Klávesnicí

Jaký si to uděláš, takový to máš

Úterý v 22:22 | K.
Prababička občas vzpomíná, jak byli první v ulici, kteří si pořídili televizi. Vždycky přichystala pohoštění a sezvali s dědou sousedy a všichni se před tu televizi naskládali a koukali. Nejčastěji na fotbal.

Pro nás, nebo alespoň pro mě, je to celkem nepředstavitelné. Ani ne tak ta verze, že televizi nevlastním, ale tu možnost si ji pořídit vůbec nemít!

Co bych zde vylepšila a kdo mi chybí?

Pátek v 20:20 | K.

Včera jsem si po dlouhý době našla čas, kdy jsem si skutečně sedla a přečetla všechny vydaný články na aktuální Téma týdne. A protože jsem už taky poměrně blogová vykopávka (na sladký melodii budu slavit brzo 5. narozeniny a články z předchozího blogu, které jsem si sem přesunula jsou skoro 10 let starý) rozhodla jsem si do toho trošku virtuálně zakecat.

Objeví se tu i věci, které už byly řečený u kolegů blogerů, ale pokusím se vnést i nějaké vlastní nápady. Tak tedy, hurá na to.

Co na blog.cz chybí?

6. srpna 2018 v 17:28 | K.
Chybí mi tu slíbený článek o technických změnách, který měl vyjít v pátek.


Sekunda od smrti

4. srpna 2018 v 15:15 | K.
Když mám dlouhou chvíli, chodím na diskuzní fóra na vinted. Poslední dobou do nich i sama aktivně přispívám a protože jsou některá vážně zajímavá, rozhodla jsem se inspirovat a sem tam na daný téma napsat samostatný článek.

Diskuze "Sekunda od smrti" vznikla celkem nedávno. Při jejím čtení člověka kolikrát až mrazí, jak má kolikrát fakt na mále. Nejčastěji se zážitky pisatelů týkají samozřejmě jízdy v autě a celkově pohybu po komunikacích. Od smrti je dělí doslova sekundy a centimety a záchraně životu obvykle vděčí za nějakou zvláštní náhodu...

A tak jsem i já zavzpomínala, jestli jsem někdy byla blízko smrti...


A který bude viset na zdi vám?

2. srpna 2018 v 22:22 | K.
K malířskému umění mám takový zvláštní vztah - řekla bych pasivně pozitivní. Když jsem byla malá, táta přinesl domů knížku "1000 nejkrásnějších obrazů", kterou jsem si četně a velmi ráda listovala. I sama jsem měla ke kreslení a malování blízko, navštěvovala jsem kroužek výtvarky a učitelky ve mně viděly nadějnou umělkyni. Jenže pak se to moje nadání nějak zaseklo a momentální schopnosti vypadají zhruba takhle:


Stejně tak potupně přiznávám, mé teoretické znalosti malířské scény jsou taky na bodu mrazu. Znám Monu Lisu a Dámu s hranostajem, vím že existoval Van Gogh a Picasso. Nejblíž mám asi k tvorbě Jiřího Trnky, v jehož nakladatelství jsem téměř čtyři roky pracovala.

Nicméně poslední rok do těchto vod po špičkách vstupuju a dokonce jsem si sama nějaké ty obrazy pořídila...

Haló, kdo je tam?

31. července 2018 v 23:23 | K.
Člověku je tolik, na kolik se cítí. A i přesto, že mám stále infantilní duši puberťáka, musím uznat, že úplně nejmladší už taky nejsem. A proto mě občas zachvátí taková nostalgická nálada, kdy vzpomínám na dětství a na věci s ním spojené.

V dnešním článku bych si ráda zavzpomínala na dobu mobilních telefonů. Věřím, že se mezi čtenáři najdou lidi, kterým se tato "trilobitní" doba už vyhla, ale já ji vidím, jako by tu byla včera.

"Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

28. července 2018 v 15:15 | K.
Není to tak dávno, co jsem si kamarádovi postěžovala, že mi 5 hodin spánku denně nějak nestačí. Na jeho doporučení, ať teda chodím spát dřív, jsem popravdě opáčila, že to úplně nestíhám. Záhy mi přišla odpověď: "Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

Vlastně mě to i celkem urazilo. Už jednou jsem mám dojem psala článek na téma, kolik by musel mít den hodin, aby člověk všechno hezky stíhal a ještě mu zbyl čas na odpočinek a především kvalitní spánek.

77 životních cílů

6. července 2018 v 19:19 | K.
Zrovna nedávno jsem si do svého pozitivního deníčku načmárala obraz "přání". Je tam jen těch pár největších. Jsem člověk neskromný a ráda zkouším nové věci, takže jsem se rozhodla pojmout aktuální téma týdne jako takový delší seznam toho, co bych si ráda splnila. Nedávám si žádný termín, do kdy to chci stihnout, na tom nezáleží.


Bláznivý pozérský vegani

5. července 2018 v 15:15 | K.
Vlastně díky článku, co se objevil na titulce, jsem si vzpomněla, že mám jeden v rozepsaných už pěknou dobu... A i když se asi pouštím na tenkej led, rozhodla jsem se ho konečně zveřejnit...

Tohle je hrozně ošemetný téma a snažím se mu už delší dobu vyhýbat. Jenže na mě na FB vyskočil rozhovor na DVTV se zakladatelkou Nemléka a pod ním moc hezká diskuze. A já to prostě nechápu. Asi díky tomu, že se necpu "mrtvolama" nemám vyvinutý mozek, tak stále nepobírám ty útoky lidí, co maso jí, na lidi, kteří vyznávají - dejme tomu alternativní směr. A tak jsem se rozhodla jim alespoň u sebe na blogu vyjádřit podporu.

Ještě než se do článku pustíte, chci vás poprosit, abyste se v případné diskuzi ovládali. Já jsem tolerantní člověk, vyznávám svobodu názoru a chování, respektuji že někdo maso jí, byť mi to připadá v dnešní době zbytečné, ale nerada bych, aby se nám to tady zvrtlo a vzniklo něco podobného, co pod videem na FB.


Mentáli aneb Chráněná dílna vol. 2

22. června 2018 v 22:22 | K.
Z hledání práce jsem vyšla ze cviku. Skoro čtyři roky jsem byla zacyklená v nakladatelství a o okolní svět se nějak nezajímala. Sem tam jsem ze zvědavosti inzerci nabízející volné pozice otevřela, ale nikam jsem nepsala. I když už je to pár let, stále mám v živé paměti jak ponižující bylo každé odmítnutí. Všechny ty výsměchy na pohovorech, který mi dodnes nikdo nevěří a myslí si, že má nezaměstanost byla způsobena leností.

To už je naštěstí pryč a tentokrát jsem oba pohovory, které jsem absolvovala, vyhrála. Rozhodování bylo více než těžký - mohla jsem jít do kanceláře distribuce Kosmas, takže bych zůstala u knížek, v lokalitě kterou znám i ve společnosti pár lidí, se kterými jsem se pracovně vídala. Všichni tam byli hrozně sympatický, ale já bych z toho telefonování a odpovědnosti asi zešílela. Takže jsem si začala přát. Chtěla jsem nějaký místo ve skladu, kde bych v menší společnosti lidí vychystávala objednávky... A tak se stalo, že jsem narazila na inzerát jednoho eshopu s potravinami a kuchyňskými potřebami, který přesně tuhle pozici obsazoval... Protože jsem byla v koncích - srdce mi říkalo, ať jdu do eshopu, rozum radil Kosmas. Navíc jsem nechtěla zklamat tátu, kterej mě viděl spíš v kanclu než někde ve skladu, losovala jsem. Vyhrál eshop. A tak jsem 11. 6. vkročila poprvé do svého nového zaměstnání.
 
 

Reklama