Nekonečná VKV

Já koukám, on kouká...

Pátek v 17:23 | K.
Původně jsem to všechno, o čem se teď chystám psát chtěla nacpat do posledního článku. Ale říkala jsem si, že by to bylo asi mooooc dlouhé a tak jsem to takhle rozdělila.

To že osud tomu chtěl a jsem zase s Er. (na chvíli?) spolu byl pro mě celkem šok. Někde ve skrytu duše jsem si to samozřemě přála, ale zároveň mi vyhovovalo, že je to prostě jen kolega, s kterým si v práci sem tam užijeme, ale jakmile se za námi zavře brána do chráněný dílny, jsme dvě samostatný jednotky. Žádný omezování, žádný braní ohledů na toho druhýho.

Kdo ví co s náma bude dál. Poučená minulostí se chovám, jako kdyby každý náš den byl zároveň naším posledním společným. Zároveň mám pocit, že si možná konečně uvědomil, co vlastně chce a je mu se mnou dobře. Poznáváme se. Od začátku. Zabejčeně jsem tvrdila, že se to jednou stane, skoro nikdo mi to nevěřil. Uvidíme. Lehký to asi nebude, ale momentálně si připadám spokojeně. Jen to blogování už není taková prča. Psát o tom jak mizí, nemluvíme spolu, hážeme po sobě kameny a nádobí, popř. o tom jak mě na tajňáka ošustí v práci aby mi večer pak chodily výhružky smrtí prostřednictvím SMS zpráv od jeho ženy mi přišlo přece jen o něco pro čtenáře lákavější než to, že se spolu procházíme ruku v ruce ulicemi, nádobím jsme házet přestali a vlastně nic moc neřešíme. Takže je asi čas na seriózní tvorbu! :D

"Dělám"

8. srpna 2017 v 13:38 | K.
U posledního deníčku jsem měla problém vymyslet nějaký vkusný a trefný název. Tentokrát mám problém opačný a to, že mě těch názvů napadá hned několik. Bude to asi dlouhé a mohlo by se to jmenovat třeba "Jak jsme našli poklad". Nebo "Jak se projevují slepice". "Jak mě sere bratr." Nebylo by od věci ani "Er. se zbláznil a chce se mnou žít." Nakonec jsem vybrala strohé "dělám". Proč? To se dozvíte na konci pořadu. :D

Nemám páru jak to nazvat...

26. července 2017 v 23:37 | K.
Z mýho blogu se stal vlastně takový nekonečný seriál o setrvávání v chráněný dílně a vztazích s pochybnými existencemi. Je pravda, že nic moc jinýho v životě teď nezažívám, nějakou tu kulturní akci jsem nenavštívila ani nepamatuju, výlety jdou taky mimo mě. Když jsem přišla o svýho psa a další zvířata, z rubriky moje zoo se staly pouhý vzpomínky.

Není to stížnost, jsem egocentrista a strašně ráda si ty deníčky zpětně čtu. Jen si občas říkám, jak by se tvářili třeba naši nebo babička, kdyby to vyčmuchali. Už se mi to jednou stalo a nebylo to zrovna příjemný, byť se babička zařekla že mi tam číst chodit nebude a kupodivu ji to i věřím. Možná že to dělala pro své dobro, bůhví co by se tam dozvěděla, ono stačí to, co ji u kafe občas vyprávím...

"Byl jsem naivní debil... (II.)

16. července 2017 v 17:30 | K.
Tak jo, jsem vážně už naštvaná. Si člověk chce trochu vypsat a nestačí mu znaky? Přitom těch 40 tisíc to reálně ani nemá. Hm, nevadí... Pokračujeme. Ať mám v nudných (haha) chvílích co číst...

"Byl jsem naivní debil... (I.)

