Nekonečná VKV

Podzimní rozjímání

Včera v 0:42 | K.
Tento rok aspiruji na ocenění pracovník roku naší chráněný dílny asi nejvíc ze všech. Dobře. Žádný takový oficiální ocenění nevedem, ale občas je potřeba samu sebe pochválit, že. H. se zjevil tiše a nenápadně asi před měsícem. Tak aby ho nikdo kromě mě neviděl. Sbalil si pár svých věcí, dali jsme cigáro, probrali nejžhavější drby a pak odešel. Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, ráda bych s ním udržovala kontakt i přesto, že u nás (minimálně dočasně) skončil.

Er. si dal oraz. Na dva týdny a není jistý jestli nastoupí zpátky. Těžce si zvykám. I když jsme spolu jinak skoro furt, jako kolega mi chybí. Nejenom že nemám s kým pít kávu na paletách, ale vrací se doba, kdy si všechny těžký věci musím tahat víceméně sama. Jako třeba dneska, když k nám přijel jeden kokotskej kurýr. Takovej pupkatej oteklej dement už od pohledu. S kurýrama to umím, sami od sebe mi často nosí všechno kam si řeknu, ještě to kafe by mi pomalu uvařili. Tenhle ne. Tenhle arogantně a drze pronesl něco že to sám neutáhne a že mu musím prostě pomoct. Což v mým stavu není vůbec vhodný. (O tom později.)

Ne, já bych tam neskočila...

29. září 2017 v 14:50 | K.
Po měsíčním blogovém oddychu jsem zpět. V první řadě mám nějak potřebu se vyjádřit ke smrti Třísky. Jako herce jsem ho moc neznala, milovala jsem ho jako dabéra Belmonda v Muži z Acapulca (jeden z mých nejoblíbenějších filmů). Ten den co umřel se na FB rozčilil Ruda z Ostravy, jak jsou lidi zlí a bezohledný, že pro něj do tý Vltavy neskočili. A pod tím se objevilo mraky souhlasných komentářů, kde se pisatelé dušovali, že oni by tam stoprocentně skočili. Tak jako respekt, ale upřímně, já tomu prostě nevěřím. A sama narovinu říkám, že já bych tam neskočila. Plavat skoro neumím, do vody už jsem přes 10 let nevlezla a pamatuju si, co se mnou jednou udělalo mokrý oblečení (na táboře nás za trest hodili v civilu do nádrže). Prostě si nedovedu představit, jak nabalená elegantně hupsnu z Karlova mostu do vody a profesionálně vytáhnu topícího se dospělýho chlapa.

Ale bravo, dle netu jsme národ hrdinů a mistrů v plavání. Navíc riskovat život kvůli člověku co nerespektoval nějaká pravidla (podle mně se po památkách prostě neleze... A když už, tak ať si každý nese následky sám za sebe.)? Na to jsem asi moc velkej sobec. Nebyla jsem u toho (naši jo - kousek od toho místa - a ve chvíli kdy se topil se zvedl prý příšerně ledový vítr a bylo to takový celý divný - máma je přesvědčená, že to byla smrt) tak můžu žít s klidným svědomím dál, jen mě prostě dostávají ty srdceryvný příspěvky, když si za to mohl vlastní blbostí sám. (Rituál nerituál, měl aspoň sedět nohama do mostu, si myslím)...

Co bylo... a co bude dál?

27. srpna 2017 v 18:30 | K.
V práci poklesla morálka. T. odjela na dovolenou, já jsem ze všeho nějaká otrávená a unavená. Technika mi nepřeje. Když už jsem konečně minule zapla tiskárnu na textil, že začnu tisknout zásoby tašek, po chvíli se mi "porouchala". Nechápu. Je tam totiž funkce, kdy v programu, z kterého data do samotné mašiny odesíláte, navolíte počet požadovaných kusů, které chcete natisknout (nemusíte pak přepočítávat kolik toho máte). V půli jsem si řekla, že 10 je asi moc, že vytisknu jen půlku. V takovém případě jednoduše stisknete tlačítko s obrázkem odpadkového koše a celá "akce" se vymaže a můžete znovu. Nojo, jenže v tu chvíli se mi program hodil do offline režimu. Když jsem počítač restartovala, program se sice zapl, ale data se vrátila zpátky do tiskárny. A ať dělám co dělám, furt to je ochotný tisknout jen ten jeden motiv... Takže jsem si k obrázku vypěstovala odpor a hulákala jsem, že tu děvku němůžu už ani vidět. :D

Já koukám, on kouká...

18. srpna 2017 v 17:23 | K.
Původně jsem to všechno, o čem se teď chystám psát chtěla nacpat do posledního článku. Ale říkala jsem si, že by to bylo asi mooooc dlouhé a tak jsem to takhle rozdělila.

To že osud tomu chtěl a jsem zase s Er. (na chvíli?) spolu byl pro mě celkem šok. Někde ve skrytu duše jsem si to samozřemě přála, ale zároveň mi vyhovovalo, že je to prostě jen kolega, s kterým si v práci sem tam užijeme, ale jakmile se za námi zavře brána do chráněný dílny, jsme dvě samostatný jednotky. Žádný omezování, žádný braní ohledů na toho druhýho.

