Klávesnicí

Jak jsem přežila Svět knihy 2018

Pondělí v 20:20 | K.
V tomto období na mě vždy vyskočí spousty článků o návštěvě Světu knihy. Pisatelé bývají plní zážitků, nadšení. Odnesli si spousty knížek, navštívili třeba i nějakou tu zajímavou besedu a svůj den zakončili příjemným posezením v kavárně či restauraci u střechy. A pak si hezky, v klidu, odešli domů.

Rozhodla jsem se tedy přinést pohled z druhé strany. Už loni jsem psala o bujarých přípravách tohoto, pro vydavatele, asi nejprestižnějšího veletrhu. Tentokrát se pokusím vás zasvětit, abyste viděli, co je za přípravami i samotným prodáváním práce, a že to není úplná sranda.

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce

8. května 2018 v 22:22 | K.
Je to asi jediné tvrzení, které na mě sedí... Zatímco s těmi vztahy je to celej život jedna velká bizarní bída, jako soutěžící jsem zkrátka dobrá. Před pár dny jsem narazila na vintedu dokonce na fórum, na toto téma a tak jsem se rozhodla zavzpomínat na všechny ty výhry, které mi udělaly radost.

Moje psí superstar

31. března 2018 v 20:16 | K.
Zní to asi jako klišé, ale už jako malá holka jsem si víc rozuměla se zvířaty, než s lidmi. Živě si vybavuji, jak jsem přijela z letních prázdnin od babičky, kde jsem měla na starost několik malých koťat. Od té chvíle jsem stále pročítala inzertní sekci časopisu Fauna a nepřestávala věřit, že se jednou nějakého toho zvířátka dočkám. Ačkoli i máma je velkou milovnicí kočičáků, nakonec osud rozhodl jinak. Když mi bylo 12, přinesl nám táta domů štěně, a ze mě se stal pejskař.

Za těch 26 let, co tady na tom světě dýchám vzduch, jsem se setkala už s hodně psy. Někteří už moji součástí bohužel nejsou, ale před čtyřmi lety jsem poznala svou superstar.

Uklízím si život

4. března 2018 v 20:02 | K.
Od mala jsem hroznej sběratel. Nadchnu se pro všechno, co se dá křečkovat. Bižuterie, kosmetika, kameny, drahé kameny, odznáčky, mince, samolepky... Nojo, jenže protože nejsem žádnej troškař, občas se mi jednotlivý úseky lehce vymykají kontrole. A místo toho, abych se s každou novou věcí radovala, cítím zátěž. Pere se ve mně zkrátka minimalista a člověk s diogenovým syndromem.

Jednou za čas se tedy vrhnu do úklidu. Obvykle začnu úklidem jídla, to je nejzábavnější. Pak proberu každou krabici v mém pokoji, oblečení, skříň s pokladama v předsíni, kapsy kabátů, kabelky apod. Vyhodím věci rozbitý, prošlý a k ničemu. Obdaruji koho můžu a zbytek položím na popelnici a věřím, že to udělá ještě někomu radost. Tím, jak si uklízím majetek, si zároveň rovnám i myšlenky, a věřím, že dělám prostor pro "novo". Ne jen pro nový (ne)zbytnosti, ale i zážitky.

Dobře to dopadne...

23. února 2018 v 1:01 | K.
A tak si tu tak nenapravitelně sedím a otvírám blog. Říkala jsem si, že půjdu brzo spát. Že se to prostě naučím. Nedaří se mi. Přijdu z práce kolem šestý, cestou občas něco nakoupím, pak jdu vařit, kolem sedmé usedám do postele, kde se vzpamatovávám z celýho dne. A zbývající čas se snažím věnovat svým povinnostem, zájmům a kdy má člověk stíhat chodit spát.

Autentické záznamy z puberty I.

17. února 2018 v 0:32 | K.
Pár volnějších pracovních dní jsem věnovala záloze souborů, které jsem měla nahrané na DVD a CD. V notebooku nemám mechaniku, takže jsem si všechno odnesla do práce k počítači. Musím říct, že jsem se dost pobavila. Hodně fotkama, ale nejvíc se tu veselím u deníčku.

Tehdy jsem ho nazvala Rekapitulace mého života a psala jsem ho do Wordu. Od svého narození, všechno možný z dětství až do tý tehdejší doby. Tam jsem pak normálně zapisovala události všedních dní. Vydrželo mi to celkem dlouho, na přelomu základky a střední jsem si (skoro) každý den pečlivě zaznamenávala do školních sešitů. A pak pokračovala virtuálně na blogu. No a rozhodla jsem se s těma největšíma perlama podělit i s vámi (jak na to koukám, to je tak skvěle úchylný, že to mám chuť sem hodit celý).

Nechávám to autentický, jen si dovolím opravit nějaký ty největší hrubky... A možná přidám i nějakou veselou fotografii. Nechápu, proč jsem si připadala děsně tlustá, co bych za to teď dala. Nicméně... Našla jsem i fotky na kterých vážím o 10 kilo víc jak nyní. Takže díky za tenhle stav.

A výjimečně nechávám i celá jména. Takže pokud se tu někdo poznáte, posílám uctivé pozdravení! My jsme byli hrozný kreténi!

Ve spolubydlení s K.

30. ledna 2018 v 0:31 | K.
Čím jsem starší, tím víc se přistihuji u snění o budoucím bytečku. Domově. Vlastně od doby co jsem se před několika lety poníženě vrátila domů s kuframa že mi ten vztah zkrátka nevyšel, si připadám jako bezdomovec. Emociální.

Od našich jsem se odstěhovala krátce po maturitě. S Ex. jsme si našli malou garsonku v přízemí rodinnýho domku. Měla svoje výhoda, ale jednu dost podstatnou vadu - plesnivěla. A to vlhko krom našich dýchacích cest ničilo i zařízení. Takže tam jsme se do žádných velkých úprav nepouštěli a jako čerstvý absolventi s holou prdelí jsme byli vděčný za výbavu posbíranou po rodinných komorách a čert vezmi, že jednotlivý věci spolu neladí...

Kdo se bojí...

23. ledna 2018 v 12:20 | K.
Čím jsem starší, tím víc začínám být flegmatická. A čím víc začínám být flegmatická, tím víc je mi to všechno buřt a přestávám se spousty věcí bát. A taky možná trochu kecám...

Můj lyžařský výcvik

6. ledna 2018 v 11:42 | K.
S rodičema jsme na hory nikdy nejezdili. Mámě se moc nechtělo a táta má zpřetrhaný vazy v kolenou, takže jsme vždycky skončili pouze u "A co kdybychom jeli lyžovat?" Byl to paradox, protože už od malinka jsem svého dědu přiváděla k šílenství mým skálopevným přesvědčením o tom, že nejsem jeho zlatíčko, ale jsem lyžař. Což nikdo nechápal, když jsem na nich stála jen jednou v životě, asi ve třech letech u nás na pražskym sídlišti před barákem. Sjela jsem si po prdeli kopeček a tím svou lyžařskou kariéru ukončila.

99 nesouvislých vzpomínek na dětství

4. ledna 2018 v 21:30 | K.
Sedím si tu a vzpomínám...
Vzpomínám na to, jak...

 
 

Reklama