Klávesnicí

Jsem špatná zlatokopka... aneb bizarní život workoholikův (2)

19. listopadu 2016 v 17:30 | K.
Další velice zajímavý setkání mě čekalo včera. Trošku bizár... Kdysi dávno, ve čtvrťáku na střední mě spolužačka - a v tu dobu velice blízká kamarádka - seznámila s jedním klukem. Na první pohled nic velkýho, ale po našem maturáku, kam šel jako host, jsme se začali docela bavit. Hodně jsme si psali na FB. Asi 2x jsme byli venku, pak mě zval k nim na Silvestra. Tam jsem nejela, ale jela jsem tam prvního ledna, protože párty se jim protáhla. Pak následovala návštěva divadla a den poté maturitního plesu mý kamarádky, kam mě doprovázel. No a tam jsme to dali dohromady. Byla to moje první taková vážnější známost, nevěděla jsem jak to ve vztahu chodí a upozorňovala ho, že to se mnou nebude mít snadný, a to i díky tomu, že jsem psychicky lehce narušená.

Jsem špatná zlatokopka... aneb bizarní život workoholikův (1)

19. listopadu 2016 v 17:30 | K.
A tak zase testuji, co vydržím. Po fyzické stránce i po tý psychický. A i když vím, že přežiju fakt všechno (páč mi nic jinýho nezbejvá, žejo) tak už se strašně těším na leden, kdy se celá situace lehce zklidní. Momentálně mi nejvíc času zabere samozřejmě práce... Ale zbývá mi i troška času na nějaký ten osobní život a v něm se taky rozhodně nenudím...

Zpátky do prosince

31. října 2016 v 23:17 | K.
Obvykle mívám dva blogové stavy - buď prostě myšlenky chrlím a nebo nemám nic, co bych pokládala za nutné si virtuálně urovnávat (protože proč platit za psychiatra, když tím můžu otravovat internety, žejo) a tak to tu nechávám spát.

Tentokrát ale u mě nastala celkem zapeklitá situace. Je toho moc, moc... MOC! A mně to prostě nejde. Nejde mi to sepsat. A tak už několik dní otvírám a zavírám editor a smiřuju se s tím, že tohle moje divný období nebude nikde zaznamenaný. Ale protože jsem umanutá, rozhodla jsem se to přecejen zkusit...

Emoce byly!

8. října 2016 v 21:34 | K.
"Děláš si poznámky? O tom musíme napsat na blog!!!"

Je hrozně vtipný když si vaše kamarádka založí taky blog a pak spolu běháte po párty a hledáte sebemenší inspiraci k napsání článku.

Co bude dál je ve hvězdách...

25. září 2016 v 18:37 | K.
Mám za sebou dva naprosto líný dny. Nejsem schopná ničeho, jen ležím, čumím, chvílema spím. Asi bych si vážně měla konečně dojít na to doporučovaný vyšetření kvůli anémii, protože tohle je hrůza. Od rána si říkám, že bych mohla napsat nějakej pěknej zápis o tom, co se (ne)děje. Bez úspěchu. Jediná chvíle, kdy jsem zuřivě psala jednu větu za druhou, byla v jedné z těch spacích chvilek...

Sourozenecký víkend a nějaký plky k tomu

18. září 2016 v 21:13 | K.
Svou schopnost vidět do budoucnosti považuji občas za přítěž. Člověk pak od toho života nemá žádný překvápko že... Kdybych ale tyhle vize neignorovala, ušetřila bych si spousty času.

Nevím jak je to dlouho. Měsíc? S bráchou jednou za čas vyrážíme někam na večeři. Máme tady na sídlišti poměrně sympatický bar, který se chvástá obří cedulí s přívlastkem "pizza". A je fakt, že když jsme si ji tam dali poprvý, byli jsme mile překvapení. Za osmdesát korun jsme se poměrně slušně najedli. No a před tím měsícem vycházíme z baráku a já si dělám legraci:

"Víš že já mám teď to období, kdy se mi kazí i úplný prkotiny. Vsaď se, že nebudou mít sejra, nebo tak něco a tu pizzu nám neudělaj."
"Ále... Vždyť je to pizza bar, musej nám udělat pizzu."

"Dobrý den, co si dáte?"
"Dobrý den. My bychom vás poprosili tady o tu sýrovou a tuhle s olivama..."
"Promiňte, my dneska pizzu neděláme. Nám došel sýr."

Furt něco

14. září 2016 v 23:11 | K.
Není nad to být nemocná tenhle týden. Venku je bambilion stupňů a já prskám, smrkám a každou chvíli se začnu nespoutaně dávit. V pondělí jsem dokonce měla teplotu a službu mi vypověděla chuť. Což je vlastně k užitku, protože jsem po srpnové "hladovce" začala nějak moc jíst a i když mi všichni říkají že jsem zhubla, mám pocit že narůstám do naprosto nepřijatelných rozměrů.

Nová kapitola života

11. září 2016 v 21:53 | K.
A tak jsme se sešli po pár dnech na Náplavce. Na místě, kde je mi dobře, kde jsem zažila pár přelomových okamžiků. Na místě, kde si plánuji postavit chatu a často se dostávám s přáteli do "konfrontace" ohledně stavebního povolení. Jako že ho prý určitě nedostanu. Pfff. Já, V., Ha. a Ma. Byl to obyčejný klidný milý večer. Asi jako všechny s těmito lidmi.

Ha. byl všímavý. Až překvapivě:
"Ty máš nový vlasy ne?"
"Nemám. Jen jsem si je myla než jsem šla."
"Máš pěkný oblečení. A ty boty. Sluší ti to."
"Díky, přece nebudu nosit něco co mi nesluší že."
"Hmmm. Ty máš i nějakej novej parfém."
"No, moc ho nepoužívám."
"U tebe začíná nová kapitola života."

A tak se asi v mém fyzickém vzhledu, který nějak extra z normálu nevybočoval, promítl ten vnitřní klid, který jsem za posledních pár dní v sobě začala hledat...

Nadpis asi nevymyslím...

20. srpna 2016 v 22:04 | K.
...a nedaří se mi ani co se týče článku. Už přes půl hodiny tady do toho zírám a nějak nevím, odkud začít, i když v hlavě tak nějak představu o tom, co má tenhle zápis obsahovat i mám.

Je to asi obvyklý jev, ale kdykoli mám nějaký problém nebo nabydu dojmu, že se mi nedaří, protože jsem něčím nasrala svou karmu, začnu se hrozně rychle napravovat. Minulý týden jsem třeba uklidila konečně komplet skříň s oblečením. Dnešek jsem věnovala údržbě blogu...

Fóbie a tak dále

24. června 2016 v 15:17 | K.
Jsou to asi tři roky co jsem propadla své "nové" fóbii... Odjakživa jsem se bála pavouků (o tom o pár řádků dál), ale jiný potvory jako hmyz a tak mi zas nějak nevadily... Až do té chvíle, co jsem seděla na fotbalovém hřišti v jedné vesnici a začalo do mě NĚCO za doprovodu hlasitého bzučení naprosto bezostyšně narážet. Přátelé, byl to chroust.

Oni jsou prý hrozně tupý a zmatený a proto do každýho naráží. A to většinou za stmívání, což je pro mě fakt pekelný, neb je to prakticky jediná doba kdy v létě vycházím někam ven. Údajně ale nekoušou a tak, ale ve mně se prostě vždycky všechno sevře a bojííím se.

 
 

Reklama