Kdo ví co s náma bude dál. Poučená minulostí se chovám, jako kdyby každý náš den byl zároveň naším posledním společným. Zároveň mám pocit, že si možná konečně uvědomil, co vlastně chce a je mu se mnou dobře. Poznáváme se. Od začátku. Zabejčeně jsem tvrdila, že se to jednou stane, skoro nikdo mi to nevěřil. Uvidíme. Lehký to asi nebude, ale momentálně si připadám spokojeně. Jen to blogování už není taková prča. Psát o tom jak mizí, nemluvíme spolu, hážeme po sobě kameny a nádobí, popř. o tom jak mě na tajňáka ošustí v práci aby mi večer pak chodily výhružky smrtí prostřednictvím SMS zpráv od jeho ženy mi přišlo přece jen o něco pro čtenáře lákavější než to, že se spolu procházíme ruku v ruce ulicemi, nádobím jsme házet přestali a vlastně nic moc neřešíme. Takže je asi čas na seriózní tvorbu! :D

"Dělám"

8. srpna 2017 v 13:38 | K.
U posledního deníčku jsem měla problém vymyslet nějaký vkusný a trefný název. Tentokrát mám problém opačný a to, že mě těch názvů napadá hned několik. Bude to asi dlouhé a mohlo by se to jmenovat třeba "Jak jsme našli poklad". Nebo "Jak se projevují slepice". "Jak mě sere bratr." Nebylo by od věci ani "Er. se zbláznil a chce se mnou žít." Nakonec jsem vybrala strohé "dělám". Proč? To se dozvíte na konci pořadu. :D

Nemám páru jak to nazvat...

26. července 2017 v 23:37 | K.
Z mýho blogu se stal vlastně takový nekonečný seriál o setrvávání v chráněný dílně a vztazích s pochybnými existencemi. Je pravda, že nic moc jinýho v životě teď nezažívám, nějakou tu kulturní akci jsem nenavštívila ani nepamatuju, výlety jdou taky mimo mě. Když jsem přišla o svýho psa a další zvířata, z rubriky moje zoo se staly pouhý vzpomínky.

Není to stížnost, jsem egocentrista a strašně ráda si ty deníčky zpětně čtu. Jen si občas říkám, jak by se tvářili třeba naši nebo babička, kdyby to vyčmuchali. Už se mi to jednou stalo a nebylo to zrovna příjemný, byť se babička zařekla že mi tam číst chodit nebude a kupodivu ji to i věřím. Možná že to dělala pro své dobro, bůhví co by se tam dozvěděla, ono stačí to, co ji u kafe občas vyprávím...

"Byl jsem naivní debil... (II.)

16. července 2017 v 17:30 | K.
Tak jo, jsem vážně už naštvaná. Si člověk chce trochu vypsat a nestačí mu znaky? Přitom těch 40 tisíc to reálně ani nemá. Hm, nevadí... Pokračujeme. Ať mám v nudných (haha) chvílích co číst...

"Byl jsem naivní debil... (I.)

16. července 2017 v 17:29 | K.
... A pak jsem se s tím srovnal." Přesně toto doznání vyrušilo naši páteční sourozeneckou debatu u piva. Málokdy vyndavám sluchátka. Hudbou se chráním před okolním světem, připadám si víc v bezpečí. Potom čtu na Facebooku odposlechnuto v Praze a říkám si, že se o tyhle zážitky ochuzuju. Jediný místo, kde z ucha jedno sluchátko vytáhnu abych měla přehled co se děje, jsou obchody. Minule si tak brázdím uličky Alberta a hledám něco co budu ochotna zkonzumovat (je to se mnou čím dál tím těžší).

U pečiva můj zrak přistál na loupácích. Je to jediný sladký pečivo, které mi na jídelníčku zůstalo a sem tam si ho dám. Ve chvíli, kdy jsem začala svádět nelítostný boj se sáčkem (taky vám ty sviňáci nikdy nejdou rozdělat?) předemne naběhl asi třináctiletej puberťák a nadšeně vykřikoval: "Babi, máme jackpot!!! Babi, honem pocem." Po tomto výkřiku začal můj boj nabíral na intenzitě, neb loupáků už moc nebylo. "Babi, jackpot... Mají tady taštičku se šunkou a sýrem!" Upokojila jsem se a mezitím se došourala maličká starší paní. "Dáš si taky, babi?" Nevím proč, ale ta jeho upřímná radost kterou chtěl se svou babičkou sdílet tím, že si povečeří tohle pečivo spolu, mi zvedla náladu.

Kdo se vlastně zbláznil? (II)

5. července 2017 v 22:06 | K.
Začátek týdne začal celkem slibně. Kluci stěhovali pozvolna sklad. Teda prý, já když přišla tak jsem je neviděla. Ani neslyšela. Skříně i regály už byly z části v novém. Všude byl příšernej bordel, knihy naskládaný na hromadách.

Kdo se vlastně zbláznil? (I)

5. července 2017 v 22:06 | K.
Sváteční den. Divný odpoledne. Jsem ve stavu vyčerpání a nemám náladu nikoho vidět. Poslední dny byly jak na houpačce. Stalo se mnohé, s emocemi a pocity mi to mává a tak jsem si řekla, že se z toho zkusím alespoň trochu vypsat... Ani vlastně nevím kde začít, jak obvyklé...

 
 

Reklama