taky je, ale je pravda, že v mém bezprostředním okolí jsem největší lůzr já.

Ale tak hezky pěkně od začátku...

Jak já bych se chtěla nudit

19. září 2018 v 22:22 | K.
Přátelé, tak mi to nedalo...

Znechucení přetrvává, na tom se nic nemění. Nelíbí se mi, jak se s námi jedná, resp. nejedná, a pokud to tady má mít nějakou budoucnost, měl by se toho chopit někdo nadšený a dát tomu maximum. Programování nehovím a předpokládám, že je tu teď jeden problém vedle druhýho z důvodu, že se na to tolik let z vysoka kálelo. A to mi nevymluvíte, že není správný.

Sama osobně navštěvuji pravidelně různé weby a nikdy jsem se s ničím takovým prostě nesetkala. Možná podotknete, že to tu mám zadarmo, tak ať jsem vděčná a držím hubu, ale já si nemyslím, že by z nás nikdo nic neměl - v notebooku si reklamy teda blokuju adblockem, ale vím, jak mě otravují když si blogy prohlížím z mobilu. A předpokládám, že tam fakt nejsou jen tak na ozdobu... A když jsme u toho, mileráda si ročně nějakou tu korunu připlatím, pokud začne vše šlapat, jak má.

Čas na pauzu.

10. září 2018 v 0:00 | K.
Tak jo, blog je rozesranej od základu. Končím. Dočasně. Momentálně zálohuju to, co jsem zde za ta léta napáchala a velice dobře si rozmyslím, kde budu pokračovat.

Obdivuju vaši trpělivost, vaši vstřícnost. Poslední vzteklý výlev jsem psala asi s trojkou v žíle. Máme v rodině úmrtí a je toho na mě už zkrátka moc. Pak si člověk chce jít odfkrnout někam, kde mu bylo vždycky dobře a vidí, jak se to hroutí a nemůže nic dělat.

Zoufalství, bezmoc. Ráda bych věřila, že to bude dobrý. Ale čekáme už moc dlouho, moc. Nemám ráda lhaní a protože se kolem mě stále objevují jen sliby a nepravdivý informace, tak soptím. Kdysi dávno jsem žila s jedním programátorem. Byla to prolhaná svině, ale už před těmi 6-7 lety mi říkal, že Blog.cz nemá žádnou budoucnost, že se nikdy nebude vyvíjet. S hrůzou zjišťuju, že to byla jedna z mála věcí, ve který mi asi nelhal.

Kam jsme se tady za tu dobu posunuli? Nikam. Všechno mizí. Nevydržím nepsat. Budu si psát všechno doma do šuplíku. Možná to tu pak zveřejním, kdo ví.

Tak se tu zatím mějte. A omluvte můj poslední pokus o křik. Už nebudu křičet, přecházím do módu lhotejnosti a smíření.

Straší mi ve věži?

1. září 2018 v 18:18 | K.

Od mala věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí. Mám ráda tajemno, asi jako většina z nás jsem se zatajeným dechem sledovala "Věřte nevěřte" a v Bravíčku se nejvíc těšila na rubriku "Akta X". A tak se - možná díky tomu, možná díky náhodám, párkrát stalo, že jsem měla dojem, že jsem se setkala s duchem. Jako samozvaný lovec duchů...

Nafoukněte mi byt. Děkuji.

25. srpna 2018 v 14:14 | K.
V dnešní době frčí minimalismus. Téměř sterilní prostředí, bez všech těch krámů, co nám zatěžují energii. Abychom byli IN, uklízíme podle zásad feng shui a kdyby to šlo, žijeme snad jen mezi čtyřma prázdnýma stěnama. A protože jsem vždycky byla tak trošku rebel, rozhodla jsem se tuhle módu bojkotovat.

Sekunda od smrti

4. srpna 2018 v 15:15 | K.
Když mám dlouhou chvíli, chodím na diskuzní fóra na vinted. Poslední dobou do nich i sama aktivně přispívám a protože jsou některá vážně zajímavá, rozhodla jsem se inspirovat a sem tam na daný téma napsat samostatný článek.

Diskuze "Sekunda od smrti" vznikla celkem nedávno. Při jejím čtení člověka kolikrát až mrazí, jak má kolikrát fakt na mále. Nejčastěji se zážitky pisatelů týkají samozřejmě jízdy v autě a celkově pohybu po komunikacích. Od smrti je dělí doslova sekundy a centimety a záchraně životu obvykle vděčí za nějakou zvláštní náhodu...

A tak jsem i já zavzpomínala, jestli jsem někdy byla blízko smrti...


"Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

28. července 2018 v 15:15 | K.
Není to tak dávno, co jsem si kamarádovi postěžovala, že mi 5 hodin spánku denně nějak nestačí. Na jeho doporučení, ať teda chodím spát dřív, jsem popravdě opáčila, že to úplně nestíhám. Záhy mi přišla odpověď: "Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

Vlastně mě to i celkem urazilo. Už jednou jsem mám dojem psala článek na téma, kolik by musel mít den hodin, aby člověk všechno hezky stíhal a ještě mu zbyl čas na odpočinek a především kvalitní spánek.
 
 

Reklama