Klávesnicí

"Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

28. července 2018 v 15:15 | K.
Není to tak dávno, co jsem si kamarádovi postěžovala, že mi 5 hodin spánku denně nějak nestačí. Na jeho doporučení, ať teda chodím spát dřív, jsem popravdě opáčila, že to úplně nestíhám. Záhy mi přišla odpověď: "Co prosímtě děláš tak časově náročného?"

Vlastně mě to i celkem urazilo. Už jednou jsem mám dojem psala článek na téma, kolik by musel mít den hodin, aby člověk všechno hezky stíhal a ještě mu zbyl čas na odpočinek a především kvalitní spánek.

77 životních cílů

6. července 2018 v 19:19 | K.
Zrovna nedávno jsem si do svého pozitivního deníčku načmárala obraz "přání". Je tam jen těch pár největších. Jsem člověk neskromný a ráda zkouším nové věci, takže jsem se rozhodla pojmout aktuální téma týdne jako takový delší seznam toho, co bych si ráda splnila. Nedávám si žádný termín, do kdy to chci stihnout, na tom nezáleží.


Mentáli aneb Chráněná dílna vol. 2

22. června 2018 v 22:22 | K.
Z hledání práce jsem vyšla ze cviku. Skoro čtyři roky jsem byla zacyklená v nakladatelství a o okolní svět se nějak nezajímala. Sem tam jsem ze zvědavosti inzerci nabízející volné pozice otevřela, ale nikam jsem nepsala. I když už je to pár let, stále mám v živé paměti jak ponižující bylo každé odmítnutí. Všechny ty výsměchy na pohovorech, který mi dodnes nikdo nevěří a myslí si, že má nezaměstanost byla způsobena leností.

To už je naštěstí pryč a tentokrát jsem oba pohovory, které jsem absolvovala, vyhrála. Rozhodování bylo více než těžký - mohla jsem jít do kanceláře distribuce Kosmas, takže bych zůstala u knížek, v lokalitě kterou znám i ve společnosti pár lidí, se kterými jsem se pracovně vídala. Všichni tam byli hrozně sympatický, ale já bych z toho telefonování a odpovědnosti asi zešílela. Takže jsem si začala přát. Chtěla jsem nějaký místo ve skladu, kde bych v menší společnosti lidí vychystávala objednávky... A tak se stalo, že jsem narazila na inzerát jednoho eshopu s potravinami a kuchyňskými potřebami, který přesně tuhle pozici obsazoval... Protože jsem byla v koncích - srdce mi říkalo, ať jdu do eshopu, rozum radil Kosmas. Navíc jsem nechtěla zklamat tátu, kterej mě viděl spíš v kanclu než někde ve skladu, losovala jsem. Vyhrál eshop. A tak jsem 11. 6. vkročila poprvé do svého nového zaměstnání.

Jak jsem přežila Svět knihy 2018

14. května 2018 v 20:20 | K.
V tomto období na mě vždy vyskočí spousty článků o návštěvě Světu knihy. Pisatelé bývají plní zážitků, nadšení. Odnesli si spousty knížek, navštívili třeba i nějakou tu zajímavou besedu a svůj den zakončili příjemným posezením v kavárně či restauraci u střechy. A pak si hezky, v klidu, odešli domů.

Rozhodla jsem se tedy přinést pohled z druhé strany. Už loni jsem psala o bujarých přípravách tohoto, pro vydavatele, asi nejprestižnějšího veletrhu. Tentokrát se pokusím vás zasvětit, abyste viděli, co je za přípravami i samotným prodáváním práce, a že to není úplná sranda.

Štěstí ve hře, neštěstí v lásce

8. května 2018 v 22:22 | K.

Je to asi jediné tvrzení, které na mě sedí... Zatímco s těmi vztahy je to celej život jedna velká bizarní bída, jako soutěžící jsem zkrátka dobrá. Před pár dny jsem narazila na vintedu dokonce na fórum, na toto téma a tak jsem se rozhodla zavzpomínat na všechny ty výhry, které mi udělaly radost.

Moje psí superstar

31. března 2018 v 20:16 | K.
Zní to asi jako klišé, ale už jako malá holka jsem si víc rozuměla se zvířaty, než s lidmi. Živě si vybavuji, jak jsem přijela z letních prázdnin od babičky, kde jsem měla na starost několik malých koťat. Od té chvíle jsem stále pročítala inzertní sekci časopisu Fauna a nepřestávala věřit, že se jednou nějakého toho zvířátka dočkám. Ačkoli i máma je velkou milovnicí kočičáků, nakonec osud rozhodl jinak. Když mi bylo 12, přinesl nám táta domů štěně, a ze mě se stal pejskař.

