Nekonečná VKV

"Jděte do hajzlu z tej louky!"

11. května 2018 v 5:05 | K.
Ve chvíli, kdy mi blikla na mobilu ta dlouho očekávaná zpráva, tep mi vystřelil do nebeských výšin. Je to vždycky stejný. Kombinace příšernýho vzteku, znechucení a zároveň úlevy, že není někde pod drnem. Mít ho po ruce, garantuju mu, že by pod ním skončil.

Sesbírala jsem cigára a vypadla i s pivem na balkon. Brácha mi šel dělat společnost, protože se bál, abych neskákala. Což byla obava zbytečná, ale pobavilo mě to. Rozhodla jsem se neodpovídat. Napsala jsem mu tedy až ráno, že nemám čas a vidět se tím pádem nechci.

O zábavu postaráno

6. května 2018 v 12:18 | K.
I přes všechno spílání a stížnosti, jakmile nastal v tom mým životě klid, začala jsem se velice záhy nudit. Er. odjel začátkem února se slovy: "Do dvou, max. tří dní jsem zpátky." Bylo mi jasný že se zas zjeví bůhví kdy, sem tam mě popadl vztek, ale nějak víc jsem se tím nezabývala. A proto přišla nuda. Z práce do práce, z práce na párty. Klasika.

Ani ve snu mě nenapadlo, co mě následující měsíc za zvraty čeká...

Ono se to vyfiltruje samo

16. dubna 2018 v 21:25 | K.
Jestli je nějaká oblast, ve které momentálně není o zábavu nouzi, je to ta vztahová. A výjimečně nemám na mysli ani tak tu mou dva roky trvající, divácky jistě velmi oblíbenou, nekonečnou telenovelu, ale spíš se to týká bezcharakterních sviní kamarádů a náhodných známostí.

A protože jsem už dlouho nepsala, pokusím se o celé té srandě povyprávět...

"A paní doktorko, jsou všichni Ukrajinci takový hajzlové?"

17. března 2018 v 16:22 | K.
Je toho tolik, o čem se chystám psát, ale nevím, jak to hezky uvést. Včera, když jsem dorazila domů, mi přišla zpráva od Fí., že venku sněží. Ale prý se nemám ničeho bát, že to padne na zem a hned roztaje. No, já vám nevím. Momentální pohled z okna mi to jeho chlácholení značně znehodnocuje.

Když jsem se snažila někdy v tom lednu, nebo kdy to bylo, vidět do budoucnosti, moc se mi nedařilo. Jediný čím jsem si byla jistá, že až bude hezky, tak že to všechno bude dobrý. No a jak to tak pozoruji, dobrý to ještě nějakou dobu asi nebude...

Jak já se pořád vlastně mám?

13. března 2018 v 0:11 | K.
Jednou týdně za mnou chodí do skladu kolegyně. Je to moc fajn, nejenom že mi pomůže udělat práci, kterou sama nestíhám, ale zároveň si nepřipadám opuštěně. Jako takhle, mně to zas tak obvykle nevadí, mám tam klid, psy a hudbu, ale protože mám J. moc ráda a můžu se jí vypovídat ze svých strastí i radostí, vždycky její přítomnost vítám.

Občas když poslouchá moje zážitky, a co si budeme povídat, úplně nudný život rozhodně nežiju, uznale pokyvuje hlavou a pak řekne: "Vy zkrátka umíte žít."

Snažím se. Ničí mě pocit promarněných dní. Takovej je třeba ten dnešní, kdy jsem se ráno vzbudila totálně vyčerpaná, nastydlá a bez chuti žít, natož třeba cokoli dělat. Takže jsem napsala omluvu T., že dneska nedorazím a víceméně celej den prochrápala. A aby se neřeklo, řekla jsem si, že si alespoň sepíšu další deníčkovský článek...

V ráji ticho a klid...

