Klávesnicí

Ráda se... čtu

19. února 2017 v 23:33 | K.
"Váš televizor se vypne za..." Ehm. Tenhle den se to stalo asi po 4. Máme nastavený časovač a po čtyřech hodinách se to vypne. A já jsem teď moc líná na to vstát a zapnout ho. Takže tu už hodinu sedím, ticho lehce narušuje akorát hukot notebooku a zvuk letadel z venku. A protože už mám nějak dost hraní Candy crush, otevřela jsem svůj virtuální deníček a začetla se do zápisků z mého ne příliš veselého života. A lehce šokovaně zjišťuji, že už asi 3 měsíce se nic moc nehlo žádným směrem. Pf.

"A co je novýho?" "Ehm, vlastně vůbec nic..."

12. února 2017 v 21:52 | K.
Smutek zaháním prací. A nějak to přestává pomáhat. Ve firmě mi to leze na nervy. Cokoli co vymyslím se smete ze stolu, přijde mi že si každý všímá akorát toho co poseru, místo toho aby mě sem tam pochválil za něco, co jsem udělala dobře. Vidím, že to není chyba ve mně, ale že T. něco osobního žere, tak si to "vylejvá" na mně. Nemá čas... Ale kde jsou ty sliby že když vymyslím něco dobrýho, bude to finančně oceněno...

Co proboha musím ještě udělat, aby si někdo všiml, že jsem lidská bytost, co má svoje výdaje - a tím myslím třeba posranej nájem nebo dokora... Už půl roku chodím s rozbitejma brejlema, protože teď prostě na nový nemám. A je to velká paráda, když máte rozbitý skla, takže stačí tak půl hodinka s nima a motá se vám hlava, chce se vám zvracet a omdlít. Hm. Kdybych šla za kasu do samošky, budu na tom finančně možná i líp... Jenže já nemám odvahu prásknout dveřma a jít.

Potřebovala bych...

7. února 2017 v 13:24 | K.
...aby mě někdo nakopal do zadku a já se konečně zvedla a začala něco produktivního činit. Žádný takový kopající spasitel se ovšem neobjevuje, takže to asi zůstává na mně.

Nevím čím to je. Jako jo, vždycky jsem měla tyhle střídavý nálady, který se měnily kolikrát z minuty na minutu, ale abych takhle dlouho bloudila v rezignaci, to se mi snad ještě nestalo. Hlavně když nemám ani nějak důvod, prostě normální, byť trochu fádní, život. V práci už nemusím být do noci, takže mi zbývá i dost času pro sebe. No a co já s ním udělám. Já si hezky pěkně lehnu do postele a celý se to snažím zaspat. Ugh.

Já chci jaro!

21. ledna 2017 v 18:58 | K.
Hledám vhodnou příležitost a chvíli k tomu se vypsat. (A taky vyspat, hehe, taky jste furt tak unavený?) Z toho všeho co se (ne)děje. Jak kdybych byla v nějaký divný bublině. Uvnitř sebe cítím prázdno, připadám si nešťastná a vše kolem mně tak nějak plyne a já sama se nesnažím do toho děje zasahovat. Jen čekám. Čekám jak to dopadne, co se stane. Ani nevím jak dlouho tenhle stav trvá. Asi už dlouho, ale začala jsem si ho uvědomovat až po Vánocích, kdy jsem najela na ten klidný pracovní režim, kdy nemusím ve firmě trávit 12 hodin denně a další zbytek času po večerech ladit mejly a další ptákoviny.

To to pěkně začíná

7. ledna 2017 v 17:40 | K.
Jakoby by s 1. lednem začala nová životní etapa... Která je naprosto k ničemu. Nebojím se říct že stojí totálně za hovno. Fakt, jakýkoliv slet událostí se vyvíjí tím nejhorším způsobem, byť jsou to drobnosti. Jenže když máte těch drobností za den padesát, dokáže vám to pěkně otrávit náladu...

A jakej že teda byl?

2. ledna 2017 v 15:33 | K.
Obvykle píši bilance za určitým obdobím ráda, loni jsem se v rekapitulaci roku 2015 opravdu vyřádila, ale tentokrát se do toho lehce přemlouvám. Poučená z chyb minulosti jsem do roku 2016 vstupovala s nezvyklým optimismem a vírou v lepší zítřky. A zklamaně musím říct, že to žádná sláva teda nebyla...

Tak jsou tu zas...

24. prosince 2016 v 14:51 | K.
Na konci posledního článku jsem vyjádřila obavu, že stejně celé volné dny prokašlu a prosmrkám. A moc jsem se nemýlila. Mám naprosto příšerný kašel už týden a nedá se toho zbavit. V krku mě to štípe a šimrá a ve chvíli kdy si lehnu, spustí se dusící orchestr. Vyčerpává mě to. A sere...

Tak už jdeme do finále...

19. prosince 2016 v 17:43 | K.
Když jsem v sobotu ráno u snídaně otevřela pracovní email (neb to prý dělají úspěšní lidé, hehe) vyskočila na mě horká novinka z našeho eshopu. Poštovné zdarma. Polil mě pot a všechny vnitřnosti se mi stáhly. Už ne. Už žádnou další hromadu balíků vypravovat letost nechci! No... Ale tak asi pěkně hezky od začátku.

Předvánoční deprese, pracovní shon a k tomu láska na první pohled...

4. prosince 2016 v 18:52 | K.
Závidím (a přeju) všem, co Vánoce považují za svátky klidu a dokážou si tu lehce kýčovitou atmosféru (kterou do nás zejména obchodní řetězce cpou už od října) užít. Jo, já jsem sice člověk spíše negativní, ale zároveň dokážu ocenit dobrý věci. A tenhle blázinec mi dobrej nepřipadá teda ani omylem...

Měsíc...

24. listopadu 2016 v 22:43 | K.
Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem minulý rok tvrdila, že jsem hrozně pracovně vytížená... Co bych za loňský "masakr" dala... Celkově je tenhle rok o dost náročnější. Loni v létě jsem do firmy chodila tak jako aby se neřeklo, pátky jsem dokonce "dělala" z domova. Letos dní kdy by nebylo do čeho píchnout moc nebylo...

 
 

Reklama