Klávesnicí

"A občanku máš?"

2. listopadu 2015 v 18:55 | K.
Pomalu ale jistě se vzdaluji době, kdy mi bylo náct... Když jsme pod vlivem puberty, okolí a vlastní hlouposti na základce začaly s kamarádkama kouřit a pít, nebyl s nákupem cigaret a alkoholu sebemenší problém. A to kupovidu ani u prodejců, kteří s námi během celého obchodního procesu řešili, jak že nám dopadla ta písemka z matiky...

Příští rok mi bude 24. Necítím se dospěle. Naopak. Chovám se jak zastydlej puberťák a jediná známka dospělosti je, že chodím spořádaně každý den do práce a že si sem tam s našima dám skleničku (nebo 2, 3...) vína.

Vypadám na 13. Tento věk mi tiplo nezávisle na sobě už několik lidí. Před dvěma měsíci jsem málem nebyla vpuštěna do klubu kam můžou snad už patnáctileté děti... A to se mi, prosím, už udělaly na čele první vrásky. Vlastně není důvod si stěžovat, za pár let svůj mladiství vzhled jistě ocením... :D

Můj první rok v práci

10. září 2015 v 20:33 | K.
Vidím ten den, jako by to bylo včera... Protože mi před prázdninama skončila placená stáž v jedné firmě, zhruba od poloviny srpna jsem se jala hledání stálého zaměstnání. Ten půl rok "něčeho dělání" mému životopisu slušel natolik, že jsem byla záhy pozvaná na několik pohovorů. Pravda, nic moc se nezměnilo z dob, kdy jsem tvrdla na pracáku, takže ze všelijakých lákavých nabídek se vyklubala pofidérní místa, kde bych makala jedině na provize...

Ale tentokrát jsem věřila, že se pro mě přecejen něco najde. O pár dní později na mě na kamarádčině facebookové zdi vyběhl inzerát, že hledají asistentku do jednoho pidi nakladatelství. Pročetla jsem si požadavky, pousmála se a zase to zavřela. Říkala jsem si, že by byl gól skončit v tomhle oboru, protože jsem v tom díky tátovi prakticky vyrostla. Odvahu tam napsat jsem našla ale asi až po čtyřech dnech. Vlastně nevím, proč jsem se bála, asi mě odradil požadavek na angličtinu, kterou ovládám čím dál tím méně...

S novým vzhledem nový začátek?

7. září 2015 v 23:56 | K.
Možná znáte ty chvíle, kdy jste plni myšlenek a máte chuť je vyhodit do světla virtuality. Jenže nějaké to rozumější "já" vám říká, ať se na to vybodnete, že to, co se vám v tý hlavě honí by v ní mělo také zůstat. Můžete se o to maximálně podělit s někým z kamarádům, nebo papírovým deníčkem...

Hodně jsem se tu od května duševně obnažila. Asi dva afektovaný výkřiky jsem záhy smazala, ale podstatnou část si zde ponechávám. A přiznám se, že si ji čas od času pročítám a jsem nadšená tím, jak se posouvám. I když, jak se to vezme...

Tak trochu nesouvislé žvásty o mém obyčejném životě

30. srpna 2015 v 23:36 | K.
Připadám si už trochu monotónně, ale mám nutkání každý článek začínat "poslední dobou"... Co je vlastně ta poslední doba? Dají se poslední dobou nazývat třeba dva dlouhé měsíce? Nebo dokonce tři? Kdo ví...

Mám hodně chutí psát. A docela je i využívám. Od té doby, co umřel AK, nemám nějak potřebu produkovat výhradně seriózní tvorbu a články na děsně vysoký intelektuální úrovni. Je mi to jedno. Ne. Vlastně jsem možná i ráda. Občas si zpětně pročítám své virtuální výkřiky, nebo zvratky, jak je láskyplně nazývám (to když se ve mně na chvíli probudí to děsně namyšlený sebestředný já - to, který neskonale miluju a obdivuju... jen toho dost prospí...) a říkám si, že v tom něco je. Emoce. Nebo tak.

Dlouhá zpověď negativního optimisty

13. srpna 2015 v 22:14 | K.
Před pár dny jsem se jala sepisování úvodu k dalšímu dílu Projektu. Nakonec mě chytla nějak psavá a chvíli to vypadalo, že by mohl vzniknout celkem pěknej optimistickej článek. Jenže ouha... Nevím, jestli za to může moje maniodepresivní povaha nebo jsou nějaký špatný energie, ale poslední dva dny mi je poněkud ouzko.