Za těch 26 let, co tady na tom světě dýchám vzduch, jsem se setkala už s hodně psy. Někteří už moji součástí bohužel nejsou, ale před čtyřmi lety jsem poznala svou superstar.

Uklízím si život

4. března 2018 v 20:02 | K.
Od mala jsem hroznej sběratel. Nadchnu se pro všechno, co se dá křečkovat. Bižuterie, kosmetika, kameny, drahé kameny, odznáčky, mince, samolepky... Nojo, jenže protože nejsem žádnej troškař, občas se mi jednotlivý úseky lehce vymykají kontrole. A místo toho, abych se s každou novou věcí radovala, cítím zátěž. Pere se ve mně zkrátka minimalista a člověk s diogenovým syndromem.

Jednou za čas se tedy vrhnu do úklidu. Obvykle začnu úklidem jídla, to je nejzábavnější. Pak proberu každou krabici v mém pokoji, oblečení, skříň s pokladama v předsíni, kapsy kabátů, kabelky apod. Vyhodím věci rozbitý, prošlý a k ničemu. Obdaruji koho můžu a zbytek položím na popelnici a věřím, že to udělá ještě někomu radost. Tím, jak si uklízím majetek, si zároveň rovnám i myšlenky, a věřím, že dělám prostor pro "novo". Ne jen pro nový (ne)zbytnosti, ale i zážitky.

Dobře to dopadne...

23. února 2018 v 1:01 | K.
A tak si tu tak nenapravitelně sedím a otvírám blog. Říkala jsem si, že půjdu brzo spát. Že se to prostě naučím. Nedaří se mi. Přijdu z práce kolem šestý, cestou občas něco nakoupím, pak jdu vařit, kolem sedmé usedám do postele, kde se vzpamatovávám z celýho dne. A zbývající čas se snažím věnovat svým povinnostem, zájmům a kdy má člověk stíhat chodit spát.

Autentické záznamy z puberty I.

17. února 2018 v 0:32 | K.
Pár volnějších pracovních dní jsem věnovala záloze souborů, které jsem měla nahrané na DVD a CD. V notebooku nemám mechaniku, takže jsem si všechno odnesla do práce k počítači. Musím říct, že jsem se dost pobavila. Hodně fotkama, ale nejvíc se tu veselím u deníčku.

Tehdy jsem ho nazvala Rekapitulace mého života a psala jsem ho do Wordu. Od svého narození, všechno možný z dětství až do tý tehdejší doby. Tam jsem pak normálně zapisovala události všedních dní. Vydrželo mi to celkem dlouho, na přelomu základky a střední jsem si (skoro) každý den pečlivě zaznamenávala do školních sešitů. A pak pokračovala virtuálně na blogu. No a rozhodla jsem se s těma největšíma perlama podělit i s vámi (jak na to koukám, to je tak skvěle úchylný, že to mám chuť sem hodit celý).

Nechávám to autentický, jen si dovolím opravit nějaký ty největší hrubky... A možná přidám i nějakou veselou fotografii. Nechápu, proč jsem si připadala děsně tlustá, co bych za to teď dala. Nicméně... Našla jsem i fotky na kterých vážím o 10 kilo víc jak nyní. Takže díky za tenhle stav.

A výjimečně nechávám i celá jména. Takže pokud se tu někdo poznáte, posílám uctivé pozdravení! My jsme byli hrozný kreténi!

Ve spolubydlení s K.

30. ledna 2018 v 0:31 | K.
Čím jsem starší, tím víc se přistihuji u snění o budoucím bytečku. Domově. Vlastně od doby co jsem se před několika lety poníženě vrátila domů s kuframa že mi ten vztah zkrátka nevyšel, si připadám jako bezdomovec. Emociální.

Od našich jsem se odstěhovala krátce po maturitě. S Ex. jsme si našli malou garsonku v přízemí rodinnýho domku. Měla svoje výhoda, ale jednu dost podstatnou vadu - plesnivěla. A to vlhko krom našich dýchacích cest ničilo i zařízení. Takže tam jsme se do žádných velkých úprav nepouštěli a jako čerstvý absolventi s holou prdelí jsme byli vděčný za výbavu posbíranou po rodinných komorách a čert vezmi, že jednotlivý věci spolu neladí...
 
 

Reklama