16. července 2017 v 17:29 | K.
... A pak jsem se s tím srovnal." Přesně toto doznání vyrušilo naši páteční sourozeneckou debatu u piva. Málokdy vyndavám sluchátka. Hudbou se chráním před okolním světem, připadám si víc v bezpečí. Potom čtu na Facebooku odposlechnuto v Praze a říkám si, že se o tyhle zážitky ochuzuju. Jediný místo, kde z ucha jedno sluchátko vytáhnu abych měla přehled co se děje, jsou obchody. Minule si tak brázdím uličky Alberta a hledám něco co budu ochotna zkonzumovat (je to se mnou čím dál tím těžší).

U pečiva můj zrak přistál na loupácích. Je to jediný sladký pečivo, které mi na jídelníčku zůstalo a sem tam si ho dám. Ve chvíli, kdy jsem začala svádět nelítostný boj se sáčkem (taky vám ty sviňáci nikdy nejdou rozdělat?) předemne naběhl asi třináctiletej puberťák a nadšeně vykřikoval: "Babi, máme jackpot!!! Babi, honem pocem." Po tomto výkřiku začal můj boj nabíral na intenzitě, neb loupáků už moc nebylo. "Babi, jackpot... Mají tady taštičku se šunkou a sýrem!" Upokojila jsem se a mezitím se došourala maličká starší paní. "Dáš si taky, babi?" Nevím proč, ale ta jeho upřímná radost kterou chtěl se svou babičkou sdílet tím, že si povečeří tohle pečivo spolu, mi zvedla náladu.

Kdo se vlastně zbláznil? (II)

5. července 2017 v 22:06 | K.
Začátek týdne začal celkem slibně. Kluci stěhovali pozvolna sklad. Teda prý, já když přišla tak jsem je neviděla. Ani neslyšela. Skříně i regály už byly z části v novém. Všude byl příšernej bordel, knihy naskládaný na hromadách.

Kdo se vlastně zbláznil? (I)

5. července 2017 v 22:06 | K.
Sváteční den. Divný odpoledne. Jsem ve stavu vyčerpání a nemám náladu nikoho vidět. Poslední dny byly jak na houpačce. Stalo se mnohé, s emocemi a pocity mi to mává a tak jsem si řekla, že se z toho zkusím alespoň trochu vypsat... Ani vlastně nevím kde začít, jak obvyklé...

Byla mela!

25. června 2017 v 20:30 | K.
Den, po kterém jsem tak prahla, konečně nastal. Je neděle odpoledne a z pokoje vylézám akorát pro něco k jídlu. Válím se v posteli, nepředstavitelným způsobem mrhám svým časem a jsem za to hrozně ráda. Jediný, k čemu se dneska možná přinutím bude úklid pokoje, nic jinýho... Mám za sebou zase pár pestrých dní, takže tenhle prokrastinační relax si zasloužím.

Bude mela?

20. června 2017 v 15:20 | K.
Jestli je něco, co mě na mém životě baví, tak je to rozmanitost, chaos a zvraty. Občas si říkám jaký by to asi bylo mít třeba den - nebo dokonce celý týden! - kdy bych chodila do práce, tam měla všechno hotovo, takže bych dělala jen aktuální věci a pak si přišla domů, mohla si třeba v klidu otevřít knihu a přečíst víc jak kapitolu. A v mý hlavě by nezněly žádný otázky a úvahy "co by kdyby", prostě si tak žít obyčejný a trošku nudný život. Nicméně pak si uvědomím že by mě to asi dost otravovalo a tak jsem vlastně, trošku masochisticky, ráda za to, co mám...

Že mě to ještě překvapuje

14. června 2017 v 21:34 | K.
Už nějakou dobu se snažím celkem detailně zaznamenávat to, co se v mém životě děje. Udělala jsem z virtuálního deníčku takový svůj zvyk a strašně ráda si v něm zpětně pročítám. Nicméně teď mám v hlavě pusto a prázdno, a ne, není to tím, že by se nic nedělo. Děje. Možná až moc. Ale i tak, po dlouhý době si připadám překvapivě spokojeně. Snad to vydrží.
 
 

Reklama