Moje nejoblíbenější figurky z Kinder vajíček

8. července 2015 v 13:05 | K.
Většina čtenářů Sweet Symphony o mně ví, že jsem nas svůj věk celkem infantilní a že s tou infantilností se pojí jeden krásný dlouholetý koníček - a to sbírání hraček z Kinder vajíček. Prošli jsme si tím asi všichni, ale málokdo vydržel do dospělosti tak jako já.

Už asi deset let procházím bazary, inzerce, burzy a sháním chybějící postavičky. Sbírám především ručně malované figurky z tzv. hlavních sériích, ale i skládačky - a to ty, co u nás vyšly po roce 1992 až do současnosti. Ráda bych rozšířila i sekci puzzlíků a německé skládačky, které mě něčím zaujaly (většinou se jedná o zvířátka a autíčka). Mám téměř 3000 hraček a stále přibývají další a další.

Ještě na starém blogu jsem vydala článek v podobném duchu - nejkrásnější série z KS. V tomto článku bych se ráda zaměřila na jednotlivé figurky, něco málo k nim i připsala a tím ve vás probudila, třeba už zapomenuté, vzpomínky na dětství.

Moje módní přešlapy

17. dubna 2015 v 15:58 | K.
Před pár dny jsem na ulici potkala slečnu, která se pyšně nesla v tričku, na kterém bylo napsáno "Style Icon". Celý outfit doplňovala oškubaná igelitka nacpaná učením. A mně to dodalo inspiraci k sepsání - na mě trošku netypického článku. A to o oblékání...

Zkouška spokojenosti

16. dubna 2015 v 14:49 | K.
"Byla jsi někdy vůbec šťastná?" Toto je otázka, která mi byla položena asi před dvěma lety. Okamžiků, kdy jsem cítila štěstí bylo nespočet... Jsem člověk celkem skromný, takže si vystačím se psím poňochňáním, krásným západem slunce nebo jen prostě s vtipným zábavným filmem.

I přesto se cítím ale často špatně, zbytečně a apaticky. Alibisticky to svádím na maniodepresivitu (kterou jsem si sama diagnostikovala :D). Byla jsem na Klusovi. Teď v sobotu. Od té doby, co se z něj stal "sluníčkový" člověk ho hodně lidí označuje magorem, co blbě kecá. Nechápu to. Nevím, co je špatného na tom, hledat na všem nějaká pozitiva, rozdávat kolem sebe radost a motivovat lidi k tomu, aby se měli rádi a dobře.

Já nikdy nebudu 100% optimista. Vždycky ve mně bude křičet ta ublížená osoba, co má pocit, že ji nikdo nemá rád a co nic neumí. Ale to je jen a jen můj problém a nepřijde mi, že by to byl zrovna ukázkový vzorec pro správný život. Co mě ale děsí, že hodně lidí si to asi myslí. Proč je Tomáš (nebo kdokoli jiný) co se neutápí v sebelítosti, nenadává jak je všechno na prd, nezávidí sousedovi zelenější trávník, považován za cvoka? Nevím jak vám, ale mně to přijde prostě absurdní...

Kde jsou ty časy?

3. února 2015 v 10:24 | K.
Poslední dobou trpím osobní krizí, kdy mám velkou potřebu všem dokazovat, jak jsem tvůrčí, nadaná a boží. Chci vymyslet NĚCO a je mi celkem jedno, co to bude... Udělat něco vtipného, chytrého a milého. Achjo. Samozřejmě že zákon schválnosti existuje, protože čím víc nad tím dumám, tím dutější má mysl je...

Nepomáhá mi ani bedlivé sledování okolí, hluboké přemýšlení a stará dobrá "touha je zázrak". Mohu to brát jako osobní vyhoření nebo klid před velkou bouří, to záleží na úhlu pohledu. A vzhledem k tomu, že jsem z "deprese" přešla do apatie, tak to beru prostě jako jen fakt.

Kde berete inspiraci?

5. ledna 2015 v 16:02 | K.
Možná by stačilo ponechat nadpis článku... Ale jelikož "text článku nesmí být prázdný", využiju svou volnou pracovní chvilku k vylévání si svého srdíčka. Předem bych chtěla opozornit, že článek bude mírně ufňukaný... Hejtovat mě ale nemusíte, protože to, že jsem poslední dobou líná jak prase vím moc dobře sama...

 
 

Reklama