Nekonečná VKV

Tak jsem tam vrátila zas Louíka...

10. prosince 2017 v 21:29 | K.
Přesně za 14 dní se touhle dobou budu připravovat ke štědrovečernímu stolu. Už nic neplánuju. I ty nejnevinnější plány se mi hroutí a já se rozhodla rezignovat. Nemám letos ještě skoro žádný dárky, nic nestíhám. V práci na mě čeká 9 náročných dní, kdy musím vybavit všechny objednávky. Přepla jsem na autopilota.

Teď už se jen odrazit... II.

6. prosince 2017 v 19:47 | K.
Týden začal fakt parádně. Přišla jsem do skladu. Přes ten igelit se tam dostaly čuby, takže všude naděláno a vytahaný odpadky. No myslela jsem že mě trefí. Práce na tom, aby mi tam vrátili dveře samozřejmě stála, ti týpci co na tom už přes týden dělaj byli někde v tahu. Všechno se na mě valilo ze všech stran a já propadala zoufalství. Ani kouřit jsem nechodila a stejně to nebralo konce. Byla jsem proto strašně ráda, že jsem kolem půl 6 vypadla. Jo, kdybych věděla co mě čeká...

Teď už se jen odrazit... I.

6. prosince 2017 v 19:47 | K.
Už nějakou dobu se opravdu ve svém životě nenudím. To co se ale děje teď nějak překročilo veškeré meze únosnosti. Tento blog nese heslo "Inspirováno životem". A já bych si strašně moc přála, aby ty události byly fakt jen vymyšlený. Bohužel, nejsou.

V úterý se ve mně otevřely všechny starý vzpomínky, nebude se o tom psát lehce, ani nevím jak dlouho se to tu veřejně ohřeje, ale v tuhle chvíli se nedokážu tomu nutkání bránit. Protože jsem si vědoma, že za většinu sraček a problémů si můžu sama, snažím se rozvzpomenout, kdy a proč to začalo. Možná potom by se s tím něco dalo dělat...

Nikdy nejásej předčasně... Nikdy!

19. listopadu 2017 v 17:10 | K.
Nebo spíš stroze: "Nejásej prostě nikdy!" Přehrávám si uplynulý týden a mám pocit, že se mi ta telenovela vymkla z rukou. Co telenovela. Přestala jsem mít kontrolu nad celým svým životem!

Ještě ten minulý týden to bylo všechno skvělý. Er. se domluvil s T. na podmínkách, které mu vyhovují a nastoupil po skoro třech týdnech zpátky do chráněný dílny. Jak mávnutím kouzelného proutku se ze mě stala veselá bytost. Bylo strašně fajn ho mít zase u sebe, měla jsem s kým svačit, kouřit, pít kafe. Pošťuchovali jsme se, on mi vymyslel novou přezdívku. Byl tam. I v těch chvílích kdy bylo potřeba něco těžkého přinést/odnést. A já věřila, že to nějakou dobu vydrží...

Tak to bejvá když je listopad...

11. listopadu 2017 v 17:55 | K.
Dneska je takové pěkné datum. Ráno jsem nemohla spát. Při převalování se nedalo nevšimnout, jak venku krásně svítí sluníčko. Jako na jaře... Cesta na balkonovou cigaretku jen v noční košili mě ovšem utvrdila v tom, že na jaro si nějakou dobu fakt ještě počkáme... Málem jsem přimrzla k dlažbě...

Chtěla bych se nudit. Aspoň na chvíli. Škoda že ten můj život je spíš samý nervák než nekonečná jízda zábavného dobrodružství. Dneska mám odpoledne pro sebe a tak hodně přemýšlím. O tom co bude. Ani ne tak v tom mým bláznivým vztahu, ale spíš v kariéře. Došla mi trpělivost. No, ale tak začněme tím, co bylo...

Ještě jsem si nevybalila

1. listopadu 2017 v 19:12 | K.
Otevřela jsem editor. A smazala už poněkolikátý úvod. Nevím jak začít. Nevím proč vlastně vůbec psát. Už jsem si říkala, že bych se na to virtuální svěřování vyprdla, že jsem na to fňukání stará... Ale nedá mi to a stejně se k němu vracím. Pravda, teď ne tak hojně, ale přece.

Taky si říkám že těm, co sem chodí pravidelně ty plytké řeči o mém přežívání číst, dlužím pokračování. A to je teď poměrně zásadní. Možná že je konec, možná ne. U nás člověk, a ostatně ani my sami, nikdy neví. Tak ale stále netuším, jak začít. Nebo pokračovat?

Podzimní rozjímání

19. října 2017 v 0:42 | K.
Tento rok aspiruji na ocenění pracovník roku naší chráněný dílny asi nejvíc ze všech. Dobře. Žádný takový oficiální ocenění nevedem, ale občas je potřeba samu sebe pochválit, že. H. se zjevil tiše a nenápadně asi před měsícem. Tak aby ho nikdo kromě mě neviděl. Sbalil si pár svých věcí, dali jsme cigáro, probrali nejžhavější drby a pak odešel. Nevím, jestli se ještě někdy uvidíme, ráda bych s ním udržovala kontakt i přesto, že u nás (minimálně dočasně) skončil.

