Klávesnicí

Čas na pauzu.

10. září 2018 v 0:00 | K.
Tak jo, blog je rozesranej od základu. Končím. Dočasně. Momentálně zálohuju to, co jsem zde za ta léta napáchala a velice dobře si rozmyslím, kde budu pokračovat.

Obdivuju vaši trpělivost, vaši vstřícnost. Poslední vzteklý výlev jsem psala asi s trojkou v žíle. Máme v rodině úmrtí a je toho na mě už zkrátka moc. Pak si člověk chce jít odfkrnout někam, kde mu bylo vždycky dobře a vidí, jak se to hroutí a nemůže nic dělat.

Zoufalství, bezmoc. Ráda bych věřila, že to bude dobrý. Ale čekáme už moc dlouho, moc. Nemám ráda lhaní a protože se kolem mě stále objevují jen sliby a nepravdivý informace, tak soptím. Kdysi dávno jsem žila s jedním programátorem. Byla to prolhaná svině, ale už před těmi 6-7 lety mi říkal, že Blog.cz nemá žádnou budoucnost, že se nikdy nebude vyvíjet. S hrůzou zjišťuju, že to byla jedna z mála věcí, ve který mi asi nelhal.

Kam jsme se tady za tu dobu posunuli? Nikam. Všechno mizí. Nevydržím nepsat. Budu si psát všechno doma do šuplíku. Možná to tu pak zveřejním, kdo ví.

Tak se tu zatím mějte. A omluvte můj poslední pokus o křik. Už nebudu křičet, přecházím do módu lhotejnosti a smíření.

Straší mi ve věži?

1. září 2018 v 18:18 | K.

Od mala věřím, že existuje něco mezi nebem a zemí. Mám ráda tajemno, asi jako většina z nás jsem se zatajeným dechem sledovala "Věřte nevěřte" a v Bravíčku se nejvíc těšila na rubriku "Akta X". A tak se - možná díky tomu, možná díky náhodám, párkrát stalo, že jsem měla dojem, že jsem se setkala s duchem. Jako samozvaný lovec duchů...

Nafoukněte mi byt. Děkuji.

25. srpna 2018 v 14:14 | K.
V dnešní době frčí minimalismus. Téměř sterilní prostředí, bez všech těch krámů, co nám zatěžují energii. Abychom byli IN, uklízíme podle zásad feng shui a kdyby to šlo, žijeme snad jen mezi čtyřma prázdnýma stěnama. A protože jsem vždycky byla tak trošku rebel, rozhodla jsem se tuhle módu bojkotovat.

Jaký si to uděláš, takový to máš

14. srpna 2018 v 22:22 | K.

Prababička občas vzpomíná, jak byli první v ulici, kteří si pořídili televizi. Vždycky přichystala pohoštění a sezvali s dědou sousedy a všichni se před tu televizi naskládali a koukali. Nejčastěji na fotbal.

Pro nás, nebo alespoň pro mě, je to celkem nepředstavitelné. Ani ne tak ta verze, že televizi nevlastním, ale tu možnost si ji pořídit vůbec nemít!

Co bych zde vylepšila a kdo mi chybí?

10. srpna 2018 v 20:20 | K.

Včera jsem si po dlouhý době našla čas, kdy jsem si skutečně sedla a přečetla všechny vydaný články na aktuální Téma týdne. A protože jsem už taky poměrně blogová vykopávka (na sladký melodii budu slavit brzo 5. narozeniny a články z předchozího blogu, které jsem si sem přesunula jsou skoro 10 let starý) rozhodla jsem si do toho trošku virtuálně zakecat.

Objeví se tu i věci, které už byly řečený u kolegů blogerů, ale pokusím se vnést i nějaké vlastní nápady. Tak tedy, hurá na to.

Co na blog.cz chybí?

6. srpna 2018 v 17:28 | K.
Chybí mi tu slíbený článek o technických změnách, který měl vyjít v pátek.


Sekunda od smrti

4. srpna 2018 v 15:15 | K.
Když mám dlouhou chvíli, chodím na diskuzní fóra na vinted. Poslední dobou do nich i sama aktivně přispívám a protože jsou některá vážně zajímavá, rozhodla jsem se inspirovat a sem tam na daný téma napsat samostatný článek.

Diskuze "Sekunda od smrti" vznikla celkem nedávno. Při jejím čtení člověka kolikrát až mrazí, jak má kolikrát fakt na mále. Nejčastěji se zážitky pisatelů týkají samozřejmě jízdy v autě a celkově pohybu po komunikacích. Od smrti je dělí doslova sekundy a centimety a záchraně životu obvykle vděčí za nějakou zvláštní náhodu...

A tak jsem i já zavzpomínala, jestli jsem někdy byla blízko smrti...


A který bude viset na zdi vám?

2. srpna 2018 v 22:22 | K.
K malířskému umění mám takový zvláštní vztah - řekla bych pasivně pozitivní. Když jsem byla malá, táta přinesl domů knížku "1000 nejkrásnějších obrazů", kterou jsem si četně a velmi ráda listovala. I sama jsem měla ke kreslení a malování blízko, navštěvovala jsem kroužek výtvarky a učitelky ve mně viděly nadějnou umělkyni. Jenže pak se to moje nadání nějak zaseklo a momentální schopnosti vypadají zhruba takhle:


Stejně tak potupně přiznávám, mé teoretické znalosti malířské scény jsou taky na bodu mrazu. Znám Monu Lisu a Dámu s hranostajem, vím že existoval Van Gogh a Picasso. Nejblíž mám asi k tvorbě Jiřího Trnky, v jehož nakladatelství jsem téměř čtyři roky pracovala.

Nicméně poslední rok do těchto vod po špičkách vstupuju a dokonce jsem si sama nějaké ty obrazy pořídila...

Haló, kdo je tam?

31. července 2018 v 23:23 | K.
Člověku je tolik, na kolik se cítí. A i přesto, že mám stále infantilní duši puberťáka, musím uznat, že úplně nejmladší už taky nejsem. A proto mě občas zachvátí taková nostalgická nálada, kdy vzpomínám na dětství a na věci s ním spojené.

V dnešním článku bych si ráda zavzpomínala na dobu mobilních telefonů. Věřím, že se mezi čtenáři najdou lidi, kterým se tato "trilobitní" doba už vyhla, ale já ji vidím, jako by tu byla včera.

"Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

28. července 2018 v 15:15 | K.
Není to tak dávno, co jsem si kamarádovi postěžovala, že mi 5 hodin spánku denně nějak nestačí. Na jeho doporučení, ať teda chodím spát dřív, jsem popravdě opáčila, že to úplně nestíhám. Záhy mi přišla odpověď: "Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

Vlastně mě to i celkem urazilo. Už jednou jsem mám dojem psala článek na téma, kolik by musel mít den hodin, aby člověk všechno hezky stíhal a ještě mu zbyl čas na odpočinek a především kvalitní spánek.
 
 

Reklama