Klávesnicí

Ve spolubydlení s K.

30. ledna 2018 v 0:31 | K.
Čím jsem starší, tím víc se přistihuji u snění o budoucím bytečku. Domově. Vlastně od doby co jsem se před několika lety poníženě vrátila domů s kuframa že mi ten vztah zkrátka nevyšel, si připadám jako bezdomovec. Emociální.

Od našich jsem se odstěhovala krátce po maturitě. S Ex. jsme si našli malou garsonku v přízemí rodinnýho domku. Měla svoje výhoda, ale jednu dost podstatnou vadu - plesnivěla. A to vlhko krom našich dýchacích cest ničilo i zařízení. Takže tam jsme se do žádných velkých úprav nepouštěli a jako čerstvý absolventi s holou prdelí jsme byli vděčný za výbavu posbíranou po rodinných komorách a čert vezmi, že jednotlivý věci spolu neladí...

Kdo se bojí...

23. ledna 2018 v 12:20 | K.
Čím jsem starší, tím víc začínám být flegmatická. A čím víc začínám být flegmatická, tím víc je mi to všechno buřt a přestávám se spousty věcí bát. A taky možná trochu kecám...

Můj lyžařský výcvik

6. ledna 2018 v 11:42 | K.
S rodičema jsme na hory nikdy nejezdili. Mámě se moc nechtělo a táta má zpřetrhaný vazy v kolenou, takže jsme vždycky skončili pouze u "A co kdybychom jeli lyžovat?" Byl to paradox, protože už od malinka jsem svého dědu přiváděla k šílenství mým skálopevným přesvědčením o tom, že nejsem jeho zlatíčko, ale jsem lyžař. Což nikdo nechápal, když jsem na nich stála jen jednou v životě, asi ve třech letech u nás na pražskym sídlišti před barákem. Sjela jsem si po prdeli kopeček a tím svou lyžařskou kariéru ukončila.

99 nesouvislých vzpomínek na dětství

4. ledna 2018 v 21:30 | K.
Sedím si tu a vzpomínám...
Vzpomínám na to, jak...

Táhni, 2017!

31. prosince 2017 v 14:06 | K.
Laťka na rok 2017 ležela na zemi. Pro ten 2018 bych řekla, že se začla lehce zavrtávat. Nemyslím si že by se díky změně čísla letopočtu v našich životech vše automaticky v lepší obrátilo, ale tentokrát jsem fakt ráda, že je ten bizarní rok (téměř) za mnou. A jak je mým dobrým zvykem, trochu ho shrneme.

Hlavně se z toho nepoto...

10. května 2017 v 22:51 | K.
V našem vydavatelství figuruju už skoro 3 roky. Za tu dobu jsem se už samozřejmě zžila s jeho chodem a až na občasný nepatrný maléry si myslím, že svou práci zvládám dobře. A proto mě překvapuje, že veškeré přípravy na (vele)trhy vždycky necháváme na úplně poslední chvíli, byť víme, že budeme šílet a hysterčit a především nestííhat. (Nebo alespoň já, jsem hroznej nervák.)

Snad jen na loňskej Havlíčkův Brod jsem začala zboží připravovat opravdu asi 10 dní předem, abych na to měla klid. Kulaťák a Svět knihy jsou malým peklem. Kolikrát dolaďujeme drobnosti patnáct minut před odjezdem na místo činu. Svět knihy o to víc, protože je to pro vydavatele poměrně prestižní událost, kde musíme být a co si budeme povídat, je i dost důležitá výše výdělku, protože květnem začíná okurková sezóna, kdy lidé odjíždí na dovolenou a objednávky dělají méně než na podzim a v zimě.

Říkejme tomu třeba předsevzetí

2. května 2017 v 19:30 | K.
Dneska jsme si s Fí. psali a zděšeně si uvědomili, že už je vlastně květen... A že jsme od toho Novýho roku udělali úplný kulový. Nejsem zrovna na to si dělat nějaký předsevzetí nebo tak, ale řekla jsem si, že když si tady v tuhle chvíli napíšu, co bych ráda třeba do půl roku stihla, mohlo by mě to v nějakejch slabejch chvilkách motivovat.

Nejde ani o smrtelně důležitý věci, jsou to spíš takový nepodstatný kraviny, ale asi bude lepší se zaměřit alespoň na ně, než se z toho všeho zbláznit, muhehe.

Neuschnu

17. dubna 2017 v 22:00 | K.
Jestli je něco, co mě teď opravdu a upřímně štve, tak je to fakt, že mám hrozně málo času a nestíhám zdaleka všechno, co bych stíhat chtěla. Dokonce jsem plánovala sepsat jakýsi plán ideálního dne, protože jsem sama zvědavá, kolik by všechny ty aktivity spolkly hodin. Tak schválně, zkusím si to v bodech zde.

Pořád se něco děje

1. března 2017 v 15:34 | K.
Nevím kdy se mi to stalo naposledy, jestli teda někdy vůbec, ale jen co jsem zveřejnila poslední "fňukníček", vyvenčila psa, dala si cigáro (který mi málem odvál vítr) jsem hned příchodu domů otevřela editor a začala psát další. Tentokrát snad ne tak depresivní, ale nemůžu to zaručit, přecejen, já jsem přece člověk negativní...

Konečně doma

23. února 2017 v 21:32 | K.
Vzpomínám na časy, kdy jsem přilítla domů ze školy a hned začala obepisovat kamarády abychom něco podnikli. Bylo fakt hrozně málo dní, kdy jsem zůstala zavřená mezi stěnami pokoji. A když už, sžírala mě úzkost a řekla bych, že jsem zažívala regulérní absťák po nějaký akci nebo vycházce. Poté, co jsem přestala být školou povinná a nastoupila do pracovního procesu, samozřejmě se invervaly mezi jednotlivými poveseleními prodloužily, ale jakmile se naskytla šance "vypadnout", ani jsem nezaváhala.

Teď je nějak všechno jinak. Už v posledním článku jsem si postěžovala, že mám před sebou hned 3 akce a že se docela bojím jak to zvládnu, tak jakože psychicky. Je čtvrtek, jsem doma a musím říct, že jsem testem neprošla. Hlavně úterý bylo naprosto katastrofální...

 
 

Reklama