19. února 2018 v 23:38 | K.
"Já se hned vrátím, neboj." Rychlý objetí, pusa do vlasů. A zmizel. Jako už tolikrát. Bylo mi jasný, že se nevrátí hned, ale bude to chvíli trvat. Maj to asi v krvi, nezbyde mi nic jinýho než si na to zvyknout. Je stejnej jak jeho máma, ta vždycky měsíc "odjíží", pak najednou nepřijde do práce. Občas napíše kdy se vrátí. Ze dvou týdnů jsou čtyři, nikomu nepokládá za důležitý to oznámit. Pohoda, leháro. Někdy bych taky chtěla být takhle flegmatická k okolí jako oni.

Můj dvouletej beďar a další veselosti všedního života

3. února 2018 v 16:00 | K.
Sedmnáctej leden byl jak zlej sen. Furt jsem přemýšlela, co mi ta kráva Daryna chtěla svejma esemeskovejma výlevama říct. Co když si našel fakt novou? A tak se ve mně mlely dva hlasy, jeden mi nadával že je to všechno moje vina, že jsem na něj byla zlá a ošklivá, tak ať se nedivím, a ten druhej se smál, že mi fakt už hráblo, že co by dělal s novou, když je stále poprděnej ze mě, což bylo ten předchozí den kdy jsme se sešli očividný. A tak jsem se rozhodla poslechnout ten druhej...

Jak se K. seznamuje

21. ledna 2018 v 13:41 | K.
I když se umanutě plácám ve svý ukrajinský telenovele a zarytě tvrdím že si Er. stejně jednou vezmu (a ty pochybnosti vážně nemám), dokonce jsem nám naplánovala život podobně jako manžel Píšťalky v básnících (chudák, kdyby jen tušil... ale tak doteď to bylo na něm a jak jsme dopadli, je načase abych převzala velení), nebudu lhát, v těch slabších chvilkách kdy o něm týden nevím nebo mi píšou zhrzený cikánky výhružný zprávy, se nebráním seznamování s chlapci a muži jinými, protože co kdyby náhodou, že...

A tak jsem se začala sama sebe bát...

17. ledna 2018 v 16:33 | K.
Přátelé, naše skoro měsíční pauza v seriálu končí - i hlavní hrdinové si občas musí odpočinout, a nyní mi dovolte odstartovat 3. sérii... (I když zatím to vypadá spíš jako parodie na "co se do předchozích dílů nevešlo".) Co bylo v předchozích dílech? Někdy v říjnu roku 2015 se poznali dvě ztracený duše - K., která nemohla najít sama sebe a jeden Ukrajinec v montérkách Er. A jak tak spolu trávili každý den, zakoukali se do sebe. K. ještě v tu dobu mívala občas rozum a držela se zpátky, ten ale rezignoval s první pozvánkou na rande.

A tak si spolu vyrazili, vše vypadalo že se bude ubírat správným směrem. Ubíralo. 2 týdny, než Er. na 8 měsíců zmizel. A pak se zase vrátil a choval se ještě víc jak blbec a K. mu stejně furt dávala další a další šance, až to jednou - a doufejme že provždy - ukončil s "manželkou" a s K. se sestěhoval do jednoho malého skromného bytečku v Praze a začali spolu celkem spokojeně žít. Až do jednoho dne, kdy mu už po stopadesátý přeskočilo a zamotal se do nějakejch pochybnejch kšeftů...

Ať už je za námi...

26. prosince 2017 v 16:51 | K.
...tenhle divnej rok.

Kromě smutku přišla i únava. Ale úplně brutální. Když po práci usínám na koberci a nepřítomně zírám skrz svoje rodinný příslušníky, poslouchám máminy stížnosti jak nic nestíhá a jak je vyčerpaná. Obvykle si neodpustí nějakou poznámku o tom, že bych si měla uklidit pokoj a že to v tý svý práci nemůžu mít zas tak hrozný.

 
 

Reklama