Er. si dal oraz. Na dva týdny a není jistý jestli nastoupí zpátky. Těžce si zvykám. I když jsme spolu jinak skoro furt, jako kolega mi chybí. Nejenom že nemám s kým pít kávu na paletách, ale vrací se doba, kdy si všechny těžký věci musím tahat víceméně sama. Jako třeba dneska, když k nám přijel jeden kokotskej kurýr. Takovej pupkatej oteklej dement už od pohledu. S kurýrama to umím, sami od sebe mi často nosí všechno kam si řeknu, ještě to kafe by mi pomalu uvařili. Tenhle ne. Tenhle arogantně a drze pronesl něco že to sám neutáhne a že mu musím prostě pomoct. Což v mým stavu není vůbec vhodný. (O tom později.)

Ne, já bych tam neskočila...

29. září 2017 v 14:50 | K.
Po měsíčním blogovém oddychu jsem zpět. V první řadě mám nějak potřebu se vyjádřit ke smrti Třísky. Jako herce jsem ho moc neznala, milovala jsem ho jako dabéra Belmonda v Muži z Acapulca (jeden z mých nejoblíbenějších filmů). Ten den co umřel se na FB rozčilil Ruda z Ostravy, jak jsou lidi zlí a bezohledný, že pro něj do tý Vltavy neskočili. A pod tím se objevilo mraky souhlasných komentářů, kde se pisatelé dušovali, že oni by tam stoprocentně skočili. Tak jako respekt, ale upřímně, já tomu prostě nevěřím. A sama narovinu říkám, že já bych tam neskočila. Plavat skoro neumím, do vody už jsem přes 10 let nevlezla a pamatuju si, co se mnou jednou udělalo mokrý oblečení (na táboře nás za trest hodili v civilu do nádrže). Prostě si nedovedu představit, jak nabalená elegantně hupsnu z Karlova mostu do vody a profesionálně vytáhnu topícího se dospělýho chlapa.

Ale bravo, dle netu jsme národ hrdinů a mistrů v plavání. Navíc riskovat život kvůli člověku co nerespektoval nějaká pravidla (podle mně se po památkách prostě neleze... A když už, tak ať si každý nese následky sám za sebe.)? Na to jsem asi moc velkej sobec. Nebyla jsem u toho (naši jo - kousek od toho místa - a ve chvíli kdy se topil se zvedl prý příšerně ledový vítr a bylo to takový celý divný - máma je přesvědčená, že to byla smrt) tak můžu žít s klidným svědomím dál, jen mě prostě dostávají ty srdceryvný příspěvky, když si za to mohl vlastní blbostí sám. (Rituál nerituál, měl aspoň sedět nohama do mostu, si myslím)...

Co bylo... a co bude dál?

27. srpna 2017 v 18:30 | K.
V práci poklesla morálka. T. odjela na dovolenou, já jsem ze všeho nějaká otrávená a unavená. Technika mi nepřeje. Když už jsem konečně minule zapla tiskárnu na textil, že začnu tisknout zásoby tašek, po chvíli se mi "porouchala". Nechápu. Je tam totiž funkce, kdy v programu, z kterého data do samotné mašiny odesíláte, navolíte počet požadovaných kusů, které chcete natisknout (nemusíte pak přepočítávat kolik toho máte). V půli jsem si řekla, že 10 je asi moc, že vytisknu jen půlku. V takovém případě jednoduše stisknete tlačítko s obrázkem odpadkového koše a celá "akce" se vymaže a můžete znovu. Nojo, jenže v tu chvíli se mi program hodil do offline režimu. Když jsem počítač restartovala, program se sice zapl, ale data se vrátila zpátky do tiskárny. A ať dělám co dělám, furt to je ochotný tisknout jen ten jeden motiv... Takže jsem si k obrázku vypěstovala odpor a hulákala jsem, že tu děvku němůžu už ani vidět. :D

Já koukám, on kouká...

18. srpna 2017 v 17:23 | K.
Původně jsem to všechno, o čem se teď chystám psát chtěla nacpat do posledního článku. Ale říkala jsem si, že by to bylo asi mooooc dlouhé a tak jsem to takhle rozdělila.

To že osud tomu chtěl a jsem zase s Er. (na chvíli?) spolu byl pro mě celkem šok. Někde ve skrytu duše jsem si to samozřemě přála, ale zároveň mi vyhovovalo, že je to prostě jen kolega, s kterým si v práci sem tam užijeme, ale jakmile se za námi zavře brána do chráněný dílny, jsme dvě samostatný jednotky. Žádný omezování, žádný braní ohledů na toho druhýho.

Kdo ví co s náma bude dál. Poučená minulostí se chovám, jako kdyby každý náš den byl zároveň naším posledním společným. Zároveň mám pocit, že si možná konečně uvědomil, co vlastně chce a je mu se mnou dobře. Poznáváme se. Od začátku. Zabejčeně jsem tvrdila, že se to jednou stane, skoro nikdo mi to nevěřil. Uvidíme. Lehký to asi nebude, ale momentálně si připadám spokojeně. Jen to blogování už není taková prča. Psát o tom jak mizí, nemluvíme spolu, hážeme po sobě kameny a nádobí, popř. o tom jak mě na tajňáka ošustí v práci aby mi večer pak chodily výhružky smrtí prostřednictvím SMS zpráv od jeho ženy mi přišlo přece jen o něco pro čtenáře lákavější než to, že se spolu procházíme ruku v ruce ulicemi, nádobím jsme házet přestali a vlastně nic moc neřešíme. Takže je asi čas na seriózní tvorbu! :D

 
 

Reklama