Nekonečná VKV

Ochutnávka slabších dnů

15. července 2018 v 18:18 | K.
"Co ti je?"
"Nic."
"Neříkej nic, když brečíš. Něco se ti muselo stát."
"Nic."

Chcípli motýli aneb Sbohem, chráněná dílno!

20. června 2018 v 21:21 | K.
Nesčetněkrát jsem chytala záchvaty vzteku a demonstrativně končila. Nikdy jsem nebyla ale schopná najít koule a fakt bouchnout dveřma. Až do konce minulého měsíce, kdy jsem se se slzou v oku rozhodla v chráněné dílně skončit. Byl to vlastně můj nejdelší stálý vztah, hodně mi tahle práce dala a mně přijde fér jí věnovat ještě jeden pořádnej článek...

Poslední kapka

8. června 2018 v 15:15 | K.
Tak jsem měla narozeniny. Po loňský vypečený oslavě jsem se rozhodla letos žádný velký mecheche nepořádat. Nakonec mi to nedalo, protože představa, jak trávím páteční večer sama doma mě trošku vyděsila. Pozvala jsem teda jen pár nejbližších přátel na posezení v mé oblíbené hospůdce. I přesto, že to bylo vážně na poslední chvíli, přislíbená účast nakonec byla dostačující.

A pak mi do hlavy vpadla neodbytná myšlenka. Pozvat Er. Přesně toho, se kterým jsem pár dní už zase nemluvila. Konzultovala jsem to i s kolegyní a ona na mém místě by to nedělala. Jako hlavní důvod uvedla, že si myslí, že by se necítil mezi partou cicích lidí dobře a kdo ví, kdo by něco nevhodného omylem plácl. Co si budeme povídat, já jsem pěkná drbna a on nesnáší, když o našich problémech mluvím někde dál. Kdyby objevil tenhle blog, jsem mrtvá. :D

A tak jsem sundala zásnubní prstýnek

14. května 2018 v 14:14 | K.
Nikdy jsem neměla pochybnosti, že se Er. nakonec zas zjeví. Čekání to bylo dlouhý, plný vzteku a rozjímání, jestli tohle mám zapotřebí. Chtěla jsem vlastně už jen jediný. Rozejít se. Hezky pěkně osobně, bez nějakých zbytečných scén. Mám ho pořád ráda, poslední dobou vzpomínám na to, co dobrýho pro mě kdy udělal a není toho úplně málo, ale takhle to dál prostě nejde.

"Jděte do hajzlu z tej louky!"

11. května 2018 v 5:05 | K.
Ve chvíli, kdy mi blikla na mobilu ta dlouho očekávaná zpráva, tep mi vystřelil do nebeských výšin. Je to vždycky stejný. Kombinace příšernýho vzteku, znechucení a zároveň úlevy, že není někde pod drnem. Mít ho po ruce, garantuju mu, že by pod ním skončil.

Sesbírala jsem cigára a vypadla i s pivem na balkon. Brácha mi šel dělat společnost, protože se bál, abych neskákala. Což byla obava zbytečná, ale pobavilo mě to. Rozhodla jsem se neodpovídat. Napsala jsem mu tedy až ráno, že nemám čas a vidět se tím pádem nechci.

O zábavu postaráno

6. května 2018 v 12:18 | K.
I přes všechno spílání a stížnosti, jakmile nastal v tom mým životě klid, začala jsem se velice záhy nudit. Er. odjel začátkem února se slovy: "Do dvou, max. tří dní jsem zpátky." Bylo mi jasný že se zas zjeví bůhví kdy, sem tam mě popadl vztek, ale nějak víc jsem se tím nezabývala. A proto přišla nuda. Z práce do práce, z práce na párty. Klasika.

Ani ve snu mě nenapadlo, co mě následující měsíc za zvraty čeká...

Ono se to vyfiltruje samo

16. dubna 2018 v 21:25 | K.
Jestli je nějaká oblast, ve které momentálně není o zábavu nouzi, je to ta vztahová. A výjimečně nemám na mysli ani tak tu mou dva roky trvající, divácky jistě velmi oblíbenou, nekonečnou telenovelu, ale spíš se to týká bezcharakterních sviní kamarádů a náhodných známostí.

A protože jsem už dlouho nepsala, pokusím se o celé té srandě povyprávět...

"A paní doktorko, jsou všichni Ukrajinci takový hajzlové?"

17. března 2018 v 16:22 | K.
Je toho tolik, o čem se chystám psát, ale nevím, jak to hezky uvést. Včera, když jsem dorazila domů, mi přišla zpráva od Fí., že venku sněží. Ale prý se nemám ničeho bát, že to padne na zem a hned roztaje. No, já vám nevím. Momentální pohled z okna mi to jeho chlácholení značně znehodnocuje.

Když jsem se snažila někdy v tom lednu, nebo kdy to bylo, vidět do budoucnosti, moc se mi nedařilo. Jediný čím jsem si byla jistá, že až bude hezky, tak že to všechno bude dobrý. No a jak to tak pozoruji, dobrý to ještě nějakou dobu asi nebude...

Jak já se pořád vlastně mám?

13. března 2018 v 0:11 | K.
Jednou týdně za mnou chodí do skladu kolegyně. Je to moc fajn, nejenom že mi pomůže udělat práci, kterou sama nestíhám, ale zároveň si nepřipadám opuštěně. Jako takhle, mně to zas tak obvykle nevadí, mám tam klid, psy a hudbu, ale protože mám J. moc ráda a můžu se jí vypovídat ze svých strastí i radostí, vždycky její přítomnost vítám.

Občas když poslouchá moje zážitky, a co si budeme povídat, úplně nudný život rozhodně nežiju, uznale pokyvuje hlavou a pak řekne: "Vy zkrátka umíte žít."

Snažím se. Ničí mě pocit promarněných dní. Takovej je třeba ten dnešní, kdy jsem se ráno vzbudila totálně vyčerpaná, nastydlá a bez chuti žít, natož třeba cokoli dělat. Takže jsem napsala omluvu T., že dneska nedorazím a víceméně celej den prochrápala. A aby se neřeklo, řekla jsem si, že si alespoň sepíšu další deníčkovský článek...

V ráji ticho a klid...

19. února 2018 v 23:38 | K.
"Já se hned vrátím, neboj." Rychlý objetí, pusa do vlasů. A zmizel. Jako už tolikrát. Bylo mi jasný, že se nevrátí hned, ale bude to chvíli trvat. Maj to asi v krvi, nezbyde mi nic jinýho než si na to zvyknout. Je stejnej jak jeho máma, ta vždycky měsíc "odjíží", pak najednou nepřijde do práce. Občas napíše kdy se vrátí. Ze dvou týdnů jsou čtyři, nikomu nepokládá za důležitý to oznámit. Pohoda, leháro. Někdy bych taky chtěla být takhle flegmatická k okolí jako oni.

 
 

Reklama